Vladimír Iljič Lenin: Nové časy, staré chyby v nové formě

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 4. 2006

Twitter

Každý svérázný obrat v dějinách způsobuje jisté změny ve formě maloburžoazního kolísání, ke kterému vždy dochází mimo řady proletariátu a které vždy v té neb oné míře proniká do řad proletariátu.

Toto kolísání se projevuje ve dvou „směrech": jednak v maloburžoazním reformismu, t. j. v přisluhování buržoasii, zastřeném líbivými demokratickými a ,,sociálně" demokratickými frázemi a bezmocnými přáními, jednak v maloburžoazním revolucionalizmu, slovy výhružném, nabubřelém a velikášském, ve skutečnosti však nicotném svou rozervaností, rozháraností a bezradnosti. Kolísání je nevyhnutelné, dokud nejsou odstraněny nejhlubší kořeny kapitalismu. Forma tohoto kolísání se teď mění v souvislosti se známým obratem ekonomické politiky sovětské moci.

Základním motivem lidí menševického typuje: ,,Bolševici obrátili zpátky, ke kapitalismu, a to je také jejich smrt. Revoluce byla přece jen buržoazní, i Říjnová! Ať žije demokracie! Ať žije reformismus!" Ať už se to říká čistě po menševícku nebo po esersku, v duchu Druhé nebo Dvaapůlté internacionály, podstata věci zůstává táž.

Základním motivem poloanarchistů typu německé „kom. dělnické strany“ (anarchosyndikalistická organizace odštěpená od Německé komunistické strany) nebo té části naší bývalé dělnické opozice, která vystoupila nebo vystupuje ze strany, je: „Bolševici teď nevěří v dělnickou třídu!" Z toho jsou vyvozována hesla, která se více méně podobají „kronštadtským" heslům z jara 1921.

Úkolem marxistů je co nejstřízlivěji a nejpřesněji podat zhodnocení skutečných třídních sil a nesporná fakta proti fňukání a panice šosáků z tábora reformismu i šosáků z tábora revolucionalízmu.

Připomeňte si hlavní etapy naší revoluce. První etapa,, abych tak řekl čistě politická, trvala od 25. října do 5. ledna, do rozehnání Ústavodárného shromážděni. Za nějakých deset týdnů jsme udělali pro skutečné a úplné vymýcení zbytků feudalismu v Rusku stokrát víc než menševici a eseři za osm měsíců, když oni byli u moci (únor—říjen. 1917). Menševici a eseři a v cizině všichni hrdinové Dvaapůlté internacionály byli tehdy ubohými pomahači reakce.. Anarchisté bud rozpačitě stáli stranou, nebo nám pomáhali. Byla revoluce tehdy buržoazní? Ovšem že ano - potud, pokud dílem, které jsme dokončili, bylo dovršení buržoazně demokratické revoluce, pokud ještě neprobíhal třídní boj uvnitř ,,rolnictva". Ale zároveň jsme udělali nesmírně mnoho mimo rámec buržoazní revoluce, pro socialistickou, proletářskou revoluci: (l) Rozvinuli jsme jako nikdy předtím sily dělnické třídy, aby tato třída mohla využit státní moci. (2) Zasadili jsme fetišům maloměšťácké demokracie:, ústavodárnému shromážděni a buržoazním ,,svobodám",, jako je svoboda tisku pro bohaté, ránu, kterou je znát na celém světě. (3) Vytvořili jsme sovětský typ státu, obrovský krok kupředu od roku 1793 a 1871.

Druhá etapa. Brest-litevský mír. Zběsilé řáděni revolučního frazérství proti míru - polopatriotické fráze u eserů a menševiků, „levé" u části bolševiků. ,,Jestliže se jednou smířili s imperialismem, jsou ztraceni" - mlel v panice nebo' se škodolibou radostí sosák. Avšak eseři a menševici se smiřovali s imperialismem jako účastníci buržoazního lupičského tažení proti dělníkům. My „jsme se smiřovali" tak, že jsme odevzdávali lupiči část majetku, abychom zachránili moc dělníků, abychom zasadili lupiči ještě pádnější rány. Frázi, že prý „nevěříme v síly dělnické třídy“, jsme se tehdy naposlouchali ažaž, ale nedali jsme se jimi oklamat.

Třetí etapa. Občanská válka, počínajíc Čechoslováky a stoupenci ústavodárného shromáždění" a končíc Wrangelem, léta 1918-1920. Naše Rudá armáda na počátku války neexistovala. Tato armáda je i nyní nepatrná v porovnání s kteroukoli armádou dohodových zemí, pokud jde o materiální sily. A přesto jsme v boji proti světovládné Dohodě zvítězili. Svazek rolníků a dělnou pod vedením proletářské státní moci -jako světodějná vymoženost - byl pozvednut na nevídanou výši. Menševici a eseři hráli úlohu pomocníků monarchie, jak přímých (ministři, organizátoři, propagátoři), tak i skrytých („nejrafinovanější" a nejpodlejší byl postoj Černovů a Martovů, kteří se tvářili, jako by si myli ruce, ale ve skutečnosti pracovali perem proti nám). Také anarchisté bezradně pobíhali sem a tam: část nám pomáhala, část škodila práci pokřikem proti vojenské kázni nebo skepticismem.

Čtvrtá etapa. Dohoda je nucena zastavit (na dlouho?) intervenci a blokádu. Země, neslýchané zpustošená, se sotva začíná zotavovat; teprve teď vidí zpustošení v plném rozsahu, zakouší velmi trýznivé útrapy, stagnaci průmyslu, neúrodu, hlad a epidemie.

Dosáhli jsme nejvyššího a zároveň nejobtížnějšího stupně ve svém světodějném boji. Nepřítel je v této chvíli a v tomto období jiný. než byl včera. Nepřítelem už nejsou hordy bělogvardějců pod velením statkářů, kteří jsou podporováni všemi menševiky a esery, celou mezinárodní buržoasií. Nepřítelem je to, co denně vídáme v ekonomice v malorolnické zemi se zpustošeným velkoprůmyslem. Nepřítelem je maloburžoazní živel, který nás obklopuje jako vzduch a velmi silně proniká do řad proletariátu. A prolétaná! je deklasován, t. j. vyhozen ze své třídní koleje. Továrny a závody nepracují, proletariát je zeslaben, roztříštěn a vysílen. A maloburžoazní živel uvnitř státu je podporován světovládnou mocí celé mezinárodní buržoasie.

Nuže, jak tu nemá leckdo dostat strach? Zvláště takoví hrdinové, jako jsou menševici a eseři, jako jsou rytíři Dvaapůlté internacionály, jako bezradní anarchisté, jako milovnici „levé" fráze. ,,Bolševici obracejí ke kapitalismu, s bolševiky je konec, revoluce ani u nich nepřekročila rámec buržoazní revoluce." Těchto nářků slyšíme dost.

Ale už jsme si na ně zvykli.

Nebezpečí nepodceňujeme. Hledíme mu tváři v tvář. Dělníkům a rolníkům říkáme: nebezpečí je velké, je třeba větší semknutosti, více vytrvalosti, chladnokrevnosti, s opovržením žeňte lidi, kteří se chovají jako menševici a eseři, panikáře a křiklouny.

Nebezpečí je veliké. Nepřítel je mnohem silnější než my hospodářsky, jako včera byl mnohem silnější než my vojensky. Víme to, a v tom je naše síla. Udělali jsme již nesmírně mnoho jak pro očištění Ruska od feudalismu, tak pro rozvoj všech sil dělníků a rolníků, i pro světový boj proti imperialismu, i pro mezinárodní proletářské hnutí, osvobozené od ničemnosti a podlosti II. a Dvaapůlté internacionály, že panický pokřik na nás nepůsobí. Svou revoluční činnost jsme ,,ospravedlnili" již dost a víc než dost, když jsme celému světu činy dokázali, čeho je schopna proletářská revolučnost na rozdíl od menševicko-eserské „demokracie" a zbabělého reformismu, zastíraného květnatými frázemi.

Kdo se bojí porážky před začátkem velkého boje, ten se může nazývat socialistou jen pro výsměch dělníkům.

Právě proto, že se nebojíme hledět nebezpečí tváří v tvář, lépe využíváme svých sil pro boj - střízlivěji, opatrněji a prozíravěji posuzujeme vyhlídky -, činíme všechny ústupky, které posilují nás a tříští síly nepřítele (jako teď i ten největší hlupák vidí, že „brest-litevský mír" byl ústupkem, který posílil nás a roztříštil síly mezinárodního imperialismu).

Menševici křičí, že naturální daň, svoboda obchodu, připouštění koncesí a státního kapitalismu znamená krach komunismu. K těmto menševikům se v cizině přidal bývalý komunista Levi; tohoto Leviho bylo třeba hájit, pokud chyby, jež napáchal, se daly vysvětlit jako reakce na řadu chyb, kterých se dopustili „leví" komunisté, zejména v březnu 1921 v Německu²; tohoto Leviho nelze hájit, když místo aby přiznal své chyby, sklouzává na celé čáře k menševismu.

Povykujícím menševikům ukážeme prostě třeba jen na to, že komunisté už na jaře roku 1918 propagovali a hájili myšlenku bloku, svazku se státním kapitalismem proti maloburžoaznímu živlu. Před třemi lety! V prvních měsících bolševického vítězství! Už tehdy bolševici uvažovali střízlivě. A od té doby nikdo nemohl vyvrátit správnost našeho střízlivého zhodnocení existujících sil.

Leví, který to dopracoval až k menševismu, radí bolševikům (jimž ,,předpovídá" porážku kapitalismem, stejně jako všichni maloměšťáci, demokraté, sociální demokraté a j. nám předpovídali zkázu, rozeženeme-li Ústavodárné shromáždění!), aby požádali o pomoc celou dělnickou třídu! Neboť, jak račte vidět, doposud jim pomáhala jen její část!

V tom se Leví pozoruhodně shoduje s těmi poloanarchisty a křiklouny, zčásti s některými z bývalé ,,dělnické opozice", kteří rádi pronášejí nabubřelé fráze na téma, že bolševici nyní „nevěří v síly dělnické třídy". Jak menševici, tak i lidé anarchistického typu dělají z tohoto pojmu „síly dělnické třídy" fetiš, protože nedovedou promyslit jeho skutečný, konkrétní obsah. Místo zkoumání a analysy tohoto obsahu se deklamuje.

Pánové z Dvaapůlté internacionály, kteří se chtějí nazývat revolucionáři, se ve skutečnosti v každé vážné situaci projevují jako kontrarevolucionáři, neboť se bojí násilného rozbití starého státního aparátu, nevěří v síly dělnické třídy. Když jsme to říkali o eserech a spol., nebyla to fráze. Každý ví, že Říjnová revoluce opravdu postavila do popředí nové síly, novou třídu, že nejlepší představitelé proletariátu nyní spravuji Rusko, vytvořili armádu a vedou ji, vytvořili místní správu atd., řídí průmysl a j. Jsou-li v této správě byrokratické nešvary, pak toto zlo nezatahujeme, ale odhalujeme je a bojujeme proti němu. Kdo pro boj proti nešvarům nového zřízení zapomíná na jeho obsah, kdo zapomíná, že dělnická třída vytvořila a řídí stát sovětského typu, ten nedovede prostě myslit a mluví, co mu slina na jazyk přinese.

Avšak „síly dělnické třídy" nejsou neomezené! Jestliže příliv svěžích sil z dělnické třídy je nyní slabý, někdy velmi slabý, jestliže přes všechny dekrety, výzvy a agitaci, přes všechny rozkazy ,,pověřovat bezpartijní funkcemi" je příliv sil přece jen slabý, pak odbývat věci deklamací o ,,nevíře v síly dělnické třídy" už znamená upadat do plané frázovitosti.

Bez jistého „oddechu" nové síly nebudou; jinak než pomalu nevyrostou; nijak jinak než na základě obnoveného velkoprůmyslu (t. j. přesněji a konkrétněji řečeno, na základě elektrifikace) vzniknout nemohou.

Dělnická třída v malorolnické zpustošené zemi, dělnická třída, která značně utrpěla deklasováním, po nesmírném vypětí sil, jaké svět dosud neviděl, potřebuje jistou dobu, aby mohly vyrůst a vyspět nové sily, aby se staré a opotřebované síly mohly ,,zrestaurovat". Vytvořeni vojenského a státního aparátu, který dokázal vítězně obstát ve zkouškách z let 1917-1921, je veliké dílo, které zaměstnalo, strhlo s sebou a vyčerpalo reálné (a ne v deklamaci křiklounů existující) „síly dělnické třídy". To je třeba pochopit a počítat s nutností, lépe řečeno: s nevyhnutelností zpomaleného přírůstku nových sil dělnické třídy.

Když menševici křičí o „bonapartismu" bolševiků (opírají se prý o vojsko a aparát proti vůli ,, demokracie"), pak je tím skvěle vyjádřena taktika buržoasie a Miljukov si počíná správně, když ji podporuje, když podporuje „kronštadtská" hesla (zjara 1921). Buržoasie správně postihla, že skutečnou „silou dělnické třídy" je nyní mohutná avantgarda této třídy (Kom. strana Ruska, která ne naráz, nýbrž během 25 let činy dosáhla významu, názvu a síly ,, avantgardy" jedině revoluční třídy) plus živly, které jsou nejvíce zeslabeny deklasováním, nejvíce podléhají menševickému a anarchistickému kolísání.

Pod heslem „Více důvěry v sílu dělnické třídy" je nyní ve skutečnosti prosazováno zesílení menševických a anarchistických vlivů: Kronštadt na jaře roku 1921 to dokázal a předvedl zcela názorně. Každý uvědomělý dělník musí demaskovat a hnát každého, kdo křičí, že ,,nevěříme v síly dělnické třídy", neboť tito křiklouni jsou ve skutečnosti pomahači buržoasie a statkářů, kteří pro svůj prospěch oslabují proletariát rozšiřováním vlivu menševiků a anarchistů.

Tady je ten „zakopaný pes", jestliže střízlivě posoudíme skutečný obsah pojmu „síly dělnické třídy"!

Co jste udělali, holoubkové, co reálného jste vykonali pro to, aby na nejdůležitější ,,frontu" dneška, na frontu hospodářskou, na hospodářskou výstavbu, byli posíláni bezpartijní? Na tohle se uvědomělí dělníci musejí zeptat křiklounů. Takto je vždy možno a nutno demaskovat křiklouny, dokázat, že ve skutečnosti nepomáhají, nýbrž překážejí budovám hospodářství, nepomáhají, nýbrž překážejí proletářské revoluci, prosazují ne proletářské, nýbrž maloburžoazní snahy, slouží cizí třídě.

Naším heslem je: Pryč s křiklouny! Pryč s bezděčnými pomocníky bělogvardějců, kteří opakují chyby neblahých Kronštadtských zjara 1921! Do činorodé praktické práce, která by uměla vystihnout svéráznost nynější situace a její úkoly! Nepotřebujeme fráze, nýbrž činy.

Střízlivé uvážení této svéráznosti a skutečných, nevybájených třídních sil nám říká:

Po období dosud na světě nevídaných úspěchů v proletářské tvůrčí činnosti na poli vojenském, administrativním a všeobecně politickém nastalo ne náhodou, nýbrž nevyhnutelně, ne vinou osob nebo stran, nýbrž v důsledku objektivních příčin období mnohem pomalejšího růstu nových sil. V hospodářské práci je budováni nevyhnutelně obtížnější, pomalejší a postupnější; to vyplývá z podstaty této práce ve srovnání s prací vojenskou, administrativní a všeobecně politickou. To vyplývá z její zvláštní nesnadnosti a hlubší, lze-li se tak vyjádřit, reálnosti.

Proto se v této nové, vyšší etapě boje vynasnažíme stanovit své úkoly s největší, trojnásobnou obezřetnosti. Stanovme tyto úkoly skromněji: učiňme více ústupků, ovšem v mezích toho, v čem muže proletariát ustoupit, chce-li přitom zůstat panující třídou; co nejrychleji vybrat přiměřenou naturální daň a dát co největší volnost pro rozvoj, upevnění a obnovu rolnického hospodářství; odevzdejme podniky, které nejsou pro nás absolutně nezbytné, nájemcům, a to jak soukromým kapitalistům, tak i zahraničním koncesionářům. Potřebujeme blok nebo svazek proletářského státu se státním kapitalismem proti maloburžoaznímu živlu. Tento svazek je třeba uskutečnit dovedně, podle přísloví ,,Dvakrát měř - jednou řež!" Ponechme přímo pro sebe menší pole činnosti, jen to, co je absolutně nutné. Soustřeďme oslabené sily dělnické třídy na menši dílo, zato však bezpečněji upevněme své postaveni, ověřme si to všechno praktickými zkušenostmi ne jednou, ne dvakrát, ale mnohokrát. Krok za krokem, píď za pídí - jinak postupovat po tak obtížné cestě, v tak těžké situaci, za takových nebezpečí takové ,,vojsko", jako je naše, nyní nemůže. Komu se zdá tato práce „nudná", „nezajímavá" a ,,nepochopitelná", kdo ohrnuje nos nebo podléhá panice či se opájí deklamacemi o nedostatku „dřívějšího elánu", „dřívějšího nadšení" a pod. - toho bude lépe ,,uvolnit z práce" a dát do starého železa, aby nemohl působit škodu, neboť takový člověk se nechce nebo nedovede zamyslet nad svérázností tohoto stupně, této etapy boje.

V situaci, kdy země je nesmírně zpustošena a kdy síly proletariátu jsou mnohonásobným, téměř nadlidským namáháním vyčerpány, pouštíme se do nejobtížnějšího díla: do budování základů skutečně socialistické ekonomiky, do zavedení řádné směny zboží (lépe řečeno: směny výrobků) mezi průmyslem a zemědělstvím. Nepřítel je ještě mnohem silnější než my; anarchická, pokoutní, individuální směna zboží maří naši práci na každém kroku. Jasně vidíme obtíže a budeme je systematicky, úporně překonávat. Více iniciativy a samostatnosti dole, více sil dole, více pozornosti praktickým zkušenostem zdola. Dělnická třída se může vy-hojit ze svých ran a obnovit svou proletářskou „třídní sílu", rolnictvo se může utvrdit ve své důvěře v proletářské vedení jediné tou měrou, v jaké bude dosahováno faktických úspěchů při obnově průmyslu a zavádění řádné státní směny výrobků, výhodné jak pro rolníka, tak i pro dělníka. Úměrně s těmito úspěchy dosáhneme i přílivu nových sil, možná že ne tak rychle, jak bychom si všichni přáli, avšak dosáhneme ho.

Do práce, pomalejší a obezřelejší, vytrvalejší a houževnatější!

20. srpna 1921.

„Pravda", 28. srpna 1921

• < Předchozí
• Další >