C.4.2. Diktatura proletariátu

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Marx, K., Občanská válka ve Francii
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 17, NPL, Praha 1965, s. 373-374
(373-374) Režim císařství je nejprostituovanější a zároveň konečnou formou oné státní moci, kterou vznikající buržoazní společnost začala vytvářet jako nástroj svého vlastního osvobození z feudalismu a kterou plně rozvinutá buržoazní společnost přeměnila nakonec v nástroj ujařmení práce kapitálem.
Přímou antitezí císařství byla Komuna. Heslo "sociální republiky", kterým pařížský proletariát přivítal únorovou revoluci, vyjadřovalo jen neurčitou touhu po republice, která měla odstranit nejen monarchickou formu třídního panství, nýbrž třídní panství samo. Komuna byla určitou formou takové republiky.
Paříž, středisko a sídlo staré vládní moci a současně sociální tvrz francouzské dělnické třídy, povstala se zbraní v rukou proti pokusu Thierse a "statkářů" obnovit a zvěčnit tuto starou vládní moc zděděnou po císařství. Paříž se mohla postavit na odpor jen proto, že se obležením zbavila armády a nahradila ji národní gardou, složenou hlavně z dělníků. Nyní šlo o to, aby se tato skutečnost stala trvalým zařízením. Proto prvním dekretem komuny byl dekret o zrušení stálé armády a jejím nahrazení ozbrojeným lidem.
Komuna se utvořila z členů městských rad, zvolených v jednotlivých čtvrtích města na základě všeobecného hlasovacího práva: tito členové rady byli odpovědní a kdykoli sesaditelní. Jejich většinu tvořili samozřejmě dělníci anebo uznávaní zástupci dělnické třídy. Komuna neměla být parlamentním, nýbrž pracovním sborem, výkonným i zákonodárným zároveň. Policie, místo aby byla jako dosud nástrojem ústřední vlády, byla ihned zbavena všech svých politických funkcí a přeměněna v odpovědný a kdykoli sesaditelný orgán Komuny. Totéž se stalo s úředníky všech ostatních správních odvětví. Počínaje členy Komuny shora až dolů, musela být veřejná služba vykonávána za dělnické mzdy. Veškeré výsady a reprezentační příplatky vysokých státních hodnostářů zmizely zároveň s těmito hodnostáři. Veřejné úřady přestaly být soukromým vlastnictvím přisluhovačů ústřední vlády. Nejen městská správa, nýbrž i veškerá iniciativa, kterou měl až dosud stát, byla vložena do rukou Komuny.
Po odstranění stálé armády a policie, těchto základů fyzické moci staré vlády, starala se Komuna ihned o to, aby neprodleně zlomila duchovní represívní moc - "moc páterů" - tím, že provedla odluku církve od státu  a vyvlastnila všechny církve jako korporace vlastnící majetek. Kněží se museli vrátit do ústraní soukromého života, aby tam po vzoru svých předchůdců, apoštolů, žili z milodarů věřících. Všechny vzdělávací instituce byly bezplatně přístupné lidu a zároveň byly oproštěny od jakéhokoli vměšování církve a státu. Tím se nejen školní vzdělání stalo dostupným každému, nýbrž i věda sama byla zbavena okovů, jimiž ji poutají třídní předsudky a vládní moc.
Soudní úředníci měli být zbaveni oné zdánlivé nezávislosti, která sloužila jen k tomu, aby zastírala jejich opovrženíhodné porobení všem střídajícím se vládám, jimž každé po řadě skládali a opět porušovali přísahu věrnosti. Jako všechny ostatní osoby ve veřejných službách měli být všichni soudci napříště volení, odpovědní a sesaditelní.
Pařížská komuna měla být samozřejmě vzorem všem velikým průmyslovým centrům Francie. Jakmile by bylo jednou komunové zřízení nastoleno v Paříži a v druhořadých centrech, musela by stará centralizovaná vláda ustoupit samosprávě výrobců i v provinciích.
 
Lenin, V.I.: Stát a revoluce
Sebrané spisy. Svazek 33, Svoboda, Praha 1987, s.71, 73-74
(71) Čím nahradit rozbitou státní mašinérii? Na tuto otázku dával Marx v roce 1847 v Komunistickém manifestu odpověď ještě zcela abstraktní, přesněji řečeno - odpověď vymezující úkoly, ale nikoli způsoby jejich řešení. Nahradit státní mašinérii "proletariátem zorganizovaným ve vládnoucí třídu", "vydobytím demokracie" - tak zněla odpověď Komunistického manifestu.
Marx se neoddával utopiím, a proto očekával, že na otázku, jakých konkrétních forem bude nabývat tato organizace proletariátu jakožto vládnoucí třídy, jakým způsobem bude tato organizace spojena s nejúplnějším a nejdůslednějším "vydobytím demokracie", že na tuto otázku odpovědí zkušenosti masového hnutí.
(73-74) Komuna tedy nahradila rozbitou státní mašinérii zdánlivě "jen" úplnější demokracií: zrušila pravidelnou armádu a zavedla bezvýhradnou volitelnost a sesaditelnost všech úředních osob. Ve skutečnosti však toto "jen" znamenalo dalekosáhlou záměnu jedněch institucí institucemi zásadně jiného druhu. Jde tu právě o typický případ "přeměny kvantity v kvalitu": demokracie uskutečněná s takovou dokonalostí a důsledností, jakou si lze vůbec představit, se mění z buržoazní demokracie v proletářskou, ze státu (= zvláštní moci k potlačování určité třídy) v něco, co už vlastně státem není.
Buržoazii a její odpor je stále ještě třeba potlačovat. Komuna to měla obzvlášť zapotřebí a jednou z příčin její porážky bylo právě to, že to nedělala dost rozhodně. Potlačujícím orgánem je tu však už většina obyvatelstva a nikoli menšina, jak tomu vždycky bývalo jak za otroctví, tak za nevolnictví, a stejně i za námezdního otroctví. A jakmile většinu lidu sama potlačuje své utlačovatele, pak už není zapotřebí mít k potlačování "zvláštní moc"! V tom smyslu stát začíná odumírat. Místo zvláštních institucí privilegované menšiny (privilegované úřednictvo, velitelský sbor pravidelné armády) může všechny tyto funkce přímo vykonávat většina sama, a čím víc se na výkonu funkcí státní moci podílí všechen lid, tím méně je této moci zapotřebí.
 
Lenin, V.I.: Proletářská revoluce a renegát Kautsky
Sebrané spisy. Svazek 37, Svoboda, Praha 1988, s. 280-281, 285-287
(280-281) Netropíme-li si posměch ze zdravého lidského rozumu a dějin, je jasné, že dokud existují různé třídy, nelze mluvit o "čisté demokracii", ale jen o třídní demokracii. (Mimochodem, "čistá demokracie" je pouze ignorantská fráze prozrazující nepochopení jak třídního boje, tak i podstaty státu, ale také nanejvýš prázdná fráze, neboť v komunistické společnosti se bude demokracie přetvářet a přeměňovat ve zvyk, bude odumírat, ale nebude nikdy "čistou" demokracií.)
"Čistá demokracie" je lživá fráze liberála, který ohlupuje dělníky. Dějiny znají buržoazní demokracii, která vystřídává feudalismus, a proletářskou demokracii, která vystřídává buržoazní demokracii...
Buržoazní demokracie, která je velkým historickým pokrokem proti středověku, zůstane vždy - a za kapitalismu nemůže nezůstat - demokracií omezenou, okleštěnou, falešnou, pokryteckou, rájem pro boháče, léčkou a balamucením pro vykořisťované, pro chudé. Právě tuto pravdu, která tvoří nejpodstatnější součást marxistického učení, "marxista" Kautsky nepochopil. Právě v této, a to podstatné otázce prokazuje Kautsky buržoazii "úsluhy", místo aby z pozic vědy kritizoval podmínky, které činí z každé buržoazní demokracie demokracii pro bohaté.
(285-287) I v tom nejdemokratičtějším buržoazním státě se utlačované masy setkávají na každém kroku s nehorázným rozporem mezi formální rovností, kterou proklamuje "demokracie" kapitalistů, a tisíci faktických omezení a machinací, které činí z proletářů námezdní otroky. Právě tento rozpor názorně ukazuje prohnilost, prolhanost a pokrytectví kapitalismu. Agitátoři a propagátoři socialismu neustále odhalují masám právě tento rozpor, aby je připravili na revoluci! A když epocha revolucí nastala, obrátil se k ní Kautsky zády a začal opěvovat půvaby odumírající buržoazní demokracie.
 Proletářská demokracie, jejíž jednou formou je sovětská moc, ve světě v dosud nevídané míře rozvinula a rozšířila demokracii právě pro obrovskou většinu obyvavatelstva, pro vykořisťované a pracující. Napsat celou knížku o demokracii, jak to udělal Kautwsky, který mluví na dvou stránkách o diktatuře a na desítkách stran o "čisté demokracii", a nepostřehnout to, znamená celou věc liberalisticky úplně překroutit.
Vezměte si zahraniční politiku. Ani v jednom, i v tom nejdemokratičtějším buržoazním státě se neprovádí otevřeně. Všude jsou masy klamány, v demokratické Francii, ve Švýcarsku, v Americe a v Anglii stokrát víc a rafinovaněji než v jiných státech. Sovětská moc strhla roušku tajemství ze zahraniční politiky revoluční cestou. To Kautsky nepostřehl, o tom mlčí, ačkoli v epoše loupeživých válek a tajných smluv o "rozdělení sfér vlivu" (tj. o rozdělení světa kapitalistickými lupiči) to má kardinální význam, neboť na tom závisí otázka míru, otázka života a smrti desetimiliónů lidí.
Vezměte si státní zřízení. Kautsky se chytá "maličkostí", dokonce i takových, že volby jsou "nepřímé" (v sovětské ústavě), ale podstatu věci nevidí. Třídní podstatu státního aparátu, státního mechanismu nevidí. V buržoazní demokracii kapitalisté odrazují masy od účasti na státní správě, od svobody shromažďování a tisku atd. tisícerými úskoky - tím obratnějšími a spolehlivěji působícími, čím vyvinutější je "čistá" demokracie. Sovětská moc první na světě (přesně řečeno druhá, neboť totéž začala dělat Pařížská komuna) zapojuje masy, a to vykořisťované masy do správy státu. Účast v buržoazním parlamentu (který nikdy neřeší nejzávažnější otázky buržoazní demokracie: ty řeší burza, banky) je pracujícím masám znemožněna tisícerými překážkami a dělníci velmi dobře vědí a cítí, vidí a přesvědčují se, že buržoazní parlament je cizí instituce, nástroj k potlačování proletářů buržoazií, instituce nepřátelské třídy, vykořisťovatelské menšiny.
Sověty jsou bezprostřední organizací pracujících a vykořisťovaných mas, usnadňují jim, aby samy budovaly stát a všestranně, jak jen je to možné, jej spravovaly. Zejména předvoj pracujících a vykořisťovaných, městský proletariát, má přitom tu výhodu, že je ve velkých podnicích nejlépe koncentrován: nejsnáze může volit a kontrolovat ty, kteří byli zvoleni. Sověty jakožto organizace automaticky usnadňují sjednocení všech pracujících a vykořisťovaných kolem jejich předvoje, proletariátu. Starý buržoazní aparát - úřednictvo, výsady plynoucí z bohatství, ze vzdělání poskytovaného buržoazií, ze styků apod. (tato faktická privilegia jsou tím rozmanitější, čím vyspělejší je buržoazní demokracie) - to všechno ve společnosti spravované sověty odpadá. Svoboda tisku přestává být pokrytectvím, neboť tiskárny a papír jsou buržoazii odebrány. Stejně je tomu s nejlepšími budovami, paláci, vilami a statkářskými usedlostmi. Sovětská moc ihned odňala vykořisťovatelům tisíce a tisíce těchto nejlepších budov, a tím učinila právo shromážďování pro masy miliónkrát "demokratičtějším", právě to právo shromažďování, bez něhož je demokracie podvodem. Nepřímé volby do vyšších stupňů sovětů, činí celý aparát méně nákladným, operativnějším a pro dělníky i rolníky přístupnějším v období, kdy život kypí a kdy je třeba, aby bylo možné zvlášť rychle odvolat svého místního zástupce nebo jej poslat na společný sjezd sovětů.
Proletářská demokracie je miliónkrát demokratičtější než kterákoli buržoazní demokracie; sovětská moc je miliónkrát demokratičtější než nejdemokratičtější buržoazní republika.
Nepostřehnout to mohl buď jen vědomý přisluhovač buržoazie, nebo člověk politicky naprosto apatický, který za zaprášenými knihami buržoazie nevidí skutečný život, člověk, který je prosáklý buržoazně demokratickými předsudky, a proto se objektivně stává náhončím buržoazie.
Nepostřehnout to mohl jen člověk, který není schopen vytyčit otázku z hlediska utlačovaných tříd.
Je snad na světě mezi nejdemokratičtějšími buržoazními státy alespoň jeden, ve kterém by průměrný, prostý dělník a průměrný, prostý zemědělský dělník nebo každý vesnický poloproletář (tj. příslušník utlačovaných mas, obrovské většiny obyvatelstva) měli alespoň přibližně takovou svobodu pořádat schůze v nejlepších budovách, takovou svobodu, aby mohli vyjadřovat své názory a obhajovat své zájmy, protože by měli největší tiskárny a nejlepší sklady papíru, takovou svobodu, aby mohli vysílat do státní správy a k "organizování" státu příslušníky právě své třídy, jako je tomu v Sovětském Rusku?
Je směšné i samo pomyšlení, že by pan Kautsky našel v kterékoli zemi z tisíce informovaných průmyslových a zemědělských dělníků alespoň jednoho, který by nevěděl, jak na tuto otázku odpovědět. Dělníci na celém světě, kteří se z buržoazních novin dovídají jen částečně přiznané pravdy, instinktivně sympatizují se Sovětskou republikou právě proto, že v ní vidí proletářskou demokracii, demokracii pro chudé, a ne demokracii pro bohaté, jakou je skutečně každá, i ta nejlepší buržoazní demokracie.
 
Lenin, V.I.: Stát a revoluce
Sebrané spisy. Svazek 33, Svoboda, Praha 1987, s. 47-54
(47-54) Engelsova slova o "odumírání" státu jsou tak široce známá, tak často se citují a tak názorně dokládají, v čem tkví podstata oportunistického falšování marxismu, že je zapotřebí, abychom si je podrobně rozebrali. Ocitujeme celou úvahu, z níž jsou vyňata:
"Proletariát uchopí státní moc a přemění nejdříve výrobní prostředky ve státní vlastnictví. Ale tím zruší sám sebe jakožto proletariát, tím zruší všechny třídní rozdíly a třídní protiklady, a spolu s tím i stát jakožto stát. Dosavadní společnost, jež se vyvíjí v třídních protikladech, se nemůže obejít bez státu, tj. organizace příslušné vykořisťovatelské třídy k zachování jejích vnějších výrobních podmínek, čili především k tomu, aby násilím udržovala vykořisťovanou třídu v podmaněném postavení, určovaném daným výrobním způsobem (otroctví, nevolnictví nebo poddanství, námezdní práce). Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, viditelným výrazem její jednoty, ale jen potud, pokud byl státem oné třídy, jež ve své době sama reprezentovala celou společnost: ve starověku státem otrokářů, ve středověku státem feudální šlechty a v naší době státem buržoazie. Ale když se nakonec stát skutečně stane představitelem celé společnosti, začne být zbytečný. Jakmile tu už není žádná společenská třída, kterou je třeba potlačovat, jakmile spolu s třídní nadvládou, s bojem o samostatnou existenci, podmíněným dosavadní anarchií výroby, odpadnou i z toho všeho vyplývající kolize a excesy, pak už nebude co potlačovat a nebude už tedy potřebná ani zvláštní potlačovací moc, stát. První akt, jímž se stát projeví skutečně jako představitel celé společnosti - převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti - je současně jeho posledním samostatným aktem jakožto státu. Zásahy státní moci do společenských poměrů se stanou zbytečné v jedné sféře za druhou a postupně samy od sebe dohasínají. Místo vlády nad osobami nastupuje disponování věcmi a řízení výrobních procesů. Stát není "odbourán", ale sám odumírá. Z tohoto hlediska je třeba posuzovat i frázi o "svobodném lidovém státu", čili vidět jak její přechodnou agitační oprávněnost, tak i její konečnou, vědeckou neudržitelnost. Totéž platí i o požadavku takzvaných anarchistů, že se má stát odbourat z jednoho dne na druhý" (Anti-Dühring. Pana Eugena Dühringa převrat vědy, s. 301-303, třetí německé vydání).
Bez obav z omylu můžeme říci, že z této myšlenkově pozoruhodné a bohaté Engelsovy úvahy si skutečně socialistické myšlení v soudobých socialistických stranách osvojilo pouze to, že stát podle Marxova názoru "odumírá", na rozdíl od anarchistiíckého učení o "odbourání" státu. Takto oklešťovat marxismus znamená redukovat jej na oportunismus, neboť při takovémto jeho "výkladu" zbývá jen nejasná představa o ponenáhlé, rovnoměrné a postupné přeměně, bez skoků a bouří a bez revoluce. "Odumírání" státu v běžném všeobecně rozšířeném či takříkajíc obecném pojetí nepochybně znamená zpochybňování nutnosti revoluce, ne-li její odmítání.
Takovýto "výklad" je však nejhrubším zkreslením marxismu, prospěšným jedině buržoazii; teoreticky je založen na ignorování nanejvýš závažných okolností a motivů uvedených třeba jen v téže Engelsově "shrnující" úvaze, kterou jsme tu v úplnosti ocitovali.
Za prvé. Hned na začátku této úvahy Engels říká, že jakmile proletariát uchopí státní moci, "zruší tím stát jakožto stát". Co to znamená, o tom "nebývá zvykem" přemýšlet. Obvykle se to buď úplně ignoruje, nebo se to pokládá za jakousi Engelsovu "hegelovskou slabůstku". Ve skutečnosti jsou však v těchto slovech stručně vyjádřeny zkušenosti z jedné z největších proletářských revolucí, zkušenosti z Pařížské komuny z roku 1871, ale o tom podrobněji pojednáme až na příslušném místě. Ve skutečnosti tu Engels mluví o "zrušení" buržoazního státu proletářskou revolucí, kdežto slova o odumírání se týkají zbytků proletářské státní organizace po socialistické revoluci. Buržoazní stát podle Engelse "neodumírá", ale proletariát jej zruší" revolucí. Teprve po této revoluci proletářský stát či polostát odumírá.
Za druhé. Stát je "zvláštní potlačovací moc". Tato jedinečná a nanejvýš hluboká Engelsova definice je tu formulována zcela jasně. Vyplývá z ní, že "zvláštní potlačovací moc" k potlačování proletariátu buržoazií, miliónů pracujících hrstkou boháčů, musí být vystřídána "zvláštní potlačovací mocí" proletariátu k potlačování buržoazie (diktaturou proletariátu). Právě v tom spočívá "akt" převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti. Ale rozumí se samo sebou, že takovéto vystřídání jedné (buržoazní) "zvláštní moci" jinou (proletářskou) zvláštní mocí rozhodně nemůže nabýt formy "odumírání".
Za třetí. O "odumírání" či dokonce ještě výmluvněji a barvitěji, o "dohasínání" státu mluví Engels naprosto jasně a přesně v souvislosti s etapou po "převzetí výrobních prostředků státem ve jménu celé společnosti", tj. po socialistické revoluci. Všichni víme, že politickou formou "státu" v této době je úplná demokracie. Ale nikomu z oportunistů, nestoudně zkreslujících marxismus, nepřišlo na mysl, že zde tudíž Engels mluví o "dohasínání" a "odumírání" demokracie. Na první pohled se to může zdát velmi podivné. Ale "nepochopitelné" je to jen pro toho, komu nedošlo, že demokracie je také stát a že tedy i demokracie zanikne, jakmile zanikne stát. Buržoazní stát může být "zrušen" pouze  revolucí. Stát vůbec, tj. nejúplnější demokracie, může pouze "odumřít".
Za čtvrté. Hned po vyslovení své významné teze o "odumírání státu", Engels konkrétně vysvětluje, že tato teze je namířena jak proti oportunistům, tak proti anarchistům. Přitom na první místo klade Engels onen závěr ze své teze o "odumírání státu", který je namířen proti oportunistům.
Ale můžeme se vsadit, že z 10 000 lidí, kteří četli nebo slyšeli o "odumírání" státu, jich 9990 vůbec neví anebo si nevzpomíná, že Engels své závěry z této teze zaměřoval nejen proti anarchistům. A ze zbývajících desíti lidí jich jistě devět neví, co je to "svobodný lidový stát" a proč útok na toto heslo je zároveň útokem proti oportunistům. Tak se píší dějiny! Tak se velké revoluční učení nepozorovaně přizpůsobuje nynějšímu šosáctví. Závěr namířený proti anarchistům byl tisíckrát opakován, vulgarizován a vtloukán do hlav v maximálně zjednodušené podobě, až v nich zakotvil s nevyvratitelností předsudku. Avšak závěr namířený proti oportunistům se zatemňoval a "upadl v zapomnění"!
"Svobodný lidový stát" byl programovým požadavkem a otřepaným heslem německých sociálních demokratů 70.let. Toto heslo nemá žádný politický   obsah, je to jen maloměšťácky nabubřelý opis pojmu demokracie. Pokud se uplatňovalo jako legální narážka na demokratickou republiku, byl Engels ochoten je z agitačních důvodů "dočasně" "ospravedlnit". Bylo to však heslo oportunistické, neboť bylo výrazem nejenom idealizujícího postoje k buržoazní demokracii, nýbrž i nepochopení socialistické kritiky jakéhokoli státu vůbec. Jsme pro demokratickou republiku jakožto státní formu, která je za kapitalismu pro proletariát nejvýhodnější, ale nemáme právo zapomínat, že i v nejdemokratičtější buržoazní republice je údělem lidu námezdní otroctví. Dále. Každý stát je "zvláštní potlačovací moc" k potlačování porobené třídy. Proto je každý stát nesvobodný a nelidový. V sedmdesátých letech to Marx a Engels členům své strany častokrát vysvětlovali.
Za páté. Totéž Engelsovo dílo, z něhož si všichni pamatují jeho úvahu o odumírání státu, obsahuje také úvahu o významu násilné revoluce. Engelsova historická analýza její úlohy se mění přímo v chvalozpěv na násilnou revoluci. Na to se "nikdo nepamatuje", v dnešních socialistických stranách není zvykem ani mluvit, ba ani přemýšlet o významu této myšlenky, a v každodenní propagandě a agitaci mezi masami nehrají tyto myšlenky žádnou úlohu. A zatím tvoří spolu s "odumíráním" státu jeden nedílný a harmonický celek.
Zmíněná Engelsova úvaha zní takto:
"Že násilí hraje v dějinách i jinou úlohu" (kromě úlohy vykonavatele zla), "a to úlohu revoluční, že je podle Marxových slov porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná novou společností,18) že je násílí nástrojem, s jehož pomocí se prosazuje společenský pohyb a rozvíjejí ustrnulé, zkostnatělé politické formy, o tom všem není u pana Dühringa ani slovo. Jen s povzdechy a nářky připouští, že ke svržení vykořisťovatelského hospodářství bude možná zapotřebí násilí - je nám líto, ale co se dá dělat! - neboť každé násilí prý demoralizuje toho, kdo ho používá. A to se tvrdí bez ohledu na prudký vzestup morálních a ideových hodnot, který následoval po každé vítězné revoluci! A to se tvrdí v Německu, kde by násilné střetnutí, které přece může být lidu vnuceno, mělo alespoň tu výhodu, že by sprovodilo ze světa patolízalskou poníženost, kterou do národního vědomí naroubovaly pokořující zkušenosti z třicetileté války. A tento neslaný a nemastný, farářsky krotký a nanicovatý způsob myšlení by se měl vnucovat nejrevolučnější straně, jaká se kdy v dějinách vyskytla?" (S. 193, třetí německé vydání, konec IV.kapitoly, 2.části).20)
Jak je možné, aby se v rámci jednoho a téhož učení spojoval chvalozpěv na násilnou revoluci, který Engels vytrvale předkládal německým sociálním demokratům od roku 1878 až do roku 1894, čili až do své smrti, s teorií o "odumírání" státu?
Zpravidla se obojí spojuje eklekticky, tak, že se svévolně, bezzásadově nebo sofisticky (či ve snaze zavděčit se mocným) vytrhává z celku hned jedna hned jiná úvaha, přičemž se v devětadevadesáti případech ze sta, ne-li ještě častěji, zdůrazňmuje právě "odumírání". Dialektika se nahrazuje eklekticismem, což je nejběžnější, nejrozšířenější způsob interpretace marxismu v oficiální sociálně demokratické literatuře současné doby. Takové zaměňování není samozřejmě žádná novinka, ale docházelo k němu dokonce už v dějinách klasické řecké filozofie. Když se marxismus falšuje v oportunismus, ze všeho nejsnáz se masy oklamou tím, že se jim místo dialektiky podvrhne eklekticismus, neboť poskytuje zdánlivé uspokojení, zdánlivě přihlíží ke všem stránkám procesu, ke všem vývojovým tendencím, ke všem antagonistickým vlivům apod., ale ve skutečnosti nepřináší  žádnou ucelenou a revoluční koncepci procesu společenského vývoje.
Už jsme si řekli a v dalším výkladu to ukážeme ještě podrobněji, že Marxovo a Engelsovo učení o nevyhnutelnosti násilné revoluce se týká buržoazního státu. Tento stát nemůže být vystřídán státem proletářským (diktaturou proletariátu) cestou "odumírání", ale zpravidla jen násilnou revolucí. Engelsův chvalozpěv na násilnou revoluci, s níž jsou zcela shodné četné Marxovy výroky (vzpomeňme jen na závěr Bídy filozofie21 a Komunistického manifestu, kde se hrdě a otevřeně proklamuje nezbytnost násilné revoluce, vzpomeňme na Kritiku gothajského programu z roku 1875, tedy skoro o třicet let později, kde Marx nelítostně tepe oportunismus tohoto programu,23) tento chvalozpěv naprosto není jen nějakým "nadšeným výlevem", pouhou proklamací nebo polemickým výpadem. Nutnost soustavně masám vštěpovat takovýto a jedině takovýto názor na násilnou revoluci je základem veškerého Marxova a Engelsova učení. A zrada, jíž se na tomto učení dopouštějí nynější sociálšovinistické a kautskistické proudy, se zvlášť výrazně projevuje v tom, že jedni i druzí právě takovouto propagandu a agitaci ignorují.
Nahradit buržoazní stát státem proletářským není možné bez násilné revoluce. Zrušení proletářského státu, tj. státu vůbec, není možné jinak než cestou jeho "odumírání".
________________________________________________________________
18) Viz Marx, K., Engels, B.: Spisy 23, Praha 1986, s. 792.
20) Srov. Marx, K., Engels, B.: Spisy 20, Praha 1966, s. 189.
21) Viz Marx, K., Engels, B.: Spisy 4, Praha 1958, s. 195-196.
23) Gothajský program - program Socialistické dělnické strany Německa, schválený roku 1875 v Gotě, kde se sloučily dvě dosud samostatné německé socialistické strany: eisenašští, v jejichž čele stáli August Bebel a Wilhelm Liebknecht a kteří byli pod ideovým vlivem Marxe a Engelse, a lassallovci. Eisenašští ustoupili v nejdůležitějších otázkách lassallovcům, Marx a Engels považovali program za velký krok zpátky ve srovnání s programem z roku 1869.
________________________________________________________________
 

{moscomment}
 

• < Předchozí
• Další >