B.4.3. Zákon vzájemného přechodu kvantitativních a kvalitativních změn

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 361-365, 509-510
 
(361-365) Zákon zvratu kvantity v kvalitu a naopak. Tento zákon můžeme pro náš účel vyjádřit tak, že v přírodě může dojít ke kvalitativním změnám - způsobem přesně určeným pro každý jednotlivý případ - jen kvantitativním přidáváním nebo ubíráním hmoty nebo pohybu (takzvané energie).
Všechny kvalitativní rozdíly v přírodě se zakládají buď na rozdílném chemickém složení, nebo na rozdílných množstvích, resp. formách pohybu (energie), nebo jak tomu bývá téměř vždy, na obou. Bez přidání, resp. ubrání hmoty nebo pohybu, to jest bez kvantitativní změny určitého tělesa nelze tedy změnit jeho kvalitu. V této formě se tedy tajuplná Hegelova poučka jeví nejen jako docela racionální, ale i dosti jasná.
Sotva je třeba připomínat, že také různé alotropické stavy a skupenství těles závisí na větším nebo menším množství pohybu předaném tělesu, poněvadž jejich základem je rozdílné seskupení molekul.
Ale jak se to má se změnou formy pohybu nebo takzvané energie? Přeměníme-li teplo v mechanický pohyb nebo naopak, změní se přece kvalita a kvantita zůstává táž? Zcela správně. Ale se změnou formy pohybu je to jako s Heinovou neřestí: ctnostný může být každý pro sebe, na neřest musí být vždy dva.284) Změna formy pohybu je vždy proces, k němuž dochází nejméně mezi dvěma tělesy, z nichž jedno ztrácí určité množství pohybu jedné kvality (např. tepla) a druhé získává příslušné množství pohybu druhé kvality (mechanický pohyb, elektřina, chemický rozklad). Kvantita a kvalita si tu tedy odpovídají obapolně a navzájem. Až dosud se ještě uvnitř jednotlivého izolovaného tělesa nepodařilo přeměnit pohyb jedné formy v druhou.
Zabýváme se tu zatím jen neživými tělesy; pro živá platí týž zákon, uplatňuje se však za velmi složitých podmínek a kvantitativní měření je dnes pro nás často ještě neproveditelné.
Představíme-li si jakékoli neživé těleso rozdělené na čím dále menší díly, nedochází zprvu k žádné kvalitativní změně. Ale to má své meze: podaří-li se nám, jako při vypařování, získat jednotlivé molekuly ve volném stavu, pak je sice můžeme většinou ještě dále dělit, ale jen při úplné změně kvality. Molekula se rozpadá na své jednotlivé atomy, které mají zcela jiné vlastnosti než molekuly. U molekul, které byly složeny z různých chemických prvků, nahradí složenou molekulu přímo atomy nebo molekuly těchto prvků; u molekul prvků se objeví volné atomy, které mají kvalitativně zcela odlišné účinky: volné atomy nascentního kyslíku hravě dokáží, co atomy atmosférického kyslíku vázané v molekule nikdy nesvedou.
Ale již molekula se kvalitativně liší od masy tělesa, k níž náleží. Může konat pohyby nezávisle na této mase a zatímco tato masa je zdánlivě v klidu, např. tepelné oscilace; změnou polohy a souvislosti se sousedními molekulami může těleso uvést do jiné alotropické formy nebo do jiného skupenství atd.
A tak vidíme, že čistě kvantitativní operace dělení má hranici, na níž se zvrací v kvantitativní rozdíl: Masa se skládá ze samých molekul, avšak je něco podstatně od molekuly odlišného, právě tak jako se molekula zase liší od atomu. A právě tento rozdíl je základem oddělení mechaniky jakožto vědy o nebeských a pozemských masách od fyziky jakožto mechaniky molekul a od chemie jakožto fyziky atomu.
V mechanice se nevyskytují kvality, nanejvýš stavy, jako rovnováha, pohyb, potenciální energie, které se všechny zakládají na měřitelném přenášení pohybu a samy se dají kvantitativně vyjádřit. Pokud zde tedy dochází ke kvalitativním změnám, jsou podmíněny příslušnou kvantitativní změnou.
Ve fyzice zkoumáme tělesa jako chemicky nezměnitelná nebo indiferentní; máme co činit se změnami jejich molekulárních stavů a se změnou formy pohybu, při které ve všech případech, aspoň na jedné z obou stran, účinkují molekuly. Zde je každá změna zvratem kvantity v kvalitu, důsledkem kvantitativní změny množství pohybu té či oné formy, která je tělesu vlastní nebo je mu předáno.
 
