C.2.3. Socialismus a komunismus

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s. 245-246, 248
(245-246) Expanzívní síla výrobních prostředků rozbíjí okovy, kterými ji spoutal kapitalistický výrobní způsob. Osvobození výrobních prostředků z těchto okovů je jedinou předběžnou podmínkou nepřetržitého, stále rychlejšího vývoje výrobních sil, a tím i prakticky neomezeného stupňování výroby samé. Ale to ještě není všechno. Společenské přivlastnění výrobních prostředků odstraňuje nejen dnešní umělé brzdění výroby, nýbrž i vyslovené promrhávání a drancování výrobních sil a výrobků, které je dnes nevyhnutelným průvodcem výroby a dosahuje vrcholu v krizích. Kromě toho uvolňuje masu výrobních prostředků a výrobků pro celek tím, že odstraňuje nesmyslné rozmařilé plýtvání nynějších vládnoucích tříd a jejich politických představitelů. Možnost zajistit všem členům společnosti  prostřednictvím společenské výroby existenci, která je nejen materiálně úplně dostačující a den ode dne bohatší, nýbrž která jim zaručuje i úplný svobodný rozvoj a uplatnění jejich tělesných a duchovních vloh, tato možnost je tu nyní poprvé, ale je tu.
S převzetím výrobních prostředků společností je odstraněna zbožní výroba, a tím i vláda výrobku nad výrobci. Anarchie ve společenské výrobě je nahrazena plánovitou uvědomělou organizací. Boj o individuální existenci ustává. Teprve tím se člověk, v jistém smyslu, definitivně vyděluje z říše zvířat a vstupuje ze zvířecích podmínek do skutečně lidských. Okruh životních podmínek obklopujících lidi, který až dosud lidi ovládal, se teď dostává pod vládu a kontrolu lidí, kteří se poprvé stávají uvědomělými, skutečnými pány přírody, protože a tím že se stávají pány svého vlastního zespolečenštění. Teprve pak používají lidé s plnou znalostí věci, a tedy ovládají zákony svého vlastního společenského konání, které až dosud stály proti nim jako cizí přírodní zákony, jež je ovládaly. Vlastní zespolečenštění lidí, které dosud stálo proti nim, jako by jim je příroda a dějiny vnutily, se teď stává jejich svobodným činem. Objektivní cizí mocnosti, které až dosud ovládaly dějiny, se dostávají pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami, teprve pak budou mít společenské příčiny, které uvedli do pohybu, převážně a ve stále rostoucí míře i účinky, které chtěli. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.
(248) Proletariát se chápe veřejné moci a z této moci přeměňuje společenské výrobní prostředky, které se buržoazii vymykají z rukou, ve veřejné vlastnictví. Tímto aktem osvobozuje proletariát výrobní prostředky od jejich dosavadní vlastnosti kapitálu a dává jejich společenskému charakteru plný průchod, aby se prosadil. Od nynějška se stává možnou společenská výroba podle předem určeného plánu. Vývoj výroby činí další existenci různých společenských tříd anachronismem. Postupně, jak mizí anarchie společenské výroby, usíná i politická autorita státu. Lidé, konečně páni svého vlastního způsobu zespolečenštění, se tím zároveň stávají pány přírody, pány sebe samých - svobodnými.
 
Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844
Svoboda, Praha 1978, s. 77
(77) Komunismus jako pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jakožto lidského sebeodcizení, a proto jako skutečné přivlastnění lidské  podstaty člověkem a pro člověka; proto jako naprostý, vědomý a v celém bohatství dosavadního vývoje uskutečněný návrat člověka pro sebe jako společenského, tj. lidského člověka. Tento komunismus je jako dovršený naturalismus = humanismu, jako dovršený humanismus = naturalismu, je opravdové vyřešení roztržky2) člověka s přírodou a s člověkem, pravé vyřešení sporu mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním a sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a rodem. Je vyřešenou záhadou dějin a ví o sobě, že je tímto řešením.
