Jiří Dimitrov: Obhajuji!

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 12. 2012

ZÁVĚREČNÁ ŘEČ PŘED SOUDEM V LIPSKU

PRONESENÁ 16. XII. 1933

Dimitrov: Na základě paragrafu 258 procesního kodexu mám právo promluvit jako obhájce i jako obviněný.

Předseda: Máte právo na poslední slovo; to se vám udílí.

Dimitrov: Na základě procesního kodexu mám právo polemizovat s prokuraturou a potom ještě přistoupit k poslednímu slovu.

Páni soudcové, páni žalobci, páni obhájci! Již na začátku tohoto procesu, před třemi měsíci, jsem se já jako obviněný obrátil dopisem na předsedu soudu. Psal jsem v něm, že lituji, že moje výroky vedly k střetnutí. Avšak stavím se rozhodně proti tomu, že bych byl úmyslně zneužil práva na kladení otázek a podávání výkladů k propagačním cílům. Poněvadž jsem byl nevinně obžalován, snažil jsem se obhájit se všemi prostředky, které jsem měl k dispozici.

"Připouštím," napsal jsem, "že některé mé otázky nebyly vždy kladeny správně z hlediska právnické formy. To však je pochopitelné z toho důvodu, že nejsem s německým právem obeznámen. Mimoto se účastním poprvé ve svém životě podobného soudního procesu. Kdybych měl obhájce podle svého výběru, bezpochyby bych se vyhnul takovým nepříjemným nedopatřením ve své obhajobě. Připomínám, že všechny mé návrhy na právní zástupce (advokáty Dečeva, Giafferiho, Campinchiho, Thoreze, Grigorova, Leo Gallachera z Ameriky a dr. Lehmana ze Saarbruckenu) byly z různých důvodů říšským soudem zamítnuty, a dokonce panu Dečevovi, jak zřejmo, odmítnuto i vstupní povolení. Nemám žádnou osobní nedůvěru k panu dr. Paulu Teichertovi jako osobě a advokátu, avšak za současné situace v Německu nemohu mít nezbytnou důvěru k Teichertovi jako oficiálnímu obhájci. Proto jsem se snažil obhajovat se sám, přičemž jsem se dopustil nemálo nesprávností z hlediska právnického.

V zájmu své obhajoby před soudem, a domnívám se, že i v zájmu normálního průběhu procesu, ještě jednou a naposledy se obracím k nejvyššímu soudu s prosbou, aby dovolil advokátu Marcelu Villardovi, který právě dostal plnou moc od mé sestry, mne obhajovat.

Jestliže tento můj návrh bude bohužel též odmítnut, nezbude mi nic jiného než se obhajovat sám, jak umím a rozumím."

Když byl i tento můj návrh zamítnut, rozhodl jsem se obhajovat se sám. Nepotřebuji ani medu ani jedu krasořeči obhájce mně vnuceného a až dosud jsem se obhajoval bez pomoci advokáta. Je nanejvýš jasné, že se vůbec neztotožňuji ani nyní s obhajovací řečí dr. Teicherta. Pro mou obhajobu má význam pouze to, co jsem až dosud před soudem prohlásil, a to, co řeknu nyní. Nechtěl bych se svého spolustraníka Torglera dotknout - podle mého názoru byl již dosti urážen svým obhájcem - avšak musím otevřeně prohlásit: dávám přednost tomu, že budu nevinně odsouzen k smrti německým soudem, před osvobozením po takové obhajobě, se kterou dr. Sack vystoupil v Torglerův prospěch.

Předseda (přerušuje Dimitrova): To není vaší věcí, abyste se tu zabýval kritikou.

Dimitrov: Připouštím, že mluvím jazykem ostrým a tvrdým. Můj boj a můj život byly vždy také ostré a tvrdé. Avšak moje řeč je otevřená a upřímná. Navykl jsem si nazývat věci jejich pravými jmény. Nejsem advokát, který zde obhajuje klienta jen z povinnosti.

 

Obhajuji se jako obviněný komunista.

Obhajuji svou vlastní komunistickou revoluční čest.

Obhajuji své ideje, své komunistické přesvědčení.

Obhajuji smysl a obsah svého života.

 

A proto každý můj výrok, pronesený před soudem, je - možno říci - krev mé krve a tělo mého těla. Každé mé slovo je výrazem nejhlubšího rozhořčení proti nespravedlivému obvinění, proti faktu, že takový protikomunistický zločin se připisuje komunistům.

Bylo mi často vytýkáno, že nejvyšší německý soud neberu vážně. To je naprosto neoprávněné.

Je pravda, že pro mne jako komunistu je nejvyšším zákonem program Komunistické internacionály a nejvyšším soudem mezinárodní kontrolní komise při Komunistické internacionále.

Avšak pro mne jako obviněného je nejvyšší soud instancí, k níž musím chovat veškerou vážnost nejen proto, že se skládá z vysoce kvalifikovaných soudců, nýbrž i proto, že tento soud je velmi důležitým orgánem říšské moci, důležitým orgánem vládnoucího společenského řádu - instancí, která může s konečnou platností vyměřit nejvyšší trest. Mohu říci s klidným svědomím, že jsem před soudem, a tím i před veřejností na všechny otázky odpověděl podle pravdy. Co se týká mé politické strany, která je v ilegalitě, odmítl jsem jakékoli výpovědi. Mluvil jsem vždy vážně a s pocitem nejhlubšího přesvědčení.

Předseda: Nebudu trpět, abyste se zde, v tomto sále, zabýval komunistickou propagandou. Dělal jste to po celou dobu. Budete-li v tomto duchu pokračovat, odejmu vám slovo.

Dimitrov: Musím rozhodně odmítnout tvrzení, že jsem sledoval propagační cíle. Je možné, že moje obhajoba měla určitý propagační účinek. Připouštím, že mé chování před soudem také může sloužit jako příklad pro obviněného komunistu. Ale to nebyl cíl mé obhajoby. Mým cílem bylo vyvrátit obžalobu, že Dimitrov, Torgler, Popov a Tanev, Komunistická strana Německa a Komunistická internacionála měli nějaký vztah k požáru.

Vím, že nikdo v Bulharsku nevěří v naši údajnou účast na požáru říšského sněmu. Vím, že v cizině vůbec tomu stěží kdo uvěří. Avšak v Německu jsou jiné poměry, zde je možno uvěřit takovému podivnému obvinění. A proto jsem chtěl dokázat, že komunistická strana neměla a nemá nic společného s účastí na takovém zločinu.

Mluvíme-li o propagandě, mělo mnoho zdejších výroků takový charakter. Řeči Goebbelsovy a Göringovy měly také nepřímo propagační účinek ve prospěch komunismu, avšak nikdo je nemůže činit odpovědnými za to, že jejich řeči takový propagační účinek měly.

(V síni pozdvižení a smích.)

V tisku mi bylo všemožně spíláno - to mi bylo lhostejné - ale ve spojitosti se mnou nazývali i můj bulharský národ "divošským" a "barbarským", mne nazývali "temným balkánským subjektem", "divokým Bulharem", a to nemohu přejít mlčením.

Je pravda, že bulharský fašismus je divošský a barbarský. Avšak bulharská dělnická třída, rolnictvo a lidová inteligence nejsou ani divochy, ani barbary. Úroveň hmotné kultury na Balkáně není nepochybně tak vysoká jako v ostatních evropských zemích, ale duševně a politicky nejsou naše lidové masy na nižší úrovni než masy v ostatních evropských zemích. Náš politický boj, naše politické snahy v Bulharsku nejsou nižší než v ostatních zemích. Národ, který po 500 let žil pod cizím jařmem, aniž ztratil svou národnost a jazyk, naše dělnická třída a rolnictvo, které bojovaly a bojují proti bulharskému fašismu a za komunismus - takový národ není ani divošský, ani barbarský. Divochy a barbary v Bulharsku jsou pouze fašisté. Ale ptám se vás, pane předsedo: V které zemi nejsou fašisté divochy a barbary?

Předseda (přerušuje Dimitrova): Nechcete snad narážet na politické poměry v Německu?

Dimitrov (s ironickým úsměvem): Samozřejmě že ne, pane předsedo. Ještě mnohem dříve, než německý císař Karel V. řekl, že německy hovoří jen se svými koňmi, a v době, kdy němečtí šlechtici a vzdělanci psali pouze latinsky a za německý jazyk se styděli, v "barbarském" Bulharsku apoštolové Cyril a Metoděj vytvořili a rozšiřovali starobulharské písmo.

Bulharský národ všemi silami a úporně bojoval proti cizí nadvládě. A proto protestuji proti napadání bulharského národa. Nemám důvodu stydět se za svůj bulharský původ a jsem hrdý na to, že jsem synem bulharské dělnické třídy.

Dříve než promluvím k základní otázce, musím poukázat na toto: dr. Teichert nám vytkl, že jsme se sami dostali do postavení obviněných z požáru říšského sněmu. Na to musím odpovědět, že od 9. března, kdy nás zatkli, do počátku tohoto procesu uplynula dlouhá doba.

V této době mohly být vypátrány všechny momenty, které vyvolávají podezření. V době předběžného vyšetřování jsem hovořil s odpovědnými činiteli tzv. požární komise o požáru říšského sněmu; tito úřed níci mi řekli, že Bulhaři nejsou vinni požárem říšského sněmu. Obviňovali nás pouze z toho, že jsme žili s cizími pasy pod cizími jmény, bez správných adres atd.

Předseda: To, o čem nyní hovoříte, se v procesu neprojednávalo, a proto nemáte právo nyní o tom hovořit.

Dimitrov: Pane předsedo, v té době měly být všechny údaje prozkoumány, abychom mohli být tohoto obvinění zbaveni. V obsazovacím spise se říká, že Dimitrov, Popov a Tanev tvrdí, že jsou bulharskými emigranty. Avšak přesto se mělo považovat za dokázané, že se zdržují v Německu kvůli ilegální práci! V obžalovacím spise se říká, že jsou "zplnomocněnci komunistické strany v Moskvě pro přípravu ozbrojeného povstání".

Na stránce 83 obžalovacího spisu se říká, že přestože Dimitrov prohlásil, že nebyl v Berlíně od 25. do 28. února, nemění to nic na věci a neosvobozuje to Dimitrova od obvinění z účasti na požáru. To je zřejmé, stojí dále v obžalobě, nejen z výpovědí Hellmerových; také ostatní skutečnosti mluví pro to, že...

Předseda (přerušuje Dimitrova): Nemusíte zde předčítat celý obžalovací spis, je nám dostatečně znám.

Dimitrov: Musím říci, že tři čtvrtiny toho všeho, co zde u soudu řekl prokurátor a obhájci, je všem dávno známo, avšak oni to zde přesto opakovali. (V síni pozdvižení a smích.) Hellmer řekl, že Dimitrov a van der Lubbe byli v restauraci "Bayernhof". Později jsem četl v obžalovacím spise: "I když Dimitrov nebyl přistižen na místě činu, účastnil se přesto založení požáru v říšském sněmu. Odjel do Mnichova, aby si zajistil alibi. Brožury nalezené u Dimitrova ukazují, že se účastnil komunistického hnutí v Německu."

To byly základy narychlo sestavené obžaloby, která je nedochůdčetem.

Předseda (přerušuje Dimitrova): Nesmíte používat takových výrazů o obžalobě.

Dimitrov: Budu hledat jiný výraz.

Předseda: Ale ne tak nepřípustný.

Dimitrov: Vracím se k metodám obžaloby a k obžalovacímu spisu v jiné spojitosti.

Charakter tohoto procesu byl určen tezí, že požár říšského sněmu je dílem Komunistické strany Německa, ba dokonce světového komunismu. Tento protikomunistický čin - požár říšského sněmu - byl připsán komunistům, byl prohlášen za signál ke komunistickému povstání, za výzvu ke změně německé ústavy. Touto tezí byl celému procesu dán protikomunistický charakter. V obžalovacím spise se říká: "...Obžaloba zastává stanovisko, že tento zločin se měl stát výzvou, signálem pro nepřátele státu, kteří chtěli potom podniknout generální útok proti německému státu, aby jej zničili a na jeho místo nastolili diktaturu proletariátu, sovětský stát z milosti III. internacionály..."

Páni soudcové! Není to poprvé, co se podobný čin připisuje komunistům. Nemohu zde vyjmenovat všechny případy toho druhu. Připomínám železniční atentát zde, v Německu, v okolí Juterbogu, spáchaný jedním psychopatem, dobrodruhem, provokatérem. Tehdy nejen v Německu, nýbrž i v jiných zemích se po celé týdny tvrdilo, že je to dílo Komunistické strany Německa, že je to teroristický čin komunistů. Potom se ukázalo, že pachatelem byl psychopat a dobrodruh Matuschka. Byl zatčen a odsouzen.

Uvedu jiný příklad - vražda francouzského presidenta, spáchaná Gorgulovem. Tehdy se též ve všech zemích psalo, že je v tom vidět ruku komunistů. O Gorgulovovi se psalo jako o komunistovi - sovětském agentu. A co se ukázalo? Zjistilo se, že tento atentát byl organizován bělogvardějci a že Gorgulov je provokatér, který chtěl způsobit roztržku ve vztazích mezi Sovětským svazem a Francií.

Připomínám také atentát v sofijské katedrále. Tento atentát nebyl organizován Komunistickou stranou Bulharska, ale komunistická strana byla za to pronásledována. Dva tisíce dělníků, rolníků a příslušníků inteligence bylo zvířecky zavražděno fašistickými bandami pod záminkou, že katedrála byla vyhozena do vzduchu komunisty. Tato provokace s výbuchem v sofijské katedrále byla organizována bulharskou policií. Již v roce 1920 náčelník sofijské policie Prutkin organizoval sám v době železničářské stávky pumový atentát jako provokaci proti bulharským dělníkům.

Předseda (přerušuje Dimitrova): To se netýká procesu.

Dimitrov: Policejní úředník Heller zde mluvil o komunistické propagandě využívající požáru říšského sněmu atd. Zeptal jsem se ho, zda mu nejsou známy případy, kdy požáry založené samými podnikateli, byly pak přisuzovány komunistům. Ve "Volkischer Beobachter" z 5. října stojí, že policie ve Štětině...

Předseda: Tento článek nebyl předložen během procesu.

Dimitrov (pokouší se pokračovat).

Předseda: Neodvažujte se zde mluvit o věcech, které se netýkají procesu.

Dimitrov: Řada požárů...

Předseda (opět přerušuje Dimitrova) .

Dimitrov: Bylo to podkladem vyšetřování, poněvadž řada požárů zde byla svalována na komunisty. Potom se ukázalo, že to udělali podnikatelé, aby dostali objednávky! Připomenu ještě toto: padělání dokumentů. Existuje velké množství padělaných dokumentů, kterých bylo využito proti dělnické třídě. Takových případů je mnoho. Připomínám však pouze známý dopis Zinověvův. Tento dopis Zinověv nikdy nepsal. Byl padělán. Tohoto padělaného dokumentu využili angličtí konzervativci proti dělnické třídě. Připomenu ještě řadu padělaných dokumentů, které figurovaly zde v Německu...

Předseda: To vybočuje z hranic soudního řízení.

Dimitrov: Tvrdilo se zde, že požár říšského sněmu měl sloužit jako signál k ozbrojenému povstání. Snažili se to odůvodnit takto: Göring zde před soudem prohlásil, ze Komunistická strana Německa v okamžiku, kdy Hitler přišel k moci, byla nucena pozvednout náladu svých mas a něco podniknout. Řekl: "Komunisté byli nuceni něco učinit - teď, anebo nikdy!" Řekl, že komunistická strana již po léta vybízela k boji proti nacionálnímu socialismu a že Komunistická strana Německa neměla v okamžiku, kdy se nacionální socialisté ujali moci, jiného východiska, než něco podniknout - teď, anebo nikdy. Nejvyšší prokurátor se snažil formulovat tuto tezi přesněji a ještě "chytřeji".

Předseda: Nedopustím, abyste se zde dotýkal nejvyššího prokurátora.

Dimitrov: To, co Göring tvrdil, zde nejvyšší prokurátor jakožto vyšší žalobce rozvinul. Nejvyšší prokurátor dr. Werner řekl: "Komunistická strana byla v takovém postavení, že buď se musila vzdát bez boje, nebo boj přijmout, ačkoliv nebyla dokonale připravena. Byla to jediná šance, která komunistické straně za daných podmínek zbývala. Buď se musila zříci svého cíle a boje, nebo se rozhodnout pro určitý akt zoufalství, hrát vabang - to by bylo ještě mohlo za určitých podmínek zachránit situaci. Akce se mohla zhroutit, avšak ani tehdy by situace nebyla horší, než kdyby se komunistická strana vzdala bez boje." Tato teze, přisuzovaná komunistické straně, není komunistickou tezí. Takový předpoklad dokazuje, že nepřátelé komunistické strany ji špatně znají. Kdo chce účinně bojovat se svým protivníkem, musí ho dobře znát. Zákaz strany, rozpuštění masových organizací, ztráta legálnosti - to všechno samozřejmě jsou těžké údery proti revolučnímu hnutí. Avšak to zdaleka neznamená, že tím je vše ztraceno.

V únoru 1933 stála komunistická strana před nebezpečím zákazu. Komunistický tisk byl zastaven, očekával se zákaz komunistické strany. Komunistická strana Německa to očekávala. Mluvilo se o tom v letácích a v novinách. Komunistická strana Německa dobře věděla, že v mnoha zemích byly komunistické strany zakázány, přesto však pokračovaly ve své práci a v boji. Komunistické strany jsou zakázány v Polsku, Bulharsku, Itálii a i v některých jiných zemích.

Mohu o tom mluvit na základě zkušeností Komunistické strany Bulharska. Po povstání v r. 1923 byla Komunistická strana Bulharska zakázána, ale pracovala dále, a přes nesčíslné oběti, které to stálo, byla silnější než před r. 1923. To chápe každý kriticky myslící člověk.

Komunistická strana Německa, ačkoliv ilegální, může ve vhodné chvíli provést revoluci. To dokazuje zkušenost komunistické strany v Rusku. Komunistická strana v Rusku byla ilegální, vystavena krvavému pronásledování, avšak nakonec se dělnická třída s komunistickou stranou v čele ujala moci. Vedoucí činitelé Komunistické strany Německa nemohli tedy být toho názoru, že je všechno ztraceno a že je strana postavena před otázku buď - anebo: buď povstání, nebo zánik. Taková hloupá myšlenka nemohla ve vedení komunistické strany najít místo. Komunistická strana Německa jasně věděla, že ilegální práce stojí mnoho obětí, že vyžaduje odvahu a sebeobětování, avšak věděla také, že její revoluční síly se zpevní a že se ukáže schopnost uskutečnit úkoly, které má před sebou. A proto je zcela vyloučeno, že by komunistická strana chtěla tedy hrát vabang. Komunisté na štěstí nejsou tak krátkozrací jako jejich protivníci a neupadají v paniku ani za nejobtížnějších situací.

K tomu je třeba ještě podotknout, že Komunistická strana Německa jakož i ostatní komunistické strany jsou sekcemi Komunistické internacionály. Co je to Komunistická internacionála? Dovolím si citovat stanovy Komunistické internacionály.

První paragraf stanov zní: "Komunistická internacionála - mezinárodni dělnické sdruženi - je sdružením komunistických stran v rozličných zemích, je jedinou světovou komunistickou stranou. Jsouc vůdcem a organizátorem světového revolučního hnutí proletariátu, nositelkou zásad a cílů komunismu, Komunistická internacionála bojuje za většinu dělnické třídy a širokých vrstev nemajetného rolnictva, za nastolení světové diktatury proletariátu, za vybudování světového svazu socialistických republik, za úplné odstraněni tříd a za uskutečnění socialismu, tohoto prvního stupně komunistické společnosti."

V této miliónové světové straně, Komunistické internacionále, je nejsilnější Všesvazová komunistická strana (bolševiků). Je to vládnoucí strana v Sovětském svazu - největším státě světa. Komunistická internacionála - světová komunistická strana - hodnotí politickou situaci společně s vedením komunistických stran všech zemí.

Komunistická internacionála, jíž jsou bezprostředně odpovědny všechny sekce, není organizací spiklenců, nýbrž světovou politickou stranou. Taková světová strana si na povstání ani revoluci nehraje. Taková světová strana nemůže říkat něco oficiálně miliónům svých přívrženců a zároveň potajmu činit opak. Taková politická strana, drahý doktore Sacku, nezná podvojné účetnictví.

Dr. Sack: Dobře, pokračujte ve své komunistické propagandě.

Dimitrov: Taková strana, když se obrací k miliónovým masám proletariátu, když učiní rozhodnutí o své taktice a nejbližších úkolech, činí tak vážně, s plným vědomím své odpovědnosti. Budu zde citovat některá usnesení XII. zasedání Výkonného výboru Komunistické internacionály. Poněvadž tato usnesení byla zde před soudem již citována, mám právo je přečíst.

Podle těchto usnesení základní úkol Komunistické strany Německa spočívá v tomto:

"Mobilizovat miliónové masy pracujících na obranu jejich ohrožených zájmů, proti jejich ožebra čování monopolním kapitálem, proti mimořádným dekretům, proti nacionalismu a šovinismu pomocí hospodářských a politických stávek; bojem za proletářský internacionalismus, demonstracemi přivést masy k všeobecné politické stávce, získat základní sociálně demokratické masy a rozhodně odstranit slabiny v odborech. Hlavní heslo, které Komunistická strana Německa musí postavit proti heslu fašistické diktatury ("III. říše") i proti heslu sociálně demokratické strany ("II. republika"), zní: Za dělnicko-rolnickou republiku, tj. za sovětské socialistické Německo, které zajišťuje možnost dobrovolného připojení rakouského národa a jiných německých oblastí."

Masovou práci, masový boj, masový odpor, jednotnou frontu, žádná dobrodružství. To je alfa i omega komunistické taktiky.

U mne byla nalezena výzva Výkonného výboru Komunistické internacionály. Domnívám se, že ji také mohu citovat. V této výzvě jsou mimořádně důležité dva body. Mluví se v ní o demonstracích v různých zemích ve spojitosti s událostmi v Německu. Dále se v ní mluví o úkolech komunistické strany v boji proti nacionálně socialistickému teroru a také o ochraně organizací a tisku dělnické třídy.

V této výzvě se mimo jiné říká: "Hlavní překážkou na cestě k vybudování jednotné bojové fronty komunistického a sociálně demokratického dělnictva byla a je politika spolupráce s buržoazií, vedená sociálně demokratickou stranou, která nyní vystavila mezinárodní proletariát úderům třídního nepřítele. Tato politika spolupráce s buržoazií, známá jako tzv. politika "menšího zla", vedla ve skutečnosti v Německu k vítězství fašistické reakce.

Komunistická internacionála a komunistické strany všech zemí nejednou ukázaly svou ochotu ke společnému boji se sociálně demokratickými dělníky proti nástupu kapitálu, politické reakci a válečnému nebezpečí. Komunistické strany byly organizátory společného boje komunistických, sociálně demokratických a nestranických dělníků proti vůli vůdců sociálně demokratických stran, kteří systematicky porušovali jednotnou frontu dělnických mas.

Ještě před 20. červencem minulého roku, po svržení pruské sociálně demokratické vlády von Pappenem, navrhla Komunistická strana Německa Německé sociálně demokratické straně a Všeněmeckému sdružení odborových svazů organizovat společnou stávku proti fašismu. Ale Německá sociálně demokratická strana a Všeněmecké sdružení odborových svazů se souhlasem celé II. internacionály kvalifikovaly návrh na organizaci všeobecné stávky jako provokaci. Komunistická strana obnovila svůj návrh na společnou akci v okamžiku, kdy Hitler přišel k moci, vyzývajíc ústřední výbor sociálně demokratické strany a vedení Všeněmeckého sdružení odborových svazů, aby společně organizovaly odpor proti fašismu, ale i tentokráte byla odmítnuta. Ba co více, když v listopadu minulého roku berlínští dopravní dělníci jednomyslně vyhlásili stávku proti snížení mezd, sociální demokracie prolomila jednotnou frontu boje. Praxe mezinárodního dělnického hnutí je plna podobných případů.

Avšak ve výzvě byra sociálně demokratické internacionály z 19. února t. r. je uveřejněno prohlášení sociálně demokratických stran, které tvoří tuto internacionálu, že jsou ochotny vytvořit jednotnou frontu s komunisty v boji proti fašistické reakci v Německu. Toto prohlášení je v ostrém rozporu se všemi dosavadními činy Socialistické internacionály a sociálně demokratických stran. Celá dosavadní politika a činnost Socialistické internacionály jsou pro Komunistickou internacionálu a komunistické strany důvodem, aby nevěřily upřímnosti prohlášení byra Socialistické dělnické internacionály, která činí tento návrh právě v okamžiku, kdy v mnoha zemích, a především v Německu dělnické masy vzaly samy do svých rukou organizování jednotné bojové fronty.

Přesto však před tváří fašismu, nastupujícího proti německé dělnické třídě a rozpoutávajícího všechny síly světové reakce, vyzývá Výkonný výbor Komunistické internacionály všechny komunistické strany, aby se ještě jednou pokusily utvořit jednotnou frontu se sociálně demokratickými dělnickými masami prostřednictvím sociálně demokratických stran. Výkonný výbor Komunistické internacionály činí tento pokus s pevným přesvědčením, že by jednotná fronta dělnické třídy proti buržoazii odrazila nastup kapitálu a fašismu a mimořádně urychlila nevyhnutelné odstranění jakéhokoli kapitalistického vykořisťování.

S ohledem na svéráznost podmínek v různých zemích a na rozličnost konkrétních bojových úkolů, stojících před dělnickou třídou v jednotlivých zemích, mohou být dohody mezi komunistickými a sociálně demokratickými stranami o určitých akcích proti buržoazii nejúspěšněji provedeny v mezích jednotlivých zemí. A proto Výkonný výbor Komunistické internacionály doporučuje komunistickým stranám, aby podaly jednotlivým ústředním výborům sociálně demokratických stran, které jsou členy Socialistické internacionály, své návrhy na společnou činnost proti fašismu a nástupu kapitálu.

V těchto dohodách musí být zásadně vytyčeny základní podmínky společného boje proti nástupu kapitálu a fašismu. Bez konkrétního programu akcí proti buržoazii by každá mezistranická dohoda byla namířena proti zájmům dělnické třídy...

Před tváří celé mezinárodní dělnické třídy Výkonný výbor Komunistické internacionály činí tento návrh a vyzývá všechny komunistické strany - a v prvé řadě Komunistickou stranu Německa - aby bez vyčkání výsledků jednání a dohod společného boje se sociální demokracií ihned začaly organizovat společné akční výbory jak se sociálně demokratickými dělníky, tak i s dělníky jiných politických směrů.

Komunisté celým svým dlouholetým bojem dokázali, že byli - a vždy budou - nejen slovy, nýbrž i činy v prvních řadách boje za jednotnou frontu třídních akcí proti buržoazii.

Výkonný výbor Komunistické internacionály je pevně přesvědčen, že sociálně demokratičtí a bezpartijní dělníci bez ohledu na poměr vůdců sociální demokracie k vytvoření jednotné fronty zdolají všechny překážky a společně s komunisty uskuteční jednotnou frontu nejen slovem, nýbrž i skutkem.

Právě nyní, kdy německý fašismus organizuje neslýchanou provokaci (požár říšského sněmu, padělaný dokument o povstání atd.) s úmyslem zničit dělnické hnutí v Německu, musí každý dělník pochopit svou třídní povinnost v boji proti nástupu kapitalismu a fašistické reakce. "

V této výzvě se nic neříká o bezprostředním boji za převzetí moci. Tento úkol nebyl vytyčen ani Komunistickou stranou Německa, ani Komunistickou internacionálou. Mohu však říci, že program Komunistické internacionály předpokládá ozbrojené povstání. Soud z toho vyvodil, že když si komunistická strana dává za cíl ozbrojené povstání, znamená to, že toto povstání se bezprostředně chystalo a mělo vypuknout. Ale to je nelogické, nesprávné, abych neřekl něco více. Ano, samozřejmě, boj o diktaturu proletariátu je úkolem komunistických stran v celém světě. Je to naše zásada, náš cíl. Je to však určitý program, pro jehož uskutečnění je třeba nejen sil dělnické třídy, nýbrž i ostatních vrstev pracujících.

Je všeobecně známo, že Komunistická strana Německa byla pro proletářskou revoluci. Avšak otázka spočívá v tom, zda zmíněné povstání za účelem převzetí moci mělo skutečně začít 27. února ve spojitosti s požárem říšského sněmu.

Co ukázalo soudní vyšetřování, páni soudcové? Legenda, že požár říšského sněmu je dílem komunistů, se úplně zhroutila. Nebudu zde citovat svědecké výpovědi, jako to učinili ostatní obhájci. Tato otázka je však naprosto jasná každému člověku s normálním úsudkem. Požár říšského sněmu není v žádné spojitosti s činností komunistické strany - nejen s povstáním, nýbrž ani s demonstracemi, stávkami nebo jinými akcemi podobného druhu. Je to plně dokázáno soudním vyšetřováním. Požár říšského sněmu - nemluvím o výpovědi zločinců a psychopatů - nebyl pro nikoho signálem k povstání. Nikdo nezpozoroval ve spojitosti s požárem žádné akce, činy, pokusy o povstání. Nikdo nic takového tehdy neslyšel. Všechny povídačky toho druhu jsou mnohem pozdějšího data. V té době byli dělníci v obraně proti nástupu fašismu. Komunistická strana se pokoušela organizovat odpor mas, obranu. Je ale dokázáno, že požár říšského sněmu byl záminkou, předehrou k široce založenému zničujícímu pochodu proti dělnické třídě a její avantgardě - Komunistické straně Německa.

Je nezvratně dokázáno, že odpovědní vládní činitelé nemyslili vůbec 27.-28. února na nebezpečí komunistického povstání. Položil jsem o tom mnoho otázek předvolaným svědkům. Ptal jsem se především Hellera, znamenitého Karwahneho (v sále smích), Freye, hraběte Helldorfa, policejních úředníků. S různými obměnami odpověděli všichni, že nic nevěděli, nic neslyšeli o tom, že by mělo vypuknout komunistické povstání. To znamená, že vládnoucí kruhy neučinily absolutně žádna opatřeni.

Předseda: Soudu však byla doručena výpověď velitele Západního oddělení policie, týkající se této otázky.

Dimitrov: Velitel Západního oddělení policie ve své výpovědi říká, že ho Göring k sobě pozval a dal mu instrukce k boji proti komunistické straně, tj. k boji proti komunistickým schůzím, stávkám, demonstracím, volební kampani atd. Ale dokonce i tato výpověď neříká nic o tom, že by byla činěna opatření proti bezprostředně hrozícímu komunistickému povstání.

Včera zde o tom mluvil též advokát Seuffert. Vyvodil, že nikdo z vládnoucích kruhů tehdy povstání neočekával. Odvolával se na Goebbelse a poukázal na to, ze Goebbels zpočátku nevěřil zprávě o požáru říšského sněmu. Bylo-li tomu skutečně tak, je jiná otázka.

V tomto směru je důkazem i mimořádné nařízení německé vlády z 28. února 1933. Bylo vydáno ihned po požáru. Přečtěte si to nařízení. Co tam stojí? Stojí tam, že se mění ty a ty paragrafy ústavy a zvláště paragraf o svobodě organizování, svobodě tisku, nedotknutelnosti osoby, nedotknutelnosti obydli atd. Podstatou tohoto mimořádného nařízení - jeho druhého paragrafu - je pochod proti dělnické třídě...

Předseda: Ne proti dělníkům, nýbrž proti komunistům...

Dimitrov: Musím říci, že na základě tohoto mimořádného nařízení byli zatčeni nejen komunisté, nýbrž i sociálně demokratičtí a křesťanští dělníci a jejich organizace byly rozpuštěny. Rád bych zdůraznil, že tento dekret nebyl namířen pouze proti Komunistické straně Německa, ačkoliv samozřejmě především proti ní, nýbrž i proti ostatním opozičním stranám a skupinám. Tohoto zákona bylo třeba k vyhlášení výjimečného stavu a je bezprostředně, organicky svázán s požárem říšského sněmu.

Předseda: Budete-li napadat říšskou vládu, odejmu vám slovo.

Dimitrov: V tomto procesu zůstává jedna otázka dokonale nejasná.

Předseda: Mluvte k soudcům, nikoli do sálu, jinak může být vaše řeč pokládána za propagandu.

Dimitrov: Jedna otázka nebyla objasněna ani prokuraturou, ani obhájci. Nedivím se, že to nepovažovali za nutné. Mají z této otázky velký strach. Je to otázka, jaká byla politická situace v Německu v únoru 1933. Musím se u ní zastavit. Politická situace koncem února byla taková, že se uvnitř tábora nacionální fronty rozpoutal boj...

Předseda: Dostáváte se do oblasti, jíž se dotýkat jsem vám již nejednou zakázal.

Dimitrov: Rád bych připomněl svůj návrh soudu, aby byla přizvána řada svědků: Schleicher, Bruning, Papen, Hugenberg, druhý předseda organizace Stahlhelm, Dusterberg a jiní.

Předseda: Ale soud odmítl přizvat tyto svědky, proto se nesmíte u toho zastavovat.

Dimitrov: Vím to a vím také proč.

Předseda: Je mi nepříjemné, že vás nyní musím stále přerušovat, avšak musíte se držet mých příkazů.

Dimitrov: Tento vnitřní boj v nacionálním táboře vznikl ve spojitosti se zákulisním bojem v hospodářských kruzích Německa. Boj byl na jedné straně veden kruhy Thyssen-Krupp (válečný průmysl), které po mnoho let financovaly nacionálně socialistické hnutí, a na druhé straně jejich konkurenty, kteří měli být odstrčeni do pozadí.

Thyssen a Krupp chtěli nastolit v zemi princip samovlády a absolutismu prakticky pod svým vedením, aby tak rozhodně snížili životní úroveň dělnické třídy; a proto bylo třeba rozdrtit revoluční proletariát. Komunistická strana se v té době snažila vybudovat jednotnou frontu, aby sjednotila síly na obranu proti pokusům o zničení dělnického hnutí nacionálními socialisty. Část sociálně demokratických dělníků cítila nutnost jednotné fronty dělnické třídy. Tisíce sociálně demokratických dělníků vstoupilo do řad Komunistické strany Německa. Avšak v únoru a v březnu úkol ustavení jednotné fronty vůbec neznamenal ozbrojené povstání a přípravu k němu, nýbrž znamenal pouze mobilizaci dělnické třídy proti loupežnému pochodu kapitalistů a proti násilí nacionálních socialistů.

Předseda (přerušuje Dimitrova): Vždy jste zdůrazňoval, že se zajímáte jen o politické poměry v Bulharsku, ale vaše nynější výroky dokazují, že jste projevil hluboký zájem i o německé politické otázky.

Dimitrov: Pane předsedo, vy mi zde cosi vytýkáte. Mohu vám k tomu říci toto: Jako bulharský revolucionář se zajímám o revoluční hnutí ve všech zemích, zajímám se například i o jihoamerické otázky a znám je možná nikoli hůře než německé, přestože jsem nikdy v Americe nebyl. To však neznamená, když v Jižní Americe vyhoří nějaký parlament, že je to moje vina.

Ze soudního řízení jsem se zde mnohému naučil a následkem mého politického postřehu se mi staly mnohé podrobnosti úplně jasnými.

V politické situaci tohoto období byly dva hlavní momenty: první - snaha nacionálních socialistů o samovládu, druhý - jakožto jeho protiváha - činnost komunistické strany, zaměřená k vybudování jednotné fronty dělníků. Podle mého mínění se to také tak projevilo během soudního vyšetřování v procesu.

Nacionální socialisté potřebovali zastírací manévr, aby byla odvrácena pozornost od těžkostí v nacionálním táboře a aby jednotná fronta dělnictva byla prolomena. "Národní vláda" potřebovala záminku k vydání svého mimořádného nařízení z 28. února, které zrušilo svobodu tisku, nedotknutelnost osoby a zavedlo systém policejního pronásledování, koncentračních táborů a ostatních opatření pro boj proti komunistům.

Předseda (přerušuje Dimitrova): Dostal jste se na nejzazší mez, činíte narážky!

Dimitrov: Chci pouze osvětlit politickou situaci v Německu v předvečer požáru říšského sněmu tak, jak jí sám rozumím.

Předseda: Zde není místo k narážkám na adresu vlády a k tvrzením, která jsou již dávno vyvrácena.

Dimitrov: Dělnická třída se musila bránit všemi silami, a proto se komunistická strana pokoušela organizovat jednotnou frontu přes odpor Welse a Breitscheida, kteří nyní v cizině zvedli hysterický pokřik.

Předseda: Chcete-li se hájit, musíte již přejít k obhajobě. Jinak na ni nebudete mít dost času.

Dimitrov: Již dříve jsem prohlásil, že v jednom bodě souhlasím s obžalovacím spisem. Nyní musím tento svůj souhlas potvrdit. Týká se otázky, založil-li van der Lubbe požár sám, nebo měl-li spolupachatele. Hlavní žalobce Parrisius zde prohlásil, že osud obžalovaných závisí na vyřešení otázky, zda měl van der Lubbe spolupachatele, či nikoli. Odpovídám: Ne, tisíckrát ne! Tento uzávěr pana prokurátora je nelogický. Mám za to, že van der Lubbe skutečně nepodpálil říšský sněm sám. Na základě dobrozdání odborníků a údajů soudního pátrání docházím k závěru, že založení požáru v plenární síni říšského sněmu bylo jiného druhu než požár v restauraci, dolním poschodí atd. Plenární síň byla zapálena jinými lidmi a jiným způsobem. Založení požáru van der Lubbem a požáru v plenární síni je totožné pouze časově - v ostatním se zásadně liší. Nejpravděpodobnější je, že van der Lubbe je nevědomým nástrojem, kterého zneužili. Van der Lubbe zde neřekl vše. I nyní úporně mlčí; vyřešení této otázky nerozřeší osud obžalovaných. Van der Lubbe nebyl sám, ale nebyli s ním ani Torgler, ani Popov, ani Tanev, ani Dimitrov.

26. února potkal pravděpodobně van der Lubbe v Hennigsdorfu nějakého člověka, jemuž vyprávěl o svých pokusech založit požár v radnici a v zámku. Tento člověk mu řekl, že podobné požáry jsou jen "dětskou hrou". Skutečným činem by bylo podpálit říšský sněm v době voleb. Tímto způsobem z tajného spojení mezi politickým bláznovstvím a politickou provokací vznikl požár říšského sněmu. Spojenec z řad politického bláznovství sedí na lavici obžalovaných. Spojenci z řad politické provokace jsou na svobodě. Hloupý van der Lubbe nemohl vědět, že v době, kdy se neobratně pokoušel podpálit restauraci, chodbu a dolní poschodí, v téže době neznámí lidé, používajíce zápalné tekutiny, o níž mluvil dr. Schatz, založili požár v plenární síni.

(Van der Lubbe se začne smát. Celá jeho postava se otřásá nezvučným smíchem. Pozornost celého sálu, soudců i obžalovaných je v tomto okamžiku obrácena k němu.)

Dimitrov (ukazuje na van der Lubba): Neznámý provokatér se postaral o všechny přípravy k požáru. Tomuto Mefistofelu se podařilo zmizet beze stopy. A teď tu sedí hloupý nástroj, ubohý Faust, a Mefistofeles mizí. Nejpravděpodobnějši je, že v Henningsdorfu byl vytvořen most mezi van der Lubbem a představiteli politické provokace - agenty nepřátel dělnické třídy.

Nejvyšší prokurátor Werner zde řekl, že van der Lubbe je komunista, a dále řekl, že jestliže i van der Lubbe není komunista, spáchal svůj čin v zájmu komunistické strany a ve spojení s ní. To je nesprávné tvrzení.

Kdo je van der Lubbe? Komunista? - Vůbec ne! Anarchista? - Ne! Je to deklasovaný dělník, bouřící se lumpenproletář, stvoření, kterého zneužili, které bylo použito proti dělnické třídě. Ale on není komunista. Není ani anarchista. Ani jeden komunista na světě, ani jeden anarchista by se nechoval před soudem tak, jak se chová van der Lubbe. Opravdoví anarchisté páchají nesmyslné činy, ale před soudem odpovídají a vysvětlují své cíle. Kdyby nějaký komunista se něčeho podobného dopustil, nemlčel by před soudem, kdyby na lavici obžalovaných seděli nevinní. Ne, van der Lubbe není komunista, není anarchista, je nástroj, kterého fašismus zneužil.

S tímto člověkem, s tímto nástrojem, kterého zneužili ke škodě komunistů, nemůže mít nic společného ani předseda komunistického klubu v říšském sněmu, ani bulharští komunisté.

Musím zde připomenout, že ráno dne 28. února publikoval Göring zprávu o požáru. V této zprávě stálo, že Torgler a Koenen vyběhli z říšského sněmu v 10 hodin večer.

To bylo rozšířeno v celé zemi. Ve zprávě se říká, že požár byl založen komunisty. Současně však nebyly sledovány stopy van der Lubba do Henningsdorfu. Člověk, který přenocoval společně s van der Lubbem v policejním azylu, nebyl vypátrán...

Předseda (přerušuje Dimitrova): Kdy hodláte ukončit svou řeč?

Dimitrov: Chci mluvit ještě půl hodiny. Musím říci své mínění o této věci...

Předseda: Nemůžete mluvit nekonečně.

Dimitrov: Za tříměsíčního procesu jste mě, pane předsedo, nesčíslněkrát donutil mlčet a ujišťoval jste mě, že na konci procesu budu moci podrobně mluvit na svou obhajobu. Konec nyní nastal a vy - přes všechny sliby - opět omezujete mé právo mluvit.

Záležitost Henningsdorfu je mimořádně důležitá. Spolunocležník van der Lubba, Waschinski, nebyl nalezen. Můj návrh na jeho vypátrání byl považován za bezúčelný. Tvrzení, že van der Lubbe byl v Henningsdorfu společně s komunisty, je lež, slátaná nacionálně socialistickým svědkem holičem Grawem. Kdyby byl býval van der Lubbe v Henningsdorfu s komunisty, bylo by to bývalo již dávno vyšetřováno, pane předsedo! Nikdo se nezajímal o vypátrání Waschinského.

Civilista, který první oznámil brandenburské stráži požár říšského sněmu, nebyl hledán a dodnes je nezvěstný. Pátrání bylo vedeno nesprávným směrem. Nacionálně socialistický poslanec dr. Albrecht, který vyšel z říšského sněmu bezprostředně po požáru, nebyl vyslýchán. Žháři byli hledáni ne tam, kde byli, nýbrž tam, kde nebyli. Hledali je v řadách komunistické strany. To nebylo správné. Umožnilo to únik skutečným žhářům. Bylo rozhodnuto, poněvadž jsme nedostali pravé žháře - a nějaké jsme dostat musili - že vezmeme jiné, řekněme "náhradní" žháře říšského sněmu...

Předseda: Zakazuji vám to a dávám vám ještě deset minut.

Dimitrov: Mám právo přednést a odůvodnit své návrhy k rozsudku. Vrchní prokurátor považoval ve své řeči všechny svědecké výpovědi komunistů za nevěrohodné. Já nezaujímám takové stanovisko. Nemohu například tvrdit, že všichni nacionálně socialističtí svědkové jsou lháři. Myslím, že mezi milióny nacionálních socialistů jsou i čestní lidé...

Předseda: Zakazuji vám podobné vzteklé výpady.

Dimitrov: Ale což není pozoruhodné, že všichni hlavní svědkové obžaloby jsou nacionálně socialističtí poslanci, nacionálně socialističtí žurnalisté a přívrženci nacionálního socialismu? Což neřekl iracionálně socialistický poslanec Karwahne, že viděl Torglera společně s van der Lubbem v budově říšského sněmu? Nacionálně socialistický poslanec Frey prohlásil, že viděl Popova společně s Torglerem v budově říšského sněmu. Nacionálně socialistický číšník Hellmer dosvědčil, že viděl van der Lubba společně s Dimitrovem. Nacionálně socialistický žurnalista Weberstedt viděl Taneva společně s van der Lubbem. Co je to - náhoda? Vyslýchaný svědek dr. Droscher, který jako spolupracovník časopisu "Volkischer Beobachter" se jmenuje Zimmermann...

Předseda (přerušuje Dimitrova): To není dokázáno.

Dimitrov: ...tvrdil, že Dimitrov byl organizátorem atentátu v sofijské katedrále, což bylo vyvráceno, a dále prý mne viděl s Torglerem v říšském sněmu. A já se stoprocentní jistotou prohlašuji, že Droscher a Zimmermann jsou jedna a táž osoba...

Předseda: Já to odmítám, to není dokázáno.

Dimitrov: Policejní úředník Heller zde citoval komunistickou báseň z knihy, která vyšla v roce 1925, aby dokázal, že v roce 1933 komunisté založili požár říšského sněmu.

Též si dovolím citovat jednu báseň, a to od největšího německého básníka Goetha:

Větší rozum pochyť včas,
jazyk velké váhy štěstí
zřídka zastaví se v nás;
stoupat musíš, nebo klesat,
vládnout musíš, musíš vyhrát,
nebo sloužit, nebo prohrát,
trpět, nebo triumfovat,
bušit, nebo držet zas.

Ano, kdo nechce být kovadlinou, musí být kladivem!

Tuto pravdu nepochopila většina německé dělnické třídy ani v roce 1918, ani 1923, ani 20. července 1932, ani v lednu 1933. Jsou tím vinni sociálně demokratičtí vůdcové: Welsové, Seweringové, Braunové, Leipartové, Grassmannové. Teď snad to němečtí dělníci pochopí!

Mnoho se zde mluví o německém právu a spravedlnosti. Rád bych k tomu řekl své mínění. V soudních rozsudcích se nesporně odrážejí politické kombinace daného okamžiku a vládnoucí politické tendence.

Ministr spravedlnosti Kerrl je pro soud kompetentním svědkem. Cituji ho:

"Předsudek formálně liberalistického práva spočívá v tom, že bůžkem spravedlnosti musí být objektivita. Nyní jsme pronikli k prameni odcizení mezi lidem a justicí. A na tomto odcizení konec konců nese vždy vinu justice. Co je to tedy objektivita v okamžiku boje národa na život a na smrt? Zná objektivitu voják, který bojuje, zná ji armáda, která vítězí? Voják a vojsko znají jen jedno, jedno vodítko, jednu otázku:

Jak zachráním svobodu a čest a jak zachráním národ?

Tímto způsobem je samozřejmé, že spravedlnost lidu, bojujícího na život a na smrt, nemůže být mrtvou objektivitou. Činy soudu, státních žalobců a advokátů musí být diktovány výlučně jedním vodítkem: co je důležité pro Život národa, co národ spasí?

Nikoli bezpáteřná objektivita, která znamená ustrnutí a zkostnatělost, odcizení se lidu - nikoli; všechny činy, všechny zákroky kolektivu jako celku i jednotlivé osoby musí být podřízeny životním zájmům lidu, národa!" A tak právo je pojmem relativním...

Předseda: To se netýká věci. Musíte podat svůj návrh.

Dimitrov: Vrchní prokurátor navrhl, aby bulharští obžalovaní byli osvobozeni pro nedostatek důkazů. Avšak to mne vůbec nemůže uspokojit.

Věc není zdaleka tak prosta. To by neodstranilo podezření. Ne, během procesu bylo dokázáno, že my nemáme nic společného s požárem říšského sněmu; a proto zde není místa pro nějaké podezření. My Bulhaři právě tak jako Torgler musíme být osvobozeni ne pro nedostatek důkazů, nýbrž proto, že my jako komunisté jsme neměli a nemohli mít nic společného s tímto protikomunistickým činem.

Navrhuji toto usnesení:

Předseda: Soud přihlédne při poslední poradě k těmto vašim takzvaným návrhům.

Dimitrov: Přijde čas, kdy tyto návrhy budou uskutečněny i s úroky. Pokud se týká úplného vyjasnění otázky požáru říšského sněmu i zjištění skutečných žhářů, to zůstává samozřejmě úkolem lidového soudu budoucí diktatury proletariátu.

V XVII. století zakladatel vědecké fyziky Galileo Galilei, jenž byl postaven před přísný inkviziční soud, který jej měl odsoudit jako kacíře k smrti, s hlubokým přesvědčením a rozhodností zvolal:

"A přece se - země - točí!"

A tato vědecká pravda se později stala společným statkem celého lidstva.

Předseda (rázně přerušuje Dimitrova, vstává, sbírá akta a hodlá odejít).

Dimitrov (pokračuje): My komunisté můžeme nyní neméně rozhodně než starý Galilei říci:

"A přece se točí!"

Kolo dějin se otáčí, jde vpřed k sovětské Evropě, k světovému svazu sovětských republik!

A toto kolo, poháněné proletariátem pod vedením Komunistické internacionály, se nepodaří zastavit ani ničivými zákroky, ani odsouzením do vězení, ani tresty smrti. Otáčí se a bude se otáčet až do konečného vítězství komunismu!

(Policisté uchopí Dimitrova a násilím ho posadí na lavici obžalovaných. Předseda a soudcové odcházejí k poradě o tom, zda Dimitrov může pokračovat. Po poradě se soud vrací a prohlašuje, že se Dimitrovovi s konečnou platností odnímá slovo.)

 

POZNÁMKY

V souvislostech s líčenými událostmi uvádíme stručné charakteristiky významnějších osob, organizací či událostí, o kterých se v textu mluví a nejsou v něm blíže vysvětleny.

 

Požár říšského sněmu - provokace, nastrojená nacisty večer 27. února 1933 v Berlině. Krátce po nastolení fašistické moci v Německu zorganizovali nacisté požár budovy německého parlamentu s cílem obvinit z jeho zapálení komunisty. Ve skutečnosti pronikli nacističtí pochopové s množstvím zápalných látek tajnou chodbou ze sídla předsedy sněmu H. Göringa do budovy sněmu a zapálili ji. Jako žháře nastrčili duševně chorého M. van der Lubbeho, občana holandského původu, jehož označili za komunistu.

V rozsáhlé kampani pak vydávali za strůjce požáru mezinárodní komunismus. Na základě těchto falešných tvrzení zahájili v zemi rozsáhlý teror, namířený jak proti komunistům, tak i proti dalším demokratickým silám. Na základě uvedených událostí zorganizovali nacisté soudní proces v Lipsku, na kterém měli být souzeni domnělí strůjcové požáru. Proces však skončil - především zásluhou neohroženého vystupování jednoho z hlavních obviněných - Jiřího Dimitrova - obrovským fiaskem pro nacisty.

Lipský proces - probíhal od 21. 9. do 23. 12. 1933. Nacisté chtěli tímto procesem "ospravedlnit" svůj krutý teroristicky režim. Zároveň se snažili podvrženým obviněním proti mezinárodnímu komunistickému hnutí a dalším demokratickým silám rozpoutat vlnu reakčních, kontrarevolučních akcí v řadě dalších zemí, kde poukazovali na "nebezpečí komunismu". Již samotná příprava procesu a vykonstruování obžalovacího spisu se nacistům protáhlo na řadu měsíců. Na lavici obžalovaných se ocitli tři bulharští komunisté-emigranti, kteří se počátkem roku 1933 zdržovali v Německu a při vlně zatýkaní byli fašistickou policií zadrženi: Dimitrov, Popov a Tanev. S nimi byl souzen i van der Lubbe a bývalý předseda komunistické frakce ve sněmu Torgler, který se sám přihlásil do rukou fašistických úřadů. Záměry nacistů, učinit z procesu počátek mezinárodního tažení reakce proti silám komunismu a demokracie, zmařilo hrdinné vystupování Dimitrova, který při procesu dokázal, že skutečnými žháři byli sami nacisté. Zároveň v průběhu procesu se v mnoha zemích rozpoutalo velké protifašistické hnutí pracujících na obranu Dimitrova a spoluobžalovaných. Docházelo k semknutí všech protireakčních sil v jednotnou protifašistickou frontu. Hrdinné vystupování Dimitrova spolu s internacionálními akcemi solidarity s obžalovanými vedlo ke zhroucení obžaloby. Dimitrov musel být osvobozen a spolu s bulharskými soudruhy posléze propuštěn do SSSR.

Torgler byl po krátkém věznění propuštěn na svobodu; van der Lubbe byl odsouzen k trestu smrti a popraven.

Komunistická internacionála - mezinárodní organizace revoluční dělnické třídy, sdružující a řídící činnost komunistických stran všech zemí v letech 1919 až 1943. Jedním z jejích čelných činitelů byl Jiří Dimitrov.

Svaz rudých frontových bojovníků - revoluční organizace bývalých německých vojáků z první světové války, která působila pod vlivem KS Německa.

Dimitrov Jiří (nar. 1882, zemř. 1949) - dlouholetý vedoucí činitel Komunistické strany Bulharska a Komunistické internacionály, po vzniku Bulharské lidové republiky její předseda vlády. Dlouhá léta po nástupu fašistické reakce v Bulharsku (po r. 1923) pracoval v emigraci.

V době požáru říšského sněmu se nacházel v Německu, kde byl spolu s dalšími bulharskými komunisty Popovem a Tanevem zatčen a nařčen z účasti na požáru říšského sněmu.

Teichert Paul de - německý advokát, který byl nacistickými úřady přidělen ex offo k obhajobě Dimitrova. Dimitrov protestoval proti způsobu jeho "obhajoby" a žádal o svolení, aby ho mohli hájit jím vybraní advokáti. Fašisté všechny jeho žádosti zamítli, a tak se při formální obhajobě Teichertově Dimitrov na procesu hájil ve skutečnosti sám.

Villard Marcel - známý francouzský právník, komunistický publicista a aktivní bojovník proti fašismu, jeden z řady advokátů, kteří se hlásili o obhajobu Dimitrova. Patřil k čelným organizátorům mezinárodního hnutí na obranu obžalovaných při lipském procesu.

Torgler Ernst (nar. 1893) - bývalý člen KS Německa, poslanec v říšském sněmu a předseda frakce komunistických poslanců do příchodu nacistů k moci. Po požáru říšského sněmu se dobrovolně přihlásil fašistickým úřadům ve snaze prokázat neúčast komunistů na požáru.

Byl zatčen, a v průběhu vyšetřování a při procesu byl stále povolnější vůči nacistům. Na procesu se choval kapitulantsky. Po jeho skončení byl nějaký čas uvězněn a posléze propuštěn na svobodu. V r. 1935 byl pro své chování vyloučen z KS Německa. Po druhé světové válce žije v Německé spolkové republice a je členem německé soc. dem. strany. (Str. 26.)

Popov Blagoj (nar. 1902) - pracovník Komunistické strany Bulharska. Do emigrace působil v Bulharsku v řadě funkcí v Komsomolu a v komunistické straně. Po r. 1923 většinou pracoval v emigraci.

V r. 1933 ho v Německu stihl společný osud spolu s J. Dimitrovem a V. Tanevem v Německu. Po osvobození z fašistických žalářů žil v SSSR. Do Bulharska se vrátil v r. 1954 a od r. 1955 pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. (Str. 31.)

Tanev Vasil Konstanlinov (nar. 1897, zemř. 1941) - pracovník KS Bulharska. Do emigrace působil v Bulharsku v řadě funkcí v odborech a v komunistické straně. Po r. 1923 většinou pracoval v emigraci. Po osvobození z fašistických žalářů žil v SSSR. V r. 1941 se ilegálně se skupinou parašutistů vrátil do Bulharska, kde v boji proti fašistům zahynul. (Str. 31.)

Göring Hermann - čelný představitel fašistického Německa, v období požáru říšského sněmu ministr vnitra a pak pruský ministerský předseda. Jako jeden z korunních svědků při lipském procesu utrpěl při střetnutí s Dimitrovem velkou morální porážku a ostudu. Za svou celoživotní zločinnou činnost byl norimberským soudem v r. 1946 odsouzen k trestu smrti a před vykonáním rozsudku spáchal sebevraždu.

Goebbels Josef - čelný představitel fašistického Německa, ministr propagandy, jeden z tvůrců jeho zvrhlé ideologie. Při lipském procesu i on jako jeden ze svědků při polemice s Dimitrovem opustil zdiskreditován soudní síň. Koncem druhé světové války v r. 1945 zahynul v troskách poraženého Berlína. (Str. 32.)

Lubbe Marinus van der (nar. 1909, zemř. 1934) - jeden z hlavních obžalovaných lipského procesu. Původem Holanďan, anarchista, deklasovaný element, žil v řadě zemí životem dobrodruha. Nacisté využili jeho slabých povahových rysů a nastrčili ho k podpálení říšského sněmu. Po požáru byl zatčen a při procesu mělo být využito některých údajů z jeho života, hlavně jeho krátkodobého dočasného členství v KS Holandska z níž byl záhy vyloučen. Lubbe se při přelíčeních choval jako duševně chorý člověk. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven.

Atentát na francouzského presidenta - šlo o atentát na francouzského presidenta P. Doumera (6. 4. 1932), uskutečněný bělogvardějcem Gorgulovem. Reakční kruhy ve Francii snažily se tuto událost svalit na komunisty a rozpoutat protisovětské válečné nálady.

Atentát v sofijské katedrále - událost organizovaná anarchistickými živly r. 1925, které bylo provokativně zneužito k rozvíření protikomunistických štvanic a teroru v zemi.

Zinověvův dopis tzv. - podvržený dokument, který v r. 1924 padělaly kruhy mezinárodní reakce s cílem kompromitovat revoluční dělnické hnutí a rozvinout proti němu pogromistické nálady. Zvláště se ho snažily zneužít reakční živly v Anglii. Obsahoval pomlouvačné výmysly o přípravách státních převratů komunisty. Autorství dopisu bylo připisováno tehdejšímu vedoucímu činiteli Komunistické internacionály G. Zinověvovi. Komunistické strany odhalily podvodné machinace světové reakce s tímto dokumentem.

Povstání, r. 1923 v Bulharsku - zářijové povstání bulharských dělníků a rolníků proti nastupujícímu fašistickému režimu v zemi. Povstání organizovala KS Bulharska. Přes velké hrdinství bojujících povstalců se však od jeho začátku projevovala řada nedostatků a povstání bylo krvavě reakčními silami potlačeno. Od té doby pracovala komunistická strana v hluboké ilegalitě až do osvobození země lidovým povstáním v r. 1944.

Pappen Franz von (nar. 1879) - říšský kancléř v r. 1932, který svou činností upravoval cestu k nastolení Hitlerovy fašistické diktatury. V nacistickém Německu vykonával řadu významných funkcí a byl norimberským soudem odsouzen do vězení, avšak v r. 1949 byl v západním Německu propuštěn na svobodu.

Všeněmecké sdružení odborových svazů - vrcholná organizace reformistických odborových organizací v Německu, které se nacházely pod vlivem pravicových sociálních demokratů. Působila do ustavení fašistické diktatury.

Socialistická dělnická internacionála (v textu též soc. dem. internacionála nebo Socialistická internacionála) - mezinárodní organizace pravicových reformistických sociálně demokratických stran, která působila v dělnickém hnutí v letech mezi první a druhou světovou válkou a navazovala na neblahou předválečnou činnost oportunistické II. internacionály.

Stahlhelm - polovojenské organizace bývalých účastníků první světové války, založené v r. 1918 s posláním vytvořit jednu z organizací proti nebezpečí revoluce v Německu. Byla financována buržoazními kruhy a nejednou zneužita v akcích proti dělnickému hnutí.

Wels, Breitscheid - pravicoví předáci německé soc. dem. strany, aktivní odpůrci vytvoření jednotné fronty s komunistickými dělníky v období ohrožení země nebezpečím fašismu.

 

• < Předchozí
• Další >