Lenin: Hrozící katastrofa a jak jí čelit

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 4. 2020

Dostáváte do rukou další text V. I. Lenina, který čítá necelých šedesát stran. O co je chudší rozsahem, o to je důležitější obsahem. Lenin měl skvělou schopnost vyjadřovat přesně a srozumitelně i tu nejobtížnější problematiku a tím napomáhal pochopit složité ekonomické a společenské procesy širokým lidovým masám. Tento spisek se rodil v bouřlivé situaci září 1917, v situaci kdy imperialistická válka spalovala miliony lidských životů, likvidovala produktivní síly, uzurpovala si výdaje, které mohly být nasazeny k rozvoji společnosti. Vláda vzešlá z buržoazně demokratické revoluce v únoru 1917 není z podstaty ochotná ukončit krveprolití a naplnit tužby lidí, naopak hrozí zemi rozvrat. V této situaci obviňuje Lenin Kerenského vládu z nečinnosti, zdůvodňuje její nečinnost ne neschopností, ale z obav o kapitalistické zisky - protože, jak vysvětluje - katastrofu a hlad je možné překonat pouze zásahy organizovaného lidu do ekonomiky, přísnou organizací, alokací, evidencí a kontrolou, tedy socialistickými opatřeními. Nic takového ovšem nebylo v zájmu tehdejších kapitalistů a proto - stejně jako dnes - byla buržoazní vláda raději ochotna položit na oltář zisku miliony pracujících, uvrhnout je do ještě větší bídy a většího strádání - a tím, stejně jako dnes - ztrácí svoji legitimitu. Lenin ukazuje, že oportunističtí politici, tvářící se jako přátelé lidu, ale kteří nejsou ochotni překročit rámec kapitalismu (zde menševici a eseři), nepřekročí svůj stín, zrazují a zavádějí lid ještě do hlubší katastrofy - vojenské diktatury, nebo porážky a kolonizace země imperialistickými mocnostmi. Lenin tyto úvahy využil po Říjnové revoluci při výstavbě socialismu.

Opatření, jako znárodnění bank a velkých podniků, lidová kontrola a pod. jsou aktuální i v dnešní, tzv. "koronavirové" krizi, v které - jako vždy v kapitalismu -  se snaží kapitalisté zvýšit vykořisťování a zhoršit postavení pracujících.

Text zveřejňujeme jako součást série v rámci našeho úsilí o poznání díla Vladimíra I. Lenina při příležitosti jeho 150. narozenin.

Hlad se blíží

Rusku hrozí nevyhnutelná katastrofa. Železniční doprava je v neuvěřitelně špatném stavu a neustále se zhoršuje. Železnice zastaví přepravu. Továrny budou bez surovin a bez uhlí. Ustane dovoz obilí. Kapitalisté záměrně a vytrvale sabotují (maří, zastavují, ochromují, brzdí) výrobu v naději, že neslýchaná katastrofa povede ke krachu republiky a demokratismu, sovětů a proletářských a rolnických organizací vůbec, že usnadní návrat k monarchii a obnoví neomezenou moc buržoazie a statkářů.

Katastrofa nevídaného rozsahu a hlad jsou neodvratné. Psalo se o tom nesčíslněkrát ve všech novinách. Jak strany, tak i sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců schválily neuvěřitelnou spoustu rezolucí, v nichž se přiznává, že katastrofa je neodvratná, že je už na dosah, že je nutno proti ní odhodlaně bojovat, že je nutné "hrdinské úsilí" lidu k odvrácení zkázy a tak dále.

Všichni to říkají. Všichni to uznávají. Všichni se na tom shodli.

Ale nedělá se nic.

Uplynulo půl roku revoluce. Katastrofa je ještě blíž. Nezaměstnanost nabyla ohromných rozměrů. Představte si: není zboží, země hyne z nedostatku potravin, z nedostatku pracovních sil, ačkoli je dostatek obilí i surovin - a v takové zemi, v takové kritické chvíli vznikla masová nezaměstnanost! Jakého důkazu je ještě třeba k tomu, že za půl roku revoluce (které někteří lidé říkají veliká, ale které by se zatím mělo asi správněji říkat prohnilá) nebylo v demokratické republice, kde je spousta spolků, orgánů a institucí, jež si hrdě říkají "revolučně demokratické", ve skutečnosti podniknuto vůbec nic důležitého proti katastrofě, proti hladu? Spějeme ke krachu stále rychleji, neboť válka nečeká a rozvrat, jenž tato válka způsobuje ve všech oblastech národního života, se stupňuje.

A přece by stačilo se nad tím jen trochu zamyslet, jen trochu zauvažovat a zjistili bychom, že prostředky k boji proti katastrofě a hladu tu jsou, že způsoby boje jsou úplně jasné, prosté a zcela uskutečnitelné, že síly lidu na ně stačí, ale nesahá se k nim jedině a výhradně proto, že jejich použití by se dotklo neslýchaných zisků hrstky statkářů a kapitalistů.

Tak je tomu. Ručíme za to, že nenajdete jediný projev, jediný článek v novinách kteréhokoli směru, jedinou rezoluci kteréhokoli shromáždění nebo instituce, které by naprosto jasně a jednoznačně nepřiznávaly, že existuje základní a hlavní prostředek, jak tomu všemu čelit, jak odvrátit katastrofu a hlad. Tímto prostředkem je kontrola, dozor, evidence, regulování státem, zavedení správného rozdělování pracovních sil ve výrobě a při rozdělování výrobku, šetření silami lidu, odstranění veškerého zbytečného plýtvání silami a hospodaření s těmito silami. Kontrola, dozor, evidence - to je první slovo v boji proti katastrofě a hladu. To je nesporné a všeobecně známé. A právě to se nedělá ze strachu, aby se nesáhlo na neomezenou moc statkářů a kapitalistů, na jejich nesmírné, neslýchané, skandální zisky, na zisky plynoucí z drahoty, z válečných dodávek (a pro válečné účely teď "pracují", přímo nebo nepřímo, skoro všichni), na zisky, o kterých všichni vědí, jež všichni vidí, nad nimiž jsou všichni u vytržení.

A stát nedělá vůbec nic, aby zavedl alespoň trochu solidní kontrolu, evidenci a dozor.

Naprostá nečinnost vlády

Jakákoli kontrola, dozor a evidence, jakýkoli pokus státu o jejich zavedení jsou všude soustavně a vytrvale sabotovány. A pouze neuvěřitelně naivní člověk nechápe - pouze vyložený pokrytec se tváří nechápavě - odkud tato sabotáž vychází, jakými prostředky se provádí. Neboť tato sabotáž bankéřů a kapitalistů, toto maření jakékoli kontroly, dozoru a evidence se přizpůsobuje státním formám demokratické republiky, přizpůsobuje se "revolučně demokratickým" institucím. Páni kapitalisté si skvěle osvojili pravdu, kterou slovy uznávají všichni stoupenci vědeckého socialismu, ale na kterou menševici a eseři rychle a ochotně zapomněli, jakmile jejich přátelé obsadili místečka ministrů, náměstků ministrů apod. A touto pravdou je, že ekonomická podstata kapitalistického vykořisťování nebude nikterak dotčena, když monarchické vládní formy vystřídají formy republikánsko-demokratické, a že tedy také naopak stačí změnit pouze formu boje za nedotknutelnost a posvátnost kapitalistického zisku, aby tento zisk byl zachován v demokratické republice stejně úspěšně, jako byl zachováván za absolutistické monarchie.

Dnešní, nejnovější, republikánsko-demokratická sabotáž jakékoli kontroly, evidence a dozoru spočívá v tom, že kapitalisté slovy "nadšeně" uznávají "zásadu" kontroly a její nutnost (samozřejmě jako i všichni menševici a eseři), trvali však pouze na "postupném", plánovitém, "státem upraveném" zavádění této kontroly. Ve skutečnosti se však těmito líbivými slovy zastírá fakt, že se kontrola maří, že z ní nic není, že je to jen fikce, jen hra na kontrolu, všechny konkrétní a prakticky významné kroky se oddalují, vytvářejí se neobyčejně složité, těžkopádné, byrokraticky neživotné kontrolní instituce, jež jsou plně závislé na kapitalistech a vůbec nic nedělají a ani dělat nemohou.

Aby se nezdálo, že nemáme důkazy, odvoláváme se na svědky z řad menševiků a eserů (oportunistické frakce sociální demokracie a Socialisté-revolucionáři, maloburžoazní strana), tj. právě na lidi, kteří měli v prvním půlroce revoluce většinu v sovětech, byli v "koaliční vládě" a jsou proto ruským dělníkům a rolníkům politicky odpovědni za povolnost vůči kapitalistům, za to, že kapitalisté maří veškerou kontrolu.

V oficiálním orgánu nejvyššího z takzvaných "zplnomocněných" (nežertujte!) orgánů "revoluční" demokracie, v 164. čísle "Izvestijí CIK" (tj. ústředního výkonného výboru všeruského sjezdu sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců) ze 7. září 1917 bylo uveřejněno usnesení zvláštní kontrolní instituce, kterou utvořili tíž menševici a eseři a kterou mají v rukou. Touto zvláštní institucí je "hospodářské oddělení" ústředního výkonného výboru. V jeho usnesení se oficiálně přiznává jako fakt "naprostá nečinnost centrálních orgánů pro regulování hospodářského života, zřízených při vládě".

Je možné si představit výmluvnější svědectví o kracím menševické a eserské politiky, které podepsali sami menševici a eseři?

Už carismus uznal, že je nutno regulovat hospodářský život, a byly proto zřízeny některé instituce. Avšak za carismu se hospodářský rozvrat neustále stupňoval, až dosáhl fantastických rozměrů. Republikánské, revoluční vládě bylo uloženo, aby okamžitě učinila dalekosáhlá, rozhodná opatření k odstranění hospodářského rozvratu. "Koaliční" vláda, ustavená za účasti menševiků a eserů, se zavázala ve své slavnostní deklaraci z 6. května adresované všemu lidu, že zavede státní kontrolu a regulování. Přitom se Ceretěliové a Černovové a vůbec všichni menševičtí a eserští vůdcové dušovali a přísahali, že jsou nejen odpovědni za vládu, ale že "zplnomocněné orgány revoluční demokracie", jež jsou v jejich rukou, opravdu sledují činnost vlády a kontrolují ji.

Od 6. května uplynuly čtyři měsíce, čtyři dlouhé měsíce, během nichž ztratilo Rusko statisíce vojáků za nesmyslné imperialistické "ofenzívy" a hospodářský rozvrat a katastrofa se přiblížily sedmimílovými kroky; a to byla letní doba, obzvlášť příhodná k tomu, aby se mnohé udělalo jak v lodní dopravě, tak v zemědělství a geologickém průzkumu aj. apod. - a po čtyřech měsících jsou menševici a eseři nuceni oficiálně přiznat, že kontrolní instituce zřízené při vládě jsou "zcela nečinné"!!

A tito menševici a eseři teď s vážnou tváří státníků žvaní (píši tyto řádky právě v předvečer Demokratické porady 12. září110), že lze zjednat nápravu tím, že koalice s kadety se nahradí koalicí s obchodně průmyslovými Kit Kityči (a), Rjabušinskými, Bublikovy, Těreščenky a spol.!

Vyvstává otázka: čím si vysvětlit tuto zarážející slepotu menševiků a eserů? Máme je považovat za státnická nemluvňata, která z naprostého nerozumu a naivnosti nevědí, co činí, a mýlí se, ačkoli to myslí dobře? Nebo snad hojnost obsazených místeček ministrů, náměstků ministrů, generálních gubernátorů, komisařů a podobně plodí zvláštní "politickou" slepotu?

Kontrolní opatření jsou všeobecné známá a snadná

Někdo se může zeptat: nejsou způsoby a prostředky kontroly neobyčejně složité, obtížné, nevyzkoušené nebo dokonce neznámé? Nedají se průtahy vysvětlit tím, že státníci kadetské strany, obchodně průmyslové vrstvy eserské a menševické strany se již půl roku v potu tváře lopotí, aby vynašli, prozkoumali a objevili prostředky a způsoby kontroly, ale že je to úkol neuvěřitelně těžký a stále ještě nevyřešený?

Bohužel! Nevzdělaným mužikům, negramotným a zakřiknutým, stejně jako sosákům, kteří všemu věří a nic důkladněji nezkoumají, se "malují straky na vrbě" a namlouvá se jim, že to tak je. Ale ve skutečnosti i carismus, i "starý režim", když tvořil vojenskoprůmyslové výbory, tnul základní opatření, hlavní možnosti a způsoby kontroly: sjednotit obyvatelstvo podle různých profesí, účelu práce, pracovních odvětví apod. Avšak carismus se bál sjednocovat obyvatelstvo, a tak tyto všeobecně známé, velmi snadné, zcela použitelné možnosti a způsoby kontroly všemožně omezoval, uměle zdržoval.

Všechny válčící státy, jež zakoušely krajní těžkosti a útrapy války, jež pociťovaly - ať už větší nebo menší - hospodářský rozvrat a hlad, dávno stanovily, určily, uplatnily a vyzkoušely celou fadu kontrolních opatření, která téměř vždycky vedou ke sjednocení obyvatelstva, k vytvoření nebo k podpoře různých spolků za účasti zástupců státu, za dozoru státu apod. Všechna taková kontrolní opatření jsou všeobecně známá, hodně se o nich mluvilo a psalo, a zákony o kontrole, jež vydaly válčící vyspělé mocnosti, byly přeloženy do ruštiny nebo podrobně vyloženy v ruském tisku.

Kdyby náš stát opravdu chtěl věcně a seriózně provádět kontrolu, kdyby se jeho instituce svým patolízalstvím vůči kapitalistům samy neodsoudily k "naprosté nečinnosti", stačilo by jen, aby stát oběma rukama bral z přebohatých zásob již známých, již používaných kontrolních opatření. Jedinou překážkou při tom - překážkou, kterou kadeti, eseři a menševici před lidem tají - bylo a je, že by kontrola odhalila šílené zisky kapitalistů a znemožnila je.

Abychom názorněji objasnili tuto velmi důležitou otázku (která je v podstatě otázkou programu každé opravdu revoluční vlády, jež by chtěla zachránit Rusko před válkou a hladem), vyjmenujeme tato nejdůležitější kontrolní opatření a každé z nich rozebereme.

Poznáme, že vládě, která by se nenazývala revolučně demokratickou jen pro smích, by stačilo, kdyby hned v prvním týdnu po svém utvoření nadekretovala (stanovila, nařídila) uskutečňování nejdůležitějších kontrolních opatření, kdyby stanovila přísné, citelné tresty pro kapitalisty, kteří by se kontrole podvodně vyhýbali, a kdyby vyzvala obyvatelstvo, aby samo dozíralo na kapitalisty, aby sledovalo, zda kapitalisté poctivě dodržují nařízení o kontrole - pak by kontrola v Rusku byla již dávno uskutečněna.

Hlavní taková opatření jsou:

1.    Sloučení všech bank v jedinou banku a státní kontrola jejích operací nebo znárodnění bank.

2.    Znárodnění syndikátů, tj. největších monopolistických svazů kapitalistů (syndikáty: cukrovarnický, naftový, uhelný, hutní atd.).

3.    Zrušení obchodního tajemství.

4.    Nucená syndikalizace (tj. nucené sdružování ve svazy) průmyslníků, obchodníků a podnikatelů vůbec.

5.    Nucené sdružování obyvatelstva do spotřebních družstev nebo podpora takového sdružování a jeho kontrola.

Prozkoumejme nyní, jaký význam by mělo každé toto opatření, kdyby se uplatňovalo revolučně demokraticky.

Znárodnění bank

Jak známo, banky jsou centra dnešního hospodářského života, hlavní nervové uzliny celého kapitalistického systému národního hospodářství. Mluvit o "regulování hospodářského života" a vyhýbat se otázce znárodnění bank znamená bud projevovat naprostou nevědomost, nebo klamat "prostý lid" vzletnými slovy a mnohomluvnými sliby, ale předem být rozhodnut sliby neplnit.

Kontrolovat a regulovat přísun obilí nebo vůbec výrobu a rozdělování výrobků a nekontrolovat a neregulovat přitom bankovní operace je nesmysl. To je totéž, jako kdybychom se honili nazdařbůh za "kopejkami" a nechtěli vidět milióny rublů. Dnešní banky srostly tak těsně a nerozlučně s obchodem (obilním i každým jiným) a průmyslem, že "nesáhneme-li" na ně, neuděláme vůbec nic důležitého, nic "revolučně demokratického".

Jestliže však stát "sáhne" na banky, nebude to nějaká velmi obtížná a spletitá operace? Právě takovou představou mají být zastrašeni šosáci - a kapitalisté a jejich obhájci se o to samozřejmě snaží, protože z toho mají prospěch.

Ve skutečnosti by však znárodnění bank nepřipravilo žádného "vlastníka" ani o kopejku a není po technické ani po kulturní stránce vůbec obtížné; brzdí je pouze špinavá ziskuchtivost mizivé hrstky boháčů. Pletou-li si lidé tak často znárodnění bank s konfiskací soukromého majetku, pak vinu na šíření tohoto matení pojmů má buržoazní tisk, který má zájem na klamání veřejnosti.

Vlastnictví kapitálu, kterým banky disponují a který se v nich soustřeďuje, se stvrzuje tištěnými a písemnými stvrzenkami, jež se nazývají akcie, obligace, směnky, kvitance apod. Ani jediná z těchto stvrzenek při znárodnění bank, tj. při sloučení všech bank v jedinou státní banku, neztratí platnost a nemění se. Kdo měl na vkladní knížce uloženo 15 rublů, zůstává vlastníkem 15 rublů i po znárodnění bank, a kdo měl 15 miliónů, tomu i po znárodnění bank zůstává 15 miliónů v akciích, obligacích, směnkách, kvitancích na zboží a podobně.

V čem je tedy význam znárodnění bank?

V tom, že jednotlivé banky a jejich operace se nedají doopravdy kontrolovat (ani kdyby bylo zrušeno obchodní tajemství apod.), neboť není možné se dohlídat všech těch nesmírně složitých, spletitých a komplikovaných machinací, kterých se používá při sestavování bilancí, při zakládání fiktivních podniků a filiálek, při využívám nastrčených osob a tak dále a tak podobně. Pouze sloučení všech bank v jedinou, které by' samo o sobě pochopitelně neznamenalo ani tu nejmenší změnu vlastnických poměrů a při němž by žádný majitel, opakujeme, nepřišel ani o kopejku, umožňuje skutečnou kontrolu - ovšem jen tehdy, použije-li se všech ostatních výše uvedených opatření. Pouze znárodněním bank lze dosáhnout toho, že stát bude vědět, kam a jak, odkud a kdy se přelévají milióny a miliardy. A jenom kontrola bank, tohoto střediska, hlavní osy a základního mechanismu kapitalistického obratu, by umožnila fakticky a ne slovy zavést kontrolu celého hospodářského života, výroby a rozdělování nejdůležitějších výrobků, zavést ono "regulování hospodářského života", které by jinak nevyhnutelně zůstalo frází, jíž by vláda klamala prostý lid. Jedině kontrola bankovních operací, budou-li soustředěny v jediné státní bance, umožní, budou- li zároveň učiněna další, snadno proveditelná opatření, skutečně vymáhat daně z příjmů a nebude možné zatajovat majetek a příjmy, neboť dnes zůstává daň z příjmů v obrovské většině případů fikcí.

Znárodnění bank by stačilo jen nařídit - a ředitelé a úředníci by je provedli sami. K tomu nepotřebuje stát žádný zvláštní aparát, žádné zvláštní přípravné kroky, toto opatření se dá uskutečnit doslova pouhým nařízením, "jednou ranou". Ekonomicky umožnil takovéto opatření právě kapitalismus, jakmile ve svém vývoji dospěl až ke směnkám, akciím, obligacím aj. Zbývá tu jen sjednotit účetnictví, a kdyby revolučně demokratický stát nařídil: okamžitě se telegraficky svolávají v každém městě schůze a v oblasti a v celé zemi sjezdy ředitelů a úředníků za účelem okamžitého sloučení všech bank v jedinou státní banku, pak by tato reforma byla provedena v několika týdnech. Je jisté, že právě ředitelé a vysocí úředníci by se postavili na odpor, vynasnažili by se stát podvést, věc oddálit aj., protože tito pánové by přišli o svá mimořádně výnosná místečka, ztratili by možnost provádět zvlášť výnosné podvodné operace; v tom to právě vězí. Avšak sloučení bank nečiní nejmenší technické obtíže, a není-li státní moc revoluční pouze slovy (tj. nemá-li strach vypořádat se se setrvačností a konzervatismem), není-li demokratická pouze slovy (tj. jedná-li v zájmu většiny lidu, a ne jen hrstky boháčů), pak by stačilo nařídit, aby ředitelé, členové správních rad a velcí akcionáři byli za sebemenší průtahy a za každý pokus zatajit dokumenty a bilanční výkazy potrestáni konfiskací majetku a vězením, stačilo by například sdružit ve zvláštní organizaci chudé bankovní zaměstnance a dávat jim prémie za to, když odhalí boháče, kteří podvádějí a věc protahují - a znárodnění bank by proběhlo hladce a velmi rychle.

Znárodnění bank by přineslo obrovské výhody všemu lidu, přitom ani ne tak dělnictvu (neboť dělnictvo má málo co dělat s bankami), ale masám rolníků a drobných živnostníků. Dosáhlo by se obrovské úspory práce, a za předpokladu, že by stát zachoval dosavadní počet bankovních zaměstnanců, znamenalo by to podstatný krok k univerzálnímu (všeobecnému) používání bank, k zvýšení počtu jejich odboček, k zpřístupnění jejich operací aj. aj. Právě drobným, podnikatelům, rolnictvu, by se tím úvěry neobyčejně zpřístupnily a usnadnily. Stát by pak měl poprvé možnost zpočátku dohlížet na všechny hlavní peněžní operace, zamezit jejich zatajování, pak je kontrolovat, dále regulovat hospodářský život a konečně získávat milióny a miliardy na velké státní operace a nemusel by platit "za služby" pánům kapitalistům závratné "provize". Proto - a jenom proto - jsou všichni kapitalisté, všichni buržoazní profesoři, všechna buržoazie, všichni Plechanovové, Potresovové a spol., kteří jí slouží, odhodláni zuby nehty bojovat proti znárodnění bank, vymýšlet tisíce výhrad proti tomuto velmi snadnému a velmi naléhavému opatření, ačkoli i z hlediska "obrany" země, tj. z vojenského hlediska, by toto opatření znamenalo obrovské plus a nesmírně by povzneslo "vojenskou moc" země.

Možná že někdo namítne: pročpak takové vyspělé státy jako Německo a Spojené státy americké zavádějí velkolepé "regulování hospodářského života" a na znárodnění bank přitom vůbec nepomýšlejí?

Proto, odpovídáme, že tyto státy, i když jeden je monarchií a druhý republikou, jsou oba nejen kapitalistické, ale i imperialistické. A jako takové zavádějí reformy pro ně nezbytné cestou reakčně byrokratickou, kdežto my tu mluvíme o cestě revolučně demokratické.

Tento "nepatrný rozdíl" má velmi podstatný význam. Zpravidla "není zvykem" o něm přemýšlet. Slovo "revoluční demokracie" se stalo u nás (zvláště u eserů a menševiků) takřka konvenční frází, asi jako výraz "bohudík", kterého užívají i lidé ne natolik nevědomí, aby věřili v boha, nebo jako výraz "velectěný občane", kterým jsou někdy oslovováni i spolupracovníci listů "Děň"111 nebo "Jedinstvo", ačkoli kdekdo ví, že je založili a vydržují kapitalisté v zájmu kapitalistů, a že proto je ve spolupráci takésocialistů s těmito listy velmi málo "velectěného".

Jestliže se slov "revoluční demokracie" nepoužívá jako šablonovité parádní fráze, jako konvenčního obratu, ale přemýšlí se o jejich významu, pak být demokratem znamená skutečně dbát zájmů většiny a nikoli menšiny lidu, být revolucionářem znamená velice energicky a nemilosrdně bourat všechno škodlivé a překonané.

Pokud víme, ani v Americe, ani v Německu si ani vláda, ani vládnoucí třídy vůbec nečiní nárok na název "revoluční demokracie", na nějž si činí nárok (a jejž prostituují) naši eseři a menševici.

V Německu jsou všeho všudy čtyři soukromé velkobanky celonárodního významu, v Americe pouze dvě: pro finanční krále těchto bank je snadnější, pohodlnější a výhodnější spojovat se soukromě, tajně, reakčním, a ne revolučním, byrokratickým, a ne demokratickým způsobem, podplácet státní úředníky (to je všeobecným pravidlem jak v Americe, tak v Německu), zachovávat soukromý charakter bank právě proto, aby se zachovávalo tajemství operací, právě proto, aby mohli ždímat milióny a milióny "nadzisku" z téhož státu, aby si zajistili podvodné finanční machinace.

Amerika i Německo "regulují hospodářský život" tak, aby pro dělníky (a zčásti i pro rolníky) vytvořili vojenskou káznici, kdežto pro bankéře a kapitalisty ráj. Jejich regulování spočívá v tom, že dělníky "utahují" až k hladovění, kdežto kapitalistům zajišťují (tajně, reakčním a byrokratickým způsobem) vyšší zisky, než měli před válkou.

Taková cesta je zcela možná i pro republikánsko-imperialistické Rusko; a také ji razí nejen Miljukovové a Šingarjovové, ale i Kerenskij v jedné partě s Těreščenkem, Někrasovém, Bernackým, Prokopovičem a spol., kteří také reakčním a byrokratickým způsobem chrání "nedotknutelnost" bank, jejich svátá práva na obrovské zisky. Řekněme si raději pravdu: v republikánském Rusku chtějí regulovat hospodářský život reakčním a byrokratickým způsobem, ale "často" jsou v rozpacích, jak to udělat, když tu jsou "sověty", které se nepodařilo rozehnat Kornilovovi číslo 1, které se však vynasnaží rozehnat Kornilov číslo 2...

Taková je pravda. A tato prostá, třebaže.trpká pravda je pro uvědomění lidu prospěšnější než slaďoučká lež o "naší", "veliké", "revoluční" demokracii...

Znárodnění bank by neobyčejně usnadnilo současné znárodnění pojišťovnictví, tj. sloučení všech pojišťovacích společností v jedinou, centralizaci jejich činnosti a státní kontrolu nad nimi. Na sjezdech úředníků pojišťovacích společností by se i pojišťovnictví sloučilo okamžitě a beze všech obtíží, kdyby to revolučně demokratický stát nařídil a oznámil ředitelům správ a velkým akcionářům, že každý z nich osobně přísně odpovídá za to, že sloučení provede bez nejmenších průtahů. Do pojišťoven vložili kapitalisté stamilióny, všechnu práci konají úředníci. Sloučením pojišťoven by se snížily pojišťovací prémie, všichni pojištěnci by získali spoustu výhod a úlev, mohl by se zvýšit počet pojištěnců při stejném vynaložení sil a prostředků. Této reformě rozhodně nestojí v cestě nic kromě zkostnatělosti, strnulosti a zištnosti hrstky lidí, kteří mají výnosná místečka. A nadto ještě by taková reforma zvýšila "obranyschopnost" země a uspořila práci lidí, protože by odhalila řadu skvělých možností, jak "regulovat hospodářský život" činy, a ne slovy.

Znárodnění syndikátů

Kapitalismus se liší od starých, předkapitalistických soustav národního hospodářství tím, že uvedl do nejtěsnější souvislosti a vzájemné závislosti jeho různá odvětví. Mimochodem řečeno, kdyby toho nebylo, byly by všechny kroky k socialismu technicky neproveditelné. Avšak dnešní kapitalismus se svou nadvládou bank nad výrobou tuto vzájemnou závislost různých odvětví národního hospodářství vystupňoval na nejvyšší míru. Banky a největší průmyslová a obchodní odvětví nerozlučně srostly. Na jedné straně to znamená, že nelze znárodnit pouze banky a neučinit zároveň kroky k utvoření státního monopolu obchodních a průmyslových syndikátů (cukrovarnického, uhelného, ocelářského, naftového aj.), neznárodnit tyto syndikáty. Na druhé straně to znamená, že regulování hospodářského života, má-li se provádět seriózně, vyžaduje současně znárodnit banky i syndikáty.

Vezměme jako příklad třeba cukrovarnický syndikát. Vznikl ještě za carismu a tehdy sloučil velmi dobře zařízené továrny a závody v obrovský kapitalistický svaz, přičemž tento svaz, samozřejmě skrznaskrz prosáklý ultra- reakčním a byrokratickým duchem, zajišťoval kapitalistům skandálně vysoké zisky, stavěl úředníky a dělníky do absolutně bezprávného, poníženého, zdeptaného a otrockého postavení. Stát už tehdy kontroloval a reguloval výrobu - ve prospěch magnátů, boháčů.

Tedy stačí pouze změnit regulování reakčně byrokratické v regulování revolučně demokratické prostými dekrety o svolání sjezdu úředníků, inženýrů, ředitelů a akcionářů, dekrety o zavedení jednotné evidence, o kontrole prováděné dělnickými organizacemi aj. To je to nejjednodušší - a právě to se nedělá!! V demokratické republice je ve skutečnosti cukrovarnictví nadále regulováno reakčně byrokraticky, všechno zůstává při starém, plody lidské práce jsou dále rozkrádány, dále trvá konzervatismus a stagnace, Babrinští a Těreščenkové se dále obohacují. Vyzvat k samostatné iniciativě demokracii, a ne byrokracii, dělníky a úředníky, a ne "cukerní krále" - tohle by se mohlo a dalo udělat v několika dnech, jediným úderem - kdyby eseři a menševici nezatemňovali vědomí lidu plány "koalice" právě s těmito cukerními králi, právě touto koalicí n boháči, jež má zcela nevyhnutelně za následek "naprostou nečinnost" vlády při regulování hospodářského života.(b)

Všimněte si naftového průmyslu. Ten byl v obrovském rozsahu "zespolečenštěn" již předchozím vývojem kapitalismu. Několik naftových králů - to jsou ti, kdo disponují milióny a stamilióny, kdo stříhají kupóny a shrabují pohádkové zisky z "podniku", který je už fakticky, technicky a společensky zorganizován v celostátním měřítku a je už spravován stovkami a tisíci úředníků, inženýrů atd. Znárodnit naftový průmysl je možné ihned, a je to povinností revolučně demokratického státu, zvláště když prožívá obrovskou krizi a kdy je třeba všemožně šetřit práci lidu a zvyšovat výrobu paliv. Byrokratická kontrola tu pochopitelně vůbec nepomůže, nic na věci nezmění, neboť s Těreščenky, s Kerenskými, s Avksenťjevy i Skobelevy si "naftoví králové" budou vědět rady stejně snadno, jako si věděli rady s carskými ministry. Všechno budou odkládat, vymlouvat se, slibovat, dále budou přímo i nepřímo podplácet buržoazní tisk (tomu se říká "veřejné mínění" a na to Kerenští a Avksentjevové "dají") a podplácet vysoké úředníky (které Kerenští a Avksentjevové ponechávají na starých místech v starém nedotčeném státním aparátě).

Má-li se udělat něco podstatného, je třeba přejít, a to zcela revolučním způsobem, od byrokracie k demokracii, tj. vyhlásit válku naftovým králům a akcionářům, nařídit konfiskaci jejich majetku a stanovit trest vězení za průtahy se znárodněním naftového průmyslu, za zatajování příjmů nebo bilancí, za sabotování výroby, za to, že se výroba nezvyšuje. Nutno apelovat na iniciativu dělníků a úředníků, svolat je ihned na porady a sjezdy, poskytnout jim jistou část zisku za podmínky, že zavedou všestrannou kontrolu a dosáhnou zvýšení výroby. Kdyby se bylo takto revolučně demokraticky postupovalo ihned, bez meškání, v dubnu 1917, bylo by mohlo Rusko, jedna z nejbohatších zemí na světě pokud jde o zásoby tekutého paliva, učinit během léta za pomoci vodní dopravy velice mnoho pro zásobení lidu nutným množstvím paliva.

Ani buržoazní, ani koaliční esersko-menševicko-kadetská vláda neudělaly zhola nic, spokojily se pouze s byrokratickou hrou na reformy. Neodvážily se jediného revolučně demokratického kroku. Zase jsou tu naftoví králové, zase je tu stagnace, táž nenávist dělníků a úředníků k vykořisťovatelům, zase tu panuje rozvrat, rozkrádání plodů lidské práce, všechno jako za carismu, změnila se jen záhlaví odesílané a docházející korespondence v "republikánských" kancelářích!

Pokud jde o uhelný průmysl, který je po technické a kulturní stránce pro znárodnění neméně "zralý" a neméně nestydatě spravovaný vyděrači lidu, uhlobarony, máme řadu průkazných faktů, že průmyslníci přímo sabotují, přímo maří a zastavují výrobu. Už i vládní menševická "Rabočaja Gazeta" to přiznala. A co se stalo? Vůbec nic, kromě starých reakčně byrokratických porad "napůl", s rovným zastoupením dělníků a lupičů z uhelného syndikátu!! Ani jeden revolučně demokratický krok, ani sebemenší pokus zavést jedině reálnou kontrolu zdola, prostřednictvím organizace úředníků, prostřednictvím dělníků, pomocí teroru vůči uhlobaronům, kteří ničí zemi a zastavují výrobu! Jak jinak, vždyť jsme "všichni" pro "koalici", když ne s kadety, tak tedy s obchodně průmyslovými kruhy, a koalice přece znamená ponechat moc kapitalistům, netrestat je, dovolit jim, aby brzdili výrobu, svalovat všechno na dělníky, zvyšovat hospodářský rozvrat a tak připravovat novou kornilovštinu!

Zrušení obchodního tajemství

Rez zrušení obchodního tajemství zůstává kontrola výroby i rozdělování bud planým slibem, který se hodí jen k tomu, aby jím kadeti balamutili esery a menševiky a eseři a menševici pak pracující třídy, nebo může být kontrola uskutečněna jenom reakčně byrokratickými způsoby a opatřeními. I když je to pro každého nezaujatého člověka naprosto zřejmé, i když "Pravda"(c) (kterou vláda Kerenského přisluhující kapitálu zastavila do značné míry právě proto) sebehouževnatěji naléhala, aby bylo zrušeno obchodní tajemství - ani naše republikánská vláda, ani "zplnomocněné orgány revoluční demokracie" na tento první požadavek opravdové kontroly vůbec nepomyslily.

A právě v tom je klíč k veškeré kontrole. Právě v tom je nejcitlivější místo kapitálu, který olupuje lid a sabotuje výrobu. Právě proto se eseři a menševici bojí tohoto bodu dotknout.

Obvyklým argumentem kapitalistů, který bezmyšlenkovitě opakuje maloburžoazie, je, že kapitalistické hospodářství absolutně nepřipouští zrušení obchodního tajemství, neboť soukromé vlastnictví výrobních prostředků, závislost jednotlivých podniků na trhu si vynucují "posvátnou nedotknutelnost" obchodních knih a obchodních obratů, a s tím ovšem i bankovních obratů.

Lidé, kteří tento nebo jemu podobné argumenty tak či onak papouškují, klamou sebe i lid, neboť zavírají oči před dvěma základními, velmi důležitými a všeobecně známými fakty současného hospodářského života. První fakt: velkokapitalismus, tj. zvláštnosti hospodaření bank, syndikátů, velkých továren atd. Druhý fakt: válka.

Právě za soudobého velkokapitalismu, který se všude mění v monopolistický kapitalismus, ztrácí obchodní tajemství jakékoli zdání rozumnosti, stává se pokrytectvím a výlučně nástrojem k zatajování finančních podvodů a neuvěřitelných zisků velkokapitálu. Velkokapitalistické hospodářství je již svou technickou povahou hospodářstvím zespolečenštěným, tj. jednak pracuje pro milióny lidí, jednak svými operacemi sdružuje přímo i nepřímo stovky, tisíce a desetitisíce rodin. To je něco jiného než hospodářství malého řemeslníka nebo středního rolníka, kteří vůbec žádné obchodní knihy nevedou a na něž se proto zrušení obchodního tajemství ani nevztahuje!

Ve velkém hospodářství jsou operace stejně známy stovkám i více lidem. Zákon chránící obchodní tajemství tu neslouží potřebám výroby nebo směny, ale spekulaci a kšeftaření nejhoršího druhu, přímému švindlování, které je, jak víme, v akciových podnicích obzvlášť rozšířeno a obzvlášť dovedně zastíráno účetními výkazy a bilancemi, jež jsou sestavovány tak, aby oklamaly veřejnost.

V drobném zbožním hospodářství, tj. u malorolníků a řemeslníků, kde výroba sama není zespolečenštěna, kde je rozptýlena, rozdrobena, je obchodní tajemství nezbytné, ale ve velkokapitalistickém hospodářství je ochrana obchodního tajemství ochranou výsad a zisků doslova několika jednotlivců proti všemu lidu. To uznává už i zákon alespoň do té míry, že bylo zavedeno zveřejňování bilancí akciových společností, avšak tato kontrola - prováděná už ve všech vyspělých zemích a také v Rusku - je kontrolou reakčně byrokratickou, která neotvírá lidu oči, která nedovoluje poznat celou pravdu o operacích akciových společností.

Kdyby se mělo postupovat revolučně demokraticky, musel by se ihned vydat jiný zákon, který by rušil obchodní tajemství, vyžadoval od velkopodniků a boháčů co nejúplnější účetní výkazy a poskytoval kterékoli skupině občanů, dosahující solidního demokratického počtu (řekněme 1000 nebo 10 000 voličů), právo nahlédnout do všech dokumentů kteréhokoli velkopodniků. Takové opatření by se dalo plně a snadno uskutečnit jednoduchým dekretem; jediné takové opatření by rozvinulo iniciativu lidu při kontrole, kterou by prováděly organizace úředníků, dělníků, všechny politické strany, jedině takové opatření by učinilo z kontroly seriózní demokratickou záležitost.

A k tomu ještě válka. Ohromná většina obchodně průmyslových podniků teď nepracuje pro "svobodný trh", ale pro stát, pro válku. Proto jsem už v "Pravdě" psal, že lidé, kteří nám namítají, že socialismus nelze zavést, lžou a zase lžou, neboť nejde o zavedení socialismu teď, bezprostředně, z dneška na zítřek, ale o to, jak odhalovat rozkrádání státního majetku.(d)

Kapitalistické hospodářství, které pracuje "pro válku" (tj. podnik přímo či nepřímo spojený s válečnými dodávkami), znamená soustavné, uzákoněné rozkrádáni státního majetku, a páni kadeti spolu s menševiky a esery, kteří se stavějí proti zrušení obchodního tajemství, nedělají vlastně nic jiného, než že podporují a utajují rozkrádání státního majetku.

Válka stojí dnes Rusko 50 miliónů rublů denně. Těchto 50 miliónů denně jde většinou válečným dodavatelům. Z těchto 50 miliónů alespoň 5 miliónů denně, pravděpodobně však 10 miliónů i více, tvoří "poctivě nabyté příjmy" kapitalistů a s nimi tak nebo onak spřažených vysokých úředníků. Zvlášť velké firmy a banky, které půjčují peníze na operace s válečnými dodávkami, vydělávají tu neslýchané zisky a bohatnou právě z okrádání státu, neboť toto podvádění a odírání lidu "u příležitosti" válečných pohrom, "u příležitosti" záhuby statisíců a miliónů lidí jinak nelze nazvat.

O těchto skandálních ziscích na dodávkách, o "záručních listech" ukrytých v bankách, o tom, kdo bohatne z rostoucí drahoty, vědí "všichni", mluví se o tom s úsměškem ve "společnosti", je o tom nemálo jednotlivých přesných údajů dokonce i v buržoazním tisku, který zpravidla zamlčuje "nepříjemná" fakta a vyhýbá se "choulostivým" otázkám. Všichni to vědí - a všichni mlčí, všichni to trpí, všichni se smiřují s vládou, jež pronáší krásná slova o "kontrole" a "regulování"!!

Kdyby revoluční demokraté byli opravdu revolucionáři a demokraty, vydali by okamžitě zákon, jenž by zrušil obchodní tajemství, dodavatele a obchodníky přinutil podávat vyúčtování a zakazoval jim přecházet na jiný obor činnosti bez dovolení vlády, zákon, jenž by zavedl konfiskaci majetku a trest smrti zastřelením (e) za zatajování a klamání lidu, jenž by zavedl prověrku a kontrolu zdola, kterou by demokraticky prováděl sám lid, organizace úředníků, dělníků, spotřebitelů atd...

Naši eseři a menševici plně zasluhují název postrašených demokratů, neboť v této otázce opakují totéž, co říkají všichni postrašení měšťáci, a sice to, že kapitalisté se "rozutekou", použije-li se "příliš drsných" opatření, že "my" se bez kapitalistů neobejdeme, že by se mohli "urazit" i anglofrancouzští milionáři, kteří nás přece "podporují" apod. Někdo si možná myslí, že bolševici navrhují něco, co v historii lidstva ještě nebylo, co nebylo nikdy vyzkoušeno, něco "utopického", a zatím už před 125 lety dokázali ve Francii lidé, skuteční "revoluční demokraté", kteří byli opravdu přesvědčeni o spravedlivém, obranném charakteru své války, kteří se opravdu opírali o lidové masy, také o tom upřímně přesvědčené - tito lidé dokázali zavést revoluční kontrolu nad boháči a dosáhnout výsledků, před nimiž se skláněl celý svět. A vývoj kapitalismu za uplynulé jedno a čtvrt století tím, že vytvořil banky, syndikáty, železnice a jiné a jiné věci, nesmírně usnadnil a zjednodušil skutečně demokratickou kontrolu nad vykořisťovateli, statkáři a kapitalisty, prováděnou dělníky a rolníky.

V podstatě je celá otázka kontroly v tom, kdo koho kontroluje, tj. která třída kontroluje a která je kontrolována. U nás, v republikánském Rusku, jsou za účasti "zplnomocněných orgánů" pseudorevoluční demokracie dosud jako kontroloři uznáváni a ponecháváni statkáři a kapitalisté. Nevyhnutelným výsledkem toho je čachrářství kapitalistů, které vyvolává všeobecné pobouření lidu a hospodářský rozvrat, uměle podporovaný kapitalisty. Musíme rázně a definitivně přejít k tomu, aby dělníci a rolníci kontrolovali statkáře a kapitalisty, a nebát se vymycovat všechno staré, nebát se směle budovat nové. A toho se naši eseři i menševici bojí víc než ohně.

Nucené sdružování ve svazy

Nucená syndikalizace, tj. nucené sdružování ve svazy, například ve svaz průmyslníků, bylo již prakticky uskutečněno v Německu. Ani tady to není nic nového. I tady jsme svědky naprosté, esery a menševiky zaviněné stagnace republikánského Ruska, které tyto nepříliš vážené strany "baví" čtverylkou, již tancují s kadety či s Bublikovy nebo s Těreščenkem a Kerenským.

Nucená syndikalizace je na jedné straně jakousi injekcí, kterou dává stát kapitalistickému rozvoji, jenž všude vede k organizování třídního boje, ke zvyšování počtu, rozmanitosti a významu svazů. A na druhé straně je nucené "vytváření svazů" nezbytnou předběžnou podmínkou pro každou jen poněkud solidní kontrolu a každé šetření práce lidu.

Německý zákon například ukládá majitelům koželužen v určitém místě nebo v celém státě, aby se spojili ve svaz, přičemž je ve vedení tohoto svazu zástupce státu ve funkci kontrolora. Takový zákon se sám o sobě bezprostředně nijak nedotýká vlastnických poměrů, žádnému majiteli nebere ani kopejku a ještě nestanoví, zda se bude kontrola provádět ve formě, směru a duchu reakčně byrokratickém nebo revolučně demokratickém.

Takové zákony bychom u nás mohli a měli vydat ihned, neztrácet ani týden drahocenného času a podle situace ve společnosti určit konkrétnější formy provádění zákona, rychlost, s jakou bude uskutečňován, způsoby dozoru nad jeho prováděním atd. Stát nepotřebuje k vydání takového zákona ani zvláštní aparát, ani zvláštní hledání, nepotřebuje žádný předběžný průzkum, je třeba se jen odhodlat a rázně skoncovat s určitými soukromými zájmy kapitalistů, kteří "nejsou zvyklí" na podobné vměšování a nechtějí ztratit své nadzisky, které jim zajišťuje kromě nekontrolovatelnosti též hospodaření postaru.

K vydání takového zákona není třeba žádný aparát ani žádná "statistika" (jíž chtěl Černov nahradit revoluční iniciativu rolnictva), neboť by jej museli uskutečňovat sami továrníci nebo průmyslníci, existující společenské síly pod dozorem rovněž existujících společenských (tj. nikoli vládních, nikoli byrokratických) sil, ovšem vybraných výhradně z takzvaných "nižších vrstev", tj. z utlačovaných, vykořisťovaných tříd, které v dějinách vždycky prokázaly mnohem větší schopnost k hrdinství, obětavosti a soudružské disciplíně než vykořisťovatelé.

Dejme tomu, že máme opravdu revolučně demokratickou vládu, která nařídí: všichni továrníci a výrobci každého výrobního odvětví, pokud zaměstnávají, řekněme, alespoň dva dělníky, jsou povinni ihned se spojit v újezdní a gubernské svazy. Za přesné dodržení zákona jsou odpovědni především továrníci, ředitelé, členové správních rad, velcí akcionáři (neboť ti jsou skutečnými vůdci soudobého průmyslu, jeho skutečnými pány). Budou-li se zdráhat okamžitě se podřídit zákonu, bude na ně pohlíženo jako na zběhy z vojenské služby a jako takoví budou potrestáni: přitom vzájemně za sebe ručí - všichni za jednoho, jeden za všechny - celým svým majetkem. Dále jsou odpovědni i všichni úředníci, kteří jsou rovněž povinni utvořit jeden svaz, i všichni dělníci a jejich odborový svaz. Cílem "vytváření svazů" je zavést co nejúplnější, nejpřísnější a nejpodrobnější skládání účtů, a hlavně soustředit operace spojené s nákupem surovin, s odbytem výrobků, s šeřením finančními prostředky a silami lidu. Jak učí ekonomie a jak dokazují příklady všech syndikátů, kartelů a trastů, je úspora sil při spojení rozptýlených podniků v jeden syndikát obrovská. Přitom je nutno znovu říci, že toto spojování v syndikát samo o sobě vůbec nic nezmění na vlastnických poměrech, nepřipraví žádného majitele ani o kopejku. Tuto okolnost je třeba obzvlášť zdůrazňovat, neboť buržoazní tisk neustále "straší" drobné a střední podnikatele, že prý socialisté vůbec, a bolševici zvláště, je chtějí "vyvlastni": to je záměrná lež, protože socialisté dokonce ani při úplném socialistickém převratu nechtějí, nemohou a nebudou vyvlastňovat malorolníky. My neustále mluvíme pouze o nejbližších a nejnaléhavějších opatřeních, která jsou již provedena v západní Evropě a která by jen trochu důsledná demokracie musela okamžitě provést u nás, aby se mohlo čelit hrozící a nevyhnutelné katastrofě.

Sdružování nejdrobnějších a drobných podnikatelů ve svazy by narazilo na vážné obtíže rázu technického i kulturního, protože jejich podniky jsou velmi rozptýlené, technicky primitivní, majitelé negramotní nebo nevzdělaní. Avšak tyto podniky by mohly být ze zákona vyňaty (jak jsme už výše uvedli v našem předpokládaném případě), protože kdyby se nespojily, nemluvě už o tom, kdyby se jejich spojení opozdilo, nic vážného by se nestalo, neboť úloha velikého počtu malých podniků v celkovém souhrnu výroby a v jejich významu pro národní hospodářství jako celek je nepatrná, a mimoto jsou malé podniky tak či onak často závislé na velkých podnicích.

Rozhodující význam mají jen velké podniky a ty mají technické a kulturní prostředky a síly k "vytváření svazů", jenže revoluční moc nemá dost iniciativy, aby pevně, rozhodně a nemilosrdně postupovala vůči vykořisťovatelům, aby je donutila tyto síly a prostředky uplatnit.

Čím méně má země technicky vzdělaných a vůbec intelektuálních sil, tím naléhavěji je třeba co nejrychleji a co nejrozhodněji nařídit nucené spojování a začít od největších a velkých podniků, neboť právě spojení uspoří intelektuální síly, umožní jejich plné využití a správnější rozdělení. Když i ruské rolnictvo dokázalo za carské vlády po roce 1905 ve svých zapadlých dědinách, přes tisíce překážek, které mu tato vláda kladla do cesty, učinit ohromný krok vpřed ve vytváření všemožných organizací, pak by jistě spojení velkého a středního průmyslu a obchodu mohlo být provedeno za několik měsíců nebo ještě rychleji, kdyby si to vynutila opravdu revolučně demokratická vláda opírající se o podporu, účast, zainteresovanost a výhody "nejnižších vrstev", demokracie, úředníků, dělníků, a která by je vybízela ke kontrole.

Regulování spotřeby

Válka donutila všechny válčící i četné neutrální státy, aby přešly k regulování spotřeby. Světlo světa spatřila chlebenka, stala se běžným jevem, a za ní přišly i jiné potravinové lístky. Rusko nezůstalo stranou a také zavedlo chlebenky.

Avšak právě na tomto příkladě můžeme snad nejnázorněji porovnat reakčně byrokratické metody boje proti katastrofě, které se snaží omezit reformy na minimum, s metodami revolučně demokratickými, které, aby si zasloužily svůj název, musejí si vytyčit jako přímý úkol násilně skoncovat se vším starým, co se přežilo, a co nejvíce urychlit pokrok.

Chlebenka, typická ukázka regulování spotřeby v dnešních kapitalistických státech, má za úkol a plní (v nejlepším případě plní) jedno: rozdělit chléb, který je k dispozici, tak, aby se dostalo na všechny. Zavádí se maximum spotřeby z daleka ne všech, nýbrž pouze hlavních "lidových" potravin. A to je vše. O víc se nikdo nestará. Byrokraticky se spočítají všechny zásoby chleba, rozdělí se na osoby, stanoví se příděl, zavede se a tím to končí. O luxusní předměty se nikdo nestará, neboť je jich "stejně" málo a "stejně" jsou tak drahé, že jsou "lidu" nedostupné. Proto ve všech válčících zemích bez výjimky, dokonce i v Německu, které, jak se zdá, lze nesporně považovat za vzor nejpřesnějšího, nejpedantičtějšího a nejpřísnějšího regulování spotřeby, dokonce i v Německu vidíme, že bohatí stále obcházejí jakoukoli spotřební "normu". Tohle také "všichni" vědí, lidé o tom "všichni" posměšně mluví, a v německém socialistickém - a mnohdy i buržoazním - tisku se přes řádění kasárensky přísné německé cenzury neustále vyskytují narážky a zprávy o "jídelním lístku" boháčů, o tom, že boháči dostávají v těch a těch lázních (všichni, kdo mají dost peněz, tam jezdí jako nemocní) libovolné množství bílého chleba, že si boháči nahrazují lidové potraviny vybranými a vzácnými lahůdkami.

Reakční kapitalistický stát, který se bojí podkopat pilíře kapitalismu, pilíře námezdního otroctví, pilíře ekonomické moci bohatých, bojí se podnítit iniciativu dělníků a pracujících vůbec, bojí se "probudit" v nich náročnost, takový stát nepotřebuje nic než chlebenky. Takový stát ani na chvíli, ani při jediném svém kroku nepouští ze zřetele reakční cíl: posílit kapitalismus, nedopustit, aby byl podkopán, omezit "regulování hospodářského života" vůbec a regulování spotřeby zvláště pouze na taková opatření, která jsou bezpodmínečně nutná, aby se lid udržel při životě, přičemž vůbec nemá v úmyslu skutečně regulovat spotřebu tak, že by kontroloval boháče, že by za války vložil větší část břemen na bedra těch, kdo jsou lépe situovaní, privilegovaní, sytí a v míru přesycení.

Reakčně byrokratické řešení úkolů, ke kterému národy dohnala válka, se omezuje na chlebenky, na stejnoměrné rozdělení "lidových", k výživě absolutně nutných potravin, ani o krůček neustupuje od byrokratismu a reakčnosti a zvláště od cíle: nepodněcovat iniciativu chudých, proletariátu, mas lidu ("démos"), nedopouštět, aby oni kontrolovali bohaté, ponechávat co nejvíce zadních vrátek pro boháče, aby se mohli odškodňovat luxusními předměty. A ve všech zemích, opakujeme, dokonce i v Německu - o Rusku ani nemluvě - bylo ponecháno mnoho takových zadních vrátek: "prostý lid" hladoví, kdežto boháči jezdí do lázní, skrovný státní příděl si doplňují různými vedlejšími "přídavky" a nedovolují, aby byli kontrolováni.

V Rusku, jež právě prožilo revoluci proti carismu vedenou ve jménu svobody a rovnosti, v Rusku, které se rázem stalo podle svých faktických politických orgánů demokratickou republikou, obzvlášť bije do očí, obzvlášť vyvolává nespokojenost, rozhořčení, pobouření a pohoršení mas to, že všichni vidí, jak snadno mohou boháči obcházet "chlebenky". Jde to neobyčejně snadno. "Pod rukou" a za zvlášť vysoké ceny, zvláště "ze známosti" (které mají pouze boháči), dostane se všechno a ve velkém množství. Lid hladoví. Regulování spotřeby se omezuje na nejužší, byrokraticko-reakční rámec. Vládě ani na mysl nepřijde, vláda se ani v nejmenším nestará, aby toto regulování postavila na opravdu revolučně demokratické základy.

Stáním ve frontách trpí "všichni", ale... ale boháči posílají do front služebnictvo, a dokonce si k tomu najímají zvláštní služebnictvo! Tady máte ten "demokratismus"!

V době neslýchaných útrap, které země prožívá, by se revolučně demokratická politika v boji proti blížící se katastrofě neomezila na chlebenky, ale zavedla by ještě za prvé nucené sdružení veškerého obyvatelstva do spotřebních družstev, bez něhož nelze spotřebu plně kontrolovat; za druhé by zavedla pracovní povinnost pro boháče, kteří by v těchto spotřebních družstvech bezplatně vykonávali tajemnické a jiné podobné práce; za třetí by rozdělovala skutečně všechny spotřební předměty rovným dílem mezi obyvatelstvo, aby se na válečných břemenech podíleli všichni opravdu rovnoměrně; za čtvrté by zavedla takovou organizaci kontroly, aby spotřebu, zejména bohatých, kontrolovaly chudé třídy obyvatelstva.

Nastolení skutečného demokratismu v této oblasti, uplatnění skutečně revolučních metod při organizování kontroly právě prostřednictvím těch tříd lidu, které žijí v největším nedostatku, by se stalo obrovským podnětem k vypětí všech existujících intelektuálních sil, k rozvinutí opravdu revoluční energie všeho lidu. A zatím ministři republikánského a revolučně demokratického Ruska navlas stejně jako jejich kolegové ve všech ostatních imperialistických zemích jen nabubřele mluví o "společné práci pro lid", o "vypětí všech sil", ale právě lid vidí a na své kůži cítí, jak jsou tato slova pokrytecká.

A výsledkem je, že se přešlapuje na místě a rozvrat nezadržitelně vzrůstá, katastrofa se blíží, neboť naše vláda nemůže zavést pro dělníky válečnou galejnickou práci po kornilovsku, po hindenburgovsku, podle všeobecného imperialistického vzoru - v lidu jsou ještě příliš živé revoluční tradice, vzpomínky, stopy, zvyky, instituce; a učinit skutečně závažné revolučně demokratické kroky naše vláda nechce, neboť je skrznaskrz prosáklá, shora dolů spoutaná závislostí na buržoazii, "koalicí" s ní, strachem dotknout se jejích faktických výsad.

Vláda maří práci demokratických organizací

Pojednali jsme o různých způsobech a metodách boje proti katastrofě a hladu. Všude jsme viděli nesmiřitelné rozpory mezi demokracií na jedné straně a vládou, jakož i blokem eserů a menševiků, který ji podporuje, na druhé straně. Abychom dokázali, že tyto rozpory skutečně existují, a ne jen v našem výkladu, a že jejich nesmiřitelnost fakticky dokazují konflikty celonárodního významu, stačí, připomeneme-li dva zvlášť typické "výsledky", dvojí poučení z půlroční historie naší revoluce.

Jedním takovým poučením je historie "panování" Palčinského. Druhým je historie "panování" a pádu Pešechonova.

Výše uvedená opatření k boji proti katastrofě a hladu v podstatě všestranně podněcují (až donucují) obyvatelstvo, a to hlavně demokracii, tj. většinu obyvatelstva - tedy především utlačené třídy, dělníky a rolníky, zvláště ty nejchudší - aby se "sdružovalo". A touto cestou se dalo obyvatelstvo živelně samo, aby bojovalo proti neslýchaným obtížím, břemenům a útrapám, které přináší válka.

Carismus všemožně brzdil iniciativní a svobodné "sdružování" obyvatelstva. Avšak po pádu carské monarchie začaly po celém Rusku vznikat a rychle se rozvíjet demokratické organizace. Proti katastrofě začaly bojovat spontánně vzniklé demokratické organizace, různé zásobovací výbory, stravovací výbory, porady o palivu apod.

A co je nejpozoruhodnější na celé půlroční historii naší revoluce v otázce, o níž pojednáváme, je to, že vláda, která si říká republikánská a revoluční, vláda podporovaná menše- viky a esery jménem "zplnomocněných orgánů revoluční demokracie", že tato vláda bojovala proti demokratickým organizacím a přemohla je!!

Palčinskij se tímto bojem velmi smutně proslavil po celém Rusku. Jednal za zády vlády, nevystupoval otevřeně před lidem (přesně tak, jako to dělali kadeti vůbec, kteří rádi vystrkovali do popředí "pro lid" Ceretěliho, kdežto všechny důležité záležitosti vyřizovali potichu sami). Palčinskij brzdil a mařil všechna vážná opatření spontánně vzniklých demokratických organizací, protože nemohlo být uskutečněno ani jediné závažné opatření, aby se to "nedotklo" nesmírných zisků a libovůle Kit Kityčů. A právě Palčinskij byl jejich věrným zastáncem a sluhou. Došlo to tak daleko - a tento fakt byl uveřejněn v novinách -, že Palčinskij přímo rušil nařízení spontánně vzniklých demokratických organizací!!

Celá historie "panování" Palčinského - a Palčinskij "panoval" mnoho měsíců, a právě tehdy, kdy Ceretěli, Skobelev a Černov byli "ministry" - je jeden nepřetržitý bezpříkladný skandál, maření vůle lidu, rozhodnutí demokracie, a to ve prospěch kapitalistů, pro jejich špinavé zisky. V novinách bylo ovšem možno uveřejnit jen nepatrnou část "husarských kousků" Palčinského, ale úplně vyšetřit, jak mařil boj proti hladu, se podaří teprve opravdu demokratické vládě proletariátu, až dobude moc a požene Palčinského a lidi jemu podobné před soud lidu a nebude přitom nic zatajovat.

Někdo možná namítne, že Palčinskij byl přece výjimkou a byl už odstraněn... Ale věc je právě v tom, že Palčinskij není výjimkou, nýbrž pravidlem, že odstraněním Palčinského se stav vůbec nezlepšil, protože na jeho místo přišli stejní Palčinští, jenomže se jinak jmenují, že veškerý "vliv" kapitalistů, veškerá jejich politika maření boje proti hladu k jejich prospěchu zůstala nedotčena. Neboť Kerenskij a spol. slouží jen jako kulisa k ochraně zájmů kapitalistů.

Nejnázornějším důkazem toho je odstoupení ministra zásobování Pešechonova. Jak je známo, Pešechonov patří k velmi umírněným narodnikům. Zásobování však chtěl organizovat svědomitě, ve spojení s demokratickými organizacemi a s jejich podporou. Zkušenosti s Pešechonovovou činností a jeho odstoupení jsou tím zajímavější, že tento jeden z nejumírněnějších narodniků, člen strany "lidových socialistů", ochotný přistoupit na jakýkoli kompromis s buržoazií, přece jen byl nucen odstoupit! Neboť vláda Keren- ského v zájmu kapitalistů, statkářů a kulaků zvýšila pevné ceny obilí!!

M. Smit líčí v 1. čísle listu "Svobodnaja Žizň"112 z 2. září tento "krok" a jeho význam takto:

"Několik dní předtím, než vláda schválila zvýšení pevných cen, odehrála se v celostátním zásobovacím výboru tato scéna: Rolovič, zástupce pravice, vytrvalý obhájce zájmů soukromého obchodu a zavilý nepřítel obilního monopolu a zasahování státu do hospodářského života, se samolibým úsměvem veřejně prohlásil, že podle jeho informací budou pevné ceny obilí v brzké době zvýšeny.

Představitel Sovětu dělnických a vojenských zástupců na to však odpověděl, že mu nic takového není známo, že dokud je v Rusku revoluce, nemůže se taková věc stát a že to vláda nemůže v žádném případě učinit bez porady se zplnomocněnými orgány demokracie - hospodářskou radou a celostátním zásobovacím výborem. K tomuto prohlášení se připojil také představitel sovětu rolnických zástupců.

Ale ouha! Skutečnost vnesla do této kontraverze velmi nepříjemný obrat: ukázalo se, že pravdu neměli zástupci demokracie, nýbrž zástupce majetných vrstev. Ten byl výborně informován o chystaném útoku na práva demokracie, ačkoli její zástupci rozhořčeně zavrhli už jen možnost takového útoku."

A tak tedy jak zástupce dělnictva, tak i zástupce rolnictva projevují jasně své mínění jménem obrovské většiny lidu, kdežto vláda Kerenského jedná naopak v zájmu kapitalistů!

Ukázalo se, že Rolovič, zástupce kapitalistů, byl výtečně informován za zády demokracie - právě tak, jak jsme vždy pozorovali a i dnes pozorujeme, že nejlepší informace o tom, co se děje ve vládě Kerenského, mají buržoazní listy "Reč" a "Birževka".

O čem svědčí tato pozoruhodná informovanost? Zřejmě o tom, že kapitalisté "vědí jak na to" a mají fakticky moc ve svých rukou. Kerenskij je nastrčená figura, kterou postrkují sem tam, podle toho, jak a kdy to potřebují. Zájmy desetimiliónů dělníků a rolníků jsou obětovány ziskům hrstky boháčů.

A jak odpovídají na tuto pobuřující drzost vůči lidu naši eseři a menševici? Vydali snad provolání k dělníkům a rolníkům, že Kerenskij a jeho kolegové patří za takové jednání jedině do vězení?

Chraň bože! Eseři a menševici se omezili na to, že v "hospodářském oddělení", které mají v rukou, schválili onu strašnou rezoluci, o níž jsme se již zmínili! V této rezoluci prohlašují, že zvýšení cen obilí, jež provedla vláda Kerenského, je "zhoubné opatření, které zasazuje velmi těžkou ránu jak výživě, tak celému hospodářskému životu země", a že tímto zhoubným opatřením byl přímo "porušen" zákon!!

Takové jsou výsledky kompromisnické politiky, politiky koketování s Kerenským a snahy "šetřit" ho!

Vláda porušuje zákon tím, že v zájmu boháčů, statkářů a kapitalistů dělá taková opatření, jež maří veškerou kontrolu, zásobování a ozdravění krajně rozvrácených financí - ale eseři a menševici mluví dál o dohodě s obchodními a průmyslovými kruhy, chodí dále na porady s Těreščenkem, šetří Kerenského a omezují se na papírovou protestní rezoluci, kterou vláda klidně hází do koše!!

Tady se zvlášť názorně projevuje pravda, že eseři a menševici zradili lid a revoluci a že skutečnými vůdci mas, dokonce i eserských a menševických, se stávají bolševici.

Neboť jedině tehdy, dobude-li proletariát s bolševickou stranou v čele moc, bude s to udělat přítrž řádění Kerenského a spol. a obnovit činnost demokratických organizací pro výživu, zásobování atd., kterou Kerenskij a jeho vláda maří.

Na uvedeném příkladu je vidět naprosto jasně, že bolševici zastupují zájmy všeho lidu, zájmy týkající se zajištění výživy, zásobování a uspokojení nejnaléhavějších potřeb dělníků a rolníků, na rozdíl od kolísavé, nerozhodné, vpravdě rádcovské politiky eserů a menševiků, která zhanobila zemi takovým činem, jako je zvýšení cen obilí!

Finanční krach a opatření proti němu

Zvýšení pevných cen obilí má také druhou stránku. Znamená nové chaotické zvýšení emise papírových peněz, další vzestup drahoty, prohloubení finančního rozvratu, další krok k finančnímu krachu. Všeobecně se přiznává, že emise papírových peněz je nejhorší formou nucené půjčky, že více než co jiného zhoršuje právě postavení dělníků, nejchudší části obyvatelstva, že je hlavním zlem finančních nepořádků.

A právě k tomuto opatření sahá vláda Kerenského, podporovaná esery a menševiky!

Proti finančnímu rozvratu a nevyhnutelnému finančnímu krachu lze účinně bojovat jedině tak, že se revoluční cestou skoncuje se zájmy kapitálu a zavede se skutečně demokratická kontrola, tj. prováděná "zdola", kontrola dělníků a chudých rolníků nad kapitalisty - tou cestou, o níž jsme mluvili v celém předcházejícím výkladu.

Obrovská emise papírových peněz povzbuzuje spekulaci, umožňuje kapitalistům, aby na ní vydělávali milióny, a nesmírně ztěžuje tolik nutné rozšíření výroby, neboť ceny materiálu, strojů aj. o překot stoupají. Jak tomu odpomoci, když majetek boháčů nabytý spekulací zůstává utajen?

Je možné zavést daň z příjmů s progresivními a hodně vysokými sazbami na velké a největší příjmy. Naše vláda ji zavedla hned po jiných imperialistických vládách. Tato daň však zůstává do značné míry fikcí, mrtvou literou, neboť za prvé hodnota peněz stále rychleji klesá a za druhé příjmy zůstávají tím více utajeny, čím více pramení ze spekulace a čím spolehlivěji se zachovává obchodní tajemství.

Aby tato daň byla skutečná, a ne fiktivní, je nutná opravdová kontrola, a ne pouze na papíře. Ale kontrola kapitalistů je nemožná, zůstává-li byrokratická, neboť byrokracie je sama tisícerými nitkami spjata a svázána s buržoazií. Proto také v západoevropských imperialistických státech, ať už v monarchiích nebo v republikách, se dosahuje pořádku ve financích pouze zavedením takové "pracovní povinnosti", jež znamená pro dělníky vojenskou káznici nebo válečné otroctví.

Reakčně byrokratická kontrola - to je jediný prostředek imperialistických států, nevyjímaje demokratické republiky Francii a Ameriku, jak svalit válečná břemena na proletariát a na masy pracujících.

Základní rozpor naší vládní politiky je právě v tom, že se musí provádět - aby nedošlo ke sporům s buržoazií, aby se nerozbila "koalice" s ní - kontrola reakčně byrokratická, označovaná jako "revolučně demokratická", která podvádí lid na každém kroku, pobuřuje a popuzuje masy, jež právě svrhly carismus.

A zatím právě revolučně demokratická opatření, jež by sdružila v organizacích právě utlačené třídy, dělníky a rolníky, právě masy, by umožnila zavést nejúčinnější kontrolu nad boháči a co nejúspěšněji bojovat proti zatajování příjmů.

Je tu snaha podporovat šekový styk, aby se čelilo přílišné emisi papírových peněz. Pro chudé nemá toto opatření význam, neboť chudina beztoho žije ze dne na den, beztoho během týdne dokončuje svůj "hospodářský obrat" a vrací kapitalistům bídný groš, jenž se jí podaří vydělat. Pro boháče by mohl mít šekový styk ohromný význam, umožnil by státu, zvláště při takových opatřeních, jako je znárodnění bank a zrušení obchodního tajemství, skutečné kontrolovat příjmy kapitalistů, skutečně je zdaňovat, skutečně "demokratizovat" (a zároveň s tím i dát do pořádku) finanční soustavu.

Tomu však brání strach, aby nebyly dotčeny výsady buržoazie, aby se nerozbila "koalice" s ní. Neboť bez opatření skutečně revolučních, bez nejenergičtějšího donucení se kapitalisté žádné kontrole nepodrobí, své rozpočty nezveřejní, zásoby bankovek demokratickému státu "nevykáží".

Kdyby dělníci a rolníci sdružení v organizacích znárodnili banky a zavedli šekový styk, který by byl pro všechny boháče zákonně povinný, kdyby zrušili obchodní tajemství, stanovili konfiskaci majetku za zatajování příjmů apod., mohla by se kontrola neobyčejně snadno stát kontrolou skutečnou a univerzální, a to kontrolou bohatých, takovou kontrolou, která by umožnila státu dostat zpět papírové peníze, které vydal, dostat je od tich, kdo je mají, od těch, kdo je schovávají.

K tomu je nutná revoluční diktatura, demokracie, vedená revolučním proletariátem, tj. k tomu se demokracie musí stát opravdu revoluční. V tom je podstata. Tohle však nechtějí naši eseři a menševici, kteří klamou lid heslem "revoluční demokracie", ale ve skutečnosti podporují reakčně byrokratickou politiku buržoazie, jež se jako vždy řídí pravidlem: "Aprés nous le déluge" - po nás třeba potopa!

Obyčejně ani nepozorujeme, jak hluboké kořeny v nás zapustily protidemokratické zvyky a předsudky o "posvátnosti" buržoazního vlastnictví. Když inženýr nebo bankéř uveřejňuje údaje o příjmech a výdajích dělníka, o jeho výdělcích a produktivitě jeho práce, považuje se to za zcela zákonné a spravedlivé. Nikoho ani nenapadne, aby v tom viděl vměšování do "soukromého života" dělníkova, "slídění nebo denunciantství" inženýra. Na práci a výdělek námezdních dělníků se buržoazní společnost dívá jako na svou otevřenou knihu, do níž má každý buržoa právo kdykoli nahlédnout, kdykoli odhalit nějaký dělníkův "přepych", nějakou jeho domnělou "lenost" apod.

A co opačná kontrola? Co kdyby demokratický stát vyzval organizace úředníků, účetních, služebnictva, aby zkontrolovaly příjmy a vydání kapitalistů a uveřejnily o tom údaje, aby pomohly vládě bojovat proti zatajování příjmů?

Jaký divoký povyk by buržoazie spustila proti "slídění", proti "denunciantství"! Když "páni" kontrolují služebnictvo, kapitalisté dělníky, je to v pořádku, soukromý život pracujícího a vykořisťovaného se nepovažuje za nedotknutelný, buržoazie má právo žádat účty od každého "námezdního otroka" a kdykoli zveřejnit jeho příjmy a vydání. Avšak pokus utlačovaných kontrolovat utlačovatele, vynést na světlo jeho příjmy a vydání, odhalit jeho přepych, třeba jen za války, kdy tento přepych působí přímo hlad a záhubu armád na frontě - co vás to napadá, buržoazie nedovolí, aby se "slídilo" a "denuncovalo"!

Jde tu stále o jedno a totéž: panství buržoazie je s opravdu revolučním, skutečným demokratismem nesmiřitelné. Ve XX. století, v kapitalistické zemi nemůže být revoluční demokrat ten, kdo se bojí jít k socialismu.

Je možné jít kupředu a bát se přitom jít k socialismu?

Předešlý výklad může u čtenáře vychovaného běžnými oportunistickými idejemi eserů a menševiků snadno vzbudit námitku: většina zde uvedených opatření nejsou v podstatě opatření demokratická, ale již socialistická!

Tato běžná námitka, obvyklá (v té neb oné formě) v buržoazním, eserském a menševickém tisku, je reakční obranou zaostalého kapitalismu, obranou struvovskou. Říkají, že prý jsme ještě pro socialismus nedozráli, že je předčasné "zavádět" socialismus, že naše revoluce je buržoazní - proto je třeba být poddaným buržoazie (ačkoli velcí francouzští buržoazní revolucionáři před 125 lety učinili svou revoluci velkou tím, že použili teroru proti všem utlačovatelům, jak proti statkářům, tak proti kapitalistům).

Pseudomarxisté přisluhující buržoazii, ke kterým přešli eseři a kteří takto usuzují, nechápou (prozkoumáme-li teoretické základy jejich názorů), co je imperialismus, co jsou kapitalistické monopoly, co je stát, co je revoluční demokracie. Kdyby to chápali, museli by uznat, že nelze jít kupředu, nejde-li se k socialismu.

O imperialismu mluví kdekdo. Imperialismus však není nic jiného než monopolistický kapitalismus.

Že se také v Rusku kapitalismus stal monopolistickým, to dosvědčuje zcela názorně "Produgol", "Prodamet", cukrovarnický syndikát aj. Cukrovarnický syndikát nám jasně ukazuje přerůstání monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický.

A co je vlastně stát? Je to organizace panující třídy - například v Německu junkerů a kapitalistů. A tak to, čemu němečtí Plechanovové (Scheidemann, Lensch aj.) říkají "válečný socialismus", je ve skutečnosti válečný státně monopolistický kapitalismus nebo, řečeno prostěji a jasněji, vojenská káznice pro dělníky, válečná ochrana zisků kapitalistů.

A co kdybyste si tedy zkusili představit místo junkersko-kapitalistického, místo statkářsko-kapitalistického státu stát revolučně demokratický, tj. takový, který revolučním způsobem ruší všechny výsady a nebojí se revolučním způsobem uskutečňovat nejúplnější demokratismus! Uvidíte, že státně monopolistický kapitalismus ve státě opravdu revolučně demokratickém nevyhnutelně, nutně znamená krok, ba kroky k socialismu!

Neboť jestliže se kapitalistický velkopodnik stává monopolem, znamená to, že slouží potřebám všeho lidu. Jestliže se stal státním monopolem, v zájmu koho pak řídí stát (tj. ozbrojená organizace obyvatelstva, především dělníků a rolníků, v podmínkách revolučního demokratismu) celý podnik?

-    bud v zájmu statkářů a kapitalistů; pak to není stát revolučně demokratický, nýbrž reakčně byrokratický, imperialistická republika,

-    nebo v zájmu revoluční demokracie; pak je to opravdu krok k socialismu.

Neboť socialismus není nic jiného než nejbližší krok vpřed od státně kapitalistického monopolu. Nebo jinými slovy: socialismus není nic jiného než státně kapitalistický monopol, jenž byl přeměněn, aby sloužil všemu lidu, a proto přestal být kapitalistickým monopolem.

Střední cesty není. Objektivní průběh vývoje je takový, že od monopolů (a válka zdesateronásobila jejich počet, úlohu a význam) nelze jít kupředu, nejde-li se k socialismu.

Bud být revolučním demokratem doopravdy, a pak se nesmíme bát kroků k socialismu.

Nebo se bát kroků k socialismu, odsuzovat je, jako to dělají Plechanov, Dan a Černov. Argumentovat tak, že naše revoluce je revolucí buržoazní, že nelze "zavádět" socialismus apod. - a pak nevyhnutelně sklouznout ke Kerenskému, Miljukovovi a Kornilovovi, tj. reakčně byrokraticky potlačovat "revolučně demokratické" snahy dělnických a rolnických mas.

Střední cesty není.

A v tom je hlavní rozpor naší revoluce.

Zůstat stát na místě nelze - v dějinách vůbec, a za války obzvláště. Musí se jít bud dopředu, nebo zpátky. V Rusku XX. století, jež si vybojovalo republiku a demokratismus revoluční cestou, nelze jít dopředu, nejde-li se k socialismu, nedělají-li se kroky k socialismu (kroky podmíněné i určované úrovní techniky a kultury: velké strojové hospodářství není možné "zavést" do rolnického hospodářství, není možné je zrušit v cukrovarnickém průmyslu).

A bát se jít kupředu znamená jít zpátky, což právě dělají pánové Kerenští za nadšeného souhlasu Miljukovů a Plechanovů, za hloupé spoluúčasti Ceretěliů a Černovů.

Dialektika dějin je totiž taková, že válka tím, že neobyčejně urychlila přeměnu monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický, neobyčejně přiblížila lidstvo k socialismu.

Imperialistická válka je předvečerem socialistické revoluce. A to nejen proto, že válka svými hrůzami plodí proletářské povstání - žádné povstání nevytvoří socialismus, jestliže socialismus nedozrál ekonomicky -, nýbrž proto, že státně monopolistický kapitalismus je nejúplnější materiální přípravou socialismu, je to jeho práh, je to ten stupínek žebříku dějin, mezi nímž (stupínkem) a stupínkem nazývaným socialismus nejsou žádné mezistupně.

K otázce socialismu přistupují naši eseři a menševici doktrinářsky, z hlediska doktríny, které se naučili nazpaměť a kterou špatně pochopili. Líčí socialismus jako něco vzdáleného, neznámého, jako temnou budoucnost.

Zatím však socialismus na nás hledí všemi okny soudobého kapitalismu, socialismus se bezprostředně, prakticky projevuje v každém důležitém opatření, jež znamená krok vpřed na základě novodobého kapitalismu.

Co je všeobecná pracovní povinnost?

Je to krok vpřed na základě novodobého monopolistického kapitalismu, krok k regulování hospodářského života jako celku, podle určitého celkového plánu, krok k úspoře práce lidu, snaha zabránit kapitalismu, aby tuto práci nesmyslně promarňoval.

V Německu zavádějí junkeři (statkáři) a kapitalisté všeobecnou pracovní povinnost, a ta se pro dělníky nevyhnutelně stává vojenskou káznicí.

Všimněte si však tohoto opatření a promyslete si jeho význam v revolučně demokratickém státě. Všeobecná pracovní povinnost, zaváděná, regulovaná a řízená sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců, to ještě není socialismus, ale není to již kapitalismus. Je to veliký krok k socialismu, takový, že při dodržení úplné demokracie by už nebylo možné bez neslýchaného násilí na masách jít od takového kroku zpátky, ke kapitalismu.

Boj proti hospodářskému rozvratu a válka

Otázka, jak čelit blížící se katastrofě, přivádí nás k objasnění jiné velmi závažné otázky: jak souvisí vnitřní politika se zahraniční, nebo jinak řečeno: jaký je vztah mezi válkou dobyvačnou, imperialistickou, a válkou revoluční, proletářskou, mezi válkou zločinnou, lupičskou, a válkou spravedlivou, demokratickou.

Jak už jsme řekli, všechna výše uvedená opatření, jak čelit katastrofě, by. neobyčejně posílila obranyschopnost země nebo, jinak řečeno, vojenskou sílu země. To za prvé. A za druhé tato opatření nelze uskutečnit bez přeměny války dobyvačné ve válku spravedlivou, války vedené kapitalisty v zájmu kapitalistů ve válku vedenou proletariátem v zájmu všech pracujících a vykořisťovaných.

Vždyť znárodnění bank a syndikátů spolu se zrušením obchodního tajemství a zavedením dělnické kontroly nad kapitalisty by znamenalo nejen ohromnou úsporu práce lidu, možnost ušetřit síly a prostředky, ale zlepšilo by se i postavení pracujících mas obyvatelstva, jeho většiny. Jak je všeobecně známo, má organizace hospodářství v soudobé válce rozhodující význam. Rusko má dostatek obilí, uhlí, nafty, železa - v tomto směru je naše situace lepší než situace kterékoli z válčících evropských zemí. A kdyby Rusko čelilo hospodářskému rozvratu uvedenými prostředky, kdyby současně získávalo pro tento boj iniciativu mas, zlepšovalo jejich postavení, znárodňovalo banky a syndikáty, pak by využilo své revoluce a svého demokratismu k povznesení celé země na nesrovnatelně vyšší stupeň hospodářské organizovanosti.

Kdyby byli eseři a menševici místo "koalice" s buržoazií, která brzdí všechna kontrolní opatření a sabotuje výrobu, dosáhli toho, aby v dubnu přešla moc do rukou sovětů, a ne- vynakládali síly na hru na "ministerský kolotoč", na byrokratické vysedávání po boku kadetů v křeslech ministrů, náměstků ministrů atd. atd., ale vynaložili je na to, aby vedli dělníky a rolníky, jejich kontrolu nad kapitalisty, jejich válku proti kapitalistům - pak by Rusko dnes bylo zemí hospodářsky plně reorganizovanou, v níž by půdu měli rolníci, banky by byly znárodněny, tj. Rusko by stálo o tolik (a to jsou velmi důležité ekonomické základy současného života) výše než všechny ostatní kapitalistické země.

Obranyschopnost, vojenská síla země se znárodněnými bankami je větší než síla země, kde banky zůstaly v soukromých rukou. Vojenská síla agrární země, kde je půda v rukou rolnických výborů, je větší než síla země, kde půdu vlastní statkáři.

Někteří lidé stále poukazují na hrdinské vlastenectví a divy vojenské udatnosti Francouzů v letech 1792-1793. Tito lidé však zapomínají na materiální, historicko-ekonomické podmínky, které právě tyto divy umožnily. Skutečně revoluční zúčtování s přežilým feudalismem, přechod celé země, a to s rychlostí, rázností, energií, obětavostí skutečně revolučně demokratickou, k vyššímu způsobu výroby, k svobodné rolnické držbě půdy - to jsou ony materiální, ekonomické podmínky, které "zázračnou" rychlostí zachránily Francii, neboť přerodily, obnovily její hospodářský základ.

Příklad Francie nám říká jedno jediné: aby Rusko bylo obranyschopné, aby se i v něm dosáhlo "divů" masového hrdinství, je nutné, aby s "jakobínskou" neúprosností bylo smeteno všechno staré a Rusko se hospodářsky obnovilo, přerodilo. Toho však nelze dosáhnout ve XX. století pouhým smetením carismu (Francie se před 125 lety neomezila jen na to). Toho nelze dosáhnout dokonce ani pouhým revolučním zrušením statkářského vlastnictví půdy (my jsme ani tohle neučinili, neboť eseři a menševici zradili rolnictvo!), pouhým odevzdáním půdy rolnictvu. Vždyť žijeme ve XX. století a ovládání půdy bez ovládání bank není s to změnit, obrodit život lidu.

Materiální obrození Francie, obnovení její výroby koncem XVIII. století bylo spjato s politickým a duchovním obrozením, s diktaturou revoluční demokracie a revolučního proletariátu (od něhož se demokracie neoddělovala a který s ní ještě skoro splýval) - s nelítostnou válkou vyhlášenou všemu reakčnímu. Všeho lidu a zejména mas, tj. utlačených tříd, se zmocnilo bezmezné revoluční nadšení: válku všichni považovali za spravedlivou, obrannou, a ona taková skutečně byla. Revoluční Francie se bránila proti reakčně monarchistické Evropě. Nikoli v letech 1792-1793, nýbrž o mnoho let později, po vítězství reakce v zemi, přeměnila kontrarevoluční diktatura Napoleonova obranné války Francie ve války dobyvačné.

A v Rusku? Dále vedeme válku imperialistickou, v zájmu kapitalistů, ve svazku s imperialisty, podle tajných smluv, které uzavřel car s anglickými a jinými kapitalisty a v nichž slibuje ruským kapitalistům oloupení cizích zemí, Cařihrad, Lvov, Arménii atd.

Válka zůstane ze strany Ruska nespravedlivou, reakční a dobyvačnou, dokud Rusko nenabídne spravedlivý mír a neodtrhne se od imperialismu. Sociální charakter války, její skutečný význam se neurčuje tím, kde stojí nepřátelská vojska (jak soudí eseři a menševici upadající do vulgárnosti nevzdělaného mužika). Tento charakter se určuje tím, v jaké politice se válkou pokračuje ("válka je pokračováním politiky"), která třída válku vede a jaké cíle při tom sleduje.

Nelze vést masy do lupičské války na základě tajných smluv a spoléhat na jejich nadšení. Nejvyspělejší třída revolučního Ruska, proletariát, si stále jasněji uvědomuje zločinnost války, a buržoazie to nemohla masám vymluvit; naopak, přesvědčení, že tato válka je zločinná, stále roste. Proletariát obou ruských sídelních měst je již zcela internacionalistický!

Jak tu může někdo mluvit o masovém nadšení pro válku!

Jedno je nerozlučně spjato s druhým, vnitřní politika s politikou zahraniční. Země nemůže být obranyschopná bez velkého hrdinství lidu uskutečňujícího směle, rázně veliké ekonomické přeměny. A nelze vyvolat hrdinství v masách, neodtrhneme-li se od imperialismu, nenabídneme-li všem národům demokratický mír a neučiníme-li tak z války dobyvačné, lupičské a zločinné válku spravedlivou, obrannou, revoluční.

Jedině naprosto důsledné odtržení od kapitalistů ve vnitřní i zahraniční politice je s to zachránit naši revoluci a naši zemi, sevřenou do železných kleští imperialismu.

Revoluční demokracie a revoluční proletariát

Má-li být demokracie současného Ruska opravdu revoluční, musí jít v nejtěsnějším spojení s proletariátem a podporovat jeho boj jakožto boj jediné důsledně revoluční třídy.

Takový je závěr, k němuž nás přivádí rozbor otázky, jakými prostředky bojovat proti nevyhnutelné katastrofě neslýchaných rozměrů.

Válka způsobila tak nesmírnou krizi, tak napjala materiální a morální síly lidu, zasadila takové rány celé dnešní společenské organizaci, že lidstvo se octlo před volbou: buď zahynout, nebo svěřit svůj osud nejrevolučnější třídě, aby bylo možno co nejrychleji a nejradikálněji přejít k vyššímu výrobnímu způsobu.

V důsledku řady historických příčin - velká zaostalost Ruska, jeho obzvláštní válečné potíže, krajní prohnilost carismu, neobyčejně živé tradice roku 1905 - vypukla v Rusku revoluce dříve než v jiných zemích. Revoluce způsobila, že Rusko, pokud jde o politické zřízení, v několika měsících dohonilo vyspělé země.

A nejen to. Válka je neúprosná, klade otázku nemilosrdně ostře: bud zahynout, nebo dohonit vyspělé země a předhonit je také hospodářsky.

To je možné, neboť máme před sebou hotové zkušenosti mnoha vyspělých zemí, hotové výsledky jejich techniky a kultury. Morální podporou je pro nás vzrůstající odpor proti válce v Evropě, atmosféra blížící se světové dělnické revoluce. Pomáhá nám, popohání nás revolučně demokratická svoboda, tak neobyčejně vzácná za imperialistické války.

Zahynout, nebo plnou parou vyrazit vpřed. Takto nám stavějí otázku dějiny.

A poměr proletariátu k rolnictvu v takové chvíli potvrzuje - patřičně pozměněnou - starou bolševickou tezi: vymanit rolníky z vlivu buržoazie. Jedině v tom je záruka, že revoluce bude zachráněna.

Vždyť rolnictvo je nejpočetnější složkou celé maloburžoazní masy.

Naši eseři a menševici vzali na sebe reakční úlohu: udržet rolnictvo pod vlivem buržoazie, vést je ke koalici s buržoazií, a ne s proletariátem.

Revoluční zkušenosti učí masy rychle. A reakční politiku eserů a menševiků stíhá krach: byli poraženi v sovětech obou sídelních měst.113 V obou maloburžoazně demokratických stranách vzrůstá "levá" opozice. V Petrohradě 10. září 1917 dostali na městské konferenci eserů dvoutřetinovou většinu leví eseři, kteří se přiklánějí ke spojenectví s proletariátem a zavrhují spolek (koalici) s buržoazií.

Eseři a menševici stavějí proti sobě - jak to ráda dělá buržoazie - buržoazii a demokracii. Ale to je v podstatě tak nesmyslné jako srovnávat pudy a aršíny.

Existuje demokratická buržoazie, existuje i buržoazní demokracie: jenom naprostá nevědomost v oboru historie a politické ekonomie to může popírat.

Eserům a menševikům se hodilo takto nesprávně stavět pojmy proti sobě k tomu, aby zastřeli nesporný fakt, že mezi buržoazií a proletariátem stojí maloburžoazie. Ta pro své ekonomické třídní postavení nevyhnutelně kolísá mezi buržoazií a proletariátem.

Eseři a menševici táhnou maloburžoazii do spolku s buržoazií. V tom je podstata celé jejich "koalice", celé koaliční vlády, celé politiky Kerenského - typického polokadeta. Za půl roku revoluce tato politika úplně zkrachovala.

Kadeti se škodolibě smějí: podívejte se, revoluce zkrachovala, revoluce se nedovedla vypořádat ani s válkou, ani s hospodářským rozvratem.

To není pravda. Zkrachovali kadeti a eseři s menševiky, neboť tento blok (spolek) vládl v Rusku půl roku a za půl roku prohloubil hospodářský rozvrat, zkomplikoval a ztížil válečnou situaci.

Čím úplnější je krach spolku buržoazie s esery a menševiky, tím rychleji se lid poučí. Tím snadněji najde správné východisko: svazek chudého rolnictva, tj. většiny rolnictva, s proletariátem.

10.-14. září 1917

Poznámky:

(a) Kit Kityč (Tit Tityč) - typ panovačného vykořisťovatele, postava ze. hry A. N. Ostrovského "Z cizí viny - kocovina". (Pozn. red. č. vyd.)

(b) Tyto řádky byly již napsány, když jsem se dočetl v novinách, že Kerenského vláda zavádí cukerní monopol, a ovšem zavádí jej reakčním a byrokratickým způsobem, bez sjezdů úředníků a dělníků, bez účasti veřejnosti, bez přiskřípnutí kapitalistů!!

(c) Viz Spisy, sv. 24, čes. vyd. 1956, str. 522-523; sv. 25, čes. vyd. 1956, str. 64-66, 133-135, 136-137, 138-140. (Pozn. red.)

(d) Viz Spisy, sv. 25, čes. vyd. 1956, str. 64-66. (Pozn. red.)

(e) Poukazoval jsem už v bolševickém tisku, že protest proti trestu smrti je správný jedině tehdy, používají-li tohoto trestu vykořisťovatelé vůči masám pracujících v zájmu zachování vykořisťování. (Viz Spisy, sv. 25, čes. vyd. 1956, str. 268-271.- Pozn. red.) Bez trestu smrti uplatňovaného vůči vykořisťovatelům (tj. statkářům a kapitalistům) se jakákoli revoluční vláda stěží obejde.

109 Práci "Hrozící katastrofa a jak jí čelit" napsal Lenin v ilegalitě, v Helsingforsu, 10.-14. (23.-27.) září 1917. V 25. čísle listu "Rabočij Puť" z 1. (14.) října 1917 byly uveřejněny dvě závěrečné kapitoly. Dne 6. (19.) října se objevila v listě zpráva, že "vyšla nová brožura N. Lenina Hrozící katastrofa a jak jí čelit".

110 Všeruskou demokratickou poradu svolal v září 1917 do Petrohradu menševicko-eserský výkonný výbor sovětů. Porada se měla zabývat otázkou moci, avšak jejím skutečným cílem, který si vytkli její organizátoři, bylo odpoutat pozornost lidových mas od vzmáhající se revoluce. Bylo na ní přítomno přes 1500 osolb. Vůdci menševiků a eserů učinili všechno, aby oslabili zastoupení sovětů dělnických a rolnických zástupců na této poradě, zvýšili počet delegátů různé maloburžoazní a buržoazní organizace, a tak si na ní zajistili většinu. Bylo například rozšířeno zastoupení samospráv, které dostaly 300 mandátů, zemstva 200 mandátů družstva ovládaná menševiky a esery 120 mandátů. Přitom sověty dělnických a vojenských zástupců, které reprezentovaly převážnou většinu lidu, měly pouhých 230 mandátů. Bolševici přišli na poradu proto, aby jí využili jako tribuny k odhalení menševiků a eserů.

Demokratická porada schválila usnesení O vytvoření předparlamentu (prozatímního sovětu republiky). Byl to pokus vytvořit zdání, že v Rusku bylo zavedeno parlamentní zřízení. Podle řádu, který schválila Prozatimní vláda, měl být předparlament pouhým poradním orgánem při vládě. Lenin kategoricky naléhal, aby byl předparlament bojkotován, neboť další účast v této instituci by vytvářela iluzi, že je schopna řešit úkoly revoluce. Ústřední výbor strany posoudil Leninův návrh a přes odpor Kameněva a jiných kapitulantů, kteří prosazovali účast v předparlamentně, rozhodl, aby z něho bolševici odešli. Dne 7. (20) října, kdy byl předparlament zahájen, bolševici z něho po přečtení deklarace odešli

O Demokratické poradě a předparlamentu viz Leninovy práci "Bolševici musí převzít moc", "Marxismus a povstání", "O hrdinech podvodu a o chybách bolševiků", "Z deníku publicisty. Chyby naší strany" aj. (Spisy, sv. 26, čes. vyd. 1956, str 9-11, 12-17, 33-41, 42 -48).

111 "Děň" (Den) -deník liberálně buržoazního zaměření. Vycházel v Petrohradě od roku 1912. Přispívali do něho menševičtí likvidátoři. Po únorové buržoazně demokratické revoluci 1917 přešel list zcela do jejich rukou. Dne 26. října (8. listopadu) 1917 byli z rozhodnutí vojenského revolučního výboru při petrohradském Sovětu zastaven.

112 "Svobodnaja Žizň" (Svobodný život) - deník, vycházel v Petrohradě od 2. (15.) do 8. (21.) září 1917 místo listu "Novaja Žizň", který Prozatímní vláda zastavila.

113 Dne 31. srpna (13. září) 1917 petrohradský Sovět poprvé od svého vzniku schválil na plenárním zasedání většinou 297 hlasů proti 115 při 50 abstencích rezoluci, kterou předložila bolševická frakce; rezoluce rozhodné odmítala politiku paktování s buržoazií, vyzývala, aby veškerá moc byla předána sovětům a nastiňovala program revolučních přeměn v zemi. Za několik dní zaznamenala bolševická strana ještě jedno velké vítězství. 5. (18.) září odhlasoval moskevský sovět dělnických a vojenských zástupců 335 hlasy obdobnou rezoluci bolševiků.

• < Předchozí
• Další >