C.2.2. Sociálně ekonomická formace

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Kdo jsou "přátelé lidu" a jak bojují proti sociálním demokratům?
Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 189-190
(189-190) Marx odmítá právě tu myšlenku, že pro minulost i přítomnost platí tytéž zákony ekonomického života. Naopak, každé historické období má své vlastní zákony. Ekonomický jev je jev analogický historickému vývoji v jiných biologických oblastech. Starší ekonomové nechápali povahu ekonomických zákonů, když je přirovnávali k zákonům fyziky a chemie. Hlubší analýza ukazuje, že sociální organismy se od sebe liší stejně pronikavě jako organismy rostlinné a živočišné. Marx si vytyčuje za úkol prozkoumat z tohoto hlediska kapitalistickou ekonomickou organizaci, a tím přísně vědecky formuluje cíl, který má sledovat každé exaktní zkoumání ekonomického života. Vědecká cena takového zkoumání spočívá v objasnění zvláštních (historických) zákonů, které regulují vznik, existenci, vývoj a zánik daného sociálního organismu a jeho vystřídání jiným, vyšším.
 
Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie. Sv.I, L.Feuerbach
Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 35-37, 38-39
(35-39) Lidé se sami začínají odlišovat od zvířat, jakmile začnou vyrábět prostředky k svému životu, a tento krok je podmíněn jejich tělesnou stavbou. Tím, že lidé produkují prostředky k svému životu, produkují nepřímo i svůj materiální život.
Způsob, jak lidé vyrábějí prostředky k svému životu, závisí především na tom, jaké jsou vůbec životní prostředky, které tu byly před nimi a které musí reprodukovat. Na tento způsob výroby nelze pohlížet jen z té stránky, že je reprodukcí fyzické existence individuí. Je to spíše již určitý druh činnosti těchto individuí, určitá forma projevu jejich života, určitý způsob jejich života. Jak individua projevují svůj život, taková jsou. To, čím jsou, spadá tedy vjedno s jejich výrobou, a to s tím, co vyrábějí, i s tím, jak vyrábějí. Čím individua jsou, závisí tedy na materiálních podmínkách jejich výroby.
Tato výroba začíná teprve s rozmnožením obyvatelstva. Předpokladem výroby jsou zase určité styky mezi individui. Forma těchto styků je zase podmíněna výrobou.
Vzájemné vztahy různých národů závisí na tom, nakolik každý z nich rozvinul své výrobní síly, dělbu práce a vnitřní styky. Tato teze se všeobecně uznává. Ale na stupni vývoje výroby a vnitřních i vnějších styků určitého národa závisí nejen vztah tohoto národa k jiným národům, nýbrž i celá jeho vnitřní struktura. Nakolik jsou rozvinuty výrobní síly určitého národa, ukazuje nejnázorněji stupeň, jakého dosáhl vývoj dělby práce. Každá nová výrobní síla, pokud to není jen kvantitativní rozšíření do té doby již známých výrobních sil (např.zúrodňování noviny), vede k dalšímu rozvoji dělby práce.
Dělba práce uvnitř národa způsobuje především, že se práce v průmyslu a v obchodě odděluje od práce v zemědělství a tím i město od venkova, a tak vzniká protiklad mezi jejich zájmy. Další vývoj dělby práce vede k oddělení práce v obchodu od práce průmyslové. Zároveň tím, že dochází k dělbě práce uvnitř těchto různých oborů, rozdělují se individua, zabývající se společně určitou prací, zase na různé skupiny. Vzájemné postavení těchto jednotlivých skupin je podmíněno způsobem, jak se provozuje zemědělská, průmyslová a obchodní práce (patriarchální řád, otroctví, stavy, třídy). Při rozvinutějších stycích se tytéž vztahy objevují ve vzájemném poměru mezi různými národy.
Každému jednotlivému stupni vývoje dělby práce odpovídá určitá forma vlastnictví; tj. stupeň dělby práce určuje pokaždé i vzájemné vztahy individuí, pokud jde o materiál, nástroj a produkt práce.
První formou vlastnictví je kmenové vlastnictví.5) Odpovídá nevyspělému stupni výroby, kdy se národ živí lovem a rybolovem, chovem dobytka nebo nanejvýš zemědělstvím, které ovšem předpokládá veliké množství neobdělávané půdy. Na tomto stupni je dělba práce ještě velmi málo vyvinuta a omezuje se na další rozšiřování samorostlé dělby práce, jak je dána v rodině. Proto se společenské členění omezuje jen na jisté rozšíření rodiny: patriarchální náčelníci kmene, pod nimi příslušníci kmene, nakonec otroci. Otroctví skryté v rodině se vyvíjí teprve pozvolna s růstem obyvatelstva a potřeb a s rozšiřováním vnějších styků, a to války i výměnného obchodu.
Druhou formou je antické obecní a státní vlastnictví, které vzniká zejména v důsledku spojení několika kmenů, smlouvou nebo dobytím, v město; přitom i nadále trvá otroctví. Vedle obecního vlastnictví se vyvíjí už i movité a později i nemovité soukromé vlastnictví, ale jako mimořádná forma podřízená obecnímu vlastnictví. Státní občané mají nad otroky, kteří pro ně pracují, moc jen jako celek a už proto jsou vázáni na formu obecního vlastnictví. Je to společné soukromé vlastnictví aktivních státních občanů, kteří jsou vůči otrokům nuceni setrvávat v této prvobytné formě sdružení. Proto celá struktura společnosti na tomto základě a s ní i moc lidu upadají tou měrou, jak se vyvíjí zejména nemovité soukromé vlastnictví. Dělba práce je už vyspělejší. Setkáváme se už s protikladem mezi městem a venkovem, později s protikladem mezi státy představujícími zájmy měst a státy představujícími zájmy venkova a v městech samých zase s protikladem mezi průmyslem a námořním obchodem. Úplně je už vyvinut třídní vztah mezi občany a otroky.
(38-39) Třetí formou je feudální nebo stavovské vlastnictví. Pro starověk bylo východiskem město a jeho malé území, kdežto ve středověku to byl venkov. Tato změna východiska byla podmíněna tím, že tu byla malá hustota obyvatelstva rozptýleného po velkém území, která se příchodem dobyvatelů nijak zvlášť nezvětšila. Na rozdíl od Řecka a Říma začíná tedy feudální vývoj na mnohem rozlehlejším území, připraveném římskými výboji a rozšířením zemědělství, které s nimi bylo zpočátku spojeno. V posledních staletích zanikající římské říše a při jejím dobytí barbary byla zničena spousta výrobních sil; zemědělství upadalo, průmysl chátral pro nedostatek odbytu, obchod ochabl nebo byl násilně přerušen, ubylo venkovského i městského obyvatelstva. Z těchto poměrů, které tu byly od počátku, a ze způsobu organizace výbojů, podmíněného těmito poměry, se pod vlivem vojenské organizace Germánů vyvinulo feudální vlastnictví. Stejně jako kmenové a obecní vlastnictví, je i feudální vlastnictví založeno na pospolitosti, proti níž však jako přímo vyrábějící třída nestojí otroci, jako u antické pospolitosti, nýbrž nevolní drobní rolníci. Zároveň s plným rozvojem feudalismu přistupuje k tomu i protiklad k městům. Hierarchická struktura pozemkového vlastnictví a s tím souvisící ozbrojené družiny dávaly šlechtě moc nad nevolníky. Tato feudální struktura byla, stejně jako antické obecní vlastnictví, sdružením proti ovládané vyrábějící třídě; jen forma sdružení a vztah k bezprostředním výrobcům byly jiné, protože tu byly jiné výrobní podmínky.
