140 let od narození Pabla Picassa

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 10. 2021

Twitter

Před 140 lety se narodil Pablo Picasso (1881-1973), výrazný výtvarník a inovátor, bojovník proti fašismu a za mír, komunista, nositel Stalinovy i Leninovy ceny míru. Velice plodný umělec svým dílem definoval avantgardní výtvarné styly, jakým je kubismus. Mezi jeho politicky výrazná díla patří Guernica reagující na německé fašistické bombardování ve Španělsku, Masakr v Korey, jeho Holubice se stala symbolem světového mírového hnutí.

Pablo Picasso: Proč jsem se stal komunistou

Byl bych vám raději odpověděl obrazem," řekl nám, "nejsem spisovatel, ale protože není příliš snadné posílat své barvy telegramem, pokusím se vám to sdělit. 'Moje členství v komunistické straně je logickým důsledkem celého mého života, celé mé práce. Jsem totiž hrdý na to, že mohu říci, že jsem malířství nikdy nepovažoval za umění pouhé zábavy, oddechu; chtěl jsem se kresbou a barvami, protože to jsou mé zbraně, dostat stále hlouběji k pochopení světa a lidí, aby nám toto pochopení přinášelo každý den větší osvobození; snažil jsem se svým způsobem říci to, co jsem považoval za nejpravdivější, nejpřesnější, nejlepší, a to bylo přirozeně vždy nejkrásnější, jak dobře vědí největší umělci. Ano, jsem si vědom toho, že jsem vždy bojoval prostřednictvím svého malířství jako skutečný revolucionář. Ale nyní jsem pochopil, že to samo o sobě nestačí; tato léta strašného útlaku mi ukázala, že musím bojovat nejen prostřednictvím svého umění, ale celým svým já. A tak jsem bez nejmenšího zaváhání vstoupil do komunistické strany, protože ve skutečnosti jsem byl celou dobu s ní. Aragon, Eluard, Cassou, Fougeron, všichni moji přátelé to dobře vědí; pokud jsem do ní dosud nevstoupil oficiálně, bylo to díky jakési "nevinnosti", protože jsem věřil, že moje práce a moje členství v srdci stačí; ale už to byla moje strana. Není to snad komunistická strana, která nejvíc pracuje na poznání a budování světa, na tom, aby dnešní a zítřejší lidé měli jasnější hlavu, byli svobodnější a šťastnější? Nejsou to snad komunisté, kdo byl nejodvážnější ve Francii stejně jako v SSSR nebo v mém vlastním Španělsku? Jak jsem mohl váhat? Ze strachu, že bych se dopustil něčeho takového? Ale naopak, nikdy jsem se necítil svobodnější, úplnější! A pak jsem tak spěchal, abych znovu objevil rodnou zemi: Vždycky jsem byl vyhnancem, teď už jím nejsem; do doby, než mě Španělsko konečně přijme, mi otevřela svou náruč Francouzská komunistická strana; tam jsem našel všechno, čeho si nejvíc vážím: největší učence, největší básníky a všechny ty krásné tváře pařížských povstalců.

L’Humanite, 29-30. říjen 1944

Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >