Jurij Bondarev odešel za svými spolubojovníky

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 3. 2020

Twitter

Zveřejňujeme osobní vzpomínku na hrdinu Velké vlastenecké války a spisovatele Jurije Bondareva, který nás opustil v neděli 29. března

Spisovatel, scenárista, literární kritik a esejista Jurij Bondarev zemřel v neděli 29. března 2020 v Moskvě ve věku 96 let. Agentuře TASS to oznámila manželka Valentina. Za svými spolubojovníky z dělostřelecké baterie, s nimiž během Velké vlastenecké války došel od Stalingradu až po Duklu, odešel nejen svědek doby, ale především výjimečný autor válečných románů.

Vzpomínám si na setkání s ním. Vojácký vzhled, i ve věku štíhlý muž. Mluvil úsečně, v krátkých větách. Měl jsem pocit, jako by vydával rozkazy, byť že odpovídal na moje otázky. Nezapřel tak své životní univerzity.

Narodil se 15. března 1924 v Orsku v Orenburské oblasti. V sedmi letech se s rodiči odstěhoval do Moskvy. S nimi byl během války evakuován do Taškentu. Hned po skončení desetiletky se přihlásil do armády a po základním výcviku se jako poddůstojník stal dělostřelcem. Válka ho vychovala. Na frontě, v roce 1944 vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu.

O jeho bojové cestě vypovídají nejen Medaile Za obranu Stalingradu a Za vítězství nad Německem a Řád Velké vlastenecké války, ale především dvě Medaile Za odvahu. Ty byly udělovány za mimořádných podmínek, vždy však za osobní statečnost projevenou v boji s nepřítelem a s nasazením vlastního života.

Po demobilizaci byl prostoupen touhou zanechat svědectví o prožitých zkušenostech, a proto se přihlásil na Literární institut Maxima Gorkého v Moskvě. Studoval tam v letech 1946 až 1951. Nejprve psal povídky a novely, až dokázal vypovídat formou působivého románu.

"Naše generace vyrůstala s literaturou. Četli jsme Jacka Londona, jeho hrdinové byli i našimi, podobně jako Pavka Korčagin," řekl loni redaktorce časopisu Rodná Kubáň, vycházejícího v Krasnodaru, která připomínala jeho 95. narozeniny.

 "Bojoval jsem s vojáky, kteří přišli z vesnic z celé země, ale byli velice gramotní, s rozhledem. Bylo možné s nimi rozmlouvat o Puškinovi, Jeseninovi i o Petru I. Kultura člověka se přece neprojevuje v tom, jestli používá pro některá slova francouzské výrazy. Existuje vnitřní kultura, vycházející z duše, od srdce; je nám dána předky, pochází od všech našich matek, otců i dědů. V naší generaci 20. let tomu tak bylo."

Osobitý hlas "vojáka ze zákopů"

Od počátku zněl jeho hlas osobitým způsobem. Na rozdíl od řady patetických děl oslavujících především hrdinství a vítězství nad nepřítelem se Bondarev soustředil na jednotlivého vojáka. Svět vnímal z pohledu pěšáka, v jeho případě z pohledu obsluhy děla. Kritici později napsali, že proti často falešnému heroizování postavil "zákopovou pravdu".

Už od počátku se soustředil na přerod mladého člověka ocitnuvšího se uprostřed krvavého konfliktu. V roce 1956 vydal novelu Mládí velitelů, česky vyšla 1963 v podání jeho téměř dvorního překladatel Jaroslava Piskáčka, vyprávějící o přátelství a láskách mladých poddůstojníků v prostředí dělostřeleckého učiliště. Tam byli odveleni po válečných zážitcích na frontě. Rok nato vyšel první z jeho významných románů: Prapory žádají palbu (česky 1960), vystihující krutost a absurditu i té spravedlivé války. Je to příběh praporu, který byl obětován v době, kdy další jednotky přecházely řeku Dněpr.

Z vlastní zkušenosti na hranicích bývalého Československa napsal román Poslední salvy (česky 1961), příběh dělostřelecké baterie na čs.-polské hranici v době Slovenského národního povstání. Jak bylo Bondarevovým zvykem, hrdiny jsou mladí vojáci, skoro ještě chlapci.

Nejznámějším jeho dílem se však stal útlý román Hořící sníh (1969, česky 1971) odehrávající se během tří dnů a tří nocí v rozhodujících okamžicích Bitvy u Stalingradu. Bondarev v něm hlavní pozornost věnuje mladému poručíkovi Nikolaji Kuzněcovovi, odvelenému stejně jako on z učiliště přímo do stalingradské bitvy. Působivý je i ženský pohled na válku v podání ošetřovatelky Táni. Mikrosvět válečného děje na frontě s mnoha figurami a figurkami spojuje s "velkými dějinami" včetně rozhodování generála Bessonova, který musel právě Kuzněcovovu jednotku umístit na místo falešného útoku maskujícího skutečný úder na jiném místě. Hlavně však s Bessonovovým setkáním s J. V. Stalinem v době svého jmenování velitelem jednotky, který se ho optal, zda se jeho syn, který se zřejmě dostal do zajetí, nestal zrádcem. Tak byl podle nelítostného zákona označen každý, kdo upadl do německého zajetí. A Bessonov mu samozřejmě oponoval. Příběh se stal proslulým zvlášť po stejnojmenném filmu Gavriila Jegiazarova, který obletěl celý svět.

Věrnost socialistickým ideálům

Bondarev podobně jako vůbec první prozaik Konstantin Simonov, ten v románu Živí a mrtví, popsal uvažování a jednání J. V. Stalina. Bondarevův kritický pohled na sovětskou realitu a represe označované jako stalinské se projevil i v románu Ticho (1961, česky 1962). Vypověděl v něm příběh bývalého frontového důstojníka, jehož otec byl označen za "nepřítele lidu" a zatčen. On sám byl vyloučen ze školy a musel odjet do Kazachstánu pracovat na stavbě. V bolestném tématu pokračoval v románu Dva (1964, česky 1965). O lidské zradě a odplatě vyplývající ze střetávání lidských charakterů pokračoval v novele Příbuzní (1969, česky 1971). Svědčí to o tom, že se Bondarev autorsky neuzavřel do válečného tématu, ale vnímal kriticky i mimoválečnou společnost. To platilo i pro jeho občanský život.

S románem Břeh (1975, česky 1977) je spojeno překonání dalších tabu. Ve dvou časových liniích popisuje velitele dělostřelecké čety Vadima Nikitina v Německu v roce 1945 a jeho citové vplanutí k Němce Emmě Herbertové. Popisuje tam i sexuální násilí vojáků Rudé armády na německých ženách, čemuž tehdy Nikitin zabránil. S dávnou, i když krátkou láskou, se setkává v Hamburku už uznávaný spisovatel Nikitin jako s majitelkou západoněmeckého nakladatelství. Uvědomují si, že čas ani rozdílnou osobní i sociální zkušenost nelze změnit. Bondarevovi téma posloužilo k vystižení řady filozofických, sociálních i morálních problémů.

Od konce 60. let minulého století se spisovatel věnoval práci ve svazu spisovatelů na celosvazové úrovni. Od roku 1971 byl zástupcem předsedy Svazu spisovatelů RSFSR a stal se poslancem. V době Gorbačovovy přestavby vystoupil v roce 1988 Bondarev na XIX. Všesvazové konferenci KSSS. Namísto dobového vítání kriticky upozornil na nebezpečí a přirovnal tento proces k letu odněkud někam, kdy ale místo přistání neznáme.

V letech 1990 až 1994 byl předsedou Svazu spisovatelů Ruska. Možná i proto byl v našich médiích označován za ruského nacionalistu. Jisté ale je, že odmítal Jelcinovo rozstřílení ruského parlamentu, které jsme mohli díky CNN sledovat v přímém přenosu. Je zřejmé, že ideály, s nimiž bojoval během války a žil i poté, kriticky vnímal, ale paušálně neodsuzoval, jak se stalo módou či zvykem.

V už zmíněném rozhovoru se k některým rysům současnosti vyjádřil slovy: "Kdo dnes vážně mluví o duchovnosti, o morálce, o ctnosti? Říkají: Nejsou ideje. Najednou nejsou? Kolem nás jich jsou tisíce. "Musí být ruská idea," říkají. Ale ruská idea tu byla vždycky. Jestliže jsou na světě Rusové, existuje i jejich idea. A také idea jakékoliv jiné národnosti. I další ideje: dobro, spravedlnost, láska, ctnost, pomoc bližnímu, ochrana slabého, poznání sebe sama i toho, co posouvá svět dál. Bože můj, kolik je to jen idejí! A najednou není žádná? To říkají jen temní lidé."

O svém zadostiučinění ohledně života i tvorby pak řekl: "Chtěl bych, aby čtenáři nepoznávali v mých knihách jen příběhy o naší realitě, o současném světě, ale i sami o sobě. Hlavní je, jestliže člověk v knize i s tématem, které mu není tak blízké, pozná, čím sám prošel, nebo čím by chtěl projít. Dostávám hodně dopisů čtenářů. Napsali mi, že se po přečtení mých knih několik mladých lidí stalo vojáky, důstojníky, zkrátka vybrali si tento životní cíl. Je to pro mě moc cenné, protože jestli má kniha vliv na psychologii člověka, znamená to, že moji hrdinové vešli do jejich života. To mě obzvlášť těší. Nemá to nic společného se samolibostí, ale s něčím jiným: s pocitem, že jsem nepracoval, že jsem nežil nadarmo. A ne nadarmo jsem bojoval, prošel ohněm, zůstal jsem živ... Válce jsem zaplatil malou daní - třemi zraněními. Jiní zaplatili životem. Musíme toho být pamětliví. Navždy."

* * *

Jurij Bondarev tak odešel za svými spolubojovníky z války i z poválečného času. Už za života patřil k významným osobnostem válečné literatury. Jako Grigorij Baklanov, autor románů Píď země a ...neb mrtvi jsouce, hanby nedojdeme. Ten mimo jiné považoval invazi do Československa za chybu a tragédii a napsal podobně jako básník Jevgenij Jevtušenko, že k nám nepřijede, dokud jsou u nás sovětská vojska. Jako Vladimir Bogomolov, autor románu V srpnu čtyřiačtyřicátého o činnosti sovětské rozvědky za války. Jako Vasil Bykov, který se také celou svou tvorbou věnoval Velké vlastenecké válce.

Můžeme doplnit Borise Vasiljeva s knihou ...a jitra jsou zde tichá, Borise Polevého s Příběhem opravdového člověka nebo Vasilije Grossmana s románem Život a osud. I jeho cesta ke čtenářům byla strastiplná. Grossman, válečný zpravodaj vojenského deníku Krasnaja zvezda se stral klasikem díky románům Stalingrad či Za Volhou není země. Románu Za spravedlivou věc (1952) označil vedoucí spisovatelský funkcionář Alexandr Fadějev za ideologicky škodlivý. Nic nepomohlo, že po dvou letech uznal, že tato kritika byla nespravedlivá. Rukopis výjimečného válečného románu Život a osud byl Grossmanovi v roce 1961 konfiskován. Druhá verze románu poprvé rusky vyšla v roce 1970 ve Švýcarsku. (Grossman zemřel v roce 1964 v Moskvě.) Doma byl publikován až v roce 1988.

Podobně jako jejich díla budou i knihy Jurije Bondareva připomínat důležitou etapu života Sovětského svazu, Ruska, Evropy i celé civilizace ve 20. století. Stejně jako jeho snímek v uniformě dělostřelce v hodnosti kapitána. Podobně jako v jiných zemích, ani on nepřistoupil na povyšovací mánii, ale choval v úctě hodnost, kterou dosáhl na frontě. Stejně jako další řády a vyznamenání, které za svou práci získal.

Jiří Stratton

• < Předchozí
• Další >