2. září zemřel velký řecký skladatel, bojovník za svobodu a proti kapitalismu, komunista Mikis Theodorakis. Jeho bohatá tvorba zahrnovala mnoho hudebních útvarů a snoubila se s pokrokovým bojem ve prospěch lidu. Do světového populárního povědomí se dostal hudbou pro film Řek Zorba k tanci sirtaki.
Komunistický svaz mládeže se přidává ke kondolencím jeho blízkým, řeckým komunistům a celému řeckému lidu za tuto velkou ztrátu.
Ve svém osobním dopise z 5. října 2020 adresovaném předsedovi Komunistické strany Řecka (KKE) Dimitrisi Koutsoumbasovi napsal:
"Nyní, na konci svého života, v době bilancování, se podrobnosti z mé mysli vytrácejí a zůstává mi celkový obraz. Vidím tedy, že svá nejdůležitější, nejsilnější a nejzralejší léta jsem strávil pod praporem KKE. Proto chci odejít z tohoto světa jako komunista."
S hlubokým zármutkem a za bouřlivých ovací se loučíme s Mikisem Theodorakisem, bojovníkem a tvůrcem, vůdcem a průkopníkem nového, bojovného umění v hudbě.
Impulzivní, podnícený a s horoucí touhou přispět lidu dokázal Theodorakis do svého majestátního díla zahrnout celou epopej lidového boje 20. století v naší zemi. Koneckonců byl součástí této epopeje.
V sedmnácti letech vstoupil do EAM (Národní osvobozenecká fronta z doby nacistické okupace) a krátce nato do KKE (KS Řecka) a účastnil se Národního odporu. V prosinci 1944 bojoval v bitvě o Atény, která skončila masakrem. Po porážce Demokratické armády Řecka čelil on i jeho soudruzi tvrdé perzekuci ze strany buržoazního státu. Byl vyhnán na ostrovy Ikaria a Makronisos, kde byl brutálně mučen. V následujících letech bojoval prostřednictvím EDA a Lambrakisovy Demokratické mládeže za kulturní obrodu, přičemž za svoji ilegální činnost proti vojenské diktatuře plukovníků v roce 1967 čelil i dalším potížím, věznění a vyhnanství.
Koncerty, které pořádal v zahraničí až do pádu diktatury a poté po celém Řecku, byly velkolepé. V roce 1978 byl kandidátem KKE na starostu Atén, v letech 1981 a 1985 byl zvolen poslancem této strany. "Svá největší a nejkrásnější léta jsem prožil v řadách KKE," prohlásil na akci, kterou strana uspořádala na počest 90 let jeho uměleckého a společenského působení.
Theodorakis skutečně nikdy nezapomněl na ideály svobody a sociální spravedlnosti, které zůstaly nenaplněny. Jeho dílo je neustálou konfrontací s nespravedlností a defétismem, jasnou výzvou k boji, k novým zápasům, k odporu, k vzestupu a naději. "Romiosini" je jeho odpovědí na hořkost a frustraci lidí, jejichž sny se dosud nepodařilo naplnit.
Toto odhodlání žít a bojovat není ani povrchní, ani vždy snadné. Někdy se vynořuje prostřednictvím mučivého přemítání. Mikis se nepochybně uměl vyslovit proti jakémukoli bezpráví, stejně jako uměl uhájit víru, že láska, štěstí, mír a svoboda jsou dosažitelné. Bez ohledu na to, jak ostře mával "dvousečným mečem", "zářivým mečem" své hudby, uměl svou píseň zjemnit a s něžnou citlivostí se dotýkat všeho dobrého a krásného v životě a ve světě.
Mikisova hudba je obdařena všemi těmi materiály, které tvoří velké umění, umění, které zachycuje tep své doby a tuší nadcházející události. Zdrojem jeho inspirace je cit, duch, paměť a zkušenost bojujícího lidu. "Cokoli jsme vytvořili, vzali jsme to od lidu a vracíme to lidu," říkával a nebyla to falešná skromnost. Theodorakis si byl hluboce vědom toho, že doba, v níž žil, hrála důležitou roli pro jeho osobní umělecké úspěchy. Byl si plně vědom toho, že jednání lidu se odráží ve zvláštním způsobu a dynamice jeho umění, a to a jeho vlastní účast v lidovém boji, i když ho to do jisté míry odvádělo od tvorby, bylo jejím palivem. "Umělec, který žije a tvoří uprostřed boje, zajišťuje svému dílu zvláštní místo," říkal. Jeho dílo je zářným příkladem toho, že velké umění je vždy politické, ať už o to jeho tvůrce usiluje, nebo ne.
Theodorakis důvěřoval lidu. Věřil, že lid má moc dobýt to nejvznešenější a nejkrásnější, co může lidstvo v dějinách vytvořit. Proto s nesmírnou oddaností vytvořil umění, které lid povznáší. Mikis nejenže znamenitě komponoval hudbu k básním, aniž by se zpronevěřil poezii, ale přetvořil ji a přednesl formou, která přímo pronikla do lidského srdce. "Přinesl poezii lidem na stůl, vedle jejich sklenky a chleba," jak o něm napsal Ritsos. Nejde jen o neopakovatelný projev jeho hudby s Ritsosovou poezií v "Epitafu", který se díky úžasné interpretaci Bithikotsise a Chiotise stal nadčasovým lidovým žalozpěvem a hymnou na smrt, která plodí budoucnost. Theodorakisovi se podařilo promluvit nejjemnější poezií do duše lidu i prostřednictvím náročných a pro lidové ucho nezvyklých hudebních forem, jako jsou ty v Elytisově "Axion Esti", v Seferisově "Epifanii-Averoff", v "Pnevmatiko Emvatirio" Angelose Sikelianose atd.
Jeho bohaté dílo zahrnuje téměř všechny druhy hudby: melodické postupy lidových písní, antické tragédie, byzantské hudební stupnice, klasickou píseň, symfonickou hudbu, oratoria. Jako všestranný, všestranně nadaný a intelektuál vytvořil také bohatou literární tvorbu. V případě Mikise Theodorakise se umělecký génius setkal s neklidnou, čilou a tvůrčí osobností, která vždy cítila potřebu překonávat sama sebe. Jeho hudba přesahovala hranice země, neboť její jazyk má v sobě univerzálnost společného utrpení, nadějí a vizí, které sdílejí všechny národy, všichni pokorní lidé na zemi. Udělení Leninovy ceny za mír završilo jeho umělecký a společenský přínos. V budoucnu budou právě jeho hudbou národy Řecka, Turecka, Kypru, Balkánu, Blízkého východu a celého světa společně zpívat píseň míru.
Mikis rád chodil na dlouhé procházky, aby si oddechl "ve velkých ulicích, pod plakáty". A tam bude jeho hudba znít dál, inspirovat, motivovat, vzdělávat. Budeme dál chodit a poslouchat Mikisovu hudbu, dokud "nezazní zvony sociálního osvobození". Ale ani když "válka skončí", nezapomeneme na něj... Bude přítomen, i když "sny zrudnou".
Mikisova památka v nás bude žít navždy!
KKE vyjadřuje upřímnou soustrast jeho rodině a přeje jí mnoho sil.
Atény 02/09/2021 Ústřední výbor KKE
(Překlad KSM)
Světová odborová federace jménem svých 105 milionů členů ve 133 zemích světa vyjadřuje upřímnou soustrast nad smrtí řeckého skladatele Mikise Theodorakise, který skonal dnes ve věku 96 let.
Národy světa uvedly do praxe jeho slova, že „Velcí básníci patří dělníkům, lidem. Jen oni jim mohou rozumět." Skrze jeho písně se objímali a poznávali básně Pabla Nerudy, Lorky, Bernarda Behana, ale také nejvýznamnějších řeckých básníků, jako byli Angelos Sikelianos, Andreas Kalvos, Giorgos Seferis, Odysseas Elytis, Giannis Ritsos. Proto byl v roce 1983 vyznamenán Leninovou cenou.
Písně Mikise Theodorakise velebily boje nejen řeckého lidu, ale národů celého světa, které bojují proti imperialismu, za svět bez vykořisťování člověka člověkem. Proto jeho písně inspirují národy celého světa. Zpívají je pracující z Balkánu, Evropy, Středního východu i Ameriky.
Během mnoha let věznění, mučení, exilu se vždy postavil jako úctyhodné dítě našeho lidu.
Přejeme zdar velkému skladateli s textem Pabla Nerudy z Canto General, jenž zhudebnil:
Domovino, narodila ses z dřevorubců, z nepokřtěných dětí, z tesařů, z těch, kteří dali jako podivný pták létající kapku krve, a dnes se narodíš znovu pevná, z místa, kde zrádce a žalářník věří, že jsi navždy ponořena. Dnes se narodíš z lidí jako tehdy.
Sekretariát SOF, 02 září 2021
Překlas VS
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.