Pablo Neruda: Nový zpěv lásky k Stalingradu - 80. let od vítězství v Stalingradské bitvě

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 2. 2023

Twitter

Před 80 lety, 2. února 1943 zvítězila Rudá armáda u Stalingradu. Došlo největší porážce nacistické armády v Evropě a k obratu ve 2. světové válce. Když němečtí fašisté v srpnu roku 1942 zaútočili na Stalingrad, sledovali několik cílů. Nacisté chtěli upevnit své pozice pro útok na sovětský jih s průmyslovou výrobou a těžbou ropy, otevřít cestu ke Kaspickému moři a dále. Zároveň Hitler přikládal symbolický význam okupaci města na Volze, které nese jméno nejvyššího představitele a velitele Sovětského svazu a komunistů. S obyvatelstvem mělo být po dobytí města jednáno s příkladnou krutostí.

Obrovská bitva trvala 5 měsíců, na obou stranách bojovaly milionové armády a vyžádala si 2 miliony mrtvých. Antifašisté celého světa se obraceli k obráncům Stalingradu se svými nadějemi. 2. února se po boji na život a na smrt vzdaly poslední zbytky obklíčené německé armády.

Vítězství Rudé armády znamenalo obrat ve válce a začátek neodvratné porážky nacistické Třetí říše. Poprvé byl v Německu vyhlášen smutek a přiznána porážka.

Král Velké Británie Jiří VI. nechal vyrobit v roce 1943 meč, který premiér Churchill předal v Teheránu Josifu Stalinovi s nápisem "Občanům Stalingradu pevným jak ocel. Dar krále Jiřího VI jako znak hlubokého obdivu britského lidu."

Stalingrad, město hrdina, se stal navždy symbolem boje s fašismem.

K tomuto výročí zveřejňujeme druhou báseň velkého chilského básníka Pabla Nerudy věnovanou Stalingradu, z roku 1943. První báseň Zpěv lásky ke Stalingradu z roku 1942 jsme zveřejnili nedávno. Pablo Neruda, který dříve prožíval boj španělských republikánů proti fašistům a krvavou intervenci německých a italských fašistů, nyní o to citlivěji vnímal ozvy antifašistických bojů, které vedly k obratu.

Pablo Neruda: Nový zpěv lásky k Stalingradu

Zpíval jsem písně o vodách a času,
žal vyznával jsem v jeho chmurném hradu,
vzýval jsem nebe, ovoce a krásu,
dnes píši báseň k poctě Stalingradu.

Už milenka má šátkem se své šíje
žár skryla mého milostného hladu.
Dnes na zemi jen srdce moje žije
v kouři a světle města Stalingradu.

Už nahmatal jsem pod košilí ctnosti
soumraku, který houstne od západu,
dnes dotýkám se jitra budoucnosti,
které se rodí v slunci Stalingradu.

Hle, onen mladík zestárlý, jenž pluje
jak skleslá labuť kamsi za ohradu,
svůj věčný smutek z klece vyprošťuje
výkřikem žhavým lásky k Stalingradu.

Neživím nitro papírovou nudou,
svou duši kam chci zamířím a kladu.
Nač inkoust černý pro mou píseň rudou?
Přišel jsem na svět zpívat Stalingradu.
 
Můj hlas byl s těmi, kteří pochovali
v tvých zříceninách životy své mladé.
Jak zvon a vítr hlas můj zazněl z dáli,
když jsem tě viděl v křečích, Stalingrade.

Francie k starým barikádám běží,
s praporem vzpoury k červánkům se krade
nad slzami, jež zasychají stěží.
Už nejsi samo, město Stalingrade.

A těžcí lvové Anglie jak čápi,
nad mořem řvoucím létajíce smělí,
do hnědé země zatínají drápy.
Už, Stalingrade, nejsi osamělý.

Dnes pod horami tvého roztrpčení
nejen tvých lidí pohřbena jsou těla,
už maso mrtvých zachvívá se v tlení,
co spadli s tvého, Stalingrade, čela.

Jsou roztlučeny ruce výbojníků
a oči vojsk už vyklovaly vrány.
Krev plní boty rozdrcených býků,
co, Stalingrade, šlapali tvé brány.

Tvá ocel modrá, kalená z tvé síly,
tvůj hlas, hle, plamen svatozáře ničí!
Tvá bašta z chlebů, které rozdělili,
tvé, Stalingrade, chmurné pohraničí!
 
Tvůj domov z kladiv, z vavřínů a z něhy,
krev barví úběl sněhové tvé šíje,
Stalinův pohled na zářící sněhy
tvou, Stalingrade, krví zbrocený je.

Ty řády, které mrtví slavně kladli
na prsa země, provrtaná střelou!
To byla úzkost, neboť znali padlí:
Smrt s životem se, Stalingrade, melou.

Sůl země znovu sypeš horkou dlaní
v ztrápená srdce rozvrácených světů
s družinou rudých bohatýrů zbraní,
z tvé krve vzešlých, Stalingrade, květů.

Jako květ stromu, v který doufalo se,
v zahradách našich naděje už vzkvetla.
Jsi stránka rytá puškou v jitřní rose,
jsi, Stalingrade, napsán písmem světla.

Věž, kterou vidíš pnout se do vysoka,
oltáře z kvádrů, zkrvavělé růže,
obránci, kteří drtí tvého soka,
jsou, Stalingrade, synové z tvé kůže.

Ohniví orli v rumišti tvém strohém,
z mléka tvé duše odkojené kovy.
Nesmírné slzy, věčná, věčná sbohem!
Kdo vlny lásky, Stalingrade, loví?
 
Prokletých vrahů kosti rozmetány,
vetřelců víčka smrt už zavřela si.
A na útěku zříš ty světa pány,
tvůj blesk jim ježí, Stalingrade, vlasy.

Vítězný oblouk zpupně zhanobili
a vody Seiny poskvrnili slinou.
Ti, kteří stále o porobě snili,
ti v tobě kňučí, Stalingrade, jinou.

Kdož Prahu, krásku všemi zakřiknutou,
tonoucí v slzách, chutnající zradu,
dupali do ran, šlehajíce knutou,
zemřeli všichni u bran Stalingradu.

Ti, kteří v řecké jeskyni jen plili
a stalaktit si lámali v té síni,
kdož klasickou modř její rozředili,
kde asi vládnou, Stalingrade, nyní?

Kdož Hispanii vypálili v míru,
kdož svrhli v pouta mladé srdce její,
té matky dubů, matky bohatýrů,
u nohou tvých dnes, Stalingrade, tlejí.

Kdož potřísnili vody, tulipány
v holandských polích zkrvavělým blátem,
ti, jejichž meče rozsévaly rány,
spí v Stalingradě pod ostnatým drátem.
 
Kdož za onoho mrazivého rána
noc bílou sežhli vytím v norské zemi,
šakala vytím, jemuž zvůle dána,
zmlkli a leží v Stalingradě němí.

Čest tobě za to, co nám ether hlásí,
co má být písní, co se písní stalo!
Čest matkám tvým, tvým synům plným krásy,
tvým vnukům čest, ty Stalingrade-skálo!

Čest bojovníku v mlze neprůhledné,
čest hrdinům, co překonali mrazy,
čest obloze, na níž tvá luna bledne,
čest slunci, které nad Stalingrad vzchází!

Střez pro mne trochu prudkost barbarovu,
střez pro mne pušku, hlídej mi ji s pluhem!
A nechť to všechno složí na mém rovu
s tvým rudým klasem, podstaty tvé druhem,
aby svět věděl, pochybnostmi štvaný,
že s láskou k tobě, tebou milovaný,
jsem zemřel, vyrván pozemskému sadu.
I když jsem v boji nestál na tvé skále,
ponurý granát zanechám k tvé chvále,
jablko lásky, zpěv svůj Stalingradu.

• < Předchozí
• Další >