A.3. Karel Marx a Bedřich Engels

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Karel Marx (Stručný životopis a výklad marxismu)

Sebrané spisy, Svazek 26. Svoboda, Praha 1986, s. 70-74

(70-74) Karel Marx se narodil 5.května 1818 v Trevíru (Porýnské Prusko). Jeho otec byl advokát, žid, ale v roce 1824 přestoupil k protestantům. Rodina byla zámožná, vzdělaná, ale ne revoluční. Když Marx dokončil gymnázium v Trevíru, vstoupil nejprve v Bonnu a potom v Berlíně na univerzitu, kde studoval práva, ale především historii a filozofii. Studia dokončil v roce 1841 obhajobou doktorské disertace o Epikúrově filozofii [97]. Svými názory byl tehdy Marx ještě hegelovským idealistou. V Berlíně patřil ke skupině "levých hegelovců" (Bruno Bauer aj.), kteří se snažili vyvozovat z Hegelovy filozofie ateistické a revoluční závěry.

Po ukončení univerzity se Marx přestěhoval do Bonnu, kde se chtěl stát profesorem. Ale reakční politika vlády, která v roce 1832 zbavila katedry Ludwiga Feuerbacha a v roce 1836 mu znovu odepřela vstup na univerzitu a která v roce 1841 zakázala přednášet v Bonnu mladému profesorovi Brunovi Bauerovi, přiměla Marxe, aby se vzdal vědecké dráhy. Názory levých hegelovců se tehdy v Německu vyvíjely velmi rychle. Ludwig Feuerbach začíná zejména od roku 1836 s kritikou teologie a přiklání se k materialismu, který u něho plně převládl v roce 1841 (Podstata křesťanství); [279] v roce 1843 vyšly jeho Zásady filozofie budoucnosti [277]. "Kdo sám neprožil osvobozující účinek" těchto knih, napsal Engels později o těchto Feuerbachových dílech, "nedovede si to ani představit". "Všichni" (tj. leví hegelovci [363] včetně Marxe) "jsme byli rázem feuerbachovci." 42) V té době porýnští radikální měšťáci, kteří se v určitých bodech shodovali s levými hegelovci, založili v Kolíně naad Rýnem, opoziční list Rheinische Zeitung (začal vycházet l.ledna 1842). Marx a Bruno Bauer byli vyzváni, aby se stali hlavními spolupracovníky listu. V říjnu roku 1842 se stal Marx jeho šéfredaktorem a přestěhoval se z Bonnu do Kolína. Za Marxovy redakce se stále jasněji vyhraňovalo revolučně demokratické zaměření listu, takže jej vláda nejdříve podrobila dvojí až trojí cenzuře a později se rozhodla list od l.ledna 1843 vůbec zastavit. Marx se musel v té době vzdát funkce redaktora, ale ani svým odchodem list nezachránil. V březnu roku 1843 byl zastaven. K nejvýznamnějším Marxovým článkům v Rheinische Zeitung, kromě dále uvedených (viz Literatura), 43) řadí Engels také článek o postavení vinařů v údolí Mosely. 44) Novinářská práce Marxovi ukázala, že nezná dostatečně politickou ekonomii, a proto ji začal pilně studovat.

Roku 1843 se Marx oženil v Kreuznachu s Jenny von Westphalen, svou přítelkyní z mládí, s níž byl zasnouben už jako student. Jeho žena pocházela z reakční pruské šlechtické rodiny. Její starší bratr byl v jednom z nejreakčnějších období, v letech 1850 až 1858, v Porýnském Prusku ministrem vnitra. Na podzim roku 1843 přijel Marx do Paříže, aby zde v cizině spolu s Arnoldem Rugem (1802 až 1880, levý hegelovec, 1825-1830 vězněn, po roce 1848 emigroval; 1866-1870 bismarckovec) vydával radikální časopis. Vyšel však jen první sešit časopisu, který se nazýval Deutsch-Französische Jahrbücher. Časopis musel být zastaven pro obtíže při tajném rozšiřování v Německu a pro Marxovy neshody s Rugem. V článcích, které v něm uveřejnil, vystupuje Marx už jako revolucionář, který hlásá "bezohlednou kritiku všeho existujícího", zejména "kritiku zbraní", 45) a obrací se k masám a k proletariátu.

V září roku 1844 přijel do Paříže na několik dní Bedřich Engels a od té doby se stal nejbližším Marxovým přítelem. Oba se velmi aktivně účastnili tehdejšího rušného života pařížských revolučních skupin (zvláštní význam měla Proudhonovo učení, s nímž se Marx kategoricky vypořádal roku 1847 ve své Bídě filozofie. V ostrém boji proti různým učením maloburžoazního socialismu vypracovali teorii a taktiku revolučního proletářského socialismu neboli komunismu (marxismu). Marxovy spisy z tohoto období, z let 1844-1848, viz dále v oddíle Literatura. Roku 1845 byl Marx na nátlak vlády z Paříže vypovězen jako nebezpečný revolucionář. Přestěhoval se do Bruselu. Na jaře roku 1847 vstoupili Marx a Engels do tajného propagandistického spolku Svaz komunistů a zúčastnili se jeho II.kongresu (Londýn, listopad 1847). Jejich účast byla neobyčejně významná, neboť z pověření kongresu vypracovali proslulý Manifest Komunistické strany [335], který vyšel v únoru 1848. V tomto díle je s geniální jasností a výstižností nastíněn nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dialektika jako nejvšestrannější a nejpropracovanější učení o vývoji a teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti.

Po únorové revoluci roku 1848 46) byl Marx z Belgie vypovězen. Odjel zpět do Paříže a odtud po březnové revoluci 47) do Německa, do Kolína nad Rýnem. Tam vycházel od 1. června 1848 do 19.května 1849 list Neue Rheinische Zeitung; [374] Marx byl jeho šéfredaktorem. Průběh revolučních událostí v letech 1848-1849 skvěle potvrdil novou teorii, právě tak jako ji později potvrzovala všechna proletářská a demokratická hnutí ve všech zemích světa. Vítězná kontrarevoluce pohnala Marxe nejdříve před soud (osvobozen 9.února 1849) a potom jej vypověděla z Německa (16.května 1849). Marx se vrátil opět do Paříže, ale i odtud byl po demonstraci z 13.června 1849 48) vypovězen a odjel do Londýna, kde žil až do smrti.

Život v emigraci, o němž si lze udělat názornou představu z Marxovy korespondence s Engelsem (vyšla v roce 1913), 49) byl nesmírně těžký. Marxe a jeho rodinu přímo rdousila nouze; bez Engelsovy soustavné obětavé finanční podpory by Marx nejen nedokončil Kapitál, ale jistě by bídě podlehl. Kromě toho převládající učení a směry maloburžoazního a neproletářského socialismu vůbec Marxe nutily, aby proti nim ustavičně vedl neúprosný boj a čas od času odrážel nejzběsilejší a nejdivočejší osobní útoky (Herr Vogt). 50) Vyhýbal se emigrantským kroužkům a v řadě historických prací (viz Literatura) propracovával svou materialistickou teorii, především se však usilovně věnoval studiu politické ekonomie. Tuto vědu zrevolucionizoval (viz dále Marxovo učení) ve svých dílech Ke kritice politické ekonomie (1859) [364] a v Kapitálu (I.díl, 1867). [358]

Oživení demokratických hnutí koncem padesátých let a v šedesátých letech přivedlo Marxe opět k praktické činnosti. V roce 1864 (28.září) byla v Londýně založena proslulá I.internacionála, Mezinárodní dělnické sdružení. Marx byl duší tohoto sdružení, autorem jeho první Adresy 51) a četných rezolucí, prohlášení a manifestů. Sjednocoval dělnická hnutí různých zemí, snažil se, aby rozmanité formy neproletářského, předmarxistického socialismu (Mazzini, Proudhon, Bakunin, anglický liberální tradeunionismus, pravicové tendence lassallovství v Německu apod.) dospěly ke společné činnosti, a v boji proti teoriím všech těchto sekt a bezvýznamných škol vytvářel jednotnou taktiku proletářského boje dělnické třídy v různých zemích. Po pádu Pařížské komuny (1871), kterou Marx tak důkladně, výstižně, tak skvěle, s takovou účinností a v revolučním duchu zhodnotil (Občanská válka ve Francii, 1871), [356] a po rozštěpení internacionály způsobeném bakuninovci nemohla internacionála v Evropě dále existovat. Po haagském kongresu internacionály (1872) Marx prosadil, aby generální rada internacionály přesídlila do New Yorku. I.Internacionála splnila svou historickou úlohu, když nastalo období nesrovnatelně mohutnějšího rozmachu dělnického hnutí ve všech zemích světa, období, kdy se dělnické hnutí rozrůstalo do šířky, kdy v jednotlivých národních státech vznikaly masové socialistické dělnické strany.

Intenzivní práce v internacionále a ještě intenzivnější teoretické studium nadobro podlomily Marxovo zdraví. Přepracovával dál politickou ekonomii a dokončoval Kapitál, shromažďoval spoustu nového materiálu a učil se několik jazykům (například ruštině), avšak nemoc mu nedovolila Kapitál dokončit.

Dne 2.prosince 1881 zemřela Marxova žena a 14. března 1883 tiše skonal ve svém křesle Marx. Je pohřben společně se svou ženou na hřbitově Highgate v Londýně. Z Marxových dětí zemřely některé v dětském věku v Londýně, když rodina žila ve velké bídě. Tři dcery se provdaly za anglické a francouzské socialisty: Eleanor Avelingová, Laura Lafargueová a Jenny Longuetová, jejíž syn je členem francouzské Socialistické strany.

________________________________________________________________

[279] Das Wesen des Christentums. Leipzig, Wigand, 1841. XII, 450 S.

[277] Feuerbach, L., Grundsätze der Philosophie der Zukunft. Zürich - Winterthur, 1843, IV. 84 S.

[363] Zur Kritik der Hegel'schen Rechts-Philosophie. Einleitung. - "Deutsch-Französiche Jahrbücher", Paris, 1844, Lfrg. 1-2, S. 182-214.

(42) B.Engels, Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 21. Praha 1967, s. 302).

(43) Míní se bibliografie, kterou sestavil Lenin ke stati Karel Marx (viz tento svazek, s. 104-115).

[335] Manifest der Kommunistischen Partei, London, "Bildungs-Gesellschaft für Arbeiter", 1848. 30 S.

(44) Jde o Marxův článek Obhajoba moselského dopisovatele (viz Marx, K., Engels, B., Spisy l, Praha 1961, s. 197-223).

(45) K.Marx, Ke kritice Hegelovy filozofie práva. Úvod (srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 1, Praha 1961, s. 408.)

(46) Je míněna francouzská buržoazní revoluce v únoru 1848.

(47) V březnu 1848 vypukla buržoazní revoluce v Německu a Rakousku.

[374] "Neue Rheinische Zeitung", Köln.

(48) Lenin má na mysli lidovou demonstraci v Paříži, kterou zorganizovala maloburžoazní strana Hora na protest proti tomu, že prezident a většina Zákonodárného národního shromáždění porušila ústavu, která byla výsledkem revoluce roku 1848. Vláda demonstraci rozehnala.

(49) Lenin odkazuje na korespondenci K.Marxe a B.Engelse, která vyšla knižně v Německu v září 1913 pod názvem Korespondence Bedřicha Engelse a Karla Marxe v letech 1844-1883. Vydal A.Bebel a E.Bernstein.

(50) Lenin má na mysli pamflet K.Marxe Pan Vogt, který byl odpovědí na pomlouvačnou brožuru K.Vogta Můj proces proti Allgemeine Zeitung (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 14, Praha 1963, s. 421-728).

[364] Zur kritik der politischen Ökonomie. Hft. 1, Berlin, Duncker, 1859, VIII, 170 S.

[358] Das Kapital. Kritik der politischen Ökonomie. Bd.I. Buch I: Der Produktionsprozess des Kapitals. Hamburg, Meissner, 1867. XII, 784 S.

(51) Je míněna Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 16, Praha 1965, s. 37-45).

[356] Der Bürgerkrieg in Frankreich. Adresse des Generalrats der Internationalen Arbeiter-Assoziation an alle Mitglieder in Europa und der Vereingten Staaten. Sonderabdr. aus dem "Volksstaat". Leipzig, Exped. des "Volksstaates", 1871. 52 S.

________________________________________________________________

Engels, B.: Pohřeb Karla Marxe

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s.371-373

(371-373) Dne 14. března, ve tři čtvrti na tři odpoledne, přestal myslit největší žijící myslitel. Nechali jsme ho sotva dvě minuty o samotě, a když jsme vstoupili do pokoje, zjistili jsme, že ve svém křesle klidně usnul - ale navěky.

Ztrátu, která skonem tohoto muže postihla bojující evropský a americký proletariát, která postihla historickou vědu, nelze ani změřit. Velmi brzy pocítíme mezeru, jež vznikla smrtí tohoto velikána.

Jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd.; že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké, a dokonce i náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutné je vysvětlovat, a ne naopak, jak se to dělo dosud.

Ale nejen to. Marx objevil také zvláštní zákon pohybu dnešního kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní společnosti, kterou tento výrobní způsob vytvořil. Objev nadhodnoty vnesl naráz jasno do této otázky, zatímco všechny dřívější výzkumy jak buržoazních ekonomů, tak socialistických kritiků byly tápáním ve tmě.

Dva takové objevy by stačily na jeden život. Šťasten by mohl být ten, komu by se podařilo učinit třeba jen jeden takový objev. Ale Marx v každé oblasti, kterou zkoumal - a takových oblastí bylo velmi mnoho, a v žádné nezůstával jen na povrchu - v každé z nich, dokonce i v matematice, učinil samostatné objevy.

Takový byl jako vědec. Ale to ještě ani zdaleka nedává celý jeho obraz. Věda byla Marxovi historicky hybnou, revoluční silou. I když míval upřímnou radost z každého nového objevu v některé teoretické vědě, jehož praktické využití se třeba ještě ani nedalo předvídat, docela jinak se radoval, když šlo o objev, který hned revolučně zasahoval do průmyslu a vůbec do dějinného vývoje. Tak sledoval podrobně vývoj objevů v oboru elektřiny a ještě v poslední době objevy Marcela Depreze.

Neboť Marx byl především revolucionář. Napomáhat tak či onak svržení kapitalistické společnosti a státních institucí, které tato společnost vytvořila, přispívat k osvobození moderního proletariátu, jemuž on první vštípil poznání jeho vlastního postavení a potřeb, poznání, za jakých podmínek se může osvobodit - to bylo Marxovým skutečným životním posláním. Boj byl jeho živlem. A Marx bojoval s takovou vášní, s takovou houževnatostí a s takovým úspěchem jako málokdo. První "Rheinische Zeitung" z roku 1842, pařížský "Vorwärts!" 262) z roku 1844, "Neue Rheinische Zeitung" z let 1848-1849, "New-York Tribune" z let 1852-1861 - kromě toho spousta bojových brožur, práce ve spolcích v Paříži, Bruselu a Londýně, až nakonec jako koruna toho všeho vzniklo velké Mezinárodní dělnické sdružení - to byl věru výsledek, na který mohl být jeho tvůrce hrdý, i kdyby nebyl vykonal nic jiného.

Proto byl také Marx nejvíc nenáviděným a nejvíc tupeným člověkem své doby. Vlády, absolutistické i republikánské, ho vypovídaly, buržoové, konzervativní i ultrademokratičtí, ho o závod tupili vylhanými pomluvami. Ale on to všechno smetal jako pavučinu, nevšímal si toho a odpovídal, jen když nebylo vyhnutí. A zemřel uctíván, milován a oplakáván milióny revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů přes celou Evropu a Ameriku až po Kalifornii. A mohu směle říci: i když měl ještě mnoho odpůrců, sotva měl jediného osobního nepřítele.

Jeho jméno i dílo budou žít navěky!

________________________________________________________________

(262) "Vorwärts!" [Vpřed!] - německé noviny, které vycházely dvakrát týdně od ledna do prosince 1844 v Paříži. Marx a Engels s nimi spolupracovali. Pod vlivem Marxovým, který se od léta 1844 stále více podílel na redakci "Vorwärts!", začal list nabývat komunistického charakteru; ostře kritizoval reakční poměry v Prusku. Na žádost pruské vlády vypověděla Guizotova vláda v lednu 1845 Marxe a některé další spolupracovníky listu "Vorwärts!" z Francie a list přestal vycházet.

________________________________________________________________

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1966, s. 321.

(321) Dovolím si tu připojit jednu osobní poznámku. V poslední době se často připomínal můj podíl na této teorii, a proto pokládám za nutné říci tu několik slov, abych tuto otázku náležitě vyjasnil. Že jsem v době před svou čtyřicetiletou spoluprací s Marxem i za této spolupráce měl jistý samostatný podíl na založení a zejména na vypracování teorie, to nemohu ani já popírat. Ale většina základních vůdčích myšlenek, zejména v oblasti ekonomie a dějin, a zvláště jejich konečná přesná formulace jsou dílem Marxovým. To, čím jsem přispěl já, mohl Marx - snad až na několik speciálních oborů - docela dobře dokázat i beze mne. Ale to, co vykonal Marx, to bych byl já nikdy nedokázal. Marx stál výš, viděl dál, měl širší rozhled a bystřejší postřeh než my všichni ostatní. Marx byl génius, my ostatní nanejvýš talenty. Bez něho by teorie nebyla dnes ani zdaleka tím, čím je. Nese proto také právem jeho jméno. (Engelsova poznámka.)

Lenin, V.I.: Bedřich Engels

Sebrané spisy. Svazek 2, Svoboda, Praha 1980, s. 19-27

(19-27) Jaký maják rozumu zhas, jaké srdce přestalo bít! 2)

Pátého srpna podle nového kalendáře (24.července) 1895 skonal v Londýně Bedřich Engels. Po svém příteli Karlu Marxovi, který zemřel roku 1883, byl Engels nejvýznačnějším vědcem a učitelem novodobého proletariátu v celém civilizovaném světě. Od té doby, kdy osud svedl dohromady Karla Marxe s Bedřichem Engelsem, stalo se životní dílo obou přátel jejich dílem společným. Chceme-li pochopit, co vykonal Bedřich Engels pro proletariát, musíme si dobře ujasnit význam Marxova učení a jeho činnosti pro rozvoj současného dělnického hnutí. Marx a Engels první ukázali, že dělnická třída se svými požadavky je nezbytným produktem soudobého ekonomického řádu, který současně s buržoazií nutně vytváří a organizuje i proletariát; objasnili, že lidstvo nezbaví útrap, které na ně doléhají, dobře myšlené pokusy šlechetných jednotlivců, ale třídní boj organizovaného proletariátu. Marx a Engels jako první ve svých vědeckých dílech dokázali, že socialismus není výmyslem snílků, ale konečným cílem a nezbytným výsledkem rozvoje výrobních sil v naší společnosti. Veškeré písemně doložené dějiny byly až dosud dějinami třídního boje, střídáním moci a vítězství jedněch společenských tříd nad druhými. Tento stav bude trvat tak dlouho, dokud nezmizí základy třídního boje a třídní nadvlády - soukromé vlastnictví a bezplánovitá společenská výroba. V zájmu proletariátu musí být tyto základy zničeny, a proto se musí na ně zaměřit cílevědomý třídní boj organizovaného dělnictva. Vždyť každý třídní boj je boj politický.

Dnes si Marxovy a Engelsovy názory osvojil všechen proletariát bojující za své osvobození, ale ve čtyřicátých letech, kdy oba přátelé vstoupili do veřejného života a jejich jména se poprvé objevila v socialistické literatuře, byly takové názory něčím naprosto novým. Mnoho lidí schopných i neschopných, čestných i nečestných, kteří se tehdy nadchli pro boj za politickou svobodu, pro boj proti absolutismu panovníků, policie a církve, si však ještě neuvědomovalo protiklad mezi zájmy buržoazie a proletariátu. Ani je nenapadlo, že by dělníci mohli vystupovat jako samostatná společenská síla. Na druhé straně se mnoho snílků, někdy i geniálních, domnívalo, že stačí přesvědčit vládce a vládnoucí třídy o nespravedlnosti současného společenského řádu, a pak už bude snadné nastolit na zemi mír a všeobecný blahobyt. Snili o socialismu bez boje. Téměř všichni tehdejší socialisté a zastánci dělnické třídy vůbec viděli v proletariátu jen vřed společnosti a s hrůzou pozorovali, jak se s rostoucím průmyslem zvětšuje i tento vřed. Proto všichni přemýšleli, jak zadržet rozvoj průmyslu a proletariátu, jak zastavit "kolo dějin". Zatímco se všichni obávali rozvoje proletariátu, skládali Marx a Engels v jeho nepřetržitý růst všechny své naděje. Čím více bude proletářů, tím větší bude jejich síla jako revoluční třídy, tím bližší a snáze uskutečnitelný bude socialismus. Marxovy a Engelsovy zásluhy o dělnickou třídu lze stručně vyjádřit takto: naučili dělnickou třídu sebepoznání a sebeuvědomění a nahradili utopii vědou.

Proto má Engelsovo jméno a Engelsův život znát každý dělník, proto chceme v našem sborníku, který má jako všechny naše publikace probouzet třídní uvědomění ruského dělnictva, podat obraz života a činnosti Bedřicha Engelse, jednoho ze dvou velikých učitelů dnešního proletariátu.

Engels se narodil roku 1820 v Barmenu, v Rýnské provincii pruského království. Jeho otec byl továrník. Roku 1838 byl Engels nucen z rodinných důvodů přerušit studium a nastoupit jako příručí u jedné obchodní firmy v Brémách. Přestože byl zaměstnán v obchodě, vzdělával se dál v oblasti vědecké i politické. Již jako gymnazista nenáviděl absolutismus a zvůli byrokratismu. Studium filozofie ho přivedlo dále. V německé filozofii tehdy převládalo Hegelovo učení a Engels se stal jeho přívržencem. Ačkoli Hegel sám obdivoval absolutistický pruský stát, v jehož službách působil jako profesor berlínské univerzity, bylo jeho učení revoluční. Hegelova víra v lidský rozum a jeho práva i základní poučka Hegelovy filozofie o tom, že ve světě probíhá ustavičný proces změny a vývoje, přiváděly ty žáky berlínského filozofa, kteří se nechtěli smířit s daným stavem, na myšlenku, že také boj proti tomuto stavu, boj proti tehdejšímu bezpráví a zlu vyplývá ze světového zákona věčného vývoje. Jestliže se všechno vyvíjí, jestliže jedno zřízení střídá druhé, proč by měl věčně trvat absolutismus pruského krále nebo ruského cara, obohacování nepatrné menšiny na úkor obrovské většiny, vláda buržoazie nad lidem? Hegelova filozofie pojednávala o vývoji ducha a idejí, byla idealistická. Z vývoje ducha odvozovala vývoj přírody, člověka a lidských, společenských vztahů. Marx a Engels převzali Hegelovu myšlenku o věčném procesu vývoje, *) ale odmítli jeho apriorní idealistické pojetí; obrátili se ke skutečnosti a zjistili, že nikoli vývoj ducha objasňuje vývoj přírody, nýbrž naopak, že ducha je nutné vysvětlit z přírody, z hmoty...Na rozdíl od Hegela a jeho stoupenců byli Marx i Engels materialisté. Pohlíželi na svět a lidstvo z materialistického hlediska a uvědomovali si, že tak, jako jsou základem všech přírodních jevů hmotné příčiny, je i vývoj lidské společnosti podmiňován vývojem hmotných, výrobních sil. Na vývoji výrobních sil závisí vztahy, do nichž lidé navzájem vstupují při výrobě předmětů nezbytných k uspokojení lidských potřeb. Těmito vztahy lze vysvětlit všechny jevy společenského života, lidské snahy, ideje a zákony. Vývoj výrobních sil vytváří společenské vztahy založené na soukromém vlastnictví, ale nyní vidíme, jak tentýž vývoj výrobních sil odnímá vlastnictví většině a soustřeďuje je v rukou nepatrné menšiny. Likviduje vlastnictví, základ nynějšího společenského řádu, a sám spěje k témuž cíli, který si vytyčili socialisté. Je jen třeba, aby socialisté pochopili, která společenská síla má v důsledku svého postavení v dnešní společnosti zájem na uskutečnění socialismu, a aby naučili tuto sílu uvědomovat si své zájmy a své historické poslání. Touto silou je proletariát. Engels poznal proletariát v Manchesteru, ve středisku anglického průmyslu, když roku 1842 vstoupil do služeb obchodní firmy, jejímž podílníkem byl i jeho otec. Engels zde nevysedával jen v kanceláři továrny, ale chodil po špinavých čtvrtích, v nichž živořili dělníci, a tak na vlastní oči viděl jejich bídu a strádání. Nespokojil se však jen vlastním pozorováním, nýbrž přečetl všechno, co už bylo napsáno o postavení anglické dělnické třídy, a pečlivě prostudoval všechny dostupné úřední dokumenty. Výsledkem tohoto studia a pozorování byl spis Postavení dělnické třídy v Anglii, [196] 4) vydaný roku 1845. Už jsme se zmínili, v čem spočívá hlavní zásluha Engelse jako autora knihy Postavení dělnické třídy v Anglii. I před Engelsem líčilo mnoho autorů utrpení proletariátu a poukazovalo na to, že je nutno mu pomoci. Engels však jako první prohlásil, že proletariát není jen strádající třídou, ale že právě hanebné hospodářské postavení, v němž žije, jej nezadržitelně žene kupředu a nutí bojovat za své konečné osvobození. Ale bojující proletariát si pomůže sám. Politické hnutí dělnické třídy nevyhnutelně dovede dělníky k poznání, že jejich jediným východiskem je socialismus. Socialismus bude silou teprve tehdy, až se stane cílem politického boje dělnické třídy. Toto jsou základní myšlenky Engelsovy knihy o postavení dělnické třídy v Anglii, myšlenky, jež si nyní již osvojil všechen myslící a bojující proletariát, tehdy však byly naprosto nové. Tyto myšlenky byly vyloženy v knize poutavě napsané, plné naprosto hodnověrných a otřesných obrazů utrpení anglického proletariátu. Kniha byla strašlivou obžalobou kapitalismu a buržoazie a měla nesmírně veliký ohlas. Všude se začalo poukazovat na Engelsovu knihu jako na nejlepší vylíčení života tehdejšího proletariátu. A opravdu, ani před rokem 1845, ani později nebylo utrpení dělnické třídy zobrazeno tak výstižně a pravdivě.

Socialistou se stal Engels až v Anglii. V Manchesteru navázal styky s činiteli tehdejšího anglického dělnického hnutí a začal psát do anglického socialistického tisku. Roku 1844 se při návratu do Německa seznámil v Paříži s Marxem, s nímž si už dříve dopisoval. Také Marx se stal v Paříži vlivem francouzských socialistů a francouzského života socialistou. Zde napsali oba přátelé společně knihu Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky. [207] 5) V této knize, jež vyšla o rok dříve než Postavení dělnické třídy v Anglii a byla z větší části napsána Marxem, jsou položeny základy onoho revolučně materialistického socialismu, jehož hlavní myšlenky jsme už vyložili dříve. Svatá rodina je ironická přezdívka filozofů bratří Bauerů a jejich stoupenců. Tito pánové vystupovali s kritikou, která je povznesena nad jakoukoli realitu, nad strany i politiku a odmítá jakoukoli praktickou činnost a jenom "kriticky" hloubá o okolním světě a událostech v něm probíhajících. Páni Bauerové se dívali na proletariát spatra jako na nekritickou masu. Proti tomuto nesmyslnému a škodlivému směru Marx s Engelsem rázně vystoupili. Ve jménu skutečné lidské osobnosti - dělníka deptaného vládnoucími třídami i státem - požadují nikoli hloubání, nýbrž boj za lepší uspořádání společnosti. Sílu, která je s to vést takový boj a má na něm zájem, vidí ovšem v proletariátu. Již před vyjitím Svaté rodiny otiskl Engels v Marxově a Rugeho Deutsch-Französische Jahrbücher [193] 6) Nástin kritiky politické ekonomie, 7) v němž z hlediska socialismu prozkoumal hlavní jevy tehdejšího ekonomického řádu jako nezbytné důsledky vlády soukromého vlastnictví. Styk s Engelsem nesporně přispěl k tomu, že se Marx rozhodl studovat politickou ekonomii - vědu, v níž jeho díla způsobila úplný převrat.

V letech 1845-1847 žil Engels v Bruselu a v Paříži. Kromě vědecké činnosti aktivně pracoval mezi německými dělníky obou měst. Zde navázali Engels a Marx styky s tajným německým Svazem komunistů,8) který jim uložil, aby zformulovali hlavní zásady socialismu, jehož byli tvůrci. Tak vznikl proslulý Marxův a Engelsův Manifest Komunistické strany, který vyšel roku 1848. Tato nevelká knížečka vydá za celé svazky: její duch je dodnes živou a hybnou silou veškerého organizovaného a bojujícího proletariátu civilizovaného světa.

Revoluce roku 1848, která vzplanula nejprve ve Francii a pak se rozšířila také do jiných zemí západní Evropy, přivedla Marxe a Engelse do vlasti. Zde, v porýnském Prusku, se ujali vedení demokratického listu Neue Rheinische Zeitung vydávaného v Kolíně nad Rýnem. Oba přátelé se stali duší veškerého revolučně demokratického úsilí v porýnském Prusku. Všemožně hájili zájmy lidu a svobody proti reakčním silám, které, jak známo, nabyly tehdy vrchu. List Neue Rheinische Zeitung byl zakázán. Za svého pobytu v emigraci ztratil Marx pruské občanství a byl vyhoštěn. Engels, který se zúčastnil ozbrojeného lidového postání a bojoval ve všech bitvách za svobodu, prchl po porážce povstalců přes Švýcarsko do Londýna.

Tam se usadil také Marx. Engels začal brzy znovu pracovat v obchodě a později se stal také podílníkem obchodní firmy v Manchesteru, kde ve čtyřicátých letech pracoval. Žil v Manchesteru až do roku 1870, kdežto Marx v Londýně; to jim však nepřekáželo, aby si často písemně nevyměňovali své názory: psali si téměř denně. V těchto dopisech si přátelé sdělovali své názory i poznatky a společně dále vypracovávali zásady vědeckého socialismu. Roku 1870 se Engels přestěhoval do Londýna a až do roku 1883, kdy zemřel Marx, trval jejich společný intelektuální život, naplněný usilovnou prací. Výsledkem této činnosti byl Marxův Kapitál, nejvýznamnější dílo politické ekonomie v našem století, a četné Engelsovy rozsáhlejší i menší spisy. Marx se zabýval rozborem složitých jevů kapitalistického hospodářství. Ve velmi populárně napsaných, mnohdy polemických pracích objasňoval Engels nejobecnější vědecké otázky a různé jevy minulosti a přítomnosti v duchu materialistického pojetí dějin a Marxovy ekonomické teorie. Z těchto Engelsových prací uvádíme: polemický spis proti Dühringovi (v němž jsou rozebrány nejdůležitější otázky filozofické, přírodovědné a společenskovědní), **) Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu 12) (přeloženo do ruštiny, vydáno v Petrohradě, 3.vyd. 1895), Ludwig Feuerbach 13) (ruský překlad s poznámkami G.Plechanova, Ženeva 1892), pojednání o zahraniční politice ruské vlády (přeloženo do ruštiny v ženevském Social-demokratu č. 1 a 2), skvělé články o bytové otázce, 15) a konečně dvě drobné, avšak velmi cenné stati o hospodářském vývoji Ruska (Bedřich Engels o Rusku, do ruštiny přeložila V.I.Zasuličová, Ženeva 1894). 16) Marx zemřel, aniž dokončil své obsáhlé dílo o kapitálu. Zhruba bylo však již hotovo a Engels se po přítelově smrti pustil do obtížného úkolu zpracovat a vydat II. a III.díl Kapitálu. Roku 1885 vydal druhý díl, roku 1894 třetí díl (k zpracování čtvrtého dílu se už nedostal).***) Oba dva díly si vyžádaly velké pracovní úsilí. Rakouský sociální demokrat Adler právem poznamenal, že vydáním II. a III. dílu Kapitálu vybudoval Engels svému geniálnímu příteli monumentální pomník, na nějž mimoděk navěky vytesal své vlastní jméno. Oba díly Kapitálu jsou skutečně výsledkem práce dvou lidí - Marxe a Engelse. Ve starých bájích se vypráví o různých dojímavých případech přátelství. Evropský proletariát může říci, že jeho vědu vytvořili dva vědci a bojovníci, jejichž vzájemný vztah překonává i nejdojímavější staré báje o lidském přátelství. Engels se vždy - a vcelku zcela právem - stavěl až za Marxe. Za Marxova života "jsem hrál", napsal starému příteli, "druhé housle".18) Jeho láska k živému Marxovi i úcta k památce zesnulého byla bezmezná. Tento nesmlouvavý bojovník a významný myslitel měl hluboce milující duši.

Po revolučních letech 1848-1849 se Marx s Engelsem v emigraci nevěnovali pouze vědě. Marx založil roku 1864 Mezinárodní dělnické sdružení a celé desetiletí je vedl. Také Engels v tomto sdružení aktivně pracoval. Činnost Mezinárodního sdružení sjednocovala podle Marxova záměru proletáře všech zemí a měla pro rozvoj dělnického hnutí obrovský význam. Ale ani po zániku Mezinárodního sdružení v sedmdesátých letech nepřestali Marx a Engels usilovat o sjednocení dělnického hnutí. Je možné naopak říci, že jejich význam jako duchovních vůdců dělnického hnutí ustavičně rostl, neboť ustavičně rostlo i samo hnutí. Po Marxově smrti zůstal Engels dále rádcem a vůdcem evropských socialistů. O rady a pokyny ho žádali jak němečtí socialisté, jejichž hnutí přes vládní perzekuci rychle a neustále sílilo, tak zástupci zaostalých zemí, např. Španělé, Rumuni a Rusové, kteří teprve promýšleli, a zvažovali své první kroky. Ti všichni čerpali z bohaté studnice vědomostí a zkušeností starého Engelse.

Marx i Engels uměli rusky, četli ruské knihy a živě se o Rusko zajímali. S porozuměním sledovali ruské revoluční hnutí a udržovali styky s ruskými revolucionáři. Oba se stali z demokratů socialisty a měli neobyčejně vyvinutý demokratický smysl pro nenávist k politické zvůli. Přirozený politický instinkt spolu s hlubokým teoretickým chápáním spojitosti politické zvůle s ekonomickým útlakem a rovněž bohaté životní zkušenosti vypěstovaly u Marxe a Engelse vynikající postřeh zejména v politice. Proto tito zkušení revolucionáři vřele sympatizovali s hrdinským bojem malé hrstky ruských revolucionářů proti mocné carské vládě. A naopak, každý pokus upouštět pro zdánlivé ekonomické výhody od bezprostředního a nejdůležitějšího úkolu ruských socialistů - od dobytí politické svobody - jim byl přirozeně podezřelý; považovali jej přímo za zradu velikého díla sociální revoluce. "Osvobození proletariátu musí být jeho vlastním dílem" - neustále zdůrazňovali Marx a Engels. Aby proletariát mohl bojovat za své hospodářské osvobození, musí si vydobýt určitá politická práva. Kromě toho si Marx a Engels jasně uvědomovali, že politická revoluce v Rusku bude mít nesmírný význam také pro dělnické hnutí v západní Evropě. Absolutistické Rusko bylo vždy oporou veškeré evropské reakce. Neobyčejně výhodné mezinárodní postavení, do něhož se Rusko dostalo v důsledku války roku 1879, která zasela nadlouho nesváry mezi Německo a Francii, samozřejmě ještě zvětšilo význam absolutistického Ruska jako reakční síly. Jedině svobodné Rusko, které nebude mít důvod potlačovat Poláky, Finy, Němce, Armény a jiné malé národy, ani ustavičně rozeštvávat Francii a Německo, umožní dnešní Evropě, aby volně vydechla po válečných útrapách, oslabí všechny reakční živly v Evropě a posílí evropskou dělnickou třídu. Proto si Engels vřele přál, i pro zdar dělnického hnutí na Západě, aby v Rusku byla nastolena politická svoboda. Ruští revolucionáři v něm ztratili svého nejlepšího přítele.

Čest památce Bedřicha Engelse, velikého bojovníka a učitele proletariátu!

(2) Epigraf k nekrologu Bedřich Engels je převzat z básně N.A.Někrasova Památce Dobroljubova (N.A.Někrasov, Kniha veršů, Praha 1956, s.148).

(*) Je to neobyčejně obsažná a poučná kniha. Do ruštiny je z ní bohužel přeložena jen malá část obsahující historický nástin vývoje socialismu (Vývoj vědeckého socialismu, 2.vyd., Ženeva 1892).

[196] Die Lage der arbeitenden Klasse in England. Nach eigner Anschauung und authentischen Quellen. Leipzig, Wigand, 1845. 358 S. (Marx, K., Engels, B. Spisy 2, Praha 1957, s. 233-508.)

[207] Die heilige Familie, oder Kritik der kritischen Kritik. Gegen Bruno Bauer und Co. Frankfurt a.M., Literarische Anstalt (I.Rütten), 1845), 1845. VIII, 336 S. (Marx, K., Engels, B., Spisy 2, Praha 1957, s. 15-232.)

[193] "Deutsch-Französiche Jahrbücher". Paris, 1844, 1.u.2. Lfg, S.86

(7) Marx, K., Engels, B. Spisy 1, Praha 1956, s. 525-550.

(8) O dějinách Svazu komunistů píše Engels v článku K dějinám Svazu komunistů (Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 238-256).

(**) Marx a Engels nejednou připomínali, že jsou za svůj intelektuální vývoj v mnohém zavázáni velikým německým filozofům, zejména Hegelovi. "Bez německé filozofie," řekl Engels, "by nebyl ani vědecký socialismus". (Předmluva k Německé selské válce, Marx, K., Engels, B., Spisy 18, Praha 1966, s. 535.)

(12) Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 50-203.

(13) Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 291-336.

(***) Čtvrtým dílem Kapitálu nazývá Lenin ve shodě s Engelsovým výrokem Marxův spis "Teorie nadhodnoty".

(15) Lenin má na mysli Engelsovu práci K bytové otázce (Marx, K., Engels, B., Spisy 18, Praha 1966, s. 241-317).

(16) Jde o Engelsovu stať O sociálních poměrech v Rusku a o doslov k tomuto článku obsažený v knize Bedřich Engels o Rusku, Ženeva 1894 (Marx, K., Engels, B., Spisy 18, Praha 1966, s. 573-584).

(18) Jde o dopis B.Engelse JH.Ph.Beckerovi z 15.října 1845 (Marx, K., Engels, B., Spisy 36, Praha 1973, s. 267-268).

________________________________________________________________

• < Předchozí
• Další >