Karel Marx: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844 1. část

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 4. 2006

Twitter

Předmluva[1]
Již v „Německo-francouzských ročenkách“ jsem oznámil, že uveřejním kritiku vědy o právu a státě formou kritiky Hegelovy filosofie práva.[2] Když jsem tuto práci připravoval k tisku, ukázalo se, že je naprosto nevhodné směšovat kritiku namířenou jen proti spekulaci s přímou kritikou různých předmětů, že by to brzdilo výklad a ztěžovalo pochopení látky. A nejen to: při bohatosti a rozmanitosti předmětů, které je třeba probrat, bylo by možno směstnat látku do jednoho spisu jen úplně aforisticky, a z takovéhoto aforistického podání by se mohlo zdát, že uspořádání je libovolné. Proto postupně v různých samostatných brožurách podám kritiku práva, morálky, politiky atd. a na závěr se pokusím ve zvláštní práci podat zase souvislost tohoto celku, vztah jednotlivých částí, a nakonec i kritiku spekulativního zpracování té látky. To je důvod, proč se v tomto spise dotýkám souvislosti politické ekonomie se státem, právem, morálkou, občanským životem atd. právě jen potud, pokud se politická ekonomie sama ex professo dotýká těchto předmětů.
Není třeba, abych nejdříve ujišťoval čtenáře obeznámeného s politickou ekonomií, že jsem k svým závěrům dospěl úplně empirickou analýzou, založenou na svědomitém kritickém studiu politické ekonomie.
[*1]
Rozumí se samo sebou, že kromě francouzských a anglických socialistů jsem použil i prací německých socialistů. Ale co do obsažnosti a původnosti přicházejí pro tuto vědu v úvahu — kromě Weitlingových spisů — z německých prací jen Hessovy články, které uveřejnil v „Jedenadvaceti arších“[4], a Engelsův „Nástin kritiky politické ekonomie“[5] v „Německo-francouzských ročenkách“, kde jsem sám také načrtl docela povšechně základní rysy této práce.

Teprve od Feuerbacha se datuje pozitivní humanistická a naturalistická kritika. Čím nehlučněji, tím jistěji, hlouběji, rozsáhleji a trvaleji působí Feuerbachovy spisy, jediné spisy od Hegelovy „Fenomenologie“ a „Logiky“, v nichž je obsažena skutečná teoretická revoluce.
Domnívám se na rozdíl od kritických teologů [8] naší doby, že bylo naprosto nutné, abych se v závěrečné kapitole tohoto spisu vypořádal s Hegelovou dialektikou a vůbec s jeho filosofií, neboť to zatím ještě nikdo neučinil — ale tato nedůkladnost je nevyhnutelná, protože i kritický teolog zůstává teologem, musí tedy buďto vycházet z určitých předpokladů filosofie jako autority, anebo, začne-li v procesu kritiky a pod vlivem cizích objevů pochybovat o filosofických předpokladech, zbaběle a neodůvodněně od nich utíká, abstrahuje od nich, svou podrobenost těmto předpokladům a zlost z této podrobenosti dává najevo už jen negativně, neuvědoměle a sofisticky.

Teologická kritika — třebaže na počátku hnutí byla skutečným momentem pokroku — není konec konců, přesně vzato, nic jiného než vrchol a důsledek staré filosofické a zejména hegelovské transcendence, ovšem v pitvorné karikované teologické podobě. Na jiném místě zevrubně doložím tuto zajímavou spravedlnost dějin, tuto historickou Nemesis, která způsobuje, že teologie, odjakživa bolavé místo filosofie, musí teď sama na sobě znázornit i záporné vyústění filosofie — tj. její rozklad.[9]

Mzda
Mzda je určována nepřátelským bojem mezi kapitalistou a dělníkem. Nutnost vítězství pro kapitalistu. Kapitalista může žít déle bez dělníka než dělník bez kapitalisty. Spolčování mezi kapitalisty je docela obvyklé a prospívá jim; spolčování dělníků je zakázáno a zle se jim vyplácí. Mimoto pozemkový vlastník a kapitalista mohou rozmnožit své důchody o průmyslové zisky, kdežto dělník příjmy, které mu dává průmysl, nemůže rozmnožit ani o pozemkovou rentu, ani o úroky z kapitálu. Proto tak velká konkurence mezi dělníky. Jedině pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkového vlastnictví a práce nutným, podstatným a škodlivým oddělením. Kapitál a pozemkové vlastnictví nemusí setrvávat v této abstrakci, kdežto dělníkova práce v ní setrvat musí.
Pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkové renty a práce zhoubné.
Nejnižší a jedině nutná sazba mzdy je určována tím, aby se dělník obživil po dobu, kdy pracuje, plus tolik, aby mohl uživit rodinu a aby nevymřeli dělníci jako druh. Podle Smitha je obvyklá mzda nejnižší mzda, která se srovnává se simple humanité [*2] [10], totiž s existencí hovada.
Poptávka po lidech reguluje nutně produkci lidí jako kteréhokoli jiného zboží. Je-li nabídka o mnoho větší než poptávka, je část dělníků nucena žebrat nebo umřít hladem. Existence dělníka je tedy redukována na podmínku existence jakéhokoli jiného zboží. Z dělníka se stalo zboží, a může mluvit o štěstí, dokáže-li se udat. A poptávka, na které závisí život dělníka, závisí na rozmaru boháčů a kapitalistů. Převýší-li kvantita nabídky poptávku, pak jedna z částí, které konstituují cenu, zisk, pozemková renta, mzda, je placena pod cenou, část těchto určení se tedy vymyká tomuto schématu, a tak tržní cena tíhne k přirozené ceně jakožto ústřednímu bodu. Ale 1) je pro dělníka při velké dělbě práce nejtěžší zaměřit svou práci jinam, 2) při jeho podřízeném poměru ke kapitalistovi je postižen ze všech nejdříve.
To, že tržní cena tíhne k přirozené ceně, znamená tedy pro dělníka největší a bezpodmínečnou ztrátu. A právě tím, že kapitalista je schopen zaměřit svůj kapitál jinam, je dělník, omezený na určité pracovní odvětví, buďto připraven o chleba, nebo donucen podrobit se všem požadavkům tohoto kapitalisty.
Náhodné a nenadálé výkyvy tržní ceny postihují pozemkovou rentu méně než část ceny proměněnou v zisk a platy, ale méně postihují zisk než mzdu. Na jednu mzdu, která stoupá, připadá většinou mzda, která je ustálena, a mzda, která klesá.
Dosáhne-li kapitalista zisku, nemusí to nutně znamenat zisk i pro dělníka, ale ztrácí-li kapitalista, znamená to nutně i ztrátu pro dělníka. Tak neznamená pro dělníka zisk, udržuje-li kapitalista tržní cenu nad přirozenou cenou s pomocí výrobního nebo obchodního tajemství, monopolů nebo výhodné polohy svého pozemku.
Dále: Ceny práce jsou mnohem konstantnější než ceny životních prostředků. Často jsou v protikladném poměru. V roce drahoty se třeba mzda zmenší vinou menší poptávky, zvýší se, protože zdraží životní prostředky: kolísá tedy. Rozhodně se určitá část dělníků octne na dlažbě. V letech nízkých cen se mzda zvyšuje, protože se zvyšuje poptávka, snižuje se, protože klesají ceny životních prostředků. Tedy kolísá.
Další nevýhoda pro dělníka:
Ceny za práci různých druhů dělníků se mezi sebou liší mnohem víc než zisky různých odvětví, na kterých se podílí kapitál. U práce se projevuje všechna přirozená, duchovní i sociální rozmanitost individuální činnosti a platí se za ni různá mzda, kdežto mrtvý kapitál postupuje vždy stejně a je netečný vůči skutečné individuální činnosti.
Vůbec je třeba podotknout, že utrpí-li dělník i kapitalista stejně, pak dělník utrpí na své existenci, kapitalista však na zisku ze svého mrtvého mamonu.
Dělník musí bojovat nejen o prostředky k svému fyzickému životu, musí bojovat, aby získal práci, tj. musí bojovat o možnost, o prostředky, aby mohl uskutečnit svou činnost.
Vezměme tři hlavní situace, v nichž může být společnost, a zkoumejme, jaké je v nich postavení dělníka.
1) Upadá-li bohatství společnosti, trpí dělník nejvíc, neboť: Ačkoli dělnická třída nemůže dosáhnout takových zisků jako třída vlastníků za příznivého stavu společnosti, zato její úpadek nepřináší zase žádné jiné třídě více utrpení).[11]
2) Vezměme nyní takovou-společnost, ve které je bohatství na vzestupu. Toto je jediný stav příznivý dělníkovi. Zde dochází ke konkurenci mezi kapitalisty. Poptávka po dělnících převyšuje jejich nabídku. Ale:
Za prvé: Zvýšení mzdy způsobuje mezi dělníky přepracovanost. Čím víc chtějí vydělat, tím víc svého času musí obětovat, a zbavujíce se naprosto jakékoli svobody, musí vykonávat otrockou práci v područí hrabivosti. Zároveň si tím zkracují život. To, že si takto zkracují život, je pro dělnickou třídu jako celek příznivá okolnost, protože tím vzniká neustále nutnost další nabídky. Tato třída musí stále obětovat část sebe samé, aby docela nezahynula.
Dále: Kdy je společnost v takovém stavu, ve kterém víc a víc bohatne? Tehdy, když v zemi rostou kapitály a důchody. To je však možné jen
α) tím, že se nahromadí velké množství práce, neboť kapitál je nahromaděná práce; tedy tím, že dělníkovi je odnímáno stále víc jeho produktů, že jeho vlastní práce se vůči němu stále víc stává cizím vlastnictvím a prostředky jeho existence i jeho činnosti se stále víc koncentrují v rukou kapitalisty.
β) Hromadění kapitálu zmnožuje dělbu práce, dělba práce zmnožuje počet dělníků; a naopak počet dělníků zmnožuje dělbu práce, tak jako dělba práce zmnožuje hromadění kapitálu. Tato dělba práce na jedné straně a hromadění kapitálu na druhé straně způsobují, že se dělník víc a víc stává závislým čistě na práci a to na určité, velmi jednostranné, strojové práci. Je tedy duchovně i tělesně snižován na úroveň pouhého stroje a místo člověka se z něho stává jakási abstraktní činnost a břicho, a zrovna tak upadá do stále větší závislosti na všech výkyvech tržní ceny, na způsobu použití kapitálů a na rozmaru boháčů. Stejně tak tím, že roste třída lidí, kteří jen pracují, zvyšuje se i konkurence mezi dělníky, snižuje se tedy jejich cena. Toto postavení dělníka vrcholí v tovární výrobě.
γ) Ve společnosti, kde vzrůstá blahobyt, mohou žít z úroků z peněz už jen největší boháči. Všichni ostatní musí buďto něco podnikat se svým kapitálem, nebo jej vložit do obchodu. Tím se tedy zvětšuje konkurence mezi kapitály, zvětšuje se koncentrace kapitálů, velcí kapitalisté přivádějí malé kapitalisty na mizinu a část bývalých kapitalistů klesá do třídy dělníků, kterou tento přírůstek zčásti zase postihuje stlačením mzdy a přivádí ji do ještě větší závislosti na malém počtu velkých kapitalistů; tím, že ubylo kapitalistů, prakticky už téměř neexistuje jejich konkurence vzhledem k dělníkům a tím, že přibylo dělníků, ještě víc mezi nimi vzrostla konkurence, stala se ještě nepřirozenější a ještě násilnější. Proto se část dělnictva nutně ocitá ve stavu, kdy musí žebrat nebo hladovět, zrovna tak jako část středních kapitalistů nutně klesá do stavu dělníků.
Tedy i takový stav společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, vede nutně k tomu, že dělník pracuje nad své síly a záhy umírá, klesá na úroveň stroje, upadá do područí kapitálu, který se proti němu nebezpečně hromadí, a to vede k nové konkurenci mezi dělníky, takže část dělníků musí buďto umřít hlady nebo žebrat.
Zvyšování mzdy probouzí v dělníkovi kapitalistovu žádostivost zbohatnout, ale tu může uspokojit jen tím, že jí obětuje ducha i tělo. Zvyšování mzdy předpokládá hromadění kapitálu a nese je s sebou; tím se produkt práce dělníkovi stále víc odcizuje. Právě tak vede dělba práce k tomu, že se dělník stává stále jednostrannějším a závislejším, a zároveň vyvolává nejen konkurenci lidí, ale i konkurenci strojů. Protože dělník klesl na úroveň stroje, může vůči němu stroj vystupovat jako konkurent. A konečně, tak jako hromadění kapitálu zvětšuje kvantitu průmyslu, tedy dělníků, tak zásluhou této akumulace vede táž kvantita průmyslu k větší kvantitě výrobků, tím vzniká nadvýroba, a ta končí buď tím, že velká část dělníků je vysazena na dlažbu, nebo že je jejich mzda redukována na úplně ubohé minimum.
To jsou následky stavu společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, totiž stavu rostoucího, vzestupného bohatství.
Ale nakonec musí tento vzestupný stav jednou přece jen vyvrcholit. A jaké bude potom postavení dělníka?
3) „V zemi, která dosáhla nejvyššího stupně bohatství, by mzda i úroky z kapitálu byly velmi nízké. Mezi dělníky by konkurence při hledání zaměstnání byla tak velká, že by se mzdy snížily na tolik, kolik stačí k obživě příslušného počtu dělníků, a protože země by již byla dostatečně zalidněna, nemohl by se tento počet zvyšovat.“[12]
Toto plus by muselo zemřít.
Tedy ve stavu, kdy je společnost na sestupu, stoupá dělníkova bída, ve stavu vzestupném je bída komplikovaná, v dovršeném stavu je bída ustálená.
Ale protože podle Smitha není šťastná taková společnost, kde většina trpí, protože však stav největšího bohatství společnosti vede k tomuto utrpení většiny a protože politická ekonomie (vůbec společnost, ve které rozhodují zájmy jednotlivců) vede k tomuto stavu největšího bohatství, pak je tedy cílem politické ekonomie, aby společnost byla nešťastná.
Pokud jde o poměr mezi dělníkem a kapitalistou, je třeba ještě poznamenat, že zvyšování mzdy je pro kapitalistu víc než vyváženo zkracováním délky pracovní doby, a že zvyšování mzdy a zvyšování úroků z kapitálu působí na cenu zboží jako jednoduchý úrok a úrok z úroků.
Uvažujme teď z hlediska ekonoma a srovnejme podle něho teoretické i praktické nároky dělníků.
Ekonom nám říká, že původně a co do pojmu patří celý produkt práce dělníkovi. Ale zároveň nám říká, že ve skutečnosti náleží dělníkovi ta nejmenší a nejnevyhnutelnější část produktu; jen tolik, kolik je zapotřebí ne k tomu, aby existoval jako člověk, nýbrž k tomu, aby existoval jako dělník, ne k tomu, aby rozmnožil lidstvo, nýbrž k tomu, aby rozmnožil otrockou třídu dělníků.
Ekonom nám říká, že všechno se kupuje za práci a že kapitál není nic než nahromaděná práce, ale zároveň nám říká, že dělník, který ani zdaleka nemůže koupit všechno, musí prodávat sebe a své lidství.
Pozemková renta lenošivého majitele pozemků činí většinou třetinu výnosu půdy a zisk podnikavého kapitalisty dokonce dvojnásobek peněžního úroku, zatímco to, co připadne v nejlepším případě dělníkovi navíc v podobě mzdy, činí tolik, že mu ze čtyř dětí musí dvě hladovět a umřít.
Podle ekonomů zvětšuje člověk hodnotu produktů přírody jedině prací, práce je jeho činným vlastnictvím, kdežto pozemkový vlastník a kapitalista, kteří jakožto pozemkový vlastník a jakožto kapitalista jsou pouze privilegovanými a zahálčivými bohy, mají podle téže ekonomie všude převahu nad dělníkem a předpisují mu zákony.
Zatímco podle ekonomů je práce jedinou neproměnnou cenou věcí, není nic nahodilejšího než cena práce, není nic vydáno napospas větším výkyvům.
Zatímco dělba práce zvyšuje produktivní sílu práce, bohatství a zjemnělost společnosti, zbídačuje dělníka až na úroveň stroje. Zatímco práce způsobuje hromadění kapitálu a tím i rostoucí blahobyt společnosti, zvětšuje stále dělníkovu závislost na kapitalistovi, nutí ho k větší konkurenci, vhání ho do šíleného chvatu nadvýroby, po níž následuje zrovna taková ochablost.
Zatímco podle ekonomů se zájem dělníka nikdy nestřetává se zájmem společnosti, je společnost vždy a nutně v rozporu s dělníkovým zájmem.
Podle ekonomů se dělníkův zájem nikdy nestřetává se zájmem společnosti 1) proto, že zvýšení mzdy je víc než nahrazeno zmenšením délky pracovní doby, vedle ostatních následků, které jsme vyložili předtím, a 2) proto, že vzhledem k společností je celý hrubý produkt čistým produktem, a jen vzhledem k soukromé osobě má čistý produkt nějaký význam.
Ale z ekonomových výkladů, aniž o tom ví, plyne, že práce nejen za nynějších podmínek, ale vůbec pokud je jejím účelem pouhé zvětšování bohatství, je sama o sobě škodlivá, zhoubná.
*
Co do pojmu jsou pozemková renta a kapitálový zisk srážky strhované ze mzdy. Ale ve skutečnosti je mzda srážka, kterou země a kapitál poskytují dělníkovi, je to ústupek produktu práce dělníkovi, práci.
Ve stavu, kdy společnost upadá, je dělník postižen nejtíže. Tím, že na něj tlak doléhá obzvlášť tíživě, je vinno jeho postavení dělníka, ale tlak jako takový je způsobován postavením společnosti.
Ale ve stavu, kdy je společnost na vzestupu, je záhuba a chudnutí dělníka produktem jeho práce a bohatství jím vytvořeného. Tedy nouze, která pramení ze samé podstaty dnešní práce.
Stav největšího bohatství společnosti, ideál, kterého se však přece jen přibližně dosahuje, který je přinejmenším účelem politické ekonomie i občanské společnosti, znamená pro dělníky trvalou nouzi.
Rozumí se samo sebou, že na proletáře, tj. na toho, kdo žije bez kapitálu a pozemkové renty, čistě z práce, a to z práce jednostranné, abstraktní, pohlíží politická ekonomie jen jako na dělníka. Proto může stanovit poučku, že dělník, zrovna tak jako každý kůň, musí vydělat tolik, aby mohl pracovat. Nevšímá si dělníka v době, kdy nepracuje, nepohlíží na něj jako na člověka, nýbrž přenechává takovéto zkoumání trestnímu soudnictví, lékařům, náboženství, statistickým přehledům, politice a dozorci nad chudáky.
Povznesme se nyní nad úroveň politické ekonomie a pokusme se odpovědět na dvě otázky, plynoucí z dosavadního výkladu, který jsme podali téměř slovy ekonomů.
1) Jaký význam má ve vývoji lidstva tato redukce největší části lidstva na abstraktní práci?
2) V čem chybují reformátoři en détail[*3], kteří buďto chtějí zvýšit mzdu a tím zlepšit postavení dělnické třídy, anebo se domnívají (jako Proudhon), že účelem sociální revoluce je, aby mzdy byly stejné)?
V politické ekonomii se práce vyskytuje jen v podobě výdělečné činnosti.
„Lze tvrdit, že taková zaměstnání, která předpokládají zvláštní vlohy nebo delší průpravu, jsou teď vcelku výnosnější než dříve; kdežto poměrná mzda za mechanicky jednotvárnou činnost, ve které je možno kohokoli rychle a snadno zaučit, poklesla a nutně musela poklesnout při vzrůstající konkurenci. A právě tento druh práce je za nynějšího stavu její organizace ještě daleko nejčastější. Když tedy dělník první kategorie vydělá dnes sedmkrát tolik, jiný dělník druhé kategorie právě tolik, jako dejme tomu před padesáti lety, pak ovšem oba dva průměrně vydělávají čtyřikrát víc. Jenže když v určité zemi připadá na první kategorii práce jen 1000, na druhou milión lidí, pak na tom 999 000 lidí není lépe než před padesáti lety, a jsou na tom hůře, jestliže zároveň stouply ceny životních potřeb. Takovéto povrchní výpočty průměru mají sloužit k tomu, aby byl utajen faktický stav nejpočetnější třídy obyvatelstva. Velikost mzdy je mimoto jen jeden moment pro odhad dělnického příjmu, protože pro stanovení dělnického příjmu se musí ještě zásadně přihlížet k jeho zajištěnému trvání, a to je přece úplně vyloučené v anarchii takzvané volné konkurence, kde ustavičně znovu a znovu dochází k výkyvům a váznutí. Konečně je třeba přihlédnout ještě k tomu, jaká byla dříve a jaká je dnes obvyklá pracovní doba. Ta však v Anglii pro dělníky bavlnářského průmyslu už asi dvacet pět let, tedy právě od té doby, co byly zavedeny stroje přinášející úsporu práce, byla vinou ziskuchtivosti podnikatelů zvýšena na dvanáct až šestnáct hodin denně, a stoupání v jedné zemi a v jednom odvětví průmyslu se více nebo méně muselo projevit i jinde, neboť všude se stále ještě uznává, že bohatí mají právo naprostého vykořisťování chudých.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 65. [13])
„Ale i kdyby snad bylo pravda to, co je mylné, že se totiž zvýšil průměrný příjem všech tříd společnosti, přesto by bylo možné, aby rozdíly a poměrné nesrovnalosti příjmu vzrostly, a tím by pak ostřeji vynikly protiklady mezi bohatstvím a chudobou. Neboť právě proto, že stoupá úhrnná výroba, a právě tou měrou, jak výroba stoupá, rostou také potřeby, choutky a nároky, a relativní chudoba může tedy vzrůstat, zatímco absolutní chudoba se zmenšuje. Samojed není chudý, když má svůj rybí tuk a ztuchlé ryby, protože v uzavřené společnosti, ve které žije, mají všichni stejné potřeby. Ale ve státě, který je na vzestupu, který dejme tomu během deseti let zvýší svou úhrnnou výrobu v poměru ke společnosti o třetinu, tam se dělníkovi, který si na počátku i na konci tohoto desítiletí vydělá stejně, nevede už stejně dobře, nýbrž jeho schopnost uspokojit potřeby klesla o třetinu.“ (Tamtéž, str. 65, 66.)
Ale pro politickou ekonomii je dělník jen pracující zvíře, hovado redukované na nejomezenější tělesné potřeby.
„K tomu, aby se lid svobodněji duchovně rozvíjel, musí se vymanit z područí svých tělesných potřeb, musí přestat být nevolníkem těla. Především mu tedy musí zbývat čas, aby mohl pracovat i duševně a aby mohl mít i duchovní požitky. Tento volný čas přinesou pokroky v organizaci práce. Vždyť dnes, při nových hnacích silách a při zlepšeném strojnictví, zastane jediný dělník v továrnách na bavlnu často práci, kterou dříve vykonávalo 100, ba i 250 až 300 dělníků. Podobně je tomu ve všech odvětvích výroby, protože vnější přírodní síly jsou stále víc donucovány, aby se podílely na lidské práci. Jestliže tedy dříve k tomu, aby bylo uspokojeno určité množství hmotných potřeb, bylo zapotřebí vynaložit určitou dobu a lidskou sílu, kterých později bylo třeba vynaložit o polovinu méně, pak zároveň, aniž by se nějak zkrátily smyslové slasti, se uvolnilo o tolik více času pro duchovní tvoření a pro duchovní požitky... Ale i o rozdělení kořisti, kterou ukrádáme starému Chronu v jeho nejvlastnější oblasti, rozhoduje ještě nazdařbůh slepá, nespravedlivá náhoda. Ve Francii vypočítali, že za dnešního stavu výroby by stačilo, kdyby každý, kdo je schopen práce, pracoval denně pět hodin, aby byly uspokojeny všechny hmotné zájmy společnosti... Bez ohledu na časové úspory dosažené zdokonalením strojnictví se pro velký počet obyvatel doba otrocké práce v továrnách jen prodloužila.“ (Tamtéž, str. 67, 68.)
„Aby se přešlo od složité ruční práce, je zapotřebí rozložit ji na její nejjednodušší úkony. Tu však zprvu připadne strojům jen část jednotvárně se opakujících úkonů, kdežto druhá část připadne lidem. Jak vyplývá z povahy věci i ze shodných zkušeností, škodí taková trvale jednotvárná činnost zrovna tak duchu jako tělu; a proto, spojuje-li se takto strojová výroba s pouhou dělbou práce mezi větší počet lidských rukou, musí se mimoto ukázat i všechny nevýhody ruční práce. Mimo jiné se projevují velkou úmrtností továrních dělníků... Nepřihlíželo se... k tomuto velkému rozdílu, nakolik lidé pracují s pomocí strojů a nakolik pracují jako stroje.“ (Tamtéž, str. 69.)
„Ale v budoucnosti života národů se nerozumné přírodní síly působící ve strojích stanou našimi otroky a nevolníky.“ (Tamtéž, str. 74.)
„V anglických přádelnách je zaměstnáno jen 158 818 mužů a 196 818 žen. Na každých 100 dělníků v továrnách na bavlnu v lancasterském hrabství připadá 103 dělnic, a ve Skotsku dokonce 209. V anglických továrnách na zpracování lnu v Leedsu bylo na 100 dělníků 147 dělnic; v Drudenu a na východním skotském pobřeží dokonce 280. V anglických továrnách na hedvábí mnoho dělnic; v továrnách na vlnu, kde se vyžaduje větší pracovní síla, více mužů... Také v severoamerických továrnách na bavlnu bylo v roce 1833 zaměstnáno vedle 18 593 mužů ne méně než 38 927 žen. Změnami v organizaci práce připadl tedy ženskému pohlaví širší okruh výdělečné činnosti… ženy mají hospodářsky samostatnější postavení… obě pohlaví se vzájemně sblížila ve svých sociálních vztazích.“ (Str. 71—72, tamtéž.)
„V anglických přádelnách s parním a vodním pohonem pracovalo v roce 1835: 20 558 dětí ve věku od 8 do 12 let; 35 867 ve věku od 12 do 13 let, a konečně 108 208 ve věku od 13 do 18 let... Další pokroky mechaniky, odnímající lidem stále víc a víc všechna jednotvárná zaměstnání, způsobují ovšem, že se pozvolna odstraňuje tento zlořád. Jenže právě těmto rychlejším pokrokům stojí ještě v cestě okolnost, že kapitalisté si mohou velmi snadno a lacino přivlastnit síly nižších tříd, dokonce i dětí, aby je upotřebili a spotřebovali místo prostředků mechaniky.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 70—71.)
„Výzva lorda Broughama dělníkům: ‚Staňte se kapitalisty!‘.., zlo je v tom, že milióny lidí si mohou vydělat na skrovné živobytí jen vysilující prací, která je tělesně ničí a mrzačí mravně i duševně; že dokonce musí považovat za štěstí, když je stihne neštěstí, že našli takovou práci.“ (Str. 60 tamtéž.)
„Aby mohli vůbec žít, jsou nemajetní nuceni vstoupit přímo nebo nepřímo do služby k majetným, to jest odevzdat se do jejich područí.“ (Pecqueur, „Nová teorie sociální ekonomie“ atd., str. 409.) [14]
„Sloužící — odměnu; dělníci — mzdu; zaměstnanci — plat nebo příjmy.“ (Tamtéž, str. 409—410.)
„Pronajímat svou práci“, „propůjčovat svou práci za úroky“, „pracovat místo druhých“ na jedné straně.
„Pronajímat pracovní materiál“, „propůjčovat pracovní materiál za úroky“, „nechat pracovat druhé místo sebe“ na druhé straně. (Tamtéž,str. 411.)
„Toto uspořádání hospodářství odsuzuje lidi k tak nízkým zaměstnáním, k tak bezútěšnému a trpkému ponížení, že divošství proti tomu vypadá jako královské postavení.“ (Tamtéž, str. 417—418.)
„Prostituování třídy nemajetných ve všech možných podobách .(Str. 421—422.) Hadráři.
Ch. Loudon ve spise „Řešení problému obyvatelstva a obživy“, Paříž 1842 [15], udává, že v Anglii je na 60 000 až 70 000 prostitutek. Stejně početné prý jsou i femmes d‘une vertu douteuse [*4]. (Str. 228.)
„Tato nešťastná stvoření na dlažbě žijí od chvíle, kdy vkročila na cestu neřesti, průměrně šest nebo sedm let. Má-li se počet prostitutek udržet na výši 60 000 až 70 000, pak se tedy ve třech královstvích nejméně 8000 až 9000 žen musí každoročně oddat tomuto hanebnému povolání, to jest přibližně 24 nových obětí denně anebo průměrně jedna každou hodinu. Vládne-li týž poměr na celé zeměkouli, musí tedy ustavičně existovat jeden a půl miliónu těchto nešťastnic.“ (Tamtéž, str. 229.)
„Lidnatost chudiny roste s její chudobou, a na hranici krajní nouze se tísní největší počet lidských bytostí, aby si navzájem upíraly právo trpět... V roce 1821 mělo Irsko 6 801 827 obyvatel. V roce 1831 stoupl tento počet na 7 764 010 obyvatel; to je přírůstek o 14 procent za deset let. V Leinsteru, v oblasti, kde panuje největší blahobyt, stoupl počet obyvatelstva jen o 8 procent, kdežto v Connaughtu, v nejchudší oblasti, činil přírůstek 21 procent.“ (Citováno podle parlamentních jednání o Irsku, uveřejněných v Anglii. Vídeň 1840.) Buret, „O bídě“ atd., sv. I, str. 36-37 [16]. „Politická ekonomie pohlíží na práci abstraktně jako na nějakou věc; práce je zboží; je-li cena vysoká, je po zboží velká poptávka; je-li nízká, je velká nabídka; jakožto zboží musí práce stále více klesat na ceně; nutně k tomu vede jednak konkurence mezi kapitalistou a dělníkem, jednak konkurence mezi dělníky.“ „…dělnické obyvatelstvo, prodavač práce, je donuceno spokojit se s nejmenším podílem na výrobku.., cožpak je teorie práce jakožto zboží něco jiného než teorie skrytého otroctví?“ (Tamtéž, str. 43.) „Proč se na práci pohlíželo jen jako na směnnou hodnotu?“ (Tamtéž, str. 44.) „Velké dílny kupují především práci žen a dětí, protože je levnější než práce mužů.“ (Tamtéž.) „Vůči tomu, kdo ho používá, není dělník v postavení svobodně prodávajícího.., kapitalista má vždycky úplnou volnost používat práce, a dělník je vždycky nucen ji prodávat. Hodnota práce přijde úplně nazmar, není-li ustavičně prodávána. Práci, na rozdíl od skutečného (zboží), nelze akumulovat, ba ani ji nelze našetřit.“
„Práce je život, a nevyměňuje-li se život dennodenně za životní prostředky, trpí a brzy zahyne. K tomu, aby byl lidský život zbožím, je tedy nutno připustit otroctví.“ (Tamtéž, str. 49—50.) „Je-li tedy práce zbožím, pak je zbožím velmi neblahých vlastností. Ale není jím dokonce ani podle zásad politické ekonomie, protože to není svobodný výsledek svobodného obchodování. Nynější hospodářský řád stlačuje zároveň cenu i mzdu; zdokonaluje dělníka a degraduje člověka.“ (Tamtéž, str. 52—53.)
„Z průmyslu se stala válka a z obchodu hra.“ (Tamtéž, str. 62.)
„Stroje na zpracování bavlny (v Anglii) představují už samy o sobě 84 miliónů řemeslníků.“
Dosud byl průmysl ve stavu dobyvačné války: „životy lidí, kteří tvořili její vojsko, plýtvala zrovna tak lhostejně jako velcí dobyvatelé. Jejím cílem byla držba bohatství, a ne štěstí lidí.“ (Buret, tamtéž, str. 20.) „Tyto“ (totiž hospodářské) „zájmy, nechá-li se jim úplná volnost, se musí... nutně navzájem střetávat; nerozhodne mezi nimi nic než válka, a výsledky války přinášejí jedněm porážku a smrt, druhým vítězství... Ve srážce dvou protikladných sil se věda snaží zjednat pořádek a rovnováhu: nepřetržitá válka je podle jejího soudu jediný prostředek, jak dosáhnout míru; této válce se říká konkurence.“ (Tamtéž, str. 23.)
„K tomu, aby byla průmyslová válka vedena úspěšně, je zapotřebí početných vojsk, které válka může nahromadit do jednoho bodu a po chuti decimovat. A vojáci tohoto vojska nesnášejí námahu, která je jim ukládána, ani z dévouement [*5], ani z povinnosti; jen proto, aby se vyhnuli tvrdé nutnosti hladu. Necítí ani oddanost, ani uznalost k svým velitelům; ti se svými podřízenými nesouvisí žádným citem přízně; neznají je jako lidi, ale jen jako nástroje výroby, které musí co nejvíc vynášet a způsobovat co možno nejmenší výlohy. Tyto nárůdky dělníků, víc a víc utiskované, nejsou dokonce zbaveny ani starosti, aby se jich stále používalo; průmysl, který je svolal dohromady, jim dovoluje žít, jen když je potřebuje; a jakmile se jich může zbavit, bez nejmenšího rozmýšlení je opustí; a dělníci jsou nuceni nabízet svou osobu a svou sílu za cenu, kterou jím páni ráčí přiznat. Čím je jejich práce, kterou jim dávají, delší, trýznivější, odpornější, tím méně za ni dostanou zaplaceno; leckterý z nich si za šestnáct hodin práce denně, při neustálé dřině, jen tak tak koupí právo neumřít.“ (Tamtéž, str. 68—69.)
„Jsme přesvědčeni... a v tom jsou s námi zajedno komisaři, které parlament pověřil, aby vyšetřili postavení ručních tkalců... že velká průmyslová města by zakrátko ztratila své dělnické obyvatelstvo, kdyby nedostávala ze sousedních venkovských oblastí ustavičné posily zdravých lidí, nové krve.“ (Tamtéž, str. 362.)
Zisk z kapitálu
1. Kapitál
1) Na čem je založen kapitál, tj. soukromé vlastnictví produktů cizí práce?
„Není-li kapitál nic jiného než krádež nebo podvod, pak přesto je zapotřebí součinnosti zákonodárství, aby bylo posvěceno dědictví.“ (Say, sv. I, str. 136, pozn. [17])
Jak se stát vlastníkem výrobních fondů? Jak se stát vlastníkem produktů vytvořených s pomocí těchto fondů?
Pozitivním právem. (Say, sv. II, str. 4.)
Čeho se nabývá s kapitálem, například s dědictvím velkého jmění?
„Člověk, který například zdědí veliké bohatství, nemusí ještě nutně získat politickou moc. Druh síly, kterou naň tato držba bezprostředně a přímo přenáší, je síla kupní, je to právo volně nakládat s veškerou prací druhých anebo s veškerým produktem této práce, který je v tu dobu na trhu.“ (Smith, sv. I, str. 61.)
Kapitál je tedy moc ovládat práci a její produkty. Kapitalista má tuto moc ne kvůli svým osobním nebo lidským vlastnostem, nýbrž potud, pokud je vlastníkem kapitálu. Kupní síla jeho kapitálu, které se nic neubrání, je jeho moc.
Později uvidíme nejprve, jak kapitalista s pomocí kapitálu vykonává svou vládu nad prací, ale potom také, jak kapitál vládne samému kapitalistovi.
Co je kapitál?
Určité množství práce, nashromážděné a uložené do zásoby. (Smith, sv. II, str. 312.)
Kapitál je nashromážděná práce.
2) Fondy, zásoby (stock) je každé nahromadění produktů země a manufakturní práce. Zásoby znamenají kapitál jen tehdy, plynou-li z něho vlastníkovi nějaké důchody nebo zisk. (Smith, sv. II, str. 191.)
2. Zisk z kapitálu
Zisk z kapitálu je něco úplně jiného než mzda. Tato rozdílnost se projevuje dvojím způsobem: Za prvé se zisky z kapitálu úplně řídí hodnotou použitého kapitálu, ačkoli u různých kapitálů může být práce dozoru a řízení stejná. K tomu potom přistupuje, že ve velkých továrnách je všechna tato práce svěřena jednomu vedoucímu úředníkovi, jehož plat se vůbec neřídí velikostí kapitálu, na jehož výkon dozírá. A ačkoli se tu práce vlastníka kapitálu rovná téměř nule, přesto požaduje zisky úměrné jeho kapitálu. (Smith, sv. I, str. 97—99.)
Proč kapitalista požaduje tento poměr mezi ziskem a kapitálem?
Nemohl by mít žádný zájem používat dělníky, kdyby neočekával z prodeje jejich práce něco víc, než je zapotřebí, aby se doplnily fondy zálohované na mzdu, a nemohl by mít žádný zájem použít spíše velkou než malou položku z fondů, kdyby jeho zisk nebyl úměrný velikosti použitých fondů. (Smith, sv. I, str. 96—97.)
Kapitalista tedy za prvé vydělává na mzdách, za druhé na zálohovaných surovinách.
A jaký je poměr zisku ke kapitálu?
Určit průměrnou mzdu v daném místě a v daném čase je už velmi těžké, a ještě těžší je určit zisk z kapitálů. Proměnlivost cen zboží, s nímž kapitál obchoduje, úspěchy i neúspěchy jeho konkurentů a zákazníků, tisíce jiných náhod, jimž je zboží vystaveno při dopravování i ve skladištích, to všechno způsobuje, že se zisk každým dnem, ba téměř každou hodinu mění. (Smith, sv. I, str. 179—180.) I když je tedy nemožné přesně určit zisky z kapitálů, přece je možno utvořit si o nich jakousi představu podle úroku z peněz. Může-li se s penězi hodně vydělat, pak se za jejich užití hodně platí, dá-li se za jejich užití vydělat málo, platí se málo. (Smith, sv. I, str. 181). Poměr, jaký musí běžná úroková sazba zachovávat vůči sazbě čistého zisku, se nutně mění podle toho, jak stoupá nebo klesá zisk. Ve Velké Británii se odhaduje na dvojnásobek úroků to, čemu obchodníci říkají slušný, přiměřený, rozumný zisk; všechny tyto výrazy vlastně nevyjadřují nic jiného než obvyklý a běžný zisk. (Smith, sv. I, str. 198.)
Jaká je nejnižší sazba zisku? A jaká je nejvyšší?
Nejnižší míra běžného zisku z kapitálů musí být vždy o něco vyšší než je zapotřebí k tomu, aby bylo možno uhradit případné ztráty, s kterými se musí počítat při každém použití kapitálu. Toto surplus je vlastně zisk čili čistý zisk. Stejně je tomu s nejnižší sazbou úrokové míry. (Smith, sv. I, str. 196.)
Nejvyšší míra, jaké mohou dostoupit běžné zisky, je ta, která u většiny zboží pohltí veškerou pozemkovou rentu a redukuje mzdu u dodávaného zboží na nejnižší cenu, na pouhé živobytí dělníka po dobu, kdy pracuje. Tím nebo oním způsobem je vždycky nutno dělníka živit, dokud je ho používáno k nějaké denní práci; pozemková renta může úplně odpadnout. Příklad: V Bengálsku lidé indické obchodní společnosti. (Smith, sv. I, str. 197—198.)
Kromě všech výhod nepatrné konkurence, z nichž kapitalista v tomto případě smí těžit, může docela počestně udržovat tržní cenu nad přirozenou cenou.
Za prvé s pomocí obchodního tajemství, je-li trh hodně vzdálen od těch, kteří na něm kupují: totiž tím, že se zatajují změny v cenách, zvyšování cen nad přirozený stav. Tímto zatajováním se totiž dosahuje toho, aby jiní kapitalisté nevkládali svůj kapitál rovněž do tohoto oboru.
Dále s pomocí výrobního tajemství, kdy kapitalista s větším ziskem dodává při menších výrobních nákladech své zboží za tytéž anebo dokonce nižší ceny než jeho konkurenti. — (Podvod zatajováním není nemravný? Obchodování na burze.) — Dále: kde je výroba vázána na určité místo (jako například drahá vína) a kdy nikdy nelze uspokojit poptávku za hotové. Konečně: s pomocí monopolů jednotlivců i společností. Monopolní cena je co možno nejvyšší. (Smith, sv. I, str. 120—124.)
Jiné nahodilé příčiny, které mohou zvýšit zisk z kapitálu: získání nového území anebo nových druhů podnikání často zvětšují, a to i v bohaté zemi, zisk z kapitálů, protože starým obchodním odvětvím odnímají část kapitálů, zmenšují konkurenci, umožňují dodávat na trh méně zboží, jehož ceny potom stoupnou; ti,kteří s takovým zbožím obchodují, mohou si pak vypůjčovat na vyšší úroky. (Smith, sv. I, str. 190.)
Čím více je určitý druh zboží opracováván, čím více se stává předmětem manufaktury, tím víc stoupá ta část ceny, která připadá na mzdu a zisk, v poměru k části, která připadá na pozemkovou rentu. Podle toho, jak postupně roste podíl ruční práce na tomto zboží, zvětšuje se nejen množství zisků, nýbrž každý následující zisk je větší než předešlý, protože kapitál, z něhož pochází, se nutně neustále zvětšuje. Kapitál, který zaměstnává tkalce, musí být vždy větší než kapitál, který zaměstnává přadláky, protože nejen nahrazuje onen kapitál i s jeho zisky, ale platí nadto ještě mzdy tkalcům a je nutné, aby zisky byly vždy úměrné kapitálu. (Tamtéž, sv. I, str. 102—103.)
Rostoucí podíl lidské práce na produktu přírody a na opracovávaném produktu přírody nevede tedy k růstu mzdy, nýbrž jednak zvyšuje počet kapitálů, z nichž plynou zisky, jednak zvětšuje poměr každého dalšího kapitálu k předchozím.
O zisku, který plyne kapitalistovi z dělby práce, povíme později.
Kapitalista má dvojí zisk, za prvé z dělby práce, za druhé vůbec z rostoucího podílu lidské práce na produktu přírody. Čím větší je podíl lidské práce na určitém zboží, tím větší je zisk z mrtvého kapitálu.
V jedné a téže společnosti je průměrná míra kapitálových zisků mnohem bližší těže úrovni než mzda za různé druhy práce. (Tamtéž, sv. I, str. 228.) Při různých způsobech vynakládání kapitálu se obvyklá míra zisku mění podle větší nebo menší jistoty, že se kapitál vrátí. „Míra zisku se zvyšuje s rizikem, i když ne úplně úměrně.“ (Tamtéž, str. 226—227.)
Rozumí se samo sebou, že zisky z kapitálu stoupají také uvolněním nebo menší nákladností oběživa (například papírové peníze).
3. Panství kapitálu nad prací a pohnutky kapitalisty
Jedinou pohnutkou, která rozhoduje o tom, zda majitel kapitálu použije svého kapitálu v zemědělství, v manufaktuře nebo v některém odvětví obchodu ve velkém nebo v drobném, je zřetel k jeho vlastnímu zisku. Nikdy ho nenapadne vypočítávat, kolik produktivní práce uvede do pohybu podle toho, jak ho použije anebo o kolik se tím zvýší hodnota ročního výnosu pozemků a práce jeho země. (Smith, sv. II, str. 400 až 401.)
Pro kapitalistu je nejužitečnější takové použití kapitálu, které mu při stejné jistotě vynese největší zisk. Toto použití není vždy nejužitečnější pro společnost; nejužitečnější je takové, kterého se použije k tomu, aby se zužitkovaly produktivní přírodní síly. (Say, sv. II, str. 130—131.)
Všechno nejdůležitější podnikání, při němž se užívá práce, je osnováno a řízeno lidmi, kteří vynakládají kapitál; a cílem, který si pří všech těchto plánech a úkonech vytyčují, je zisk. Tedy: Míra zisku nestoupá, jako je tomu u pozemkové renty a u mzdy, s blahobytem společnosti a neklesá, jako u nich, když společnost upadá. Naopak, tato míra je sama od sebe nízká v zemích bohatých a vysoká v zemích chudých; a nejvyšší v zemích, které nejrychleji spějí do zkázy. Zájem této třídy není tedy tak spjat se zájmy celé společnosti, jak je tomu u pozemkové renty a u mzdy... Zvláštní zájem těch, kteří se zabývají zvláštním odvětvím obchodu nebo manufaktury, liší se vždycky v jistém směru od zájmu společnosti a často je dokonce jeho nesmiřitelným protikladem.
Zájmem obchodníka je vždycky rozšiřovat trh a omezit konkurenci prodávajících... Je to třída lidí, jejíž zájmy nejsou nikdy zcela stejné se zájmy společnosti, lidí, jejichž zájmem je zpravidla klamat a poškozovat společnost. (Smith, sv. II, str. 163—165.)
4. Akumulace kapitálů a konkurence mezi kapitalisty
Rozmnožení kapitálů, které zvyšuje mzdu, má tendenci zmenšit zisk kapitalistů pomocí konkurence mezi kapitalisty. (Smith, Sv. I, str. 179.)
„Dělí-li se například o tento kapitál potřebný pro obchodování se smíšeným zbožím v určitém městě dva různí obchodníci, bude konkurence mezi nimi nutit oba, aby prodávali levněji, než kdyby byl kapitál v rukou jediného obchodníka; a kdyby se o něj dělilo dvacet obchodníků, pak bude konkurence právě tím živější a tím menší bude také pravděpodobnost, že se spolčí, aby zvýšili ceny svého zboží.“ (Smith, sv. II, str. 372—373.)
A protože víme, že ceny monopolu jsou co možno nejvyšší, protože zájem kapitalistů je i z obyčejného ekonomického hlediska v nesmiřitelném protikladu vůči společnosti, protože zvýšení zisku z kapitálu působí na cenu zboží jako úrok z úroků (Smith, sv. I, str. 199—201), je tedy konkurence jedinou pomocí proti kapitalistům, která podle tvrzení politické ekonomie působí stejně blahodárně na zvyšování mzdy jako na láci zboží ve prospěch konzumující veřejnosti.
Jenže konkurence je možná jedině tak, že se rozmnoží kapitály, a to v rukou mnoha majitelů. Vznik mnoha kapitálů je možný jen s pomocí mnohostranné akumulace, protože kapitál vzniká vůbec jedině akumulací a mnohostranná akumulace se nutně zvrací v akumulaci jednostrannou. Konkurence mezi kapitály zvětšuje akumulaci kapitálů. Akumulace, která je za vlády soukromého vlastnictví koncentrací kapitálu v rukou malého počtu lidí, je vůbec nutným důsledkem, ponechá-li se kapitálům jejich přirozený běh, a s pomocí konkurence tím spíše úplně prorazí toto přirozené určení kapitálu.
Slyšeli jsme, že zisk z kapitálu je úměrný jeho velikosti. Necháme-li zprvu úplně stranou záměrnou konkurenci, akumuluje se tedy velký kapitál úměrně podle své velikosti rychleji než kapitál malý.
Podle toho, nehledě už vůbec ke konkurenci, je akumulace velkého kapitálu mnohem rychlejší než akumulace menšího kapitálu. Ale sledujme, jak tomu bude dále.
Rozmnožením kapitálů se s pomocí konkurence zmenšují zisky z kapitálů. Především je tedy postižen malý kapitalista.
Předpokladem rozmnožení kapitálů a velkého počtu kapitálů je dále rostoucí bohatství země.
„V zemi, která by již dosáhla nejvyššího stupně bohatství, je obvyklá míra zisku tak malá, že úroková míra, jakou tento zisk dovoluje platit, je příliš nízká, než aby mohl Lit z úroků z peněz někdo jiný než největší boháči. Všichni lidé se středně velkým majetkem musí tedy sami používat svůj kapitál, musí něco podnikat nebo se pustit do některého odvětví obchodu.“ (Smith, sv. I, str. 196—197.)
Takovýto stav je politické ekonomii nejmilejší.
„Poměr mezi úhrnem kapitálů a důchodů určuje všude poměr, jaký bude mezi průmyslem a zahálkou; kde mají vrch kapitály, tam vládne průmysl; a kde důchody, vládne zahálka.“ (Smith, sv. II, str. 325.)
Jak je tomu potom s používáním kapitálu za této zvětšené konkurence?
S růstem kapitálů musí postupně vzrůstat i množství fondů, jež lze půjčovat na úrok; růstem těchto fondů se zmenšuje úrok z peněz 1. proto, že klesá tržní cena všech věcí, čím více stoupá jejich množství, 2. proto, že vzroste-li v určité zemi množství kapitálů, je potom nesnadnější uplatnit nějak výhodně nový kapitál. Mezi různými kapitály dochází ke konkurenci tím, že majitel určitého kapitálu se všemožně snaží uchvátit obchod, který jev rukou jiného kapitálu. Ale většinou nemůže doufat, že tento jiný kapitál vystrnadí z jeho místa, jedině když je ochoten obchodovat za mírnějších podmínek. Nejenže musí prodávat vše levněji, ale často musí, aby našel příležitost k prodeji, dráže nakupovat. Čím větší část fondů je určena k tomu, aby za ně byla udržována produktivní práce, tím víc se zvětšuje poptávka po práci: Dělníci nacházejí zaměstnání snadno, ale pro kapitalisty je těžko najít dělníky. Konkurence mezi kapitalisty zvyšuje mzdy a snižuje zisky.“ (Smith, sv. II, str. 358—359.)
Drobný kapitalista má tedy na vybranou: 1) buď spotřebovat svůj kapitál, protože z úroků už nemůže být živ, tedy přestat být kapitalistou; anebo 2) sám se pustit do obchodování, prodávat své zboží levněji a nakupovat dráže než bohatší kapitalista a platit vyšší mzdu; a protože tržní cena je již vlivem předpokládané konkurence velmi nízká, znamená to přivést se na mizinu. Jestliže naopak velký kapitalista chce vystrnadit drobného kapitalistu, má vůči němu všechny výhody, jaké má kapitalista jakožto kapitalista vůči dělníkovi. Menší zisky mu nahrazuje větší kvantita jeho kapitálu, a dokonce i momentální ztráty může snášet tak dlouho, až přijde menší kapitalista na mizinu, a on potom bude zbaven této konkurence. Tak si akumuluje zisky drobného kapitalisty.
Dále: Velký kapitalista nakupuje vždy levněji než drobný kapitalista, protože nakupuje ve velkém. Může tedy prodávat levněji, aniž je mu to na újmu.
Ale když naopak vlivem poklesu úroku z peněz se střední kapitalisté stanou z rentiérů podnikateli, pak naopak rozmnožení kapitálů, s nimiž se něco podniká, a z toho pramenící menší zisk způsobují pokles úroku z peněz.
„Tím, že se zmenšuje prospěch, jaký je možno získat použitím určitého kapitálu, zmenšuje se nutně cena, jakou je možno zaplatit za použití tohoto kapitálu.“ (Smith, 5v. II, str. 359.)
„S růstem bohatství, průmyslu, obyvatelstva se snižují úroky, tedy zisk z kapitálů; ale kapitály samy se přesto rozmnožují, a to ještě rychleji než dříve, ačkoli se zmenšily zisky... Velký kapitál, třeba s malými zisky, roste zpravidla rychleji než malý kapitál s velkými zisky. Peníze plodí peníze, praví přísloví.“ (Sv. I, str. 189.)
Jestliže se tedy proti tomuto velkému kapitálu postaví docela malé kapitály s malými zisky, jak je tomu za předpokládaného stavu silné konkurence, pak je velký kapitál úplně rozdrtí.
Za této konkurence je potom nutným důsledkem všeobecné zhoršování zboží, padělání, výroba naoko, všeobecná otrava, jak se projevuje ve velkých městech.
Důležitou okolností v konkurenci mezi velkými a malými kapitály je dále poměr mezi kapitálem fixním a kapitálem oběžným.
„Kapitál oběžný je takový kapitál, kterého se používá k výrobě životních prostředků, v manufaktuře nebo v obchodě. Takto použitý kapitál nedává svému pánovi žádný důchod nebo zisk, dokud zůstává jeho vlastnictvím anebo zůstává v téže podobě. Majitel jej ustavičně vydává v určité formě, aby se mu v jiné formě vrátil, a jen s pomocí tohoto oběhu anebo této postupné změny a směny přináší zisk. Kapitál fixní záleží v kapitálu používaném k zlepšování polností, k nákupu strojů, nástrojů, náčiní, podobných věcí.“ (Smith, sv. II, str.197—198.)
„Každá úspora výdajů na udržování toho, co nazýváme fixní kapitál, přináší čistý zisk. Celkový kapitál každého podnikatele zaměstnávajícího dělníky rozpadá se nutně na dvě části, z nichž jedna připadá jeho fixnímu kapitálu (capital fixe) a druhá jeho oběžnému kapitálu (capital circulant). Zůstává-li součet stejný, pak čím menší je jedna část, tím větší musí být část druhá. Z kapitálu oběžného se opatřuje materiál k práci a platí se mzdy, a tak se uvádí do pohybu podnikání. Každá úspora na fixním kapitálu (capital fixe), kterou se nezmenšuje produktivní síla práce, rozmnožuje kapitál.“ (Smith, sv. II, str. 226.)
Vidíme už od začátku, že poměr mezi fixním kapitálem a oběžným kapitálem je mnohem příznivější pro velkého kapitalistu než pro menšího. Velmi velký bankéř potřebuje jen nepatrně větší capital fixe než bankéř velmi malý. Jejích fixní kapitál se omezuje na písáu. Množství nástrojů velkostatkáře se nezvětšuje úměrně velikosti jeho pozemků. Zrovna tak úvěr, který má velký kapitalista na úkor menšího kapitalisty, je tím větší úsporou fixního kapitálu (capital fixe), totiž peněz, které musí mít vždy pohotově. Rozumí se konečně, že tam, kde průmyslová práce dosáhla vysokého stupně, kde se tedy téměř z veškeré ruční práce stala práce tovární, nestačí drobnému kapitalistovi celý jeho kapitál ani k tomu, aby měl potřebný fixní kapitál.[*6]
Vůbec při akumulaci velkých kapitálů dochází také úměrně ke koncentrací a zjednodušení fixního kapitálu (capital fixe) v poměru k menším kapitalistům. Velký kapitalista si zavádí určitou organizací pracovních nástrojů.
„Zrovna tak v oblasti průmyslu znamená už kterákoli manufaktura a továrna rozsáhlejší spojení většího věcného jmění s četnými a rozmanitými rozumovými schopnostmi a technickými dovednostmi k jednomu společnému účelu výroby... Tam, kde zákonodárství udržuje pohromadě pozemkový majetek ve velkých celcích, hrne se přebytek rostoucího obyvatelstva do živností, a proto, jako je tomu ve Velké Británii, právě na poli průmyslu se především hromadí větší množství proletářů. Ale tam, kde zákonodárství dovoluje další a další dělení půdy, roste, jako ve Francii, počet drobných a zadlužených vlastníků, které neustálé drobení polností zahání do třídy nuzných a nespokojených. A dosáhne-li konečně toto drobení a tato předluženost vyššího stupně, pohlcují zase velké pozemkové majetky malé, tak jako velký průmysl ničí malý; a protože se pak vytvářejí větší komplexy statků, vede to zase k tomu, že i množství nemajetných dělníků, kterých není nezbytně zapotřebí k obdělávání půdy, je nuceno odejít do průmyslu.“ (Schulz, „Pohyb výroby“, str. 58—59.)
„Kvalita zboží stejného druhu se mění vlivem toho, že se mění způsob výroby a zejména tím, že se zavádí strojová výroba. Jen to, že byla vyloučena lidská síla, umožnilo upříst z libry bavlny, která má cenu 3 šilinky 8 pencí, 350 přaden měřících dohromady 167 anglických nebo 36 německých mil a majících obchodní cenu 25 guinejí.“ (Tamtéž, str. 62.)
„V Anglii se za posledních 45 let snížily ceny bavlněných látek průměrně o 11/12, a podle Marshallových výpočtů je stejné množství výrobků, za které se ještě v roce 1814 platilo 16 šilinků, dodáváno nyní za 1 šilink 10 pencí. Větší láce průmyslových výrobků zvětšila ve vlastní zemi spotřebu a zároveň rozšířila trh v zahraničí; a s tím souvisí, že ve Velké Británii se počet dělníků pracujících v bavlnářství po zavedení strojů nejen nezmenšil, nýbrž stoupl ze 40 000 na 11/2 miliónu. A pokud jde o výdělek průmyslových podnikatelů a dělníků, zmenšil se nutně vlivem rostoucí konkurence mezi továrníky jejich zisk v poměru k množství výrobků, které dodávají. V letech 1820—1833 klesl hrubý zisk továrníka v Manchesteru za stůček kalika ze 4 šilinků 11/3 pence na 1 šilink 9 pencí. Ale aby byla nahrazena tato ztráta, byl tím víc rozšířen rozsah výroby. Z toho nyní plyne, že v jednotlivých odvětvích průmyslu nastává částečná nadvýroba; že velmi často dochází k úpadkům, což uvnitř třídy kapitalistů a zaměstnavatelů vytváří nejistotu a kolísání a výkyvy majetku, a tím část ekonomicky zničených přechází nuceně k proletariátu; že často a nenadále nastává nutnost zastavit nebo omezit práci, a škody takových zjevů vždy trpce pociťuje třída námezdních dělníků.“ (Tamtéž, str. 62—63.)
„Dát se najmout na práci znamená začít být otrokem; najímat pracovní materiál znamená založit svou svobodu... Práce je člověk, kdežto materiál v sobě nemá nic lidského.“ (Pecqueur, „Teorie sociální ekonomie“ atd., str. 411—412.)
„Prvek materiálu, který vůbec nemůže přispět k bohatství bez druhého prvku, práce, nabývá divotvorné síly, aby jim [*7] nesl ovoce, jako by do něho vlastníma rukama vložili tento nepostradatelný prvek.“ (Tamtéž.)
„Dejme tomu, že denní práce jednoho dělníka mu ročně vynese průměrně 400 franků a že tento obnos postačuje dospělému člověku k skrovné obživě; pak tedy každý, kdo má 2000 franků renty, pachtovného, nájemného atd., nepřímo nutí pět lidí, aby za něj pracovali; 100 000 franků renty představuje práci 250 lidí a 1 000 000 práci 2500 jednotlivců“ (tamtéž, str. 412—413), — tedy 300 miliónů (Ludvíka Filipa) práci 750 000 dělníků.
„Lidský zákon dal majitelům právo používat i zneužívat všeho pracovního materiálu, tj. dělat si s ním, co se jim zlíbí... zákon je ani dost málo nezavazuje poskytovat nemajetným práci v pravý čas a,stále, ani platit jim vždy postačující mzdu atd.“ (Tamtéž, str. 413.) „Úplná volnost pokud jde o povahu, množství, kvalitu, účelnost výroby, pokud jde o užívání a spotřebu statků, pokud jde o dispozici veškerým materiálem. Každý má volnost směňovat si to, co má, jak chce, a přitom nepřihlíží k ničemu kromě svého individuálního zájmu.“ (Tamtéž, str. 413.)
Konkurence není nic jiného než libovolná směna, která je sama nejbližším a logickým důkazem práva každého jednotlivce používat i zneužívat všech výrobních nástrojů. Následující tři ekonomické znaky tvoří ve skutečnosti jen jediný: právo použití i zneužití, volnost směny a neomezená konkurence; vedou k těmto důsledkům: Každý vyrábí co chce, jak chce, kdy chce, kde chce; vyrábí dobře nebo špatně, příliš mnoho nebo příliš málo, příliš pozdě nebo předčasně, příliš draho nebo příliš levně; nikdo neví, zda prodá, komu prodá, jak prodá, kdy prodá, kde prodá; zrovna tak je tomu s koupí. Výrobce nezná ani potřeby, ani zdroje surovin, ani poptávku, ani nabídku. Prodává kdy chce, kdy může, kde chce, komu chce, za cenu, za jakou chce. Zrovna tak i kupuje. V tom všem je ustavičně hříčkou náhody, otrokem zákona silnějšího, bohatšího, toho, kdo má méně naspěch... Zatímco na jednom místě se nějakého zboží nedostává, je ho na jiném místě nadbytek a plýtvá se jím. Zatímco jeden výrobce prodává hodně anebo velmi draho a s ohromným ziskem, neprodává druhý nic, nebo prodává se ztrátou... Nabídka nic neví o poptávce, a poptávka neví nic o nabídce. Vyrábíte, a spoléháte se přitom na nějakou zálibu, na módu, která se objevila mezi spotřebiteli, ale už když se chystáte dodat zboží, rozmar se rozplynul a obrátil se k jinému výrobku.., nevyhnutelným důsledkem jsou neustálé konkursy zachvacující stále širší kruhy, zklamané naděje, nenadálé zkázy a stejně nenadále vznikající velká jmění; obchodní krize, nezaměstnanost, periodicky přeplněné nebo prázdné sklady; mzdy a zisky jsou nejisté a klesají, hodnoty přicházejí nazmar nebo se jimi nesmírně plýtvá, a zrovna tak je tomu s časem a s námahou na bojišti zběsilé konkurence.“ (Tamtéž, str. 414—416.)
Ricardo ve své knize (pozemková renta): Národy jsou jen dílny pro výrobu, člověk je stroj, který konzumuje a vyrábí; lidský život je kapitál; ekonomické zákony slepě vládnou světu. Pro Ricarda nejsou lidé nic, výrobek je pro něj všechno. Ve 26. kapitole francouzského překladu se říká: „Pro člověka, který má kapitál 20 000 franků, pobírá ročně 2000 franků zisku, je úplně lhostejné, zda jeho kapitál zaměstná sto nebo tisíc lidí... Není skutečný zájem země stejný? Stačí, když její důchod se nezmenšuje a je reálný a když se její renta a její zisky nemění; co na tom záleží, má-li deset nebo dvanáct miliónů obyvatel?“ „Opravdu,“ říká p. Sismondi sv. II, str. 331, „mohli bychom si už jen přát, aby král, který by zůstal na ostrově docela sám, ustavičně točil klikou a dával vykonávat všechnu práci v Anglii automatům.“[18] „Pán, který kupuje práci dělníků za tak nízkou cenu, že stěží postačuje na nejnaléhavější potřeby, není odpovědný ani za nedostatečnost mezd, ani za příliš dlouhou pracovní dobu: sám podléhá zákonu, který vnucuje.., bída nepramení ani tak v lidech, jako spíše v moci věcí.“ (Buret, tamtéž, str. 82.)
„V Anglii je mnoho míst, kde obyvatelům chybějí kapitály k úplnému obdělávání půdy. Velká část vlny z východních oblastí Skotska koná po prabídných silnicích cestu do hrabství yorského, kde se pak zpracovává, neboť doma není dost kapitálů k manufaktuře.V Anglii je mnoho malých měst s řemeslnou výrobou, jejichž obyvatelé nemají dost kapitálu, aby své průmyslové výrobky dopravili na vzdálené trhy, kde je po nich poptávka a kde jsou i jejich spotřebitelé. Tamní obchodníci jsou jen zprostředkovatelé bohatších obchodníků, kteří sídlí v několika velkých obchodních městech.“ (Smith, sv. II, str. 381—382.)
„Hodnota ročního produktu půdy a práce se může zvýšit jedině tím, že stoupne buď počet produktivních pracovníků, anebo produktivní síla osob zaměstnaných již předtím... V obou případech je téměř vždy třeba dalšího kapitálu.“ (Smith, sv. II, str. 338.)
„Protože tedy spočívá v povaze věci, že akumulace určitého kapitálu musí nutně předcházet dělbě práce, nemůže se práce ještě dále dělit v té míře, v jaké stoupá stav předem nahromaděných kapitálů. Čím víc se práce dělí na další a další detailní úkony, tím víc roste množství surovin, které může uvést v činnost týž počet lidí; a protože úkon každého dělníka je postupně redukován na vyšší a vyšší stupeň jednoduchosti, vynalézají se všelijaké nové stroje, které tyto úkony usnadňují a urychlují. Čím víc se tedy rozrůstá dělba práce, tím je nutnější, má-li být ustavičně zaměstnán týž počet dělníků, aby byla předem nashromážděna stejná zásoba potravin a zásoba surovin, nástrojů a nářadí, která je mnohem vydatnější, než bylo zapotřebí dříve za stavu méně pokročilého. Počet pracovníků vzrůstá v každém pracovním oboru právě tehdy, když se v tomto oboru zvýší dělba práce, nebo spíše právě toto zvýšení jejich počtu jim umožňuje, aby se takto třídili a rozdělovali na jednotlivé úkony.“ (Smith, sv. II, str. 193—194.)
„Tak jako se práci nemůže dostat tohoto velkého rozšíření výrobní síly bez předchozí akumulace kapitálů, zrovna tak vede akumulace kapitálů přirozeně k tomuto rozšíření. Kapitalista totiž chce, aby se toho s pomocí jeho kapitálu vyrobilo co nejvíc, snaží se tedy zavést mezi dělníky nejvýhodnější dělbu práce a vybavit je nejlepšími stroji. Prostředky, které mu pomáhají, aby měl v obou těchto věcech úspěch, jsou úměrné jednak rozšíření jeho kapitálu, jednak počtu lidí, jaký může tento kapitál trvale zaměstnávat. Růstem kapitálu, jenž uvádí do pohybu průmysl, se tedy nejen zvětšuje objem průmyslu v určité zemi, nýbrž v důsledku takovéhoto růstu vyrábí týž objem průmyslu mnohem větší množství výrobků.“ (Smith, sv. II, str. 194—195.) Tedy nadvýroba.
„Rozsáhlejší kombinace výrobních sil... v průmyslu a obchodu sdružováním početnějších a rozmanitějších lidských sil a přírodních sil v podniky většího rozsahu... tu a tam už také těsnější spojeni mezi hlavními odvětvími výroby. Tak se velcí továrníci budou zároveň snažit získat velký pozemkový majetek, aby alespoň část surovin potřebných v jejich průmyslu nemuseli kupovat teprve z třetí ruky; anebo spojí se svými průmyslovými podniky obchod, nejen aby prodávali vlastní výrobky, ale i k tomu, aby nakupovali jiné výrobky a prodávali je svým dělníkům. V Anglii, kde tu a tam podléhá jednotlivým továrníkům 10 000 i 12 000 dělníků..., není už nic neobvyklého, že různé výrobní obory jsou takovýmto způsobem sdruženy a podléhají jednomu řídícímu rozumu, nejsou tam vzácné takovéto menší státy nebo oblasti ve státě. Tak v novější době se majitelé dolů u Birminghamu zmocnili celého procesu výroby železa, na kterém se dříve podíleli různí podnikatelé a majitelé. Viz „Důlní distrikt birminghamský“. „Deutsche Vierteljahrsschrift‘ 3, 1838. — Konečně ve větších akciových podnicích, které se tak rozmohly, vidíme rozsáhlé kombinace peněžní potence mnoha podílníků s vědeckými a technickými znalostmi a dovednostmi druhých, kteří byli pověřeni vykonáváním práce. To umožňuje kapitalistům, aby své úspory používali rozmanitěji a navíc ještě současně v zemědělské, průmyslové a obchodní výrobě, čímž se jejich zájem stává zároveň mnohostrannějším, vyrovnávají se a splývají protiklady mezi zájmy zemědělství, průmyslu a obchodu. Ale i tato snadnější možnost zužitkování kapitálu nejrůznějším způsobem nutně zesiluje protiklad mezi majetnými a nemajetnými třídami.“ (Schulz, cit. spis, str. 40 až 41.)
Obrovský zisk, který těží pronajimatelé domů z bídy. Loyer[*8] je nepřímo úměrný průmyslové bídě.
Stejně procenta z neřestí proletářů, kteří se octli na dně. (Prostituce, opilství, prêteur sur gages [*9].)
Roste akumulace kapitálů a ubývá konkurence mezi nimi, neboť kapitál i pozemkový majetek se ocitají v jedněch rukou, a zároveň kapitál díky své velikosti získává možnost kombinovat různé výrobní obory.
Lhostejnost vůči lidem. Smithových dvacet losů v loterii [19].
Sayův revenue net et brut.[*10]
Pozemková renta
Právo pozemkových vlastníků odvozuje svůj původ z loupeže. (Say, sv. I, str. 136, pozn.) Pozemkoví vlastníci, tak jako všichni lidé, tuze rádi sklízejí tam, kde nikdy neseli, a požadují rentu dokonce i za přirozený produkt země. (Smith, sv. I, str. 99.)
„Může se mít za to, že pozemková renta je jen zisk z kapitálu, který vlastník vynakládá na zvelebování půdy... Jsou případy, kdy pozemková renta může být z části takovým ziskem... ale pozemkový vlastník požaduje 1. rentu dokonce i za nezvelebenou půdu, a co je možno pokládat za úrok nebo zisk z nákladů na zvelebení, je většinou jen přídavek (připočtení) k této původní rentě; 2. mimoto nejsou tato zlepšení vždy prováděna s pomocí kapitálu pozemkových vlastníků, nýbrž často z kapitálu pachtýřů: ale přesto, když dojde k obnovení pachtu, požaduje pozemkový vlastník zpravidla takové zvýšení renty, jako kdyby veškeré ty zvelebovací práce provedl z vlastního kapitálu; 3. ba někdy dokonce požaduje rentu i z toho, co se ani vůbec nedá nijak zvelebit lidskou rukou.“ (Smith, sv. I, str. 300—301.)
Jako příklad k poslednímu případu uvádí Smith slanobýl obecný (slanorožec zelnatý, salicorne)‚ druh mořské rostliny, z které se po spálení získá alkalická sůl používaná při výrobě skla, mýdla atd. Roste ve Velké Británii, hlavně ve Skotsku na různých místech, ale jen na skalách, které jsou zasahovány odlivem a přílivem (stoupáním a klesáním moře, marée), zaplavovány dvakrát denně mořskými vlnami, a jejich produkt tedy nikdy nebyl rozmnožen lidským přičiněním. Ale majitel takového pozemku, kde roste tento druh rostlin, požaduje rentu zrovna tak jako za půdu, na které se pěstuje obilí. V okolí Shetlandských ostrovů je moře neobyčejně bohaté. Velká část obyvatel ostrovů se živí rybolovem. Ale aby bylo možno těžit z bohatství moře, je nutno bydlet na pevnině v sousedství ostrovů. Pozemková renta není úměrná tomu, co může nájemce vytěžit z půdy, nýbrž tomu, co může vytěžit jak z půdy, tak i z moře. (Smith, sv. I, str. 301—302.)
„Pozemkovou rentu lze považovat za produkt přírodní síly, již majitel půdy propůjčuje pachtýři k užívání. Tento produkt je větší nebo menší podle toho, za jak velkou se pokládá tato síla, anebo, jinými slovy, podle toho, jak velká je přirozená nebo uměle docílená úrodnost půdy. Je dílem přírody, které zbývá, odečteme-li nebo vyrovnáme-li všechno, co je možno považovat za dílo člověka.“ (Smith, sv. II, str. 377—378.).
„Pozemková renta, považovaná za cenu placenou za užívání půdy, je přirozeně cenou monopolní. Neřídí se vůbec tím, co snad pozemkový vlastník vynaložil na zvelebení půdy, nebo tím, kolik musí dostat, aby neprodělal, nýbrž tím, co asi může dát pachtýř, aniž by prodělal.“ (Smith, sv. I, str. 302.)
„Ze tří produktivních tříd je třída pozemkových vlastníků takovou třídou, kterou její důchod nestojí ani práci, ani starost, přichází jakoby sám od sebe, aniž je přitom třeba něco vymýšlet nebo podnikat.“ (Smith, sv. II, str. 161.)
Slyšeli jsme již, že velikost pozemkové renty závisí na poměru úrodnosti půdy.
Jiným momentem, který ji určuje, je poloha.
„Renta se mění podle úrodnosti půdy, a to bez ohledu na její produkt, a podle polohy, ať už je úrodnost jakákoli.“ (Smith, Sv. I, str. 306.)
„Jsou-li půda, doly a rybnaté vody stejně plodné, pak jejich výnos bude úměrný výši kapitálů, které jsou vloženy do jejich obdělávání a těžby, a zároveň i více nebo méně obratnému způsobu využití kapitálu. Jsou-li kapitály stejné a je-li jich stejně obratně využito, pak bude výnos úměrný přirozené plodnosti půdy, rybnatých vod a dolů.“ (Sv. II, str. 210.)
Tyto Smithovy věty jsou důležité, neboť při stejných výrobních nákladech a stejném rozsahu redukují pozemkovou rentu na větší nebo menší plodnost půdy. To tedy jasně dokazuje převrácenost pojmů v ekonomii, která proměňuje úrodnost půdy v jakousi vlastnost majitele půdy.
Ale všimněme si teď pozemkové renty, jak se vytváří ve skutečném styku.
Pozemkovou rentu určuje boj mezi pachtýřem a pozemkovým vlastníkem. U všech ekonomů zjišťujeme, že uznávají za základnu společenské organizace nepřátelský protiklad zájmů, boj, válku.
Podívejme se teď, jaký je vztah mezi pozemkovým vlastníkem a pachtýřem.
„Při sjednávání podmínek pronájmu se pozemkový vlastník snaží, aby pachtýři nezbylo víc, než kolik stačí k udržování kapitálu, z něhož si opatřuje osivo, platí za práci, kupuje a udržuje dobytek a jiné nástroje, a aby mimoto zůstal obvyklý zisk z ostatních zpachtovaných statků v kraji. Je to zajisté nejmenší díl, jakým se pachtýř může spokojit, nemá-li přitom prodělávat, a ponechat mu víc je málokdy pozemkový vlastník ochoten. Všechno, co zbývá z výnosu anebo z jeho ceny nad tento díl, ať už je zbytek jakýkoli, hledí si vlastník zajistit jako pozemkovou rentu, největší, jakou může pachtýř zaplatit za určitého stavu půdy. Toto surplus je vždy možno považovat za přirozenou rentu nebo za rentu, za jakou se přirozeně pronajímá většina pozemků.“ (Smith, sv. I, str. 299—300.)
„Pozemkoví vlastnící,“ říká Say, „provádějí vůči pachtýřům jakýsi monopol. Poptávka po jejich zboží, po půdě, se může ustavičně rozšiřovat; ale množství jejich zboží sahá jen k určitému bodu... Obchod, který mezi sebou uzavírají pozemkový vlastník a pachtýř, je vždy co možno nejvýhodnější pro vlastníka..., kromě výhody, kterou mu dává sama povaha věcí, dává mu ještě výhodu jeho postavení, větší jmění, úvěr, vážnost; už jen první výhoda sama o sobě stačí, aby měl vždycky možnost těžit z příznivých okolností půdy sám. Zahájení provozu na průplavu, cestě, vzrůst obyvatelstva a blahobytu určité oblasti stále zvyšují pachtovné... Pachtýř sám ovšem může na vlastní náklad zlepšovat půdu; ale z tohoto kapitálu má prospěch jen po dobu, kdy má půdu v pachtu, a když pacht vyprší, připadá tento kapitál pozemkovému vlastníkovi; od tohoto okamžiku pobírá z něho vlastník úroky, aniž předem zaplatil vklad, neboť nájemné se pak úměrně zvýší.“ (Say, Sv. II, str. 143.)
„Pozemková renta, uvažována jako cena, která se platí za užívání půdy, je přirozeně nejvyšší cena, jakou si při určitém stavu půdy pachtýř může dovolit platit.“ (Smith, sv. I, str. 299.)
„Pozemková renta z majetku na povrchu země činí většinou asi třetinu celkového výnosu, je to skoro vždy renta spolehlivá a nezávisí na kolísání sklizně.“ (Smith, sv. I, str. 351.) „Zřídkakdy činí tato renta méně než čtvrtinu celkového výnosu.“ (Tamtéž, sv. II, str. 376—378.)
U každého zboží nelze platit pozemkovou rentu. Například v některých krajinách se za kamení pozemková renta neplatí.
„Na trh se mohou zpravidla dodávat jen ty produkty země, ty části výnosu půdy, jejichž běžná cena stačí uhradit kapitál, vynaložený na jejich dopravu na trh a přinese obvyklý zisk z tohoto kapitálu. Postačí-li cena na víc než na toto, připadne surplus samozřejmě pozemkové rentě. Je-li jen dostatečná, pak je sice možno dodat zboží na trh, ale nepostačuje k tomu, aby majiteli půdy zaplatilo pozemkovou rentu. Zda cena je nebo není vyšší, závisí na poptávce.“ (Smith, sv. I, str. 302—303.)
„Pozemková renta se podílí na skladbě ceny zboží docela jinak než mzda a zisk z kapitálu. Vysoká nebo nízká sazba mezd a zisků je příčinou vysoké nebo nízké ceny zboží: vysoká nebo nízká sazba pozemkové renty je jejím důsledkem.“ (Smith, sv. I, str. 303—304.)
K produktům, které jsou vždy zdrojem pozemkové renty, patří potrava.
„Protože se lidé, stejně jako všichni ostatní živočichové, přirozeně množí podle toho, kolik mají prostředků k životu, je stále větši nebo menší poptávka po potravě. Za potravu se dá koupit větší nebo menší množství práce, a vždycky se najdou lidé ochotní něco vykonat, jen aby ji dostali. Práce, kterou je možno koupit za potravu, nerovná se ovšem vždy práci, která by se jí mohla vydržovat při velmi šetrném hospodaření, a to je způsobováno tím, že mzdy jsou někdy vysoké. Vždycky se však dá za potravu koupit tolik práce, kolik jí lze vydržovat při zachovávání míry obvyklé pro vydržování toho nebo onoho druhu v tom nebo onom kraji. Půda téměř ve všech možných situacích produkuje větší množství potravy, než kolik by jí prostě stačilo k vydržování práce nutné k tomu, aby se ona potrava dostala na trh. Přebytek této potravy je vždy více než postačující, aby se ziskem nahradil kapitál, který onu práci zaměstnal. Vždycky tedy něco zbude, aby pozemkový vlastník dostal nějakou rentu.“ (Smith, Sv. I, str. 305—306.) „Potrava tedy není jenom původním zdrojem pozemkové renty, ale i všechen ostatní produkt půdy, z kterého potom vyplývá renta, má onu složku své hodnoty z větší produktivní síly, jaké dosáhla práce, aby produkovala potravu, s pomocí (au moyen) obdělávání a zlepšování půdy.“ (Smith, sv. I, str. 345.) „Potrava lidí tedy vždycky postačuje k placení pozemkové renty.“ (Sv. I, str. 337.) „Země jsou lidnaté nikoli podle počtu, jaký může být ošacen a ubytován jejich produktem, nýbrž podle počtu lidí, které uživí.“ (Smith, sv. I, str. 342.)
„Po potravě jsou dvěma hlavními potřebami lidstva ošacení, přístřeší, otop. Většinou jsou zdrojem pozemkové renty, ale ne nutně v každém případě.“ (Sv. I, tamtéž, str. 337—338.)
Podívejme se teď, jak pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti.
1) Pozemková renta roste s obyvatelstvem. (Smith, sv. I, str. 335.)
2) Četli jsme již u Saye, jak pozemková renta stoupá zároveň se zaváděním železnic atd., se zlepšováním, bezpečností a rozšiřováním dopravních prostředků.
3) „Každé zlepšení stavu společnosti vede přímo nebo nepřímo k zvýšení pozemkové renty, k zvýšení skutečného majitelova bohatství, tj. jeho moci nakupovat cizí práci nebo její produkt... Zvýšené zlepšování polností a obdělávání k tomu vede přímo. Majitelův podíl na produktu se nutně zvětšuje zároveň s růstem produktu... Stoupání skutečné ceny takovýchto nezpracovaných produktů, například stoupání cen dobytka, vede i k tomu, že pozemková renta stoupá, a to ještě větší měrou. Nejenže se skutečná hodnota podílu pozemkového vlastníka, skutečná moc, jakou mu dává tento podíl nad cizí prací, nutně zvětšuje se skutečnou hodnotou produktu, nýbrž i velikost tohoto podílu v poměru k úhrnnému produktu roste s touto hodnotou. Když stoupla skutečná cena tohoto produktu, nevyžaduje více práce než předtím, aby byl tento produkt dodán na trh a aby byl uhrazen vynaložený kapitál i s jeho obvyklými zisky. Zbývající část produktu náležící pozemkovému vlastníkovi bude tedy vzhledem k celkovému produktu mnohem větší, než byla předtím.“ (Smith, sv. II, str. 157—159.)
Větší poptávka po nezpracovaných produktech a tedy zvýšení hodnoty může zčásti pramenit v růstu obyvatelstva a v růstu jeho potřeb. A kdykoli se učiní nějaký objev, vynález, kdykoli manufaktura začne používat nějakou surovinu dosud vůbec nepoužívanou nebo málo používanou, vede to k zvýšení pozemkové renty. Tak například nesmírně stoupla renta z uhelných dolů zásluhou železnic, parolodí atd.
Kromě této výhody, jakou má pozemkový vlastník z manufaktury, z vynálezů, z práce, uvidíme hned ještě jinou výhodu.
4) „Veškerý rozvoj produktivní síly práce, směřující přímo k tomu, aby snížil skutečnou cenu výrobků manufaktury, tíhne nepřímo k tomu, aby zvýšil skutečnou pozemkovou rentu. Za výrobek manufaktury směňuje totiž tu část svého nezpracovaného produktu, která převyšuje jeho osobní spotřebu, anebo cenu této části. Všechno, co snižuje skutečnou cenu prvního druhu výrobků, zvyšuje reálnou cenu druhého druhu. Pak tedy už totéž množství nezpracovaného produktu odpovídá většímu množství výrobku manufaktury, a to umožňuje pozemkovému vlastníkovi nakoupit si větší množství komfortních, ozdobných a přepychových předmětů.“ (Smith, sv. II, str. 159.)
Ale jestliže Smith z toho, že pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti, usuzuje (sv. II, str. 161), že zájem pozemkového vlastníka je vždycky totožný se zájmem společnosti, je to pošetilé. V ekonomii, za vlády soukromého vlastnictví, je zájem, jaký má někdo na společnosti, právě v opačném poměru k zájmu, jaký má na něm společnost, tak jako lichvářův zájem na rozmařilci není ani dost málo totožný s rozmařilcovým zájmem.
Jen mimochodem se zmiňujeme, že pozemkový vlastník usiluje vždy o monopol pozemkového vlastnictví cizích zemí, což například vedlo k obilním zákonům. Zrovna tak tu pomineme středověké nevolnictví, otroctví v koloniích, bídu vesnických nádeníků ve Velké Británii. Zůstaňme u toho, co učí sama politická ekonomie.
1) Pozemkový vlastník má zájem na blahu společnosti, což podle ekonomických zásad znamená, že má zájem na její rostoucí populaci, na její umělé produkci, na rozmnožování jejích potřeb, jedním slovem na růstu bohatství, a tento růst je podle našich dosavadních úvah totožný s růstem bídy a otroctví. Rostoucí poměr nájemného k bídě je jedním z příkladů zájmu pozemkového vlastníka na společnosti, neboť s nájemným roste pozemková renta, úroky z půdy, na které dům stojí.
2) Podle ekonomů samých je zájem pozemkového vlastníka v nepřátelském protikladu k zájmu pachtýře, tedy už k zájmu dosti značné části společnosti.
3) Protože pozemkový vlastník může od pachtýře požadovat tím větší rentu, čím menší mzdu platí pachtýř, a protože pachtýř stlačuje mzdu tím víc, čím větší pozemkovou rentu požaduje vlastník, je zájem pozemkového vlastníka právě tak nepřátelský zájmu čeledi, jako zájem majitelů manufaktur vůči jejich dělníkům. Stlačuje rovněž mzdu na minimum.
4) Protože reálné snižování ceny výrobků manufaktury zvyšuje pozemkovou rentu, má tedy majitel půdy přímý zájem na stlačování mezd dělníků v manufakturách, na konkurenci mezi kapitalisty, na nadvýrobě, na celé bídě manufaktur.
5) Není-li tedy zájem pozemkového vlastníka ani zdaleka totožný se zájmem společnosti, je-li v nepřátelském protikladu k zájmu pachtýře, čeledi, dělníků v manufakturách i kapitalistů, pak dokonce ani zájem jednoho pozemkového vlastníka není totožný se zájmem druhého v důsledku konkurence, kterou nyní budeme zkoumat.
Již obecně vzato je poměr mezi velkým a malým pozemkovým vlastnictvím stejný jako poměr mezi velkým a malým kapitálem. K tomu však přistupují ještě zvláštní okolnosti, které bez výjimky vedou k akumulaci velkého pozemkového vlastnictví a k tomu, že toto velké pozemkové vlastnictví pohlcuje drobná pozemková vlastnictví.
1) Nikde poměrný počet dělníků a nástrojů tolik neklesá s velikostí fondů jako u pozemkového majetku. Právě tak ani možnost všestranného vykořisťování, úspora výrobních nákladů a obratná dělba práce nevzrůstají nikde s velikostí fondů tolik jako u pozemkového majetku. Byť je pole sebemenší, přesto je určitá hranice, pod kterou už nelze omezovat pracovní nástroje, kterých je tu zapotřebí, jako pluh, pila atd., kdežto malý rozsah pozemkového majetku může daleko překročit tuto hranici.
2) Velký pozemkový majetek si akumuluje úroky, které pachtýřův kapitál vynaložil na zlepšování půdy. Malý pozemkový majetek musí vynaložit vlastní kapitál. Pro něj tedy odpadá celý tento zisk.
3) Každé zlepšení společností prospívá velkému pozemkovému vlastnictví, kdežto malému škodí, protože tím pro ně víc a víc roste potřeba hotových peněz.
4) U této konkurence je třeba ještě vzít v úvahu dva důležité zákony:
α) Renta z polností, obdělávaných proto, aby produkovaly potraviny pro lidí, usměrňuje rentu většiny ostatních obdělávaných polností. (Smith, sv. I, str. 331.)
Potraviny, jako je dobytek atd., může konec konců vyrábět jen velký pozemkový majetek. Usměrňuje tedy rentu z ostatních polností a může jí stlačit na minimum.
Drobný pozemkový vlastník, který sám pracuje, je potom k velkému pozemkovému vlastníkovi v takovém poměru, jako řemeslník, který má vlastní nástroj, k majiteli továrny. Drobný pozemkový majetek se stal pouhým pracovním nástrojem. Pro malého pozemkového vlastníka úplně mizí pozemková renta, nanejvýš mu zůstávají úroky z jeho kapitálu a mzda za jeho práci; neboť konkurencí může dospět pozemková renta až k tomu, že už je jen úrokem z kapitálu, který sám není do ničeho vložen.
β) Slyšeli jsme už ostatně, že při stejné úrodnosti a stejně obratné exploataci polností, nerostných ložisek a lovišť ryb je výnos úměrný rozsahu kapitálů. Tedy vítězství velkého pozemkového vlastnictví. Zrovna tak u stejných kapitálů v poměru k výnosnosti. Tedy při stejných kapitálech vyhrává pozemkový vlastník úrodnější půdy.
γ) „O dolu je možno obecně vzato říci, že je bohatý nebo chudý podle toho, zda je množství nerostu, které se z něho dá vytěžit určitým množstvím práce, větší nebo menší, než jaké se při stejné práci vytěží z většiny ostatních dolů stejného druhu.“ (Smith, sv. I, str. 345—346.) „Nejbohatší důl určuje cenu uhlí i ze všech ostatních dolů v okolí. Vlastník pozemku i podnikatel vidí, že jim neprospěje (jednomu v podobě vyšší renty, druhému v podobě vyššího zisku), budou-li prodávat levněji než jejich sousedé. Sousedé musí pak také prodávat za stejnou cenu, třebaže k tomu mají menší předpoklady a třebaže se tato cena víc a víc zmenšuje a někdy je připraví o celou rentu a o všechen zisk. Na některých dolech se pak vůbec přestane těžit, jiné už nenesou žádnou rentu a může v nich těžit už jen vlastník pozemku ve vlastni režii.“ (Smith, sv. I, str. 350.) „Po objevení dolů v Peru přestalo se kutat ve většině evropských stříbrných dolů... Tak tomu bylo i s doly na Kubě a v St. Domingu a dokonce i se starými doly v Peru, když byly objeveny doly v Potosí.“ (Sv. I, str. 353.)
Úplně totéž, co tu Smith říká o dolech, platí více nebo méně o pozemkovém majetku vůbec.
δ) „Je třeba poznamenat, že obvyklá tržní cena půdy závisí všude na obvyklé úrokové sazbě... Kdyby pozemková renta klesla tak, že by byla o mnoho nižší než úrok z peněz, pak by nikdo nechtěl kupovat pozemky, což by brzy zase redukovalo jejich ceny. Naopak, kdyby přednosti pozemkové renty mnohem víc než vyvažovaly úroky z peněz, každý by kupoval pozemky, což by rovněž brzy zase ozdravilo jejich běžnou cenu.“ (Sv. II, str. 367—368.)
Z tohoto poměru pozemkové renty k úrokům z peněz plyne, že pozemková renta musí stále klesat, takže nakonec mohou žít z pozemkové renty už jen ti největší boháči. Konkurence mezi pozemkovými vlastníky, kteří nedávají do pachtu, je stále větší. Část jich přichází na mizinu. Další akumulace velkého pozemkového vlastnictví.
Tato konkurence vede dále k tomu, že velká část pozemkového vlastnictví se ocitá v rukou kapitalistů a že kapitalisté se tak stávají zároveň pozemkovými vlastníky, jako ostatně vůbec menší vlastníci pozemků jsou už jen kapitalisty. Stejně nabývá část velkého pozemkového vlastnictví zároveň průmyslové povahy.
Posledním důsledkem je tedy to, že mizí rozdíl mezi kapitalistou a pozemkovým vlastníkem, takže tedy celkem vzato jsou už jen dvě třídy obyvatelstva, dělnická třída a třída kapitalistů. Tímto zašantročením pozemkového vlastnictví, proměnou pozemkového vlastnictví ve zboží dostává stará aristokracie poslední ránu, a zároveň to dovršuje moc peněžní aristokracie.
1) Nesdílíme sentimentální slzy, které nad tím prolévá romantika. Ta stále zaměňuje hanebnost, tkvící v zašantročení půdy, s docela rozumným, v rámci soukromého vlastnictví nutným a žádoucím důsledkem, který spočívá v zašantročení soukromého vlastnictví půdy. Předně je feudální pozemkové vlastnictví už svou podstatou zašantročená půda, půda odcizená člověku, vůči kterému tu potom tedy stojí v podobě několika málo velkých pánů.
Již ve feudálním pozemkovém vlastnictví tkví vláda půdy jakožto cizí moci nad lidmi. Nevolník je akcidens půdy. Právě tak náleží půdě majorátní pán, prvorozený syn. Půda ho dědí. Pozemkovým vlastnictvím vůbec začíná vláda soukromého vlastnictví, pozemkové vlastnictví je jeho základnou. Ale ve feudálním pozemkovém vlastnictví je pán alespoň zdánlivě králem pozemkového majetku. Zrovna tak je tu ještě zdání jakéhosi niternějšího vztahu mezí držitelem a půdou, než je vztah pouhého věcného bohatství. Pozemek se individualizuje svým pánem, má jeho titul, je baronský nebo hraběcí zároveň s ním, má své výsady, svou soudní moc, svůj politický vztah atd. Je to jakoby neorganické tělo svého pána. Odtud přísloví: nulle terre sans maître [*11], v němž je vyslovena srostlost vrchnostenského vztahu s pozemkovým majetkem. Právě tak se vláda pozemkového vlastnictví nejeví bezprostředně jako vláda pouhého kapitálu. Ti, kdo patří k pozemkovému vlastnictví, mají k němu spíše vztah jako ke své vlasti. Je to jakási úzkoprsá národnost.
Feudální pozemkové vlastnictví dává jméno svému pánu právě tak jako království svému králi. Historie jeho rodiny, jeho rodu atd., to vše pro něj individualizuje pozemkový majetek a dělá z něho doslova jeho rod, osobu. Právě tak ti, kdo pracují na statku, nejsou tu v poměru nádeníků, nýbrž jsou zčásti sami jeho vlastnictvím jako nevolníci, zčásti mají k němu vztah závazné úcty, poddanství a povinnosti. Jeho postavení vůči ním je tedy bezprostředně politické a má zrovna tak i citovou stránku. Mravy, charakter atd. jsou na každém pozemku jiné a zdají se být totožné s kusem půdy, kdežto později je vztah člověka k pozemku určován už jen měšcem, ne jeho charakterem, jeho individualitou. Konečně se ani nesnaží vytěžit ze svého statku co možno nejvíc. Spíše tyje z toho, co tu je, a starost, jak to opatřit, klidně přenechává nevolníkům a pachtýřům. To je šlechtický vztah k pozemkovému majetku, který svého pána obklopuje romantickou svatozáří.
Je třeba, aby bylo zrušeno toto zdání, aby pozemkové vlastnictví, kořen soukromého vlastnictví, bylo úplně vtaženo do pohybu soukromého vlastnictví a aby se stalo zbožím, je třeba, aby se vlastníkovo panství jevilo jako ryzí vláda soukromého vlastnictví, kapitálu, zbavená jakéhokoli politického zabarvení, aby se vztah mezi vlastníkem a dělníkem redukoval na ekonomický vztah vykořisťovatele a vykořisťovaného, aby ustal jakýkoli osobní vztah vlastníka k jeho vlastnictví a aby se vlastnictví stalo jen věcným, hmotným bohatstvím, aby už vlastníkův svazek s půdou nebyl věcí cti, ale věcí zájmu, a aby se půda stala pouhou hodnotou, s kterou se kšeftuje, stejně jako člověk. Je nutno, aby se to, co je jádrem pozemkového vlastnictví, špinavá zištnost, objevilo i ve své cynické podobě. Je nutné, aby se poklidný monopol proměnil v monopol rušný a neklidný, v konkurenci, aby namísto užívání plodů krvavého potu druhých se založenýma rukama nastoupil horlivý obchod s tímto potem. Je konečně nutné, aby v této konkurenci pozemkové vlastnictví ukázalo, že v podobě kapitálu vládne jak dělnické třídě, tak vlastníkům samým, neboť zákony pohybu kapitálu je buďto přivádějí na mizinu, nebo jim pomáhají nahoru. A tak potom na místo středověkého přísloví: nulle terre sans seigneur[*12] nastupuje moderní přísloví: l‘argent n‘a pas de maitre [*13], což je vyjádřením veškeré vlády mrtvé hmoty nad lidmi.
2) Co se týče sporu, zda dělit nebo nedělit pozemkový majetek, je třeba poznamenat toto:
Dělení pozemkového majetku je popřením velkého monopolu pozemkového vlastnictví, je jeho zrušením, ale jedině tak, že tento monopol zobecňuje. Neruší základ monopolu, soukromé vlastnictví. Útočí na existenci monopolu, ale ne na jeho podstatu. Z toho plyne, že se stává obětí zákonů soukromého vlastnictví. Dělení pozemkového majetku totiž odpovídá pohybu konkurence v oblasti průmyslu. Kromě ekonomických nevýhod tohoto dělení nástrojů a navzájem odloučené práce (to ovšem nelze zaměňovat s dělbou práce; práce není rozdělena mezi mnoho lidí, nýbrž touž práci provádí každý zvlášť, je to rozmnožení, znásobení téže práce) přechází toto dělení, jako zmíněná konkurence, nutně zase v akumulaci.
Kde tedy dochází k dělení pozemkového majetku, nezbývá nic jiného, než se vrátit k monopolu v ještě nevraživější podobě, anebo popřít, zrušit [*14] samo dělení pozemkového majetku. Ale to není návrat k feudálnímu majetku, nýbrž zrušení soukromého vlastnictví půdy vůbec. První zrušení monopolu je vždy jeho zobecněním, rozšířením jeho existence. Zrušení monopolu, který dosáhl co možno nejširší a nejobsáhlejší existence, je jeho úplným zničením. Sdružení použité na půdu má v ekonomickém ohledu tytéž výhody jako velký pozemkový majetek, a teprve jím je uskutečněna původní tendence dělení, totiž rovnost, a zároveň také rozumným způsobem, nezatíženým už nevolnictvím, panstvím a pošetilou mystikou vlastnictví, ustavuje citový vztah člověka k půdě, neboť půda pak přestává být předmětem kšeftaření, a zásluhou svobodné práce a svobodného užívání se stává zase opravdovým, osobním vlastnictvím člověka. Velká přednost dělení je v tom, že množství jeho účastníků hyne vlastnictvím jinak než množství pracujících v průmyslu, množství, které se už nedovede rozhodnout pro porobu.
Co se týče velkého pozemkového majetku, tu jeho obhájci vždycky sofisticky ztotožňovali ekonomické výhody, jaké poskytuje zemědělská velkovýroba, s velkým pozemkovým vlastnictvím, ale ve skutečnosti právě teprve zrušením vlastnictví může tato výhoda jednak dosáhnout co největšího rozšíření, jednak teprve pak může být užitečná společnosti. Stejně útočili proti tomu, že drobný pozemkový majetek má tendenci všechno zašantročit, jenže čachrářství je vskrytu obsaženo ve velkém pozemkovém majetku, dokonce už v jeho feudální podobě. Vůbec už není třeba zmiňovat se o novodobé anglické formě, kde je spojen feudalismus majitele půdy s kšeftařením a důmyslem pachtýře.
Tak jako velké pozemkové vlastnictví, když mu dělení pozemkového majetku vytýká monopol, může tuto výtku oplatit rovným dílem, neboť dělení se zakládá na monopolu soukromého vlastnictví, tak může dělení pozemkového majetku oplatit velkému pozemkovému majetku výtku dělení, protože i zde vládne dělení, jenže v ustrnulé, spoutané podobě. Vždyť soukromé vlastnictví se vůbec zakládá na rozdělenosti. Tak jako ostatně dělení pozemkového majetku vede zpátky k velkému pozemkovému majetku jako kapitálovému bohatství, tak také musí feudální pozemkové vlastnictví nutně postupovat k dělení anebo přinejmenším padnout do rukou kapitalistů, ať se kroutí jak chce.
Vždyť velké pozemkové vlastnictví, jako je tomu v Anglii, vhání převážnou většinu obyvatelstva do náručí průmyslu a své vlastní dělníky ponižuje k úplné bídě. Vytváří a zvětšuje tedy moc svého nepřítele, kapitálu, průmyslu, tím, že chudé i veškerou činnost země vrhá na druhou stranu. Většinu země zprůmyslňuje, proměňuje ji tedy v protivníka velkého pozemkového vlastnictví. A když pak průmysl dosáhne velké moci, jako nyní v Anglii, vnucuje ponenáhlu velkému pozemkovému vlastnictví svoje monopoly proti monopolům ciziny a vhání je do konkurence se zahraničním pozemkovým vlastnictvím. Za vlády průmyslu mohlo totiž pozemkové vlastnictví uhájit svou feudální velikost proti cizině jen s pomocí monopolů, aby se chránilo před všeobecnými zákony obchodu, odporujícími jeho feudální podstatě. Když bylo strženo do konkurence, podřizuje se zákonům konkurence, jako kterékoli jiné zboží podrobené konkurenci. Začíná zrovna tak kolísat, ubývat a přibývat, rychle přecházet z ruky do ruky, a žádný zákon není už s to, aby je udržel v několika málo předurčených rukou. Přímým důsledkem je, že se tříští mezi mnoho vlastníků, ale určitě propadá moci průmyslových kapitálů.
Konečně velký pozemkový majetek, který se takto násilím udržel a který vedle sebe zplodil strašlivý průmysl, vede ke krizi ještě rychleji než dělení pozemkového majetku, vedle něhož zůstává moc průmyslu vždy druhá v pořadí.
Jak jsme viděli v Anglii, odložil velký pozemkový majetek už natolik svůj feudální ráz a nabyl rázu průmyslového, nakolik mu jde o to, aby vydělal co nejvíc peněz. Dává vlastníkovi nejvyšší možnou rentu, pachtýři nejvyšší možný zisk z jeho kapitálu. Zemědělští dělníci jsou tedy už redukováni na minimum, a třída pachtýřů zastupuje už v rámci pozemkového majetku moc průmyslu a kapitálu. Konkurence s cizinou způsobuje, že pozemková renta už většinou nemůže stvořit samostatný důchod. Velká část pozemkových vlastníků musí nastoupit na místo pachtýřů, kteří takto zčásti upadají mezi proletariát. Na druhé straně se i mnoho pachtýřů zmocní pozemkového vlastnictví; neboť velcí vlastníci, kteří se při svých pohodlných důchodech většinou oddali rozmařilosti a většinou se ani nehodí k tomu, aby řídili zemědělskou výrobu, nemají zčásti ani kapitál, ani schopnosti, aby těžili z půdy. Tedy i část z nich přichází úplně na mizinu. Konečně mzda, redukovaná na minimum, musí být redukována ještě víc, aby bylo možno obstát v nové konkurenci. To potom nutně vede k revoluci.
Pozemkové vlastnictví se muselo vyvíjet obojím způsobem, aby se při jednom i při druhém dožilo svého nutného zániku, tak jako se průmysl musel přivést na mizinu formou monopolu i formou konkurence, aby se nakonec přece jen naučil věřit v člověka.
[Odcizená práce]
Vycházeli jsme z předpokladů politické ekonomie. Přijali jsme její řeč a její zákony. Předpokládali jsme soukromé vlastnictví, oddělení práce, kapitálu a půdy, stejně jako mzdy, zisku z kapitálu a pozemkové renty i dělby práce, konkurenci, pojem směnné hodnoty atd. Z politické ekonomie samé, jejími vlastními slovy jsme ukázali, že z dělníka se stává pouhé zboží, a to zboží nejubožejší, že dělníkova bída je nepřímo úměrná moci a velikosti toho, co dělník vyrobí, že nutným důsledkem konkurence je akumulace kapitálu v rukou malého počtu lidí, tedy obnovení monopolu v hroznější podobě, že konečně mizí rozdíl mezi kapitalistou a pozemkovým rentiérem stejně jako mezi rolníkem a dělníkem v manufaktuře a že se celá společnost musí rozpadnout na dvě třídy, na třídu vlastníků a vlastnictví zbavených dělníků.
Politická ekonomie vychází z faktu soukromého vlastnictví. Nevysvětluje nám je. Materiální proces soukromého vlastnictví, jakým toto vlastnictví ve skutečnosti prochází, shrnuje ekonomie v povšechné, abstraktní vzorce, které pak pro ni mají platnost zákonů. Nechápe tyto zákony, tj. nedovozuje, jak pramení z podstaty soukromého vlastnictví. Politická ekonomie nás nijak nepoučuje o tom, proč existuje oddělení práce a kapitálu, kapitálu a půdy. Určuje-li například vztah mezi mzdou a ziskem z kapitálu, je pro ni posledním důvodem zájem kapitalistů; tj. předpokládá to, co by měla vyložit. Zrovna tak to všude dopadá s konkurencí. Je vykládána vnějšími okolnostmi. Nakolik jsou tyto vnější, zdánlivě nahodilé okolnosti jen výrazem nutného vývoje, O tom se z ekonomie nepoučíme. Viděli jsme, že i sama směna se jí jeví jako nahodilý fakt. Jediná kola, která ekonom uvádí do pohybu, jsou hrabivost a válka mezi hrabivci, konkurence.
Právě proto, že politická ekonomie nechápe souvislost pohybu, bylo možné, že například proti učení o monopolu mohlo vyvstat učení o konkurenci, proti učení o korporaci učení o svobodě živností, proti učení o velkém pozemkovém vlastnictví učení o dělení pozemkového majetku, neboť konkurence, svoboda živností, dělení pozemkového majetku byly vykládány a chápány jen jako nahodilé, záměrné, násilné, nikoli jako nutné, nevyhnutelné, přirozené důsledky monopolu, korporace a feudálního vlastnictví.
Nyní je tedy třeba, abychom pochopili podstatnou souvislost mezi soukromým vlastnictvím, hrabivostí, oddělením práce, kapitálu a pozemkového vlastnictví, směny a konkurence, hodnoty a znehodnocení lidí, monopolu a konkurence atd., souvislost mezi vším tímto odcizením a peněžním systémem.
Nevracejme se zpátky do nějakého vybájeného prvotního stavu, jak to dělá ekonom, když chce vykládat. Takový prvotní stav nic nevysvětlí. Ekonom tím pouze odsunuje otázku do jakési šeré, mlhavé dálavy. Formou faktu, události předpokládá to, co má dovodit, totiž nutný vztah mezi dvěma věcmi, například mezi dělbou práce a směnou. Tak vysvětluje teologie původ zla prvotním hříchem, tj. ekonom formou dějin předpokládá jako fakt to, co má vysvětlit.
My vycházíme z ekonomického, současného faktu.
Dělník chudne tím víc, čím větší bohatství produkuje, čím více moci a rozsahu přibývá tomu, co vyrobí. Dělník se stává tím levnějším zbožím, čím více zboží vytváří. Zhodnocováním světa věcí roste přímo úměrně znehodnocování světa lidí. Práce neprodukuje jen zboží; produkuje sebe samu a dělníka jakožto zboží, a to v poměru, v jakém vůbec produkuje zboží.
Tento fakt nevyjadřuje nic víc než toto: předmět, který práce produkuje, její produkt, se proti ní staví jako nějaká cizí bytost, jako moc nezávislá na výrobci. Produkt práce je práce, která se v nějakém předmětu fixuje, zvěcňuje se v něm, je to zpředmětněni práce. Uskutečněním práce je její zpředmětnění. Toto uskutečnění práce se v ekonomickém stavu jeví jako odskutečnění dělníka, zpředmětnění jako ztráta a poroba předmětu, osvojení jako odcizení, jako zvnějšnění.
Uskutečnění práce se jeví jako odskutečnění natolik, že je dělník odskutečňován až k smrti hladem. Zpředmětnění se jeví jako ztráta předmětu natolik, že je dělník okrádán o nejnutnější předměty, nejen o nejnutnější předměty života, nýbrž i o nejnutnější pracovní předměty. Ba i sama práce se stává předmětem, kterého se dělník může zmocnit jen s krajním úsilím a s velmi nepravidelnými přestávkami. Osvojení předmětu se jeví jako odcizení natolik, že čím více předmětů dělník vyrábí, tím méně jich může mít a tím víc upadá do područí svého produktu, kapitálu.
V určení, že se dělník k produktu své práce staví jako k cizímu předmětu, tkví všechny tyto důsledky. Neboť po tomto předpokladu je jasné: Čím víc se dělník zdokonaluje ve své práci, tím mocnějším se stává cizí, předmětný svět, který si proti sobě vytváří, tím chudším se stává on sám, jeho vnitřní svět, tím méně mu náleží jako jeho vlastní. Zrovna tak je to v náboženství. Čím víc člověk vkládá do boha, tím méně si sám v sobě ponechává. Dělník vkládá svůj život do předmětu; ale pak už život nepatři jemu, nýbrž předmětu. Čím větší je tedy tato činnost, tím bezpředmětnější je dělník. Co je produktem jeho práce, není on sám. Čím větší je tedy tento produkt, tím méně je samým sebou.
Zvnějšnění dělníka v jeho produktu znamená nejen, že se jeho práce stává předmětem, vnější existencí, nýbrž že existuje vně něho, nezávisle na něm, jemu samému cizí, a že se vůči němu stává samostatnou mocí, že život, kterým obdařil předmět, se proti němu staví nepřátelsky a cize.
Zkoumejme teď blíže zpředmětnění, produkci dělníka, a v ní odcizení, ztrátu předmětu, jeho produktu.
Dělník nemůže nic vytvořit bez přírody, bez smyslového vnějšího světa. Příroda, tento svět, to je látka, na níž se uskutečňuje jeho práce, v níž je činná, z níž a s jejíž pomocí produkuje.
Ale tak jako příroda poskytuje práci prostředky k životu, ve smyslu, že práce nemůže žít bez předmětů, na nichž je vykonávána, tak na druhé straně poskytuje životní prostředky i v užším smyslu, totiž prostředky fyzické obživy dělníka samého.
Čím víc si tedy dělník svou prací osvojuje vnější svět, smyslovou přírodu, tím víc se připravuje o životní prostředky po dvou stránkách, jednak tím, že vnější smyslový svět víc a víc přestává být předmětem náležícím jeho práci, životním prostředkem jeho práce; za druhé tím, že tento svět víc a víc přestává být životním prostředkem v bezprostředním smyslu, prostředkem pro dělníkovu fyzickou obživu.
Dělník se tedy stává otrokem svého předmětu po těchto dvou stránkách, jednak tím, že udržuje předmět práce, tj. že udržuje práci, a za druhé tím, že udržuje prostředky k obživě. Jednak tedy tím, že může existovat jakožto dělník, a za druhé tím, že může existovat jakožto fyzický subjekt. Vrcholem této poroby je, že se jako fyzický subjekt udržuje už jen jakožto dělník a že je dělníkem už jen jakožto fyzický subjekt.
(Dělníkovo odcizení v jeho předmětu se podle ekonomických zákonů projevuje tak, že čím víc dělník vyrábí, tím méně může konzumovat, že čím více hodnot vytváří, tím víc ztrácí sám na hodnotě, na důstojnosti, že čím vzhlednější je jeho výrobek, tím je dělník nevzhlednější, že čím civilizovanější je jeho předmět, tím je dělník barbarštější, že čím mocnější je práce, tím bezmocnějším se stává dělník, že čím se práce stává duchaplnější, tím duchaprázdnějším se stává dělník a tím víc se dostává do područí přírody.)
Politická ekonomie zatajuje odcizení v podstatě práce tím, že nezkoumá bezprostřední vztah mezi dělníkem (prací) a výrobou. Samozřejmě. Práce produkuje pro boháče divy divoucí, ale pro dělníka produkuje nedostatek. Produkuje paláce, ale pro dělníka brlohy. Produkuje krásu, ale dělníka mrzačí. Nahrazuje práci stroji, ale část dělníků zatlačuje zpátky k barbarské práci a z ostatních dělá stroje. Produkuje ducha, ale pro dělníka produkuje slabomyslnost, kretenismus.
Bezprostřední vztah práce k jejím produktům je vztah dělníka k předmětům jeho výroby. Vztah majetného k předmětům výroby a k výrobě samé je jen důsledek tohoto prvního vztahu. A jeho potvrzení. Později se budeme zabývat touto druhou stránkou.
Ptáme-li se tedy: Jaký je podstatný vztah práce, ptáme se, jaký je dělníkův vztah k výrobě.
Dosud jsme zkoumali odcizení, zvnějšnění dělníka jen po jedné stránce, totiž jeho vztah k produktům jeho práce. Ale odcizení se projevuje nejen ve výsledku, nýbrž v aktu výroby, v rámci produkující činnosti samé. Jak by bylo možné, aby se dělník stavěl cize vůči produktu své činnosti, kdyby se sám sobě neodcizoval v aktu výroby samé? Vždyť produkt je jen resumé činnosti, výroby. Je-li tedy produktem práce zvnějšnění, pak výroba sama musí být činným zvnějšněním, zvnějšněním činnosti, činností zvnějšnění. V odcizeni předmětu práce se jen shrnuje odcizení, zvnějšnění v činnosti práce samé.
A v čem záleží zvnějšnění práce?
Předně v tom, že práce je pro dělníka vnější, tj. nepatři k jeho podstatě, že tedy svou prací neafirmuje sám sebe, nýbrž se popírá, že mu v ní není dobře, nýbrž je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou fyzickou ani duševní energii, nýbrž moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha. Proto se dělník cítí při sobě teprve vně práce, a v práci se cítí vně sebe. Doma je, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce není tedy dobrovolná, nýbrž vynucená, je to nucená práce. Není tedy uspokojením nějaké potřeby, nýbrž je jen prostředkem k uspokojování potřeb mimo ni. Její cizota se v čisté podobě projevuje tím, že jakmile tu není žádný fyzický ani jakýkoli jiný nátlak, utíká se před ní jako před morem. Vnější práce, práce, ve které se člověk zvnějšňuje, je práce sebeobětování, trýznění. Konečně se vnějškovost práce pro dělníka jeví v tom, že není jeho, nýbrž někoho jiného, že mu nepatří, že v ní nenáleží sobě, nýbrž někomu jinému. Tak jako v náboženství vlastní činnost lidské fantazie, lidského mozku a lidského srdce působí na individuum nezávisle na něm, tj. jako nějaká cizí, božská nebo ďábelská činnost, tak ani dělníkova činnost není jeho vlastní činností. Náleží někomu jinému, dělník v ní ztrácí sebe sama.
Z toho tedy plyne závěr, že člověk (dělník) si připadá svobodně činný už jen ve svých zvířecích funkcích, v jídle, pití a plození, nanejvýš ještě v bydlení, strojení atd., a ve všech lidských funkcích se cítí už jen jako zvíře. Zvířecí se stává lidským a lidské zvířecím.
Jídlo, pití a plození atd. jsou sice také vpravdě lidské funkce. Ale v abstrakci, která je odlučuje od ostatního okruhu lidské činnosti a dělá z nich poslední a samojediné konečné účely, jsou zvířecí.
Zkoumali jsme akt odcizení praktické lidské činnosti, práci, po dvou stránkách. 1) Dělníkův vztah k produktu práce jakožto cizímu předmětu, který má nad ním moc. Tento vztah je zároveň vztahem k vnějšímu smyslovému světu, k přírodním předmětům jakožto k nějakému cizímu světu, stojícímu nepřátelsky proti němu. 2) Vztah práce k aktu výroby v rámci práce. Tímto vztahem je dělníkův vztah k jeho vlastní činnosti jako k činnosti cizí, jemu nenáležící, činnost jako trápení, síla jako nemohoucnost, plození jako kastrace. Vlastní dělníkova fyzická a duševní energie, jeho osobní život — neboť co je život než činnost — jako činnost obrácená proti němu samému, na něm nezávislá, nenáležící mu. Sebeodcizení, jako předtím odcizení věci.
Je ještě třeba, abychom z obou předchozích určení vyvodili třetí určení odcizené práce.
Člověk je rodová bytost, nejen tím, že prakticky i teoreticky činí svým předmětem rod, jak svůj vlastní, tak i rod ostatních věcí, nýbrž — a to je jen jiný výraz pro touž věc — nýbrž i tím, že se sám k sobě staví jako k přítomnému, živému rodu, tím, že se k sobě staví jako k univerzální, a proto svobodné bytosti.
Rodový život, u člověka i u zvířete, záleží fyzicky za prvé v tom, že člověk (tak jako zvíře) žije z neorganické přírody, a čím je člověk univerzálnější než zvíře, tím univerzálnější je oblast neorganické přírody, z které žije. Tak jako rostliny, zvířata, kamení, vzduch, světlo atd. tvoří teoreticky část lidského vědomí, jednak jako předměty přírodní vědy, jednak jako předměty umění — jeho duchovní neorganickou přírodu, prostředky jeho duchovního života, které teprve musí upravit, aby je mohl užívat a strávit — tak i prakticky tvoří část lidského života a lidské činnosti. Fyzicky žije člověk jen z těchto produktů přírody, ať už se jeví v podobě potravy, otopu, oděvu, obydlí atd. Univerzálnost člověka se prakticky projevuje právě v univerzálnosti, která z celé přírody dělá své neorganické tělo, jednak pokud je 1) bezprostředním prostředkem k životu, jednak pokud je 2) hmotou, předmětem a nástrojem jeho životní činnosti. Příroda je neorganickým tělem člověka, totiž příroda, pokud není sama lidským tělem. Člověk žije z přírody znamená: příroda je jeho tělem, s nímž musí zůstat spjat ustavičným procesem, aby nezemřel. Že fyzický a duševní život člověka souvisí s přírodou, nemá jiný smysl, než že příroda souvisí sama se sebou, neboť člověk je část přírody.
Tím, že odcizená práce odcizuje člověku 1) přírodu, 2) jeho samého, jeho vlastní činnou funkci, jeho životní činnost, odcizuje člověku rod; proměňuje mu rodový život v prostředek jeho individuálního života. Za prvé odcizuje rodový život a individuální život, a za druhé proměňuje individuální život v jeho abstrakci v účel rodového života, rovněž v jeho abstraktní a odcizené podobě.
Neboť za prvé se člověku práce, životní činnost, sám produktivní život jeví jen jako prostředek k uspokojení nějaké potřeby, potřeby zachování fyzické existence. Ale produktivní život je rodový život. Je to život plodící život. Ve způsobu životní činnosti spočívá celý ráz určité species, její rodový charakter, a svobodná vědomá činnost je rodový charakter člověka. Život sám se jeví jen jako prostředek k životu.
Zvíře je bezprostředně totožné se svou životní činností. Neliší se od ní. Je touto činností. Člověk dělá samu svou životní činnost předmětem svého chtění a svého vědomí. Má vědomou životní činnost. Není to určenost, s níž by bezprostředně splýval. Vědomá životní činnost odlišuje člověka bezprostředně od zvířecí životní činnosti. Právě jen díky tomu je rodovou bytostí. Anebo je jen vědomou bytostí, tj. jeho vlastní život je mu předmětem jen proto, že je právě rodovou bytostí. Jen proto je jeho činnost činností svobodnou. Odcizená práce převrací tento vztah v tom smyslu, že člověk právě proto, že je vědomou bytostí [*15], dělá ze své podstaty jen prostředek pro svou existenci.
Praktickým vytvářením předmětného světa, zpracováváním neorganické přírody se člověk osvědčuje jako uvědomělá rodová bytost, tj. jako bytost, která se staví k rodu jako k své vlastní bytosti anebo k sobě jako k rodové bytosti. Zvíře sice také produkuje. Staví si hnízda, obydlí, jako včela, bobr, mravenec atd. Jenže produkuje jen to, co potřebuje bezprostředně pro sebe nebo pro svá mláďata; produkuje jednostranně, kdežto člověk produkuje univerzálně; produkuje jen z donucení bezprostřední fyzické potřeby, kdežto člověk produkuje i bez fyzické potřeby, ba produkuje doopravdy teprve tehdy, když na ní není závislý; zvíře produkuje jen sebe sama, kdežto člověk reprodukuje celou přírodu; produkt zvířete patří bezprostředně k jeho tělu, kdežto člověk se staví svobodně vůči svému produktu. Zvíře tvoří jen podle míry a podle potřeby species, ke které patří, kdežto člověk dovede tvořit podle míry kterékoli species a všude dovede předmět přizpůsobit inherentní míře; proto také člověk tvoří podle zákonů krásy.
Právě ve zpracovávání předmětného světa se tedy člověk teprve skutečně osvědčuje jako rodová bytost. Tato produkce je jeho dělný rodový život. Touto produkcí se příroda jeví jako jeho dílo a jeho skutečnost. Předmět práce je tedy zpředmětněním rodového života člověka: tím, že se člověk zdvoj násobuje nejen rozumově, jako ve vědomí, nýbrž dělně, skutečně, a že tedy na sebe sama pohlíží ve světě, který sám vytvořil. Proto tím, že odcizená práce připravuje člověka o předmět jeho produkce, připravuje ho o jeho rodový život, o jeho skutečnou rodovou předmětnost, a to, v čem má přednost před zvířetem, proměňuje v nedostatek, že je mu odnímáno jeho neorganické tělo, příroda.
Zrovna tak tím, že odcizená práce snižuje jeho vlastní činnost, svobodnou činnost na pouhý prostředek, dělá z rodového života člověka prostředek jeho fyzické existence.
Vědomí, které má člověk o svém rodu, proměňuje se tedy odcizením v tom smyslu, že se mu rodový život stává prostředkem.
Odcizená práce tedy:
3. Z rodové bytosti člověka, a to z přírody i z jeho duchovní rodové způsobilosti, dělá bytost člověku cizí, prostředek jeho individuální existence. Odcizuje člověku jeho vlastní tělo i přírodu mimo něj, i jeho duchovní bytost, jeho lidskou podstatu.
4. Bezprostředním důsledkem toho, že je člověk odcizen produktu své práce, své životní činnosti, své rodové bytosti, je odcizení člověka člověku. Stojí-li člověk naproti sobě samému, stojí proti němu druhý člověk. Co platí o vztahu člověka k jeho práci, k produktu jeho práce a k němu samému, to platí o vztahu člověka k druhému člověku, i k práci a předmětu práce druhého člověka.
Vůbec věta, že člověku je odcizena jeho rodová bytost, znamená, že jeden člověk je odcizen druhému, tak jako je každý z nich odcizen lidské podstatě...
Odcizení člověka, vůbec každý vztah, v němž je člověk vůči sobě, je uskutečněn, vyjádřen teprve ve vztahu, v němž je člověk vůči druhým lidem.
Ve vztahu odcizené práce tedy každý člověk pohlíží na druhého člověka podle měřítka a vztahu, v němž je sám jakožto dělník.
Vyšli jsme z ekonomického faktu, z odcizení dělníka a jeho produkce. Vyslovili jsme pojem tohoto faktu: odcizenou, zvnějšněnou práci. Analyzovali jsme tento pojem, tedy jen tento ekonomický fakt.
Podívejme se teď dále, jak se pojem odcizené, zvnějšněné práce musí vyslovit a zpodobnit ve skutečnosti.
Je-li mi produkt práce cizí, staví-li se proti mně jako cizí moc, komu potom patří?
Jestliže mi má vlastní činnost nepatří, je-li činností cizí, vynucenou, komu potom patří?
Nějaké jiné bytosti než mně.
Kdo je tato bytost?
Bohové? V prvních dobách se ovšem hlavní produkce, jako například stavba chrámů atd. v Egyptě, Indii, Mexiku, jeví v službě bohům, stejně jako patří produkt bohům.
Jenže sami bohové nikdy nebyli zaměstnavateli. Zrovna tak ani příroda. A jaký by to byl také rozpor, aby, čím víc si člověk podrobuje přírodu svou prací, čím víc se zázraky bohů stávají zbytečné zásluhou zázraků průmyslu — aby se měl člověk kvůli těmto mocnostem zříci radosti z produkce a užívání produktu.
Cizí bytost, které patří práce a produkt práce, které práče slouží a která může užívat produktu práce, může být jen sám člověk.
Nepatří-li dělníkovi produkt práce, je-li vůči němu jakousi cizí silou, pak je to možné jen tím, že patří nějakému jinému člověku mimo dělníka. Je-li mu jeho činnost trýzní, musí být jinému požitkem a životní radostí. Ne bohové, ne příroda, jen člověk může být touto cizí silou nad člověkem.
Připomeňme si ještě větu předtím vyslovenou, že vztah člověka k němu samému se mu stává předmětným, skutečným teprve jeho vztahem k druhému člověku. Staví-li se tedy k produktu své práce, k své zpředmětněné práci, jako k nějakému cizímu, nepřátelskému, mocnému, na něm nezávislému předmětu, pak se k němu staví tak, že nějaký jiný, jemu cizí, nepřátelský, mocný, na něm nezávislý člověk je pánem tohoto předmětu. Staví-li se k své vlastní činnosti jako k činnosti nesvobodné, pak se k ní staví jako k činnosti v službě, pod vládou, nátlakem a jhem jiného člověka.
Každé sebeodcizení člověka sobě a přírodě.se projevuje ve vztahu, jaký sobě a přírodě dává vůči jiným, od něho odlišným lidem. Proto se náboženské sebeodcizení nutně projevuje ve vztahu světské osoby ke knězi, anebo také, protože tu jde o intelektuální svět, k prostředníku atd. V praktickém skutečném světě se sebeodcizení může projevovat jen praktickým skutečným vztahem k druhým lidem. Prostředek, kterým dochází k odcizení, je zase jen praktický prostředek. Odcizenou prací tedy člověk vytváří nejen svůj vztah k předmětu a k aktu výroby jakožto k cizím a nepřátelským mu silám; vytváří i vztah, v jakém jsou jiní lidé k jeho produkcí a k jeho produktu, a vztah, v jakém stojí k těmto jiným lidem. Tak jako ze své vlastní produkce dělá své odskutečnění, svůj trest, tak jako ze svého vlastního produktu dělá ztrátu, produkt, který mu nepatří, tak vytváří vládu toho, který neprodukuje, nad produkcí a produktem. Tak jako si odcizuje svou vlastní činnost, tak přičítá někomu cizímu činnost, která není jeho vlastní činností.
Dosud jsme vztah zkoumali jen pokud jde o dělníka, pracujícího, a později jej budeme zkoumat i pokud jde o nepracujícího.
Tedy odcizenou, zvnějšněnou prací vytváří dělník vztah člověka cizího práci a stojícího mimo ni, vztah tohoto člověka k této práci. Vztah dělníka k práci vytváří kapitalistův vztah k ní, anebo ať už zaměstnavatele nazveme jakkoli. Soukromé vlastnictví je tedy produkt, výsledek, nutný důsledek zvnějšněné práce, vnějšího vztahu dělníka k přírodě a k sobě samému.
K soukromému vlastnictví tedy docházíme analýzou pojmu zvnějšněné práce, tj. zvnějšněného člověka, odcizené práce, odcizeného života, odcizeného člověka.
Pojem zvnějšněné práce (zvnějšněného života) jsme ovšem vytěžili z ekonomie jako závěr z pohybu soukromého vlastnictví. Ale při analýze tohoto pojmu se ukazuje, že, jeví-li se soukromé vlastnictví jako základ, jako příčina zvnějšněné práce, je spíše jejím důsledkem, tak jako i bohové jsou na počátku ne příčinou, nýbrž účinkem pomatení lidského rozumu. Později se tento vztah zvrací ve vzájemné působení.
Teprve na posledním kulminačním bodu vývoje soukromého vlastnictví vychází zase najevo toto jeho tajemství, že je to totiž za prvé produkt zvnějšněné práce, a za druhé že je to prostředek, jímž se práce zvnějšňuje, realizace tohoto zvnějšnění.
Tento vývoj nám hned osvětluje různé dosud nevyřešené kolize.
1) Politická ekonomie vychází z práce, jako by byla v pravém smyslu duší výroby, a přesto nedává práci nic a soukromému vlastnictví vše. Proudhon z tohoto rozporu usoudil ve prospěch práce a proti soukromému vlastnictví. Chápeme však, že tento zdánlivý rozpor je rozpor odcizené práce samé se sebou a že politická ekonomie vyslovila jen zákony odcizené práce.
Proto také chápeme, že mzda a soukromé vlastnictví jsou totožné: neboť tam, kde produkt, předmět práce sám odměňuje práci, je mzda jen nutným důsledkem odcizení práce, tak jako se také ostatně ve mzdě jeví práce ne jako samoúčel, nýbrž jako služebník mzdy. Později to rozvedeme, a nyní už jen vyvodíme některé důsledky.
Násilné zvýšení mzdy (nehledě ke všem ostatním obtížím, nehledě k tomu, že je čímsi nenormálním, bylo by udržitelné zase jen násilně) by tedy nebylo nic než lepší odměna otroků, a ani dělník, ani práce by tím nedosáhli svého lidského poslání a důstojnosti.
Ba dokonce i rovnost mezd, kterou požaduje Proudhon, proměňuje jen vztah nynějšího dělníka k jeho práci ve vztah všech lidí k práci. Společnost je pak chápána jako abstraktní kapitalista.
Mzda je bezprostřední důsledek odcizené práce, a odcizená práce je bezprostřední příčina soukromého vlastnictví. S jednou stránkou musí tedy padnout i druhá.
2. Ze vztahu odcizené práce k soukromému vlastnictví dále plyne, že osvobození společnosti od soukromého vlastnictví atd., od poroby, se projevuje politickou formou emancipace dělníků, ne že by snad šlo jen o jejich emancipaci, nýbrž proto, že v jejich emancipaci je obsažena obecně lidská emancipace, ale ta je v něm obsažena proto, že všechna lidská poroba je zahrnuta v dělníkově vztahu k výrobě a všechny vztahy poroby jsou jen obměny a důsledky tohoto vztahu.
Jako jsme z pojmu odcizené, zvnějšněné práce došli analýzou k pojmu soukromého vlastnictví, je možno s pomocí těchto dvou činitelů vyložit všechny ekonomické kategorie, a v každé kategorii, jako například v čachru, v konkurenci, v kapitálu, v penězích, se shledáme zase jen s určitým a rozvinutým výrazem těchto prvních základů.
Ale než budeme zkoumat toto zpodobování, pokusme se ještě vyřešit dvě úlohy.
1) Určit obecnou podstatu soukromého vlastnictví, jak vyplynula jakožto výsledek odcizené práce, v jejím vztahu k opravdu lidskému a společenskému vlastnictví.
2) Předpokládali jsme odcizení práce, její zvnějšnění jako fakt, a provedli jsme analýzu tohoto faktu. Nyní se ptáme:
Jak to, že člověk zvnějšňuje, odcizuje svou práci? Jak je toto odcizení založeno na podstatě lidského vývoje? Hodně jsme už získali pro řešení úkolu tím, že jsme otázku po původu soukromého vlastnictví proměnili v otázku, jaký je vztah zvnějšněné práce k průběhu vývoje lidstva. Neboť mluví-li se o soukromém vlastnictví, myslí se, že jde o nějakou věc vně člověka. Mluví-li se o práci, pak jde bezprostředně o člověka. Toto nové kladení otázky je zároveň už i jejím vyřešením.
ad 1. Obecná podstata soukromého vlastnictví a její vztah k opravdu lidskému vlastnictví.
Zvnějšněná práce se nám rozpadla ve dvě součásti, které jedna druhou podmiňují anebo jsou různými výrazy jednoho a téhož vztahu, osvojení se jeví jako odcizení, jako zvnějšnění, a zvnějšnění jako osvojení, odcizení jako opravdové zdomácnění [Einbürgerung].
Zkoumali jsme jednu stránku, zvnějšněnou práci vzhledem k dělníkovi samému, tj. vztah zvnejšněné práce k sobě. Zjistili jsme, že produktem, nutným výsledkem tohoto vztahu je vlastnický vztah nepracujícího k pracujícímu a k práci. V soukromém vlastnictví jakožto materiálním, souhrnném výrazu zvnějšněné práce jsou zahrnuty oba vztahy, vztah dělníka k práci a k produktu jeho práce a k nepracujícímu a vztah nepracujícího k dělníkovi a k produktu jeho práce.
Viděli jsme, že vzhledem k dělníkovi, který si prací osvojuje přírodu, se osvojení jeví jako odcizení, jeho vlastní činnost jako činnost pro někoho jiného a jako činnost někoho jiného, život jako obětování života, produkce předmětu jako ztráta předmětu ve prospěch nějaké cizí síly, nějakého cizího člověka, a nyní tedy zkoumejme vztah tohoto práci a dělníkovi cizího člověka k dělníkovi, k práci, a k jejímu předmětu.
Nejprve je třeba podotknout, že všechno, co se u dělníka jeví jako činnost zvnějšňování, odcizování, jeví se u nepracujícího jako stav zvnějšnění, odcizení.
Za druhé to, že skutečný, praktický postoj dělníka ve výrobě a k výrobku (jako stav mysli) se u nepracujícího, stojícího proti němu, jeví jako postoj teoretický.
Za třetí. Nepracující dělá vůči dělníkovi všechno, co dělník dělá vůči sobě samému, ale nedělá vůči sobě to, co dělá vůči dělníkovi.
Zkoumejme blíže tyto tři vztahy.[*16]
[Protiklad mezi kapitálem a prací.
Pozemkové vlastnictví a kapitál]
[...] tvoří úroky z jeho kapitálu.[20] Dělník je tedy subjektivní existencí toho, že kapitál je člověk úplně pozbyvší sebe sama, tak jako je kapitál objektivní existencí toho, že práce je člověk pozbyvší sebe sama. Ale dělník má to neštěstí, že je živým, a proto potřebným kapitálem, který každou chvílí, kdy nepracuje, ztrácí své úroky a tím svou existenci. Jakožto kapitál stoupá hodnota dělníka podle poptávky a nabídky, a i fyzicky vstupovalo a vstupuje jeho jsoucno, jeho život do vědomí jako nabídka zboží, jako kteréhokoli jiného zboží. Dělník produkuje kapitál, kapitál produkuje dělníka, dělník tedy produkuje sebe sama, a člověk jakožto dělník, jakožto zboží, je produktem celého toho pohybu. Pro člověka, který není nic víc než dělník, a pro člověka jakožto dělníka existují jeho lidské vlastnosti jen potud, pokud existují pro kapitál, který je mu cizí. Ale protože jsou si oba cizí a protože jsou tedy v lhostejném vnějším a nahodilém vztahu, musí se tato cizost jevit i jako skutečná. Jakmile si tedy kapitál zamane — buďto nutně, nebo svévolně — že už pro dělníka nebude existovat, pak už ani dělník sám není pro sebe, nemá žádnou práci, nemá tedy žádnou mzdu, a protože tu jest nikoli jakožto člověk, nýbrž jakožto dělník, může se dát pohřbít, zemřít hlady atd. Dělník jakožto dělník existuje jen tehdy, je-li tu pro sebe jakožto kapitál, a je tu jakožto kapitál jen tehdy, je-li tu nějaký kapitál pro něj. Jsoucno kapitálu je jeho jsoucno, jeho život, neboť určuje obsah jeho života způsobem, který je mu lhostejný. Politická ekonomie tedy nezná nezaměstnaného dělníka a člověka práce, pokud se nachází mimo tento pracovní vztah. Šizuňk, lump, žebrák, nezaměstnaný, hladovějící, bídný a zločinný člověk práce jsou postavy, které neexistují pro politickou ekonomii, nýbrž jen pro oči druhých, pro oči lékaře, soudce, hrobaře a dozorce nad chudáky atd., jsou to přízraky mimo její oblast. Potřeby dělníka jsou pro ni proto jen potřebou živit ho po dobu práce, a natolik, aby nevymřelo pokolení dělníků. Mzda má tedy úplně týž smysl jako vydržování, údržba kteréhokoli jiného nástroje výroby, tak jako vůbec konzumpce kapitálu, potřebná k reprodukci kapitálu s úroky, jako například olej používaný na kola, aby byla udržována v pohybu. Mzda tedy patří k nutným nákladům kapitálu a kapitalisty a nesmí překročit potřebu této nutnosti. Proto bylo úplně důsledné, když angličtí továrníci před chudinským zákonem z roku 1834 strhovali veřejné almužny, které dělník dostával prostřednictvím chudinské dávky, z jeho mzdy a považovali je za její nerozlučnou součást.
Výroba produkuje člověka nejen jako zboží, lidské zboží, člověka určeného jakožto zboží, produkuje jej v souhlase s tímto určením jakožto bytost duchovně i tělesně odlidštěnou. — Nemravnost, zrůdnost, tupost dělníků a kapitalistů. — Jejím produktem je sebevědomé a samostatně činné zboží,... lidské zboží... Velký pokrok Ricarda, Milla atd. vůči Smithovi a Sayovi, že jsoucno člověka — větší nebo menší lidskou produktivitu zboží — prohlašují za lhostejnou a dokonce za škodlivou. Ne kolik dělníků živí určitý kapitál, nýbrž kolik nese úroků, součet ročních úspor je prý pravým účelem výroby. Bylo rovněž velkým a důsledným pokrokem novější anglické politické ekonomie, že — povýšivši práci na jediný princip ekonomie — vyložila zároveň naprosto jasně převrácený poměr mezi mzdou a úroky z kapitálu a to, že kapitalista zpravidla může vydělat jen stlačováním mzdy a naopak. Normální vztah prý neznamená, že jde o to ošidit spotřebitele, nýbrž že kapitalistovi jde o to ošidit dělníka a dělníkovi o to, aby ošidil kapitalistu.
Vztah soukromého vlastnictví v sobě latentně obsahuje vztah soukromého vlastnictví jakožto práce, tak jako jeho vztah jakožto kapitálu a vztah těchto dvou výrazů jednoho k druhému. Produkce lidské činnosti jakožto práce, tedy jakožto činnosti sobě úplně cizí, činnosti úplně cizí člověku a přírodě, tedy vědomí a životnímu projevu, abstraktní existence člověka jakožto pouhého člověka práce, který se proto může kdykoli ze své naplněné nicoty zřítit do absolutní nicoty, do svého společenského a proto svého skutečného nejsoucna — jako na druhé straně produkce předmětu lidské činnosti jakožto kapitálu, v níž je zahlazena všechna přirozená a společenská určenost předmětu, v níž soukromé vlastnictví ztratilo svou přirozenou a společenskou kvalitu (v níž tedy ztratilo všechny politické a pospolité iluze a není smíseno s žádnými zdánlivě lidskými vztahy) — v níž také týž kapitál zůstává týž v nejrozličnějším přirozeném a společenském jsoucnu, v níž je úplně lhostejný k svému skutečnému obsahu — tento protiklad dohnaný do krajnosti je nutně nejzazším bodem, vrcholem a zánikem celého vztahu.
Je proto zase velkým činem novější anglické politické ekonomie, že označila pozemkovou rentu za rozdíl mezi úroky z nejhorší obdělávané půdy a úroky z nejlepší obdělávané půdy, že poukázala na romantické smyšlenky pozemkového vlastníka — jeho údajně sociální důležitost a totožnost jeho zájmu se zájmem společnosti, kterou ještě po fyziokratech hájí Adam Smith — a předjala a připravila pohyb skutečnosti, který promění pozemkového vlastníka v úplně obyčejného, prozaického kapitalistu, zjednoduší a vyhrotí tím protiklad, a tak urychlí jeho zrušení [Auflösung]. Půda jakožto půda, pozemková renta jakožto pozemková renta tím ztratily svou stavovskou odlišnost a staly se jen kapitálem a úrokem, které nic neříkají anebo spíše mluví jen o penězích.
Rozlišování mezi kapitálem a půdou, mezí ziskem a pozemkovou rentou, i rozlišování mezi oběma a mzdou, mezi průmyslem, zemědělstvím, nemovitým a movitým soukromým vlastnictvím je ještě rozlišování historické, nespočívající v podstatě věci, je to fixovaný moment utváření a vzniku protikladu mezi kapitálem a prací. V průmyslu atd. na rozdíl od nemovitého pozemkového vlastnictví je vyjádřen jen způsob, jak vznikal průmysl, a protiklad, v jakém se průmysl rozvíjel vůči zemědělství. Jako zvláštní druh práce, jako podstatný, závažný, život v sobě zahrnující rozdíl trvá tento rozdíl jen potud, pokud se průmysl (život v městech) vytváří v protikladu k pozemkovému majetku (k životu feudální šlechty), a pokud ještě na průmyslu samém lpí feudální ráz jeho předmětu v podobě monopolu, cechu, gildy, korporace atd., neboť v rámci těchto určení má ještě práce jakýsi zdánlivě společenský význam, má ještě význam skutečné pospolitosti, nedotáhla to ještě k lhostejnosti vůči svému obsahu a k naprostému bytí pro sebe samu, tj. k abstrakci od všeho ostatního bytí, a proto také ještě nedospěla ke kapitálu puštěnému na svobodu.
Ale nutným vývojovým stupněm práce je průmysl puštěný na svobodu, ustavený jako takový sám pro sebe, a na svobodu puštěný kapitál. Moc průmyslu nad jeho protikladem se vzápětí ukazuje v tom, že vzniká zemědělství jako skutečný průmysl, kdežto dříve tu byla převážná část práce ponechána půdě a otroku této půdy, s jehož pomocí se půda obdělávala sama. Tím, že se otrok proměnil v svobodného dělníka, tj. v jakéhosi pracovníka v žoldu, se pozemkový vlastník sám proměnil v průmyslníka, v kapitalistu; v této proměně hraje zprvu úlohu spojovacího článku pachtýř. Ale pachtýř je představitelem, zjeveným tajemstvím pozemkového vlastníka; jen s pomocí pachtýře je možné jeho ekonomické jsoucno, jeho jsoucno jakožto soukromého vlastníka — neboť pozemková renta z jeho půdy je možná jen díky konkurenci mezi pachtýři. — V podstatě se tedy pozemkový vlastník už v pachtýři stal praobyčejným kapitalistou. A k tomu musí dojít i ve skutečnosti, kapitalista provozující zemědělství — pachtýř — se musí stát pozemkovým vlastníkem nebo naopak. Průmyslové kšeftaření pachtýře je průmyslovým kšeftařením pozemkového vlastníka, neboť bytí jednoho klade bytí druhého.
Ale když si oba připomenou, jaký byl mezi nimi na počátku protiklad, když si připomenou svůj původ — pozemkový vlastník ví, že kapitalista je jeho zpupný, propuštěný, zbohatlý otrok z nedávné minulosti, a vidí, že jakožto kapitalista je jím sám ohrožen — kapitalista ví, že pozemkový vlastník byl ještě včera zahálčivým a sobeckým, krutým pánem, ví, že jako kapitalista je mu na újmu, že však za všechen svůj nynější společenský význam, za svůj majetek a za své požitky vděčí přesto průmyslu, vidí v něm protiklad svobodného průmyslu a svobodného, na jakémkoli přirozeném určení nezávislého kapitálu — tento protiklad je nesmírně trpký a obě jeho stránky mají vzájemně pravdu. Stačí, když čteme útoky nemovitého vlastnictví na movité a naopak, a vidíme názorně, jak je obojí k ničemu. Pozemkový vlastník uplatňuje dědičné šlechtictví svého vlastnictví, feudální reminiscence, souvenirs, poezii vzpomínek, jeho snivou povahu, jeho politickou důležitost atd., a mluví-li řečí politické ekonomie: obdělávání půdy je práce jedině produktivní. Líčí zároveň svého protivníka jako mazaného, dryáčnického, dohazovačského, šejdířského, hrabivého, prodejného, buřičského, bezcitného a bezduchého peněžního darebáka, kterému je pospolitost cizí a který s ní klidně kšeftuje, lichvaří, provádí kuplířství, líčí ho jako rabského, úlisného, lstivého, střízlivého ničemu, který plodí, živí, hýčká konkurenci a tedy i masovou chudobu a zločin, rozklad všech sociálních svazků, který nemá čest ani zásady, ani poezii, ani substanci, vůbec nic. (Viz mimo jiné fyziokrata Bergasse, kterého již Camille Desmoulins ostře kritizuje ve svém žurnálu „Révolutions de France et de Brabant“, [21] viz v. Vinckeho, Lancizolla, Hallera, Lea, Kosegartena [*17] a viz Sismondiho.)
Na druhé straně movité vlastnictví poukazuje na zázraky průmyslu a pohybu, je to dítě moderní doby a její pravoplatný vlastní syn; lituje svého protivníka jako omezence, který nemá jasno o své podstatě (a to je naprosto správné), jako hlupáka, který chce na místo mravného kapitálu a svobodné práce dosadit hrubé nemravné násilí a nevolnictví; líčí ho jako Dona Quijota, který pod pláštíkem přímosti, bodrosti, obecného zajmu, stálosti skrývá neschopnost pohybu, hrabivou poživačnost, ješitnost, partikulární zájmy, špatné úmysly; prohlašuje ho za vykutáleného monopolistu; jeho reminiscence, jeho poezii, jeho snivost tlumí tím, že podává historický a sarkastický výčet podlosti, ukrutnosti, zhýralosti, prostituce, infamie, anarchie, povstání, které se rodily v romantických zámcích.
Zjednalo prý lidu politickou svobodu, zbavilo občanskou společnost okovů, spojilo světy, vytvořilo lidumilný obchod, ryzí morálku, laskavou vzdělanost; neotesané potřeby lidu prý nahradilo potřebami civilizovanými a dalo prý lidu prostředky, jak je uspokojit, kdežto pozemkový vlastník — tento lenošivý lichvář s obilím, který byl jen na obtíž — zdražuje lidu základní životní prostředky, tím nutí kapitalistu, aby zvyšoval mzdu, aniž může zvýšit výrobní sílu, takže brzdí a konečně úplně ruší roční důchod národa, akumulací kapitálů, tedy možnost opatřit lidu práci a zemi bohatství, způsobuje všeobecnou zkázu a lichvářsky těží ze všech výhod moderní civilizace, aniž sebeméně přiložil ruku k dílu anebo se dokonce vzdal svých feudálních předsudků. Konečně prý ať se jen podívá na svého pachtýře — on, pro nějž obdělávání půdy a půda sama existují jen jako zdroj peněz, který mu byl darován — a ať řekne, není-li bodrým, blouznivým, mazaným ničemou, který v hloubi duše a podle skutečnosti už dávno patří svobodnému průmyslu a spanilému obchodu, byť se proti tomu sebevíc vzpouzí a byť sebevíc tlachá o historických vzpomínkách a mravních nebo politických účelech. Všechno, co skutečně uvádí ve svůj prospěch, je pravdivé jen pro zemědělce (pro kapitalistu a pro čeledíny), jejichž nepřítelem je naopak pozemkový vlastník; podává tedy důkazy sám proti sobě. Bez kapitálu je pozemkové vlastnictví mrtvou, bezcennou hmotou. Civilizovaným vítězstvím kapitálu je právě to, že místo mrtvé věci objevil a vytvořil lidskou práci jako zdroj bohatství. (Viz Paul Louis Courier, Saint Simon, Ganilh, Ricardo, Mill, MacCulloch a Destutt de Tracy a Michel Chevalier.)
Z toho, jak vývoj probíhal ve skutečnosti (zde doplnit), plyne nutné vítězství kapitalisty, tj. vyspělého soukromého vlastnictví nad zaostalým, polovičatým soukromým vlastnictvím, nad pozemkovým vlastníkem, tak jako už vůbec musí zvítězit pohyb nad nehybností, otevřená, sebevědomá lumpárna nad skrytou, sebenevědomou, hrabivost nad poživačností, doznaně neutuchající, všeho schopná zištnost osvěty nad zabedněnou, uhlazenou, bodrou, lenivou a fantastickou zištností pověry, stejně jako musí zvítězit peníze nad jinými formami soukromého vlastnictví.
Státy, které nejasně tuší, jakým nebezpečím hrozí dovršený svobodný průmysl, dovršená ryzí morálka a dovršený lidumilný obchod, snaží se zadržet kapitalizaci pozemkového vlastnictví — ale úplně marně.
Pozemkové vlastnictví, na rozdíl od kapitálu, je soukromé vlastnictví, kapitál zatížený ještě lokálními a politickými předsudky, je to kapitál, který ze své spojitosti se světem nenašel ještě úplně cestu sám k sobě, je to ještě nedovršený kapitál. Musí dospět k svému abstraktnímu, tj. ryzímu výrazu postupně, jak bude utvářet svět.
Vztahem soukromého vlastnictví je práce, kapitál a jejich vzájemný vztah.
Pohyb, jímž musí procházet tyto články, je:
Za prvé — jejich bezprostřední nebo zprostředkovaná jednota.
Kapitál a práce jsou zprvu ještě spojeny; potom se sice odlučují a odcizují, ale vzájemně se podpírají a pobízejí jako pozitivní podmínky.
[Za druhé] — jejich protiklad. Vzájemně se vylučují; dělník ví, že kapitalista znamená jeho nejsoucno, a naopak; každý se snaží tomu druhému vyrvat jeho jsoucno.
[Za třetí] — protiklad každého z nich vůči sobě samému. Kapitál = nahromaděná práce = práce. Jako taková se štěpí na sebe a své úroky, tak jako se úroky zase štěpí na úroky a zisk. Naprosté obětování kapitalisty. Upadá do dělnické třídy, tak jako se dělník — ale jen výjimečně — stává kapitalistou. Práce jako moment kapitálu, jeho náklady. Mzda je tedy oběť kapitálu.
Práce rozpolcena na sebe a mzdu. Dělník sám je kapitálem, zbožím.
Vzájemný nepřátelský protiklad.[*18]

• < Předchozí
• Další >