________________________________________________________________
2) V orig. Widerstreit
________________________________________________________________
 
Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie
Díl III,2. Svoboda, Praha 1980, s. 335-336
(335-336) Říše svobody se začíná ve skutečnosti teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti; podle povahy věci tedy leží mimo sféru vlastní materiální výroby. Jako se musí s přírodou potýkat divoch, aby uspokojoval své potřeby, aby uchoval a reprodukoval svůj život, musí se s ní potýkat i civilizovaný člověk a musí to dělat ve všech společenských formách a ze všech možných způsobů výroby. A tím, jak se člověk vyvíjí, roste i tato říše přírodní nutnosti, protože rostou i potřeby; ale zároveň se rozšiřují výrobní síly, které uspokojují tyto potřeby. Svoboda v této oblasti může být pouze v tom, že zespolečenštěný člověk, sdružení výrobci řídí tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společné kontrole, místo aby jí byli ovládáni jako slepou silou; uskutečňují ji s nejmenším vynaložením sil a podmínek, které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejadekvátnější. Ale přesto to spadá stále do říše nutnosti. Za ní začíná rozvoj lidských sil, který je sám sobě účelem, pravá říše svobody, která však může vykvést jen na této říši nezbytnosti jako na své základně. Zkrácení pracovního dne je základní podmínkou.
 
Marx, K.: Kritika Gothajského programu
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s. 48-50
(48-50) Ve společnosti sdružených výrobců, založené na společném vlastnictví výrobních prostředků, nesměňují výrobci své výrobky; rovněž práce vynaložená na výrobky se tu neprojevuje jako hodnota těchto výrobků, jako jejich věcná vlastnost, protože tady, na rozdíl od kapitalistické společnosti, jsou individuální práce nikoli už oklikou, nýbrž bezprostředně součástí celkové práce. Výraz "výtěžek práce", který je i dnes třeba zavrhnout pro jeho dvojznačnost, ztrácí tak jakýkoli smysl.
Máme tu co dělat ne s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou, která právě vychází z kapitalistické společnosti; která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřské znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází. Proto dostává jednotlivý výrobce - po srážkách - přesně to, co společnosti dává. To, co jí dal, je jeho individuální množství práce. Společenský pracovní den je například součtem individuálních pracovních hodin. Individuální pracovní doba jednotlivého výrobce je ta část společenského pracovního dne, kterou dodal, jeho podíl na něm. Od společnosti dostane potvrzení, že dostal tolik a tolik práce (po srážce z jeho práce na společné fondy), a na toto potvrzení si ze společenské zásoby spotřebních prostředků vezme právě tolik, kolik stojí stejné množství práce. Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě.
Platí tu zřejmě táž zásada, kterou se řídí směna zboží, pokud je to směna stejných hodnot. Obsah i forma se změnily, protože za změněných okolností nikdo nemůže dávat nic kromě své práce a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přecházet nic kromě individuálních spotřebních prostředků. Při jejich rozdělování mezi jednotlivé výrobce platí však táž zásada jako při směně zbožních ekvivalentů, směňuje se stejné množství práce v jedné formě za stejné množství práce v jiné formě.
Rovné právo je tu tedy - v zásadě - stále ještě buržoazní právo, ačkoli zásada a praxe nejsou už  na štíru, zatímco při směně zboží dochází ke směně ekvivalentů jen v průměru, a ne v každém jednotlivém případě.
Přes tento pokrok nepřekračuje toto rovné právo stále ještě buržoazní meze. Právo výrobců je úměrné práci, kterou dodávají; rovnost tkví v tom, že se měří stejným měřítkem, prací. Ale jeden člověk je tělesně nebo duševně zdatnější než druhý, a dodá tedy za tutéž dobu více práce nebo může pracovat déle; a práce, má-li být měřítkem, musí být určena co do rozsahu nebo co do intenzity, jinak by přestala být měřítkem. Toto rovné právo je nerovným právem za nerovnou práci. Neuznává třídní rozdíly, protože jeden jako druhý je jen dělníkem; uznává však mlčky nestejné individuální nadání a tím i pracovní schopnost dělníků1) jako přirozené výsady. Je to tedy co do svého obsahu právo nerovnosti jako každé právo. Co do své povahy může právo záležet jen v uplatnění stejného měřítka; ale nestejné jedince (a nebyli by to různí jedinci, kdyby nebyli nestejní)  lze měřit stejným měřítkem jen potud, pokud je postavíme pod stejný zorný úhel, pokud se na ně díváme jen po určité stránce, například v tomto případě pokud na ně hledíme jen jako na dělníky a nevidíme-li na nich nic jiného, nedbáme-li ničeho jiného. Dále: jeden dělník je ženatý, druhý není; jeden má víc dětí než druhý atd.atd. Při stejném pracovním výkonu a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu dostává tedy jeden fakticky víc než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo všech těchto nesrovnalostí, muselo by být spíše nerovné než rovné.2)
Tyto nesrovnalosti jsou však nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, která po dlouhých porodních bolestech právě vyšla z kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy na vyšším stupni než ekonomická struktura a jí podmíněný kulturní vývoj společnosti.
Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem - teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!
Zabýval jsem se podrobněji jak "nezkráceným výtěžkem práce", tak i "rovným právem" a "spravedlivým rozdělováním", abych ukázal, jaký je to hřích, chce-li někdo jednak znovu vnucovat naší straně jako dogmata představy, které měly smysl kdysi, dnes však je to jen pár bezcenných zastaralých frází, jednak překrucuje-li se realistické pojetí, které bylo straně s takovou námahou vštípeno a nyní v ní konečně zapustilo kořeny, ideologickými, právními a jinými floskulemi obvyklými u demokratů a francouzských socialistů.
Nehledě k tomu, co jsem dosud vyložil, by bylo vůbec chybou pokládat takzvané rozdělování za podstatu a klást na ně hlavní důraz.
Každé rozdělování spotřebních prostředků je jen důsledkem rozdělení výrobních podmínek samých; toto rozdělení však vyjadřuje sám charakter výrobního způsobu. Kapitalistický výrobní způsob spočívá například v tom, že věcné výrobní podmínky jsou přiděleny nedělníkům v podobě kapitálového a pozemkového vlastnictví, zatímco masy vlastní jen osobní výrobní podmínku, pracovní  sílu. Jsou-li prvky výroby takto rozděleny, vyplývá z toho samo sebou nynější rozdělování spotřebních prostředků. Jsou-li věcné výrobní podmínky sdruženým vlastnictvím dělníků samých, vyplývá z toho rovněž jiné rozdělování spotřebních prostředků než dnes. Vulgární socialismus se naučil od buržoazních ekonomů (a od něho zase část demokracie) dívat se na rozdělování a pojednávat o něm, jako by bylo nezávislé na výrobním způsobu, a líčit proto socialismus tak, jako by se točil hlavně kolem rozdělování. Jestliže však byl skutečný vztah už dávno objasněn, proč se zase vracet zpátky?
_________________________________________________________________
1) V německém vydání z roku 1891 je slovo "dělníků" vynecháno. (Pozn.red.)
2) V německém vydání z roku 1891: muselo by být nerovné místo rovné. (Pozn.red.)
________________________________________________________________
 
Lenin, V.I.: Stát a revoluce
Sebrané spisy. Svazek 33, Svoboda, Praha 1987, s. 126-127, 127-131, 123-125, 131-134
(126-127) Čili: v první fázi komunistické společnosti (které se obvykle říká socialismus) není ještě "buržoazní právo" překonáno úplně, nýbrž jen částečně, jen úměrně již dosažené ekonomické přeměně, tj. jen ve vztahu k výrobním prostředkům. "Buržoazní právo" je prohlašuje za soukromé vlastnictví jednotlivců. Socialismus je přeměňuje ve společné vlastnictví. V tom - a jenom v tom - přestává "buržoazní právo" platit.
Ale nepřestává dál platit  ve své druhé části, jako regulátor (určovatel) rozdělování produktů a dělby práce mezi členy společnosti. "Kdo nepracuje, ať nejí" - tato socialistická zásada je už uskutečněna; za stejné množství práce stejné množství produktů - i tato socialistická zásada je už uskutečněna. Ale to ještě není komunismus, tím ještě není překonáno "buržoazní právo", které dává nestejným lidem za nestejné (fakticky nestejné) množství práce stejné množství produktů.
To je "nesrovnalost", konstatuje Marx, ale v první fázi komunismu je to nesrovnalost nevyhnutelná a propadali bychom utopismu, kdybychom se chtěli domnívat, že jakmile lidé svrhnou kapitalismus, rázem se naučí pracovat pro společnost bez jakýchkoli právních norem, nemluvě o tom, že ani ekonomické předpoklady pro takovouto přeměnu nevzniknou ihned po odstranění kapitalismu.
Ale jiné normy kromě "buržoazního práva" zatím neexistují, a proto bude i nadále zapotřebí mít stát, aby ochranou společného vlastnictví výrobních prostředků chránil rovnost v práci a rovnost v rozdělování produktů.
Stát odumírá, protože už neexistují kapitalisté, neexistují už třídy, a tedy ani nelze žádnou třídu potlačovat.
Stát však přesto ještě neodumírá úplně, protože ještě dál zde zůstává ochrana "buržoazního práva" posvěcující faktickou nerovnost. K úplnému odumření státu je zapotřebí úplný komunismus.
(127-131) Ekonomickým základem úplného odumření státu je tak vysoký stupeň vývoje komunismu, kdy postupně zanikne protiklad mezi duševní a fyzickou prací, čili zmizí jeden z nejdůležitějších zdrojů dnešní společenské nerovnosti, který však rozhodně nemůže být odstraněn naráz, pouhým převedením výrobních prostředků do společenského vlastnictví, pouhým vyvlastněním kapitalistů.
Toto vyvlastnění umožní nevídaný rozvoj produktivních sil. A vidíme-li, jak kapitalismus už dnes neuvěřitelně zdržuje tento vývoj a jak by se v lecčem mohlo pokročit kupředu na základě už dosažené dnešní techniky, jsme oprávněni s plným přesvědčením tvrdit, že vyvlastnění kapitalistů nevyhnutelně povede k nebývalému rozvoji produktivních sil lidské společnosti. Ale jak rychle bude tento rozvoj postupovat, jak rychle dospěje k překonání dělby práce, k odstranění protikladu mezi duševní a fyzickou prací, k tomu, aby se práce stala "první životní potřebou", to nevíme a vědět nemůžeme.
A proto jsme oprávněni mluvit pouze o nevyhnutelném odumírání státu, a přitom musíme zdůraznit, že to bude proces dlouhodobý, závislý na tom, jak rychle se bude vyvíjet vyšší fáze komunismu, a nechat úplně otevřenou otázku lhůt nebo konkrétních forem odumírání, protože k jejímu řešení neexistují žádné podklady.
Stát může úplně odumřít teprve tehdy, až společnost uskuteční zásadu: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, tj. až si lidé natolik zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití a až jejich práce bude natolik produktivní, že budou dobrovolně pracovat podle svých schopností. Teprve pak bude překročen "úzký obzor buržoazního práva", která každého nutí, aby nelítostně jako Shylock vypočítával, zda nepracoval o půl hodiny déle než druhý či nedostal menší mzdu než druhý. Teprve pak nebude zapotřebí, aby společnost určovala, jaké množství produktů má kdo dostat, protože každý si bude volně brát "podle svých potřeb".
Z buržoazního hlediska lze  takovéto společenské zřízení snadno prohlásit za "holou utopii" a pošklebovat se nad tím, že socialisté každému slibují právo dostávat od společnosti bez jakékoli kontroly práce jednotlivých občanů libovolné množství lanýžů, automobilů, pianin  atd. Takovými posměšky dodnes celou věc odbývá většina buržoazních "vědců", čímž dokazují leda své ignorantství a svůj prospěchářský zájem na obhajobě kapitalismu.
Ano, ignorantství, protože ani jednoho socialistu jakživ nenapadlo "slibovat" vyšší fázi komunismu, a prognózy velikých socialistů, že tato fáze nastane, nepředpokládaly ani dnešní produktivitu práce, ani dnešního maloměšťáka, schopného "zbůhdarma" - asi jako seminaristé u Pomjalovského - ničit sklady majetku společnosti a dožadovat se nemožného.
Do té doby, než nastane "vyšší" fáze komunismu, socialisté požadují nejpřísnější kontrolu míry práce a míry spotřeby ze strany společnosti a ze strany státu, avšak tato kontrola musí začít vyvlastněním kapitalistů a kontrolou kapitalistů ze strany dělníků, a tuto kontrolu nebude provádět stát byrokratů, nýbrž stát ozbrojených dělníků.
Prospěchářský zájem buržoazních ideologů (a jejich nohsledů a la páni Cereteliové, Černovové a spol.) na obhajobě kapitalismu spočívá zejména v tom, že svými spory a řečmi o vzdálené budoucnosti odvádějí pozornost od naléhavých a ožehavých problémů dnešní politiky, jako je vyvlastnění kapitalistů, přeměna všech občanů v pracovníky a zaměstnance jediného velkého "syndikátu", totiž celého státu, a úplné podřízení veškeré činnosti celého tohoto syndikátu státu opravdu demokratickému, státu sovětů dělnických a vojenských zástupců.
Když tedy učený profesor a po něm šosák a po šosákovi páni Cereteliové a Černovové mluví o pošetilých utopiích, o demagogických slibech bolševiků, o nemožnosti "zavést" socialismus, mají v podstatě na mysli právě vyšší stadium či fázi komunismu, kterou nikdo nejen nesliboval, ale ani na ni nepomýšlel, protože se "zavést" vůbec nedá.
A zde jsme dospěli k otázce vědeckého rozdílu mezi socialismem a komunismem, jíž se Engels dotkl ve své úvaze o nesprávnosti názvu "sociální demokrat", kterou jsme tu již uvedli. Politický rozdíl mezi první čili nižší a mezi vyšší fází komunismu bude patrně časem značný, ale zabývat se jím už dnes, za kapitalismu, by bylo směšné a vyzvedat jej do popředí by snad mohli leda ojedinělí anarchisté (pokud ještě vůbec mezi anarchisty zbyli lidé, kteří se ničemu nenaučili po "plechanovovské" přeměně Kropotkinů, Grava, Cornelissena a dalších anarchistických "hvězd" v sociálšovinisty nebo v zákopové anarchisty, jak se vyjádřil Ge, jeden z nemnoha anarchistů, kteří si zachovali čest a svědomí).
Vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem je však jasný. To, čemu se obvykle říká socialismus, Marx nazval "první" neboli nižší fází komunistické společnosti. Pokud se výrobní prostředky stávají společným vlastnictvím, potud je výraz "komunismus" i zde použitelný, nezapomeneme-li na to, že jde o neúplný komunismus. Velký význam Marxových vysvětlivek spočívá v tom, že zde důsledně uplatňuje materialistickou dialektiku, učení o vývoji, a že komunismus zkoumá jako něco, co se vyvíjí z kapitalismu. Místo scholasticky vyspekulovaných, "vykonstruovaných" definicí a neplodných sporů o slovíčka (co je socialismus a co je komunismus) analyzuje Marx to, co by se dalo označit za stupně ekonomické zralosti komunismu.
Ve své první fázi, na svém prvním stupni nemůže být komunismus ještě ekonomicky zcela zralý, zcela prost tradicí či pozůstatků kapitalismu. Z toho pak vyplývá takový zajímavý jev, jako je zachování "úzkého obzoru buržoazního práva" ještě v první fázi komunismu. Buržoazní právo vztahující se na rozdělování spotřebních předmětů samozřejmě nezbytně předpokládá i buržoazní stát, neboť právo není ničím bez aparátu schopného donucovat lidi k dodržování právních norem.
Z toho tedy vyplývá, že i za komunismu zůstane ještě po určitou dobu zachováno nejenom buržoazní právo, nýbrž i buržoazní stát, jenže bez buržoazie!
Někdo v tom snad může vidět paradox nebo prostě dialektické žonglování s myšlenkami, jak to marxismu často vytýkají lidé, kteří si nedali ani trochu práce, aby prostudovali jeho nevšedně hluboký obsah.
Ve skutečnosti nám však život na každém kroku ukazuje pozůstatky starého v novém jak v přírodě, tak i ve společnosti. A Marx nepřesunul do komunismu kousek "buržoazního" práva svévolně, ale vzal z něho jen to, co je pro společnost vycházející z lůna kapitalismu ekonomicky a politicky nezbytné.
(123-125) V Kritice gothajského programu Marx podrobně vyvrací Lassallovu myšlenku, že dělníci budou za socialismu dostávat "nezkrácený" čili "plný výtěžek své práce". Dokazuje, že z úhrnného společenského produktu práce celé společnosti je nutné vyčlenit jednak rezervní fond, jednak fond na rozšiřování výroby a jednak fond na amortizaci "opotřebených" strojů atd., a dále pak ze spotřebních předmětů fond nákladů na administrativu, školy, nemocnice, starobince apod.
Místo mlhavé, nejasné a povšechné Lassallovy fráze ("plný výtěžek práce dělníkovi) Marx střízlivě vypočítává, jak právě socialistická společnost bude muset hospodařit. A když přistupuje ke konkrétní analýze životních podmínek ve společnosti, kde už nebude existovat kapitalismus, říká:
"Máme tu co činit" (při analýze programu dělnické strany) "nikoli s takovou komunistickou společností, jež se vyvinula na své vlastní základně, ale naopak s takovou společností, jež se právě rodí ze společnosti kapitalistické a je tedy po všech stránkách, ekonomicky, morálně a duchovně poznamenána mateřskými znaménky staré společnosti, z jejíhož lůna vychází".
Právě tuto komunistickou společnost, která zrovna vyšla z lůna kapitalismu a je ještě ve všem všudy poznamenána mateřskými znameními staré společnosti, nazývá Marx "první" neboli nižší fází komunistické společnosti.
Výrobní prostředky už přestaly být soukromým vlastnictvím jednotlivců. Výrobní prostředky patří celé společnosti. Každý člen společnosti vykonávající určitou část společensky nutné práce, dostává od společnosti potvrzení, že odvedl tolik a tolik práce. Na základě tohoto potvrzení pak dostává ze společných skladů spotřebních předmětů příslušné množství produktů. Každý dělník tedy po odpočtu onoho dílu práce, jejíž výtěžek plyne do společného fondu, dostává od společnosti tolik, kolik jí dal.
Zdánlivě tu vládne "rovnost".
Ale když Lassalle o takovýchto společenských poměrech (kterým se obvykle říká socialismus, Marx je však nazývá první fáze komunismu) tvrdí, že tu jde o "spravedlivé rozdělování", o "rovné právo každého na stejný výtěžek práce", pak se Lassalle mýlí, a Marx jeho omyl vysvětluje.
"Rovné právo to skutečně je," říká Marx, ale je to ještě stále "buržoazní  právo", které jako každé právo předpokládá nerovnost. Každé právo je aplikací stejného měřítka na různé lidi, kteří ve skutečnosti nejsou stejní, nejsou si navzájem rovni; a proto je "rovné právo" porušení rovnosti a nespravedlnost. Po vykonání stejného dílu společenské práce skutečně dostává jeden jako druhý (po odečtení uvedených srážek) stejný díl společenského produktu.
Jenže lidé si nejsou ve všem rovni: jeden je silnější a druhý slabší, jeden je ženatý a druhý ne, jeden má víc dětí a druhý méně atd.
"Při stejném pracovním výkonu, a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu," uzavírá Marx, "dostává tedy jeden fakticky víc než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo těchto nesrovnalostí, muselo by být spíše nerovné než rovné..."
První fáze komunismu tedy ještě nemůže zajistit spravedlnost a rovnost: rozdíly v bohatství zůstanou, a jsou to rozdíly nespravedlivé, ale nebude už možné vykořisťování člověka člověkem, protože už nikdo nebude moci uchvátit výrobní prostředky, továrny, stroje, půdu atd. do soukromého vlastnictví. Marx potírá Lassallovu nejasnou maloburžoazní frázi o "rovnosti" a "spravedlnosti" vůbec a místo toho ukazuje, jak bude probíhat vývoj komunistické společnosti, která je nucena nejprve odstranit pouze tu "nespravedlnost", že si výrobní prostředky přivlastnili jednotlivci, ale která není schopna naráz odstranit i další nespravedlnost, totiž že jsou spotřební předměty rozdělovány "podle práce" (a nikoli podle potřeb).
Vulgární ekonomové včetně buržoazních profesorů, k nimž patří i "náš" Tugan, ustavičně socialistům vytýkají, že prý zapomínají na nerovnost lidí a "sní" o tom, jak by ji odstranili. Ale jak vidíme, takové výtky svědčí leda o naprostém ignorantství pánů buržoazních ideologů.
Marx si je nejenom velmi přesně vědom nevyhnutelné nerovnosti lidí, ale bere v úvahu i to, že pouhé převedení výrobních prostředků do společného vlastnictví celé společnosti ("socialismus" v běžném pojetí) ještě neodstraňuje nedostatky v rozdělování a nespravedlnost "buržoazního práva", která bude trvat tak dlouho, dokud se budou výrobky rozdělovat "podle práce".
(131-134) Demokracie má nesmírný význam při osvobozovacím boji dělnické třídy proti kapitalismu. Avšak demokracie rozhodně není nějaká nepřekročitelná hranice, nýbrž jen jedna z etap na cestě od feudalismu ke kapitalismu a od kapitalismu ke komunismu.
Demokracie znamená rovnost a je očividné, jak velký význam má boj proletariátu za rovnost a heslo rovnosti, je-li správně chápáno ve smyslu odstranění tříd. Avšak demokracie znamená pouze formální rovnost. Ihned po nastolení rovnosti všech členů společnosti ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků, tj. rovnosti práce a rovnosti mezd, vyvstane před lidstvem nevyhnutelně otázka, že je nutné jít dále od banální rovnosti k rovnosti faktické, tj. k uskutečnění zásady: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. V jakých etapách, jakými praktickými cestami se bude lidstvo ubírat k této vyšší metě, to nevíme a ani vědět nemůžeme. Je však důležité si ujasnit, jak hluboce mylná je obvyklá buržoazní představa, že socialismus je něco mrtvého, ustrnulého, jednou provždy daného, zatímco ve skutečnosti teprve socialismem započne rychlý, opravdový, skutečně hromadný postup většiny a později vůbec všeho obyvatelstva kupředu ve všech sférách společenského i individuálního života.
Demokracie je forma státu, jedna z jeho variant. A proto představuje jako každý stát organizované, systematické uplatňování násilí vůči lidem. To na jedné straně. Ale na druhé straně demokracie formálně uznává rovnost mezi občany, rovné právo všech určovat, jaké má mít stát zřízení, a jak má být spravován. A to zase souvisí s tím, že demokracie na jistém stupni svého vývoje především stmeluje revoluční třídu, proletariát, proti kapitalismu a umožňuje mu zničit, napadrť rozbít a smést z povrchu země buržoazní, i když republikánsky buržoazní státní mašinérii, tj. pravidelnou armádu, policii a vysoké úřednictvo, a nahradit ji demokratičtější, ale přece jen ještě státní mašinérií v podobě ozbrojených dělnických mas, jež jsou přechodem k všeobecné účasti lidu v milici.
"Kvantita přechází v kvalitu" i zde: takový stupeň demokratismu už přesahuje rámec buržoazní společnosti a je počátkem její socialistické přestavby. Budou-li se opravdu všichni podílet na správě státu, pak už se kapitalismus nemůže udržet. Na druhé straně ovšem rozvoj kapitalismu sám vytváří předpoklady pro to, aby se opravdu "všichni" mohli podílet na správě státu. K takovým předpokladům patří všeobecná gramotnost, které již bylo v řadě nejvyspělejších kapitalistických zemí dosaženo, dále pak "vyškolení a ukáznění" miliónů dělníků velkým a složitým zespolečenštěným aparátem pošt, železnic, velkých továren, velkoobchodů, bank atp. atp.
Za takovýchto ekonomických předpokladů je docela dobře možné přejít okamžitě, ze dne na den, k tomu, aby po svržení kapitalistů a byrokratů byli v kontrole výroby a rozdělování, v evidenci práce i produktů nahrazeni ozbrojenými dělníky, všeobecně ozbrojeným lidem. (Otázka kontroly a evidence se nesmí směšovat s otázkou vědecky vzdělaného personálu inženýrů, agronomů apod.; tito pánové, kteří dnes pracují jako podřízení kapitalistů, budou pracovat ještě lépe zítra jako podřízení ozbrojených dělníků).
Evidence a kontrola je to nejdůležitější, čeho je zapotřebí k "zorganizování" první fáze komunistické společnosti a k jejímu správnému fungování. Všichni občané se tu stávají námezdně pracujícími zaměstnanci státu představovaného ozbrojenými dělníky. Všichni občané se stávají úředníky a dělníky jediného celonárodního, státního "syndikátu". A jde jen o to, aby všichni stejně pracovali, odváděli správnou míru práce a dostávali stejný plat. Evidenci a kontrolu nad tím kapitalismus maximálně zjednodušil ve velmi prosté evidenční a kontrolní operace, které svede každý gramotný člověk a k nimž postačí znalost čtyř základních početních úkonů a vydávání patřičných stvrzenek.*)
Až takovou evidenci a takovou kontrolu kapitalistů (kteří se nyní stali zaměstnanci), jakož i pánů inteligentů, kteří si uchovali kapitalistické návyky, začne samostatně a ve všem všudy vykonávat většina lidu, pak se tato kontrola stane opravdu univerzální, všeobecnou, všelidovou, pak se jí nebude možno nijak vyhnout, "nebude se před ní kam schovat".
Celá společnost bude jedinou kanceláří a jedinou továrnou, kde bude vládnout rovnost v práci i rovnost ve mzdě.
Avšak tato "továrenská" kázeň, kterou proletariát pro vítězství nad kapitalisty, po svržení vykořisťovatelů rozšíří na celou společnost, vůbec není naším ideálem ani naším konečným cílem, nýbrž jen stupínkem, který je nezbytný k radikální očistě společnosti od špatností a ničemností kapitalistického vykořisťování a pro další postup kupředu.
Od chvíle, kdy se všichni členové společnosti, nebo alespoň jejich většina naučí sami spravovat stát, sami vezmou jeho správu do svých rukou, sami "zorganizují" kontrolu nad nepatrnou menšinou kapitalistů i nad různými individui, která by si ráda podržela kapitalistické návyky, i nad těmi dělníky, které kapitalismus hluboce zdemoralizoval, od té chvíle začíná být jakákoli státní správa vůbec zbytečná. Čím úplnější je demokracie, tím bližší je chvíle, kdy se stane zbytečnou. Čím demokratičtější je "stát", který se skládá z obzbrojených dělníků a "není už státem ve vlastním slova smyslu", tím rychleji začíná jakýkoli stát vůbec odumírat.
Neboť až se všichni naučí spravovat stát a budou opravdu samostatně řídit společenskou výrobu, samostatně vést evidenci a kontrolu příživníků, zpanštělých elementů, šejdířů a podobných "ochránců kapitalistických tradic", pak nutně nastane situace, kdy vyhnout se této všelidové evidenci a kontrole bude tak nesmírně obtížné, tak výjimečné a vzácné a patrně bude také stíháno tak rychlými a účinnými tresty (neboť ozbrojení dělníci jsou lidé praktičtí, a ne sentimentální inteligenti, takže asi sotva dovolí, aby se s nimi žertovalo), že se nezbytnost dodržovat jednoduchá, základní pravidla každého lidského soužití velmi brzy stane zvykem.
   A tehdy se dokořán otevřou dveře k přechodu od první fáze komunistické společnosti k její vyšší fázi a zároveň s tím i k úplnému odumření státu.
________________________________________________________________
*) Když stát zredukuje nejdůležitější část svých funkcí na evidenci a kontrolu prováděnou samotnými dělníky, přestává už být "politickým státem" a "společenské funkce se mění z funkcí politických v pouhé funkce administrativní" (viz výše, kapitola IV, oddíl 2, o Engelsově polemice proti anarchistům).
________________________________________________________________
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >