B.4.2. Zákon jednoty a boje protikladů

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 490-491
 
(490-491) Dialektika, takzvaná objektivní, vládne v celé přírodě a takzvaná subjektivní dialektika, dialektické myšlení, je jen odrazem pohybu, který se projevuje všude v přírodě, pohybu v protikladech, jež svým ustavičným střetáváním a svým konečným přecházením jednoho v druhý, resp. přecházením ve vyšší formy podmiňují právě život přírody. Přitahování a odpuzování. U magnetismu začíná polarita, objevuje se u jednoho a téhož tělesa; u elektřiny se rozděluje na dvě nebo více těles, která se dostávají do vzájemného napětí. Všechny chemické procesy se redukují na chemické přitahování a odpuzování. Konečně v organickém životě lze považovat tvoření buněčného jádra rovněž za polarizaci živé bílkoviny a už u jednoduché buňky vývojová teorie dokazuje, jak se každého pokroku až po nejsložitější rostliny na jedné straně a až po člověka na druhé straně dosahuje ustavičným střetáváním dědičnosti a přizpůsobivosti. Přitom se ukazuje, jak málo lze na takové formy vývoje aplikovat kategorie jako "pozitivní" a "negativní". Dědičnost lze považovat za pozitivní, udržující stránku, přizpůsobování za negativní stránku, která stále ničí zděděné, avšak právě tak lze považovat přizpůsobování za tvořivou, aktivní, pozitivní činnost, a dědičnost za činnost protichůdnou, pasivní, negativní. Ale tak jako vystupuje v dějinách pokrok jako negace toho, co tu je, je i zde lépe - z čistě praktických důvodů - chápat přizpůsobování jako negativní činnost. V dějinách vystupuje pohyb v protikladech výrazně teprve ve všech kritických epochách vedoucích národů. V takových chvílích má národ volbu jen mezi dvěma možnostmi dilematu: buď - anebo!, a otázka je vždycky postavena úplně jinak, než jak si přejí politizující šosáci všech dob. I liberální německý šosák z roku 1848 byl roku 1849 náhle, nečekaně a proti své vůli postaven před otázku: návrat ke staré reakci v zostřené formě, nebo pokračování revoluce až k republice, možná dokonce k republice jednotné a nedělitelné se socialistickým pozadím. Nerozmýšlel se dlouho a pomohl vytvořit manteuffelovskou reakci jako výkvět německého liberalismu.38) Stejně roku 1851 stál francouzský buržoa před dilematem, kterého se nenadál: karikatura císařství, pretoriánství a vykořisťování Francie bandou lumpů, nebo sociálně demokratická republika - a on se shrbil před bandou lumpů, aby mohl pod její ochranou dál vykořisťovat dělníky.
 
*
Hard and fast lines [ostré a pevné čáry] jsou neslučitelné s vývojovou teorií - dokonce hranice mezi obratlovci a bezobratlými není už pevná, právě tak jako den ze dne stále víc mizí hranice mezi rybami a obojživelníky a mezi ptáky a plazy. Mezi Compsognathem375) a Archaopteryxem251) chybí už jen několik mezičlánků a ozubené ptačí zobáky se objevují na obou polokoulích. Buď toto, anebo ono! stále víc nestačí. U nižších živočichů nelze vůbec přesně stanovit pojem jedince. Nejen to, zda je tento živočich jedinec nebo kolonie, ale ani kde ve vývoji jeden jedinec přestává a druhý začíná (kojné).376) - Na takový stupeň nazírání na přírodu, kde všechny rozdíly splývají v mezistupních a všechny protiklady jsou překlenuty mezičlánky, nestačí už stará metafyzická metoda myšlení. Dialektika, která právě tak nezná žádné hard and fast lines, žádné bezpodmínečně všeobecně platné: buď - anebo!, která překlenuje strnulé metafyzické rozdíly a která kromě buď - anebo! zná na správném místě i: jak to - tak ono! a zprostředkuje protiklady, je jedinou metodou myšlení v nejvyšší instanci přiměřenou tomuto stupni nazírání na přírodu. Pro denní potřebu, pro vědecké hokynaření, zůstávají ovšem metafyzické kategorie v platnosti.
 
 
 (38) Narážka na otrockou poslušnost Prusů, se kterou přijali ústavu oktrojovanou králem 5. prosince 1848; hlavní autor byl reakční ministr Mannteuffel).
 
(375) Vymřelý živočich rodu dinosaurů, veliký asi jako kočka. Patřil do třídy plazů, ale stavbou pánve a zadních končetin se velmi podobal ptákům.
 
(251) Nejslabší známý rod praptáků z jurských usazenin; má znaky plazů i ptáků.
 
(376) Engels má asi na mysli rozmnožování pučením a dělbu práce mezi vyživovací a pohlavní funkcí v trsech některých láčkovců.
 
 
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 132-133
 
(132-133) Pokud uvažujeme věci jako jsoucí v klidu a neživé, každou pro sebe, vedle sebe a po sobě, nenarazíme u nich ovšem na žádné rozpory. Nacházíme tu jisté vlastnosti, které jsou zčásti společné, zčásti různé, dokonce si vzájemně odporují, ale v tomto případě jsou rozděleny na různé věci, a proto v sobě neobsahují žádný rozpor. V celé oblasti takového uvažování vystačíme také s obvyklým, metafyzickým způsobem myšlení. Ale úplně jinak to dopadá, jakmile uvažujeme věci v jejich pohybu, v jejich změně, v jejich životě, v jejich působení na sebe navzájem. Tady se ihned dostáváme do rozporů. Sám pohyb je rozpor; dokonce už jednoduchý mechanický pohyb z jednoho místa na druhé může probíhat jen tak, že těleso je v jednom a témž okamžiku na jednom místě a současně na nějakém jiném, že na jednom a témž místě současně je i není. A neustálé kladení a současné řešení tohoto rozporu je právě pohyb.
Tady tedy máme rozpor, který "je objektivně přítomný a takřka tělesně postižitelný ve věcech a procesech samých". A co tomu říká pan Dühring? Tvrdí,
 
že až dosud není "v racionální mechanice" vůbec "žádný most mezi přísně statickým a dynamickým".
 
Teď čtenář konečně pochopí, co vězí za touto oblíbenou frází pana Dühringa; nic jiného než toto: metafyzicky myslící rozum absolutně nemůže přejít od myšlenky klidu k myšlence pohybu, protože mu zde zahrazuje cestu zmíněný rozpor. Pro takový rozum je pohyb, protože je to rozpor, naprosto nepochopitelný. A tím, že hájí nepochopitelnost pohybu, připouští sám proti své vůli existenci tohoto rozporu, připouští tedy, že ve věcech a procesech samých je objektivně přítomen rozpor, který je nadto faktickou mocí.
Obsahuje-li již jednoduchý mechanický pohyb z místa na místo v sobě rozpor, platí to tím spíše o vyšších formách pohybu hmoty, a o organickém životě a jeho vývoji už teprve. Výše jsme viděli, že život spočívá především právě v tom, že nějaká bytost je v každém okamžiku totéž, a přece něco jiného. Život je tedy rovněž rozpor, který je přítomen ve věcech a procesech samých, který se stále klade a řeší a jakmile přestává rozpor, přestává i život, nastává smrt. Právě tak jsme viděli, jak rozporům nemůžeme uniknout ani v oblasti myšlení a jak například rozpor mezi vnitřně neomezenou lidskou schopností poznání a jejím skutečným jsoucnem v lidech, kteří jsou všichni vnějšně omezení a omezeně poznávají, se řeší ve sledu generací, který je alespoň pro nás prakticky nekonečný, v nekonečném progresu.
Jak jsme už připomněli, je rozpor, že přímé a křivé bývá za jistých okolností totéž, jedním z hlavních základů vyšší matematiky. Matematika přináší další rozpor, totiž že čáry, které se protínají před našima očima, už pět šest centimentrů od svého průsečíku mohou být pokládány za rovnoběžné, za takové, které se nemohou protnout dokonce ani při prodloužení do nekonečna. A přece dospívá s těmito a s ještě daleko výraznějšími rozpory k výsledkům nejen správným, nýbrž i zcela nedosažitelným pro nižší matematiku.
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 480-483, 368-369
 
