B.1.1. Základní otázka filozofie

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 304-306

(304-306) Velkou základní otázkou veškeré, zvláště novější filozofie je otázka vztahu myšlení a bytí. Už od pradávné doby, kdy lidé ještě nevěděli vůbec nic o stavbě svého vlastního těla a kdy pod vlivem snů dospěli k představě, že jejich myšlení a vnímání není činnost jejich těla, nýbrž činnost zvláštní duše, která v tomto těle přebývá a po smrti je opouští - už od té doby museli přemýšlet o vztahu této duše k vnějšímu světu. Jestliže se duše po smrti oddělovala od těla a žila dál, nebylo proč jí přibásňovat ještě zvláštní smrt; tak vznikla představa o její nesmrtelnosti; na tomto stupni vývoje se tato představa naprosto nejeví jako útěcha, nýbrž jako osud, proti němuž se nedá nic dělat, a dost často, např. u Řeků, jako opravdové neštěstí. Že se všeobecně vytvořila nudná představa osobní nesmrtelnosti, k tomu nevedla potřeba náboženské útěchy, nýbrž rozpaky pramenící ze stejně všeobecné omezenosti, rozpaky, co počít po smrti těla s duší, když už byla uznána její existence. Úplně podobně, personifikací přírodních sil, vznikli první bohové, kteří dostávali, jak se náboženství dále rozvíjelo, stále víc nadpozemskou podobu, až nakonec v procesu abstrakce - řekl bych skoro destilace - který se přirozeně dostavuje během duchovního vývoje, vznikla v hlavách lidí z mnoha víceméně omezených a vzájemně se omezujících bohů představa o jediném výlučném bohu monoteistických náboženství.

Otázka vztahu myšlení k bytí, ducha k přírodě, nejvyšší otázka veškeré filozofie, tkví tedy - stejně jako každé náboženství - svými kořeny v omezených a z nevědomosti vyplývajících představách z dob divošství. Ale plně a jasně mohla být tato otázka položena, svého plného významu mohla nabýt teprve tehdy, když evropské lidstvo procitlo z dlouhého zimního spánku křesťanského středověku. Otázka vztahu myšlení k bytí, která ostatně hrála velkou úlohu také ve středověké scholastice, otázka: co je prvotní, duch nebo příroda? - se proti církvi vyhrotila takto: stvořil svět bůh, anebo je tu svět od věčnosti?

Podle toho, jak filozofové odpovídali na tuto otázku, rozdělili se na dva veliké tábory. Ti, kteří tvrdili, že duch je vzhledem k přírodě prvotní, kteří tedy předpokládali, že svět byl konec konců nějakým způsobem stvořen - a toto stvoření je často u filozofů, např. u Hegela, ještě mnohem spletitější a nemožnější než v křesťanství - ti tvořili tábor idealismu. Druzí, kteří pokládali za prvotní přírodu, patří k různým školám materialismu.

Oba výrazy, idealismus a materialismus, znamenají původně jen toto a jen v tomto smyslu jich tu také používáme. Uvidíme ještě, jaký zmatek vzniká, vkládá-li se do nich něco jiného.

Otázka vztahu myšlení a bytí má však ještě jednu stránku: v jakém vztahu jsou naše myšlenky o světě, který nás obklopuje, k tomuto světu samému? Je naše myšlení s to poznávat skutečný svět, můžeme si ve svých představách a pojmech o skutečném světě vytvářet správný obraz skutečnosti? Této otázce se ve filozofické řeči říká otázka identity myšlení a bytí, a převážná většina filozofů na ni odpovídá kladně. U Hegela například je kladná odpověď na tuto otázku samozřejmá: neboť to, co ve skutečném světě poznáváme, je právě jeho myšlenkový obsah, to, co činí svět stupňovitým uskutečňováním absolutní ideje, která existovala kdesi od věčnosti, nezávisle na světě a před světem; ale že myšlení může poznávat obsah, který je už předem myšlenkovým obsahem, to je jasné a samozřejmé. Stejně tak je jasné, že to, co má být dokázáno, je tu mlčky obsaženo už v předpokladu. To však Hegelovi vůbec nebrání, aby ze svého důkazu identity myšlení a bytí nevyvodil další závěr, že jeho filozofie je jedině správnou filozofií, protože je správná pro jeho myšlení, a že identita myšlení a bytí se musí osvědčit v tom, že lidstvo převede jeho filozofii ihned z teorie do praxe a celý svět přetvoří podle Hegelových zásad. Je to iluze, kterou sdílí téměř se všemi filozofy.

Existuje však také mnoho takových filozofů, kteří popírají možnost poznání světa nebo alespoň jeho úplného poznání. Z novějších filozofů k nim patří Hume a Kant, kteří sehráli velmi významnou úlohu ve filozofickém vývoji.

Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus

Sebrané spisy, Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 253-254, 255, 255-256

(253-254) Podívejme se však pozorněji na toto Bogdanovovo resumé jeho proslulého "empiriomonismu" a jeho "substituce". Fyzický svět nazývá lidskou zkušeností a prohlašuje, že fyzická zkušenost stojí ve vývojovém řetězu "výše" než psychická. Ale to je přece hrozný nesmysl! A je to zrovna takový nesmysl, jaký je vlastní každé idealistické filozofii. Je přímo komické, jestliže Bogdanov tento "systém" vydává také za materialismus: vždyť i pro mne je příroda prvotní a duch druhotný. Kdyby byla takto používána Engelsova definice, pak by byl i Hegel materialista, protože pro něho je také psychická zkušenost prvotní (absolutní ideou), kterou "dále" následuje fyzický svět, příroda a nakonec poznání člověka, který prostřednictvím přírody poznává absolutní ideu. Ani jediný idealista nebude mít námitky proti takto chápané prvotnosti přírody, neboť ve skutečnosti to žádná prvotnost není, ve skutečnosti zde příroda není pokládána za něco bezprostředně daného, co je východiskem gnozeologie. Ve skutečnosti se k přírodě dostáváme teprve dlouhou cestou přes abstrakce "psychična". Je lhostejné, jak tyto abstrakce nazýváme, zda absolutní idejí, univerzálním Já, světovou vůlí atd. apod. Tím se od sebe liší různé druhy idealismu a takových druhů existuje nesčíslné množství. Podstata idealismu je v tom, že za základ, z něhož vychází, pokládá psychično, z něho je odvozována příroda a potom teprve z přírody běžné lidské vědomí. Toto prapůvodní "psychično" je proto vždy mrtvou abstrakcí, která zastírá rozředěnou teologii. Například každý ví, co je to lidská idea, ale idea bez člověka a před člověkem, idea v abstrakci, absolutní idea je teologický výmysl idealisty Hegela. Každý ví, co je lidský počitek, ale počitek bez člověka, počitek před člověkem je nesmysl, mrtvá abstrakce, idealistický trik...

Počitky (lidské) bez člověka neexistují. To znamená, že první stupeň je mrtvá idealistická abstrakce. Ve skutečnosti zde nemáme před sebou všem známé, běžné lidské počitky, nýbrž jakési vymyšlené počitky nikoho, počitky vůbec, počitky božské, stejně jako se stala božskou Hegelovi běžná lidská idea, jakmila byla odtržena od člověka a lidského mozku.

(255) To je právě idealismus, neboť psychično, tj. vědomí, představa, počitek apod., je pokládáno za bezprostřední, a fyzično je z něho odvozováno, za ně substituováno. Svět je Ne-já, vytvořené naším Já, říkal Fichte. Svět je absolutní idea, říkal Hegel. Svět je vůle, říkal Schopenhauer. Svět je pojem a představa, říká imanentista Rehmke. Bytí je vědomí, říká imanentista Schuppe. Fyzično substituuje psychično, říká Bogdanov. Museli bychom být slepí, abychom v různých slovních hávech neviděli totéž idealistické jádro.

(255-256) Filozofie, která učí, že sama fyzická příroda je něčím odvozeným, je nejčistší filozofie kněžourství. A tento její charakter nemůže nic změnit na tom, jestliže se sám Bogdanov horlivě zříká každého náboženství. Dühring byl také ateista a dokonce navrhoval, aby v jeho "socialitárním" zřízení bylo náboženství zakázáno. A přece měl Engels úplně pravdu, když dokazoval, že se Dühringův "systém" koneckonců bez náboženství neobejde.84) Stejně je tomu s Bogdanovem, ovšem s tím podstatným rozdílem, že citované místo není projevem nahodilé nedůslednosti, ale vyjadřuje podstatu jeho "empiriomonismu" a celé jeho "substituce". Je-li příroda něčím odvozeným, pak je pochopitelné, že může být něčím odvozeným jen z něčeho, co je větší, bohatší, širší a mocnější než příroda, z něčeho, co existuje, neboť aby něco mohlo "vytvořit" přírodu, musí toto něco existovat nezávisle na přírodě. To znamená, že existuje něco mimo přírodu, co zároveň přírodu vytváří. Říká se tomu prostě bůh. Idealističtí filozofové se vždy snažili dát tomu jiné jméno, snažili se, aby bylo abstraktnější, mlhavější a zároveň (aby vypadalo pravděpodobněji), aby je přiblížili "psychičnu" jako "bezprostřednímu komplexu", jako bezprostředně danému, nevyžadujícímu důkazy. Absolutní idea, univerzální duch, světová vůle, "univerzální substituce" fyzična psychičnem, to je jedna a táž idea, jen různě formulovaná. Každý člověk zná a přírodní vědy zkoumají ideu, vůli, ducha, psychično jako funkci normálně fungujícího lidského mozku; odtrhnout tuto funkci od určitým způsobem organizované látky, přeměnit tuto funkci v univerzální, všeobecnou abstrakci, "substituovat" tuto abstrakci za celou fyzickou přírodu - to jsou fantazie filozofického idealismu, to je výsměch přírodním vědám.

Materialismus praví, že "sociálně organizovaná zkušenost živých bytostí" je něčím odvozeným z fyzické přírody, je to výsledek jejího dlouhého vývoje, vývoje z takového stavu fyzické přírody, kdy neexistovala a nemohla ani existovat ani sociálnost, ani organizovanost, ani zkušenost, ani živé bytosti. Idealismus praví, že fyzická příroda je něčím odvozeným od této zkušenosti živých bytostí a tím staví přírodu naroveň (ne-li podřizuje) bohu. Neboť bůh je nesporně něčím odvozeným ze sociálně organizované zkušenosti živých bytostí...

Myslet si, že filozofický idealismus zmizí, nahradíme-li individuální vědomí vědomím lidstva nebo zkušenost jedné osoby sociálně organizovanou zkušeností, je stejné jako si myslet, že zmizí kapitalismus, nahradíme-li jednoho kapitalistu akciovou společností.

________________________________________________________________

(84) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 20, Praha 1966, s. 309-311.

________________________________________________________________

• < Předchozí
• Další >