Julius Fučík: Božena Němcová bojující

header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Julius Fučík: Božena Němcová bojující

Podrobnosti: Vytvořeno 30. 6. 2022

Letošní rok je ve znamení dvou kulatých výročí – 160 let od úmrtí význačné české spisovatelky Boženy Němcové a 80 let od zatčení hrdiny protifašistického odboje, komunisty, novináře a spisovatele Julia Fučíka. Během věznění, během svého posledního odbojového aktu, před popravou nacisty sepsal Fučík své legendární dílo – Reportáž psanou na oprátce. My zveřejňujeme jinou jeho esej, která spojuje obě kulatá výročí: „Božena Němcová bojující“. Esej vyšla již za okupace, v roce 1940, kdy nebylo možné vyjádřit marxistické pohledy otevřeně. Jedná se tedy o dílo výjimečné snahou autora nepřerušit pokrokový kulturní zápas i po tak zásadní porážce, v těžkých časech pro národ i vše pokrokové a při obrovském nebezpečí. Fučík přitom vyzdvihuje u Němcové nové momenty, a práce tak svou formou i obsahem neztratila z aktuálnosti.

Fučík ukazuje Němcovou jako skutečnou literární revolucionářku, zvláště v kontextu prostředí, z kterého vzešla (další literárně činnou ženu té doby Fučík uvádí Magdalenu Rettigovou). Proto Fučík zdůrazňuje u Němcové momenty odporu proti měšťácké utlačovatelské společnosti:

„To, po čem touží Němcová, je neskonale víc: je právo přímé účasti ženy na budování světa. Účasti tedy i v nejvyšším tvůrčím dění, které si muž vyhrazoval pro sebe.

Nechce muži ubírat, nechce přejímat jeho funkci nebo dělit se s ním o ni. Nechce zmaskulinizovat femininum, chce naopak úplné rozvinutí ženství. Nechce se podobat muži. Chce rovné právo s ním. "

Svou esej končí perspektivou boje a zároveň vrcholně marxistickým (byť ne explicitně) metodickým východiskem:

„Neboť průzračně čisté, křišťálové vztahy mezi lidmi — to není jen prvotný, ale i konečný stav lidské společnosti, to je to nejvyšší, oč usilují výboje nového člověka. Toho dne, kdy se začneš dívat ke skutečným pramenům života, začneš se znovu učit historii. Kdy přestaneš vidět lidi ve vzduchoprázdnu nebo jen v odvozených skutečnostech a spatříš je živé vedle živých, s nimi nebo proti nim v reálném procesu bytí, změní se ti i jejich ustálená podoba. Tak také uvidíš, že Božena Němcová není jen sladká, okouzlená duše, jen spanilá žena se srdcem bez konce toužícím a s nepochopitelně krutým osudem; také ne jen trpitelka, hodná pozdní a nepotřebné lítosti; ale i duše odvážná, žena nová, s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka."

Uvádíme také předmluvu spisovatelky Marie Majerové z roku 1961. (KSM)

JSME-LI ŽEBRÁCI, NABÝVÁ SVĚT PRO NÁS DOCELA JINÉ PODOBY
Božena Němcová

Předmluva

Dva světlí bouřliváci setkali se na společné citové rovině přes vlnobití stoletého času.

Začátek devatenáctého věku dal Boženě Němcové pochopení věcí, které doutnaly pod přezrálým povrchem světa, a v začátku století dvacátého Julius Fučík to pochopení z jejích děl srozuměle objevitelsky vybral, zvážil a ocenil.

Ten, kdo psal tuto hodnotící knihu, vznesl svá křídla vítězně do poledních plamenů uskutečňované myšlenky. Ta, o níž psal, bila křídly o pruty klece ji věznící; a červánky nové doby jí sotva barvily perutě.

Němcová si z podivuhodného vnuknutí vybrala jméno Božena a volila správně. Vždyť jiskry vskutku božské zapalovaly její rozum i cit.

Spřízněni duchem setkávají se v této knize Fučík a Němcová. On nejsprávněji ze všech, kdo o ní psali, ukázal obě ty božské jiskry v povaze neobyčejné ženy, s bezděkou provokativností se tyčící nad svou soudobou společnost.

Pominul kůru pochybných soucitů, jimiž kdekdo olepoval drahý kámen, a v diamantu třpytícím se v rosném ránu naší literatury objevil rentgenovým prozářením lesk vnitřní poezie a horoucí vášeň bojovnosti.

Zasadil podobu Boženy Němcové tam, kam námořníci staví odvážné zosobněné heslo své touhy, do tvrdého dřeva troufale řezané: na příď své lodi.

Za ní, jen kupředu, pluje loď, za ní, jen kupředu, jdeme my, kteří jsme osádkou té lodi.

Boženě Němcové, stále zneklidnělé a stále hledající, bylo dáno, že mohla vyslovit, co se dralo z hrdel do němoty uzamčených zámky v podzámčí. Dostalo se jí štěstí, že svým dílem položila základní kámen vznosné budově české literatury, od jejích dob stále rostoucí.

Síla jejího burcujícího slova je třaskavá a pohoršovala. Jak by ne, každý bojovník za nové zneklidňuje teplá hnízdečka a vysluhuje si nenávist těch, kdo dosáhli uspokojení svého sobectví.

Věčně neklidná, věčně spravedlnost hledající, je věčně nespokojená a neuspokojená. Nikoli však pro sebe samu, ale pro tu vrstvu národa, která ležela nejspodněji.

Její nespokojenost — a to je naše pýcha, nebyla neukojeností paní Bovaryové. V Boženě Němcové již klíčil hněv a vzdor Julia Fučíka. Ji jako Fučíka vedla k nenávisti láska k člověku, hlad po kráse života, touha po dokonalé lidské společnosti.

Obracíme se dnes k oběma světlým bouřlivákům s neskonalou vděčností za to, že na kraji obou století našich dějin stojí čistí, skvělí, neotřesitelně mladí a věční.

MARIE MAJEROVÁ
Říjen 1961

Julius Fučík
BOŽENA NĚMCOVÁ BOJUJÍCÍ

V létě 1847 oznámil doktor Staněk Boženě Němcové na Chodsko, že pražští přátelé chtějí vydat její litografovaný portrét — a Němcová rychle odmítla. „Žádnému z (malého) poctu mých upřímných přátel“ — píše o tom paní Čelakovské — „nebude třeba k připamatování na mne, podívati se dříve na černý můj obraz; nač tedy tolik výloh? Dostal by jej potom i mnohý, který by si pomyslil: ‚Ty jsi s takové pocty také ještě nezasloužila, škoda rámce’ a měl by pravdu... “

Navrhuje však náhradu: Raději než můj obraz mohl by se vydat Majdaleny Rettigové.“ Nebyla to jen formální skromnost. Němcová znala Rettigovou osobně z prvého, šťastného pobytu v Litomyšli a vážila si její práce a rozšafnosti, kterou nikdy nemínila následovat. Je přesvědčena, že Rettigová si zasloužila veřejnou poctu, protože v ní vidí reprezentantku „předbřeznového“ ženství — a právem. Její návrh je tu podnětný; přímo vyzývá k srovnání. Ne ovšem dvou literárních talentů — tu bychom byli krátce hotovi — ale dvou typů, představitelek dvou období vývoje české literatury i celé české společnosti.

Magdalena Dobromila Rettigová, dcera vrchnostenského purkrabího a podnikavá manželka úředně zkoušeného radního v Rychnově a v Litomyšli, je opravdu jedinou pamětihodnou a ještě pamatovanou ženou české literatury před Boženou Němcovou. Horlivé robitelky vlasteneckých rýmů—Marie Čacká, Vlastimila Růžičková — jsou již zcela zapomenuty; dobrosrdečné a sentimentální Marie Antonie, klášterní kuchařky u alžbětinek a autorky mravoučných povídek o Serafce a Keři rozmarýnovém, vzpomínají už jen literární dějepisci; a sen o nadané básnířce Selanek, Žofii Jandové, se dávno rozplynul, když se pod tímto pseudonymem objevila tvář Františka Ladislava Čelakovského, který alespoň tak chtěl obohatit českou literaturu o tvořivou ženu. Jen jediné ženské jméno z těch dob je tedy ještě dnes obecněji známo a přežilo mnohé z jmen nadanějších a výraznějších mužských vrstevníků: jméno Magdaleny Dobromily Rettigové, zachované ovšem nikoli v prostinkých veršících a uslzených povídkách o Arnoštu a Bělince či Mařenčině košíčku pro dcerky vlastenské, ale na titulním listě tlustého svazku Domácí kuchařky.

Paní de Stael ve Francii — která prošla revolucí — píše Corinne a již se objevuje velký a pobuřující zjev George Sandové, když paní Rettigová v Čechách nadpisuje názvy kapitol svého největšího literárního díla: Knedlíčky z mozečku. Svítečky z jatérek. Májová polívka z bylinek. Pojednání o skopovém mase. O houbách, jak se sušit mají...

Není to ironie. A také to není náhoda, že právě v tom se ukázala nejschopnější života. Rettigová je čistý typ, vzácnost čistoty v české literatuře první poloviny devatenáctého století, kdy nutnost dohánění přervaného vývoje, tlak překotného dorůstání dovedl vměstnat téměř do každé osobnosti Sturm und Drang i biedermeier, romantismus i klasicismus, Macphersona i Heina. Nic takového, nijakou složitost, nijaký svár ani Vměstnávání různorodých myšlenkových hnutí nenajdeš u Magdaleny Dobromily Rettigové. Tato statná měšťanka je jen biedermeier. Přímo křišťálový typ biedermeieru. A její literární práce, její domácí příručky vydávají reálnější, upřímnější a výmluvnější svědectví o životním stylu své doby, než kterékoliv jiné dílo tehdejší české literatury.

Nahlédni do jejích kuchařek a pojednání o domácnosti a najdeš, jak se žilo tenkrát v Čechách, jak se opravdu myslilo a cítilo — ne ve svátečních verších, ne v teorii, ale v denním životě. Poznáš tu vládnoucí průměr tehdejšího českého měšťana, s nímž měli pak co dělat všichni ti „vyvolenci” — jak jim říká Sabina — kteří od třicátých let „brzké, rázné pokroky ducha tušili" a jejichž „obrazivost se podněcovala tím mocněji, čím užší byl okres přímého působení". Poznáš tu historický typ českého šosáka — a není to poznání radostné. Ale vysvětluje mnoho: od nepochopení básnické velikosti Máchovy až po ztracenou příležitost revolučního roku osmačtyřicátého. A také převratnost zjevu Boženy Němcové.

Biedermeierovský člověk nemohl chápat — a především nebyl ani ochoten chápat — takové převratné zjevy. Biedermeier — to je velký styl malých poměrů. Velká koncepce malého měšťáka, ještě nezbohatlého, jdoucího teprve za svou mocí. Zachování klidu, spokojenost s drobnými úspěchy v podnikání a rostoucí okrouhlost života, který se ničím nedá znepokojovat, jsou jeho největší moudrostí a ctností občanskou. V Čechách, kde kdysi Václav Matěj Kramerius, první a dobrý český novinář, vůbec nepochopil význam Velké revoluce francouzské a dovedl pro ni najít jen slova odsouzení; kde i v dobách nejpohnutějších a nejpříhodnějších bylo úzkostlivě dbáno mírnosti požadavků a pokojnosti jejich dobývání; kde básníci teprve zpívali anakreontické písně, kdy za hranicemi již zněla Marseillaisa — v těch Čechách měl biedermeier zajisté požehnáno neméně než v zchudlé, ale přece jen vítězné zemi, v níž se zrodil.

České šosáctví přijalo jej s povděkem jako kodifikaci svého vkusu, jako psaný soubor pravidel, jimiž se již dávno řídilo. Šosák nemá rád velké vášně ani velké city a tím méně velké myšlenky v životě i umění; důvěřuje jen všední míře, průměru, člověku solidnímu a spolehlivě rozvážnému, který nikdy ničím novým nepřekvapí a nezneklidní své okolí. Vůbec všechno velké mu překáží: bud ho to dráždí—a pak volá vrchnost, aby zakročila; nebo mu to imponuje — a pak si to přizpůsobí, přistřihne na svou míru, rozmělní, zmalicherní. Biedermeier byl opravdu stvořen pro něho.

Podívej se jen na nejhodnotnější dílo biedermeieru: jak si z empiru tvoří svou bytovou kulturu! Imponuje mu empirová nádhera a pýcha, ale je mu příliš nad poměry a příliš chladná, protože rozměrná. Zúží si tedy prostor, zmenší impozantní vzor na miniaturu, místo zlata spokojí se pozlátkem, místo bronzu mosazí, místo mahagonu dubem, místo sloupů ozdobnou tyčkou k fuchsii za oknem. Je to malé (právem si tu připomeneš: malé, ale jeho), ztratilo to svou velkorysost, ale zato je to teplejší, útulnější, účelnější.

Právě účelovost činí však z bytu kladný a nejdokonalejší projev biedermeierovského ducha. Ve všem ostatním má tato přistřihující manýra následky nejen nesrovnatelně škodnější, ale přímo zhoubné: nezmenšuje jen, ale snižuje a především ředí, ředí detail v titěrnost, hravost v hračkářství, cit v sentimentalitu, sen v idylu, která nesnáší snů ani pravdy.

Proto v tehdejší literatuře české nenajdeš skutečného života ani v takzvaných „obrázcích ze života”. Všecko muselo být učesané, uhlazené, sladké, sentimentální, každé vyšinutí z ctnostné prostřednosti a neskutečné nažehlenosti bylo stíháno nepochopením nebo odporem. I v tak naprosto věcné literatuře, jako jsou domácí příručky Magdaleny Dobromily, je přísně dbáno toho, aby všecko bylo co nejzdrobnělejší, nejuhlazenější, nejcukrovatější, aby ani slovo neproklouzlo ve stavu příliš přirozeném, v němž by urazilo sluch a vkus biedermeierovského šosáka. Rettigová píše knížku pro česká děvčata, ale nemohou to být děvčata ani dívky, mohou to být jen „milé dívčinky" nebo „rozmilé dívenky”; radí jim, jak se provdat, aby se staly nikoli chotí, nýbrž „chotinkou"; na desíti stránkách popisuje vepřové hody a jejich přípravu, takovou gargantuovskou mnohost jídel, že jen výstavně krmené prase by je mohlo zajistit svým materiálem; u Rettigové je to však ušlechtilé „prasátko" s jatérky a srdéčkem, které s žemličkami dohromady tvoří chutné jaterničky nebo sekanin- ku. Nic není tak malé, aby nemohlo být ještě zdrobněno, nic tak řídké, aby nemohlo být ještě zředěno a učiněno 'stravitelnějšímro útlého ducha šosáka.

Je to směšné, ale není to jen k smíchu. Snad karikatura, ale nepřehánějící ani o puntík věrné rysy portrétu. Vždyť v tomto ovzduší žila celá česká literatura první poloviny devatenáctého století, každý její tvořivý jedinec byl zatížen touto hrubou deformací, a shledáváme-li dnes mnohá význačná díla tehdejší málo životnými, je to především pro toto protiživotné, protipřirozené zatížení. Nikoli nedostatek nadání, ale smrtonosný protlak básnické myšlenky sítem zpozdilého šosáctví činí většinu těchto děl pouhou vyvařeninou, nešťavnatou, nejedlou. Jak se ti k zalknutí převracejí na jazyku všechny ty neorganické „vodinky — nožinky, hvězdičky — ručičky", jež najdeš i u nejlepších básníků té doby! A jak okřeješ, jak jsi vděčen básníkovi, který má odvahu vyslovit slovo nepasírované, který se nezalekne mocnosti výrazu, a dovede říci prostě a silně: ruka, pramen, hvězda! Ale takových je nemnoho. Je k tomu třeba nejen odvahy, ale i síly, opřené již o zárodky budoucího; tedy síly, otřásající současným. Proto to zděšení, nepochopení, odpor, když do této šlechtěné hluši zazní nedovolené slovo Máchovo.

Není-li však dovoleno muži, aby beztrestně zpřetrhal odolnou pavučinu měšťanské malosti — jak teprve ženě, tisíckrát pevněji spoutané předpisy společenské morálky v soukromém životě a ještě více v činnosti veřejné!

Božena Němcová má odvahu porušit tuto „morální" i literární konvenci. A setkává se nejen s nepochopením, ale přímo s nenávistí. Nenávist — zdůvodněná zloba leptaného proti leptajícímu — je životním protikladem její srdečné bytosti; sama ji míjí s lehkým srdcem jako dítě, které nezná toho pojmu; až ke konci života si ji uvědomuje. Ale v ní právě koření to, co nazýváme trpkým údělem Boženy Němcové.

Čti dnes její Obrazy z okolí domažlického! Je to první moderní próza česká, třebaže nikoli ještě v dokonalém tvaru povídkovém. Také vsak ne již pouhá národopisná studie, za jakou bývá označována. Němcová tu již doslova vře kouzelným bohatstvím fabulačním, jež musí vypravovat celý příběh o chudé matce, zahlédne-li jen její letmý pohled k ošatce na tržišti; nevidí jenom očima národopisného sběratele, ale očima umělce, stále svěžíma a stále hlouběji pronikajícíma; a opět fabuluje; zaznamenává často v básnické zkratce viděné jako typ nebo celý osud člověka; ze zachycených útržků skutečnosti spřádá vyprávění tak zhuštěná, tak plná dění, že se mohou rozrůst v samostatné povídky (tak také skutečně z teskného příběhu milavečské selky, který tu vypravuje na několika řádcích, vyrůstá později tragický Obrázek vesnický, první povídka Němcové). Poznáš v těch Obrazech z okolí domažlického líbeznou duši básnickou, která miluje život, laskavou duši, která se nechce jen dívat, ale i účastnit se, nejen vyprávět dobré, ale i radovat se s ním, nejen vykládat o zlém, ale i měnit.

Tak tomu rozumíš dnes.

Ale tak tomu nemohl rozumět český šosák, třebaže se psal již rok 1846. Domažlická honorace byla pobouřena jejími Obrazy, viděla v nich urážku svých mravů, potupu svého města, znenáviděla sličnou paní z nárožního domu na náměstí, a zapomínajíc docela na idylické předpisy společenského chování, dávala jí svou nenávist hlučně znát. „Nejdu ani na krok, kromě do vesnic, a o ty zdejší honorace se pranic nestarám. Jsou to šosáci!“ odbývá Němcová tuto zkušenost v dopise přítelkyni Čelakovské. Ale honorace se starat nepřestává. Jednoho večera pod okny Němcové (za nimi leží její těžce nemocná dcera) uspořádá zlobnou a křiklavou kočičinu, vyhrožuje Němcové i jejímu muži bitím, píše Havlíčkovi do České včely, kde Obrazy po Květech vycházely, nenávistný list proti autorce Obrazů, ba nešetří ani vlastní kapsy a přikládá krocana pro pana redaktora, aby byl list najisto otištěn a Němcová zostuzena nejen v Domažlicích, ale po celých Čechách.

Marně hledáš v Obrazech, proč tolik horlivé a obětavé zloby proti nim. Je tu jen plno lásky k člověku a starostlivé touhy po jeho zdokonalení. Jako by Němcová psala jiným jazykem, že Domažličtí nerozuměli jejím slovům!

Ona však skutečné psala jiným jazykem! Lahodná mluva vypravěčská, která nám dnes zní z jejího díla, zněla biedermeierovské honoraci jako urážka. Proč? Protože to už nebyla vymiškovaná řeč, násilím deformovaná, násilím ochuzená o živá slova, ale řeč životná, neodvozená, přímá, schopná neopakovat staré a vyslovit, co dosud řečeno nebylo.

Jenom právě když si uvědomíš biedermeierovskou kastraci spisovné řeči a její mocnou vládu v předbřeznové literatuře českého měšťanstva, jenom tehdy pochopíš, nač pro spanilost prózy Boženy Němcové zcela zapomínáme: že Němcová je slovesná buřička, že provádí literární revoluci a dbá jejích výbojů důsledněji než mnozí, kteří přišli po ní. Jen proto se může stát zakladatelkou moderní české prózy.

A ovšem, že toto slovesné buřičství není samo sobě účelem, jako řeč vůbec není samoúčelná. Mluvíme, abychom sdělovali své vědomí; a sdílením teprve ztělesňujeme své vědomí i pro sebe. Proto je řeč jako užité vědomí záležitost společenská a vyvíjí se s vývojem lidské společnosti. Roste s osvobozovacím procesem člověka, upadá v reakci, prožívá revoluce a nabývá jimi. Už na stavu jazyka — nechceš-li jít hlouběji — můžeš poznat poměr sil svobody a nesvobody v kterémkoli národním společenství. Národní jazyk může hynout, i když není přímo vydán nějakému vnějšímu, viditelnému útisku. Stačí „nenásilné" vnitřní zpátečnictví, ustrnutí na dosaženém stupni existence — a řeč kornatí, stárne, odumírá. Nové vědomí, vědomí nového, podmíněné novými, měnícími se životními podmínkami, a tedy i novými, měnícími se vztahy mezi lidmi, musí být ztělesňováno novým slovem, novou větou, novou intonací jazyka. To není svévole, to je potřeba.

A potřeba je to, hledá-li Němcová nový výraz. Nemůže bez něho ztělesnit své nové vědomí, vyslovit svůj nový pohled na život. Hledá jej a hledá jej zcela organicky v lidové mluvě, o ni se opírá, protože v lidovém bytí jsou i kořeny jejího vědomí. Pokračuje tu vlastně v činnosti prvních buditelů, čerpajících z lidové mluvy zdraví českého jazyka, ale je to již něco jiného, na jiném, vyšším stupni. Neboť i ta mluva již je jiná. Je to řeč-vědomí příkoří, ještě odevzdaná, ale také už trpká, ještě pokorná, ale také už hrdá. Řekne-li Němcová: „Chudého ctnosti nikdo nevidí," zní to přímo protestně, je to přímá výzva vedle starého, pansky shovívavého „Chudoba cti netratí".

My dnes již nevnímáme plně buřičství jejích slov, protože už dávno přešla do našeho vědomí. Ale šosácký měšťák let čtyřicátých a padesátých je vnímal po čertech dobře. Tady, přímo před jeho očima, se objevuje někdo, kdo si uvědomuje bídu jako nenutné zlo, kdo si uvědomuje lidství beztvaré masy bědných a říká to jejich slovy, přímými, nezaokrouhlenými, nepřipouštějícími dvojího výkladu. Působí to jako zločin. Zločin proti pokojnému trávení šosáka. Zločin, který ruší jeho pilně pěstovanou idylu klidu a spokojenosti.

A co strašnějšího! Není to muž, kterému by spíše bylo možno prominouti všelijaké podivínství, není to muž, který působí toto pohoršení; je to žena.

Náklonnost k idyle je v podstatě každého šosáctví — to je jeho „život sváteční" — ale v biedermeieru je přímo zákonem. Idyla a — pohodlí: párek hrdliček, vyšitý na odpoledním polštářku pod hlavu. Podívej se však bedlivěji na tu idylu: polštářek pro volné chvíle muže, pracně vyšitý ve „volných chvílích" ženou.

Jen biedermeierovská neděle ti ukazuje muže a ženu vedle sebe. On v cylindru a ve vysokém límci, který mu svírá hrdlo, ale i toporně zvedá hlavu, budě tak žádané zdání důstojnosti. Ona v krinolíně, která poutá její pohyb, ale dodává jí zdání vznešenosti. Oba jsou stejně důstojní a stejně vznešení, protože stejně spoutaní. Tak je vidíš vedle sebe v neděli cestou do kostela nebo na procházce, povinné reprezentaci před sousedy.

Ale všední den této společnosti nezná dva rovné tvory různého pohlaví. Zná muže — pána a velitele rodiny; a ženu — „domácího skřítka", tvora poddaného a oddaného, z jehož potřebného počtu „p" jsou dvě nejpamětihodnější: plotna a postel. Mezi nimi je, mezi nimi smi být celý jeho obzor. Co je navíc, je škodlivé, ledaže je to opět pro potěšení muže. Žena této společnosti smí znát jen povinnosti svého těla, svého ducha, svého citu. Nesmí znát práva těla, práva ducha, práva citu. Nemá práva.

To ovšem nevyčteš z lyrických básní a milostných povídek této doby. Tam najdeš mnoho milosti, opěvu a poklon vznešenému pohlaví — ale to je jen konvence. Opěvovaná milenka je tu skoro pravidelně jen stafáž, ornament jako holub, růže nebo anděl, v nichž si biedermeier libuje. Nic skutečného.

Skutečnost najdeš právě u Magdaleny Dobromily Rettigové. A opět ovšem ne v jejích povídkách, až běda sentimentálních a neskutečných, ale v jejích praktických příručkách pro domácnost a zejména v jejích předmluvách, chválených v českých listech za vlasteneckou uvědomělost, moudrost a rozšafnost. Ctihodná a vážená představitelka ženství z dvacátých až čtyřicátých let devatenáctého století, která se ostýchá vyslovit jméno vepře jako příliš hrubé a urážlivé, hovoří zcela bez ceremonielu o hrubém a urážejícím poddanství ženy jako o věci pořádku.

„Je žena vůbec člověkem?" ptal se Valeus Acidalius v kuriózní knížce, vytištěné ve Vratislavi roku 1545 — a měl štěstí, že ještě téhož roku zemřel; neboť nemohl vyjít na ulici, aby nebyl napaden několika ženami, rozhodně bránícími své lidství. Ale roku 1839 mohla česká spisovatelka odpovědět na jeho otázku v podstatě záporně — a nesetkala se s odporem. Žena v upřímném podání Magdaleny Dobromily Rettigové opravdu není skutečný člověk, není samostatná bytost lidských rozměrů. Je to jen doplněk člověka- muže, bezprávný doplněk bez vlastního života.

„Zvláště a především musí každá mladá hospodyňka na to dohlédati“ — radí Rettigová v kapitole O chování se k manželi — „aby vše, co manžel její nenávidí, odstranila, a v tom sobě pouze libovala, coby jej těšilo, a jemu se líbilo.“

To je — připomeň si jen časové souvislosti — psáno čtyřicet let po Francouzské revoluci a sedm let po velkolepých májových slavnostech na zámku hambašském, kde bylo slavně proklamováno „jaro ženy“ i na východ od Rýna. Svoboda? Rovnoprávnost? „Chraňte se mrzutosti" — praví k tomu programově Magdalena Dobromila — „a kdybyste skutečně pravdu měly, přece raději dobrého slova dejte... Ochraniž vás nebe od toho pomyšlení, muži vzdorovati.“

Duchovní vzdělávání? Zajisté: „Když žínka sama jest, nemusí duch její zaháleti, může se baviti přemýšlením, buď jak by se v té, neb jiné práci zdokonalila, aneb čím by manžela svého potěšila...To a takové zaměstnání, jí čas tak roztomile ukrátí, že den jí uplyne jako hodina.”

Lidská hrdost ženy? V starostlivé péči o mladé družky nedbá Rettigová ani zdání idyly a bez závojů s nimi hovoří o tom, co dělat, když se „šlechetný muž“ dá svésti „příkladem jiných, samoláskou a marností, a snad pochlebováním a lákáním vilných a nešlechetných nevěstek". Pak může „mírná, tichá trpělivost chotinky, ne-li ztracený ráj první blaženosti, aspoň tichou pokojnost, ne-li lásku, alespoň vážnost manželovu zachovat'. Němá tvář, zvaná žena, nesmí dát najevo, co ví o svém pánu, ale má se snažit mu dokázat, že najde doma, co hledá jinde. A nepodaří-li se jí to, má mlčet a pilně pečovat o jeho tělesnou zdatnost, aby si zachovala vážnost „šlechetného muže“, chodícího k nevěstkám.

To je tedy ta idyla, viděná „v pořádných domích, pro něž knížka tato psána“, jak připomíná sama Rettigová; idyla, viděná bez příkras, bez moralizování, bez zaujetí, naopak se snahou o její zachování. „Mladé Německo“, bojující tenkrát za emancipaci ženy, neodhalilo ve svých bojovných románech a traktátech více propastné bídy ženského poddanství než tato dobrosrdečná a shovívavá matróna ve svých praktických radách.