(480-483) Dva filozofické směry, metafyzický se strnulými kategoriemi, dialektický (Aristoteles a zejména Hegel) s plynulými kategoriemi; důkazy, že tyto strnulé protiklady důvodu a následku, příčiny a účinku, totožnosti a rozdílnosti, zdání a podstaty jsou neudržitelné, že analýza dokazuje, že jeden pól je už obsažen v druhém jako in nuce [v zárodku], že v určitém bodě se jeden pól zvrací v druhý a že celá logika se vyvíjí teprve z těchto pokračujících protikladů. - To je i u Hegela mystické, protože se kategorie objevují jako preexistující a dialektika reálného světa jako jejich pouhý odlesk. Ve skutečnosti naopak: dialektika hlavy je jen odraz forem pohybu reálného světa, jak přírody, tak dějin. Až do konce minulého století, ba dokonce do roku 1830 vystačili přírodovědci docela dobře se starou metafyzikou, protože skutečná věda nepřesahovala mechaniku - pozemskou a kosmickou. Přesto způsobila zmatek už vyšší matematika, která věčnou pravdu nižší matematiky považuje za překonané stanovisko, často tvrdí opak a vytyčuje poučky, které se nižšímu matematikovi jeví jako holý nesmysl. Pevné kategorie se tu rozplynuly, matematika se dostala na pole, kde i tak prosté vztahy, jako například vztahy pouhé abstraktní kvantity, špatné nekonečno, vzaly na sebe dokonale dialektickou podobu a přinutily matematiky, aby se proti své vůli a nevědomky stali dialektiky. Nic není směšnější než vytáčky, podfuky a úskoky, k nimž se matematikové uchylují, aby překonali tento rozpor, aby smířili vyšší a nižší matematiku, aby ujasnili svému zdravému rozumu, že to, k čemu došli jako k nepopiratelnému výsledku, není čirý nesmysl, a vůbec aby racionálně vysvětlili východisko, metodu a výsledky matematiky nekonečna.
 
(368-369) Jakmile jednou dialektika z výsledků našich dosavadních přírodovědných zkušeností dokázala, že všechny polární protiklady vůbec jsou podmíněny vzájemným působením obou protikladných pólů, že oddělení a protiklad těchto pólů spočívá v jejich sounáležitosti a jednotě, a naopak jejich jednota je jen v jejich oddělení, její sounáležitost jen v jejich protikladu, nemůže být řeči ani o konečném vyrovnání odpuzování a přitahování, ani o nějakém konečném rozdělení a soustředění jedné formy pohybu v jedné polovině hmoty a druhé formy v druhé polovině, tedy ani o vzájemném pronikání [ve smyslu vzájemného vyrovnání a neutralizace, pozn.red.], ani o absolutním oddělení obou pólů od sebe. Bylo by to totéž, jako kdybychom v prvním případě požadovali, aby se severní a jižní pól magnetu navzájem vyrovnaly, a v druhém případě, aby přepilováním magnetu uprostřed mezi oběma póly vznikla tu severní polovina bez jižního pólu, tu jižní polovina bez severního pólu. Ačkoli nepřípustnost takových předpokladů plyne už z dialektické povahy polárních protikladů, přece jen, díky metafyzickému způsobu myšlení převládajícímu u přírodovědců, hraje aspoň druhý předpoklad jistou úlohu ve fyzikálních teoriích.
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 106-108
 
(106-108) Pravda a omyl, jako všechna myšlenková určení, která se pohybují v polárních protikladech, mají absolutní platnost jen ve vrcholně omezené oblasti; jak jsme to právě viděli a jak by to věděl i pan Dühring, kdyby se poněkud obeznámil s prvními základy dialektiky, které pojednávají právě o nedostatečnosti všech polárních protikladů. Jakmile aplikujeme protiklad pravdy a omylu mimo onu úzkou oblast, kterou jsme naznačili výše, stává se tento protiklad relativním, a tím nepoužitelným pro přesný vědecký způsob vyjadřování; a pokusíme-li se zacházet s ním mimo tuto oblast tak, jako by byl absolutně platný, pak teprve pohoříme; oba póly protikladu se zvracejí ve svůj opak, pravda se stává omylem a omyl pravdou. Jako příklad vezměme známý Boylův zákon, podle něhož je objem plynů při stálé teplotě nepřímo úměrný tlaku, jemuž jsou vystaveny. Regnault zjistil, že tento zákon pro jisté případy neplatí. Kdyby byl filozofem skutečnosti, byl by musel říci: Boylův zákon je proměnný, tedy to není pravá pravda, tedy to není vůbec pravda, tedy je to omyl. Tím by se však dopustil mnohem většího omylu, než je ten, který je obsažen v Boylově zákonu; v hromadě omylů by zmizelo zrníčko pravdy; byl by tedy svůj původně správný výsledek přepracoval v omyl, vůči němuž by se Boylův zákon i s tou trochou omylu, která na něm lpěla, jevil jako pravda. Ale Regnault se jako člověk vědy nedopustil takového dětinství, nýbrž pokračoval ve zkoumání a zjistil, že Boylův zákon je správný vůbec jen přibližně a zejména že přestává platit u plynů, které je možno tlakem zkapalnit, a to jakmile se tlak přiblíží k bodu, kdy nastává zkapalnění. Ukázalo se tedy, že Boylův zákon je správný jen v určitých hranicích. Je však absolutně, definitivně pravdivý v těchto hranicích? Žádný fyzik se to neodváží tvrdit. Řekne, že platí v určitých hranicích tlaku a teploty a pro určité plyny: a ani v těchto zúžených hranicích nevyloučí možnost ještě užšího vymezení nebo změny jeho formulace podle nových výzkumů. Tak je tomu tedy s konečnými pravdami poslední instance například ve fyzice. Opravdu vědecké práce se proto takovým dogmaticko-morálním výrazům, jako je omyl a pravda, zpravidla vyhýbají; zato na ně neustále narážíme v takových spisech, jako je filozofie skutečnosti, kde nám autoři chtějí namluvit, že jejich nezávazné povídání je nejsuverénnější výsledek suverénního myšlení...
Jestliže jsme se nedostali příliš daleko s pravdou a omylem, s dobrem a zlem to bude ještě horší. Tento protiklad se pohybuje výlučně v oblasti morální, tedy v oblasti lidských dějin, a právě zde jsou konečné pravdy poslední instance nejvzácnější. Od národa k národu, od věku k věku se představy o dobru a zlu střídaly tak, že si často přímo odporovaly. - Ale, namítne někdo, dobro přece není zlo a zlo není dobro; hodíme-li zlo a dobro do jednoho pytle, je konec jakékoli morálce a každý si může dělat a dovolit, co se mu zachce. - Takové je i mínění pana Dühringa, vysvlečeme-li je z věštecké řízy. Ale tak jednoduše s tím přece jen hotovi nebudeme. Kdyby to šlo tak jednoduše, tak by o dobru a zlu nebylo sporu, každý by věděl, co je dobré a co zlé.
 
 
Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844
Svoboda, Praha 1978, s. 74
 
(74) Ale protiklad nevlastnění a vlastnictví je ještě protiklad indiferentní, nepostižený ve svém činném vztahu, ve svém niterném poměru, protiklad nepostižený ještě jako rozpor, pokud není pochopen jako protiklad práce a kapitálu. I bez pokročilého pohybu soukromého vlastnictví, ve starém Římě, v Turecku atd., může se v první podobě tento protiklad vyslovit. Tak se nejeví ještě jako kladený soukromým vlastnictvím samým. Ale práce, subjektivní podstata soukromého vlastnictví jakožto vyloučení vlastnictví, a kapitál, objektivní práce jakožto vyloučení práce, je soukromé vlastnictví jakožto rozvinutý poměr jeho rozporu, proto energický, k řešení ženoucí poměr.
 
 
Marx, K., Engels, B.: Svatá rodina
Spisy. Svazek 2, SNPL, Praha 1957, s. 50-51
 
(50-51) Proletariát a bohatství jsou protiklady. Jako takové tvoří celek. Oba jsou výtvory světa soukromého vlastnictví. Jde o to, jaké určité postavení každý z nich v protikladu zaujímá. Nestačí prohlásit je za dvě stránky jednoho celku.
Soukromé vlastnictví jakožto soukromé vlastnictví, jakožto bohatství, je nuceno udržovat samo sebe a tím i svůj protiklad, proletariát. Je to pozitivní stránka protikladu, v sobě samém uspokojené soukromé vlastnictví.
Proletariát je naopak jakožto proletariát nucen zrušit sám sebe a tím podmiňující jej protiklad, který jej činí proletariátem - soukromé vlastnictví. To je negativní stránka protikladu, jeho neklid v sobě, zrušené a rušící se soukromé vlastnictví.
Majetná třída a třída proletariátu představují totéž lidské sebeodcizení. Avšak majetné třídě je v tomto sebeodcizení dobře a cítí se jím utvrzena, vidí v odcizení svou vlastní moc a má v něm zdání lidské existence; třída proletariátu se v tomto odcizení cítí zničena, vidí v něm svou bezmoc a skutečnost nelidské existence. Tato třída je, abychom použili Hegelova výrazu, v zavržení vzbouřením proti tomuto zavržení, vzbouřením, k němuž ji nutně dohání rozpor mezi její lidskou přirozeností a její životní situací, jež je otevřeným, rozhodným, všeobsáhlým popřením této přirozenosti.
V tomto protikladu je tedy soukromý vlastník konzervativní, proletář destruktivní stranou. Od soukromého vlastníka vychází akce usilující o zachování protikladu, od proletáře akce usilující o jeho zničení.
Soukromé vlastnictví se ovšem samo ve svém ekonomickém pohybu dohání ke svému vlastnímu zrušení, ale jen vývojem na něm nezávislým, neuvědomovaným, probíhajícím proti jeho vůli, podmíněným povahou věci, jen tím, že plodí proletariát jako proletariát, bídu, která si je vědoma své duchovní i fyzické bídy, odlidštění, které si je vědomo svého odlidštění, a proto samo sebe ruší. Proletariát vykonává rozsudek, který soukromé vlastnictví samo nad sebou vynáší tím, že plodí proletariát, jako provádí rozsudek, který nad sebou vynáší námezdní práce tím, že plodí cizí bohatství a vlastní bídu. Zvítězí-li proletariát, nestane se tím nikterak absolutní stránkou společnosti, neboť zvítězí jen tím, že zruší sám sebe i svůj protiklad. Pak zmizí jak proletariát, tak protiklad, který jej podmiňuje, soukromé vlastnictví.
 
 
Lenin, V.I.: Názorové rozdíly v evropském dělnickém hnutí
Sebrané spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1984, s. 84-88
 
(84-88) Jednou z nejhlubších příčin, jež pravidelně vedou k rozdílům v názorech na taktiku, je sám fakt, že dělnické hnutí sílí. Nebudeme-li toto hnutí posuzovat z hlediska jakéhosi fantastického ideálu, ale budeme-li se na ně dívat jako na praktické hnutí obyčejných lidí, snadno pochopíme, že získávání dalších a dalších "nováčků", zapojování dalších vrstev pracujících musí být nutně provázeno kolísáním v otázkách teorie a taktiky, opakováním starých chyb, dočasným návratem k překonaným názorům a k zastaralým metodám atd. Na "výcvik" nováčků vydává dělnické hnutí v každé zemi pravidelně větší či menší zásobu energie, pozornosti a času.
Dále. Kapitalismus se v různých zemích a v různých oblastech vyvíjí různou rychlostí. Nejsnadněji, nejrychleji, nejlépe a nejdůkladněji si osvojuje marxismus dělnická třída a její ideologové tam, kde je nejvíce rozvinut velkoprůmysl. Zaostalé či ve svém vývoji zaostávající ekonomické vztahy ustavičně způsobují, že jsou i takoví stoupenci dělnického hnutí, kteří si osvojí jen některé stránky marxismu, jen jednotlivé složky nového světového názoru nebo jednotlivá hesla a požadavky, protože se nedovedou radikálně rozejít se všemi tradicemi buržoazního světového názoru, zejména pak s tradicemi buržoazně demokratického světového názoru.
Dalším trvalým zdrojem názorových rozdílů je dialektický charakter společenského vývoje, který probíhá v rozporech a překonáváním rozporů. Kapitalismus je pokrokový, protože odstraňuje staré způsoby výroby a rozvíjí výrobní síly, zároveň však na určitém stupni vývoje brzdí růst výrobních sil. Přispívá k vyspělosti, organizovanosti a ukázněnosti dělnictva, ale zároveň ubíjí, vysává, ruinuje, zbídačuje atd. Kapitalismus se sám postará o svého hrobaře, sám vytváří prvky nového zřízení, bez "skoku" však tyto jednotlivé prvky na celkovém stavu věcí nic nemění a nadvládu kapitálu neohrožují. Tyto rozpory praktického života, živé historie kapitalismu a dělnického hnutí dovede obsáhnout marxismus jakožto teorie dialektického materialismu. Jenže masy se pochopitelně učí ze života, a ne z knih, a proto jednotlivci i skupiny neustále zveličují, povyšují na jednostrannou teorii, na jednostranný systém taktiky hned jeden, hned druhý rys kapitalistického vývoje, hned jedno, hned druhé "poučení" z tohoto vývoje.
Buržoazní ideologové, liberálové a demokraté, kteří marxismus ani dnešní dělnické hnutí nechápou, ustavičně bezmocně upadají z jednoho extrému do druhého. Jednou vysvětlují všechno tím, že zlí lidé "štvou" třídu proti třídě, hned se zase utěšují tím, že dělnická strana je "stranou pokojných reforem". Za přímý produkt tohoto buržoazního světového názoru a jeho vlivu je nutné považovat jak anarchosyndikalismus, tak reformismus, které se křečovitě drží jedné stránky dělnického hnutí, povyšují jednostrannost na teorii, a o tendencích či rysech tohoto hnutí, které tvoří specifikum určitého období, určitých podmínek činnosti dělnické třídy, prohlašují, že se navzájem vylučují. Jenže skutečný život, skutečná historie v sobě tyto rozdílné tendence zahrnuje, podobně jako život a vývoj v přírodě v sobě zahrnují i pomalou evoluci i rychlé skoky a přerušení postupného vývoje.
Revizionisté pokládají všechny úvahy o "skocích" a o zásadním protikladu mezi dělnickým hnutím a celou starou společností za fráze. Považují reformy za částečné uskutečňování socialismu. Anarchosyndikalisté odmítají "drobnou práci", zejména využívání parlamentní tribuny. Tato taktika prakticky znamená jen čekat na "velké dny" a neumět přitom shromažďovat síly, které velké události vytvářejí. Revizionisté i anarchosyndikalisté brzdí to nejdůležitější a nejnaléhavější: pevné spojení dělníků ve velkých, silných a dobře fungujících organizacích, které budou schopny dobře fungovat za každých podmínek, organizacích naplněných duchem třídního boje, které si jasně uvědomují své cíle a jsou vychovávány v opravdu marxistickém světovém názoru.
 

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >