Egon Erwin Kisch: Kdysi Carskoje Selo

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 6. 2018

Twitter

Tento rok 31. března uplynulo 70 let od úmrtí spisovatele, novináře a komunisty Egona Erwina Kische. Kisch byl skutečná legenda, "zuřivý reportér", světoběžník, znalec Prahy a Evropy i z jejich temných stránek, ale také bojovník proti fašismu. Pro svou literární práci a poznání života lidí se účastnil prací zemědělských dělníků na žatecku, přespával v londýnské ubytovně pro bezdomovce, plavil se jako námořník na parníku. Známým je jeho zápas za vstup do Austrálie, aby mohl vystoupit na protifašistické konferenci v roce 1934. Vstup mu byl odepřen na základě nesmyslných antiimigračních zákonů, kde mohl být odepřen vstup každému, kdo neprošel diktátem z libovolného evropského jazyka. Kisch zvládl několik jazyků, ale selhal v případě skotské gaelštiny. Na konec vyhrál soudní bitvu a měl v Austrálii několik veřejných vystoupení. Své zážitky popsal v knize "Přistání v Austrálii".

Své reportáže z několika návštěv sovětského Ruska zařadil do knihy "Caři, popi, bolševici". Z této knihy uvádíme jednu reportáž z návštěvy bývalého sídla ruského cara, po Říjnové revoluci využívaného jako rekreační zařízení pro děti.

Kdysi: Carskoje Selo. Spíš Carskoje než Selo. S ostatními ruskými vesnicemi nemá tato carská vesnice nic společného. Tady nežili tupí mužici s vodkou a čajem, nebyla tu nuzně obdělávaná pole, rozbité sáně a rezavá radlice, tady nevládl pop nad mužíčkem a ženuškou. Tady sídlili carové a všichni, kdo se chtěli slunit v carském lesku nebo se aspoň nadechnout vzduchu, který vydechoval dvůr, stavěli v Carském letoviska, jestliže ovšem k tomu dostali povolení. To byl ruský Ischl (letovisko rakousko-uherského císaře). Tady už svítilo elektrické světlo, když i ve velkých ruských městech ještě blikal olejový kahan, tady už byla kanalizace, když sedláci v Rusku vozili ještě na pole močůvku v sudech od piva, tady už byly splachovací záchody, když v ostatním Rusku ještě ani plot nemaskoval toto zařízení.

Nyní: Dětské selo. Dětem patří krásné dače, krásné kamenné stavby, krásné zahrady. Jsou tu dětské komuny, dětská sanatoria, školy práce, a zástupci dětí zasedají v místním výboru. Kde se kdysi za rokoka procházela knížata s manželkami a milenkami, skotačí nyní potomci nevolníků, dělají kotrmelce na trávníku a v jeskyni lásky stojí bradla, na kterých cvičí.

Jen palác carevny Maria Pavlovny byl uvolněn pro úřad dospělých, pro výkonný výbor vesnického sovětu, a v paláci velkoknížete Borise Vladimiroviče je ústřední pokusná stanice pro botaniku a selekci. Z obou carských zámků, které za posledních dvě stě let sehrály v dějinách Ruska stejnou úlohu jako Versailles v dějinách Francie, jsou muzea.

Jako Versailles? Ubohoučké Versailles: jestliže je Louvre proti Ermitáži - s jejími 49 Rembrandty, 30 Rubensy, se sálem Sasanovců a tisícem jiných unikátů - "komorou s harampádím", je versailleský zámek psí boudou proti Kateřinině zámku v Carském Selu. Oč bohatší byl každý ruský samovládce než všechny knížata Francie a Evropy dohromady - jemu patřila nejen daleko největší a nejbohatší říše, jemu patřili i všichni lidé a jejich majetek, v Asii i v Evropě, všechna umělecká díla, jež se našla nebo vytvořila, putovala do rukou božího zástupce na zemi a daně se odváděly tak vysoké, že stačily vykoupit země.

Mandlovou zelení září fasády, bronz zakrývá zdivo a špičky věží z těžkého zlata pojily nejvyššího představitele ruské církve s jeho jediným představeným, carem nebeským. A uvnitř ještě sytější lesk, ještě pustší přepych, z něhož je cítit, jak málo se mohli z něho pánové radovat. Například v kostele, který hýří modří a zlatem a stál uprostřed carova bytu, v kostele, kde ikony a oltáře měly být nádherou hodny jen cara, nemohli carové ani pokleknout: neustále se třásli před dýkou soka, uchazeče o trůn nebo povstalce. Objevovali se jen docela nahoře na balustrádě, chráněni před přílišnou blízkostí svých nejvyvolenějších.

Z jednoho místa paláce je pohled do šedesáti sálů a pokojů za sebou. Zde čekali ti, kteří se ucházeli o audienci, až se konečně carevna objevila, nejprve malý blýskavý bod z diamantů, pak jako malá soška v atlasu, potom lidské velikosti, a konečně s korunkou a v krinolíně, postava v nadživotní velikosti, vlastní pomník, k němuž se už nikdo neodvážil mluvit po lidsku.

Jako ve všech palácích je i tady Španělský sál, Slavnostní sál, Pompejánský, Čínský a pokoj ze slonoviny, Zrcadlová galerie a podobně, jen nádhernější než v chudém Bavorsku, chudé Francii a chudé Vídni. Taková jantarová komnata například není nikde, tím méně v Sanssouci, a přece je celý pokoj darem Bedřicha Pruského carovi, dokonce poděkováním a oplátkou za sto granátníků vysokých čtyři lokte. V jídelně nechybí hříčka "stolečku prostři se", který se vynoří náhle z parketové podlahy, pro ostatní smrtelníky pohádka z pohádkové knihy.

Trůnní sál však je pohádka vykouzlená stem umělců a bezednou komorou zlata, osvětluje jej devět set čtyřicet lamp, jejichž světlo se odráží ve dvanácti stech zrcadlech, jestliže zatleskáme, běží zvuk podél stěny, téměř dvě minuty trvá tento trysk ozvěny. Jeden sál se třpytí stříbrem, jiný bělostně porcelánovým vykládáním a fialově skleněnými sloupy, podlaha jednoho sálu je lesklá perleť, lustr v jiném je lazuru, v jedné komnatě je vyřezávaná váza, na které pracovaly tři generace čínské rodiny umělců sedmdesát pět let, v jiném pokoji došlo k rozdělení Polska a v jednom bydlil roku 1902 Emil Loubet, když sem přijel získat Rusko do spolku s Francií proti Německu.

S parní lázní gardových důstojníků sousedí malá komůrka, z níž vede do carských komnat chodbička široká sotva půldruhého metru, tato komůrka prý je ona lóže, z níž se dívala Kateřina II., když si volila své milence.

Za tímto bezuzdným požitkem a bezuzdným přepychem se skrývaly úzkostí znetvořené tváře a zmučené obličeje těch, z nichž bylo vyždímáno všechno toto bohatství a tato nádhera.

Naproti je nový zámek, Alexandrův palác, neosobní vila šosákovy rodin bez osobního vkusu, bez charakteru. Zde bydlil poslední car s rodinou. Kdo nevěří, jakou špetkou rozumu byl ovládán svět a s jak malým kulturním citem se dovede vydat mnoho peněz, najde o tom spoustu neklamných důkazů v domě Mikuláše II. Nikdo, kdo má rozum a vkus, by nechtěl žít v této snůšce sádrových panen, šablonovitých alpských krajin, secesních ozdob na lustrech a kalamářích. V některém pokoji visí na stěně padesát až šedesát obrazů moře (jediné umění, které se na nich projevuje, je umění nudně znázorňovat mořskou bouři) a žánrové obrázky ze života bojarů, dvě stě litografií Gibsonových girls s jedněmi ústy, k blití oblíbenou třešňovou pusinkou, zdobí tento domov, a v intimních komnatách trčí v rámečku na sta fotografií, všichni muži a všechny ženy ve stejných uniformách a se stejnými obličeji, na všech je inkoustem stejný text: "Meinen lieben Niki zum freundlichen Andenken, Valérie von Hessen", "Meinen lieben Niki zum freundlichen Andenken, Hermine von Hessen", "Meinen lieben Niki zum freundlichen Andenken, Ernst Ludwig von Hessen". Je to přímo osvěžení, když pod podobiznou takového hessenského prince, kterého jsme tu viděli na obrazech až do omrzení, můžeme číst, že to není princ Hessenský, ale Dánský.

Avšak Nikimu a jeho ženě nestačily tyto fotografie milé rodiny. Na všech stolech, a jejich tu mnoho, leží alba s podobiznami prince Hessenského, Koburského, Dánského, Hessenského, Pruského, Hessenského. Asi ve třiceti tlustých albech jsou pečlivě nalepeny snímky Mikuláše II., jeho ženy a dětí, hned ho vidíme v plavkách, hned v kolesce, hned se skoleným kancem, hned při vojenské přehlídce, hned na tenisu, hned na lodi - probůh, což neměl dost na tom, že to všechno musel dělat, těšil se kromě toho ještě vzpomínkami?

Vrtíme hlavou při pohledu na ložnici, kde spali na jedné matraci car i carevna (oficiální milenka posledního cara balerína Kšešinská měla ve svém nádherném paláci na Petrohradském ostrově nádhernou ložnici), ne proto, že je postel tak úzká, nýbrž proto, že pro širší nebylo místa. Neboť pokoj je přecpán ikonami: celý prostor a všechny stěny odshora dolů vyplňují obrazy svatých, medailóny, kříže, řetězy, relikvie a věčné lampy. A v postranní komůrce, kterou by diskrétně přešel povrchní návštěvník, je oltář, u něhož se konávala ranní modlitba, rovněž ověšený několika sty svatých obrazů. Elektrický zvonek se vůbec nehodí k této drapérii. Ale ještě méně se sem hodí podkova upevněná nad zvonkem na rozkaz carův, který pevně věřil, že přináší štěstí... tak jsou tu v malém pokojíku vedle sebe víra i pověra. Všude, kde Mikuláš pracoval, musila se přibít na práh podkova a do levého rohu pověsit ikona a na stěnu obrázek Gibson girl. (Ikony z ložnice bylo to jediné, co si vzala s sebou carevna po zatčení do vazby, zabalila jich sama tři těžké bedny. Teprve po její smrti byly sem opět vráceny a jedna historička umění dostala spíše historický než umělecký úkol zavěsit podle zvětšené fotografie pokoje obrazy a kříže opět tak, jak visely. Téměř tři měsíce pracovala na tomto hlavolamu.)

Nahoře v prvním patře bydlili carovy dcery s vychovatelkami, a ve velkém dětském pokoji je celý dřevěný vrch, po němž mohly lézt, klouzat se a sáňkovat. Jenom carevič měl vlastní dětský pokoj, jak se slušelo na budoucího vládce všech Rusů. Stojí v něm nádherné kolébky, jedna z Tuly, jiná od ukrajinských řezbářů, a spousta hraček. Devět skutečných vojenských pušek, každá jiné velikosti, s jednou si asi hrál, když mu byla tři léta, s další, když mu byly čtyři roky, a tak dále, za války však dostal opravdový kulomet s pásem kapslí, postavil si ho k oknu, snad aby střílel zlé Němce, kdyby pronikli až k Carskému Selu. Vedle postýlky zdobené ikonami byla komora námořníka Andreje Iremejiče, "strýčka Děrevenky". Měl jakožto robustní anděl strážný nemocného prince pěkné místečko, byl "zástupce lidu" na carském dvoře, od roku 1917 je nezvěstný. Kde asi bojoval, na straně bílých nebo rudých?

V carově pracovně leží na jednom stole rozložené mapy, na nichž je červenou čárou zaznamenána fronta rakouská a německá, žlutou čárou ruská. Stojí zde knihy, almanachy a seznamy, a také beletrie, většinou anglické a francouzské romány, jistě však četl také německy a dal jenom za války tuto četbu odstranit. Nebo byla snad "Jorn Uhl" vskutku jediná kniha, kterou měl z německé literatury?

V přijímacím pokoji carevny visí na stěně příbuzenstvo v pastelu a carevnin portrét a portrét jedné ze sester od Kaulbacha. Jenom jeden obraz se nehodí do této novodobé galerie: je to kopie obrazu Vigeé-Lebrunové, zobrazujícího Marii Antoinettu s jejími dětmi, o níž Alexandra věřila, že se jí podobá svým osudem. Bála se, že ji postihne stejná smrt jako její vzor. Slovo "popraviště" se nesmělo před ní vyslovit. Každá kniha, kterou četla, musila být předtím prozkoumána, není-li v ní zmínka o popravě.

Stach před smrtí z rukou revoluce a kata se u ní vystupňoval v psychózu náboženského šílenství, přivedl ji ke kultu obrázků a k poddanství zázračnému knězi Rasputinovi. Pod portrétem Marie Antoinetty byla zatčena a odvedena do vazby a na smrt.

Egon Ervín Kisch: Caři, popi, bolševici

• < Předchozí
• Další >