Vladimír Iljič Lenin: Přednáška o revoluci 1905

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 1. 2014

Twitter

Revoluce v Rusku roku 1905 byla obrovskou revoluční zkušeností pro pracující masy při boji s carským režimem za třídní osvobození. Znamenala i důležitou zkušenost pro bolševickou stranu, v níž se konkretizovala marxistická teorie o revoluční přeměně společnosti. Je poučné se seznámit s tím, jaké byly tyto zkušenosti tak, jak je přednesl Vladimír Iljič Lenin uprostřed obrovské katastrofy imperialistické války a v  předvečer dvou revolucí roku 1917 - únorové a konečně říjnové, která pod jeho vedením zahájila socialistický přerod Ruska a změnila celý svět.

"Přednášku o revoluci 1905" - přednesl V. I. Lenin německy 9. (22.) ledna 1917 v curyšském Lidovém domě na schůzi švýcarské dělnické mládeže.

Zveřejňujeme text přednášky ve dnech 90. výročí Leninova úmrtí a zároveň 109 let od "Krvavé neděle" - začátku revoluce v roce 1905.

Mladí přátelé, soudruzi a soudružky!

Dnes je dvanácté výročí "Krvavé neděle", která je plným právem pokládána za počátek ruské revoluce.

Tisíce dělníků, a to ne sociálních demokratů, nýbrž lidí věřících, loajálních občanů, táhnou pod vedením kněze Gapona ze všech čtvrtí do středu hlavního města, k náměstí před Zimním palácem, aby odevzdali carovi svou petici. Dělníci jdou s ikonami a jejich tehdejší vůdce Gapon písemně ujišťuje cara, že mu zaručuje osobní bezpečnost a prosí jej, aby vyšel k lidu.

Je povoláno vojsko. Huláni a kozáci se vrhají na dav s tasenými zbraněmi, střílejí do bezbranných dělníků, kteří na kolenou prosili kozáky, aby je pustili k carovi. Podle policejních zpráv bylo tehdy zabito přes 1000 lidí a přes 2000 zraněno. Rozhořčení dělnictva bylo nepopsatelné.

To je jen zcela povšechný obraz 22. ledna 1905, obraz "Krvavé neděle".

Abych vám lépe ujasnil historický význam této události, přečtu vám několik výňatků z dělnické petice. Začíná takto:

"My, dělníci, obyvatelé Petrohradu, přišli jsme k Tobě. Jsme ubozí, opovrhovaní otroci, jsme zdeptáni despotismem a zvůlí. Když přetekla číše naší trpělivosti, zastavili jsme práci a prosili jsme své pány, aby nám dali alespoň to, bez čeho je život utrpením. Ale to všechno bylo odmítnuto, to všechno továrníci pokládají za neoprávněné. My zde, a jsou nás tisíce, stejně jako všechen ruský lid nemáme žádná lidská práva. Vinou Tvých úředníků jsme se stali otroky."

Petice obsahuje tyto požadavky: amnestii, politické svobody, normální mzdy, postupné odevzdání půdy lidu, svolání ústavodárného shromáždění na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, a končí slovy: "Pane! Neodepři pomoc Svému lidu! Zboř stěnu mezi Tebou a Tvým lidem! Poruč a přísahej, že naše prosby budou splněny, a učiníš Rusko šťastným; ne-li, zemřeme zde na místě. Máme jen dvě cesty: buď svobodu a štěstí, nebo hrob."

Jímá nás zvláštní pocit, když čteme dnes tuto petici nevzdělaných, negramotných dělníků, vedených patriarchálním knězem. Bezděčně nás napadá srovnat tuto naivní petici s nynějšími mírovými rezolucemi sociálpacifistů, tj. lidí, kteří chtějí být socialisty, a ve skutečnosti jsou jen buržoazními frázisty. Neuvědomělí dělníci předrevolučního Ruska nevěděli, že car je hlavou panující třídy, a to třídy velkostatkářů, spjatých už tisícerými nitkami s velkoburžoazií, odhodlaných všemi násilnými prostředky bránit své monopolní výsadní postavení a své zisky. Dnešní sociálpacifisté, kteří chtějí být pokládáni - bez žertu! - za "vysoce vzdělané" lidi, nevědí, že očekávat "demokratický" mír od buržoazních vlád, jež vedou imperialistickou lupičskou válku, je stejně nesmyslné, jako je nesmyslná myšlenka, že by bylo možno pokojnými peticemi pohnout krvavého cara k demokratickým reformám.

Přitom všem je však mezi nimi velký rozdíl v tom, že nynější sociál pacifisté jsou z velké části pokrytci, kteří chtějí svým smířliveckým kázáním odvrátit lid od revolučního boje, kdežto nevzdělaní ruští dělníci v předrevolučním Rusku dokázali skutkem, že jsou upřímní lidé, kteří poprvé procitli k politickému vědomí.

A právě v tomto procitnutí obrovských lidových mas k politickému vědomí a k revolučnímu boji spočívá historický význam 22. ledna 1905.

"V Rusku dosud není revoluční lid," napsal dva dny před "Krvavou nedělí" pan Petr Struve, tehdejší vůdce ruských liberálů, jenž tehdy vydával v zahraničí ilegální svobodný časopis. Tak absurdní se zdála tomuto "vysoce vzdělanému", velmi povýšenému a velmi omezenému vůdci buržoazních reformistů myšlenka, že by negramotná rolnická země mohla rodit revoluční lid! Tak pevně byli přesvědčeni tehdejší - stejně jako dnešní - reformisté o tom, že skutečná revoluce není možná!

Před 22. (podle starého kalendáře 9.) lednem 1905 skládala se revoluční strana Ruska z malé hrstky lidí - "sektou" nás nazývali tehdejší reformisté (úplně stejně jako dnešní). Několik set revolučních organizátorů, několik tisíc členů místních organizací, půl tuctu revolučních letáků, které vycházely sotva jednou za měsíc, vydávaly se hlavně v cizině a pašovaly se do Ruska s nesmírnými obtížemi a oběťmi - to byly revoluční strany Ruska a především revoluční sociální demokracie před 22. lednem 1905. To dávalo omezeným a povýšeným reformistům formální právo tvrdit, že v Rusku není ještě revoluční lid.

Za několik měsíců se však obraz naprosto změnil. Stovky revolučních sociálních demokratů "náhle" vyrostly v tisíce, tisíce se postavily do čela dvou tří miliónů proletářů. Proletářský boj vyvolal velké vření, zčásti i revoluční hnutí hluboko uvnitř padesáti až stomiliónové rolnické masy, rolnické hnutí našlo ohlas v armádě a vedlo k vojenským povstáním, k ozbrojeným srážkám jedné části vojska s druhou. Obrovská země se 130 milióny obyvatel tak vstoupila do revoluce, ze spícího Ruska se stalo Rusko revolučního proletariátu a revolučního lidu.

Je nutno tento přechod prostudovat, pochopit, proč k němu mohlo dojít, jaké byly, abych tak řekl, jeho metody a cesty.

Nejdůležitějším prostředkem tohoto přechodu byla masová stávka. Svéráznost ruské revoluce spočívá v tom, že byla svým sociálním obsahem buržoazně demokratická, ale svými bojovými prostředky proletářská. Byla buržoazně demokratická, protože jejím cílem, o nějž bezprostředně usilovala a jehož mohla dosáhnout bezprostředně svými vlastními silami, byla demokratická republika, osmihodinový pracovní den, konfiskace nesmírného pozemkového vlastnictví šlechty - všechna opatření, která skoro plně uskutečnila buržoazní revoluce ve Francii v letech 1792 až 1793.

Ruská revoluce byla zároveň také revolucí proletářskou, nejen v tom smyslu, že proletariát byl vedoucí silou, avantgardou hnutí, nýbrž i v tom smyslu, že specificky proletářský prostředek boje, totiž stávka, byl hlavním prostředkem, jak pohnout masami, a nejcharakterističtějším zjevem rozhodujících událostí, které narůstaly jako vlna.

Ruská revoluce je ve světových dějinách první - ale nebude jistě poslední - velkou revolucí, v níž masová politická stávka sehrála neobyčejně velkou úlohu. Můžeme dokonce tvrdit, že nelze pochopit události ruské revoluce a změnu jejích politických forem, neprostudujeme-li ze statistiky stávek kořeny těchto událostí a této změny forem.

Vím velmi dobře, jak nevhodné je uvádět v přednášce suché statistické údaje, jak to může odradit posluchače. Přesto však musím uvést několik zaokrouhlených čísel, abyste mohli posoudit, jaké byly skutečné objektivní základy celého hnutí. Během deseti let před revolucí stávkovalo v Rusku ročně v průměru 43 000 osob. Úhrnný počet stávkujících činil tedy za celé desetiletí před revolucí 430 000. V lednu 1905, v prvním měsíci revoluce, stávkovalo 440 000 osob. Stávkovalo tedy za pouhý jeden měsíc více osob než za celé uplynulé desetiletí!

V žádné kapitalistické zemi na světě, ani v nejvyspělejších zemích, jako jsou Anglie, Spojené státy americké a Německo, neexistovalo tak velké stávkové hnutí jako v Rusku roku 1905. Úhrnný počet stávkujících činil 2 800 000, dvakrát více, než je celkový počet továrních dělníků! To ovšem nedokazuje, že městští tovární dělníci v Rusku byli vzdělanější, silnější nebo bojeschopnější než jejich bratři v západní Evropě. Pravý opak je pravda.

Dokazuje to však, jak velká může být dřímající energie proletariátu. Svědčí to o tom, že v revoluční epoše - říkám to bez jakékoli nadsázky, na podkladě nejpřesnějších údajů ruské historie - může proletariát vyvinout stokrát větší bojovou energii než v normálních, klidných dobách. Svědčí to o tom, že lidstvo až do roku 1905 ještě nevědělo, jak nesmírně, jak velkolepě může proletariát napnout a napne své síly, jde-li o to, bojovat za opravdu velké cíle, bojovat skutečně revolučně!

Dějiny ruské revoluce nám ukazují, že právě avantgarda, elita námezdního dělnictva, bojovala nejhouževnatěji a nejobětavěji. Čím větší byly továrny, tím houževnatější byly stávky, tím častěji se opakovaly v jednom a témž roce. Čím větší bylo město, tím významnější byla úloha proletariátu v boji. V poměru k celkovému počtu dělnictva stávkovalo ve třech velikých městech, kde je dělnictvo nejuvědomělejší a kde je ho nejvíce, v Petrohradě, v Rize a ve Varšavě, nepoměrně více dělníků než ve všech ostatních městech, nemluvě o venkovu.

Kovodělníci představují v Rusku - pravděpodobně tak jako i v ostatních kapitalistických zemích - předvoj proletariátu. A tu vidíme tuto poučnou skutečnost: v celém Rusku na každých 100 továrních dělníků připadalo v roce 1905 160 stávkujících. Naproti tomu na každých 100 kovodělníků téhož roku - 320 stávkujících! Bylo vypočteno, že každý ruský tovární dělník ztratil v roce 1905 v důsledku stávky průměrně 10 rublů - přibližně 26 franků podle předválečného kursu - obětoval je, abych tak řekl, pro boj. Všimneme-li si však pouze kovodělníků, dostaneme trojnásobnou částku! V čele šli nejlepší příslušníci dělnické třídy, strhávali kolísající, burcovali spící a povzbuzovali slabé.

Neobyčejně svérázně se za revoluce proplétaly hospodářské a politické stávky. Není pochyby, že jen nejužší spojení těchto dvou forem stávek zajišťovalo hnutí velkou sílu. Široké masy vykořisťovaných by nikdy nebylo možno strhnout do revolučního hnutí, kdyby tyto masy každodenně před sebou neviděly příklady, jak si námezdní dělníci z různých průmyslových odvětví vynucovali na kapitalistech bezprostřední a okamžité zlepšení svého postavení. Tento boj způsobil, že v celé mase ruského lidu zavanul jiný duch. Teprve nyní nevolnické, patriarchální, pobožné, pokorné a medvědím spánkem spící Rusko ze sebe svléklo starého Adama; teprve nyní se dostalo ruskému lidu skutečně demokratické, skutečně revoluční výchovy.

Mluví-li buržoazní panstvo a jeho nekritičtí nohsledi, socialističtí reformisté, s takovou povýšenou důležitostí o "výchově" mas, rozumějí výchovou obyčejně něco školometského, pedantského, co masy demoralizuje, co jim naočkovává buržoazní předsudky.

Skutečná výchova mas nikdy nemůže být odloučena od samostatného politického a zejména revolučního boje mas samých. Jedině boj vychovává vykořisťovanou třídu, jedině boj jí odhaluje velikost její síly, rozšiřuje její obzor, zvyšuje schopnosti, tříbí rozum a zoceluje její vůli. A proto i reakcionáři byli nuceni přiznat, že rok 1905, rok boje, "šílený rok", nadobro sprovodil ze světa patriarchální Rusko.

Rozeberme podrobněji poměr mezi kovodělníky a textiláky v Rusku za stávkového boje roku 1905. Kovodělníci jsou nejlépe placení, nejuvědomělejší a nejkulturnější proletáři. Textiláci, jichž bylo v Rusku roku 1905 více než dvaapůlkrát tolik co kovodělníků, jsou ta nejzaostalejší masa, nejhůře placená, která často ještě nezpřetrhala nadobro svazky se svým rolnickým příbuzenstvem na vesnici. A tu vidíme jednu velmi důležitou skutečnost.

Kovodělníci zorganizovali za celý rok 1905 více politických stávek než stávek hospodářských, i když počátkem roku nebyla tato převaha zdaleka tak velká jako koncem roku. Naproti tomu u textiláků vidíme na počátku roku 1905 obrovskou převahu hospodářských stávek, která teprve ke konci roku přechází v převahu stávek politických. Je tedy zcela jasné, že jedině hospodářský boj, jedině boj za okamžité, bezprostřední zlepšení postavení je s to zburcovat nejzaostalejší vrstvy vykořisťované masy, jedině boj je skutečně vychovává a mění je - v revoluční epoše - během několika málo měsíců v armádu politických bojovníků.

Bylo k tomu ovšem také zapotřebí, aby předvoj dělnictva nechápal třídní boj jako boj za zájmy úzké horní vrstvy - jak se to příliš často snažili dělníkům namluvit reformisté - nýbrž aby proletáři vystupovali skutečně jako avantgarda většiny vykořisťovaných, strhávali sami tuto většinu do boje, jak tomu bylo v Rusku roku 1905 a jak se musí stát, a nepochybně stane, v nastávající proletářské revoluci v Evropě.

Počátek roku 1905 přinesl první velikou vlnu stávkového hnutí v celé zemi. Už na jaře tohoto roku vidíme, že se probouzí první významné, nejen hospodářské, nýbrž i politické rolnické hnutí v Rusku. Jaký nesmírný význam má tento pro historii převratný fakt, může pochopit jedině ten, kdo si vzpomene, že rolnictvo v Rusku bylo teprve roku 1861 osvobozeno od nejtěžší nevolnické závislosti, že rolníci jsou většinou negramotní, že žijí v nepopsatelné bídě, že jsou zdeptáni statkáři, ohlupováni popy, izolováni navzájem obrovskými vzdálenostmi a téměř úplným nedostatkem cest.

Roku 1825 bylo Rusko poprvé svědkem revolučního hnutí proti carismu, a toto hnutí bylo reprezentováno téměř výhradně příslušníky šlechty. Od této doby až do roku 1881, kdy byl Alexandr II. zavražděn teroristy, vedli hnutí inteligenti ze středního stavu. Projevili nejvyšší obětavost a svým hrdinným teroristickým způsobem boje vzbudili obdiv celého světa. Tyto oběti jistě nebyly přineseny nadarmo, jistě přispěly - ať přímo či nepřímo - k pozdější výchově ruského lidu. Avšak svého bezprostředního cíle, rozpoutání lidové revoluce, nedosáhly a nemohly dosáhnout.

To se podařilo teprve revolučním bojem proletariátu. Teprve vlny masové stávky, které se převalily celou zemí v souvislosti s krutým ponaučením z imperialistické rusko-japonské války, vyburcovaly široké masy rolnictva z letargického spánku. Slovo "stávkující" nabylo u rolnictva naprosto nového významu. Znamenalo něco jako rebel, revolucionář, to, co dříve bylo vyjadřováno slovem "student". Ale protože "student" patřil k střednímu stavu, k "učeným" lidem, k "pánům", byl lidu cizí. Naproti tomu "stávkující" sám pocházel z lidu, sám patřil k vykořisťovaným; když byl vypovězen z Petrohradu, přicházel velmi často na vesnici a vypravoval svým vesnickým přátelům o požáru, který zachvacoval města a měl zničit jak kapitalisty, tak i šlechtu.

V ruské vesnici se objevil nový typ - uvědomělý mladý rolník. Stýkal se se "stávkujícími", četl noviny a vypravoval rolníkům o událostech ve městech, objasňoval vesnickým přátelům význam politických požadavků, pobízel je k boji proti šlechtickým velkostatkářům, proti popům a vysokým úředníkům.

Rolníci se scházeli po skupinách, diskutovali o svém postavení a ponenáhlu se zapojovali do boje: táhli v zástupech proti velkostatkářům, podpalovali jejich paláce a panská sídla nebo zabírali jejich zásoby, brali obilí a jiné životní potřeby, zabíjeli policejní stráže, požadovali, aby lidu byla dána půda obrovských šlechtických latifundií.

Na jaře 1905 rolnické hnutí teprve začínalo, zasáhlo jen menšinu újezdů, přibližně jednu sedminu.

Avšak spojení proletářské masové stávky ve městech s rolnickým hnutím na vesnici už stačilo k tomu, aby zviklalo "nejpevnější" a poslední oporu carismu. Mám na mysli armádu.

Začíná řada vojenských povstání v námořnictvu a v armádě. Každé velké vzedmutí vlny stávkového a rolnického hnutí za revoluce je provázeno vojenskými povstáními ve všech částech Ruska. Nejznámějším z nich je vzpoura na černomořském křižníku "Kníže Potěmkin", který, když se dostal do rukou povstalců, zúčastnil se revoluce v Oděse a po porážce revoluce a po nezdařených pokusech o dobytí jiných přístavů (například Feodosie na Krymu) se vzdal rumunským úřadům v Konstanci.

Dovolte mi, abych vám podrobně vylíčil malou příhodu z této vzpoury černomořského loďstva, abyste si mohli učinit konkrétní představu o událostech v době, kdy hnutí vyvrcholilo:

"Konala se shromáždění revolučních dělníků a námořníků: konala se stále častěji. Protože vojenské osoby měly zakázáno chodit na dělnická shromáždění, začali dělníci masové chodit na shromáždění vojáků. Scházely se jich tisíce. Myšlenka společných akcí byla přijata s nadšením. V rotách, kde byli uvědomělejší vojáci, byli voleni delegáti.

Tu vojenské úřady usoudily, že je na čase zakročit. Pokusy jednotlivých důstojníků pronášet na shromážděních 'vlastenecké' řeči měly nejžalostnější výsledky: námořníci, kteří byli zkušení v diskusích, přiměli své představené k hanebnému útěku. Po těchto neúspěších bylo rozhodnuto zakázat shromáždění vůbec. Ráno 24. listopadu 1905 byla před vraty námořnických kasáren postavena bojová rota v plné zbroji. Kontraadmirál Pisarevskij přede všemi přikázal: 'Z kasáren nikoho nepouštět! Kdo neposlechne - toho zastřelit!' Z roty, která dostala tento rozkaz, vystoupil námořník Petrov, nabil před očima všech svou pušku, jedním výstřelem zabil štábního kapitána Štejna z bělostockého pluku a druhým výstřelem zranil kontraadmirála Pisarevského. Zazněl důstojníkův povel: 'Zatkněte ho!' Nikdo se ani nehnul. Petrov hodil svou pušku na zem. 'Co stojíte? Chopte se mne!' Byl zatčen. Námořnici, kteří se seběhli ze všech stran, se bouřlivě dožadovali jeho propuštění a prohlašovali, že za něho ručí. Vzrušení dosáhlo vrcholu.

'Petrove, není-liž pravda, rána ti vyšla náhodou?' zeptal se ho důstojník, aby si za nastalé situace pomohl z úzkých.

'Jakpak náhodou! Vystoupil jsem, nabil a zamířil, copak je to náhoda?'

'Mužstvo žádá, abys byl propuštěn...'

A Petrov byl propuštěn. Ale námořníci se s tím nespokojili. Všichni důstojníci, kteří měli službu, byli pozatýkáni, odzbrojeni a odvedeni do kanceláře... Delegáti námořníků, asi 40 mužů, se radili celou noc. Usnesli se, že důstojníky propustí, ale do kasáren je už nepustí..."

Tato malá příhoda vám názorně ukazuje, k jakým událostem docházelo při většině vojenských povstání. Revoluční vření v lidu se nevyhnutelně přeneslo i do armády. Je příznačné, že vůdcové hnutí pocházeli hlavně z oné části válečného loďstva a armády, jež se rekrutovala ponejvíce z průmyslového dělnictva a od níž se požadoval nejvyšší technický výcvik, jako například ze zákopníků. Avšak široké masy byly ještě příliš naivní, příliš mírumilovné, příliš dobromyslné a příliš křesťansky smýšlející. Vzplanuly poměrně snadno, každý případ bezpráví, příliš hrubé zacházení důstojníků, špatná strava apod. mohly vyvolat vzbouření. Chyběla jim však vytrvalost, nedovedly si dost jasně uvědomit, co je jejich úkolem: nechápaly dost dobře, že jedině tehdy, budou-li co nejenergičtěji pokračovat v ozbrojeném boji, jedině tehdy, zvítězí-li nad všemi vojenskými a civilními orgány moci, jedině tehdy, svrhnou-li vládu a uchopí-li moc v celém státě, jedině pak bude úspěch revoluce zaručen.

Široké masy námořníků a vojáků se snadno vzbouřily. Ale stejně snadno se dopouštěly naivní pošetilosti, že propouštěly zatčené důstojníky; dávaly se uchlácholit sliby a přemlouváním nadřízených, takže nadřízení pak získali drahocenný čas, dostávali posily, rozdrtili síly vzbouřenců a pak vždy následovalo nejkrutější potlačení vzpoury a popravy vůdců.

Je velmi zajímavé porovnat vojenská povstání v Rusku roku 1905 s vojenským povstáním děkabristů roku 1825. Tehdy vedli politické hnutí téměř výhradně důstojníci, a to důstojníci šlechtického původu, kteří byli infikováni stykem s demokratickými idejemi rozšířenými v Evropě za napoleonských válek. Masy vojáků, které se tehdy ještě skládaly z nevolnických rolníků, se chovaly pasivně.

Historie roku 1905 nám ukazuje pravý opak. Důstojníci, až na nevelké výjimky, smýšleli tehdy buď jako buržoazní liberálové, reformisticky, nebo i přímo kontrarevolučně. Duší povstání byli dělníci a rolníci ve vojenském kabátě; hnutí se stalo lidovým. Poprvé v dějinách Ruska zachvátilo většinu vykořisťovaných. Trpělo však jednak nedostatkem vytrvalosti a rozhodnosti mas, jejichž slabostí byla přílišná důvěřivost, a jednak nedostatečnou organizací revolučních sociálně demokratických dělníků ve vojenských kabátech: nedovedli se ujmout vedení, postavit se do čela revoluční armády a přejít do útoku proti vládní moci.

Musím říci, že oba tyto nedostatky budou odstraněny - snad pomaleji, než bychom si přáli, zato však jistě - nejen všeobecným vývojem kapitalismu, nýbrž i nynější válkou...

Jak dějiny Pařížské komuny roku 1871, tak i dějiny ruské revoluce nám dávají v každém případě to nezvratné poučení, že militarismus nikdy a v žádném případě nemůže být překonán a odstraněn jinak než vítězným bojem jedné části lidové armády proti druhé. Nestačí jen, zatracovat, proklínat a "odmítat" militarismus kritizovat jej a dokazovat jeho škodlivost; je pošetilé pasivně se zdráhat nastoupit vojenskou službu - jde o to udržovat revoluční vědomí proletariátu v bdělosti, a přitom nejen všeobecně, ale konkrétně připravovat jeho nejlepší příslušníky k tomu, aby se v okamžicích nejvyššího pobouření lidu postavili do čela revoluční armády.

Tomu nás také učí každodenní zkušenosti kteréhokoli kapitalistického státu. Každá "nevelká" krize, kterou prožívá takový stát, nám ukazuje v malém prvky a zárodky bojů, které se za velké krize budou nevyhnutelně opakovat ve velkém. A co jiného je například kterákoli stávka než malá krize kapitalistické společnosti? Neměl pravdu pruský ministr vnitra pan von Puttkamer, když pronesl svůj pověstný výrok: "V každé stávce se skrývá hydra revoluce"? Neukazuje nám vojenská pohotovost za stávek ve všech kapitalistických zemích, dokonce, s prominutím, i v těch nejmírumilovnějších a "nejdemokratičtějších", jak to bude vypadat za opravdu velikých krizí?

Ale vraťme se opět k dějinám ruské revoluce.

Pokusil jsem se vám vylíčit, jak dělnické stávky zburcovaly celou zemi a nejširší zaostalé vrstvy vykořisťovaných, jak začalo rolnické hnutí, jak bylo provázeno vojenskými povstáními.

Na podzim roku 1905 dosáhlo celé hnutí vrcholu. 19. (6.) srpna vyšel carský manifest o ustavení zastupitelského orgánu. Takzvaná Bulyginova duma měla být ustavena na základě volebního zákona, podle kterého se volebního práva mělo dostat směšně malému počtu voličů, a tento prazvláštní "parlament" nebyl vybaven vůbec žádnou zákonodárnou, nýbrž jen poradní, konzultativní pravomocí!

Buržoazie, liberálové, oportunisté byli ochotni sáhnout oběma rukama po tomto "dárku" vystrašeného cara. Jako všichni reformisté, tak ani naši reformisté z roku 1905 nemohli pochopit, že bývají historické situace, kdy reformy, a zejména sliby reforem, sledují výlučně jeden cíl: zdržet pobouření lidu, donutit revoluční třídu, aby zastavila nebo alespoň zmírnila svůj boj.

Ruská revoluční sociální demokracie dobře pochopila skutečný charakter tohoto oktroje, této darované fiktivní ústavy v srpnu 1905. A proto bez nejmenšího váhání razila heslo: Pryč s poradní dumou! Bojkot dumy! Pryč s carskou vládou! Pokračovat v revolučním boji za svržení této vlády! Nikoli car, ale prozatímní revoluční vláda musí svolat první vpravdě lidový zastupitelský orgán v Rusku!

Historie dala za pravdu revolučním sociálním demokratům tím, že Bulyginova duma nebyla nikdy svolána. Revoluční bouře ji smetla dříve, než se sešla; tato bouře donutila cara, aby vydal nový volební zákon, kterým byl značně zvýšen počet voličů, a aby přiznal dumě zákonodárnou pravomoc.

Říjen a prosinec roku 1905 jsou vyvrcholením vzestupné linie ruské revoluce. Všechna zřídla revoluční energie lidu se otevřela ještě mnohem více než dosud. Počet stávkujících, který činil v lednu 1905, jak jsem vám už řekl, 440 000, překročil v říjnu 1905 (v jediném měsíci!) půl miliónu. Ale k tomuto počtu, ve kterém jsou zahrnuti pouze tovární dělníci, je nutné připočíst ještě několik set tisíc železničářů, poštovních a telegrafních zaměstnanců apod.

Ruská generální stávka na železnicích zastavila železniční provoz a velmi účinně ochromila síly vlády. Otevřely se brány univerzit, a posluchárny, které byly v klidných dobách určeny výhradně k tomu, aby se tam profesorskou katedrovou moudrostí ohlupovaly mladé hlavy, aby se z nich cepovali oddaní sluhové buržoazie a carismu, tyto posluchárny se teď staly místnostmi, kde se scházely tisíce a tisíce dělníků, řemeslníků a úředníků, otevřeně a svobodně projednávajících politické záležitosti.

Byla vybojována svoboda tisku. Cenzura byla prostě odstraněna. Žádný vydavatel se neodvažoval předkládat úřadům povinné výtisky a úřady se neodvažovaly proti tomu nějak zakročit. Poprvé v ruských dějinách v Petrohradě a v jiných městech svobodně vyšly revoluční noviny. Jen v Petrohradě vycházely tři sociálně demokratické deníky v nákladu 50 000 až 100 000 výtisků.

Proletariát šel v čele hnutí. Vytkl si za úkol dobýt osmihodinového pracovního dne revoluční cestou. Bojovým heslem petrohradského proletariátu tehdy bylo: "Osm hodin práce a zbraně!" Stále širší masy dělnictva si totiž uvědomovaly, že o osudu revoluce může rozhodnout a rozhodne pouze ozbrojený boj.

V ohni boje se vytvořila svérázná masová organizace - slavné sověty dělnických zástupců, sbory důvěrníků ze všech továren. Tyto sověty dělnických zástupců v několika městech Ruska hrály stále víc a více úlohu prozatímní revoluční vlády, úlohu orgánů a vůdců povstání. Byly učiněny pokusy ustavit sověty zástupců vojáků a námořníků a sloučit je se sověty dělnických zástupců.

Některá města v Rusku prožívala v těchto dnech údobí různých místních malých "republik", v nichž byla vládní moc sesazena a sovět dělnických zástupců skutečně fungoval jako nová státní moc. Byla to bohužel příliš krátká období a příliš slabá, příliš izolovaná "vítězství".

Rolnické hnutí nabylo na podzim 1905 ještě většího rozsahu. Ve více než třetině újezdů v celé zemi propukly tehdy takzvané "rolnické nepokoje" a skutečná rolnická povstání. Rolníci vypálili na 2000 panských usedlostí a rozdělili si životní potřeby, které šlechtičtí lupiči uloupili lidu.

Žel, nebyla to ještě dost důsledná práce! Žel, rolníci tehdy zničili jen asi patnáctinu z celého počtu panských usedlostí, jen patnáctinu z toho, co měli zničit, aby nadobro smetli z tváře ruské země hanbu velkého feudálního pozemkového vlastnictví. Rolnici, žel, postupovali příliš roztříštěně, neorganizovaně a ne dost útočně, a v tom je jedna z hlavních příčin porážky revoluce.

Mezi utiskovanými národy Ruska vzplanulo národní osvobozenecké hnutí. V Rusku žije téměř tři pětiny (přesně 57 %) obyvatelstva pod národnostním útlakem, nemůže svobodně užívat dokonce ani mateřského jazyka, je násilně porušována. Například muslimové, jichž je v Rusku několik desítek miliónů, založili tehdy obdivuhodně rychle - byla to vůbec doba nesmírně rychlého růstu nejrůznějších organizací - muslimský svaz.

Abych shromáždění, zejména mládeži, ukázal, jak v tehdejším Rusku narůstalo národní osvobozenecké hnutí spolu s dělnickým hnutím, uvedu vám malý příklad.

V prosinci 1905 polští žáci ve stovkách škol spálili všechny ruské knihy, obrazy a carovy portréty, zbili a vyhnali ze škol ruské učitele a ruské spolužáky s voláním: "Ven, jděte si do Ruska!" Polští středoškolští studenti vznesli mimo jiné tyto požadavky: "1. všechny střední školy mají být podřízeny sovětu dělnických zástupců; 2. ve školách se mají konat společné schůze studentů a dělníků; 3. k označení příslušnosti k budoucí proletářské republice ať mají gymnazisté dovoleno nosit rudé blůzy" atd.

Čím výše se dmuly vlny hnutí, s tím větší energií a úsilím zbrojila reakce k boji proti revoluci. V ruské revoluci roku 1905 se potvrdilo to, co napsal K. Kautsky v roce 1902 ve spisu "Sociální revoluce". Kautsky (tehdy byl ještě, mimochodem řečeno, revolučním marxistou, a ne obhájcem sociálpatriotů a oportunistů jako dnes) napsal:

"... Nastávající revoluce... se nebude ani tak podobat náhlému povstání proti vládě, jako spíše dlouhotrvající občanské válce."

To se také stalo! Tak tomu bude zcela jistě v nadcházející evropské revoluci!

Nenávist carismu se obrátila zejména proti Židům. Na jedné straně mezi vůdci revolučního hnutí bylo zvlášť vysoké procento Židů (v poměru k celkovému počtu židovského obyvatelstva). Mimochodem řečeno, i nyní mají Židé zásluhu, že vykazují poměrně vyšší procento představitelů internacionalistického směru ve srovnaní s jinými národy. Na druhé straně však dovedl carismus skvěle využít nejodpornějších předsudků nejzaostalejších vrstev obyvatelstva proti Židům. Tak vznikly pogromy, ve většině případů podporované ne-li přímo řízené policií, - ve 100 městech bylo v té době zabito přes 4000 osob a přes 10 000 zmrzačeno - ty příšerné masakry pokojných Židů, jejich žen a dětí, jež vyvolaly takový odpor v celém civilizovaném světě. Mám ovšem na mysli odpor opravdu demokratických sil civilizovaného světa, a to jsou výhradně socialističtí dělníci, proletáři.

Buržoazie i v nejsvobodnějších, i v republikánských zemích zapadni Evropy dovede skvěle spojovat své pokrytecké fráze o "ruských zvěrstvech" s nejnestoudnějšími peněžními čachry, zejména s finanční podporou carismu a s imperialistickým vykořisťováním Ruska pomocí vývozu kapitálu apod.

Vyvrcholením revoluce roku 1905 bylo prosincové povstání v Moskvě. Nevelká hrstka povstalců, to jest organizovaných a ozbrojených dělníků - nebylo jich více než osm tisíc - kladla devět dní odpor carské vládě, která nemohla spoléhat na moskevskou posádku, naopak ji musela držet pod zámkem v kasárnách, a teprve tehdy, když do Moskvy přitáhl Semjonovský pluk z Petrohradu, byla s to povstání potlačit.

Buržoazie ráda označuje moskevské povstání za cosi umělého a posmívá se mu. V německé tzv. "vědecké" literatuře nazval například pan profesor Max Weber ve svém velkém díle o politickém vývoji Ruska moskevské povstání "pučem". "Leninova skupina," píše tento "veleučený" pan profesor, "a část eserů už dávno připravovaly toto nesmyslné povstání".

Abychom po zásluze ocenili tuto profesorskou moudrost zbabělé buržoazie, stačí si jen znovu vzpomenout na suché cifry statistiky stávek. V lednu 1905 se v Rusku čistě politických stávek zúčastnilo jen 123 000 osob, v říjnu 330 000, v prosinci bylo dosaženo maxima, totiž ryze politických stávek se zúčastnilo v jednom měsíci 370 000 osob! Připomeňme si narůstání revoluce, povstání rolníků a vojáků, a ihned dojdeme k přesvědčení: úsudek buržoazní "vědy" o prosincovém povstání je nejen hloupý, je to frázovitá výmluva představitelů zbabělé buržoazie, která v proletariátu vidí svého nejnebezpečnějšího třídního nepřítele.

Ve skutečnosti vedl celý vývoj ruské revoluce nutně k ozbrojenému rozhodujícímu boji mezi carskou vládou a avantgardou třídně uvědomělého proletariátu.

Ve svém dřívějším výkladu jsem už naznačil, v čem byly slabiny ruské revoluce, které způsobily její dočasnou porážku.

Potlačením prosincového povstání začíná sestupná linie revoluce. Také v tomto období se vyskytují krajně zajímavé momenty: stačí jen připomenout dvojnásobný pokus nejbojovnějších živlů dělnické třídy o zastavení ústupu revoluce a o přípravu k novému útoku.

Moje řečnická lhůta je však už téměř vyčerpána a nechci zneužívat trpělivost posluchačů. To nejdůležitější k pochopení ruské revoluce: její třídní charakter a její hybné síly, její bojové prostředky jsem již, doufám, vylíčil, pokud lze vůbec vyložit tak nesmírně obsáhlé téma v krátké přednášce.

Jen ještě několik stručných poznámek o světovém významu ruské revoluce.

Rusko patří jak zeměpisně, tak i hospodářsky a historicky nejen k Evropě ale i k Asii. A proto vidíme, že ruská revoluce dosáhla nejenom toho, že nadobro probudila ze spánku největší a nejzaostalejší zemi Evropy a vytvořila revoluční lid vedený revolučním proletariátem.

Nejen to. Ruská revoluce uvedla do pohybu celou Asii. Revoluce v Turecku, v Persii a Číně dokazují, že mohutné povstání v roce 1905 zanechalo hluboké stopy a že jeho působení na postupující hnutí stamiliónů lidí nelze zahladit.

Nepřímo zapůsobila ruská revoluce i na západní země. Nesmíme zapomínat, že jakmile 30. října 1905 došel do Vídně telegram o carově konstitučním manifestu, přispěla tato zpráva mocně k definitivnímu vítězství všeobecného hlasovacího práva v Rakousku.

Na zasedaní sjezdu rakouské sociální demokracie, když soudruh Ellenbogen - tehdy to ještě nebyl sociálpatriot, tehdy to byl ještě soudruh - referoval o politické stávce, byl před něho na stůl položen tento telegram. Diskuse byla ihned přerušena. Naše místo je na ulici! - zaznělo v zasedací síni volání delegátů

rakouské sociální demokracie. A nejbližší dny byly svědky obrovských pouličních demonstrací ve Vídni a barikád v Praze. Vítězství v boji za všeobecné hlasovací právo v Rakousku bylo rozhodnuto.

Velmi často se setkáváme s lidmi ze západní Evropy, kteří usuzují o ruské revoluci tak, jako by události, děje a bojové prostředky v této zaostalé zemi měly velmi málo společného s poměry západoevropskými, a proto nemohly mít téměř žádný praktický význam.

Není nic mylnějšího než tento názor.

Je jisté, že formy a pohnutky nadcházejících zápasů v nadcházející evropské revoluci se budou v mnohých směrech lišit od forem ruské revoluce.

Přesto však ruská revoluce zůstává - právě díky svému proletářskému charakteru v tomto zvláštním smyslil slova, o kterém jsem už mluvil - předehrou nadcházející evropské revoluce. Je jisté, že tato nadcházející revoluce může být jen proletářská, socialistická i svým obsahem. Tato revoluce ukáže ještě jasněji, že na jedné straně může být lidstvo osvobozeno od jařma kapitálu jen urputným bojem, zejména občanskými válkami, a na druhé straně že jenom třídně uvědomělí proletáři mohou vystoupit a vystoupí v roli vůdců ohromné většiny vykořisťovaných.

Nynějším hrobovým tichem v Evropě se nesmíme dát oklamat. Evropa je těhotná revolucí. Neuvěřitelné hrůzy imperialistické války a útrapy spojené s drahotou všude plodí revoluční náladu, a panující třídy - buržoazie, i jejich náhončí - vlády, se dostávají stále víc do slepé uličky, ze které se jim bez největších otřesů vůbec nepodaří nalézt východisko.

Tak jako v Rusku v roce 1905 vzniklo lidové povstání proti carské vládě, za vydobytí demokratické republiky, tak i nejbližší léta, právě v souvislosti s touto lupičskou válkou, povedou v Evropě k lidovým povstáním vedeným proletariátem proti vládě finančního kapitálu, proti velkobankám, proti kapitalistům, a tyto otřesy nemohou skončit jinak než vyvlastněním buržoazie, vítězstvím socialismu.

My staří se možná nedočkáme rozhodujících bojů této nadcházející revoluce. Mohu však, myslím, vyslovit s velkou jistotou naději, že mládež, která tak skvěle pracuje v socialistickém hnutí ve Švýcarsku a na celém světě, se dočká štěstí, že v nadcházející proletářské revoluci bude nejen bojovat, nýbrž i zvítězí.

Podle Spisů V. I. Lenina, sv. 23, Praha 1957, str. 249-267

• < Předchozí
• Další >