"Tak např. stupeň teploty vody je zprvu bezvýznamný, pokud jde o její kapalné skupenství; zvyšováním nebo snižováním teploty tekuté vody však dosáhneme bodu, na němž se tento stav soudržnosti mění: z vody se stává na jedné straně pára a na druhé straně led." (Hegel, "Encyklopedie", souborné vydání, sv.VI, s. 217.) 285)
 
Podobně je třeba určité minimální síly proudu, aby se rozžhavil platinový drát elektrické žárovky; tak má každý kov svou teplotu žhavení a tavení, každá kapalina za daného tlaku určitý bod mrazu a varu - pokud nám naše prostředky dovolují vytvořit potřebnou teplotu; konečně také každý plyn má svůj kritický bod, na kterém může být zkapalněn tlakem a zchlazením. Zkrátka: Takzvané fyzikální konstanty nejsou z valné části nic jiného než označení uzlových bodů, na kterých kvantitativní změna přidávání nebo ubírání pohybu způsobí kvalitativní změnu stavu daného tělesa a na kterých se tedy kvantita zvrací v kvalitu.
Leč obor, v němž přírodní zákon objevený Hegelem triumfuje nejvíc, je chemie. Chemii můžeme označit za vědu o kvalitativních změnách těles následkem změněného kvantitativního složení. To už věděl sám Hegel ("Logika", souborné vydání, sv.III, s.433).286) Například u kyslíku: Spojí-li se v molekulu tři atomy místo obvyklých dvou, dostaneme ozón, látku, která se výrazně liší od obyčejného kyslíku vůní a účinky. Nebo vezměme různé poměry, v kterých se kyslík slučuje s dusíkem nebo sírou a z nichž každý vytváří látku kvalitativně odlišnou od všech ostatních! Jak odlišný je rajský plyn (kysličník dusný N2O) od anhydridu dusného (kysličníku dusíkového N2O5)! První z nich je plyn, druhý za normální teploty tuhá krystalická látka. A přece celý rozdíl ve složení záleží v tom, že N2O5 obsahuje pětkrát víc kyslíku než N2O, a mezi oběma jsou ještě další tři kysličníky dusíku (NO, N2O3, NO2), které se kvalitativně liší navzájem i od obou uvedených kysličníků.
Ještě výraznější je to u homologických řad sloučenin uhlíku, zejména u jednodušších uhlovodíků. Nejnižší v řadě normálních parafínů je metan CH4; zde jsou nasycena čtyři mocenství atomu uhlíku čtyřmi atomy vodíku. Druhý, etan C2H6, má dva navzájem spojené atomy uhlíku a šest zbývajících volných mocenství je nasyceno šesti atomy vodíku. A tak to pokračuje C3H8, C4H10 atd. podle algebraického vzorce CnH2n+2, takže přidáváním skupiny CH2 vzniká pokaždé látka kvalitativně odlišná od předešlé. Tři nejnižší členy řady jsou plyny, nejvyšší známý člen, hexadekan C16H34, je tuhá látka, jejíž bod varu je 2780 C. Totéž platí o řadě primárních alkoholů (teoreticky) odvozených od parafínů podle vzorce CnH2n+2O a o řadě jednosytných mastných kyselin (vzorec CnH2nO2). Jaký kvalitativní rozdíl může způsobit kvantitativní přidání C3H6, poučí nás zkušenost, napijeme-li se etylalkoholu C2H6O v nějaké poživatelné formě bez přidání jiných alkoholů a požijeme-li podruhé týž etylalkohol, ale s nepatrnou přísadou amylalkoholu C5H12O, který je hlavní složkou nechvalně známého amylového lihu. Naše hlava si to zajisté ke své škodě uvědomí příští den; dalo by se tedy dokonce říci, že opojení a po něm kocovina je rovněž kvantita přeměněná v kvalitu, jednak etylalkoholu, jednak přísady C3H6.
V těchto řadách se setkáváme s Hegelovým zákonem ještě v jiné formě. Nižší členy řady dovolují jen jediné vzájemné uspořádání atomů. Dosáhne-li však počet atomů spojených v molekulu velikosti dané pro každou řadu, mohou být atomy seskupeny v molekule několika způsoby; mohou tedy existovat dva nebo více izomerů, jež mají v molekule stejný počet atomů C, H, O, avšak přesto jsou kvalitativně rozdílné. Můžeme dokonce vypočítat, kolik takových možných izomerů pro každý člen řady existuje. Tak například v řadě parafínů jsou dva pro C4H10, tři pro C5H12; u vyšších členů stoupá počet možných izomerů velmi rychle. Je to tedy opět kvantitativní počet atomů v molekule, který podmiňuje možnost, a pokud byla dokázána, i skutečnou existenci takových kvalitativně rozdílných izomerů.
Nejen to. Podle analogie známých už členů v každé této řadě můžeme usuzovat na fyzikální vlastnosti dosud neznámých členů řady a předpovědět se značnou jistotou zatím aspoň pro členy, které přímo následují za známými členy, tyto vlastnosti, bod varu atd.
A konečně neplatí Hegelův zákon jen pro složené látky, nýbrž i pro chemické prvky samé. Víme nyní, že
 
"chemické vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí atomových vah" (Roscoe-Schorlemmer,,"Ausführliches Lehrbuch der Chemie", sv. II, s. 823),
 
že tedy jejich kvalita je podmíněna kvantitou jejich atomové váhy. Zkouška to skvěle potvrdila. Mendělejev dokázal, že v řadách příbuzných prvků seřazených podle atomových vah, jsou různé mezery, které svědčí o tom, že ještě musí být objeveny nové prvky. Jeden z těchto neznámých prvků, který nazval ekaaluminium, protože následoval po hliníku v řadě, jejímž prvním členem je hliník, popsal předem co do jeho všeobecných chemických vlastností a předem určil jeho přibližnou specifickou a atomovou váhu, jakož i atomový objem. Několik let nato Lecoq de Boisbaudran skutečně objevil tento prvek a Mendělejevovy předpovědi se až na nepatrné odchylky splnily. Akaaluminium bylo realizováno v galiu (tamtéž, s. 828).287) Aplikací - neuvědomělou - Hegelova zákona o zvratu kvantity v kvalitu se Mendělejevovi podařil vědecký čin, který se dá věru směle přirovnat k Leverrierovým výpočtům dráhy dosud neznámé oběžnice Neptuna.48)
V biologii právě tak jako v dějinách lidské společnosti se osvědčuje na každém kroku týž zákon, zde se však chceme omezit na příklady z exaktních věd, neboť se tu kvantity dají přesně měřit a sledovat.
Pravděpodobně prohlásí nyní titíž pánové, kteří dosud zlehčovali zvrat kvantity v kvalitu jakožto mysticismus a nesrozumitelný transcendentalismus, že je to přece něco naprosto samozřejmého, triviálního a běžného, co již dlouho aplikovali, a že se jim tedy neříká nic nového. Ale byl-li poprvé vysloven všeobecný zákon vývoje přírody, společnosti a myšlení ve své všeobecně platné formě, je to stále ještě světodějný čin. A nechávali-li pánové po léta kvantitu a kvalitu přecházet jednu v druhou, aniž věděli, co činí, budou se musit utěšit Molierovým Monsieur Jourdainem, který také celý svůj život mluvil v próze, aniž o tom měl nejmenší potuchy.90)
 
(509-510) Nägeli praví nejprve, že nemůžeme poznat skutečně kvalitativní rozdíly, a hned nato říká, že takové "absolutní rozdíly" se v přírodě nevyskytují! (Str. 12.)
Předně, každá kvalita má nekonečně mnoho kvantitativních gradací, např. barevné odstíny, tvrdost a měkkost, trvanlivost atd., a ty jsou, třebaže kvalitativně rozdílné, měřitelné a poznatelné.
Za druhé, neexistují kvality, nýbrž jen věci s kvalitami, a to s nekonečně mnoha kvalitami. U dvou různých věcí jsou vždycky jisté kvality společné (přinejmenším vlastnosti tělesnosti), jiné odlišné stupněm, ještě jiné mohou jedné z nich úplně chybět. Srovnáme-li tyto dvě krajně rozdílné věci - např. meteorit a člověka - jednu s druhou, tu přitom objevíme málo společného, nanejvýš, že oběma je společná tíže a jiné obecné vlastnosti těles. Ale mezi oběma je nekonečná řada jiných přírodních věcí a přírodních procesů, které nám dovolují doplnit řadu od meteoritu až po člověka a každému vykázat jeho místo v přírodní souvislosti, takto je poznat. To Nägeli sám připouští.
Za třetí by nám mohly naše rozdílné smysly dávat naprosto kvalitativně rozdílné dojmy. Vlastnosti, které poznáváme prostřednictvím zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, by podle toho byly absolutně rozdílné. Avšak i zde padají rozdíly s pokrokem zkoumání. Čich a chuť jsou už dávno poznány jako příbuzné, k sobě patřící smysly, které vnímají k sobě patřící, ne-li totožné vlastnosti. Zrak a sluch vnímají kmity vln. Hmat a zrak se navzájem doplňují tou měrou, že často můžeme podle toho, jak věc vypadá, předpovědět, jaké jsou její hmatové vlastnosti. A konečně vždycky je to totéž Já, které všechny tyto rozdílné smyslové dojmy vnímá a zpracovává, tedy shrnuje vjedno, a právě tak jsou tyto rozdílné dojmy skýtány touž věcí, jako jejíž společné vlastnosti se jeví, kterou tedy pomáhají poznat. Vysvětlit tyto rozdílné vlastnosti, přístupné jen rozdílným smyslům, uvést je ve vnitřní vzájemnou souvislost - to je právě úkolem vědy, která si až dosud nestěžovala, že místo pěti speciálních smyslů nemáme jeden generální smysl, nebo že chuti a pachy nemůžeme vidět nebo slyšet.
Ať se podíváme kamkoli, nikde v přírodě nejsou takové "kvalitativně nebo absolutně rozdílné oblasti", které jsou označovány za nepochopitelné. Všechen zmatek vzniká ze zmatku pokud jde o kvalitu a kvantitu. Podle panujícího mechanického pojetí pokládá Nägeli všechny kvalitativní rozdíly za vysvětlené jen potud, pokud mohou být převedeny na kvantitativní (o tom na jiném místě), resp. tím, že pokládá kvalitu a kvantitu za absolutně různé kategorie. Metafyzika.
________________________________________________________________
(284) Heinrich Heine, "Ueber den Denunzianten. Eine Vorrede zum dritten Theile des Salons" ["O donašeči. Předmluva ke třetí části Salonu"], Hamburk 1837, s. 15.
 
(285) Hegel, "Encyklopedie filosofických věd", § 108, dodatek. Při práci na "Dialektice přírody" Engels používal z 2.vydání Hegelových spisů; zde cituje 6.svazek, který vyšel v Berlíně roku 1843, s. 217.
 
(286) Hegel, "Logika jako věda", kniha 1, oddíl 3, kapitola 2, poznámky s příklady uzlových čar míry a zdánlivé neexistence skoků v přírodě. Engels zde cituje 3.svazek druhého vydání Hegelových spisů, Berlín 1841.
 
(287) Periodickou soustavu prvků objevil Mendělejev v roce 1869. V letech 1870-1871 podrobně popsal vlastnosti některých chybějících členů periodické soustavy prvků...Galium bylo roku 1875 objeveno jako první z těchto předpokládaných prvků.
 
(48) Planeta Neptun byla objevena 23. září 1846 astronomem Johannem Galle z berlínské observatoře.
 
(90) Narážka na výrok hrdiny Molierovy komedie "Měšťák šlechticem", druhé dějství, výstup šestý.
________________________________________________________________
 
 
Lenin, V.I.: Filozofické sešity
Spisy. Svazek 38, SNPL 1960, s. 289
 
(289) Čím se liší dialektický přechod od nedialektického? Skokem. Rozporností. Přerušením postupnosti. Jednotou (totožností) bytí a nebytí.
 
 
 
 
 
 
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B., Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 65-66, 84
 
(65-66) "Z říše bezpočitkovosti se vstupuje do říše počitku přes všechnu kvantitativní povlovnost jenom kvalitativním skokem, o kterém...můžeme tvrdit, že se neskonale liší od pouhého stupňování jedné a téže vlastnosti." [Dühring]
 
To je přesně ona Hegelova uzlová čára měrných vztahů, kde pouhé kvantitativní přibývání nebo ubývání vyvolává v určitých uzlových bodech kvalitativní skok, například u zahřívané nebo zchlazované vody, kde bod varu a bod mrazu jsou uzly, v nichž dochází - za normálního tlaku - ke skoku do nového skupenství, kde se tedy kvantita zvrací v kvalitu.
 
(84) Při vší povlovnosti je přechod od jedné formy pohybu k druhé vždycky skok, rozhodující obrat. Tak přechod od mechanik nebeských těles k mechanice menších mas na jednotlivém nebeském tělese; právě tak přechod od mechaniky mas k mechanice molekul - včetně pohybů, které zkoumáme v takzvané vlastní fyzice: teplo, světlo, elektřina, magnetismus; právě tak přechod od fyziky molekul k fyzice atomů - k chemii - se děje opět rozhodujícím skokem, a ještě více to platí u přechodu od obyčejné chemické akce k chemismu bílkoviny, který nazýváme životem. Ve sféře života jsou pak skoky stále vzácnější a neznatelnější.
 
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 533-534
 
(533-534) Kvantita a kvalita. Číslo je nejčistší kvantitativní určení, jaké známe. Je však plné kvalitativních rozdílů. 1. Hegel, počet a jednotka, násobení, dělení, umocňování, odmocňování. Už tím vznikají, což u Hegela nezdůrazněno, kvalitativní rozdíly: prvočísla a součiny, jednoduché kořeny a mocniny. 16 není pouze součtem 16 jedniček, nýbrž také druhou mocninou 4 a čtvrtou mocninou 2. A nejen to. Prvočísla dávají číslům, jež z nich vznikají násobením jinými čísly, nové, zcela určité kvality: pouze sudá čísla jsou dělitelná dvěma; obdobně pro 4 a 8. Pro dělení třemi máme známé pravidlo součtu číslic. Totéž v případě 9 a v případě 6, kde to navíc musí být sudé číslo. Pro 7 je zvláštní zákon. Na tom spočívají triky s čísly, jež se nezasvěcencům zdají nepochopitelné. Není správné, co říká Hegel ("Kvantita", str.237) o bezmyšlenkovitosti aritmetiky. Srov. však "Míru".427)
Jakmile matematika mluví o nekonečně velkém a nekonečně malém, zavádí takový kvalitativní rozdíl, který se dokonce jeví jako nepřekonatelný kvalitativní protiklad: máme zde kvantity, jež se navzájem tak nesmírně liší, že mezi nimi už není žádný racionální vztah, že není možné žádné porovnání a že se stávají kvantitativně nesouměřitelnými. Obyčejná nesouměřitelnost, např. nesouměřitelnost kružnice a přímky, je také dialektický kvalitativní rozdíl; zde [tj. v matematickém nekonečnu, pozn.red.] však právě kvantitativní rozdílnost stejnorodých veličin stupňuje kvalitativní rozdíl až v nesouměřitelnost.
________________________________________________________________
(427) V prvním případě má Engels na mysli Hegelovu poznámku o tom, že v aritmetice "se myšlení ocitá v činnosti, která je zároveň krajním zvnějšněním sebe samé, v násilné činnosti pohybovat se v bezmyšlenkovitosti a spojovat to, co není schopno žádné nutnosti" ("Logika jako věda", první kniha, druhý oddíl, druhá kapitola, poznámka: 2. Užití číselných určení k vyjádření filozofických pojmů); v druhém případě má Engels na mysli tuto Hegelovu myšlenku: "Už přirozená soustava čísel vykazuje uzlovou čáru kvalitativních momentů, které se projevují v čistě vnějším postupu" (tamtéž, třetí oddíl, druhá kapitola, poznámka: Příklady takových uzlových čar; o tom, že v přírodě není skoků).
________________________________________________________________
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 136-140
 
(136-140) Na straně 313 (2. vydání "Kapitálu") vyvozuje Marx z předcházejícího zkoumání konstantního a variabilního kapitálu a nadhodnoty závěr, že "nelze přeměnit v kapitál kteroukoli libovolnou sumu peněz nebo hodnoty, že naopak předpokladem této přeměny je určité minimum peněz nebo směnných hodnot v rukou jednotlivého majitele peněz nebo zboží".77) Pak uvádí jako příklad, že v nějakém pracovním odvětví pracuje dělník denně osm hodin sám pro sebe, tj. aby vyrobil hodnotu své mzdy, a další čtyři hodiny pracuje pro kapitalistu, aby vyrobil nadhodnotu, která plyne především do kapitalistovy kapsy. Potom musí mít někdo k dispozici už takovou sumu hodnoty, která mu dovolí opatřit pro dva dělníky surovinu, pracovní prostředky a mzdu, aby pak shrábl denně tolik nadhodnoty, že z ní může žít tak dobře jako jeden z jeho dělníků. A protože účelem kapitalistické výroby není pouhá obživa, nýbrž zvětšování bohatství, nebyl by náš člověk se svými dvěma dělníky ještě kapitalistou. K tomu, aby žil dvakrát lépe než obyčejný dělník a přeměnil polovinu vyrobené nadhodnoty v kapitál, musel by mít možnost zaměstnávat osm dělníků, musel by tedy vlastnit už čtyřnásobek výše uvedené sumy hodnoty. A teprve po tomto výkladu a mezi dalšími vývody, které osvětlují a zdůvodňují fakt, že ne kterákoli libovolná malá suma nadhodnoty se už může přeměnit v kapitál, nýbrž že každé vývojové období a každé průmyslové odvětví má pro to své určité minimální hranice, Marx poznamenává: "Zde, jako v přírodních vědách, se potvrzuje správnost zákona, který objevil Hegel ve své 'Logice', že pouhé kvantitativní změny se na určitém stupni zvracejí v kvalitativní rozdíly."78)
A teď můžeme obdivovat vyšší a ušlechtilejší styl, jímž pan Dühring podsouvá Marxovi opak toho, co ve skutečnosti řekl. Marx říká: Fakt, že suma hodnoty se může přeměnit v kapitál teprve tehdy, když dosáhla minimální velikosti, podle okolností různé, v každém jednotlivém případě však určité - tento fakt je důkazem správnosti Hegelova zákona. Pan Dühring vkládá Marxovi do úst: Protože podle Hegelova zákona se kvantita zvrací v kvalitu, "proto" se stává "záloha, dosáhne-li určité hranice...kapitálem". Tedy opravý opak...
Na důkaz tohoto zákona bychom mohli uvést ještě stovky podobných faktů jak z přírody, tak z lidské společnosti. Tak například v Marxově "Kapitálu" pojednává celý čtvrtý oddíl - Výroba relativní nadhodnoty - v oblasti kooperace, dělby práce a manufaktury, strojů a velkého průmyslu o nesčetných případech, kdy kvantitativní změna mění kvalitu a kvalitativní změna mění zase kvantitu věcí, o něž jde, kdy se tedy, abychom použili výrazu panem Dühringem tak nenáviděného, kvantita zvrací v kvalitu a naopak. Tak například fakt, že kooperace mnoha lidí, splynutí mnoha sil v sílu celkovou, vytváří, abychom mluvili s Marxem, "novou silovou potenci", která se podstatně liší od součtu jednotlivých sil, z nichž se skládá.79)
Navíc připojil Marx k místu, které pan Dühring překroutil v zájmu plné pravdy v pravý opak, tuto poznámku: "Molekulární teorie, používaná v moderní chemii a poprvé vědecky rozvinutá Laurentem a Gerhardtem, spočívá právě na tomto zákonu."80)
...Na závěr chceme povolat ještě jednoho svědka pro zvrat kvantity v kvalitu, totiž Napoleona. Napoleon popisuje srážku špatně jezdícího, ale disciplinovaného francouzského jezdectva s Mameluky, s jízdou, která byla v té době beze sporu nejlepší pro boj jednotlivců, ale byla nedisciplinovaná, takto:
 
"Dva Mameluci nepochybně předčili tři Francouze; 100 Mameluků se vyrovnalo 100 Francouzům; 300 Francouzů předčilo 300 Mameluků, 1000 Francouzů vždycky porazilo 1500 Mameluků." 81)
 
Tak jako u Marxe teprve určitá, i když proměnlivá minimální velikost sumy směnné hodnoty umožňovala přechod této hodnoty v kapitál, právě tak se u Napoleona teprve při určité minimální velikosti jezdeckého oddílu může projevit síla disciplíny, kterou mu dává sevřený tvar a možnost plánovitého použití, a stupňovat se až v převahu dokonce nad větší masou nepravidelného jezdectva s lepšími koňmi, obratněji jezdícího a bojujícího, a přinejmenším stejně statečného. Ale co to dokazuje proti panu Dühringovi; Nebyl snad Napoleon bídně poražen v boji s Evropou? Nestíhala ho porážka za porážkou? A proč? Jen proto, že zavedl do taktiky jezdectva Hegelovu zmatenou a mlhavou představu!
 
 
(77) Viz Marx, Karel, "Kapitál", díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 307-308
 
(78) Tamtéž, s. 309.
 
(80) Tamtéž, s. 309
 
(79) Tamtéž, s. 324-325..
 
(81) Viz Napoleonovy paměti "Dix-sept notes sur l'ouvrage intitulé Considérations sur l'art de la guerre, imprimé a Paris, en 1816" ["Sedmnáct poznámek k práci nazvané 'Úvahy o vojenském umění' vydané v Paříži roku 1816"], poznámku 3: Jezdectvo...
________________________________________________________________
 
 
Marx, K.: Kapitál. Ke kritice politické ekonomie.
Díl I., Svoboda, Praha 1978, s. 51-52
 
(51-52) Každou užitečnou věc, jako železo, papír atd., musíme zkoumat z dvojího hlediska: co do kvality a co do kvantity. Každá taková věc je souhrnem mnoha vlastností, a proto může být užitečná po různých stránkách. Objevit tyto různé stránky, a tím i rozmanité způsoby používání věcí je historický čin.3) Totéž je třeba říci o nalezení společenských měr pro kvantitu užitečných věcí. Různost měr zboží vyplývá jednak z různé povahy měřených předmětů, jednak ze zvyklosti.
________________________________________________________________
(3) "Věci mají intrinsick vertue [vnitřní vlastnost] (což je u Bargona specifické označení užitné hodnoty), která zůstává stále táž, jako např. schopnost magnetu přitahovat železo." (l.c.p. [citované místo, strana] 6.) Vlastnost magnetu, že přitahuje železo, se stala užitečnou teprve tehdy, když byla s její pomocí objevena magnetická polarita.
________________________________________________________________
 
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >