C.3.1. Podstata a vznik tříd

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Velká iniciativa
Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 37
(37) Třídy jsou velké skupiny lidí, které se od sebe liší svým místem v historicky pevně stanoveném systému společenské výroby, svým vztahem (většinou zakotveným a právně upraveným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tedy formou získávání a rozsahem té části společenského bohatství, kterou disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přivlastňovat práci druhé díky rozdílnému postavení v určité soustavě společenského hospodářství.
 
Marx, K.: J.Weydemeyerovi
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 28, Svoboda, Praha 1968, s. 567
(567) Co se pak mne týče, nepatří mi ani zásluha, že bych objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že bych objevil jejich vzájemný boj. Buržoazní dějepisci vylíčili dávno přede mnou, jak se tento boj tříd historicky vyvíjel, a buržoazní ekonomové popsali jejich ekonomickou anatomii. Můj přínos spočívá v tom, že jsem  1. dokázal, že existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby; 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu; 3. že tato diktatura je sama jen přechodem ke zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti.
 
Lenin, V.,I.: Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize pana Struveho
Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 440-442
(440-442) Pan Struve má naprostou pravdu, když říká, že teorie třídního boje dovršuje takříkajíc obecnou snahu sociologie převádět "prvky individuálnosti na sociální příčiny". Nejen to, teorie třídního boje poprvé uplatňuje tuto snahu tak všestranně a tak důsledně, že povyšuje sociologii na vědu. Podařilo se to díky materialistické definici pojmu "skupina". Sám o sobě je tento pojem ještě příliš neurčitý a nevyhraněný: kritérium pro rozlišování "skupin" lze spatřovat v jevech náboženských, etnografickýchk, politických, právních apod. Neexistuje závazný znak, podle něhož by se daly v každé z těchto oblastí rozlišovat jednotlivé "skupiny". Teorie třídního boje znamená ohromný pokrok vědy o společnosti právě proto, že naprosto přesně a jasně určuje metody, jak převádět individuální jevy na jevy sociální. Za prvé tato teorie vypracovala pojem společenskoekonomické formace. Za východisko zvolila skutečnost, která má stěžejní význam pro každou lidskou pospolitost, totiž způsob získávání životních prostředků, a s ním pak uvedla do souvislosti vztahy mezi lidmi utvářející se pod vlivem daných způsobů získávání životních prostředků, a v systému těchto vztahů (podle Marxovy terminologie "výrobních vztahů") zdůraznila onen základ společnosti, který se pak odívá politickoprávními formami a určitými směry společenského myšlení. Každý takový systém výrobních vztahů je podle Marxovy teorie zvláštním sociálním organismem, který má zvláštní zákony svého vzniku, fungování i přechodu ve vyšší formu, přeměny v jiný sociální organismus. Tato teorie aplikovala na sociální vědu ono objektivní a všeobecně platné vědecké kritérium opakovatelnosti, zatímco subjektivisté možnost této aplikace na sociologii popírali. Domnívali se totiž, že sociální jevy jsou tak nesmírně složité a rozmanité, že je nelze studovat, aniž bychom odlišili důležité jevy od nedůležitých, a že k takovému rozlišení je nutně zapotřebí hledisko "kriticky myslící" a "mravně vyspělé" osobnosti - čímž se šťastně dopracovali až k tomu, že z vědy o společnosti učinili řadu přikázání maloměšťácké morálky, jejíž ukázky jsme viděli u pana Michajlovského, filozofujícího o neúčelnosti dějin a o cestě vedené "světlem vědy". A právě takové názory Marxova teorie vyvrátila. Místo odlišování důležitého od nedůležitého se začalo rozlišovat mezi ekonomickou strukturou společnosti jakožto obsahem a politickou a ideovou formou: vlastní pojem ekonomické struktury byl přesně objasněn vyvrácením názoru starších ekonomů, kteří viděli zákony přírody tam, kde mají místo jedině zákony zvláštního, historicky určitého systému výrobních vztahů. Místo obecných úvah subjektivistů o "společnosti", namísto planých úvah, které se nedostaly dál než k maloburžoazním utopiím (neboť nebyla vyjasněna dokonce ani možnost zobecnit nejrozličnější sociální poměry ve zvláštní druhy sociálních organismů), se začaly zkoumat dané formy uspořádání společnosti. Za druhé činy "živých osobností" v rámci každé z těchto společenskoekohomických formací, činy nekonečně rozmanité a zdánlivě se vymykající jakékoli systematizaci, byly zobecněny a převedeny na činy skupin osobností odlišujících se od sebe úlohou v systému výrobních vztahů, podmínkami výroby, a tedy i podmínkami svého životního postavení, svými zájmy danými tímto postavením, krátce řečeno na činy tříd, jejichž boj určoval vývoj společnosti. Tím byl vyvrácen dětinsky naivní a čistě mechanický názor subjektivistů, kteří se spokojovali s nic neříkajícím tvrzením, že dějiny dělají živé osobnosti, a nechtěli zkoumat, jaká sociální situace jejich činy podmiňuje a jak. Místo subjektivismu byl vysloven názor na sociální proces jako na proces přírodně historický, což je názor, bez něhož by pochopitelně nemohla věda o společnosti existovat. Pan Struve velmi správně upozorňuje, že "ignorování osobnosti v sociologii nebo lépe řečeno její vyloučení ze sociologie je v podstatě zvláštní případ snahy o vědecké poznání" (33) a že "individuality" existují nejen v duchovním, nýbrž i ve fyzickém světě. Jde o to, že zahrnutí "individualit" pod určité všeobecné zákony bylo pro fyzický svět provedeno velmi dávno, kdežto pro oblast sociální je pevně stanovila teprve Marxova teorie.
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 184-188
(184-188) Chce-li pan Dühring svým povídáním o ovládnutí člověka člověkem jako o podmínce ovládnutí přírody člověkem říci všeobecně jen to, že celý náš nynější ekonomický stav, stupeň vývoje zemědělství a průmyslu, jehož se dnes dosáhlo, je výsledkem dějin společnosti, které se vyvíjely v třídních protikladech, ve vztazích panství a poroby, pak říká něco, co je od dob "Komunistického manifestu" už dávno všeobecně známé. Jde právě o to vysvětlit, jak třídy a vztahy panství vznikají, a má-li pro to pan Dühring stále jen jedno slovo "násilí", pak jsme s tím stejně daleko jako na začátku. Prostý fakt, že ovládaní a vykořisťovaní jsou za všech dob mnohem početnější než vládci a vykořisťovaní, že tedy skutečná síla je na straně ovládaných, stačí sám osvětlit pošetilost celé teorie násilí. Jde tedy stále ještě o vysvětlení vztahu panství a poroby.
Tyto vztahy vznikly dvojí cestou.
Lidé vstupují do dějin takoví, jací původně vyšli ze zvířecí říše v užším smyslu slova: ještě zpola zvířata, suroví, ještě bezmocní vůči silám přírody, ještě neobeznámeni se silou vlastní; proto jsou ubozí jako zvířata a téměř o nic produktivnější než ona. Panuje jistá rovnost životního postavení a pro hlavy rodin i jakási rovnost postavení společenského - přinejmenším nejsou společenské třídy, což pak ještě přetrvává v přirozeně vzniklých zemědělských společenstvích pozdějších kulturních národů. V každém takovém společenství jsou od samého začátku jisté společné zájmy, jejichž střežení musí být přeneseno na jednotlivce, i když pod dohledem všech: rozsuzování sporů, potlačování zásahů jednotlivců, které přesahují jejich pravomoc; dohled nad vodou, zvláště v teplých krajinách; konečně, za tehdejších prvotních divošských poměrů, náboženské funkce. Takovéto úřady najdeme v samorostlých společenstvích ve všech dobách, v nejstarších německých markovních společenstvích i ještě dnes v Indii. Jsou samozřejmě vybaveny jistou pravomocí a jsou počátky státní moci. Ponenáhlu vzrůstající produktivní síly; větší hustota obyvatelstva vytváří někde společné, jinde odporující si zájmy mezi jednotlivými   společenstvími a seskupování těchto společenství ve větší celky vede opět k nové dělbě práce, k vytváření orgánů pro střežení společných zájmů a obranu proti zájmům protichůdným. Tyto orgány, které už jako zástupci společných zájmů celé skupiny mají ke každému jednotlivému společenství zvláštní, podle okolností dokonce i protikladný postoj, se brzy ještě více osamostatňují, a to jednak proto, že ve světě, kde všechno probíhá přirozeně, jsou úřady skoro samozřejmě dědičné, jednak proto, že s přibýváním konfliktů s jinými skupinami jsou čím dál nepostradatelnější. Nemusíme tu líčit, jak se toto osamostatnění společenské funkce vůči společnosti mohlo časem stupňovat až k panství nad společností, jak se ten, kdo byl původně sluhou, za příznivých okolností změnil postupně v pána, jak byl tento pán podle okolností orientálním despotou nebo satrapou, řeckým rodovým knížetem, keltským náčelníkem klanu atd., do jaké míry si při této změně nakonec pomáhal i násilím, a jak se konečně jednotlivé vládnoucí osoby spojily ve vládnoucí třídu. Zde jde jen o konstatování, že základem politického panství byla všude společenská úřední funkce; a že politické panství bylo trvalé jen tehdy, jestliže plnilo tuto svou společenskou úřední funkci. Ze všech despocií, kolik jich jen nad Persií a Indií vzešlo a zašlo, věděla každá velmi přesně, že je především společným podnikatelem zajišťujícím zavodňování říčních údolí, bez něhož tam zemědělství není vůbec možné. Teprve osvícení Angličané to v Indii přehlédli; nechali zpustnout zavlažovací kanály a jezy, až je teď pravidelně se vracející hladomory konečně poučily, že zanedbali jedinou činnost, která by dala jejich panství v Indii alespoň takové oprávnění, jaké mělo panství jejich předchůdců.
Kromě tohoto tvoření tříd vznikalo však ještě něco jiného. Přirozená dělba práce uvnitř zemědělské rodiny dovolovala na jistém stupni zámožnosti začlenění jedné nebo několika cizích pracovních sil. Tak tomu bylo zvláště v těch zemích, kde se stará společenská držba půdy už rozpadla nebo kde alespoň staré společné obdělávání ustoupilo individuálnímu obdělávání podílů půdy příslušnými rodinami. Výroba se rozvinula natolik, že lidská pracovní síla mohla už vyrábět víc, než bylo nutné k její prosté obživě; byly tu prostředky k tomu, aby se mohla poskytnout obživa více pracovním silám; rovněž i prostředky k jejich zaměstnání; pracovní síla nabyla hodnoty. Ale vlastní společenství a svaz, k němuž toto společenství patřilo, neposkytovaly žádné volné, nadbytečné pracovní síly. Zato je poskytovala válka, a válka byla tak stará jako současná existence více skupin společenství vedle sebe. Až do té doby se nevědělo, co si s válečnými zajatci počít, proto je prostě pobíjeli, a ještě dříve je pojídali. Ale na tom stupni "hospodářské situace", jehož bylo teď dosaženo, nabyli hodnoty; nechávali je tedy naživu a užívali jejich práce. Tak bylo násilí, místo aby samo ovládalo hospodářskou situaci, naopak donuceno, aby jí sloužilo. Bylo vynalezeno otroctví. Otroctví se brzy stalo převládající formou výroby u všech národů, které ve svém vývoji překračovaly staré společenství, a nakonec i jednou z hlavních příčin jejich úpadku. Teprve otroctví umožnilo ve větším měřítku dělbu práce mezi zemědělstvím a průmyslem, a tím i vrcholný rozkvět starého světa, helénství. Bez otroctví by nebylo řeckého státu, řeckého umění a vědy; bez otroctví by nebylo římské říše. Bez oné základny, kterou vytvořily helénství a římská říše, by však nebylo ani moderní Evropy. Neměli bychom nikdy zapomínat, že předpokladem celého našeho ekonomického, politického a intelektuálního rozvoje je stav, v němž bylo otroctví právě tak nutné jako všeobecně uznávané. V tomto smyslu můžeme oprávněně říci: Bez antického otroctví by nebylo moderního socialismu.
Je hodně laciné vytáhnout s všeobecnými frázemi proti otroctví a podobným věcem a vysoce se mravně rozhořčovat nad jejich hanebností. Bohužel se tím neřekne nic víc, než co každý ví, totiž že tato antická zařízení už neodpovídají našim dnešním poměrům a našim pocitům, které jsou těmito poměry určeny. Nedovíme se tu však ani slovo o tom, jak tato zařízení vznikla, proč mohla existovat a jakou úlohu sehrála v dějinách. A když se s tím důkladněji seznámíme, jsme nuceni říci, ať to zní seberozporněji a sebekacířštěji, že zavedení otroctví bylo za tehdejších okolností velkým pokrokem. Je prostě fakt, že lidstvo začalo od zvířete a že proto bylo třeba barbarských, skoro zvířecích prostředků k tomu, aby se z tohoto barbarství vypracovalo. Tam, kde stará společenství přetrvala, jsou po celá tisíciletí základnou nejsurovější státní formy, orientální despocie, od Indie až po Rusko. Jen tam, kde došlo k jejich rozkladu, pokročily národy ze sebe samých dále kupředu, a jejich nejbližší ekonomický pokrok záležel v tom, že stupňovaly a rozvíjely výrobu prostřednictvím otrocké práce. Je to jasné: dokud byla lidská práce ještě tak málo produktivní, že poskytovala jen málo přebytku nad nezbytné životní prostředky, bylo stupňování produktivních sil, rozšíření obchodu, rozvoj státu a práva, položení základů pro umění a vědy umožněno jen stupňovanou dělbou práce, která musela mít nutně za základ velkou dělbu práce mezi masami, které obstarávaly jednoduchou ruční práci, a několika málo privilegovanými, kteří řídili práce, zabývali se obchodem, státními záležitostmi a později uměním a vědou. Nejjednodušší, nejpřirozenější formou této dělby práce bylo právě otroctví. Za dějinných předpokladů starého, speciálně řeckého světa se pokrok ke společnosti založené na třídních protikladech mohl uskutečnit jen ve formě otroctví. Dokonce i pro otroky to byl pokrok; váleční zajatci, z nichž se rekrutovala většina otroků, zůstávali teď alespoň naživu, kdežto dříve byli povražděni, a ještě dříve dokonce upečeni.
Při této příležitosti můžeme ještě dodat, že všechny dosavadní protiklady mezi vykořisťujícími a vykořisťovanými, vládnoucími a potlačenými třídami se dají vysvětlit z téže poměrně nevyvinuté produktivity lidské práce. Dokud je skutečně pracující obyvatelstvo zaměstnáno nezbytnou prací natolik, že mu nezbývá čas k tomu, aby obstarávalo společné záležitosti společnosti - řízení práce, státní záležitosti, právní záležitosti, umění, vědu atd. -, dotud musela vždycky být zvláštní třída, která - osvobozena od skutečné práce - obstarávala tyto věci; přičemž ovšem nikdy neopomněla nakládat pracujícím masám ve svůj vlastní prospěch stále větší pracovní břemeno. Teprve nesmírný vzrůst produktivních sil, jehož se dosáhlo velkým průmyslem, umožňuje rozdělit práci na všechny členy společnosti bez výjimky a tím omezit pracovní dobu každého jednotlivce natolik, že pro všechny zbývá dostatečné množství volného času, aby se mohli podílet na obecných záležitostech společnosti - teoretických i praktických. Teprve teď se tedy jakákoli vládnoucí a vykořisťující třída stala zbytečnou, ba stala se překážkou společenského vývoje, a teprve teď bude také nemilosrdně odstraněna, i kdyby měla k dispozici sebevíc "bezprostředního násilí".
 
Engels, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 188
(188) Zvyšování výroby ve všech odvětvích - v chovu dobytka, zemědělství, domácím řemesle - umožnilo lidské pracovní síle vyrábět víc, než bylo třeba k jejímu udržování. Současně se tím zvyšovalo denní množství práce, které připadalo na každého člena rodu, domácího společenství nebo jednotlivé rodiny. Bylo nutno  přibrat nové pracovní síly. Ty dodávala válka: váleční zajatci se stávali otroky. První velká společenská dělba práce zároveň se zvýšením produktivity práce, tedy bohatství, a s rozšířením pole výrobní činnosti nesla s sebou za daných celkových dějinných podmínek nutně otroctví. Z první velké společenské dělby práce vzniklo první velké rozštěpení společnosti na dvě třídy: na otroky a pány, na vykořisťovatele a vykořisťované.
 
Marx, K.: Bída filozofie
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 157-159
(157-159) Ekonomové si vedou prapodivně. Existují pro ně jen dva druhy institucí, umělé a přirozené. Instituce feudalismu jsou instituce umělé, instituce buržoazie jsou instituce přirozené. Podobají se v tom teologům, kteří také rozlišují dva druhy náboženství. Všechna náboženství, která nevyznávají oni, jsou lidským výmyslem, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevením božím. Když ekonomové tvrdí, že současné vztahy - vztahy buržoazní výroby - jsou přirozené, naznačují tím, že to jsou vztahy, v nichž se tvoří bohatství a vyvíjejí výrobní síly podle přírodních zákonů. Tyto vztahy samy jsou tedy přírodní zákony, nezávislé na vlivu doby. Jsou to věčné zákony, které musejí vždy řídit společnost. Dosud tedy byly dějiny, dnes už nejsou. Dějiny byly, protože byly feudální instituce, protože v těchto feudálních institucích nalézáme výrobní vztahy naprosto odlišné od výrobních vztahů buržoazní společnosti, které ekonomové vydávají za přirozené a proto věčné.
Feudalismus měl také svůj proletariát - nevolníky, kteří v sobě měli všechny zárodky buržoazie. Feudální výroba měla rovněž dva antagonistické prvky, které se také nazývají dobrou a špatnou stránkou feudalismu, aniž se přihlíží k tomu, že nakonec vždy vítězí špatná stránka nad dobrou. A právě špatná stránka tím, že vyvolává boj, vytváří pohyb tvořící dějiny. Kdyby si byli ekonomové za vlády feudalismu, nadšeni rytířskými ctnostmi, krásným souladem mezi právy a povinnostmi, patriarchálním životem měst, rozkvětem domáckého průmyslu na venkově, rozvojem průmyslu organizovaného v korporacích, ceších a gildách, zkrátka vším, co tvoří dobrou stránku feudalismu, kdyby si byli dali za úkol odstranit všechno stinné z tohoto obrazu - nevolnictví, výsady, anarchii - co by z toho bylo vzešlo? Byly by se zničily všechny prvky vyvolávající boj, a vývoj buržoazie by byl v zárodku udušen. Byli by si dali nesmyslný úkol odstranit dějiny.
Když buržoazie nabyla vrchu, neptal se už nikdo po dobré ani po špatné stránce feudalismu. Buržoazie těžila z výrobních sil, které se vyvinuly za feudalismu její zásluhou. Všechny staré ekonomické formy, občanské vztahy, které jim odpovídaly, politický řád, který byl oficiálním výrazem staré občanské společnosti, to všechno bylo rozbito.
Abychom tedy posuzovali feudální výrobu správně, musíme se na ni dívat jako na způsob výroby založený na antagonismu. Je třeba ukázat, jak se bohatství tvořilo uvnitř tohoto antagonismu, jak se výrobní síly vyvíjely současně s třídním antagonismem, jak jedna třída, špatná stránka, vada společnosti, stále vzrůstala, až dozrály hmotné podmínky jejího osvobození. Neříká to dost jasně, že způsob výroby, vztahy, v nichž se výrobní síly vyvíjejí, naprosto nejsou věčnými zákony, nýbrž že odpovídají určitému stupni vývoje lidí a jejich výrobních sil a že změna ve výrobních silách lidí nutně způsobuje změnu v jejich výrobních vztazích? Protože záleží především na tom, aby nebyly ztraceny plody civilizace, získané výrobní síly, je nutno rozbít tradiční formy, v nichž byly tyto výrobní síly vytvořeny. Od této chvíle se revoluční třída stává konzervativní.
Buržoazie začíná s proletariátem, který je sám zbytkem proletariátu z feudálních dob. Během svého historického vývoje buržoazie nutně rozvíjí svůj antagonistický charakter, který je v jejích začátcích víceméně zastřený, existuje pouze v latentním stavu. Tou měrou, jak se vyvíjí buržoazie, vyvíjí se v jejím lůně nový, moderní proletariát; mezi třídou proletářskou a třídou buržoazní se rozpoutává boj, který se zatím, než jej obě strany pocítí, zpozorují, odhadnou, pochopí a konečně nahlas vyhlásí, projevuje jen dílčími a krátkodobými konflikty, ničivými činy. Na druhé straně, mají-li všichni příslušníci moderní buržoazie stejné zájmy, pokud tvoří jednu třídu proti druhé třídě, mají naopak zájmy protichůdné, protikladné, jakmile stojí navzájem proti sobě. Tento protiklad zájmů vyplývá z ekonomických podmínek jejich buržoazního života. Den ze dne se tudíž stále jasněji ukazuje, že výrobní vztahy, v nichž se buržoazie pohybuje, nemají jednotný, jednolitý charakter, nýbrž že jsou dvojaké; že v týchž vztazích, v nichž se vyvíjejí výrobní síly, se vyvíjí i síla utlačující; že tyto vztahy vytvářejí buržoazní bohatství, tj. bohatství buržoazní třídy pouze tím, že neustále ničí bohatství jednotlivých členů této třídy a vytvářejí stále vzrůstající proletariát.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >