C.4.3. Úloha komunistické strany

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 3. 2006

Twitter

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany
Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 44O
(440) Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám.
Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu.
Nevytyčují žádné zvláštní [sektářské, angl.vydání z roku 1888] zásady, podle nichž by chtěli utvářet proletářské hnutí.
Komunisté se liší od ostatních proletářských stran jedině tím, že na jedné straně v boji proletářů různých národů vyzdvihují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu, nezávislé na národnostil; na druhé straně tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí.
Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející [v anglickém vydání: "nejpokrokovější"] částí dělnických stran všech zemí; v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí.
Nejbližší cíl komunistů je týž jako cíl všech ostatních proletářských stran: ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem.
Teoretické poučky komunistů nejsou naprosto založeny na idejích, na zásadách vymyšlených nebo objevených tím neb oním oprávcem světa.
Jsou jen obecným výrazem skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky.
 
Marx, K., Engels, B.: Stanovy Svazu komunistů
Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 518
(518) Čl. 1. Cílem Svazu je svržení buržoazie, panství proletariátu, odstranění staré buržoazní společnosti založené na třídních protikladech a založení nové společnosti bez tříd a bez soukromého vlastnictví.
Čl.2. Podmínky členství jsou:
a) způsob života a činnost přiměřené tomuto účelu;
b) revoluční energie a propagační horlivost;
c) přiznání ke komunismu;
d) zdržení se účasti v jakékoli protikomunistické politické nebo nacionální společnosti a povinnost informovat výbor o účasti v jakékoli společnosti;
e) podřízení se usnesením Svazu;
f) uchovávání všech záležitostí Svazu v tajnosti;
g) jednomyslné přijetí do některé obce.
Kdo těmto podmínkám již nevyhovuje, bude vyloučen. (Viz odst. VIII.)
 
Lenin, V.I.: Krok vpřed, dva kroky vzad
Sebrané spisy. Svazek 8, Svoboda, Praha 1982, s. 263-264, 421
(263-264) Uznávají-li se za členy strany jen členové organizací uznaných za stranické, pak lidé, kteří nemohou vstoupit "přímo" ani do jedné stranické organizace, mohou přece pracovat v organizaci sice nestranické, ale ke straně se přimykající. O házení přes palubu v tom smyslu, že by byli odstrkováni od práce, od účasti v hnutí, nemůže být tedy vůbec řeč. Naopak, čím pevnější budou naše stranické organizace, jejichž členy jsou skuteční sociální demokraté, čím méně kolísavosti a nepevnosti bude uvnitř strany, tím širší, všestrannější, bohatší a plodnější bude vliv strany na ony příslušníky dělnických mas, které ji obklopují a které strana vede. Vždyť přece opravdu nelze směšovat stranu jakožto předvoj dělnické třídy s celou třídou. A právě takového směšování (příznačného pro náš oportunistický ekonomismus vůbec) se dopouští soudruh Axelrod, když říká: "Vytváříme samozřejmě především organizaci nejaktivnějších sil strany, organizaci revolucionářů, avšak musíme, protože jsme strana třídy, myslet na to, abychom nenechali mimo stranu lidi, kteří se uvědoměle, i když snad ne dost aktivně, k této straně přimykají." Za prvé: k aktivním silám sociálně demokratické dělnické strany patří nejen organizace revolucionářů, nýbrž celá řada dělnických organizací uznaných za stranické. Za druhé: z jakého důvodu, podle jaké logiky by mohl z faktu, že jsme stranou třídy, vyplývat závěr, že není nutné rozlišovat mezi těmi, kdo jsou členy strany, a těmi, kdo se přimykají ke straně? Zcela naopak: právě proto, že jsou rozdíly ve stupni uvědomělosti a ve stupni aktivity, je nezbytné rozlišovat, do jaké míry se kdo straně přibližuje. Jsme stranou třídy, a proto téměř celá třída (a ve válečných dobách, za občanské války dokonce úplně celá třída) musí jednat pod vedením naší strany, musí se přimykat k naší straně co nejtěsněji. Domnívat se však, že téměř celá třída nebo úplně celá třída je za kapitalismu s to kdykoli se povznést až k uvědomělosti a k aktivitě svého předvoje, své sociálně demokratické strany, by byla manilovovština a "chvostismus". Dosud žádný rozumný sociální demokrat nepochyboval o tom, že za kapitalismu není s to obsáhnout téměř celou nebo úplně celou dělnickou třídu ani odborová organizace (primitivnější a uvědomění nevyspělých vrstev dostupnější). Opomíjet rozdíl mezi předvojem a nejširšími masami, které k němu tíhnou, opomíjet stálou povinnost předvoje pozvedat stále širší vrstvy na úroveň tohoto předvoje by znamenalo klamat jen sebe, zavírat oči před velikostí našich úkolů a zužovat tyto úkoly. Takovým zavíráním očí a opomíjením je právě stírání rozdílu mezi těmi, kdo se ke straně přimykají, a těmi, kdo jsou jejími členy, mezi uvědomělými a aktivními - a těmi, kdo pomáhají.
(421) Proletariát nemá v boji o moc jinou zbraň kromě organizace. Proletariát, rozleptávaný anarchickou konkurencí vládnoucí v buržoazním světě, zdeptaný otrockou prací pro kapitál, ustavičně srážený "na dno" té nejhorší bídy, zpustnutí a degenerace, se může stát a jistě se stane nepřemožitelnou silou jedině proto, že jeho ideové sjednocení na základě marxistických zásad je upevňováno materiální jednotou organizace stmelující milióny pracujících v armádu dělnické třídy. Této armádě neodolá ani zchátralá moc ruského samoděržaví, ani chátrající moc mezinárodního kapitalismu. Tato armáda bude stále těsněji a těsněji stmelovat své řady navzdory kličkování a krokům vzad, navzdory oportunistickým frázím girondistů dnešní sociální demokracie, navzdory samolibému   vychvalování zaostalého kroužkaření, navzdory pozlátku a vnějšímu lesku anarchismu inteligence.
 
Marx, K.: V.Brackovi, 5.května 1875
Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy. Svoboda, Praha 1952, s. 273
(273) Až se skončí sjednocovací sjezd, uveřejníme totiž s Engelsem stručné prohlášení v tom smyslu, že je nám tento zásadní program úplně cizí a že s ním nemáme nic společného.
Je to nezbytné, neboť v zahraničí je rozšířen názor, co nejpečlivěji živený nepřáteli strany - názor úplně mylný - že odtud tajně řídíme hnutí tak zvané eisenašské strany. Ještě v nedávno vyšlém ruském spise činí mě například Bakunin odpovědným nejen za všechny programy atd. této strany, nýbrž dokonce i za každý krok, který učinil Liebknecht ode dne své spolupráce s lidovou stranou.
Nehledě k tomu je mou povinností nedat ani diplomatickým mlčením souhlas k programu, který je podle mého přesvědčení naprosto hoden zavržení a demoralizuje stranu.
Každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů. Nedalo-li se tedy - a okolnosti v té době to nedovolovaly - jít nad eisenašský program, měla se prostě uzavřít dohoda o akci proti společnému nepříteli. Dělají-li se však zásadní  programy (místo aby se odložily až na dobu, kdy budou připraveny delší společnou činností), vytyčují se před celým světem mezníky, podle kterých svět měří úroveň stranického hnutí. Předáci lassallovců přišli, protože je k tomu poměry donutily. Kdyby se jim bylo již předem prohlásilo, že strana na žádné čachrování se zásadami nepřístoupí, byli by se musili spokojit s akčním programem nebo s organizačním plánem společné akce.
 
Lenin, V.I.: Co dělat?
Sebrané spisy. Svazek 6, Svoboda, Praha 1981, s. 41
(41) Vídíme tedy, že halasné fráze proti zkostnatělosti myšlení apod. zastírají bezstarostnost a bezradnost ve vývoji teoretického myšlení. Příklad ruských sociálních demokratů ilustruje zvlášť názorně onen celoevropský jev (jehož si už dávno všimli také němečtí marxisté), že tolik diskutovaná svoboda kritiky neznamená nahrazení jedné teorie druhou, nýbrž svobodu od jakékoli ucelené a promyšlené teorie, že znamená eklekticismus a bezzásadovost. Kdo jen trochu zná skutečný stav našeho hnutí, musí nutně vidět, že velké rozšíření marxismu provázel určitý pokles jeho teoretické úrovně. Pro praktický význam a praktické úspěchy hnutí se k němu přidávalo mnoho lidí, teoreticky velmi málo vyškolených nebo vůbec nevyškolených. A proto si můžeme udělat úsudek o tom, jaký nedostatek taktu projevuje Rabočeje dělo, když vítězoslavně zdůrazňuje Marxův výrok: "Každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů". Opakovat tato slova v období teoretického zmatku je totéž jako volat při spatření pohřebního průvodu: "Naděl pánbůh!" Kromě toho jsou tato Marxova slova citována z jeho dopisu o gothajském programu, v němž ostře odsuzuje eklekticismus, jenž se projevil při formulaci zásad: Když už bylo nutné se spojovat, psal Marx vůdcům strany, uzavírejte dohody k dosažení praktických cílů hnutí, ale nepřipouštějte čachrování se zásadami a nedělejte teoretické "ústupky". Tohle byla tedy Marxova myšlenka, ale u nás se vyskytují lidé, kteří se ve jménu Marxe snaží oslabit význam teorie!
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >