Vladimír Iljič Lenin: Raději méně, ale lépe

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 4. 2006

Twitter

Pokud jde o zlepšení našeho státního aparátu, nesmí se Dělnicko-rolnická inspekce podle mého mínění hnát za kvantitou a ukvapovat se. Dosud jsme měli tak málo času přemýšlet a starat se o kvalitu našeho státního aparátu, že bude oprávněna starost o jeho zvlášť důkladnou přípravu, o to, aby v Dělnicko-rolnické inspekci byli soustředěni lidé, kteří jsou opravdu na výši doby, t. j. lidé, kteří nezůstávají pozadu za nejlepšími západoevropskými vzory. Pro socialistickou republiku je to jistě příliš skromná podmínka. Avšak první pětiletí nás naplnilo značnou dávkou nedůvěry a skepticismu. Mimoděk máme chuť chovat se takto k těm, kdo příliš mnoho a příliš lehkovážně halasí například o „proletářské kultuře": pro začátek by nám postačila opravdová buržoazní kultura, pro začátek by stačilo, kdybychom se mohli obejít bez zvlášť tmářských typů kultur předburžoazniho řádu, t. j. kultury byrokratické nebo feudální a pod. V otázkách kultury je nejškodlivější ukvapenost a velikášství. To by si měli mnozí z našich mladých literátů a komunistů dobře zapsat za uši.

Pokud jde tedy ostatní aparát, musíme nyní z dosavadních zkušeností učinit závěr, že by bylo lépe postupovat trochu pomaleji.

Se státním aparátem to u nás vypadá tak bledě, neřku-li hanebně, že musíme z počátku důkladně uvážit, jak bojovat proti jeho nedostatkům, a přitom nezapomínat, že kořeny těchto nedostatků vězí v minulosti, která, byť vyvrácená, není dosud překonána, nepatří do stadia kultury už dávno minulé. Zabývám se tu právě otázkou kultury, protože v těchto věcech je třeba pokládat za dosažené jedině to, co se stalo součástí kultury, každodenního života, co se stalo zvykem. Lze však říci, že u nás to, co je v sociálním zřízení dobrého, je krajně nepromyšleno, nepochopeno, neprocítěno, vzato narychlo, neověřeno, nevyzkoušeno, zkušenostmi nepotvrzeno, nezakotveno atd. Jinak tomu jistě ani nemohlo být v revoluční epoše a při tak závratné rychlosti vývoje, která nás za pět let přivedla od carismu k sovětskému zřízení.

Je třeba včas vzít rozum do hrsti. Je třeba pojmout spásnou nedůvěru k překotně rychlému postupu, k jakémukoli vychloubání atd., je třeba promyslet, jak si předem ověřit kroky vpřed, které každou hodinu ohlašujeme, každou minutu děláme a jejichž nestálost, nesolidnost a nepochopitelnost potom každou vteřinu dokazujeme. Nejškodlivější v této věci by bylo pospíchat. Nejškodlivější by bylo spoléhat se na to, že něco už přece jen známe, nebo na to, že máme dosti značný počet prvků k vybudování skutečně nového aparátu, který by opravdu zasluhoval názvu socialistický, sovětský apod.

Nikoli, takového aparátu, ba dokonce jeho prvků máme směšně málo a musíme si uvědomit, že na jeho vybudování nesmíme litovat času a že musíme vynaložit na to mnoho, mnoho a mnoho let.

Jaké prvky máme k vytvořeni tohoto aparátu? Jedině dva. Za prvé dělníky, nadšené pro boj za socialismus. Tyto prvky nejsou dosti vzdělané. Chtěly by nám vybudovat co nejlepší aparát. Ale nevědí, jak to udělat. Nemohou to dokázat. Nejsou doposud tak vyspělé, tak kulturní, jak by bylo třeba. A k tomu je nezbytná právě kultura. Tady se nic nepořídí lámáním přes koleno, náporem, průbojností nebo energií, žádnou, byť nejlepší lidskou vlastností vůbec. Za druhé jsou to prvky vědění, vzdělání a skolení, kterých máme v porovnání se všemi ostatními státy směšně málo.

Při tom se nesmí zapomínat, že ještě příliš rádi nahrazujeme tyto vědomosti horlivostí, překotností atd. (nebo se domýšlíme, zeje lze tím nahradit).

Chceme-li nově přetvořit náš státní aparát, musíme si stůj co stůj vytyčit tento úkol: za prvé - učit se, za druhé -učit se a za třetí - učit se, a potom dbát na to, aby vědění u nás nezůstávalo mrtvou literou nebo módní frází (a to se u nás, upřímně řečeno, stává velmi často), aby vědění opravdu pronikalo lidem do krve, aby se plně a opravdu stávalo nedílnou součástí jejich života. Zkrátka, nesmíme klást takové požadavky, jaké klade buržoasie západní Evropy, nýbrž požadavky důstojné a hodné takové země, která si klade za úkol vyspět v zemi socialistickou.

Závěry z toho, co bylo řece no: z Dělnicko-rolnické inspekce jako nástroje k zlepšení našeho aparátu musíme udělat opravdu vzornou instituci.

Aby Dělnicko-rolnická inspekce mohla dosáhnout patřičné výše, je třeba se řídit zásadou: dvakrát měř, jednou řež.

K tomu je zapotřebí, aby se všeho, co je v našem sociálním zřízeni skutečně nejlepší, krajně obezřele, rozvážně a znalecky použilo k vytvoření nového lidového komisariátu.

K tomu je zapotřebí, aby nejlepší prvky, které jsou v našem sociálním zřízení - a to za prvé pokročilí dělníci a za druhé lidé skutečně vzdělaní, za které lze ručit, že ničemu neuvěří na slovo, že slůvka nepromluví proti svému svědomí , se nestrachovaly přiznat jakoukoli nesnáz a nezalekly se žádného boje, jen aby dosáhly vážně vytčeného cíle.

Už pět let se lopotíme, abychom zlepšili svůj státní aparát, je to však pouhé lopocení, které za pět let dokázalo jen to, že není k ničemu, že je zbytečné, ba dokonce škodlivé. Toto lopocení budilo zdání, že pracujeme, ve skutečnosti však zaneřádilo naše instituce a zatemnilo naše mozky.

To je třeba už jednou změnit.

Je třeba se řídit zásadou: raději méně počtem, ale výše kvalitou. Je třeba se řídit zásadou: raději za dvě léta, nebo dokonce za tři léta, než ve spěchu, bez jakékoli naděje, že dostaneme solidní lidi.

Vím, že bude obtížné zachovávat tuto zásadu a aplikovat ji na naši skutečnost. Vím, že opačná zásada si bude u nás razit cestu tisícerými zadními vrátky. Vím, že bude zapotřebí vyvinout obrovský protitlak, že bude třeba projevit ďábelskou houževnatost, že práce tady bude, alespoň v prvních letech, po čertech nevděčná; a přesto jsem přesvědčen, že jedině takovou prací budeme s to dosáhnout svého cíle a že teprve tehdy, až dosáhneme tohoto cíle, vytvoříme republiku, která si bude opravdu zasluhovat názvu sovětská, socialistická a j. a j. apod.

Mnozí čtenáři pravděpodobně shledali, že čísla, která jsem jako příklad uvedl ve svém prvním článku (Jak máme reorganizovat dělnicko-rolnickou inspekci), jsou příliš nepatrná. Jsem přesvědčen, že lze uvést mnoho propočtů na důkaz, že tato čísla jsou nedostatečná. Mám však za to, že nad všechny takové a jiné propočty musíme postavit jedno: zájem o skutečně vzornou kvalitu.

Myslím, že pro náš státní aparát právě nyní nastala konečně doba, kdy se jím musíme vážně a důkladně zabývat a kdy snad nejškodlivějším rysem této práce by byl chvat. Proto bych důrazně varoval před zvyšováním těchto čísel. Naopak, podle mého mínění musíme zde být na čísla zvlášť skoupí. Řekněme si to přímo. Lidový komisariát Dělnicko-rolnické inspekce nemá dnes vůbec žádnou autoritu. Každý ví, že není hůře organisované instituce než naše Dělnicko-rolnická inspekce a že za nynějších poměrů nelze od tohoto lidového komisariátu požadovat zhola nic. To musíme mít dobře na paměti, chceme-li si opravdu vytyčit za cíl vytvořit za několik let instituci, která za prvé musí být vzornou, za druhé musí u všech budit naprostou důvěru a za třetí musí kdekomu dokázat, že práce této instituce je hodná tak vysokého postavení, jaké má Ústřední kontrolní komise. Všechny obecné normy o poctu zaměstnanců je třeba podle mého mínění ihned a jednou provždy zavrhnout. Zaměstnance Dělnicko-rolnické inspekce musíme vybírat zcela zvláštním způsobem -jedině na základě nejpřísnější zkoušky. Proč vlastně by měl být zakládán lidový komisariát, jestliže by pracoval ledabyle, jestliže by zase nevzbuzoval žádnou důvěru k sobě a jestliže by jeho slovo mělo nesmírně malou váhu? Mám za to, že vystříhat se toho je za takové reorganizace, jakou nyní zamýšlíme, naším hlavním úkolem.

Dělníci, které přibíráme za členy Ústřední kontrolní komise, musí být jako komunisté bezúhonní, a myslím, že si s nimi budeme muset dát ještě velkou práci, aby si osvojili metody práce a naučili se chápat úkoly vyplývající z jejich práce. Dále jim v této práci musí pomáhat jistý počet sekretářů, u nichž budeme před jejich jmenováním požadovat trojnásobné prověření. Konečně úřední osoby, které se výjimečně rozhodneme přijmout hned za zaměstnance Dělnicko-rolnické inspekce, musí vyhovovat těmto podmínkám :

za prvé musí mít doporučení několika komunistů;

za druhé musí složit zkoušku ze znalosti našeho státního aparátu;

za třetí musí složit zkoušku ze znalosti základů theorie o našem státním aparátu, ze znalosti základů správní vědy, kancelářské práce atd.;

za čtvrté se musí zapracovat s členy Ústřední kontrolní komise a se svým sekretariátem tak, abychom mohli ručit za práci tohoto aparátu jako celku.

Vím, že tyto požadavky předpokládají nepoměrně vysokou kvalifikaci, a velmi se obávám, že většina „praktiků" v Dělnicko-rolnické inspekci prohlásí tyto požadavky za nesplnitelné, nebo je bude povýšenecky zesměšňovat. Táži se však kohokoli z nynějších vedoucích pracovníků Dělnicko-rolnické inspekce nebo kohokoli z těch, kdo s ní přicházejí do styku, zda mně může s klidným svědomím říci, nač je v praxi dobrý takový lidový komisariát, jako je Dělnicko-rolnická inspekce? Myslím, že taková otázka ho usadí. Buď vůbec nestojí za to zabývat se reorganizací - jichž u nás bylo tak mnoho - tak beznadějné instituce, jako je Dělnicko-rolnická inspekce, anebo je třeba si opravdu stanovit jako úkol vytvořit pomalým, obtížným a neobvyklým způsobem - což se neobejde bez četných zkoušek - něco opravdu vzorného, co by u každého vzbuzovalo úctu, a to nejen proto, že toho vyžadují hodnosti a tituly.

Nevyzbrojíme-li se trpělivostí, nevěnujeme-li tomu několik let, bude lépe, abychom se do toho vůbec nepouštěli.

Z institucí, které jsme napekli, jako jsou vyšší ústavy práce a pod., je nutno podle mého mínění vybrat nejmenší počet, přezkoušet, zda jsou opravdu náležitě zorganisovány, a pokračovat v práci jedině tak, aby byla opravdu na výši moderní vědy a skýtala nám všechny její vymoženosti. Pak to nebude utopie, když budeme věřit, že za několik let tu budeme mít instituci, která bude s to plnit své poslání, a to soustavně a neochvějně usilovat - těšíc se důvěře dělnické třídy, Komunistické strany Ruska a všeho obyvatelstva naší republiky - o zlepšení našeho státního aparátu.

S přípravnými pracemi bychom mohli začít už teď. Kdyby lidový komisariát Dělnicko-rolnické inspekce vyslovil souhlas s plánem skutečné reorganizace, mohl by hned učinit přípravná opatření k tomu, aby systematicky pracoval tak dlouho, dokud věc nebude úplně dokončena, a aby při tom nepospíchal a neodmítal znovu předělávat to, co už bylo jednou uděláno.

Jakékoli polovičaté řešení by tu bylo krajně škodlivé. Všechny normy pro počet zaměstnanců Dělnicko-rolnické inspekce, kdyby se řídily jakýmikoli jinými hledisky, by byly v podstatě založeny na starých byrokratických hlediscích, na starých předsudcích, na tom, co již bylo odsouzeno, co budí všeobecný posměch atd.

V podstatě jde o to:

Buď nyní dokážeme, že jsme se při budovám státu něčemu opravdu naučili (za pět let jsme se už mohli něčemu naučit), anebo ukážeme, že k tomu ještě nejsme zralí, a pak nestojí za to, abychom se do toho pouštěli.

Myslím, že vzhledem k nynější kádrové situaci nebude neskromné předpokládat, že jsme se již naučili dost, abychom soustavně a nově vybudovali alespoň jeden lidový komisariát. Vždyť tento lidový komisariát musí dávat ráz celému našemu státnímu aparátu.

Je nutno ihned vypsat soutěž na vypracování dvou nebo více učebnic o organisaci práce vůbec a speciálně práce administrativní. Za základ lze vzít už vydanou knihu Jermanského, ačkoli se Jermanskij, mimochodem řečeno, vyznačuje zjevnými sympatiemi k menševismu a není vhodným autorem pro napsání učebnice, která by se hodila pro sovětskou vládu. Dále lze vzít za základ nedávno vydanou knihu Keržencevovu; konečně může být použito ještě některých dosavadních speciálních příruček.

Je nutno poslat několik vyškolených a svědomitých lidí do Německa nebo do Anglie, aby opatřili literaturu a prostudovali tuto otázku. Anglii jmenuji pro případ, že by se zájezdu do Ameriky nebo Kanady sešlo.

Je nutno jmenovat komisi, která by sestavila návrh programu zkoušek pro uchazeče o místo zaměstnanců Dělnicko-rolnické inspekce; totéž pro kandidáty členů Ústřední kontrolní komise.

Takovéto práce jistě nezpůsobí potíže ani lidovému komisaři, ani členům kolegia Dělnicko-rolnické inspekce, ani předsednictvu Ústřední kontrolní komise.

Zároveň bude nutno jmenovat přípravnou komisi, která by vyhledala vhodné osoby pro funkci členů Ústřední kontrolní komise. Doufám, že pro tuto funkci se teď už u nás najde více než dost kandidátů jak z řad zkušených pracovníků ze všech resortů, tak i z řad studentů našich sovětských škol. Nebylo by asi správné předem vylučovat tu neb onu kategorii. Pravděpodobně bude nutno dát přednost nestejnorodému složení této instituce, v níž musíme usilovat o spojení mnoha vlastností, o spojeni různých přednosti, takže tady bude nutno pracovat jistou dobu na sestavení seznamu vhodných osob. Bylo by na příklad nejméně žádoucí, aby nový lidový komisariát byl sestaven podle jedné šablony, řekněme z řad lidí úřednického typu, nebo aby z něho byli vyloučeni lidé typu agitátorů nebo lidé, kteří se vyznačují družností nebo schopností pronikat do kruhů ne příliš obvyklých pro pracovníky tohoto druhu atd.

Myslím, že nejlépe vyjádřím svou myšlenku, přirovnám-li svůj plán k institucím akademického typu. Členové Ústřední kontrolní komise budou muset pod vedením svého předsednictva soustavně zkoumat všechny listiny a dokumenty politbyra. Zároveň budou muset správně rozvrhovat svůj čas na jednotlivé kontroly, jak je vedena administrativa v našich institucích, od nejmenších a nejspeciálnějších až po nejvyšší státní instituce. Konečně bude do oboru jejich činnosti spadat studium teorie, t. j. teorie organisace oné práce, které se chtějí věnovat, a praktické školení pod vedením buď zkušených soudruhů, nebo učitelů z vyšších ústavů pro organisaci práce.

Myslím však, že se jim vůbec nepodaří omezit se jen na takovou akademickou práci. Zároveň s ní se budou muset školit k práci, kterou se neostýchám nazvat průpravou k chytání, neříkám darebáků, ale lidí toho druhu, a k vymýšlení zvláštních úskoků, aby zastřeli své tahy a metody apod.

V západoevropských institucích by takové návrhy vzbudily neslýchanou nevoli, mravní rozhořčení atd., avšak doufám, že jsme ještě natolik nezbyrokratičtěli, aby se něco takového stalo nám. U nás si Nep ještě nezískal takovou vážnost, aby se někdo cítil dotčen při pomyšleni na to, že tu může někdo někoho chytat. U nás byla zřízena sovětská republika teprve nedávno a nahromadila se taková spousta všemožného neřádu, že sotva někoho napadne, aby se cítil dotčen při pomyšlení na to, že by se v tomto neřádu měly provádět vykopávky nějakými úskoky, pomocí pátrání po mnohdy vzdálených zdrojích, nebo dosti značnými oklikami, a i když to někoho napadne, může být jist, že se takovému člověku všichni z celého srdce vysmějeme.

Doufejme, že se naše nová Dělnicko-rolnická inspekce zhostí vlastnosti, kterou Francouzi nazývají prudérie, kterou my můžeme nazvat směšnou přepjatosti nebo směšnou nedůtklivostí a která jde velmi k duhu veškeré naší byrokracii jak v sovětských, tak i ve stranických orgánech. Mimochodem řečeno, byrokracii máme nejen v sovětských, ale i ve stranických institucích.

Jestliže jsem výše napsal, že se musíme učit a učit v ústavech pro vyšší organisaci práce a pod., pak to naprosto neznamená, že chápu toto ,,učení" nějak školsky nebo že bych se chtěl omezit na myšlenku, že se máme učit pouze tak jako ve škole. Doufám, že mne ani jediný skutečný revolucionář nebude podezřívat, že jsem nechtěl pod pojmem ,,učení" v tomto případě rozumět nějaké poloviční šibalství, nějaký úskok, nějakou lest nebo něco takového. Vím, že by ve spořádaném a počestném západoevropském státě vyvolala tato myšlenka skutečné zděšení a žádný pořádný úředník by nechtěl ani slyšet, aby se o ní třeba jen diskutovalo. Doufám však, že jsme ještě natolik nezbyrokratičtěli a že diskuse o této myšlence nevzbudí u nás nic jiného než veselost.

Skutečně, proč nespojit příjemné s užitečným? Proč nevyužít nějakého šibalství či polovičního šibalství k tomu, aby bylo odhaleno něco směšného, něco škodlivého, něco zpola směšného, zpola škodlivého atd.?

Zdá se mi, že naše Dělnicko-rolnická inspekce hodně získá, prozkoumá-li tyto náměty, a že počet případů, které pomohly naší Ústřední kontrolní komisi nebo jejím kolegům z Dělnicko-rolnické inspekce dosáhnout několika jejich nejskvělejších vítězství, bude rozmnožen mnoha příhodami našich budoucích „dělnicko-rolnických inspektorů" a ,,kontrolorů ústřední komise" v místech, která nebudou příliš ochotně připomínána v počestných a škrobených učebnicích.

*

Jak lze spojit instituce strany s institucemi sovětskými? Není v tom něco nepřípustného?

To není moje otázka, nýbrž ptám se jménem těch, o nichž jsem se už zmínil, když jsem řekl, že byrokraty máme nejen v sovětských, ale i ve stranických institucích.

Proč by se vlastně nemohly spojit obojí tyto instituce, vyžaduje-li toho zájem věci? Cožpak si nikdo nikdy nepovšiml, že v takovém lidovém komisariátu, jako je lidový komisariát zahraničních věci, je takové spojení neobyčejně prospěšné a praktikuje se od samého začátku? Cožpak nejsou v politbyru projednávány s hlediska strany mnohé drobné i důležité otázky, jakými ,,protitahy" odpovědět na „tahy" zahraničních mocností, abychom zabránili jejich, nu řekněme, úskokům, mám-li se vyjádřit dost slušně? Což toto pružné spojení sovětského se stranickým není zdrojem neobyčejné síly v naší politice? Myslím, že to, co se osvědčilo, upevnilo v naši zahraniční politice a stalo se již obyčejem natolik, že to po této stránce nevzbuzuje žádné pochyby, se při nejmenším stejně hodí (a myslím, že mnohem více) i pro veškerý náš státní aparát. Vždyť Dělnicko-rolnická inspekce má sloužit celému našemu státnímu aparátu a její činnost se má vztahovat bez výjimky na všechny státní instituce, místní i ústřední, obchodní, čistě administrativní, školské, archivní, divadelní atd. zkrátka na všechny bez jakékoli výjimky.

Proč by tedy pro instituci s tak širokým polem působnosti, od které se mimo to vyžadují ještě mimořádně pružné formy práce - proč by pro ni nebylo přípustné svérázné spojení kontrolního orgánu strany s kontrolním orgánem sovětským?

Neviděl bych v tom žádné překážky. Nejen to. Soudím, že takové spojení je jedinou zárukou úspěšné práce. Soudím, že jakékoli pochyby v této věci pocházejí z nejzatuchlejších koutů našeho státního aparátu a že zasluhují jedinou odpověď: výsměch.

*

Jiná pochybnost: je vhodné spojovat učení s úřadováním? Zdá se mi, zeje to nejen vhodné, ale i nutné. Celkem vzato, nakazili jsme se už od západoevropského státnictví, přes všechen revoluční poměr k němu, spoustou nejškodlivějších a nejsměšnějších předsudků a zčásti nás jimi vědomě nakazili naši rozmilí byrokraté, ne bez úmyslu, spekulujíce na to, že se jim ještě nejednou poštěstí ulovit v kalné vodě takových předsudků bohatou kořist, a lovili v této kalné vodě tak, že jedině slepí mezi námi neviděli, jak široce se tento lov praktikoval.

V celé oblasti společenských, ekonomických a politických vztahů jsme ,,strašně" revoluční. Avšak pokud jde o respekt k úřadům, o dodržování formalit a předpisů při úředním řízeni, mění se naše „revolučnost" obyčejně v nejzpuchřelejší konservatismus. Tady lze často pozorovat velmi zajímavý zjev, jak se ve veřejném životě obrovský skok vpřed pojí s nehoráznou bojácností před sebemenšími změnami.

Toje také pochopitelné, poněvadž nejodvážnější kroky vpřed byly dělány v oblasti, která byla odedávna doménou teorie, byly dělány v oblasti, která se pěstovala hlavně, ba dokonce téměř výhradně, teoreticky. Ruský člověk unikal z odporné byrokratické skutečnosti a uchyloval se doma k neobyčejně smělým teoretickým konstrukcím, a proto tyto neobyčejně smělé teoretické konstrukce nabývaly u nás neobyčejně jednostranného rázu. Teoretická smělost v obecných konstrukcích se u nás pojila se zarážející bojácností před sebenepatrnější kancelářskou reformou. Nějaká grandiózní světová agrární revoluce byla propracována se smělostí v jiných státech nevídanou a zároveň se nedostávalo fantasie k nějaké zcela podřadné kancelářské reformě; nebylo dost fantasie nebo dost trpělivosti použít při této reformě týchž obecných zásad, které přinášely tak „skvělé" výsledky, jestliže jich bylo použito na otázky obecné.

A proto náš nynější způsob života v sobě slučuje v obdivuhodné míře rysy šílené odvahy se strachem pomyslit na sebenepatrnější změny.

Myslím, že tomu nebylo jinak ani za jediné opravdu veliké revoluce, protože skutečně veliké revoluce se rodí z rozporů mezi starým, mezi úsilím o propracování starého a nejabstraktnějším usilováním o nové, které musí být již tak nové, aby neobsahovalo ani špetku starého.

A čím je tato revoluce prudší, tím déle se bude udržovat celá řada takových rozporů.

Všeobecným rysem našich poměrů je nyní toto: vyvrátili jsme kapitalistický průmysl, vynasnažili jsme se na padrť rozbít středověké instituce, statkářské vlastnictví půdy a na tomto základě jsme vytvořili drobné a nejdrobnější rolnictvo, které jde s proletariátem, neboť důvěřuje výsledkům jeho revoluční práce. Udržet si však tuto důvěru až do vítězství socialistické revoluce ve vyspělejších zemích není pro nás snadné, neboť produktivita práce v malých a nejmenších rolnických hospodářstvích, zvláště za Nepu, zůstává z ekonomických důvodů nutně na krajně nízké úrovni. A také mezinárodní situace způsobila, že Rusko je nyní vrženo zpět, že produktivita práce lidu je teď u nás celkem značně nižší než před válkou. Západoevropské kapitalistické mocnosti dílem záměrně, dílem spontánně udělaly všechno možné, aby nás vrhly zpět, aby využily občanské války v Rusku k co největšímu zpustošení země. Právě takové východisko z imperialistické války mělo pochopitelně pro ně značné výhody: nevyvrátíme-li revoluční řád v Rusku, pak alespoň znesnadníme jeho vývoj k socialismu - tak asi usuzovaly tyto mocnosti a se svého stanoviska nemohly usuzovat jinak. Dopadlo to tak, že svého cíle dosáhly napolovic. Nesvrhly nový řád, vytvořený revolucí, avšak nedovolily mu také učinit hned takový krok kupředu, který by potvrdil správnost předpovědí socialistů a umožnil jim s ohromnou rychlostí povznést výrobní síly, rozvinout všechny ony možnosti, z nichž by vyrostl socialismus, názorně a jasně dokázat celému světu, že socialismus chová v sobě mohutné síly a že lidstvo nyní vstoupilo do nového vývojového stadia, přinášejícího neobyčejně skvělé možnosti.

Nyní se vytvořil takový systém mezinárodních vztahů, že v Evropě jeden stát, Německo, byl poroben státy vítěznými. Dále: řada států, a to nejstarších států na Západě, dosáhla v důsledku vítězství takového postavení, že mohou využít tohoto vítězství k tomu, aby svým utiskovaným třídám poskytly řadu celkem bezvýznamných ústupků - ústupků, které přesto brzdí revoluční hnuti v těchto zemích a vytvářejí něco na způsob ,, sociálního míru".

Zároveň celá řada zemí: Východ, Indie, Čína a pod., byla právě poslední imperialistickou válkou nadobro vyšinuta ze svých koleji. Jejich vývoj definitivně vstoupil na cestu, kterou kráčí celá kapitalistická Evropa. Začalo v nich stejné vření jako v celé Evropě. A celému světu je nyní jasné, že byly strženy na takovou cestu vývoje, která nezbytně povede ke krizi celého světového kapitalismu.

Stojíme nyní tedy před otázkou: podaří se nám, přestože máme drobnou a nejdrobnější rolnickou výrobu, přestože naše hospodářství je zpustošené, udržet se tak dlouho, dokud západoevropské kapitalistické země nedovrší svůj vývoj k socialismu? Tyto země jej však dovršují jinak, než jsme kdysi očekávali. Dovršují jej ne tak, že by nechávaly rovnoměrně „uzrávat" socialismus ve svých zemích, nýbrž vykořisťováním jedněch států druhými, vykořisťováním prvního státu ze států poražených za imperialistické války, jež je spojeno s vykořisťováním celého Východu. A na druhé straně se Východ dostal definitivně do revolučního pohybu právě vlivem této první imperialistické války a byl definitivně vtažen do všeobecného víru světového revolučního hnutí.

Jakou taktiku tedy diktuje tato situace naší zemi? Zřejmě tuto: musíme být krajně opatrní, chceme-li uhájit svou dělnickou moc, chceme-li udržet její autoritou a pod jejím vůdcovstvím naše drobné a nejdrobnější rolnictvo. Máme tu výhodu, že v celém světě už nyní dochází k takovému hnuti, ze kterého musí vzejít světová socialistická revoluce. Máme však tu nevýhodu, že se imperialistům podařilo rozdělit celý svět na dva tábory, při čemž je tento rozkol komplikován tím, že pro Německo, zemi opravdu vyspělého kulturního kapitalistického vývoje, je nyní krajně nesnadné se vzchopit. Všechny kapitalistické mocnosti tak zvaného Západu na ně dorážejí a nedovoluji mu, aby se vzchopilo. A na druhé straně celý Východ se svými stamilionovými masami pracujícího vykořisťovaného obyvatelstva, jehož lidská bída dostoupila nejzazších mezí, se dostal do situace, kdy jeho fyzické a materiální síly se vůbec nemohou měřit s fyzickými, materiálními a vojenskými silami kteréhokoli z mnohem menších západoevropských států.

Můžeme se vyhnout blížící se srážce s těmito imperialistickými státy? Smíme doufat, že nám vnitřní rozpory a konflikty mezi „prosperujícími" imperialistickými státy Západu a „prosperujícími" imperialistickými státy Východu přinesou odklad po druhé, jako nám jej přinesly po prvé, když tažení západoevropské kontrarevoluce, zorganizované k podpoře ruské kontrarevoluce, ztroskotalo pro rozpory v táboře kontrarevolucionářů Západu a Východu, v táboře vykořisťovatelů východních a vykořisťovatelů západních, v táboře Japonska a Ameriky?

Tuto otázku, jak se mi zdá, je nutno zodpovědět tak, že rozhodnutí tu závisí na příliš mnoha okolnostech, a výsledek boje lze, celkem vzato, předvídat jedině na základě toho, že obrovská většina obyvatelstva zeměkoule je nakonec školena a vychovávána k boji samým kapitalismem.

Výsledek boje závisí konec konců na tom, že Rusko, Indie, Čína a pod. tvoří obrovskou většinu obyvatelstva. A právě tato většina obyvatelstva je v posledních letech neobyčejně rychle vtahována do boje za své osvobození, takže v tomto smyslu nelze ani trochu pochybovat o tom, jaký bude konečný výsledek světového boje. V tomto smyslu je konečné vítězství socialismu plně a naprosto zajištěno.

Nám však nejde o tuto nevyhnutelnost konečného vítězství socialismu. Nám jde o taktiku, které my, Komunistická strana Ruska, my, sovětská moc Ruska, musíme používat, abychom znemožnili západoevropským kontrarevolučním státům nás rozdrtit. Aby naše existence byla zajištěna do příští válečné srážky mezi kontrarevolučním imperialistickým Západem a revolučním a nacionalistickým Východem, mezi nejcivilizovanějšími státy světa a státy orientálně zaostalými, které však tvoří většinu - k tomu je třeba, aby se tato většina zcivilisovala. Ani my nemáme dost civilisovanosti, abychom přešli bezprostředně k socialismu, ačkoli k tomu máme politické předpoklady. Musíme používat této taktiky, čili, chceme-li se zachránit, provádět tuto politiku:

Musíme se vynasnažit vybudovat stát, ve kterém by si dělníci udrželi vedoucí úlohu vůči rolníkům, důvěru rolníků, a ze svých společenských vztahů nanejvýš hospodárně vymýtili všechny stopy jakéhokoli plýtvání.

Musíme udělat všechno, aby náš státní aparát byl co nejméně nákladný. Musíme z něho vymýtit všechny stopy plýtvání, kterých v něm zbylo tak mnoho po carském Rusku, po jeho byrokraticko-kapitalistickém aparátu.

Nebude to říše rolnické omezenosti?

Nikoli. Zajistíme-li dělnické třídě vedoucí úlohu vůči rolnictvu, získáme tak za cenu co největší a nejpřísnější šetrnosti v hospodářství našeho státu možnost věnovat každou sebemenší úsporu na rozvoj našeho strojového velkoprůmyslu, na rozvoj elektrifikace, na hydraulické dobývání rašeliny, na dobudování volchovské hydro-elektrárny aj.

To a jedině to bude naše naděje. Teprve pak budeme moci, obrazně řečeno, přesedlat s jednoho koně na druhého, a to s rolnické, mužické, vychrtlé herky, s herky přísné hospodárnosti, prováděné proto, že tu jde o zpustošenou rolnickou zemi, na oře, po kterém touží a musí toužit proletariát, na oře strojového velkoprůmyslu, elektrifikace, volchovské hydroelektrárny atd.

Takhle spojuji ve svých myšlenkách všeobecný plán naší práce, naší politiky, naší taktiky a naší strategie s úkoly reorganizované Dělnicko-rolnické inspekce. Vtom také vidím odůvodnění pro onu mimořádnou péči a onu mimořádnou pozornost, kterou musíme věnovat Dělnicko-rolnické inspekci, když jsme jí dali tak mimořádně vysoké postavení a propůjčili jí práva Ústředního výboru atd. a pod.

Podstatou tohoto odůvodněni je, že jedině tehdy, provedeme-li co nejpřísnější očistu našeho aparátu, odstraníme-li co nejdůkladněji všecko, čeho v něm absolutně není zapotřebí, budeme s to se jistojistě udržet. A při tom budeme s to se udržet nikoli na úrovni malorolnické země, nikoli na úrovni této všeobecné omezenosti, nýbrž na úrovni stoupající neochvějně stále výš a výše k strojovému velkoprůmyslu.

Takové jsou ony vysoké úkoly naší Dělnicko-rolnické inspekce, o kterých sním. Proto pro ni nastiňuji plán sloučení jednoho z nejautoritativnějších nejvyšších orgánů strany s „obyčejným" lidovým komisariátem.

2. března 1923.

„Pravda", čís. 49, 4. března 1923

• < Předchozí
• Další >