Této feudální struktuře pozemkového vlastnictví odpovídalo ve městech korporativní vlastnictví, feudální organizace řemesla. Vlastnictví tu záleželo hlavně v práci každého jednotlivce. Nutnost sdružení proti sdružené loupeživé šlechtě, potřeba společných tržnic v době, kdy průmyslník byl zároveň obchodníkem, rostoucí konkurence uprchlých nevolníků, kteří se hrnuli do vzkvétajících měst, feudální struktura celé země, to všechno vedlo ke vzniku cechů; ponenáhlu našetřené drobné kapitály jednotlivých řemeslníků a jejich stabilní počet při vzrůstajícím počtu obyvatelstva vedly k tomu, že vznikl vztah tovaryšů a učňů k mistrovi a vytvořil v městech podobnou hierarchii jako na venkově.
Za feudalismu záleželo tedy hlavní vlastnictví jednak ve pozemkovém vlastnictví, s ním byla nerozlučně spjata práce nevolníků, jednak ve vlastní práci s malým kapitálem, který ovládal práci tovaryšů. Struktura obou forem vlastnictví byla podmíněna omezenými výrobními vztahy -  nepatrným a primitivním obděláváním půdy a řemeslnou výrobou. Dělba práce byla za rozkvětu feudalismu nepatrná. V každé zemi byl protiklad mezi městem a venkovem; stavovská struktura byla ovšem velmi ostře vyhraněna, ale kromě dělení na  knížata, šlechtu, duchovenstvo a rolníky na venkově a na mistry, tovaryše, učně a brzy i nádenickou chátru ve městech nedocházelo k žádné významné dělbě. V zemědělství ztěžovalo dělbu práce obdělávání půdy na malých parcelách, vedle čehož vznikal domácký průmysl u rolníků, v průmyslu vůbec neexistovala dělba práce uvnitř jednotlivých řemesel a jen nepatrná dělba mezi jednotlivými řemesly. Dělba mezi průmyslem a obchodem byla ve starších městech už dříve, v novějších se vyvinula teprve později, když města mezi sebou navázala styky.
Pro pozemkovou šlechtu i pro města bylo zapotřebí, aby větší země byly spojeny ve feudální království. Proto byl v čele organizace vládnoucí třídy, šlechty, všude monarcha.
________________________________________________________________
5)Termín "Stamm", který v "Německé ideologii" překládáme jako "kmen", měl v historické vědě čtyřicátých let 19.století daleko širší význam než nyní. Označoval souhrn lidí, kteří mají společný původ od téhož předka a zahrnoval novodobé pojmy "rod" (Gens) i "kmen" (Stamm). Přesné vymezení a rozlišení těchto pojmů podal až L.H.Morgan v knize "Ancient Society" ["Pravěká společnost"] v roce 1877. V tomto díle byl poprvé vysvětlen význam rodu jako základní buňky prvobytně pospolné společnosti.
________________________________________________________________
 
Lenin, V.I.: Kdo jsou "přátelé lidu" a jak bojují proti sociálním demokratům?
Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s.  158-160, 162-163
(158-160) "Moje stanovisko spočívá v tom, " praví Marx, "že vývoj ekonomické společenské formace chápu jako přírodně historický proces." 30)
Pouhé porovnání třeba jen obou uvedených míst z předmluvy postačí ke zjištění, že právě v tom spočívá základní idea Kapitálu uplatněná, jak jsme slyšeli, velmi důsledně a se vzácnou logikou. Všimněme si především dvou okolností: Marx mluví jen o jedné "společenskoekonomické formaci", kapitalistické, tj. říká, že zkoumal zákon vývoje jen této formace a žádné jiné. To za prvé. Za druhé, povšimněme si způsobu, jakým Marx dospěl ke svým závěrům: jak jsme právě slyšeli od pana Michajlovského, spočíval tento způsob v "pečlivém studium příslušných faktů".
  Přejděme nyní k rozboru oné základní ideje Kapitálu, kterou se tak chytře pokusil obejít náš subjektivní filozof. V čem vlastně tkví pojem ekonomicko společenské formace? A jak je možné a nutné pokládat vývoj takové formace za přírodně historický proces? To jsou otázky na které máme nyní odpovědět. Uvedl jsem již, že z hlediska starých (nikoli pro Rusko) ekonomů a sociologů je pojem společenskoekonomické formace naprosto zbytečný: ti mluví o společnosti vůbec, přou se se Spencery o  to, co je společnost vůbec, jaký je cíl a podstata společnosti vůbec atd. Ve svých úvahách argumentují tito subjektivní sociologové například tím, že cílem společnosti je prospěch všech jejích členů, že proto spravedlivost vyžaduje urrčitou organizaci a že poměry neodpovídající této ideální organizaci ("sociologie musí začít nějakou utopií" - tato slova pana Michajlovského, jednoho z tvůrců subjektivní metody, výstižně charakterizují podstatu jejich metod) jsou nenormální a musí být odstraněny. "Podstatným úkolem sociologie je," soudí například pan Michajlovskij, "vyjasnit společenské podmínky, za který se uspokojuje ta nebo ona potřeba lidské přirozenosti." Jak vidíte, tohoto sociologa zajímá jen společnost vyhovující lidské přirozenosti, a vůbec ne nějaké společenské formace, které nadto mohou být založeny na takovém jevu neodpovídajícím "lidské přirozenosti", jako je zotročení většiny menšinou. Vidíte dále, že z hlediska tohoto sociologa nemůže být ani řeči o tom, že by byl vývoj společnosti chápán jako přírodně historický proces. ("Jestliže sociolog pokládá něco za žádoucí nebo nežádoucí, musí nalézt podmínky pro uskutečnění toho žádoucího či pro odstranění toho nežádoucího" - pro uskutečnění určitých ideálů" - usuzuje týž pan Michajlovskij.) A nejen to: nemůže být ani řeči dokonce ani o vývoji, ale jedině o různých odchylkách od "žádoucího", o "defektech", ke kterým docházelo v dějinách v důsledku... toho, že lidé byli nerozumní, nedovedli správně pochopit, co žádá lidská přirozenost, nedovedli nalézt podmínky pro uskutečnění takového rozumného řádu. Je jasné, že Marxova základní myšlenka o přírodně historickém procesu vývoje společenskoekonomických formací podrývá základy této dětinské morálky, která si činí nárok na název sociologie. Jak došel Marx k této základní myšlence? Z různých sfér společenského života vyčlenil vztahy výrobní jako základní, prvotní, určující všechny ostatní vztahy.
(162-163) "Analýza materiálních společenských vztahů (tj. takových, které se utvářejí, aniž procházejí vědomím lidí: směňováním výrobků vstupují lidé do výrobních vztahů a ani si neuvědomují, že jde o společenský výrobní vztah) - analýza materiálních společenských vztahů rázem umožnila postřehnout opakování a pravidelnost a zobecnit poměry různých zemí v jeden základní pojem společenské formace...
Marx, jenž vyslovil tuto hypotézu ve čtyřicátých letech, se pouští do faktického (nota bene) zkoumání materiálu. Vybírá jednu ze společenskoekonomických formací - systém zbožního hospodářství - a na základě gigantického množství faktů (které studoval přinejmenším 25 let) předkládá velmi podrobnou analýzu fungování této formace a jejího vývoje. Tato analýza se omezuje jen na výrobní vztahy mezi členy společnosti: Marx se ve svém výkladu nikdy neuchyluje k momentům ležícím mimo sféru výrobních vztahů. Umožňuje nám poznat, jak se vyvíjí zbožní organizace společenského hospodářství, jak se přeměňuje v kapitalistickou, vytvářejíc (už v rámci výrobních vztahů) antagonistické třídy buržoazie a proletariátu, jak rozvíjí produktivitu společenské práce a tím s sebou přináší prvek, který se dostává do nesmiřitelného rozporu se základy kapitalistické organizace samé.
________________________________________________________________
30) Viz Marx, K., Kapitál, díl I, Praha 1978, s. 19. V tomto vydání zní citované místo takto: "Moje stanovisko, podle něhož je vývoj ekonomické společenské formace chápán jako přírodně historický proces, je takové, že lze nejméně činit jednotlivce odpovědným za vztahy, jejichž výtvorem v sociálním smyslu zůstává, i když se nad ně subjektivně sebevíc povznese."
________________________________________________________________
 
Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie
Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 696-697
(696-697) Peníze a zboží, stejně jako výrobní a životní prostředky, nejsou kapitálem samy sebou. V kapitál je nutno je proměnit. Ale k této přeměně může dojít jen za určitých okolností, a ty jsou v podstatě tyto: musí se vzájemně setkat a dostat do styku dva velmi rozdílné, protikladné druhy majitelů zboží - na jedné straně majitel peněz, výrobních a životních prostředků, který chtěl koupí cizí pracovní síly zhodnotit sumu hodnoty, kterou vlastní; na druhé straně svobodní dělníci, prodavači vlastní pracovní síly, a tudíž prodavači práce. Dělníci svobodní v dvojím smyslu: že nepatří bezprostředně k výrobním prostředkům, jako otroci, nevolníci atd., ale že také výrobní prostředky nepatří jim, jako je tomu u rolníků, kteří samostatně hospodaří atd.; naopak musí být bez výrobních prostředků, osvobozeni od nich, zbaveni jich. Touto polarizací trhu zboží se vytvářejí základní podmínky kapitalistické výroby. Kapitalistický vztah předpokládá, že vlastnictví podmínek k uskutečnění práce je od dělníků odloučeno. Jakmile se kapitalistická výroba postaví na vlastní nohy, nejenže tuto odluku zachovává, nýbrž reprodukuje ji ve stále rostoucím měřítku. Proces, který vytváří kapitalistický vztah, nemůže tedy být nic jiného než proces odlučování dělníka od vlastnictví jeho pracovních podmínek, proces, který přeměňuje jednak společenské výrobní a životní prostředky v kapitál, jednak bezprostřední výrobce v námezdní dělníky. Takzvaná původní akumulace není tedy nic jiného než historický proces odlučování výrobce od výrobních prostředků. Jeví se jako "původní", protože tvoří prehistorii kapitálu a jemu odpovídajícího výrobního způsobu.
Ekonomická struktura kapitalistické společnosti vznikla z ekonomické struktury feudální společnosti. Rozklad feudální společnosti uvolnil prvky kapitalistické společnosti.
Bezprostřední výrobce, dělník, mohl disponovat svou osobou teprve tehdy, když už nebyl připoután k půdě, a když už nebyl závislý na jiné osobě jako nevolník nebo poddaný. Aby se stal svobodným prodavačem pracovní síly, který přináší své zboží tam, kde pro ně najde trh, musel se dále vymanit z panství cechů, z jejich učňovských a tovaryšských řádů a z ostatních omezujících pracovních předpisů. Tím se historický proces, který proměňuje výrobce  v námezdní dělníky, jeví na jedné straně jako jejich osvobození od feudálních povinností a cechovního donucení; a jedině tato stránka existuje pro naše buržoazní historiky. Ale na druhé straně se tito nyní osvobození lidé stávají prodavači sebe samých teprve tehdy, když byli připraveni o všechny své výrobní prostředky a o všechny záruky existence, které jim zajišťovala stará feudální zařízení. A dějiny tohoto jejich vyvlastnění jsou do letopisů lidstva vepsány ohněm a mečem.
Průmysloví kapitalisté, tito noví vládcové, museli zase vytlačit nejen cechovní mistry, nýbrž i feudální pány, kteří vládli nad zdroji bohatství. Z této stránky se jejich vzestup jeví jako plod vítězného boje proti feudální moci a jejím pobuřujícím výsadám, jakož i proti cechům a okovům, jimiž cechy spoutaly svobodný rozvoj výroby a svobodné vykořisťování člověka člověkem. Ale rytířům průmyslu se podařilo vytlačit rytíře meče prostě tím, že využili událostí, na kterých sami neměli nejmenší účast. Vyšvihli se právě tak špinavými prostředky, jako byly prostředky, jimiž se kdysi římští propuštěnci stali pány svých patronů.
Východiskem vývoje, který vytvořil jak námezdního dělníka, tak i kapitalistu, byla poroba dělníka. Tento vývoj záležel v přeměně formy jeho poroby, v přeměně feudálního vykořisťování v kapitalistické vykořisťování. Abychom pochopili průběh tohoto procesu, nepotřebujeme se vracet příliš daleko do minulosti. Ačkoli se s prvními  počátky kapitalistické výroby tu a tam setkáváme v některých městech na pobřeží Středozemního moře už ve 14. a 15. století, přesto se počátek kapitalistické úpravy datuje teprve od 16. století. Tam, kde se objevuje, je už dávno zrušeno nevolnictví a nejskvělejší květ středověku - svobodná města - už delší dobu vadnou.
V dějinách původní akumulace tvoří epochu všechny ty převraty, které slouží vznikající třídě kapitalistů jako páky, ale především ty momenty, kdy velké masy lidí jsou náhle a násilně odtrhávány od svých existenčních prostředků a vrhány na trh práce jako proletáři, jako bezprávní psanci. Vyvlastnění zemědělského výrobce, zbavení rolníka půdy, je základem celého procesu.
 
Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s. 231-243
(231-243) Před kapitalistickou výrobou, tedy ve středověku, existovala všeobecně malovýroba založená na tom, že pracující měli své výrobní prostředky v soukromém vlastnictví: zemědělství malých, svobodných nebo poddaných rolníků, řemeslo ve městech. Pracovní prostředky - půda, zemědělské nářadí, dílna, řemeslnické nástroje - byly pracovní prostředky jednotlivce, určené jen k individuálnímu použití, byly tedy nutně drobné, trpasličí, omezené. Ale právě proto patřily také zpravidla výrobci samému. Koncentrovat tyto rozptýlené, omezené výrobní prostředky, rozšířit je, přeměnit je v mocné páky dnešní výroby, to právě bylo historickou úlohou kapitalistického výrobního způsobu a jeho nositelky, buržoazie. Jak to buržoazie, počínaje 15.stoletím, historicky uskutečnila na třech stupních: prosté kooperace, manufaktury a velkého průmyslu, vylíčil obšírně Marx ve čtvrtém oddílu "Kapitálu". Ale buržoazie, jak je tam rovněž dokázáno, nemohla přeměnit tyto omezené výrobní prostředky v mohutné výrobní síly, aniž je přeměnila z výrobních prostředků jednotlivcových ve výrobní prostředky společenské, jichž mohou používat jen lidé jako celek. Na místo kolovratu, ručního tkalcovského stavu, kovářského kladiva nastoupil spřádací stroj, mechanický tkalcovský stav, parní buchar; na místo jednotlivé dílny továrna vyžadující součinnost stovek a tisíců lidí. A jako se změnily výrobní prostředky, změnila se i sama výroba z řady individuálních výkonů v řadu společenských aktů a výrobky jednotlivců se změnily ve společenské výrobky. Příze, tkanina, kovové zboží, které teď přicházely z továren, byly společným výrobkem mnoha dělníků, musely po řadě projít jejich rukama, než byly dohotoveny. Žádný jednotlivec o nich nemohl říci: To jsem udělal já, to je můj výrobek.
Kde je však základní formou výroby přirozeně, neplánovitě pozvolna vzniklá dělba práce uvnitř společnosti, tam vtiskuje výrobkům formu zboží, jejichž vzájemná směna, koupě a prodej, umožňuje jednotlivým výrobcům, aby uspokojovali své rozmanité potřeby. A tak tomu bylo ve středověku. Rolník například prodával zemědělské výrobky řemeslníkovi a nakupoval u něho řemeslné výrobky. Do této společnosti individuálních výrobců, výrobců zboží, se teď vklínil nový výrobní způsob. Mezi přirozeně vzniklou, neplánovitou dělbu práce, která vládla v celé společnosti, vsunul plánovitou dělbu práce, která vládla v celé společnosti, vsunul plánovitou dělbu práce, jak byla organizována v jednotlivé továrně; vedle výroby individuální se objevila výroba společenská. Výrobky obou se prodávaly na témže trhu, tedy za ceny přinejmenším přibližně stejné. Ale plánovitá organizace byla silnější než přirozeně vzniklá dělba práce; továrny pracující společensky pořizovaly své výrobky laciněji než izolovaní malovýrobci. Individuální výroba podléhala v jednom oboru za druhým, společenská výroba revolucionovala celý starý výrobní způsob. Ale tento její revoluční charakter byl rozpoznán tak málo, že byla naopak zaváděna jako prostředek k zvelebení a povznesení výroby zboží. Vznikla tak, že přímo navazovala na určité, už fungující páky zbožní výroby a směny zboží: na obchodní kapitál, řemeslo, námezdní práci. A protože sama vystupovala jako nová forma zbožní výroby, zůstaly i pro ni v plné platnosti formy přivlastňování typické pro zbožní výrobu.
Ve zbožní výrobě, jak se vyvinula ve středověku, nemohla vůbec vzniknout otázka, komu má patřit výrobek práce. Jednotlivý výrobce jej zpravidla zhotovil ze suroviny, která mu patřila a kterou si často sám vyrobil, vlastními pracovními prostředky a prací vlastních rukou nebo své rodiny. Vůbec si jej nepotřeboval teprve přivlastňovat, patřil mu úplně samozřejmě. Vlastnictví výrobku bylo tedy založeno na vlastní práci. Dokonce i tam, kde se užívalo cizí pomoci, byla tato pomoc zpravidla vedlejší a často se za ni kromě mzdy poskytovala i jiná odměna: cechovní učeň a tovaryš nepracovali ani tak pro stravu a mzdu, jako spíše proto, aby se vyučili řemeslu a stali se sami mistry. Potom nastala koncentrace výrobních prostředků ve velkých dílnách a manufakturách, jejich přeměna ve skutečně společenské výrobní prostředky. Ale se společenskými výrobními prostředky a výrobky se zacházelo tak, jako by to byly stejně jako dříve výrobní prostředky a výrobky jednotlivců. Jestliže si dosud majitel pracovních prostředků přivlastňoval výrobek, protože to byl zpravidla jeho vlastní výrobek a cizí pomocná práce byla výjimkou, přivlastňoval se teď majitel pracovních prostředků výrobek nadále, ačkoli už to nebyl jeho výrobek, nýbrž výhradně výrobek cizí práce. A tak si nyní společensky vyrobené výrobky nepřivlastňovali ti, kdo opravdu uváděli do pohybu výrobní prostředky a kdo výrobky opravdu vyrobili, nýbrž kapitalista. Výrobní prostředky a výroba se staly podstatně společenskými. Jsou však podřízeny formě přivlastňování, která předpokládá individuální soukromou výrobu, při níž je každý majitelem svého vlastního výrobku a přináší jej na trh. Této formě přivlastňování je podřízen výrobní způsob, ačkoli ruší její předpoklad.*) V tomto rozporu, který propůjčuje novému výrobnímu způsobu jeho kapitalistický charakter, je už v zárodku obsažená celá kolize přítomnosti. Čím víc nový výrobní způsob ovládal všechna rozhodující odvětví výroby a všechny ekonomicky rozhodující země a tím vytlačoval individuální výrobu, až z ní zůstaly jen bezvýznamné zbytky, tím víc musela bít do očí neslučitelnost společenské výroby a kapitalistického přivlastňování.
První kapitalisté našli, jak jsme uvedli, formu námezdní práce už hotovou. Ale námezdní práci jen jako výjimku, jako vedlejší zaměstnání, jako výpomoc, jako něco přechodného. Zemědělec, který chodil občas nádeničit, měl několik jiter vlastní půdy, na nichž se mohl přinejhorším uživit. Cechovní řády pečovaly o to, aby se dnešní tovaryš stal zítra mistrem. To všechno se změnilo, jakmile se výrobní prostředky změnily ve výrobní prostředky společenské a soustředily se v rukou kapitalistů. Výrobní prostředky i výrobky malého individuálního výrobce ztrácely stále víc na ceně; nezbylo mu nakonec nic jiného než jít pracovat za mzdu ke kapitalistovi. Námezdní práce, dříve výjimka a výpomoc, se stala pravidlem a základní formou celé výroby; dříve byla vedlejším zaměstnáním, teď se stala dělníkovou výhradní činností. Občasný námezdní dělník se změnil v námezdního dělníka doživotního. Množství doživotních námezdních dělníků se k tomu ještě kolosálně zvětšilo tím, že se současně zhroutil feudální řád, že byly rozpuštěny družiny feudálních pánů a rolníci vypuzeni ze svých usedlostí atd. Dovršila se rozluka mezi výrobními prostředky koncentrovanými v rukou kapitalistů na jedné straně a mezi výrobci, kterým nezbylo nic jiného než jejich pracovní síla, na druhé straně. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním se vyjevuje jako protiklad mezi proletariátem a buržoazií.
Viděli jsme, že se kapitalistický výrobní způsob vklínil do společnosti výrobců zboží, individuálních výrobců, jejichž společenské spojení se prostředkovalo směnou jejich výrobků. Ale každá společnost založená na výrobě zboží má tu zvláštnost, že v ní výrobci ztratili vládu nad svými vlastními společenskými vztahy. Každý vyrábí se svými nahodilými výrobními prostředky pro sebe a pro svou zvláštní potřebu směny. Nikdo neví, kolik toho druhu zboží, který vyrábí, přichází na trh, kolik je ho vůbec zapotřebí, nikdo neví, zda po jeho individuálním výrobku je skutečně poptávka, zda se mu uhradí náklady nebo zda bude vůbec moci prodat. Ve společenské výrobě panuje anarchie. Ale zbožní výroba, jako každá jiná forma výroby, má své vlastní, inherentní, od ní neoddělitelné zákony a tyto zákony se prosazují navzdory anarchii, v ní a s její pomocí. Vycházejí najevo v jediné nadále trvající formě společenského spojení, ve směně, a uplatňují se vůči jednotlivým výrobcům jako donucovací zákony konkurence. Jsou tedy zpočátku neznámé i těmto výrobců samým a ti je musí teprve postupně odhalovat dlouhou zkušeností. Prosazují se tedy bez výrobců a proti výrobcům jako slepě působící přírodní zákony jejich výrobní formy. Výrobek ovládá výrobce.
Ve středověké společnosti, zejména v prvních staletích, byla výroba zaměřena v podstatě na vlastní spotřebu. Uspokojovala převážně jen potřeby výrobce a jeho rodiny. Tam, kde existovaly, jako na venkově, vztahy osobní závislosti, přispívala také k uspokojování potřeb feudálního pána. Nebyla tu tedy žádná směna, výrobky proto také nenabývaly charakteru zboží. Rolníkova rodina vyráběla skoro všechno, co potřebovala, nářadí a oděv, stejně jako potraviny. Teprve když už dospěla tak daleko, že vyráběla přebytek nad svou vlastní potřebu a nad naturální dávky, jimiž byla povinována feudálnímu pánovi, teprve pak vyráběla také zboží; tento přebytek, vržený do společenské směny, nabízený na prodej, se stával zbožím. Městští řemeslníci museli ovšem vyrábět pro směnu hned od začátku. Ale i oni si obstarávali většinu předmětů své vlastní potřeby sami; měli zahrady a políčka, vyháněli svůj dobytek do obecního lesa, který jim kromě toho poskytoval užitkové dřevo i palivo, ženy předly len, vlnu atd. Výroba pro směnu, zbožní výroba, teprve vznikala. Odtud i omezená směna, omezený trh, stabilní způsob výroby, lokální uzavřenost navenek a lokální sjednocení dovnitř; marka na venkově, cech ve městě.
Ale s rozšířením zbožní výroby a zejména s nástupem kapitalistického výrobního způsobu začaly také zřejměji a mocněji působit dosud dřímající zákony zbožní výroby. Staré svazky se uvolnily, staré přehrady byly prolomeny, výrobci se stále víc měnili v nezávislé, izolované výrobce zboží. Anarchie společenské výroby vycházela najevo a stále víc se vyhrocovala. Ale hlavní nástroj, jímž kapitalistický výrobní způsob stupňoval tuto arnarchii ve společenské výrobě, byl pravým opakem anarchie: vzůstající organizace výroby jako společenské výroby v každém jednotlivém výrobním podniku. Touto pákou skoncoval se starou pokojnou stabilitou. Kde byla zavedena v některém průmyslovém odvětví, nestrpěla vedle sebe žádnou starší výrobní metodu. Kde se zmocnila řemesla, tam zničila staré řemeslo. Pracoviště se stalo bojištěm. Velké zeměpisné objevy a kolonizace, která po nich následovala, zmnohonásobily odbytiště a urychlily přeměnu řemesla v manufakturu. Vypukl nejen boj mezi jednotlivými místními výrobci; místní boje se rozrůstaly v boje národní, v obchodní války z 17. a 18.století.166) S velkým průmyslem a vytvořeníms světového trhu se tento boj stal nakonec všeobecným a zároveň nabyl neslýchané prudkosti. V boji o existenci mezi jednotlivými kapitalisty i mezi celými průmysly a celými zeměmi rozhoduje to, nakolik příznivé jsou jejich přírodní nebo vytvořené výrobní podmínky. Poražený je bez milosti odstraněn. Je to darwinovský boj o individuální existenci, přenesený s umocněnou zběsilostí z přírody do společnosti. Přirozený postoj zvířete se jeví jako vrchol lidského vývoje. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním se tu pak jeví jako protiklad mezi organizací výroby v jednotlivé továrně a mezi anarchií výroby v celé společnosti.
Kapitalistický výrobní způsob se pohybuje v obou těchto jevových formách rozporu, který je mu v důsledku jeho původu imanentní, opisuje bezvýchodně onen "bludný kruh", který v něm objevil už Fourier. Fourier ovšem ve své době ještě nemohl vidět, že tento kruh se postupně zužuje, že tento pohyb je spíše spirála a musí dospět ke svému konci, stejně jako pohyb planet, srážkou se středem. Právě hybná síla společenské anarchie výroby mění velkou většinu lidí stále více v proletáře, a právě proletářské masy nakonec s anarchií výroby skoncují. Hybná síla sociální anarchie výroby mění nekonečnou zdokonalitelnost strojů ve velkém průmyslu v kategorický příkaz pro každého jednotlivého průmyslového kapitalistu, aby po trestem zániku stále zdokonaloval své stroje. Ale zdokonalovat stroje znamená učinit lidskou práci přebytečnou. Jestliže zavádění a rozmnožování strojů znamená vytlačování miliónů ručních dělníků malým počtem strojních dělníků, pak zlepšování strojů znamená vytlačování stále většího množství strojních dělníků samých a konec konců vytvoření jistého počtu pohotových námezdních dělníků, převyšujícího průměrný počet, který kapitál potřebuje zaměstnat, vytvoření úplné průmyslové rezervní armády, jak jsem ji nazval už roku 1845,**) která je k dispozici pro dobu, kdy průmysl pracuje plnou parou, a je vyhozena na dlažbu, jakmile nastane nevyhnutelný krach,  který je vždycky olověným závažím na nohou dělnické třídy v jejím existenčním boji s kapitálem, regulátorem udržujícím mzdy na tak nízké úrovni, jak to odpovídá potřebám kapitálu. Tak dochází k tomu, že stroje, abychom to řekli Marxovými slovy, se stávají nejmocnějším bojovým prostředkem kapitálu proti dělnické třídě, že pracovní prostředek neustále vyráží dělníkovi z rukou životní prostředek, že se dělníkův vlastní výrobek mění v nástroj porobení dělníka.167) Tak dochází k tomu, že zhospodárnění pracovních prostředků je od samého počátku zároveň nejbezohlednějším mrháním pracovní silou a loupením normálních předpokladů fungování práce;168) že stroje, nejmohutnější prostředek ke zkrácení pracovní doby, se zvrhají v nejjistější prostředek, jak přeměnit celou dobu života dělníkova i jeho rodiny v pracovní dobu, která by byla k dispozici pro zhodnocení kapitálu; tak dochází k tomu, že nadměrná práce jedněch je předpokladem pro nezaměstnanost druhých a že velký průmysl, který se pachtí po celém světě za novými spotřebiteli, omezuje doma spotřebu mas na hladové minimum, a tím si podkopává svůj vlastní vnitřní trh. "Zákon, udržující relativní přebytek obyvatelstva čili průmyslovou rezervní armádu v rovnováze s rozsahem a energií akumulace kapitálu, přikovává dělníka ke kapitálu pevněji než Hefaistovy klíny přikovaly Promethea ke skále. Podmiňuje akumulaci bídy, odpovídající akumulaci kapitálu. Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál." (Marx, "Kapitál", s. 671.)169) A očekávat od kapitalistického výrobního způsobu jiné rozdělování výrobků by znamenalo žádat, aby elektrody baterie, dokud jsou na ni zapojeny, nerozkládaly vodu a neuvolňovaly na kladném pólu kyslík a na záporném vodík.
Viděli jsme, jak  na nejvyšší míru vystupňovaná zdokonalitelnost moderních strojů se v důsledku anarchie výroby ve společnosti mění v kategorický příkaz pro jednotlivého průmyslového kapitalistu, aby neustále zlepšoval své stroje, aby neustále zvyšoval jejich produktivitu. A ve stejný kategorický příkaz se pro něj mění pouhá faktická možnost zvětšovat okruh své výroby. Nesmírná rozpínavost velkého průmyslu, proti níž je rozpínavost plynů pouhou dětskou hrou, se nám jeví jako kvalitativní  a kvantitativní potřeba rozšiřování, která hravě zdolává jakýkoli protitlak. Protitlak tvoří spotřeba, odbyt, trhy pro výrobky velkého průmyslu. Ale schopnost trhů rozšiřovat se extenzívně i intezívně je především ovládána zcela jinými zákony, které nepůsobí ani zdaleka tak energicky. Rozšiřování trhů nemůže držet krok s rozšiřováním výroby. Kolize se stává nevyhnutelnou, a protože nemůže dosáhnout řešení, dokud nerozmetá sám kapitalistický výrobní způsob, stává se periodickou. Kapitalistická výroba vytváří nový "bludný kruh".
A opravdu, od roku 1825, kdy vypukla první všeobecná krize, se asi tak jednou za deset let celý průmyslový i obchodní svět, výroba a směna všech civilizovaných národů a jejich víceméně barbarských přívěsků vykolejí. Styky váznou, trhy jsou přeplněny, výrobky zůstávají hromadně ležet a není pro ně odbyt, hotové peníze mizejí, úvěr se ztrácí, továrny stojí, pracující masy mají nedostatek životních prostředků, protože jich vyrobily příliš mnoho, bankrot stíhá bankrot, dražba dražbu. Stagnace trvá léta, výrobní síly a výrobky se hromadně promrhávají a ničí, až nahromaděné spousty zboží, víceméně znehodnocené, konečně zase odplynou, až se výroba a směna dostanou pozvolna zase do chodu. Tempo se postupně zrychluje, mění se v klus, průmyslový klus přechází v cval, a ten se zase stupňuje až v nezadržitelný trysk, v dokonalé průmyslové, obchodní, úvěrové a spekulační steeple-chase, a nakonec se po nejkrkolomnějších skocích zase octne - v příkopu krachu. A tak stále znovu. Od roku 1825 jsme to zažili už pětkrát a v tomto okamžiku (1877) se toho dožíváme pošesté. A charakter těchto krizí je tak výrazný, že je všechny vystihl Fourier, když označil první z nich za crise pléthorique, krizi z nadbytku.170)
V krizích rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním násilně propuká. Oběh zboží je na čas zničen; oběživo, peníze se stávají překážkou oběhu; všechny zákony zbožní výroby a oběhu zboží jsou postaveny na hlavu. Ekonomická kolize dosáhla svého vrcholu: způsob výroby se bouří proti způsobu směny.
Fakt, že společenská organizace výroby uvnitř továrny dospěla až k bodu, kdy je už neslučitelná s anarchií výroby ve společnosti, trvající vedle ní a nad ní, tento fakt se násilnou koncentrací kapitálů, která se uskutečňuje za krizí ruinováním mnoha velkých a ještě více malých kapitalistů, stává zřejmým i samým kapitalistům. Celý mechanismus kapitalistického výrobního způsobu selhává pod tlakem výrobních sil, která sám zplodil. Nemůže už celou tuto masu výrobních prostředků přeměnit v kapitál; výrobní prostředky zahálejí, a právě proto musí zahálet i průmyslové rezervní armáda. Výrobních prostředků, životních prostředků, pohotových dělníků, všech prvků výroby a obecného bohatství je nadbytek. Ale "nadbytek se stává zdrojem nouze a nedostatku" (Fourier), protože právě on zabraňuje přeměně výrobních a   životních prostředků v kapitál. Neboť v kapitalistické společnosti nemohou výrobní prostředky začít působit, pokud se napřed nezmění v kapitál, v prostředek vykořisťování lidské pracovní síly. Nutnost, aby výrobní a životní prostředky nabyly vlastnosti kapitálu, stojí mezi nimi a dělníky jako přízrak. Jen ona zabraňuje tomu, aby se věcné a osobní páky výroby spojily; jen ona zakazuje výrobním prostředkům, aby fungovaly, dělníkům, aby pracovali a žili. Na jedné straně je tedy kapitalistický výrobní způsob usvědčován z neschopnsoti nadále spravovat tyto výrobní síly. Na druhé straně volají samy tyto výrobní síly stále naléhavěji po rušení tohoto rozporu, po tom, aby byly zbaveny své vlastnosti kapitálu, po faktickém uznání svého charakteru společenských výrobních sil.
A právě tento protiklad mohutně rostoucích výrobních sil proti jejich kapitálovým vlastnostem, tento stále se stupňující nátlak na uznání jejich společenské povahy nutí samu kapitalistickou třídu, a to stále víc, aby s nimi zacházela, pokud je to za kapitálového vztahu vůbec možné, jako se společenskými výrobními silami. Jak období, kdy průmysl běží na plné obrátky, období bezmezně nafouklého úvěru, tak i sám krach vyvolaný zhroucením velkých kapitalistických podniků vedou k té formě zespolečenštění větších mas výrobních prostředků, s níž se setkáváme v různých druzích akciových společností. Některé z těchto výrobních a spojovacích prostředků jsou už od počátku tak obrovité, že vylučují, jako například železnice, jakoukoli jinou formu kapitalistického vykořisťování. Na jistém stupni vývoje už nestačí ani tato forma; velkovýrobci v témž průmyslovém odvětví uvnitř dané země se spojují v "trust", sdružení, jehož účelem je regulace výroby; určují celkové množství, které se má vyrobit, rozdělují si je mezi sebou a tak si vynucují předem stanovenou prodejní cenu. Protože se však takové trusty, jakmile přijde špatná doba pro obchod, většinou rozpadnou, dohánějí právě tím k ještě soustředěnějšímu zespolečenštění: celé průmyslové odvětví se mění v jedinou velkou akciovou společnost a domácí konkurence ustupuje domácímu monopolu této jedné společnosti; tak tomu bylo už roku 1890 s anglickou výrobou alkálií, která je teď po splynutí všech 48 velkých továren v rukou jediné, jednotně řízené společnosti s kapitálem 120 miliónů marek.
V trustech se svobodná konkurence zvrhá v monopol, neplánovitá výroba kapitalistické společnosti kapituluje před plánovitou výrobou nadcházející socialistické společnosti. Zprvu ovšem ještě k užitku a prospěchu kapitalistů. Zde se ale vykořisťování stává tak zřejmým, že musí zkrachovat. Žádný národ by si nedal líbit výrobu řízenou trusty, tak nezahalené vykořisťování celku malou bandou několika střihačů kupónů.
Ať tak či onak, s trusty nebo bez trustů, nakonec musí řízení výroby převzít oficiální představitel kapitalistické společnosti, stát.***) Tato nutnost přeměny ve státní vlastnictví se nejdříve objevuje u velkých spojovacích podniků: u pošty, telegrafu, železnic.
Jestliže krize odhalily neschopnost buržoazie k tomu, aby nadále spravovala moderní výrobní síly, pak přeměna velkých výrobních a spojovacích podniků v akciové společnosti, trusty a státní vlastnictví ukazuje, že pro tento účel je buržoazie postradatelná. Všechny společenské funkce kapitalistovy obstarávají dnes placení zaměstnanci.  Kapitalista dnes už nekoná žádnou společenskou funkci kromě shrabování důchodů, stříhání kupónů a hry na burze, kde se různí kapitalisté navzájem obírají o svůj kapitál. Vytlačoval-li kapitalistický výrobní způsob zprvu dělníky, vytlačuje teď kapitalisty a zařazuje je právě tak jako dělníky mezi přebytečné obyvatelstvo, i když zprvu ještě ne do průmyslové rezervní armády.
Ale ani přeměna v akciové společnosti a trusty, ani přeměna ve státní vlastnictví nezbavuje výrobní síly vlastnosti kapitálu. U akciových společností a trustů je to nabíledni. A moderní stát je opět jen organizace, kterou si vytváří buržoazní společnost, aby zachovala všeobecné vnější podmínky kapitalistického výrobního způsobu proti zásahům jak dělníků, tak  jednotlivých kapitalistů. Moderní stát, ať už má jakoukoli formu, je v podstatě kapitalistický stroj, stát kapitalistů, pomyslný celkový kapitalista. Čím víc výrobních sil přebírá do svého vlastnictví, tím víc se stává skutečným celkovým kapitalistou, tím víc občanů vykořisťuje. Dělníci zůstávají námezdními dělníky, proletáři. Kapitálový vztah není zrušen, naopak, je nanejvýš vyhrocen. Ale v nejvyšším bodu se zvrací. Státní vlastnictví výrobních sil není řešením konfliktu, ale skrývá v sobě formální prostředek, nástroj řešení.
Toto řešení může záležet jen v tom, že se fakticky uzná společenská povaha moderních výrobních sil, že se tedy způsob výroby, přivlastňování a směny sladí se společenským charakterem výrobních prostředků. A to se může stát jen tak, že společnost se otevřeně a bez okolků zmocní výrobních sil, které už přerostly každé jiné řízení kromě jejího. Tím výrobci zcela vědomě uplatní společenský charakter výrobních prostředků a výrobků, který se dnes obrací proti nim samým, který periodicky rozbíjí způsob výroby i směny a prosazuje se jen násilně a ničivě jako slepě působící přírodní zákon, a tento společenský charakter se změní z příčiny poruch a periodických krachů v nejmocnější páku výroby samé.
Společensky účinné síly působí, dokud jsme je nepoznali a nepočítáme s nimi, úplně stejně jako přírodní síly: slepě, násilně, ničivě. Jakmile jsme je však poznali, jakmile jsme pochopili jejich činnost, jejich směřování, jejich účinky, záleží už jen na nás, zda je budeme stále víc podřizovat své vůli a jejich prostřednictvím dosahovat svých cílů. A obzvlášť to platí o dnešních mohutných výrobních silách. Dokud se tvrdošíjně bráníme pochopení jejich povahy a charakteru - a tomuto pochopení se vzpírá kapitalistický výrobní způsob a jeho obhájci - dotud se tyto síly prosazují navzdory nám, proti nám, dotud nás ovládají, jak jsme to podrobně vylíčili. Jamile je pochopena jejich povaha, mohou se v rukou sdružených výrobců změnit z démonických vládců v ochotné služebníky. Je to rozdíl mezi ničivou silou elektřiny v blesku za bouře a mezi spoutanou elektřinou telegrafu a obloukové lampy; je to rozdíl mezi požárem a ohněm sloužícím člověku. Až  se bude s dnešními výrobními silami zacházet podle jejich konečně poznané povahy, nastoupí na místo společenské anarchie výroby společensky plánovité řízení výroby podle potřeb celku i každého jednotlivce; tím bude kapitalistický způsob přivlastňování, v němž výrobek porobuje zprvu výrobce, potom však i přivlastňovatele, nahrazen způsobem přivlastňování výrobků založeným na povaze moderních výrobních prostředků samých; na jedné straně přímé společenské přivlastňování jako prostředek k udržování a rozšiřování výroby, na druhé straně přímo individuální přivlastňování jako prostředek k životu a požitku.
Tím, že kapitalistický výrobní způsob přeměňuje čím dál tím větší množství obyvatelstva v proletáře, vytváří moc, která je pod trestem zániku nucena provést tento převrat. Tím, že stále naléhavěji vyžaduje přeměnu velkých zespolečenštěných výrobních prostředků ve státní vlastnictví, ukazuje sám cestu k uskutečnění tohoto převratu. Proletariát se chápe státní moci a mění výrobní prostředky nejprve ve státní vlastnictví.
________________________________________________________________
*) Není tu třeba podrobně vysvětlovat, že i když forma přivlastňování zůstává táž, je charakter přivlastňování revolucionován procesem, který jsme vylíčili výše, neméně než výroba. Zda si přivlastňuji svůj vlastní výrobek, nebo výrobek jiných, to jsou samozřejmě dva velmi rozdílné druhy přivlastňování. Mimochodem: námezdní práce, v níž je už v zárodku obsažen celý kapitalistický výrobní způsob, je velmi stará; porůznu a rozptýleně doprovázela po celá staletí otroctví. Ale v kapitalistický výrobní způsob se tento zárodek mohl vyvinout až tehdy, když se pro to vytvořily dějinné předpoklady. (Engelsova poznámka.)
**) "Postavení dělnické třídy v Anglii", s. 109. (Engelsova poznámka.) Viz Marx, Engels, Spisy. Sv. 2, čes. vyd. 1957 a 1961, s. 319. (Pozn. red.)
***) Říkám: musí. Neboť jen tehdy, jestliže výrobní nebo spojovací prostředky skutečně přerostly řízení akciových společností, jestliže se tedy jejich zestátnění stalo ekonomicky nevyhnutelným, jen tehdy znamená, i když je provede dnešní stát, ekonomický pokrok, dosažení nového předstupně k tomu, aby všechny výrobní síly převzala do svých rukou sama společnost. Ale v poslední době, kdy se dal do zestátňování Bismarck, se objevil jistý falešný socialismus, který se tu a tam dokonce zvrhl v jakési přisluhování a bez okolků prohlašuje každé zestátnění, dokonce i to bismarckovské, za socialistické. Kdyby ovšem zestátnění tabáku bylo socialistické, pak by k zakladatelům socialismu patřil i Napoleon a Metternich. Když si belgický stát z naprosto všedních politických a finančních důvodů stavěl hlavní železniční tratě sám, když Bismarck bez jakékoli ekonomické nutnosti zestátní hlavní železniční tratě v Prusku, prostě proto, aby je mohl lépe zařídit a využívat pro případ války, aby si z železničních úředníků vychoval stádo hlasující pro vládu, a hlavně proto, aby si tak opatřil nový zdroj příjmů nezávislý na rozhodnutí parlamentu - pak to rozhodně nebyly přímé ani nepřímé, vědomé ani bezděčné socialistické kroky. Jinak by byly socialistickými zařízeními  i královský Seehandlung, královská porcelánová manufaktura, a dokonce i rotní krejčí u armády anebo konečně i zestátnění bordelů, které docela vážně navrhoval jakýsi chytrák ve třicátých letech za Bedřicha Viléma III. (Engelsova poznámka.)
166) Obchodní války o hegemonii v obchodě s Indií a Amerikou a o ovládnutí koloniálních trhů (zprvu Anglie, Holandsko, později Anglie, Francie). Ze všech těchto válek vyšla vítězně Anglie; koncem 18.století se v jejích rukou soustředil téměř všechen světový obchod.
167) Zde Engels cituje I.díl Marxova "Kapitálu" podle 2. něm. vydání z roku 1872. České vydání bylo pořízeno podle čtvrtého vydání.
168) Viz Karel Marx, Kapitál, díl I, 1978, s. 454.
169) Viz Karel Marx, Kapitál, díl I, 1978, s. 628-629.
170) Charles Fourier, Oeuvres completes, sv.6, Paříž 1845, s. 393-394.
________________________________________________________________
 
Lenin, V.I.: Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu
Sebrané spisy. Svazek 27, Svoboda, Praha 1986, s. 403-404
(403-404) Imperialismus je výsledkem vývoje a přímým pokračováním základních vlastností kapitalismu obecně. Avšak kapitalismus se stal kapitalistickým imperialismem až na určitém, velmi vysokém stupni svého vývoje, kdy se některé základní vlastnosti kapitalismu začaly přeměňovat ve svůj protiklad, kdy se ve všech oblastech zformovaly a projevily rysy přechodného období od kapitalismu k vyššímu společensko-ekonomickému zřízení. Ekonomicky je v tomto procesu nejdůležitější to, že kapitalistická volná konkurence byla nahrazena kapitalistickými monopoly. Volná konkurence je základní vlastností kapitalismu a zbožní výroby vůbec. Monopol je přímým protikladem volné konkurence, avšak volná konkurence se před našimi zraky začala přeměňovat v monopol, neboť vytvářela velkovýrobu, vytlačovala malovýrobu, nahrazovala velké podniky ještě většími, stupňovala koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trasty a s nimi splývající kapitál přibližně deseti bank, disponujících miliardami. Zároveň však monopoly, vyrůstající z volné konkurence, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechod od kapitalismu k vyššímu řádu.
Kdyby bylo třeba definovat imperialismus co nejstručněji, museli bychom říci, že imperialismus je monopolistické stadium kapitalismu. Taková  definice by obsahovala to nejdůležitější, neboť na jedné straně finanční kapitál je bankovním kapitálem několika největších monopolistických bank, který splynul s kapitálem monopolistických svazů průmyslníků, a na druhé straně rozdělení světa znamená přechod od koloniální politiky, která bez překážek proniká do oblastí neobsazených žádnou kapitalistickou mocností, ke koloniální politice monopolního ovládání území již zcela rozděleného světa.
Avšak příliš stručné definice, i  když jsou vhodné k vystižení toho hlavního, přece jen nedostačují, jakmile je zapotřebí konkrétně z nich odvodit některé velmi podstatné znaky jevu, který má být definován. I když tedy nezapomínáme, že všechny definice obecně mají podmíněný a relativní význam, protože nikdy nemohou obsáhnout všestranné souvislosti jevu v jeho úplném vývoji, musíme zformulovat takovou definici imperialismu, která by zahrnovala těchto pět jeho základních znaků: 1. koncentrace výroby a kapitálu, která dosáhla tak vysokého stupně, že vytvořila monopoly, jež mají v hospodářském životě rozhodující úlohu; 2. splynutí bankovního kapitálu s průmyslovým a vznik finanční oligarchie na základě tohoto "finančního kapitálu"; 3. vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá neobyčejně velkého významu; 4. vznikají mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si rozdělují svět, a 5. teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti je ukončeno. Imperialismus je kapitalismus v tom vývojovém stadiu, kdy monopoly a finanční kapitál získaly nadvládu, kdy vývoz kapitálu nabyl mimořádného významu, kdy mezinárodní trasty si začaly rozdělovat svět a kdy bylo dokončeno rozdělení celého území zeměkoule mezi největší kapitalistické státy.
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >