Ernesto Che Guevara: Vytvořit dva, tři… mnoho Vietnamů, to je heslo

Podrobnosti

Vytvořeno 14. 6. 2023

Twitter

14. června uplyne 95 let od narození Ernesta Che Guevary. K tomuto výročí zveřejňujeme jeho zásadní článek, který vyšel v čtvrtletníku Tricontinental, časopisu Organizace solidarity s národy Asie, Afriky a Latinské Ameriky v roce 1967. Bylo to během jeho partyzánského boje, kterému sám podlehl. Podle jeho zápisků, na dálku sledoval reakce na svůj programový text. Fidel Castro z článku ve své předmluvě k Bolívijskému deníku obsáhle cituje. Je důležité ho mít i v českém překladu.

Pohled Che Guevary na soudobou situaci i jím představený projekt byly zcela jasné - severoamerický imperialismus je hlavním garantem světového vykořisťování, kapitalismu a reakce, a je nutné ho porazit jako nutnou podmínku dalšího pokrokového vývoje. Je to vietnamský lid, který v té době hrdinně bojoval za sebeurčení a socialismus a bylo nutné jej podpořit bitvami po celém světě.  Proto je heslem "vytvořit dva, tři mnoho Vietnamů". Antiimperialistický boj je nerozlučně spojen s třídním bojem a zápasem za svržení kapitalismu. Vizí Che Guevary bylo revoluční sjednocení Latinské Ameriky. Obrovskou překážkou, která stála v boji, byl v té době se rozvíjející rozkol mezi socialistickými mocnostmi - Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou. Smutný rozkol, který tehdy přerůstal na hranu vzájemné války a házel klacky pod nohy dalších osvobozujících se národů. Stejně tak zápas ztěžuje nedůslednost těchto vlád a jejich komunistických stran. Podobně jako v případě Československa, jejíž komunisté podléhali často pohodlnosti dvacetiletí relativního klidu po velkém protifašistickém zápasu. Americký imperialismus a jeho pochopové jsou mocní, a hrdinný zápas proti němu si vyžádá oběti. Tomu nelze zabránit, není jiná cesta.

Che Guevarova setba, přestože v tomto boji sám padl zavražděn CIA, nebyla marná. Dnes vyrostly, za jiných a složitějších okolností její plody. Cesta to byla křivolačejší, než si Che představoval, ale jistě směřuje k porážce největšího impéria v dějinách, stejně jako kapitalismu, a budování beztřídní společnosti. Aktuální je nyní také sjednocení v Latinské Americe, bývalém zadním dvorku USA.

Komunistický svaz mládeže si vysoce cení odkazu Che Guevary, jeho internacionalistického a antiimperialistického zápasu a jeho myšlení.

Další texty

Socialismus a člověk na Kubě
http://ksm.cz/169

Dopis na rozloučenou
http://ksm.cz/497

Fidel Castro: Nezbytná předmluva Bolívijského deníku
https://sturmovatnebesa.blogspot.com/2023/01/fidel-castro-nezbytna-predmluva.html

Vytvořit dva, tři… mnoho Vietnamů, to je heslo

Es la hora de los hornos y no se ha de ver mas que la luz
José Martí

Od konce poslední světové války uběhlo dvacet jedna let a různé publikace, v bezpočtu jazyků, oslavují tuto událost symbolizovanou porážku Japonska. Panuje atmosféra zjevného optimismu v mnoha sektorech různých táborů, na které se dělí svět.

Dvacet jedna roků bez světové války v této době maximální konfrontace, násilných střetů a nenadálých změn, zdá se být tak mnoho. Nicméně bez analýzy praktických výsledků tohoto míru, za který my všichni prohlašujeme, že jsme připraveni bojovat (bída, degradace, stále větší vykořisťování ohromných oblastí světa) je správné se ptát, zda je takový mír reálný.

Není cílem těchto poznámek provést výklad různých konfliktů místního charakteru, ke kterým došlo po porážce Japonska, a ani není naším úkolem předložit seznam, početný a rostoucí, bojů, ke kterým došlo během tzv. míru. Je dostatečné proti přehnanému optimismu postavit příklad válek v Koreji a ve Vietnamu.

V té první, po letech krutých bojů, severní část země byla vystavena nejděsivější devastaci, která kdy byla zaznamenána v dějinách moderních válek: země zasypána bombami, zbavena továren, škol a nemocnic; zbavena obydlí pro deset milion obyvatel.

V této válce pod pokryteckým praporem Spojených národů, intervenovaly desítky zemí za vojenského velení Spojených států, s mohutnou účastí vojáků, které využily jako potrava pro děla, z řad jihokorejského obyvatelstva.

Na druhé straně bojiště, armáda a korejský lid a dobrovolníci z Čínské lidové republiky, kteří mohli počítat s dodávkami a pomocí sovětského vojenského aparátu. Ze severoamerické strany došlo k použití všech druhů ničivých zbraní, s výjimkou jaderných, ale včetně bakteriologických a chemických, i když jen v omezené formě.

Ve Vietnamu probíhaly postupně války, téměř nepřetržitě podporované vlasteneckými silami této země, proti třem imperialistickým mocnostem: Japonsku, jehož moc od bombových útoků na Hirošimu a Nagasaki zaznamenala vertikální pád; Francii, která od této poražené země získala zpět své indočínské kolonie a ignorovala sliby dané v těžkých dobách; a Spojeným státům v této poslední fázi konfliktu.

Na všech kontinentech docházelo k lokálním střetům, ačkoli na americkém kontinentu se dlouho objevovaly pouze pokusy o osvobozenecký boj a vojenské převraty, dokud Kubánská revoluce nezazněla na poplach a neohlásila význam tohoto regionu a nepřivolala na sebe hněv imperialismu, který byl nucen bránit své pobřeží, nejprve v Playa Girón a poté během říjnové krize.

Tento poslední incident mohl vyvolat novou válku nevypočitatelných rozměrů, střet mezi Američany a Sověty, kvůli kubánské otázce.

Ve skutečnosti se však centrum rozporů v současnosti nachází na indočínském poloostrově a v sousedních zemích. Vietnam a Laos byly zpustošeny občanskými válkami, které již nejsou občanskými válkami, a to v důsledku intervence - se vší silou - amerického imperialismu; a celá oblast se stala nebezpečnou rozbuškou připravenou k výbuchu.

Ve Vietnamu nabyl konflikt rysů mimořádné závažnosti. Naším záměrem však není psát dějiny této války. Chceme pouze připomenout několik významných skutečností.

V roce 1954, po konečné porážce u Dien Bien Phu, byly podepsány Ženevské dohody, které rozdělily zemi na dvě zóny a stanovily, že do osmnácti měsíců budou vypsány volby, které určí, kdo bude ve Vietnamu vládnout a jak bude země sjednocena. Američané tento dokument neratifikovali a zahájili manévry s cílem nahradit francouzského loutkového císaře Bao Da člověkem, který by vyhovoval jejich zájmům. Tím se stal Ngo Din Diem, jehož tragický konec - konec imperialismem vymačkaného pomeranče - je všem znám. V měsících následujících po podpisu smlouvy vládl v táboře lidových sil optimismus. Na jihu země byly rozebrány zbytky protifrancouzského boje a čekalo se na uplatnění dohod. Vlastenci si však brzy uvědomili, že žádné volby nebudou - pokud se Spojené státy nebudou cítit schopny prosadit svou vůli ve volbách, což bylo prakticky nemožné i s využitím všech jejich podvodných metod.

Boje se znovu obnovily na jihu země a byly stále intenzivnější, až do dnešního dne, kdy americkou armádu tvoří téměř půl milionu útočníků, zatímco loutkové síly se početně zmenšují a především zcela ztratily veškerou bojeschopnost.

Již zhruba dva roky Američané systematicky bombardují Vietnamskou demokratickou republiku ve snaze omezit odbojnost na Jihu a donutit ho vyjednávat z pozice síly. Zpočátku bylo bombardování víceméně ojedinělé a bylo maskováno jako odveta za údajné provokace ze strany Severu. Později se jeho intenzita a způsob provádění zvyšovaly, až se z nich stal gigantický útok prováděný americkými leteckými jednotkami den po dni s cílem zničit na severu země jakoukoli stopu civilizace. Jde o smutně známý aspekt eskalace.

Praktické cíle Američanů byly z velké části realizovány, a to i přes odvážnou obranu vietnamských protiletadlových jednotek, více než 1700 sestřelených letadel a pomoc v podobě vojenského materiálu ze socialistického tábora.

Existuje smutná realita: Vietnam, tento národ, který ztělesňuje aspirace, naděje na vítězství zapomenutého světa, je tragicky osamocen. Tento lid musí snášet údery severoamerické techniky téměř s holýma rukama na jihu, a s určitou možností obrany na severu, ale vždy sám.

Solidarita pokrokového světa s vietnamským lidem připomíná hořkou ironii, kterou představovalo podněcování plebsu pro gladiátory římského cirku. Nejde o to přát vítězství těm, kteří byli napadeni, ale sdílet jejich osud, doprovázet je ve smrti nebo ve vítězství. Když analyzujeme vietnamskou osamělost, doléhá na nás smutek z tohoto iracionálního momentu lidských dějin.

Americký imperialismus je vinen agresí, jeho zločiny jsou obrovské a roztroušené po celém světě. To víme, pánové! Ale vinni jsou i ti, kteří v rozhodující chvíli zaváhali, aby se Vietnam stal nedotknutelnou součástí socialistického území, čímž by se vystavili riziku války světových rozměrů, ale přitom by donutili americké imperialisty k rozhodnutí. A vinni jsou i ti, kdo rozdmýchávají válku urážek a posměšků, kterou už dávno rozpoutali představitelé obou mocností socialistického tábora [SSSR a ČLR].

Ptáme se, abychom dostali čestnou odpověď: „Je Vietnam izolovaný, neudržuje nebezpečnou rovnováhu mezi dvěma znepřátelenými mocnostmi?“

A jakou velikost demonstruje tento lid! Jaký stoicismus a hodnoty! A jakou lekci pro svět přestavuje tento boj!

Jen za dlouho dobu se dozvíme, zda prezident Johnson skutečně zamýšlel spustit některé nezbytné reformy pro lid, aby ztlumil třídní rozpory, které silně vystupují s výbušnou silou a stále větší četností. Jisté je, že zlepšení stavěné na obdiv pod halasným heslem zápasu za „velkou společnost“, padly do žumpy Vietnamu.

Největší imperialistická mocnost oznamuje ve vlastních útrobách vykrvácení způsobené chudou a zaostalou zemí a jeho mytická ekonomie pociťuje válečné úsilí. Zabíjet přestává být nejvýhodnějším byznysem pro monopoly. Zbraně na vlastní obranu, a to ani ne v dostatečném množství, jsou to jediné, co tito báječní vojáci kromě lásky k vlasti, společnosti a neutuchající odvahy mají. Zatímco imperialismus zabředl ve Vietnamu, nenalézá východisko a divoce hledá někoho, kdo mu umožní odejít s důstojností z této krize, ve kterém se nachází. Ale „čtyři“ body Severu a „pět“ Jihu ho svírají v kleštích, a činí ještě zřejmějšími termíny konfrontace.

Všechno zdá se ukazuje, že mír, tento nejistý mír, jenž dostal takové označení jen proto, že se nerozvinul konflikt světových rozměrů, znovu prochází rizikem rozpadnutí při nějakém nevratném a nezodpovědném kroku ze strany Američanů. A pro nás, vykořisťované celého světa, jaká čeká úloha? Národy třech kontinentů sledují a učí se vietnamské lekci. Od chvíle, kdy hrozbou války imperialisté vydírají lidstvo, nebát se války je správná odpověď. Stále a tvrdě útočit, v každé fázi střetu, to musí být generální taktika národů.

Ale v místech, kde tímto hanebným mírem musíme trpět, jaký bude náš úkol? Osvobodit se za každou cenu.

Světové panoráma prokazuje velkou složitost. Úkol osvobození čeká ještě na země staré Evropy, dostatečně rozvinuté, aby ukázaly všechny rozpory kapitalismu, ale zároveň tak slabé, aby mohly ještě jít po cestě imperialismu nebo na jeho cestu nastoupit. V těchto zemích rozpory v příštích létech nabydou výbušného charakteru; ale jejich problémy – a tedy i jejich řešení – jsou odlišné od problémů nás závislých národů a ekonomicky zaostalých. Hlavní oblast imperialistického vykořisťování zahrnuje tři zaostalé kontinenty: Ameriku, Asii a Afriku. Každá země má své vlastní charakteristiky, ale kontinenty v jejich celku vykazují všechny.

Naše Amerika utváří více či méně homogenní celek a téměř na celém jejím území si severoamerický monopolistický kapitál udržuje absolutní kontrolu. Loutkové, nebo v lepším případě slabé a vystrašené vlády, nejsou schopny se postavit příkazům yankeeského pána. Američané tak dosáhli vrcholu své politické a ekonomické nadvlády a nemohou jít už příliš dále, jakákoliv změna situace by se mohla transformovat v zaostávání jejich hegemonie. Jejich politika spočívá v udržování toho, co dobily. V této chvíli se směr jejich činnosti redukuje na brutální používání síly, aby zabránily osvobozeneckým hnutím jakéhokoli druhu.

Pod heslem „Nedovolíme další Kubu“ se skrývá možnost otevřených agresí jako ta provedená v Santo Domingo, nebo předtím masakr v Panamě; ale také se za tím skrývá jasné upozornění, že jednotky Spojených států jsou připraveny intervenovat v jakékoliv zóně Ameriky, kde by platný pořádek byl ohrožen a byly ohroženy jejich zájmy. Tato politika se těší absolutní beztrestnosti. OAS (Organizace Amerických států), nakolik diskreditovaná, je pohodlnou maskou; efektivnost OSN, která hraničí se směšností nebo s tragičností; armády všech amerických států jsou připraveny intervenovat, aby potlačili vlastní lid. Vytvořila se ve skutečnosti internacionála zločinu a zrady.

Na druhé straně místní buržoazie ztratily jakoukoli schopnost postavit se imperialismu – když připustíme, že někdy takovou schopnost měla – a představují pouze poslední vagón celého vlaku. Není zde nic, co by se dalo měnit; socialistická revoluce nebo karikatura revoluce.

Asie je kontinent s odlišnými charakteristikami. Osvobozenecké boje proti řadě evropských koloniálních mocností přivedly k formování více méně pokrokových vlád, jejichž následná evoluce představovala v některých případech prohloubení hlavních cílů národního osvobození a u jiných návrat k proimperialistickým pozicím. Z ekonomického hlediska mohly Spojené státy v Asii máloco ztratit a hodně získat. Změny tyto zájmy upřednostňují, bojuje se o vytlačení dalších neokoloniálních mocností, o proniknutí do dalších oblastí ekonomické činnosti, někdy napřímo a někdy s využitím Japonska.

Ale existuje zvláštní politická situace, zejména na indočínském poloostrově, které připisují Asii klíčový strategický význam a které sehrávají důležitou úlohu v celkové vojenské strategii amerického imperialismu. Ta uskutečňuje obklíčení Číny prostřednictvím Jižní Koreje, Japonska, Taiwanu, Jižního Vietnamu a Thajska. Tato dvojí strategie – strategický zájem tak významný, jako je vojenské obklíčení Čínské lidové republiky, a ambice severoamerického kapitálu proniknout na tyto velké trhy, které ještě nekontrolují – činí z Asie nejvýbušnější oblast současného světa, nehledě na zdánlivou stabilitu, mimo vietnamskou oblast.

I když patří geograficky na tento kontinent, ovšem s vlastními rozpory, je Střední východ plný vření, aniž by se dalo předvídat, kam až povede tato studená válka mezi Izraelem – podporovaným imperialisty – a pokrokovými státy oblasti. Je to jeden z dalších vulkánů, které ohrožují svět.

Afriku charakterizuje to, že je téměř panenskou zemí pro neokoloniální invazi. Došlo k některým změnám, které v jisté míře donutily neokoloniální mocnosti se vzdát svých starých výsad absolutní povahy. Ale když se tyto procesy odehrávají bez řešení jejich pokračování, kolonialismus se nahrazuje – bez násilí – neokolonialismem se stejnými efekty ekonomické nadvlády.

Spojené státy neměly v této oblasti kolonie a nyní bojují, aby pronikly do starých loveckých rezervací svých spojenců. Můžeme si být jisti, že Afrika představuje ve strategických plánech amerického imperialismu rezervu s dlouhodobou lhůtou splatnosti: jejich současné investice mají význam pouze v Jihoafrické republice, ale začínají pronikat do Konga, Nigerie a dalších zemí, kde se otevírá násilný konkurenční boj (doposud jen mírného charakteru) s jinými imperialistickými silami.

Spojené státy nemají ještě velké zájmy, které by si musely chránit, s výjimkou jejich předpokládaného práva intervenovat v jakékoliv části světa, kde jejich monopoly zacítí vůni velkých zisků a velké zásoby surovin. Všechny tyto precedenty činí vhodným se ptát, zda existuje možnost osvobození národů v krátkodobém nebo střednědobém horizontu. Pokud analyzujeme africkou situaci, vidíme, že se bojuje s jistou intenzitou v portugalských koloniích v Guinei, Mozambiku a Angole se značným úspěchem v první z těchto zemí a střídavými úspěchy ve dvou zbývajících; že jsme svědky bojů mezi nástupci Lumumby a starými komplici Tshombeho, boje, který se zdá – v současné fázi – obracet se ve prospěch toho posledně jmenovaného, kteří zpacifikovali ve svůj prospěch značnou část země, i když válka stále zůstává latentní.

V Rhodesii je jiný problém: britský imperialismus využil všechny mechanismy, které má k dispozici, aby svěřil moc bílé menšině, která jí drží doposud. Konflikt, z britského hlediska, je absolutně neoficiální; ale tato mocnost se svou obvyklou diplomatickou schopností - která se též nazývá v běžném jazyce „pokrytectvím“ – se tváří znechuceně při konfrontaci s opatřeními přijatými vládou Iana Smitha, a je podporována v tomto svém prohnaném chování některými členskými státy Commonwealthu, které ji následují, zatímco je napadána z větší části států černé Afriky, ať už jsou nebo nejsou poslušnými ekonomickými vazaly anglického imperialismu. V Rhodesii se situace může stát mimořádně výbušnou, pokud vykrystalizuje úsilí černých vlastenců sáhnout po zbraních a pokud toto hnutí bude efektivně podpořeno sousedními africkými státy. Ale v této chvíli se všechny problémy prodiskutovávají v neškodných organizacích jako je OSN, Commonwelth a Organizace afrických států.

Nepochybně politický a sociální vývoj Afriky nenabízí možnost předvídat revoluční situaci na úrovni kontinentu. Osvobozenecký boj proti Portugalcům musí skončit vítězně, ale Portugalsko zaujímá nevýznamné místo mezi imperialistickými mocnostmi. Konflikty revolučních rozměrů jsou ty, které dávají šach celému imperialistickému aparátu: ale proto nepřestaneme bojovat za osvobození tří portugalských kolonii a za prohloubení jejich revolucí.

Až černé masy Jižní Afriky a Rhodesie zahájí skutečný revoluční boj, tehdy začne pro Afriku nová epocha. Anebo, až se masy chudáků kterékoliv země vrhnou, aby vyrvaly svoje právo na důstojný život z rukou vládnoucí oligarchie.

Doposud probíhal sled vojenských státních převratů, při kterých jedna skupina důstojníků měnila druhou, nebo předsedu vlády, který už nesloužil zájmům své kasty a těch mocností, které s ním šikovně manévrovaly; ale nebyla to lidová povstání. V Kongu se přechodně projevily tyto charakteristiky, stimulované vzpomínkou na Lumumbu, ale začaly v posledních měsících ztrácet na síle.

V Asii, jak jsme viděli, je situace výbušná. Třecími body nejsou jen Vietnam a Laos – kde se bojuje. Takovou je i Kambodža, kde v jakémkoliv momentě může začít přímá severoamerická agrese; a ještě Thajsko, Malajsie a pochopitelně Indonésie, kde si nemůžeme myslet, že bylo řečeno poslední slovo, bez ohledu na destrukci komunistické strany a nástupu reakcionářů k moci. A přirozeně Střední východ.

V Latinské Americe se bojuje se zbraněmi v ruce v Guatemale, Kolumbii, Venezuele, Bolívii a první známky v Brazílii. Jsou zde další ohniska odporu, které se vyjeví a pak uhasnou. Ale téměř všechny státy tohoto kontinentu jsou dnes zralé k boji, který, pokud bude vítězný, nemůže skončit jinak, než nastolením vlády socialistického typu.

Na tomto kontinentu se hovoří prakticky jedním jazykem s výjimkou Brazílie, jehož obyvatelstvo může komunikovat se španělsky hovořícími zeměmi s ohledem na blízkost obou jazyků. Existuje i blízká identičnost mezi třídami těchto zemí, které činí možným identifikaci typu „americká internacionála“, která je mnohem úplnější, než na jiných kontinentech. Jazyk, zvyky, náboženství a společný cizí pán je sjednocují. Stupeň a formy vykořisťování jsou podobné ve svých dopadech, jak pro vykořisťované, tak i pro vykořisťovatele, ve značné části naší Ameriky. A uvnitř ní rebelie rychle uzrává.

Můžeme se ptát:jaký bude mít vývoj tato rebelie? Dlouho už tvrdíme, že, vzhledem k podobným charakteristikám boj v Americe nabude kontinentálního charakteru. Bude dějištěm mnoha velkých bitev vedených lidstvem za vlastní osvobození. V rámci tohoto zápasu kontinentálního rozsahu, bitvy odehrávající se nyní v otevřené formě jsou pouze epizodami, které již nám daly mučedníky předurčené vstoupit do americké historie proto, že zaplatili vlastní krví, nezbytnou – v této poslední fázi boje - pro plné osvobození člověka. Vystupují nám zde jména komandanta Turcia Limy, kněze Camila Torrese, komandanta Fabricia Ojedy, komandantů Lobatóna a Luise de la Puente Ucedy, ústřední postavy revolučního hnutí Guatemaly, Kolumbie, Venezuely a Perú.

Ale aktivní mobilizace lidu nalezne nové vůdce: César Montes a Yon Sosa pozvedají prapor v Guatemale, Fábio Vazquez a Marulanda tak činí v Kolumbii, Douglas Bravo v západní části země a Americo Martin nel Bachiller vedou jednotlivé fronty ve Venezuele.

Nová ohniska války se formují v těchto a v jiných latinskoamerických zemích, jako se tomu stalo v Bolívii a budou se rozvíjet, se všemi osudy, které implikuje toto nebezpečné povolání moderního revolucionáře. Mnozí zemřou jako oběti vlastních chyb, další padnou v tvrdém boji, který se blíží; noví bojovníci a vůdcové se zrodí v zápalu revolučního boje. Lid zformuje tyto bojovníky a vůdce ve výběrovém rámci samotné války, zatímco se zvyšuje počet agentů yankeeovské represe.

Dnes jsou američtí poradci ve všech zemích, kde probíhá ozbrojený boj a peruánská armáda organizovala, zdá se úspěšně, údery proti revolucionářům této země, i ty připravené a procvičené yankeei. Ale pokud jsou ohniska boje organizovány s dostatečnou politickou a vojenskou schopností, stanou se prakticky neporazitelnými a vyžádají si vyslání dalších severoamerických kontingentů. V tom že Peru s houževnatostí a rozhodností, nové postavy, ještě málo známé reorganizují gerilovou válku. Postupně budou zastaralé zbraně postačující pro potlačení malých ozbrojených band nahrazeny moderními zbraněmi, a skupinami poradců, tvořených ze severoamerických vojáků; a v určitém momentě se imperialismus bude cítit nucen vysílat stále větší regulérní jednotky, pro zajištění relativní stabilitu moci, jejíž národní loutková armáda se bude rozpadat pod údery gerily.

Je to cesta Vietnamu, cesta, kterou musí projít národy a kterou bude sledovat Amerika, se zvláštními charakteristikami, kdy ozbrojené skupiny mohou formovat koordinační skupiny, aby ztížily represivní úkol yankeeovskému imperialismu a usnadnit tak svůj úkol. Amerika, zapomenutý kontinent od posledních politických bojů za osvobození, který o sobě začíná nechávat slyšet s Trikontinentálem, prostřednictvím hlasu avantgardy lidu, stojí za to říci kubánské revoluce, bude mít úkol mimořádného dosahu: vytvoření druhého nebo třetího Vietnamu.

Nakonec je třeba vzít v úvahu skutečnost, že imperialismus je světový systém, poslední fáze kapitalismu a že je potřeba ho porazit ve velkém světovém střetnutí. Strategickým cílem tohoto boje musí být zničení imperialismu. Část, která se týká nás, ve vykořisťovaném a zaostalém světě, je odstranění základen podpory imperialismu: naše utlačované národy, ze kterých získává kapitál, suroviny, techniky a dělníky za příhodné ceny a kam vyváží nový kapitál – nástroje ovládání – zbraně a výroky všeho druhu a uvrhajíce nás tak do absolutní závislosti.

Fundamentálním elementem tohoto strategického rámce bude tedy reálné osvobození národů, osvobození dosažené prostřednictvím ozbrojeného boje ve většině případů; a že Amerika téměř nevyhnutelně se promění v socialistické revoluci.

Aby bylo možné zlikvidovat imperialismus, je třeba mířit na jeho hlavu, což není nic jiného než Spojené státy americké. Musíme realizovat úkol obecného charakteru, který má taktický cíl vzdálit nepřítele od jeho prostředí a přinutit ho bojovat v různých místech, kde jeho životní styl kontrastuje s převládající skutečností. Protivník se nesmí podceňovat; severoamerický voják disponuje technickými kapacitami a je podpořen prostředky takových rozměrů, které ho činí obávaným. Zásadně mu chybí ideologická motivace, kterou naopak vlastní ve vysokém stupni jeho dnešní zarputilí protivníci: vietnamští vojáci. Můžeme zvítězit nad touto armádou pouze jen v takové míře, v jaké dokážeme podlomit jeho morálku. A ta se podrývá nanášením porážek a působením opakovaných utrpení.

Ale toto malé schéma vítězství vyžaduje od národů ohromné oběti, které je třeba vyžadovat až do hodiny svítání; a ty snad budou méně bolestivé, než ty kdy se trvale odmítá střet a nechává se na druhých, aby za ně tahaly kaštany z ohně.

Je jasné, že poslední země, která dosáhne osvobození, toho pravděpodobně dosáhne bez ozbrojeného boje a od utrpení dlouhé a kruté války jako jsou ty, které činí imperialisté, budou tyto národy ušetřeny. Ale snad je nemožné uniknout tomuto boji nebo jejím dopadům v konfliktu světových rozměrů a utrpení bude stejné ne-li větší. Nemůžeme předvídat budoucnost, ale nikdy nesmíme ustoupit oportunistické tendenci stát se praporečníky lidu, který prahne po vlastní svobodě, ale odmítá boj, který to sebou nese a očekává jí jako cenu útěchy.

Je zcela jistě správné, když se vyvarujeme každé zbytečné oběti. Proto je tak důležité objasnit skutečné možnosti, které má závislá Amerika, aby se osvobodila mírovou formou. Pro nás je odpověď na tuto otázku jasná: současný moment může být více méně orientační pro započetí boje, ale nemůžeme si dělat iluze - ani nemáme právo tak činit - že dobudeme svobody bez boje. A bitvy nebudou jednoduché bitky na náměstí za použití kamenů proti slznému plynu, ani mírné generální stávky; a nebude to ani boj rozezleného lidu, který ve dvou či třech dnech zničí represivní aparát vládnoucích oligarchii; bude to dlouhý boj, krvavý, jehož fronty budou tvořeny úkryty povstalců v městech, v domech bojovníků, kde represe bude hledat snadné oběti mezi rodinnými příslušníky, mezi masakrovaným zemědělským obyvatelstvem, ve zničených vesnicích a městech nepřátelským bombardováním.

Donutí nás k tomuto boji; nezůstane nám nic jiného, než ho připravovat a rozhodnut se ho přijmout.

Počátky nebudou snadné; naopak budou velmi obtížné. Veškerá kapacita represivního aparátu, brutálnost a demagogie oligarchii budou dány do služeb jejich věci. Náš úkol – v první fázi – je přežít; pak začne působit trvalý příklad gerily provádějící ozbrojenou propagandu – ve vietnamském smyslu toho pojmu – lze říci, propagandu pomocí projektilů, vítězných nebo prohraných bitev, ale vybojovaných proti nepříteli. Velká škola neporazitelnosti gerily, která působí na masy vyvlastněných; vyburcování národního ducha; příprava pro nejnáročnější úkoly, aby bylo možno se postavit nejnásilnějším represím; nenávist jako faktor boje; neoblomná nenávist nepřítele, který tlačí hodně za přirozené hranice lidského bytí a mění ho v efektivní, násilnou, výběrovou a chladnou mašinu na zabíjení. Naši vojáci musí být takoví: lidé bez nenávisti nemohou triumfovat nad brutálním nepřítelem.

Je třeba dovést válku až tam, kam jí přivedl nepřítel; do jeho domu, do jeho míst odpočinku; učinit jí totální. Je třeba jim zabránit, aby měli byť jen jednu minutu klidu, jednu minut oddechu mimo kasárna, nebo také uvnitř nich: útočit na něj všude, kde se s ním setkáte, aby se cítil jako pronásledovaná šelma kamkoli přijde. A tehdy začne jeho morálka upadat. On bude ještě více bestiální, ale začnou být vidět známky jeho upadání.

Aby se rozvinul skutečný opravdový proletářský internacionalismus , s mezinárodními proletářskými armádami, prapor, pod kterým člověk bojuje, se stává posvátnou věcí vykoupení lidstva, takže zemřít pod znaky Vietnamu, Venezuely, Guatemaly, Laosu, Guineje, Kolumbie, Bolívie... abychom zmínili jen současná dějiště ozbrojeného boje, je stejně slavné a žádoucí pro Američana jako pro Asiata, Afričana nebo dokonce Evropana.  Každá kapka krve prolitá na území, pod jehož vlajkou se člověk nenarodil, je zkušeností, kterou ti, kdo přežijí, sbírají, aby ji mohli uplatnit v osvobozeneckém boji ve své rodné zemi. A každý národ, který se osvobodí, je vítěznou etapou v boji za osvobození vlastního lidu.

Je chvíle tlumit naše rozdíly a položit vše do služeb boje. Že velké kontroverze hýbou světem těch, co bojují za svobodu, víme všichni a nemůžeme to jistě skrývat. Víme také, že nabyly takové povahy a ostrosti, že je mimořádně obtížné, jestli ne nemožné, vést usmiřující dialog. Hledat způsoby pro započetí dialogu, který soupeřící strany odmítají, je zbytečný podnik. Ale nepřítel je tam, stojí proti nám, zasahuje každý den a hrozí novými údery: ale tihle se sjednocují dnes, zítra a pozítří. Ti, kteří to pochopí jako první a připraví s na tuto nezbytnou jednotu, získají uznání národů.

V důsledku násilí a neústupnosti s jakou je hájeno každé stanovisko, my jiní – toužící – se nemůžeme postavit za jeden nebo za druhý způsob jakým se projevují rozdíly, ani tehdy, někdy, když nalézáme shodu s některými pozicemi jedné nebo druhé strany, nebo ve větší míře z jednou z nich. Ve chvíli boje, způsob, kterým se projevují současné rozdíly, představuje faktor slabosti; ale ve fázi, do které to došlo, je iluze snažit se to vyřešit slovy. Dějiny je postupně odstraní nebo poskytnou přesné řešení.

V našem světě boje, všechny rozdíly v taktice nebo metodě činnosti pro naplnění omezených cílů se musí analyzovat s respektem, který si zaslouží názory druhých. Pokud se ale týká velkého strategického cíle, a tím je zničení imperialismu prostřednictvím boje, musíme být neústupní. Takto shrnujeme naše vítězné aspirace; zničení imperialismu prostřednictvím odstranění jeho nejsilnější pevnosti, imperialistické moci Spojených států amerických. Přijmout jako taktickou funkci postupné osvobození národů, jednoho po druhém nebo ve skupině, přinutit nepřítele k obtížnému boji mimo jeho území a likvidovat jeho báze podpory, přestavované na něm závislými státy.

To znamená dlouhou válku, a znovu opakujeme, krutou válku. Ať si při jejím vedení nikdo nedělá iluze a ať nikdo neváhá ji zahájit ze strachu z následků, které by mohla způsobit jeho vlastním lidem. Je to prakticky jediná naděje na vítězství.

Nemůžeme obejít imperativ tohoto momentu. Učí nás jemu Vietnam s permanentní lekcí hrdinství, se svou praxí a každodenní lekcí boje a smrti, aby došel ke konečnému vítězství.

Tam se vojáci imperialismu setkávají s útrapami těch, kteří jsou zvyklí na životní úroveň, jíž se honosí severoamerický národ, a musí čelit nepřátelské zemi; s nejistotou těch, kteří se nemohou pohybovat, aniž by zapomněli, že šlapou po nepřátelském území; se smrtí těch, kteří se tlačí mimo opevněné úkryty; s trvalým nepřátelstvím veškerého obyvatelstva. To vše vyvolává ve Spojených státech vnitřní ohlasy; dává to vzniknout novému faktoru, který imperialismus v plné síle potlačuje: třídnímu boji na vlastním území.

Jak se budeme dívat na světlou a blízkou budoucnost, když na povrchu zeměkoule budou vzkvétat dva, tři, mnoho Vietnamů, s jejich podílem na smrti a nesmírných tragédiích, s každodenním hrdinstvím, opakovanými údery proti imperialismu a povinností, v níž se ocitá, aby rozptýlil své síly pod tíhou rostoucí nenávisti národů světa!

A kdybychom se všichni dokázali sjednotit tak, aby naše údery byly silnější a rozhodnější a pomoc všeho druhu bojujícím národům ještě účinnější, jak velká by byla budoucnost a jak blízko by byla!

Jestliže my, kteří na malém kousku mapy světa plníme povinnost, kterou předem ohlašujeme a dáváme k dispozici boji to málo, co je nám dovoleno dát - své životy, své oběti -, budeme muset jednou v těchto dnech vydechnout naposledy v zemi, která je nyní naše, vykoupaná v naší krvi, nechť je známo, že jsme zhodnotili rozsah svých činů a že se nepovažujeme za nic víc než za jedince velké armády proletariátu; ale cítíme se hrdí na to, že jsme se od Kubánské revoluce a jejího největšího vůdce naučili velkému poučení, které vyplývá z jeho chování v této části světa: "Co záleží na nebezpečí nebo obětech člověka či národa, když je v sázce osud lidstva? "

Každý náš čin je válečným pokřikem proti imperialismu a živým apelem na jednotu národů proti velkému nepříteli lidstva: Spojeným státům americkým. Ať nás smrt zastihne kdekoli, budiž vítána, pokud tento náš válečný pokřik dosáhl vnímavého ucha a další ruka se natahuje, aby uchopila naše zbraně, a další lidé se připravují zpívat žalozpěvy s praskotem kulometů a novými bojovými pokřiky války a vítězství.

Tricontinental Magazine 2 (16 dubna, 1967).

Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >