C.6.3. Buržoazní nacionalismus a proletářský internacionalismus

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 3. 2006

Twitter

Marx, K.: O Polsku
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 4, SNPL, Prha 1958, s. 376
(376) Sjednocení a sbratření národů je fráze, kterou se dnes ohánějí všechny strany, zejména buržoazní stoupenci svobodného obchodu. Existuje ovšem jakési sbratření mezi buržoazními třídami všech národů. Je to sbratření utiskovatelů proti utiskovaným, vykořisťovatelů proti vykořisťovaným. Jako je buržoazní třída určité země přes všechnu konkurenci a vzájemný boj jednotlivých buržoů sjednocena a sbratřena proti proletářům téže země, tak jsou buržoové všech zemí přes vzájemný boj a konkurenci na světovém trhu spojeni a sbratřeni proti proletářům všech zemí. Aby se národy mohly skutečně spojit, musí mít společný zájem. Aby mohl být jejich zájem společný, musí být odstraněny nynější vlastnické vztahy, neboť nynější vlastnické vztahy podmiňují vzájemné vykořisťování národů. Na odstranění nynějších vlastnických vztahů má zájem jedině dělnická třída. Jen ona je také s to je provést. Vítězství proletariátu nad buržoazií znamená zároveň překonání národnostních a průmyslových konfliktů, které dnes znepřátelují různé národy. Vítězství proletariátu nad buržoazií je proto zároveň signálem k osvobození všech ujařmených národů.
 
Lenin, V.I.: Kritické poznámky k národnostní otázce
Sebrané spisy. Svazek 24, Svoboda, Praha 1985, s. 152-153, 160-162, 153-154
(152-153) Buržoazní nacionalismus a proletářský internacionalismus - to jsou dvě nesmiřitelná a protikladná hesla, která charakterizují dva velké třídní tábory v celém kapitalistickém světě a vyjadřují dvě politiky (dokonce víc: dva způsoby nazírání v národnostní otázce. Bundovci obhajují heslo národní kultury a budují na něm celý plán i praktický program takzvané "kulturně národnostní autonomie", čímž ve skutečnosti vnášejí mezi dělníky buržoazní nacionalismus.
(160-162) Marxismus je neslučitelný s nacionalismem, ať je tento nacionalismus "sebespravedlivější", "sebečistší", seberafinovanější a sebecivilizovanější. Marxismus místo jakéhokoli nacionalismu zdůrazňuje internacionalismus, splynutí všech národů ve vyšší jednotu, která roste před našima očima s každou verstou železnice, s každým mezinárodním trastem, s každým dělnickým spolkem (který je internacionální jak svou hospodářskou činností, tak i svými idejemi a svými snahami).
Národnostní princip je v buržoazní společnosti historicky nevyhnutelný a marxista s ohledem na tuto společnost plně uznává historickou oprávněnost národních hnutí. Aby se však toto uznávání nezvrhlo v apologii nacionalismu, je třeba se co nejstriktněji omezovat pouze na to, co je v těchto hnutích pokrokového, jinak by totiž vedlo k zatemňování proletářského uvědomění buržoazní ideologií.
Probuzení mas z feudálního spánku, jejich boj proti každému národnostnímu útlaku, za svrchovanost lidu a za svrchovanost národa je pokrokový jev. Z toho pro marxistu vyplývá bezpodmínečná povinnost hájit ve všech bodech národnostní otázky co nejrozhodnější a co nejdůslednější demokratismus. Tento úkol má charakter převážně negativní. Pokračovat v podporování nacionalismu však proletariát nemůže, neboť dále začíná "pozitivní" (kladná) činnost buržoazie, která se snaží nacionalismus upevnit.
Svrhnout každé feudální jařmo, odstranit veškerý útlak národů a veškeré výsady jednoho národa nebo jednoho jazyka je bezpodmínečnou povinností proletariátu jako demokratické síly, je to bezpodmínečný zájem proletářského třídního boje, který národnostní nesváry zastírají a brzdí. Napomáhat však buržoaznímu nacionalismu mimo tento historicky přesně vymezený a pevně stanovený rámec znamená zrazovat proletariát a stavět se na stranu buržoazie. Zde je hranice, která bývá často velmi nezřetelná a na kterou bundovští a ukrajinští nacionálsociálové zcela zapomínají.
Boj proti jakémukoli národnostnímu útlaku bezvýhradně podporujeme. Boj za jakýkoli národnostní rozvoj, boj za "národní kulturu" vůbec bezvýhradně odmítáme. Ekonomický vývoj kapitalistické společnosti na celém světě poskytuje příklady ještě nedozrálých národních hnutí, příklady utváření velkých národů z několika malých nebo na úkor některých malých národů a příklady asimilace národů. Zásadou buržoazního nacionalismu je rozvíjení všeho národního, z čehož vyplývá výlučnost buržoazního nacionalismu a nekonečné národnostní nesváry. Proletariát si nejen neklade za úkol obhájit národní rozvoj každého národa, nýbrž naopak varuje masy před takovými iluzemi, obhajuje co nejúplnější svobodu kapitalistické směny a vítá každou asimilaci národů, pokud to není asimilace násilná nebo založená na výsadách.
Upevnit nacionalismus v určité "spravedlivě" vymezené sféře, "konstituovat" nacionalismus a pevně, natrvalo oddělit od sebe všechny národy zvláštní státní institucí, to je ideový základ i obsah kulturně národnostní autonomie. Tato myšlenka je veskrze buržoazní a veskrze nesprávná. Proletariát nemůže podporovat žádné upevnění nacionalismu, naopak, podporuje všechno, co pomáhá stírat národnostní rozdíly a odstraňovat národnostní přehrady, všechno, co stále více utužuje styky mezi národy, všechno, co vede k splývání národů. Počínat si jinak znamená postavit se na stranu reakčního nacionalistického maloměšťáctví.
(153-154) S rozvíjejícím se kapitalismem jsou spjaty dvě historické tendence v národnostní otázce. První je probuzení národního života a zrod národních hnutí, boj proti každému národnostnímu útlaku a vytváření národních států. Druhá tendence: rozvoj a rozšiřování nejrůznějších styků mezi národy, odstraňování národnostních přehrad, vytváření mezinárodní jednoty kapitálu i celého hospodářského života, politiky, vědy atd.
Obě tendence jsou všeobecným zákonem kapitalismu. První převládá v počátcích jeho vývoje, druhá je typická pro vyspělý kapitalismus, který směřuje k přeměně v socialistickou společnost. Národnostní program marxistů přihlíží k oběma tendencím, neboť hájí za prvé rovnoprávnost národů a jazyků, nepřípustnost jakýchkoli výsad  v tomto směru (jakož i právo národů na sebeurčení, což rozebereme samostatně dále), a za druhé zásadu internacionalismu a nesmiřitelného boje proti infikování proletariátu buržoazním, i když velice rafinovaným nacionalismem.
 
Lenin, V.I.: Výsledky diskuse o sebeurčení
Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 61-62, 67-69
(61-62) Odvoláváme se na Marxovo stanovisko k oddělení Irska a polští soudruzi na to odpovídají výjimečně nikoli nepřímo, ale přímo. Co vlastně namítají? Odvolávat se na Marxovo stanovisko v letech 1848-1871 prý nemá "vůbec smysl". Toto neobyčejně břitké a rozhodné prohlášení je odůvodňováno tím, že Marx "současně" odmítal snahy "Čechů, jižních Slovanů a jiných" 24) po nezávislosti.
Odůvodnění je právě proto tak neobyčejně břitké, že je neobyčejně neprůkazné. Podle polských marxistů byl Marx prostě popleta, který říkal "jedním dechem" věci, jež si odporují. To je naprosto nesprávné a vůbec to není marxismus. Právě požadavek "konkrétního" rozboru, který polští soudruzíi zůrazňují, ale neuplatňují, nás nutí prozkoumat, zda odlišné Marxovo stanovisko k různým konkrétním "národním" hnutím nevyplývalo z jednoho a téhož socialistického světového názoru.
Víme, že Marx byl pro nezávislost Polska z hlediska zájmů evropské demokracie v jejím boji proti moci a vlivu - dalo by se říci proti nadvládě a dominujícímu reakčnímu vlivu - carismu. Že bylo toto stanovisko správné, potvrdil velmi názorně a fakticky rok 1840, kdy ruská nevolnická armáda zardousila národně osvobozenecké a revolučně demokratické povstání v Uhrách. A od té doby až do Marxovy smrti, a dokonce ještě déle, až do roku 1890, kdy carismus ve spojenectví s Francií hrozil reakční válkou neimperialistickému, ale národně nezávislému Německu, byl Engels především a zejména pro boj proti carismu. Proto a jedině proto se Marx a Engels stavěli proti národnímu hnutí Čechů a jižních Slovanů. Stačí se podívat, co Marx a Engels psali v letech 1848-1849, aby si každý, kdo se zajímá o marxismus nikoli proto, aby jej odmítal, uvědomil, že Marx a Engels tehdy přímo a jednoznačně stavěli proti sobě "celé reakční národy", které byly "ruskými předsunutými hlídkami" v Evropě, a "revoluční národy": Němce, Poláky a Maďary. To je fakt. A tento fakt byl tehdy nesporně správně odůvodněn: v roce 1848 se revoluční národy bily za svobodu, jejímž hlavním nepřítelem byl carismus, kdežto Češi a jiní byli skutečně reakčními národy, předsunutými hlídkami carismu.
Co nám tedy říká tento konkrétní příklad, který je třeba zkoumat konkrétně, nechceme-li se zpronevěřit marxismu? Výhradně to, že 1. zájmy osvobození několika velkých a největších evropských národů jsou nadřazeny zájmům osvobozeneckého hnutí malých národů; 2. požadavek demokracie musí být chápán v celoevropském - dnes je třeba říci v celosvětovém - měřítku, a nikoli izolovaně.
Nic víc. Ani v nejmenším nebyla vyvrácena elementární socialistická zásada, na kterou Poláci zapomínají a které byl Marx vždy věrný, totiž že nemůže být svobodný národ, který utlačuje jiné národy.25) Jestliže se konkrétní situace, před níž stál Marx v období dominujícího vlivu carismu v mezinárodní politice, bude opakovat například v takové formě, že několik národů zahájí socialistickou revoluci (jako v roce 1848 zahájily národy v Evropě buržoazně demokratickou revoluci), kdežto ostatní národy budou tvořit hlavní pilíře buržoazní reakce - musíme se i my vyslovit pro revoluční válku proti nim, pro to, aby byly tyto národy "potřeny", aby byly zničeny všechny jejich předsunuté hlídky, i kdyby tu existovala jakákoli hnutí malých národů. Rozhodně tedy nesmíme odmítat příklady Marxovy taktiky - to by znamenalo vyznávat marxismus slovy, ale rozcházet se s ním skutky -, nýbrž vyvodit z jejich konkrétního rozboru nedocenitelná poučení pro budoucnost. Jednotlivé požadavky demokracie včetně sebeurčení nejsou ničím absolutním, nýbrž jsou částečkou všeobecně demokratického (dnes všeobecně socialistického) světového hnutí. Může se stát, že v jednotlivých konkrétních případech se částečka dostane do rozporu s celkem, a pak je třeba ji odvrhnout. Může se stát, že republikánské hnutí v některé zemi bude jen nástrojem klerikálních nebo finančně monarchistických intrik jiných zemí - pak toto určité, konkrétní hnutí nesmíme podporovat, bylo by však směšné vylučovat proto z programu mezinárodní sociální demokracie požadavek republiky.
(67-69) Tento příklad nás z poněkud jiné strany přivádí k otázce internacionalistické výchovy dělnické třídy. Může být tato výchova - na jejíž nezbytnost a zcela akutní důležitost jsou rozdílné názory mezi zimmerwaldskou levicí vyloučeny - v konkrétních otázkách stejná u národů velkých a utlačujících jako u národů malých, utlačovaných? U národů anektujícíh a u národů anektovaných?
Evidentně tomu tak být nemůže. Cesta k jednomu cíli, k úplné rovnoprávnosti, k nejtěsnějšímu sblížení a k pozdějšímu splynutí všech národů vede zde zřejmě různými konkrétními cestami - stejně jako třeba cesta k bodu nalézajícímu se uprostřed této stránky vede zleva od jednoho jejího okraje a zprava od protějšího okraje. Zapomene-li sociální demokrat velkého, utlačujícího, anektujícího národa, který je stoupencem jakéhokoli splynutí národů, třeba jen na chvíli, že "jeho" Mikuláš II., "jeho" Vilém, Jiří, Poincaré aj. jsou rovněž pro splynutí s malými národy (anexemi) - Mikuláš II. pro "splynutí" s Haličí, Vilém II. pro "splynutí" s Belgií apod. - pak bude takový sociální demokrat směšným doktrinářem v teorii a přisluhovačem imperialismu v praxi.
Pokud   jde o internacionalistickou výchovu dělníků v utlačujících zemích, musí její těžiště spočívat především v tom, aby dělníci propagovali a hájili svobodu oddělení utlačovaných zemí. Bez toho internacionalismus neexistuje. Jsme oprávněni a povinni pranýřovat každého sociálního demokrata utlačujícího národa, který neprovádí takovou propagandu, jako imperialistu a jako ničemu. To je bezpodmínečný požadavek, i kdyby bylo oddělení možné a "uskutečnitelné" ještě před nastolením socialismu pouze v jednom z tisíce případů.
Jsme povinni vychovávat dělníky tak, aby byli k národnostním rozdílům "neteční". To je nesporné. Nesmíme je však vychovávat v duchu netečnosti anexionistů. Příslušník utlačujícího národa musí být "netečný" k otázce, zda malé národy podle svých sympatií patří jeho nebo sousednímu státu či samy sobě; bez takové "netečnosti" není sociálním demokratem. Aby byl někdo sociálním demokratem-internacionalistou, nesmí myslet pouze na svůj národ, ale musí nad zájmy svého národa stavět zájmy všech národů, jejich všeobecnou svobodu a rovnoprávnost. "Teoreticky" se s tím všichni ztotožňují, ale v praxi projevují netečnost právě anexionistickou. V tom je kořen zla.
A naopak - sociální demokrat malého národa musí vidět těžiště své agitace v druhém slově naší obecné formulace: "dobrovolné spojování" národů. Může být, aniž se zpronevěří svým povinnostem internacionalisty, jak pro politickou nezávislost svého národa, tak i pro jeho připojení k sousednímu státu X, Y,Z apod. Ve všech případech však musí bojovat proti omezenosti, uzavřenosti a izolovanosti malého národa, za respektování celkového a obecného, za podřizování dílčích zájmů zájmům celku.
Lidé, kteří nepochopili podstatu této otázky, vidí "rozpor" v tom, že sociální demokraté utlačujících národů mají důsledně požadovat "svobodu oddělení", kdežto sociální demokraté utlačovaných národů "svobodu spojování". Jestliže se však nad tím trochu zamyslíme, ukáže se, že jiná cesta k internacionalismu a ke splynutí národů, jiná cesta k tomuto cíli, vycházíme-li z dané situace, neexistuje a existovat nemůže.
________________________________________________________________
24) Viz B.Engels, Demokratický panslavismus. Marx - Engels - Lenin, K dějinám Československa a československého dělnického hnutí II, Praha 1963, s. 153-174.
25) Viz B.Engels, Emigrantská literatura (Marx, K., Engels, B.: Spisy 18, Praha 1966, s. 546).
________________________________________________________________
 
Lenin, V.I.: Otevřený dopis Borisu Souvarinovi
Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 282-284, 288-289
(282-284) Sociálšovinisté podle našeho názoru přešli k buržoazii. Chceme nejen proti nim bojovat, ale také se s nimi rozejít. Kdežto "centristé" jsou nerozhodní, kolísaví a svým úsilím sjednotit socialistické masy se šovinistickými vůdci působí proletariátu největší škodu.
Souvarine říká, že chce "zkoumat fakta z marxistického hlediska".
Jenomže z marxistického hlediska nemají taková obecná a abstraktní označení jako "antipatriotismus" absolutně žádnou cenu. Vlast, národ - to jsou historické kategorie. Jde-li za války o obranu demokracie nebo o boj proti útlaku národa, vůbec nejsem proti takové válce a nebojím se slov "obrana vlasti", jestliže se týkají války nebo povstání tohoto druhu. Socialisté se vždycky stavějí na stranu utlačovaných, a nemohou tedy být proti takovým válkám, jejichž cílem je demokratický nebo socialistický boj proti útlaku. Proto by bylo úplně směšné popírat oprávněnost válek z roku 1793, válek Francie proti reakčním evropským monarchiím, nebo   válek Garibaldiho atd....Stejně směšné by bylo, kdybychom nechtěli uznat oprávněnost válek utlačovaných národů proti jejich utlačovatelům, které by mohly v současné době vypuknout, například povstání Irů proti Anglii nebo povstání Maroka proti Francii, Ukrajiny proti Rusku atd....
Z marxistického hlediska je nutné určit v každém jednotlivém případě, v každé válce zvlášť její politický obsah.
Ale jak určit politický obsah války?
Každá válka je jen pokračováním politiky. Pokračováním jaké politiky je nynější válka? Je snad pokračováním politiky proletariátu, který byl od roku 1871 do roku 1914 jediným představitelem socialismu a demokracie ve Francii, v Anglii a v Německu? Nebo je spíše pokračováním imperialistické politiky, politiky koloniálních loupeží a útlaku slabých národů reakční, úpadkovou a odumírající buržoazií?
Stačí si jen přesně a správně položit otázku a dostaneme naprosto jasnou odpověď: tato válka je válka imperialistická, je to válka otrokářů, kteří se pohádali kvůli svému tažnému dobytku a chtějí upevnit a zachovat otrokářství.
(288-289) Dvě internacionály už existují. Jedna je Sembata, Südekuma, Hyndmana, Plechanova a spol. a druhá K.Liebknechta, MacLeana (skotský učitel, kterého anglická buržoazie odsoudila za podporování třídního boje dělníků k nuceným pracím), Höglunda (švédský poslanec, který byl za revoluční agitaci proti válce odsouzen k nuceným pracím; v Zimmerwaldu byl jedním ze zakladatelů "zimmerwaldské levice"), pěti poslanců Státní dumy, odsouzených za agitaci proti válce k doživotnímu vyhnanství na Sibiři, atd. Je to na jedné straně internacionála těch, kdo pomáhají svým vládám vést imperialistickou válku, a na druhé straně internacionála těch, kdo vedou proti této válce revoluční boj. A tyto dvě internacionály nedokáže sjednotit ani výřečnost parlamentních žvanilů, ani "diplomacie" socialistických "státníků". Druhá internacionála patří minulosti. Třetí internacionála se už zrodila. A i když ji svatí otcové a papežové II. internacionály dosud neposvětili, ale naopak ji prokleli (viz projevy Vanderveldeho a Stauninga), nebrání jí to, aby nenabývala den ze dne nových sil. Třetí internacionála umožní proletariátu, aby se zbavil oportunistů, a dovede masy k vítězství v sociální revoluci, která dozrává a blíží se.
 
Lenin, V.I.: Teze o národnostní otázce
Sebrané spisy. Svazek 23, Svoboda, Praha 1985, s. 342
(342) Sociální demokracie proto musí se vším důrazem varovat proletariát a pracující třídy všech národů, aby se nedaly oklamat nacionalistickými hesly "své" buržoazie, která se medovými nebo ohnivými řečmi o "vlasti" snaží rozdělit proletariát a odvést jeho pozornost od machinací buržoazie, která se hospodářsky i politicky spřahuje s buržoazií jiných národů a s carskou monarchií.
Proletariát nemůže bojovat za socialismus a hájit své každodenní hospodářské zájmy bez co nejtěsnějšího a nejpevnějšího svazku dělníků všech národů ve všech dělnických organizacích bez výjimky.
Proletariát nemůže dosáhnout svobody jinak než revolučním bojem za svržení carské monarchie a za její nahrazení demokratickou republikou. Carská monarchie vylučuje svobodu a rovnoprávnost národů a navíc je hlavní baštou barbarství, brutality a reakce jak v Evropě, tak i v Asii. Avšak svrhnout tuto monarchii může pouze sjednocený proletariát všech národů Ruska, který vede za sebou důsledně demokratické příslušníky pracujících mas všech národů, schopné revolučního boje.
Proto dělník, který staví politický svazek s buržoazií "svého" národa nad bezpodmínečnou jednotu s proletáři všech národů, jedná proti svým zájmům, proti zájmům socialismu a zájmům demokracie.
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >