Antonio Gramsci: Internacionalismus a národní politika

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 4. 2022

Twitter

K výročí úmrtí Antonia Gramsciho uveřejňujeme jako příklad textu z jeho vězeňských sešitů - příspěvek k politické diskuzi a boji v komunistickém hnutí na konci 20. let. Šlo o spor bolševické strany („většinářů“ v šifře Gramsciho) vedené Josifem. V. Stalinem („Giuseppe Bessariona“) proti Lvu D. Trockému („Leonu Davidovičovi“), trockistům a jejich tzv. „teorii permanentní revoluce“. Gramsci posuzuje formulace ze Stalinova rozhovoru s první americkou dělnickou delegací z roku 1927. Přitom činí důležité závěry o marxistické teorii („filosofii praxe“), vztahu národního (jako východiska pro bezprostřední politickou práci) a internacionálního (jako perspektivy), stejně jako zdůrazňuje vnímání konkrétního a zvláštního poměru sil v každém okamžiku a v každém místě. Všímá si, že hegemonii internacionalistické dělnické třídy vedoucí jiné vrstvy a třídy musí proletariát dělat v nějakém národním rámci. Od socialismu v jedné zemi k světovému socialismu vede mnoho bojů a přechodových fází (což se projevilo minimálně částečně i v praxi světové socialistické soustavy). Složitost, která z této praktické skutečnosti vyplývá, je v rozporu s  abstraktními a mechanickými závěry trockismu a tzv. „teorie permanentní revoluce“. (pozn. KSM)

Internacionalismus a národní politika. Spis (v otázkách a odpovědích) (1) Giuseppeho Bessariona(2) ze září 1927 o některých zásadách politické vědy a umění. Bod, který je třeba, jak se domnívám, rozvinout: jak podle filosofie praxe (v jejích politických projevech), a to jak ve formulaci jejího zakladatele, tak zvláště v upřesnění jejího nejnovějšího velkého teoretika, má být mezinárodní situace pojímána ve svém národním aspektu. Ve skutečnosti národní vztah je výsledkem jedinečné „originální" kombinace (v jistém smyslu), která musí být pochopena a pojímána v této své originalitě a jedinečnosti, jestliže ji chceme zvládnout a usměrnit. Vývoj probíhá jistě směrem k internacionalismu, ale východisko je „národní“ a odtud je třeba vyjít. Avšak perspektiva je internacionální a může být jen taková. Je však proto třeba studovat přesně kombinaci národních sil, které mezinárodní třída bude muset řídit a rozvíjet podle mezinárodní perspektivy a direktiv. Vedoucí třída je vedoucí třída jedině tehdy, jestliže vyloží přesně tuto kombinaci, jejíž je sama složkou, což jí umožňuje, aby jako taková dala hnutí jistou orientaci v určitých perspektivách. V tomto bodě podle mého mínění tkví zásadní roztržka mezi Leonem Davidovičem (3) a Bessarionem jako představitelem většinového hnutí. (4) Obvinění z nacionalismu neobstojí, jestliže se obrátíme k jádru otázky. Jestliže studujeme úsilí většinářů (5) vidíme, že jeho originalita spočívá v tom, že očistili internacionalismus od všech vágních a čistě ideologických prvků (v horším smyslu), aby mu dali realistický politický obsah. Pojem hegemonie je pojmem, v němž se proplétají požadavky národního charakteru a je pochopitelné, že určité tendence o tomto pojmu nemluví nebo se ho jen letmo dotýkají. Třída mezinárodního charakteru, pokud vede úzce národní sociální vrstvy (intelektuálové), a dokonce často méně než národní, partikularistické a municipalistické (rolníci), se musí v určitém smyslu „nacionalizovat", a tento smysl není ostatně příliš úzký, protože dříve, než se vytvoří podmínky pro světové plánované hospodářství, je třeba projít složitými fázemi, v nichž mohou být různé regionální kombinace (skupin národů). Ostatně nikdy se nesmí zapomínat, že historický vývoj se řídí zákony nutnosti jen do té doby, dokud iniciativa jasně nepřešla na stranu sil, které směřují k budování podle plánu založeného na mírové a solidární dělbě práce. Důkazem ad absurdum se ukáže, že nenacionální koncepce (tj. jež nelze vztáhnout k jedné určité zemi) jsou chybné. Vedly k pasivitě a nehybnosti ve dvou zcela odlišných fázích:

1. v první fázi nikdo nebyl přesvědčen, že musí začít, tj. vládl názor, že ten, kdo by začal, by zůstal izolován. V očekávání, že se pohnou všichni společně, se fakticky nikdo nehýbal a neorganizoval hnutí;

2. druhá fáze je snad horší, protože se čeká na nějakou formu anachronistického a protipřirozeného „napoleonismu“ (poněvadž nikoli všechny historické fáze se opakují v téže formě).

Teoretické slabosti této moderní formy starého mechanicismu jsou maskovány všeobecnou teorií permanentní revoluce, která je jen všeobecnou předpovědí, která je předkládána jako dogma a jež potírá sama sebe, protože se neprojevuje ve faktech.

Poznámky

(1) Jde o Stalinův „Rozhovor s první americkou dělnickou delegací“, otázka 1. „Kterými novými zásadami doplnil Lenin a komunistická strana v praxi marxismus?“ Spisy, sv. 10, str. 96-103

(2) Josifa Vissarionoviče Stalina. (Pozn. redakce.)

(3) Lvem Davidovičem Trockým. (Pozn. redakce.)

(4) Tj. bolševismu. (Pozn. redakce.)  

(5) Bolševiků

Ze sborníku Antonio Gramsci: Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu, str 112-113, Svoboda 1970

• < Předchozí
• Další >