J. P. Sartre 1905 - 1980 ? 2005

Podrobnosti

Vytvořeno 30. 6. 2005

Twitter

»Na mé potřeštěnosti se mi zamlouvá, že mě od samého počátku chránila před svody 'elity', nikdy jsem se neměl za šťastného majitele 'talentu': šlo mi jen a jen o to, abych se spasil - s prázdnýma rukama a s prázdnou kapsou - prací a vírou. Má zcela jasná volba mě totiž nad nikoho nepovyšovala: ničím nevybavený a bez pomůcek jsem se zcela vložil do díla, abych se cele spasil. Co zbude, odložím-li nemožnou Spásu do krámu s rekvizitami?...

Celý člověk, složený ze všech lidí, který má cenu každého z nich a jehož cenu má z nich kdokoliv«, píše Jean-Paul Sartre v závěru biografie svého dětství nazvané Slova. Výstižněji definice jak jeho osoby, tak podstaty jeho účasti na dění světa by se jen těžko hledala. Existencialismus, filozofický směr spojený jednou provždy především s jeho jménem, píše jiný filozof, Emmanuel Mounier, je vzpoura filozofie člověka proti filozofii idejí a filozofii věcí. Vychází z konkrétního života, ze situací (název Situace nese kniha Sartrových esejí) člověka, svěřeného dualismu mezi »bytím světa«, ovládaným nutností, a svobodným »bytím vědomí«, neboli riziku možností a volby mezi nimi. Vychází z Kierkegaarda, Husserla a Jasperse, Sartrova nejznámější kniha Bytí a nicota (1943) už však jen svým názvem naznačuje tíhnutí k narativitě. Romantizující podoba tohoto myšlenkového směru, poválečné pařížské černé svetry, Café de Fleur, Juliette Gréco a »rive gauche« odsouvá poněkud stranou skutečnou podobu především Sartra samotného. Ten už v roce 1947 zakládá marxismem inspirovanou stranu Rassemblement Democratique Révolutionnaire (po neúspěchu ve volbách se rozpadla), v roce 1952 se účastní Mírového kongresu ve Vídni a o rok později se staví proti francouzské válce v Indočíně. Je zastáncem alžírské nezávislosti a podporuje tamější nacionální hnutí, kritizované i francouzskou levicí, jeho byt se dvakrát stává terčem atentátu. V roce 1956 protestuje proti zásahu sovětských vojsk v Maďarsku a v roce 1968 odmítá přítomnost vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Přidává se k neparlamentní, »extremistické« levici. Jako nahlížel situace člověka, nahlíží situace světa. Myšlenkový radikalismus se z jeho textů přesouvá do společenských a politických postojů. Jeho vztah k marxismu, který vždy považoval za »nepřekročitelný duchovní obzor naší epochy«, byl ostatně vstřícnější než vztah marxistů k jeho filozofii i k jeho osobě. Maďarský filozof György Lukács už v roce 1948 existencialismus stroze odmítl v knize Existencialismus či marxismus coby »třetí cestu« vedoucí od Nietzscheho, přes Heideggera právě k Sartrovi a jako pokus o neutrální postoj vůči materialismu i idealismu.

   + + +

   V roce 1960 Sartre a Simone Beauvoirová (se Sartrem se seznámila, jak líčí ve svých Pamětech slušného děvčete, už jako studentka a žila s ním až do jeho smrti) navštívili Kubu, kde Castro vytvořil pro svět zcela novou a nečekanou »situaci«. Své reportáže z Kuby Sartre shrnul do knihy Uragán nad cukrem (česky 1961). Ohledává v nich kubánskou realitu ze všech stran, nejšířeji pojednává okolnosti hospodářské, roli cukrové třtiny v kubánské ekonomice a způsob, jímž s pomocí tohoto produktu USA kubánské hospodářství ovládaly a manipulovaly. Jejich systém nakonec »vynesl rozsudek sám nad sebou: obyvatelstvo složené z ubožáků vzrostlo za padesát let čtyřnásobně. Přelidněnost? Ale kde! Správně využitý ostrov by uživil snad deset milionů obyvatel. Jenže právě vláda cukru se svými latifundiemi považovala novorozeňata za nadbytečné životy.« Sartre a Beauvoirová strávili několik dnů s Castrem na jeho inspekční cestě po ostrově a Sartre tu vytvořil jeden z nejživějších a nejpravděpodobnějších Castrových portrétů. Text uzavírá slovy: »Kubánci musí zvítězit, jinak ztratíme všechno, dokonce i naději.« My: tedy Evropa, možná svět. Zatím ji ale ztrácíme.

   + + +

   Nepříliš obvyklá kombinace tvůrce filozofických konstrukcí a vypravěče příběhů v jedné osobě dokládá Sartrovo trvalé úsilí spojit ontologii s antropologií. V této koncepci by našel své místo i jeho požadavek lidské rovnosti: ne před Bohem, ale před existencí. Nechtěl být od ostatních lidí oddělen ničím a vůbec už ne majetkem. Jeho kniha Slova (byla mu za ni udělena Nobelova cena za literaturu, odmítl ji však: »Kdybych ji přijal a třeba ve Stockholmu pronesl opovážlivý projev, což by bylo nesmyslné počínání, byl bych zařazen mezi ty, mezi něž zařazen být nechci «) nesla v první verzi název, jímž její autor označil svou vlastní osobu: Jean sans terre, Jan Bezzemek. Literatura pro něho byla projev ateismu: spisovatel tvoří jinak a znovu svět, který pámbu už jednou vytvořil, protože jej nevytvořil dobře. Zbavuje tak člověka možnosti ignorovat svět, předstírat, že neví, co se v něm děje, považovat se za nevinného, neúčastného na jeho nespravedlnostech. Platí to především o románu. Někdy v šedesátých letech se zmínil o tom, že »nový román«, odlišný od pokusů neoavantgardních i od měšťanského románu s »problematickým hrdinou«, schopný zobrazit »novou realitu«, by mohl vzniknout právě v Československu. Tady už ovšem nezbývá než odcitovat Lukácsovu větu: »Cesta je na začátku, putování však už skončilo.«
   Sartre sám o »nový román« neusiloval, jeho literárními vzory, pokud se o nich vůbec dá mluvit, by mohli být Céline a v povídkách Kafka. Angažovanost obsahu jako by ubírala na angažovanosti formy, zbavovala text formální autonomie: zabývat se svobodou jako by znamenalo upírat svobodu jeho podobě.
   Sartre sám o sobě ironicky tvrdí: »Dodnes čtu raději 'série noire' než Wittgensteina.« Václav Černý ve svém Prvním sešitu o existencialismu, vydaném v roce 1948, chápe Sartrovu prózu jako »naratizaci« témat vyprávění dosud ne zcela přístupných. Předchůdcem mu měl být Dostojevskij: »Existencialismus - jakožto dalekosáhlá a dokonce vědomá reprisa problematiky a method Dostojevského, ba často i reprisa jeho závěrů - představuje se z jistého zřetele jako nejpronikavější slavisace západního a zvláště francouzského pocitu života do té chvíle.«

   + + +

   Na počátku sedmdesátých let, v souvislosti s radikalizací odporu proti kapitalismu a stále zřejmějším příklonem západoevropských komunistických stran k reformismu a sociáldemokratismu, přechází Sartre k francouzským maoistům. Maoismus připojuje k marxismu právě onu antropologii, kterou v něm Sartre vždy postrádal. Mao Ce-tung ve své knize O protikladech, ovlivněn údajně taoismem, odmítá hegelovskou syntézu a tvrdí, že jeden protiklad vyhladí druhý jen proto, aby vznikly protiklady nové. Teze jejich neustálého vznikání, převedena do politické a stranické praxe, neznamená nic jiného, než že strana, proletariát u moci, plodí znovu svou vlastní buržoazii. Což může řešit pouze kulturní revoluce. Stále s pomocí marxistických kritických nástrojů píše Sartre na konci osmdesátých let své nejrozsáhlejší dílo, třísvazkový životopis Gustava Flauberta Rodinný idiot.

   + + +

   Simone Beauvoirová vydala v roce 1982 knihu Ceremonie sbohemdání. Líčí v ní poslední léta Sartrova života, zhoršování jeho oční choroby (retinitis pigmentaria) až k oslepnutí, tělesné chátrání. V roce 1980 Sartre umírá, v témže roce by se dožil sedmdesáti pěti let.
   Na montparnasský hřbitov jej doprovodil obrovský dav přátel, stoupenců a obdivovatelů. Letos u příležitosti výročí jeho úmrtí byla v pařížské Bibliothéque national uspořádána výstava. Na jedné z fotografií mu vzali, zaretušovali cigaretu. Sartre byl vášnivý kuřák, a i když kolem tohoto nevhodného zásahu vznikla polemika, symbol tu je a nejde jen tak odstranit: Sartra je prý třeba zkorigovat, napravit, a nejlépe vrátit do dob, kdy ještě nekouřil, nepsal a nevěnoval se politice. Protože, shodují se média, spíše mátl a škodil, než aby vrhal správné světlo na správná místa.

Autor: Zdeněk Frýbort, www.obrys-kmen.cz

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >