Bijme na zvony sv.Víta

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 12. 2006

Twitter

Na samém počátku existence naší malé a tehdy ještě mladé republiky dospívala generace tehdy mladých básníků a spolu s nimi přišlo na českou literární scénu mnoho nového. Jiří Wolker, básník mladý ve svém životě i ve své smrti, Jaroslav Seifert, který žil z nich nejdéle, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan, František Halas a mnoho dnes téměř zapomenutých kouzelníků poezie. Se změnami v Rusku se objevilo kouzlo poezie psané o utrpení a těžkém údělu, ale i o štěstíčkách, které ti „šťastnější“ nikdy nemohli prožít, kouzlo poezie proletářské. Po něm přišel Nezval a Teige s poetismem, který svým halasným křikem právě narozeného českého dítěte, probudil mnoho básníků a svýma dětskýma očima hltal vše, co bylo a je na světě krásné od  věcí neobyčejně nádherných svou nezvyklostí až po lžičku opřenou o šálek kávy. Dodnes je tím nejkrásnějším, co na tak bohatě  osázeném poli poezie dvacátého století vyrostlo, vykvetlo a vydalo své plody. Pak opět Nezval přinesl kouzelný francouzský surrealismus. Tak to šlo s poezií nejkrásnějšího jazyka dál a dál.

Jenže ani básník  není nesmrtelný. Umírali, umírají a umírat budou stejně jako vše na tomto divokém a krásném světě. Tak se stalo, že nás, jeden po druhém opustili všichni. Wolker, Biebl, Halas, Nezval, Holan a nakonec Seifert. Jistěže básníci jen neumírají, ale i naopak. Avšak i z těch dalších už jich mnoho odešlo a někteří dokonce celkem nedávno. Z těch nedávno nás opustivších nejvíce bolel odchod Miloslava Floriana, který odešel vskutku hrdě a básnicky.   Pak přišel listopad ´89. Listopad je krásný měsíc už jen svým názvem. Byl prvním měsícem, ve kterém vychutnávalo Československo svou samostatnost, byl to první měsíc svobody. Ale s rokem 1989 se stal také měsícem, od kterého se datuje pomalý, ale bohužel téměř jistý zánik naší tak bohaté kultury a s ní i poezie. Básníci, kteří kdysi stáli na hradbách krásy bytí, jsou dnes zatracováni i  v čítankách a ti kteří se dříve cítili odstrčení a zranění dnes každému, kdo se jim znelíbí, jen stínají hlavy v pokleslém televizním pořadu anebo se uchylují pod křídla  těch, kteří vědí, že jejich slova se dají prodat v každé době, protože jsou, stejně jako jejich duše a mozky, chameleonoidně amorfní. To málo nových krásných slov, které ještě tu a tam vychází, je vydáno buď v domech s rudou hvězdou a českou vlajkou na střechách a nebo v takové ceně, že prostý plebejec si musí počkat až se ta slova konečně usídlí ve veřejných knihovnách. Ty však trpí chudobou, protože peníze na kulturu dnes prostě nejsou. A na knihy už vůbec ne.

Tak zmizela česká báseň v hlubinách kapes všemocných bratří Kapitálu a Trhu. Ti mladí, kteří by chtěli a mohli zpívat si už ani netroufnou, protože taky musí z něčeho žít. A když už jsou natolik drzí, že si troufnou a pošlou slova svých několika písní vysoko k nebesům, jsou udušeni neúprosnou prackou kýče, který na nás dnes vyplazuje jazyk nejen z obrazovek zahraničních televizí vysílajících na našem území v českém jazyce, ale i z pultů obchodů s knihami.

A proto bijme na poplach, bijme do zvonů svatovítské katedrály a podporujme vydávání, ale hlavně život a alespoň holou existenci mladé generace básníků. Podávejme jim ruce a tahejme je na břeh ať už v Obrysu-Kmeni, v Mladé Pravdě nebo prostě kdekoliv, kde je to možné. Nezachráníme-li naší krásnou poezii teď, nezachráníme ji už nikdy a budeme se bezmocně dívat, jak supermani, prohánějící se na obrazovkách a plátnech kin, pomalu okrádají národ o poslední zbytky kultury.  

-VHU-, archiv 2000

Pozn.: Teď asi bijme jinam, když katedrála byla "vrácena" církvi... Podpořme aspoň tedy petici za návrat katedrály státu...

• < Předchozí
• Další >