B.4.1. Dialektika jako věda o všeobecné souvislosti a vývoji

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 151
 
(151) Dialektika je tedy věda o všeobecných zákonech pohybu a vývoje přírody, lidské společnosti a myšlení, a nic víc.
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 541, 321, 360
 
(541) V tomto spise [v Anti-Dühringu] je dialektika pojímána jako věda o nejobecnějších zákonech všeho pohybu. V tom je zahrnuto, že její zákony musí mít platnost jak pro pohyb v přírodě a dějinách lidstva, tak pro pohyb myšlení. Takový zákon může být poznán ve dvou z těchto tří oblastí, dokonce i ve všech třech, aniž metafyzické rutinérství pochopí, že je to jeden a týž zákon, který poznalo.
 
(321) Dialektika jako věda o všeobecné souvislosti. Hlavní zákony: Zvrat kvantity a kvality - Vzájemné pronikání polárních protikladů a zvrat jednoho v druhý, když jsou zostřeny do krajnosti - Vývoj rozporem neboli negace negace - Spirálovitá forma vývoje.
 
(360) Zákony dialektiky se tedy abstrahují z dějin přírody a lidské společnosti. Nejsou totiž ničím jiným než nejobecnějšími zákony obou těchto fází historického vývoje, jakož i myšlení samého. Dají se zredukovat v podstatě na tři:
zákon zvratu kvantity v kvalitu a naopak;
zákon pronikání protikladů;
zákon negace negace.
Všechny tři rozvinul svým idealistickým způsobem Hegel jako pouhé zákony myšlení: první v prvním dílu "Logiky", v nauce o bytí; druhý vyplňuje celý druhý a zdaleka nejvýznamnější díl jeho "Logiky", nauku o podstatě; konečně třetí figuruje jako základní zákon pro zbudování celého systému. Chyba je v tom, že tyto zákony jsou jako zákony myšlení naoktrojovány přírodě a dějinám, a nejsou z nich odvozeny. Z toho pak vzniká celá násilná a často nehorázná konstrukce: Svět se má chtě nechtě uspořádat podle myšlenkového systému, který sám je pouze produktem určitého vývojového stupně lidského myšlení. Převrátíme-li to, všechno se zjednoduší a dialektické zákony, které v idealistické filozofii vypadají nadmíru tajemně, jsou rázem prosté a nad slunce jasnější.
Kdo se ostatně jen trochu vyzná v Hegelovi, ví, že na stovkách míst dovede Hegel přinést z přírody a z dějin nejpádnější jednotlivé doklady dialektických zákonů.
 
 
 
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s. 221-222,, 332-333, 337, 126-127
 
(221-222)
Prvky dialektiky
1. Objektivnost zkoumání (ne příklady, ne odbočky, nýbrž věc sama o sobě).
x
2. Celý souhrn rozmanitých vztahů této věci k jiným.
3. vývoj této věci (respektive jevu), její vlastní pohyb, její vlastní život.
4. vnitřně protikladné tendence /(a # stránky) v této věci./
5. /věc (jev etc.) jako suma
#
a jednota protikladů./
6. boj, respektive rozvíjení těchto protikladů, protikladných snah etc.
7. spojení analýzy a syntézy - rozbor jednotlivých částí a shrnutí, sumace těchto částí dohromady.
8. vztahy každé věci (jevu etc.) jsou nejen rozmanité, ale i všeobecné, univerzální. Každá věc (jev, proces etc.) je spjata s každou.
9. nejen jednota protikladů, nýbrž přechody každého určení, kvality, rysu, stránky, vlastnosti v každé jiné
10.nekonečný proces odhalování nových stránek, vztahů etc.
11.nekonečný proces prohlubování lidského poznání věcí, jevů, procesů atd. od jevů k podstatě a od podstaty méně hluboké k hlubší.
12.od koexistence ke kauzalitě a od jedné formy souvislosti a vzájemné závislosti k druhé, hlubší, obecnější.
13.opakování jistých rysů, vlastností etc. nižšího stadia na stadiu vyšším a
14.zdánlivý návrat k starému (negace negace)
15.boj obsahu s formou a naopak. Odhazování formy, přetváření obsahu.
16.přechod kvantity v kvalitu a vice versa.
((15 a 16 jsou příklady pro 9.))
 
Stručně lze dialektiku definovat jako učení o jednotě protikladů. Tím bude zachyceno jádro dialektiky, ale to vyžaduje vysvětlení a rozvinutí.
 
(332-333) Rozdvojení jednoho a poznání jeho protikladných částí (viz citát z Filóna o Hérakleitovi na začátku III.oddílu [O poznání] Lassallova Hérakleita je podstata (jedna z "podstat", jedna ze základních - ne-li základní - vlastností či rysů) dialektiky. Právě tak staví otázku i Hegel (Aristotelés se s tím ve své Metafyzice neustále potýká a bojuje s Hérakleitem, respektive s Hérakleitovými idejemi). 165)
Správnost této stránky obsahu dialektiky musí prověřit dějiny vědy. Této stránce dialektiky se obvykle (například u Plechanova) nevěnuje dostatečná pozornost: totožnost protikladů bývá brána jako suma příkladů <"například zrno", "například prvotní komunismus". Totéž u Engelse. To však "pro populárnost"... >, a nikoli jako zákon poznání (a zákon objektivního světa).
V matematice + a -. Diferenciál a integrál.
V mechanice akce a reakce.
Ve fyzice kladná a záporná elektřina.
V chemii slučování a disociace atomů.
Ve vědě o společnosti třídní boj.
Totožnost protikladů (snad by bylo správnější říci jejich "jednota"?, ačkoli rozdíl mezi termíny totožnost a jednota tu není zvlášť podstatný. V jistém smyslu jsou oba správné) je uznání (objevení) rozporných, vzájemně se vylučujících, protikladných tendencí ve všech jevech a procesech přírody (včetně ducha i společnosti). Podmínkou poznání všech procesů světa v jejich "samopohybu", v jejich spontánním vývoji, v jejich živoucím životě, je poznání těchto procesů jakožto jednoty protikladů. Vývoj je "boj" protikladů. Dvě základní (či dvě možné, neboli dvě v historii pozorované) koncepce vývoje (evoluce) jsou: vývoj jako zmenšování a zvětšování, jako opakování, a vývoj jako jednota protikladů (rozdvojení jednoho na protiklady, které se vzájemně vylučují, a jejich vzájemný vztah).
První koncepce pohybu opomíjí samo pohyb, jeho hybnou sílu, jeho zdroj, jeho motiv (nebo bývá tento zdroj přenášen navenek - bůh, subjekt etc.). Druhá koncepce věnuje pozornost hlavně poznání zdroje "samo"pohybu.
První koncepce je mrtvá, nevýrazná a suchá. Druhá je živá. Jen druhá koncepce dává klíč k "samopohybu" všeho jsoucího; jen ona dává klíč ke "skokům", k "přerušení postupnosti", k "zvratu v protiklad", ke zničení starého a vzniku nového.
Jednota (shoda, totožnost, rovnost působení) protikladů je podmíněná, dočasná, přechodná, relativní. Boj vzájemně se vylučujících protikladů je absolutní, jako je absolutní vývoj, pohyb.
 
NB: rozdíl mezi subjektivismem (skepticismem, sofistikou etc.) a dialektikou je mimo jiné v tom, že v (objektivní) dialektice je poměrný (relativní) i rozdíl mezi relativním a absolutním. Pro objektivní dialektiku v relativním je absolutní. Pro subjektivismus a sofistiku je relativní jen relativní a vylučuje absolutní.
 
(337) Dialektika jako živoucí, mnohostranné (přičemž mnohostrannost neustále narůstá) poznání s nekonečným počtem odstínů v každém přístupu, v každém přiblížení se ke skutečnosti (s filozofickým systémem, který z každého odstínu vyrůstá v celek) - to právě je onen nesmírně bohatý obsah ve srovnání s "metafyzickým" materialismem, jehož základním neštěstím je to, že nedovede aplikovat dialektiku na Bildertheorie [teorii odrazu], na proces a vývoj poznání.
 
(126-127) Dialektika je učení o tom, jak protiklady mohou být a jak bývají (jak se stávají) totožné, za jakých podmínek bývají totožné, přeměňujíce se jeden v druhý, proč lidský rozum nemá brát tyto protiklady jako mrtvé, strnulé, nýbrž jako živé, podmíněné, pohyblivé, přeměňující se jeden v druhý. En lisant Hegel...[při čtení Hegela]
Duchaplné a moudré! Pojmy, které se nám obvykle zdají být mrtvými, Hegel analyzuje a ukazuje, že v nich pohyb je. Konečný? To znamená pohybující se ke konci! Něco? to znamená ne to, co jiné. Bytí vůbec? To znamená taková neurčenost, že bytí = nebytí. Všestranná, univerzální pružnost pojmů, pružnost docházející až k totožnosti protikladů - v tom je podstata věci. Tato pružnost použitá subjektivně = eklektice a sofistice. Pružnost použitá objektivně, tj. odrážející všestrannost materiálního procesu a jeho jednotu, je dialektika, správný odraz věčného vývoje světa.
 
 
(165) Viz rovněž Leninův Konspekt Aristotelovy Metafyziky (tento svazek, s.342)
 
 {moscomment}
 

• < Předchozí
• Další >