Lenin: Internacionála mládeže

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 4. 2020

Twitter

Lenin v tomto článku hodnotí vztah jednotlivých generací v dělnickém hnutí. Reaguje na závažnou zradu II. internacionály v podílu na vypuknutí jatek 1. světové války a skutečnost, že se socialistická mládež často zachovala daleko zásadověji. Lenin ukazuje nutnost samostatných organizací mládeže, jejich mezinárodních struktur, i provázanost organizací revoluční mládeže s proletářským hnutím. Tato politika se realizovala v roce 1919 vytvořením Komunistické internacionály mládeže .

Internacionála mládeže

Pod tímto názvem vychází německy ve Švýcarsku od 1. září 1915 "bojový a propagační orgán Mezinárodního svazu socialistických organizací mládeže". Vyšlo už šest čísel časopisu, který je třeba vcelku ocenit a mimo to naléhavě doporučit pozornosti všech členů naší strany, kteří mají možnost být ve styku se zahraničními sociálně demokratickými stranami a s organizacemi mládeže.

Většina oficiálních sociálně demokratických stran v Evropě stojí dnes na stanovisku nejničemnějšího a nejhanebnějšího sociálšovinismu a oportunismu. Jsou to strany německá, francouzská, fabiánská a "dělnická" (1) v Anglii, švédská, holandská (strana Troelstrova), dánská, rakouská a další. Ve švýcarské straně, přestože krajní oportunisté (k velikému prospěchu dělnického hnutí) odešli do nestranického spolku Grutli (2), zůstalo v sociálně demokratické straně mnoho oportunistických, sociálšovinistických a kautskistických vůdců, kteří mají obrovský vliv ve straně.

Za takové situace v Evropě připadá Svazu socialistických organizací mládeže obrovský, vděčný, ale také obtížný úkol bojovat za revoluční internacionalismus, za opravdový socialismus proti vládnoucímu oportunismu, který přešel na stranu imperialistické buržoazie. V Internacionále mládeže je uveřejněna řada dobrých článků na obhajobu revolučního internacionalismu a celý časopis je prodchnut skvělým duchem upřímné nenávisti k zrádcům socialismu, kteří "brání vlast" v dnešní válce, nejupřímnější snahou zbavit mezinárodní dělnické hnutí rozkládajícího je šovinismu a oportunismu.

Orgán mládeže samozřejmě ještě postrádá teoretickou jasnost a důslednost a snad jí ani nikdy nedosáhne právě proto, že je to orgán kvasící, bouřlivé, hledající mládeže. K nedostatku teoretické jasnosti těchto lidí se však musíme chovat zcela jinak, než se chováme - a než se musíme chovat - k teoretické slátanině v hlavách a k nedostatku revoluční důslednosti v srdcích našich stoupenců Organizačního výboru, "socialistů-revolucionářů", tolstojovců, anarchistů, celoevropských kautskistů ("centra") apod. Něco jiného jsou dospělí lidé, kteří matou proletariát a dělají si nárok vést a učit ostatní: proti těm musíme bezohledně bojovat. A něco jiného jsou organizace mládeže, které otevřeně prohlašují, že se ještě učí, že jejich základním úkolem je vychovávat pracovníky socialistických stran. Takovým lidem musíme všemožně pomáhat, musíme se chovat co možná nejtrpělivěji k jejich chybám, snažit se napravovat je postupně a hlavně přesvědčováním, a ne bojem. Často se stává, že se příslušníci generace starší a staré nedovedou náležitě přiblížit k mládeži, která nutně musí docházet k socialismu jinak, jinou cestou, v jiné formě a za jiné situace než její otcové. Z toho důvodu jsme mimo jiné povinni být bezpodmínečně pro organizační samostatnost svazu mládeže, a nejen proto, že se této samostatnosti bojí oportunisté, ale i ze zásadních důvodů. Neboť bez úplné samostatnosti se mládež nedokáže ani vypracovat v dobré socialisty, ani připravit k tomu, aby vedla socialismus kupředu.

Jsme pro úplnou samostatnost svazů mládeže, ale také pro úplnou svobodu soudružské kritiky jejich chyb! Mládeži nesmíme lichotit.

K chybám tohoto skvělého orgánu patří v prvé řadě tyto tři:

1.    K odzbrojení (neboli ke "složení zbraní") se zaujalo nesprávné stanovisko, které jsme už kritizovali ve zvláštním článku.(a) Máme důvody domnívat se, že chyba byla způsobena výlučně dobrou snahou zdůraznit, že je nutno usilovat o "úplnou likvidaci militarismu" (což je naprosto správné), přičemž se zapomnělo na úlohu občanských válek v socialistické revoluci.

2.    V otázce rozdílu mezi socialisty a anarchisty, pokud jde o jejich stanovisko ke státu, v článku soudruha Nota Bene (čís. 6) došlo k velmi hrubé chybě (stejně jako v několika jiných otázkách, například ve zdůvodnění našeho boje proti heslu "obrany vlasti"). Autor chce dát "jasnou představu o státu vůbec" (zároveň s představou o imperialistickém lupičském státu). Cituje několik Marxových a Engelsových výroků. Dochází mezi jiným k těmto dvěma závěrům:

a)    "...Je naprosto chybné hledat rozdíl mezi socialisty a anarchisty v tom, že socialisté jsou přívrženci státu a anarchisté jeho odpůrci. Ve skutečnosti je rozdíl v tom, že revoluční sociální demokracie chce zorganizovat novou společenskou výrobu jakožto výrobu centralizovanou, to jest technicky nanejvýš vyspělou, zatímco centralizovaná anarchistická výroba by znamenala jenom krok zpátky ke staré technice, ke staré formě podniků." To je nesprávné. Autor klade otázku, v čem se liší stanovisko socialistů a anarchistů ke státu, a odpovídá nikoli na tuto, nýbrž na jinou otázku, v čem se liší jejich stanovisko k ekonomické základně budoucí společnosti. Je to ovšem velmi důležitá a nezbytná otázka. Z toho však neplyne, že by bylo možné zapomínat na to hlavní, v čem se liší stanovisko socialistů a anarchistů ke státu. Socialisté jsou pro využití moderního státu a jeho institucí k boji za osvobození dělnické třídy a považují rovněž za nutné využít státu k svérázné přechodné formě od kapitalismu k socialismu. Touto přechodnou formou, rovněž státem, je diktatura proletariátu.

Anarchisté chtějí stát "zrušit", "rozmetat" ("sprengen") jej, jak se vyjadřuje na jednom místě soudruh Nota Bene, jenž mylně připisuje tento názor socialistům. Socialisté - autor bohužel citoval příliš neúplně příslušná Engelsova slova - uznávají "odumírání", ponenáhlé "usínání" státu po vyvlastnění buržoazie.

b)    "Sociální demokracie, která je nebo alespoň má být vychovatelkou mas, musí teď víc než kdy jindy zdůrazňovat své zásadní nepřátelství ke státu... Nynější válka ukázala, jak kořeny státnosti hluboko pronikly do duše dělnictva." To píše soudruh Nota Bene. Abychom mohli "zdůrazňovat" "zásadní nepřátelství" ke státu, musíme je opravdu "jasně" pochopit, avšak autorovi chybí právě jasnost. Fráze o "kořenech státnosti" je pak už docela zmatená, nemarxistická a ne- socialistická. Nestřetla se "státnost" s odmítáním státnosti, nýbrž oportunistická politika (tj. oportunistické, reformistické buržoazní stanovisko ke státu) s revoluční sociálně demokratickou politikou (tj. s revolučním sociálně demokratickým stanoviskem ke státu buržoaznímu a k využití státu proti buržoazii k svržení buržoazie). To jsou věci zcela a úplně rozdílné. Doufáme, že se ještě vrátíme k této nesmírně důležité otázce ve zvláštním článku.(3)

3.    V "zásadním prohlášení Mezinárodního svazu socialistických organizací mládeže", jež bylo otištěno v 6. čísle jako "návrh sekretariátu", je mnoho jednotlivých nepřesností a vůbec chybí to hlavní: jasné srovnání oněch tří základních směrů (sociálšovinismus; "centrum"; levice), které nyní zápasí v socialistickém hnutí celého světa.

Ještě jednou opakujeme: tyto chyby musíme vyvracet a objasňovat, musíme usilovně vyhledávat styky a sblížení s organizacemi mládeže a všemožně jim pomáhat, hlavně musíme umět k nim přistupovat.

Otištěno v prosinci 1916 v publikaci Sbomih Social-Demokrata, č. 2

Podepsán N. Lenin

Spisy 23, Praha 1959, s. 169-173

Poznámky

(a) Viz Spisy 23, Praha 1959 s. 97-108. Red.

(1) Dělnická strana (labouristická strana) v Anglii, která byla založena roku 1900. Spojila tradeuniony, socialistické organizace a skupiny, aby mohla prosadit dělnické zástupce do parlamentu (Výbor dělnického zastupitelstva). Roku 1906 se Výbor přejmenoval na Stranu práce, členové tradeunionů se automaticky stávají příslušníky strany za podmínky, že platí členské příspěvky. K labouristické straně se přimyká Družstevní strana, která má práva kolektivního člena, a Nezávislá dělnická strana. V čele labouristické strany stojí výkonný výbor, který spolu s generální radou Trade Unionů a výkonným výborem Družstevní strany tvoří tzv. Národní radu práce. Labouristická strana, která byla nejprve svým složením dělnickou stranou (později do ní vstoupilo poměrně mnoho příslušníků maloburžoazie), je svou ideologií i taktikou oportunistickou organizací. Od samého vzniku strany vedou její předáci politiku třídní spolupráce s buržoazií. Za první světové války 1914-1918 čelní představitelé labouristické strany (A. Henderson aj.) zaujímali sociálšovinistické stanovisko a vstoupili do vlády; za jejich podpory byla schválena řada zákonů, jež byly proti dělníkům (o militarizaci země apod.). Od roku 1924 stáli političtí předáci labouristické strany po několik volebních období v čele britské vlády.

(2) Grutli-Verein - buržoazní reformistická organizace ve Švýcarsku; založena roku 1838, před vznikem švýcarské sociálně demokratické strany. Grutli-Verein byl pojmenován podle legendárního spolku grutliovců (spiklenců), kteří v 16. století povstali proti útlaku rakouské dynastie Habsburků. Roku 1901 se Grutli-Verein stal součástí Sociálně demokratické strany Švýcarska, ale podržel si organizační samostatnost, měl vlastní tiskový orgán, list Grutlianer, a prosazoval vlastní buržoazně nacionalistickou linii. Za první světové války (1914-1918) se Grutli-Verein stal oporou pravicových sociálšovinistů. V listopadu 1916 se curyšský sjezd švýcarské sociálně demokratické strany usnesl považovat sociálšovinistickou činnost spolku Grutli za neslučitelnou s členstvím v sociálně demokratické straně.

(3) Koncem roku 1916 a počátkem roku 1917 se Lenin usilovně zabýval otázkou státu, studoval Marxovy a Engelsovy práce a další materiály. Výpisky z Marxových a Engelsových děl s vlastními poznámkami a závěry soustředil Lenin do zvláštního sešitu v modré obálce (známý "modrý sešit"), který nadepsal Marxismus o státu. Dne 4. (17.) února 1917 o tom píše A. M. Kollontajové: "Chystám (téměř jsem připravil) článek o stanovisku marxismu ke státu." (Spisy 35, Praha 1962, s. 251). Článek o státu chtěl Lenin uveřejnit ve 4. čísle Sbomiku Social-Demokrata. V téže době zřejmě sestavil osnovu článku K otázce úlohy státu (viz publikaci Leninskij sbornik XXI, s. 13-14). Ale článek v té podobě napsán nebyl. Materiály soustředěné v sešitě Marxismus o státu (viz V. I. Lenin, Stát a revoluce, Praha 1982, s. 149-150) se staly základem Leninovy knihy Stát a revoluce, kterou napsal v létě 1917.

• < Předchozí
• Další >