Tu najdeš nepřeberný materiál k bezútěšným povídkám o květech, které se nesmějí obracet k slunci, nesmějí vydat plnost své vůně, barvy ani plodu; k těm teskným ženským zjevům, které mají zakázánu osobnost. Tak je můžeš vidět v tragické póze nad výšivkou nebo lemem prostěradla, s rukama skleslýma do klína, kterak sní o něčem jiném, o lidském údělu i pro sebe. Snad se bouří, zajisté se bouří, ale jen samy v sobě; snad si šeptají slova odporu, zajisté je šeptají, ale — praví moudrá Rettigová — „šeptejte, co chcete, jen poslechněte, neb má rada jest rada nejlepší a prostředek jediný”. Jediný prostředek: podlehnout, poddat se, ztratit svou tvář, zatratit své touhy, přiznat svou méněcennost, „obětovat se“.

Takové krásné slovo se pro to našlo, když ženská osobnost již příliš silně bušila zevnitř na nesnesitelný krunýř, který ji svíral. „Obětovat se“. Obětovat sebe. Ale bylo to jen nestoudné zneužití vznešeného pojmu oběti. Násilné obětování ženy je obětování zájmů lidského společenství. Není svobody, kde není svobodné ženy. Všimni si v dějinách, jak každá zpátečnická škodná národa i národů sahá především na práva ženy, jak jí upírá hodnoty, tvůrčí schopnosti, jak ji žene z veřejnosti zpátky k úponkovité závislosti na pánu a veliteli. Jaká strašlivá brzda lidského rozvoje, když celá polovina lidské společnosti je vyřazena z tvoření! Jaká to byla ztráta národní energie, když ženy musily umně rozkládat své šití, aby při náhlém překvapení mohly pod ně rychle skrýt svůj hřích: čtenou knížku Tyla, Gutzkowa nebo dokonce Máchy! Jaké pokřivení národního charakteru, když potlačené sny a tužby žen a neukojená potřeba veřejné účasti vyústily nakonec v zlobné klevetnictví kávových společností!

Ideál ženy jako pohodlné podnožky pod nohy muže — to není jen výdumka stárnoucí manželky maloměstského radního. Není to jen projev nerozvitého ducha. Hrůza, k níž Rettigová tak svěže radí ve svých předmluvách, je opravdu obecná.

Jan Pravoslav Koubek, básník a profesor pražské university, je jedním z pokrokových charakterů té doby, ale neváhá nikterak zastávati názor okrouhlé měšťanky z Litomyšle. A nikoliv jen v soukromí, ale veřejně, ve svých přednáškách, v článcích i v poezii. Je pro svobodu a nebojí se hlásat svobodomyslné názory ani v tuhé reakci let padesátých, oslavuje slavnou ódou zrušení obchodu s otroky, věští, že „náš věk je budoucnosti rukojemstvím", že násilí nesvobody „nad právem zpupně přestane horovat a žezlem starým nový lid spravovat", říká s nadšením, že česká země má „velké povolání — a my velkou máme povinnost: bychom k předu spěli bez ustání i předsudků svrhli ničemnost…“ - ale ničemnost předsudků o ženě je i jemu zákonem, jehož porušování ho rozhořčuje a dráždí k nevkusným invektivám. Téměř jedním dechem s horováním proti otroctví černochů dovede opěvovat otroctví ženy jako žádoucí dokonalost života. Rýmuje radostně o trojnásobné „blahoslavenosti muže", jemuž „blahodárný sen proměnil se ve skutečnost jistou..."

a po světském mládeneckém zmatku
pojal věrnou choť a plodnou matku,
která žije v muži, v jeho dítkách,
jako včelka v medonosných kvítkách,
dobrá paní dobré čeládky,
sama láska, sama ochota,
koná pilně denní obřadky
svého domácího života,
jako Boží sluha ve svatyni,
jsouc pokory vroucí přítelkyní

a která právě „silou pokory a lásky sejme s čela svého manžela starostmi mnohými vzešlé vrásky“. Čím se liší taková chvála ženy od odevzdaných rad Rettigové, kromě rýmů a rytmu? Zas je tu žena jen méněcenným doplňkem muže, zase smí pokorně myslet jen o jeho potřebách, zase smí pilně jen k plotně a do postele ochotně sloužit muži jako bohu, opět to není bytost svéprávná, její vůle není její, její tělo není její, ba i děti, které rodí, nejsou její, nýbrž „jeho“. A to s rozvahou a důrazem říká pokrokový muž v ostře satirické básni proti zpátečnictví světa, psané — 1847, v předvečer revolučního roku osmačtyřicátého!

(V Epilogu Básníkovy cesty do pekel. Mimochodem: Ladislav Quis, pečlivý vydavatel Cesty, klade vznik tohoto Epilogu do roku 1842. Ale nejen motto, vzaté ze Sylvestrovy noci r. 1846, nýbrž i časové narážky ukazují, že Epilog byl psán sice před druhým zpévem, ne však dříve než roku 1847.)

Ale ani ten revoluční rok, jehož výdechy otřásají trůny a setřásají u nás staletý tlak roboty, nepohne nevolnictvím ženy v českém měšťanstvu. Jen dvakrát se tu objevují ženy na scéně. Jednou — v březnu — aby něhou působily na panovníka a vyprosily si propuštění politických vězňů; podruhé v srpnu, aby projevily souhlas s protestem mužů proti Windischgratzovi. A hned na tomto projevu se ohrazují proti podezření ze svobodomilství a výslovně zdůrazňují, že se nesešly, aby se snad — nedej bože! — „zasazovaly o svou emancipaci".

Není proto Koubkovi zatěžko ve jménu tohoto domáckého „ideálu“ útočit proti ženě samostatné a tvůrčí zbraněmi nejposlednějšího šosáka:

Kdožby, vida tuto manželku,
zamiloval sobe Staelku,
co spisuje verše, novelly
a domácí vábí přátely?

Řádný muž chce řádnou manželku,
ale žádnou spisovatelku; —
on chce ženu k milování, k práci,
hodnou, pilnou jako Popelku,
ne však těkající křepelku,
za níž by se táhli křepeláci...

Tak nám starodávná literární reprezentantka ženství z první poloviny devatenáctého století, maloměstská matróna, vonící domácí levandulí a svírající v ruce jen knížku modlicí - a průbojný, světa znalý, široce vzdělaný profesor české literatury, milovaný mládeží pro svou pokrokovost, představují svorně „ženskou otázku" v době, do níž přichází Božena Němcová.

Oheň, vstupující do mrtvého moře. Celou svou vášnivou bytostí dostává se Němcová do sporu s tímto vševládnoucím názorem na ženu a její bezprávnost, bojuje s ním a musí bojovat, aniž po tom touží. Je to zápas, kterým se Němcová stává první vpravdě moderní ženou českou; ale platí za to svým životem.

Jen první její krůčky do české literatury byly bez úrazu. Byly to vlastenecké verše nenové noty, lepší než mnohé jiné, tenkrát tištěné, ale epigonské, nesamostatné, běžící bez odboček ve vyježděných kolejích. Ani nejzarytější misogyn nemohl mít námitek proti výzvě k Ženám českým — první uveřejněné básni Boženy Němcové (Květy, 5. dubna 1843) — aby jedinou jen znaly slast: „Vychovati naše děti pro tu slavnou, drahou vlast". Ani nejdůslednějšímu šosákovi nepřekážely připomínky starých pověstí o Libuši a Vlastě v jejím Slavném ránu, cenzurou potlačeném, ale často opisovaném; a mohl klidně přikyvovat chabým rýmům Mojí vlasti, opakujícím v nejtradičnějším duchu, že „Čechu srdce jsem zadala, / vlastence za muže mám, / a co statné syny vlasti / české děti vychovám".

To bylo v pořádku, to bylo dovoleno. A kdyby byla Němcová dbala nadšení a rad svých přátel, jejichž kruh se rychle šířil, kdyby byla dala na upřímné pochlebenství spřízněného Čelakovského, kterého „první ty čarovné plody Musy“ Němcové „pohnuly k té vroucí žádosti, aby ne v jednotkách, ale v desítkách, stech a celých dílech jimi ozdobována byla literatura naše“, kdyby byla ulpěla na veršové formě, která jí tak záhy přinesla uznání, nebylo by mnohých nesnází v jejím životě — ale nebylo by také velké Boženy Němcové. Byla by jen průměrná básnířka, snad zajímavý ornament v české literatuře, ne však kámen úhelný v její stavbě.

Ale už tenkrát spatříš onu mocnou, tvrdošíjnou samostatnost nitra a bytostnou organizovanost Boženy Němcové, v jejímž znamení vítězí jako spisovatelka. Mladá, sličná, obdivovaná paní se nedala svést prvním laskáním slávy. V jejím díle najdeš jen devět ne- rozměrných veršovaných prací a jen z prvních dvou let literární činnosti. Pak opouští verš a nikdy už se k němu nevrací.

Srovnáním její prózy — již prvních, stále ještě ne nej vlastnějších próz — s jejími básněmi poznáš, proč tato rozhodná a definitivní rozluka s veršem. Verš jí byl poutem, konvencí, kterou by nedovedla rozrazit; kriticky cítila, že nemá dosti síly, aby jím mohla suverénně vládnout, a tedy říci jím, čeho byla plna. Verš jí byl svahem, po kterém stále sklouzávala k starému. Bylo snad pohodlnější a okamžitě úspěšnější spustiti se po tomto svahu, ale nebylo to to, co chtěla. Nemohla se spokojit lecjakým úspěchem literárním, protože jí literatura nebyla ozdobou, nýbrž potřebou života. Proto se vydává na pouť za novou prózou, v níž by jí bylo volno hovořit.

A hned první její prózy — první pohádky, hledání cesty — mají, po čem bys mamě pátral v jejích verších: imaginační sílu, svěží emocionální výraz, slovo, které není lapeno z povětří, ale které má kořeny hluboko zapuštěné. Tady teprve poznáváš ženu, která má co říci. Tam začíná být svoje — a ihned také naráží na odpor.

Vyšly první svazečky pohádek. Psalo se o nich nemnoho. Jen Jakub Malý, mistr zpátečnický české literatury, si jich všiml podrobněji: aby pohádkám upřel pohádkovost a jejich autorku obvinil — z emancipačních snah.

Neuvěřitelně citlivý dovede být zpátečník, když se strachuje. Je jako fotografická deska: okamžitě reaguje i na nejmenší záblesk světla. Nebýt této světelné citlivosti Jakuba Malého, snad bychom si ani plně neuvědomili, jak v „magickém idealismu" těchto prvních pohádek, v překypujícím reji dobrodružství a kouzelných barev je opravdu vyslovena i vášnivá touha po svobodě ženského srdce, jak je tu žena vždy tvor činný a tvořivý, jak tu nikde přímo demonstrativně není zákona, který by řídil vztah mezi ženou a mužem, kromě zákona lásky. Je to skryté, je to zahaleno do pestrého šatu báchorky, ještě neurčité, příliš překotné; ale vidíš tu zárodeček, z něhož vykvetl heroický květ ženství Boženy Němcové: žena činorodá, oproštěná od pánoslužebnosti, žena-člověk.

Po dvanácti letech v dopise mužovi již naze a s pravdivostí až drsnou vykládá vývoj a růst toho, co tu zahaluje do naivity pohádky:

„V duši mojí je vštípen od mladosti již pud vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším, co jsem vůkol sebe neviděla a ošklivost před sprostností a hrubostí. To bylo mojím štěstím, ale také příčinou našeho rozpadnutí, mojím neštěstím... Málo která žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ní pozbyla záhy. Kde ji vidět? — Samá lež, klam, privilegovaná otroctví, nucená povinnost — zkrátka sprosťáctví. — Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jako květině rosy — ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila... Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šly do dáli, kam, tomu jsem já sama nerozuměla“..

Hledá smysl svého života, samostatného lidského života. Hledá ho v náboženství. Nenalézá jej. Hledá ho ve službě národu: „Ideje národní chopila jsem se celou duší, myslila jsem, to že je to, co touhu moji ukojí. Ani to.“ Uvědomělá národní příslušnost je jí jen předpokladem úsilí o něco vyššího. Hledá životní smysl v citovém rozvinu své osobnosti, bez přetvářky hovoří o svých milencích — ne, v žádném z nich nezní její touha ozvěnou.

„Touha ta spočívá v duši mé, jako kapka, která nevysýchá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant; je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší... Touha ta spojena s láskou, láskou opravdickou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézajíc sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se zblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky, co bych byla ?“

To věru nejsou slova pokorné služky páně.

Nic z toho, co je dosavadním pravidlem pro ženy všedního dne, nenajdeš u Němcové; nic také ze sváteční mystiky lásky, velkoryse robené romantismem; ale nic ani z pošetilostí mechanického rovnostářství, které ve jménu emancipace ženy div nenutilo muže rodit, nebo potvořilo člověka v bezpohlavní bytost, neskutečnou a odpuzující. To, po čem touží Němcová, je neskonale víc: je právo přímé účasti ženy na budování světa. Účasti tedy i v nejvyšším tvůrčím dění, které si muž vyhrazoval pro sebe.

A především: nežádá si toho z marné pýchy, jen pro lepší žen, ale pro lepší všeho lidstva, a tedy i mužů. Vyslovuje nejuvědomělejší, přímo revoluční poznání, že jen společným úsilím mužů a žen je možno dosáhnout dokonalejší organizace světa a že muž, který nechápe význam osvobození ženy, marně plýtvá slovy o svobodě vůbec.

„Nevědomost ženy“ — čteš v její Pohorské vesnici — „je ta Nemesis, která muže ustavičně v patách stíhá, půdu pod nohou mu podemílá, kdy se vznést chce k výši, olověné závaží na křídla mu přivěšuje, která budovy jeho boří, úrody v popel obrací. Nevědomost ženy je bič, jejž muž sám na sebe plete! Dokud si nebude žena vědoma svého vysokého postavení a úkolu, jejž Bůh jí přiřkl, polože do její ruky blaho veškeré budoucnosti: dotud muž na sypkém základě buduje. Žena musí být jeho spolupracovnicí, má-li se stavba podařit..."

Tak jasně to nebylo u nás řečeno nejen před Boženou Němcovou — tam ovšem ne, vždyť její slova jsou dobyvatelská, obrácená proti všemu předcházejícímu názoru na ženu - ale ani dlouho, dlouho ne po ní. Teprve socialismus let devadesátých to dovede takto formulovat. U Němcové je to však myšlenka pevná, vyhraněná, vkořeněná. Tak naprosto novodobě a v tvaru téměř definitivním ji vyslovuje již sedm let před Pohorskou vesnicí v dopisech Klácelovi, které ho inspirovaly k jeho nejlepším článkům, tak se to ozývá znovu a znovu na nejrůznějších stránkách jejího díla i korespondence.

A není to pro ni jen bláhové snění, fantazie, nabývající tvaru jen v poloze vodorovné a při zavřených očích. Němcová je bytost konkrétní. Nejen snivá, ale i hledající. Nejen roztoužená, ale i zhmotňující. Proto je její život tak pohnutý, a proto je tak srostlý s jejím dílem.

Nespokojuje se jen poznáním práva; zároveň s ním již hledá životní základy rovnoprávnosti žen. Tu však nedosahuje až ke kořenům: k hospodářské nezávislosti, která právě jí pomáhala k svobodnější, třeba krůtě bědné existenci. Jen tuší, že k rovným právům je třeba i rovných předpokladů. A ví, že i nejradikálnější mluvení o rovných právech činnosti obou pohlaví je jen výsměchem, není-li ženám zajištěna stejná průprava k ní jako mužům. Tak se jí vzdělání stává klíčem k osvobození ženy.

Vzdělání vůbec — jako předpoklad uvědomění a osvobození lidu (všimni si, jak je v tom spřízněna se Sabinou a jak přímo předchází jeho Duchovný komunismus) — a zejména vzdělání žen je téma, k němuž se stále vrací: v Obrazech z Domažlicka i v Babičce, v Pohorské vesnici, v dopisech, v článcích ze Slovenska, v Barušce... celá povídka Pan učitel vyrůstá z tohoto tématu. Němcová cítí problém vzdělání osobně. „Mohlo z nás být něco jiného, kdybychom měly lépe zřízené školy,“ píše V. Vrbíkové, sestře z Klácelova Bratrstva. „Nic bych si tak tuze nepřála, jako důkladné vzdělání," píše Čelakovské. „Chybí, milý Ivane, vyšší vzdělání u mne a pak bych mohla již nyní lepší práce vydávat," píše Helceletovi. A zní to zároveň hrdě i obžalobně, když dodává: „Tak jsem musela bídně se domáhat toho, co vím, a skoro jen sama sobě vše děkuju."

Srovnej velikost úkolů, s nimiž se Němcová měří, s její školní průpravou k nim — obecná škola a kurs ručních prací — a pochopíš, proč tak neúnavně a naléhavě zdůrazňuje požadavek vzdělání jako nevyhnutelný pro skutečnou samostatnost ženy: objektivizuje v něm velkoryse svou subjektivní zkušenost.

A proto je v něm také zcela nekompromisní. Nejde jí nikdy o jakékoliv vzdělání, o jakoukoli školu. Její představa školy je zbrojnice ducha, kde se dítě — mladý člověk — učí poznávat a zacházet s prostředky boje za svět „neskonalé Krásy a Dobra“, zabydlený vědomými, dobrými a krásnými lidmi. Chce školu vpravdě pokrokovou, osvěcující, osvobozující, nikoli utvrzující v předsudcích a nezměnitelnosti nepráva a nesvobody. Je téměř autorkou hesla, že české dítě patří do české školy, ale neváhá také říci: „Když se má duše kazit, ať se to stane po česku nebo po němečku, co na tom záleží..." Z hloubi duše nenávidí školský jezuitismus, třpytnou povrchnost výchovy děvčat z „lepší společnosti", nesmyslnost učení pro učení, „nepraktičnost", to jest vzdálenost mezi školou a životem. (Příznačné je její zaujetí pro reálné školy, jejichž význam byl u nás nevalně chápán. Bývaly běžně snižovány jako „útočiště oslů" — refugium asinorum — protože se v nich neučilo klasickým jazykům. Němcová je naopak vítá pro jejich „životnost“.) Stále se jí vrací myšlenka na školu, vzdělávající obecně nového člověka pro nové člověčenstvo.

I tu je Němcová na hony nejen před životní praxí, ale i před snažením společnosti, která ji obklopuje. Je to opět boj, boj o dítě- člověka, jako bojuje o ženu-člověka. Souvisí to v ní úzce. Upírá muži vlastnictví dítěte, jako mu upírá vlastnictví ženy. Je to frontální útok na „pána a velitele", vedený za osvobození ženy, dítěte i muže.

V tom je buřičství Boženy Němcové nejuvědomělejší a nejdůslednější. Tu má její intuice nejpevnější podklad v životní zkušenosti. A naopak tu má její buřičství pro její život následky nejosudnější.

„Nebezpečná koketa, špatná matka,“ charakterizuje ji policejní zpráva roku 1857. A třebaže policajtská omezenost bachovské reakce byla v příkrém rozporu s názory českého měšťanstva i jeho literárních představitelů — tato policejní charakteristika Němcové se s jejich názorem shodovala. Tak se na Němcovou dívala téměř celá vládnoucí společnost česká od zaostalých paniček z kávových dýchánků, pro něž byla vděčným objektem klepů, až po toho pokrokového Koubka, který zřejmě na ni míří svou tupou invektivou o řádných manželkách a záletných spisovatelkách. Zarážející neúčast bohatých vlastenců v její bídě stává se pochopitelnější, „vysvětlitelnější" jejich morálním rozhořčením nad „volnými mravy" Němcové.

Dochovaná svědectví: o páteru Štukovi, který jí nabízel křesťanskou pomoc, zřekne-li se svých hříšných názorů; o rozchodu s Karolínou Světlou, pobouřenou prostým přátelstvím Němcové k Bendlovi: o šesti tenkých lžičkách, které jí na radu mravokárc. poslala hraběnka Kounicová za věnování Babičky, aby nemohla dar „promarnit přes jednu noc se svými kamarády"; o hojných pomluvách, jimiž se bavila a zároveň omlouvala vlastenecká česká společnost, že nepomáhá, o pověstech, že Němcová „vlákala do svých sítí bohatého Rusa", kterého vysává (J. V. Frič ve svých Pamětech: „A domnělý Rus ten nebyl nikdo jiný, než náš žoviální, sotva grošem vládnoucí, třeba lívanečkem za vděk beroucí, Fabián Čočka“ — student a redaktor Bendl-Stránický, který za trochu čaje nebo zbytky od oběda učil Němcovou ruštině.); o širokoplecích návrzích, jimiž ji častoval pivovarský národovec a mecenáš od Halánků; o pomluvách, provázejících poslední dny jejího života a ničících její poslední naděje tvůrčí — taková i jiná dochovaná svědectví ukazují, jak vidělo, jak chápalo okolí Boženy Němcové její úsilí o svobodnou ženu.

„Jakoby se nade mnou vznášel mrak, tak černý a tak těžký jako noc, jakoby mne víc a víc tísnil, až mne úplně rozmáčkne," stýská si v trudné chvíli tato z nejradostnějších duší v Čechách.

Černý, těžký mrak, který se nad ní vznáší... To není „osud", to je nenávist. Uvědomělá i neuvědomělá nenávist měšťanské společnosti, jíž Němcová rozbíjela jednu z nejpevnějších opor: kořistění z potlačené ženy. I pokročilejším byla tu ve své důslednosti nepochopitelná. I duchové blízcí a ušlechtilí — ušlechtilost je ostatně také jen úslovná a mění se se společenskými podmínkami života — byli jí pohoršováni.

(To byl zřejmí také důvod, proč se jí počai stranit a odcizovat i K. J. Erben, člověk spravedlivý a dobrý, který si vážil jejího umění. Snaží se to vysvětlit Šemberovi jako politickou opatrnost, ale ubližuje sám sobě. Nebyl bojácný, nebál se chodit k nemocnému Havlíčkovi po jeho návratu z Brixenu, nebyl by se bál chodit ani k Němcové. — A ještě něco: literární historie—ba i (špatné) romány se o tom již píšou — vyličuje často Josefa Němce, muže Boženy Němcové, jako hrubou příčinu jejího trpkého životního údělu a klade mu za vinu, že ji nepochopil. Děje se mu příkoří. Byl to průměrný muž své doby a nechápal ji o nic hůř než většina jejich vrstevníků, stojících duchovně vysoko nad ním. Manželství s ženou, tak zcela neodpovídající „ideálu" jeho let, bylo pro něj neštěstím. Dalo by se spíše říci, že je snášel trpělivěji a statečněji, než by je byli snášeli mnozí jiní. Svalovat na něj „vinu“ nepochopení, znamená nechápat převratný význam Boženy Němcové i dnes.)

Nedovedli myslit ani cítit jako ona.

Její bídu viděli často očima pomluv; spíše je dráždila, než dojímala. Jedni nepomáhali, protože byla nepřítel. A jiní proto, že svodili její život na milostný román, lehkomyslně improvizovaný a hodný odsouzení. Přičinili se však o to, aby se stal tragickým osudem člověka ve stylu Nerudovy malostranské Přivedla žebráka na mizinu.

Ale to byly jen průvodní zjevy. Podstata životní sudby Boženy Němcové byla v ní samé: v konfliktu buřičky se zaostalou měšťanskou společností českou.

Němcová sama to dobře věděla. Znala zlobu, jež ji stíhá, a znala i její příčiny. Ale byla daleka toho, aby se vzdala. V citovaném dopise muži končí své vášnivé vyznání víry v ženu-člověka:

„Ale svět ti to nepochválí; já vím, svět haní, co je v člověku nejkrásnější; přirozenost slove mu hříchem. Kdo se nežene s obecným stádem pouze, jen za korytem, toho křižuje; takový každý je mučenníkem. Ale lépe být mučenníkem, než být darmochlebem, který neví, zač a proč je živ.“

Tichá policejní dohlídka nad Boženou Němcovou a svízele jejího muže s úřady, její nebojácnost, výrazně charakterizovaná položením trnového věnce na Havlíčkovu rakev, její páteřnost, vykládaná tichošlápky jako neopatrnost, byly valné části české měšťácké společnosti vhodným důvodem, aby jí i sobě vysvětlila, proč styk s ženou tak kompromitovanou není žádoucí. Podívej se dobře a spatříš, že Božena Němcová byla z této společnosti fakticky vyřazena.

A přece ji neuvidíš nikdy samotnu. Pátráš-li po praméncích socialismu v české literatuře z poloviny devatenáctého století, nehojných a často až žalostně uzounkých praméncích, shledáš je jistě někde v blízkosti Boženy Němcové. Přitahovala a byla přitahována každým, kdo myslil nebo snil o dokonalejší organizaci lidského společenství, bez příkoří, činěného člověkem člověku, bez bídy lidí pracujících. Muži, v jejichž nitru zvučněji nebo tlumeněji zazněla melodie sociální spravedlnosti, měli v ní společnou přítelkyni, ať si byli jakkoli vzdáleni věkem či životem. Plzeňský premonstrát Josef František Smetana, dobrosrdečný učitel chudých a jízlivý epigramatik světského bezpráví; Karel Sabina, přítel Máchův, mluvčí dělníků roku 1848, z prvních výrazných postav dělnického hnutí v Čechách; lamennaisovský snivec z brněnského kláštera František Matouš Klácel, vydávající první knižní české pojednání o socialismu; mladý a dalekozorný Josef Václav Frič, který vře revoluční myšlenkou, rozhorleně odmítanou oficiálními českými politiky po celá desítiletí a pak přece jen užitou — příliš pozdě, kdy už byla vyváta a jiné, vyšší, dokonalejší naléhaly; zapomenutý Jan Ohéral, literární kritik a národohospodář, nejlépe u nás obeznámený se zahraničními teoriemi socialistickými; Vojta Náprstek, zakladatel socialistické asociace dělnické v severozápadní Americe — to jsou ti, s nimiž se setkáváš u Boženy Němcové.

Policejní zpráva ještě v roce 1853 připomíná, že „fantastická choť Josefa Němce Božena" se roku 1848 zúčastnila smuteční slavnosti a „hlučných demonstrací" radikálních studentů ve Chlebích. Nymburské dámy bojkotují Boženu Němcovou, protože se stýká se služkami jako se sobě rovnými. Domažličtí protestanti proti Němcové dokazují Havlíčkovi, že to je „žena neslušná", protože se přátelí se sprostými dělníky a ro- botníky. Tu všude ve výpočtech jejích hříchů se setkáváš s její společností. To je společnost, do níž se sama zařazuje. A to charakterizuje i její místo v české literatuře.

Mládí. To je její společnost. Mládí skutečné, mládí názorové, mládí společenské třídy, teprve zdaleka si uvědomující svou jsoucnost a své poslání, mládí bojovné a bezohledné k ničemnosti i zápecnictví, mládí odvážné jako naděje budoucnosti. Jediná ze starší generace účastní se Fričova almanachu Lada Nióla, literárně i politicky nejodvážnějšího podniku let padesátých. K ní se hlásí mladá generace Hálkova a Nerudova, vydávajíc svůj programový Máj. A prudké boje, jež tato generace musí svádět s příživnickou literaturou reakce, obhajují pevnosti myšlenek, jež Němcová dobývala před desítiletím: vášnivé prožití poezie a žhavý vztah poezie k životu. I to charakterizuje její místo v české literatuře.

Rok osmačtyřicátý rozdělil ostře českou intelektuální společnost a českou literaturu na ty, kdo chápou nebo alespoň cítí nutnost využití revoluční situace, a na ty, kdo to pochopit nedovedou nebo se přímo bojí zápasu ze strachu před dělnictvem. Útlak padesátých let, následující po propasení velké příležitosti, dělí českou literaturu ještě důkladněji: na ty, kteří se přizpůsobili, zatratili i svůj někdejší liberalismus nebo dokonce příliš radikální pokrokovost mladoněmeckou, a ztratili tak nejen tvůrčí linii, ale i tvořivost vůbec — jako například V. B. Nebeský — a na ty, kteří byli posláni na pevnost do Olomouce či do Komárna. Tak vzniká ona proslulá mrtvota české literatury let padesátých, která však právě uprostřed, právě na svém vrcholu, je přerušena: Fričovou Ladou Niólou a Babičkou Boženy Němcové. Demonstračním almanachem mladého podněcovatele, který byl jen nakrátko propuštěn z uzamčení; a zralou skladbou ženy, jež myšlenku umlčených nesla životem, jak všecky její síly stačily. Český měšťák jako syn nezrozené revoluce a násilím zadržovaného vývoje je tu neschopen velkého díla, řadí se k filistrům, jejichž odpůrcem snad byl, a pečeť filistrovství vtiskuje na vše, co produkuje. Ale duch bojovný, za nové bojující, dovede nepodlehnout rezignaci a neztratit tvořivost ani v dusivém tlaku. Také to charakterizuje místo Boženy Němcové v českém písemnictví.

A tady už překročen rámec, v němž bys mohl prostě konfrontovat zjev Boženy Němcové s dobou, do níž přichází a kterou žensky reprezentuje Magdalena Dobromila Rettigová. To už není rozdíl — třeba sebesvrchovanější — mezi dvěma vývojovými typy. To je rozdíl mezi dcerou vrchnostenského purkrabího a dcerou kočího u vrchnosti, vnučkou tkalcovského rodu, která vyciťuje, kam patří.

Zbožná a rozšafná paní domu z Litomyšle zná moudrá přísloví o blahoslavenství chudých i chudobě, která cti netratí; dbá nicméně toho, aby svým čtenářkám poradila pilnou dohlídku nad přízí a uchránila je tak „před šitbou nešlechetných tkalců", kteří si třeba „ani z toho svědomí dělati nebudou, když jim něco pod palcem zůstane". Neradí však, jak uchránit stříbrné lžičky před neméně ošidnou „kleptomanií" hedvábné přítelkyně z kávové společnosti. Hedvábí není podezřelé. Ale čert věř záplatám, i když na cti neubírají!
Ani stínek takového nedůvěřivě až štítivě „dobrodušného" poměru k chudým — jenž není jen poměrem Rettigové — nenajdeš u Boženy Němcové. Její vztah k nim není vztah hedvábí k záplatám, ale vztah záplatované k záplatovaným. Je a cítí se jednou z nich. I ona dovede rozlišovat vznešené od méně vznešeného, ale docela jinak, než je to do té doby obvyklé. Paní kněžna v její Babičce je dobrá žena a platí jí mnoho úcty autorské Barunky, ale v životodárné ušlechtilosti nesahá po kolena babičce z horáckých pláteníků; její lidská moudrost je daleko za moudrostí babiččinou, a vykoná-li co dobrého, je to proto, že babička zasáhla. Neboť „ta paní neví o všem, co se děje“, a ani dobro nemůže konat samostatně, protože neví, kam s ním, nezná, co zná pracující babička: kde a jak se tvoří hodnoty života, kde a jak třeba přiložit ruku k dílu. Tento rozdíl mezi paní kněžnou a babičkou je tím výmluvnější, že Němcové právě tu nejde o kontrast, že naopak kněžna vedle babičky má jí být svědectvím šlechetnosti, možné stejně u urozených jako neurozených.

I tu tedy, kde o to nejméně usiluje, vyjadřuje kontrast. Kontrast — vidění rozporů společnosti — je v podstatě jejího vidění chudoby. Nikdy nevidí bídu samu o sobě, vždy vidí i její protějšek a vzájemnou jejich souvislost. Spatří-li „rodiče s dětmi napolo oděné, vyschlé, hladem a zimou zmořené, s jakou hltavostí nemastnou polívku z otrub jedí — jakou by žádný panský pes nejedl — a přece Boha prosí, by jim na druhý den jen malý výděleček seslal, co by se jen zase takové polívky najíst mohli" — vzpomene ihned na „lichváře, kteří obce okrádají", na „boháče při nepotřebném vydávání peněz na vyražení marné", na „velkého pána, od kolébky v rozkoších a nádheře vychovaného". (Z Domažlic, III.) A ještě jasněji: „Čím více jedna část obyvatelstva drahotou bohatne, tím více druhá část chudne a do bídy upadá." (V zámku a podzámčí.)

Nejjasněji pak v dopise Karolíně Staňkové (3. března 1848) — ale to už je víc než dokument kontrastního vidění Boženy Němcové:

„Nemáš pojmu o té nouzi, která panuje mezi chudým lidem; věř, že by mnohý rozmazlený panský psík nežral to, co ta chudina jíst musí a ještě se ani takové potravy dosyta nenají. Co se peněz prohejří, co se prohraje, na parádu dá a jiné darebnosti, a lidé hladem mrou! — Ó ta spravedlnost, ta láska křesťanská! — Hled, to je ten pokrok, tak se zdokonaluje člověčenstvo! — Když si všecko rozmyslím, jak to je a jak by to mělo být, tu pobádá mne vášeň, jít mezi ty ubohé a ukázat jim, kde hledat spravedlnost. Dokud je pes na řetěze, zloději hej; jak řetěz přetrhne, potom je vej!“

To píše ze Všerub začátkem března roku osmačtyřicátého. Ale tak to zní o svatodušních svátcích toho roku z barikád pražského dělnictva jako ohlas revolučního dělnictva pařížského. To tedy není opsané, zdaleka slyšené heslo, to už je něco v ní, co ji vede po stejných myšlenkových cestách jako dělnické barikádníky, co je pro ně i pro ni „ve vzduchu".

A toto něco, toto tušení, neorganizované povědomí společenské příbuznosti, určuje také její první slova po vyhlášení konstitučních svobod roku 1848. Básníci v Praze pějí nadšené ódy — nebo jsou konsternováni náhlým výbuchem „svobody" — Němcová píše Sabinovi do České Včely Selskou politiku:

„Mám psát, jak zde v Šumavě slavnosti zřízení ústavy zemské se světí ? — V městech se jásá, drží se slavnost kostelní, vojáci dělají parádu, hraje se, zpívá se, kokardy se šijou a nosí, města se osvětlují. Ten nejchudší nájemník musí mít iluminaci, nejméně čtyry svíčky za oknem — musí — tak to nařizuje pan policajt, sice že se mu okna vytlučou. — ,Ano, čtyry svíčky mám koupit,’ povídá jeden bledý dělník druhému, ,a mého celého jmění není více než devět krejcarů; kdybych koupil jen krejcarové svíčky, jsou čtyry krejcary, pět zbyde, a od těch mám být dnes živ se ženou a třemi dětmi, a zítra zase snad dílo nedostanu. Proč pak nedají páni chudým lidem na svíčky peníze, když chtějí slavit ilominaci? — Co my z toho máme, že je svoboda, ta nám nedá chleba ani práci.’ — Já si myslím, že bude přece i pro nás dobře,‘ namítnul druhý, ,akcis prý bude menší, a to bude hned laciněji, potom také o to se bude jednat, aby dostali chudí lidé zaopatření a práci. A vidíš, již to za něco stojí, že se nemusí člověk bát hubu otevřít, že se můžeš nyní ozvat, když se ti křivda stane.‘ — ,Pánbůh psí hlas neslyší, to si dobře pamatuj. Co se práce týká, to jen čekej, až páni se o nás postarají; uvidíš, kam dojdeš. Akcis třeba i o něco málo byl snížen, mnoho to nebude, ani to neucítíme. To bysme lépe ucítili, kdyby se dohlíželo na lichváře, na takové, kteří z mozolů chudých lidí bohatnou... Kdo pak se stará o chudého? Nikdo; ten ať si hladem umře.‘ — Trpkost, jaká v takových slovech leží, nedá se vypsat. Tak ti dva dělníci mluvili, ale přece koupil ten jeden svíčky a dal je za okna, vždyť by je pan policajt roztloukl! — A večer chodili lidé okolo oken a smáli se těm malounkým svíčičkám, ale nikdo nepomyslil, kdo je dal, a že za nimi ve vlhké sednici sedí pět hladových lidí...“

Co je Němcové — v tomto obšírném, ale nesmírně charakteristickém citátu — celá ta konstituce vedle dělnické bídy? Paráda, muziky, kokardy, iluminace — konstatuje suše a bez účasti; to, co ti však hluboko utkví v paměti, je pět hladových lidí ve vlhké světnici a čtyři bědné svíčky, postavené za okno ne z nadšení, ale aby je chránily před ničivým zákrokem pana policajta. Ten pohled prostě nemá obdoby v tehdejší české literatuře. Duše tak vzrušená a po svobodě toužící měla by — zdá se ti — jásat vstříc radostným zvěstem o ústavnosti; a ona vidí bídu, bídu, jež nebyla dotčena, na jejíž základy nebylo sáhnuto. Tak a s takovou bezprostřední zúčastněností nikdo z českých spisovatelů tenkrát ani dlouho potom nevyslovil dělnický názor na panskou svobodu jako Němcová tady. To je pohled přímo epochální u nás: pohled z druhého břehu.

A Němcová se přečasto — často, ne vždy - takto dívá, uvědomuje si, že vidí jinak než jiní z její literární společnosti, a uvědomuje si také, proč to je:

„Jsme-li žebráci, nabývá svět pro nás docela jin podoby.“

A to je opět něco u nás zcela neobyčejného, dotud neslyšeného. Básnická parafráze poznání, že společenské bytí určuje vědomí člověka a bytí že je zcela reálný, hmotný proces života. Že svět není pro všecky lidi stejný, a to ne proto, že si ho mohou různě představovat, ale proto, že ho musí různě vidět, stojí-li na různých stupních procesu životní obnovy.

Tady Němcovou její velkolepá intuice dovedla až na samy své hranice. Dál, na konec cesty, tam, kam Němcová spěla, vede již jen vědění.

A teď je čas, abys spatřil tragické v postavě Boženy Němcové.

Všecko její velké poznání je intuitivní. Vyciťuje vše, co jen možno vycítit. Tak poznává převratné myšlenky, jež jí nikdo nemohl říci a které nikde nemohla vyčíst — ne snad proto, že ještě nikým nebyly vysloveny, ale proto, že jí byly nepřístupny. Má — opakuji — zázračný dar intuiční, ale jen s ním a sama proniknout až k cíli nemůže. Vrať se znovu k jejím steskům i touze po vzdělání. Tam je to. Tam, v rozpětí mezi jejím vzděláním a jejím zaměřením, je tragika jejího zjevu.

I to ví: „Vím, jak málo vím a mohu při svých nedostačitelných vědomostech," píše Helceletovi roku 1856, již po Babičce. „To vždy plánům o větších dílech, když v hlavě se snovají, vždy zasadí smrtelnou ránu."

Nebylo tenkrát u nás spisovatele, který by nebyl prošel alespoň gymnasiem. Klasické vzdělání bylo přímo předpokladem literární činnosti. S obecnou školou se i nejnadanější — jako František Chládek, tovaryš tkalcovský a řezbář — mohl probít jen do přihrádky „poezie samouků". A samouk Němcová — pamatuj: s obecnou školou a kursem ručních prací — se stává zakladatelkou celé moderní české prózy.

To je energie bojovná, heroická energie, s níž se k tomu probíjí. Už je českou spisovatelkou a učí se teprve českému pravopisu. Učí se českému pravopisu a už se zároveň seznamuje s hegeliánskou filosofií. Zdaleka poznává Hegela a už pátrá po praktických zákonech nové společenské organizace... Ale kdo v Čechách jí může o tom co říci?

Její naléhavé, vášnivé otázky vedou brněnského Františka Matouše Klácela, aby pro ni psal první rozměrné české pojednání o socialismu, Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Ale kde je Klácel, který zná jen socialismus francouzský a nezná ani anglický, ani především německý, kde je se svým „vesměrným" idealismem proti konkrétnímu rozlišování Němcové mezi svobodou panskou a dělnickou?

Mladý Karel Šmídek, muž vzdělaný a přemýšlivý, ale příliš brzy spoutaný církví, podnícen nezměrnou zvídavostí Němcové, píše do Moravských novin studii Úloha a rozvin života rodinného ve společnosti, zajímavou a nikoli bez nových pohledů do tohoto problému. Ale kde je se svým křesťanským ideálem „lidumilné činnosti ženy v životě veřejném" proti dobyvatelské touze Němcové po přímé účasti ženy na budování světa?

Nikdo v Čechách jí nemůže říci víc, než sama ví. Nikdo neví víc, než sama vytušila. Je dál se svým intuitivním poznáváním než kdokoli z jejích vzdělaných přátel, u nichž hledá pomoci. A tak sama stojí před cílem svého úsilí, který je na dosah ruky — a přece oddělen sedmi závorami nevědění. Dovede si svět po svém, nově a v podstatě správně vykládat, ale neví, jak ho měnit.

Ve všech jejích pracích nalezneš toho zřetelnou stopu: náhlý zlom, jehož zraňující hrany uhlazuje jen velkým uměním vypravěčským. Zlom k „šťastnému konci". .

Je všude, ale nejnápadnější je v povídce v zámku a podzámčí. Tu je nejméně připravený a nejméně obroušený. Cítíš ho tu přímo jako kaz; tím více, že nikde nevidí Němcová společenské rozdíly tak silně jako tady. Už v titulu to říká; proti zámku kupeckého, zbohatlíka tu stojí podzámčí s krejčím, vdovou a sirotky po zedníkovi jako hlavními hrdiny; proti kamenné necitelnosti zámku — lidství podzámčí; proti blaženství panského psa — utrpení dělnických dětí (jak často se to porovnání u Němcové vrací!); proti sobeckosti bohatých — solidarita chudých; proti kořistnictví — práce. Současnost rozmarného veselí na zámku a zápasu s cholerou v podzámčí je plna hrůzy až baladické; a zase to přerůstá v nekrotkou satiru, když zpychlá městka povyšuje na své páže bědné dítě, které nalezlo jejího psa, a má pocit vykonaného dobra. Kolik je v tom všude upřímného hněvu! Kolik rozhořčení nad „sprosťáctvím“ bohatců! A náhle — zlom. Nemoc švihne kouzelným proutkem a zámecká paní pocítí, že v sobě má, o čem neměla ani tušení: srdce, lidské srdce. Stane se člověkem a jako člověk pomáhá člověku i povídce k šťastnému konci. Útočná povídka se mění v pohádku.

S takovým zlomem se setkáš i v Babičce - tu ovšem dokonale připraveným a cizelovaným — i v ostatních beletristických dílech Němcové. Naléhavěji nebo tlumivěji, ale vždy se ti ozve takové neskutečné místo v jejím skutečnostném umění. Něco jako zázrak, který v kritické chvíli otevře lidské srdce. Němcová staví, staví z pevné země vzhůru — a pak neočekávaně spouští z oblak stříbrnou nit, která tě vede do ráje. A to je — nouze. Východisko z nouze. Najdeš je, kde jiného východiska pro Němcovou není, kde jiné, skutečnější, konkrétnější, řekl bych pozemštější, nezná. (Znala zpaměti celého Heina. Jaká běda, že nemohla znát i jeho přátele! -- J. Fučík zde myslil především Heinova přítele Karla Marxe. (Pozn. vyd.))

A přece ti ta rajská melodie naprosto nezní falešně. Cítíš-li nouzové východisko v povídce o zámku a podzámčí jako kaz, je to výjimka. Nikde jinde ti takto nepřekáží a ani tam tě neuráží, jak by tě musila urážet lež. Je to zlom, je to čin násilný a nemůžeš jej nepozorovat; ale není to faleš. Žádné vypravěčské umění by se nemohlo takto přenést přes celou propast do jiné sféry, kdyby tu nebylo vnitřního organického spojení.

Naslouchej tiše! Co slyšíš?

Hlas dítěte.

Bojovná mysl — nikoli ojediněle v dějinách — se tu stýká s myslí dětskou. Oprošťuje si životní proces ode všech složitostí (jež zná), přeskakuje celé dlouhé období vývoje i zápasů (jež nezná), zjednodušuje si je na prostý akt zásahu dobrého člověka. I tu se lidé musí změnit, má-li být lépe; ale stačí zásah babičky, doktora, dělníka, aby se již měnili, aby nalézali sami sebe, aby se stávali lidmi v onom nejvyšším, nejdokonalejším tvaru, jaký dnes žije jen v duši dětské.

Mohl bys snad v tom procesu změny hledat i symbol, ale to by bylo bláhové a namyšlené. Je to daleko prostší, přímější, a proto silnější: dětsky důvěřivý poměr k dobrému a jeho konečné nepřemožitelnosti. Dětství člověka — a stejně i dětství lidské společnosti—zná nejkrásnější, čiré, křišťálové vztahy mezi lidmi. Je to životodárná krása, která pak teskně zmírá, zasypána, znetvořena někde hluboko v srdci každého člověka — a nikdy neumírá docela. A pro ni, pro tuto lidskou krásu, se Němcová vrací k dětství vždy, když své vidění života chce završit výhledem do radosti a štěstí.

Odtud je její zcela zvláštní, pohanská zbožnost. Odtud je její naivita, jež bývá tak male chápána; není jen líbezná, je i silná, mocná, jaká hory přenáší. A odtud tedy je i její výraz pro optimismus. Tvar, v nějž odlévá svůj optimismus, který sám — jak jsi už viděl — pramení zcela jinde: v osvobodivé převratnosti jejího myšlení i jednání.

Ze všech kadlubů, jichž mohla v nevidomí k tomu užít, tento jediný byl pravý. Proto necítíš falše. Není jí tu.

Ba víc: ten návrat k dětství u Němcové vnímáš a právem vnímáš jako organické pokračování její cesty vpřed. Neboť průzračně čisté, křišťálové vztahy mezi lidmi — to není jen prvotný, ale i konečný stav lidské společnosti, to je to nejvyšší, oč usilují výboje nového člověka.

Toho dne, kdy se začneš dívat ke skutečným pramenům života, začneš se znovu učit historii. Kdy přestaneš vidět lidi ve vzduchoprázdnu nebo jen v odvozených skutečnostech a spatříš je živé vedle živých, s nimi nebo proti nim v reálném procesu bytí, změní se ti i jejich ustálená podoba. Tak také uvidíš, že Božena Němcová není jen sladká, okouzlená duše, jen spanilá žena se srdcem bez konce toužícím a s nepochopitelně krutým osudem; také ne jen trpitelka, hodná pozdní a nepotřebné lítosti; ale i duše odvážná, žena nová, s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka.

Chotiměř u Domažlic v únoru 1940