C.7.1. Politická a právní ideologie

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 331-332
(331-332) Ve státě se nám představuje první ideologická moc nad lidmi. Společnost si vytváří orgán na obranu svých společných zájmů proti vnitřním i vnějším útokům. Tímto orgánem je státní moc. Sotvaže vznikl, osamostatňuje se tento orgán vůči společnosti, a to tím víc, čím víc se stává orgánem určité třídy, čím bezprostředněji prosazuje panství této třídy. Boj utlačované třídy proti třídě vládnoucí se stává nezbytně bojem politickým, bojem především proti politickému panství této třídy; vědomí souvislosti tohoto politického boje s jeho ekonomickou základnou slábne a může úplně zmizet. I když nezmizí úplně u účastníků boje, zmizí téměř vždy u dějepisců. Ze starých pramenů o bojích v římské republice nám jedině Appianos jasně a zřetelně říká, oč konec konců šlo - totiž o pozemkové vlastnictví.
Jakmile se však stát stal vůči společnosti samostatnou mocí, vytváří brzy další ideologii. U politiků z povolání, u teoretiků státního práva a právníků zabývajících se soukromým právem totiž mizí už souvislost s ekonomickými fakty docela. Protože ekonomické fakty musí v každém jednotlivém případě nabýt formy právních motivů, aby byly sankcionovány ve formě zákona, a protože se přitom samozřejmě musí přihlížet také k celému právnímu systému, který je už v platnosti, proto prý je právní forma vším a ekonomický obsah ničím. Státní právo a soukromé právo jsou posuzovány jako samostatné oblasti, které mají svůj nezávislý dějinný vývoj, které lze samy o sobě systematicky vykládat a které je třeba takto systematicky vykládat důsledným vymycováním všech vnitřních rozporů.
Ještě vyšší ideologie, tj. ty, které se ještě víc vzdalují od materiální, ekonomické základny, přejímají formu filozofie a náboženství. Zde se souvislost představ s jejich materiálními existenčními podmínkami stává stále spletitější, je stále víc zatemňována různými mezičlánky. Ale existuje. Jako celá epocha renesance od poloviny patnáctého století byla i tehdy znovu procitlá filozofie v podstatě produktem měst, tedy měšťanstva; její obsah byl v podstatě jen filozofickým výrazem myšlenek odpovídajících vývoji drobného a středního měšťanstva ve velkou buržoazii. Jasně se to projevuje u Angličanů a Francouzů minulého století, kteří byli často jak ekonomy, tak i filozofy, a u hegelovské školy jsme to dokázali už výše.
 
Engels, B.: K bytové otázce
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 18, NPL, Praha 1966, s. 307-308
(307-308) Na určitém, velmi primitivním stupni vývoje společnosti vzniká potřeba shrnout denně se opakující akty výroby, rozdělování a směny výrobků pod společné pravidlo, postarat se, aby se jednotlivec podřídil společným podmínkám výroby a směny. Toto pravidlo, které je zprvu zvykem, se brzy stává zákonem. Se zákonem vznikají nutně orgány pověřené bdít nad jeho dodržováním - veřejná moc, stát. S dalším vývojem společnosti se zákon vyvíjí ve více nebo méně rozsáhlé zákonodárství. Čím spletitější je toto zákonodárství, tím víc se způsob jeho vyjadřování vzdaluje od způsobu, kterým jsou vyjadřovány obvyklé ekonomické podmínky života společnosti. Jeví se jako samostatný element, který neodvozuje oprávnění své existence a základ svého dalšího vývoje z ekonomických vztahů, nýbrž z vlastních, vnitřních základů, třeba z "pojmu vůle". Lidé zapomínají, že jejich právo se odvozuje z jejich ekonomických životních podmínek, stejně jako zapomněli, že sami pocházejí z říše zvířat. S dalším vývojem zákonodárství ve spletitý, rozsáhlý celek nastává nutnost nové společenské dělby práce: tvoří se stav právníků z povolání a s nimi vzniká právní věda. Ta ve svém dalším vývoji srovnává právní systémy různých národů a různých dob nikoli jako odrazy příslušných ekonomických vztahů, nýbrž jako systémy, které nacházejí svůj základ samy v sobě. Srovnávání předpokládá něco společného: to se objeví, když právníci sestaví to, co je všem těmto právním systémům víceméně společné, v přirozené právo. Měřítkem, kterým se měří, co je přirozené právo a co ne, je však právě sám nejabstraktnější výraz práva: spravedlnost. Od této chvíle se tedy vývoj práva stal pro právníky a pro ty, kdo jim na slovo věří, už jen snahou přibližovat lidské poměry, pokud jsou vyjadřovány právnicky, stále víc ideálu spravedlnosti, věčné spravedlnosti. A tato spravedlnost je jen ideologizovaným, zbožněným výrazem stávajících ekonomických vztahů buď po jejich konzervativní, anebo po jejich revoluční stránce. Spravedlnost Řeků a Římanů pokládala otroctví za spravedlivé; spravedlnost buržoů z roku 1789 žádala odstranění feudalismu, protože prý je nespravedlivý. Pro pruské junkery je i ubohý zákon o krajském zřízení porušením věčné spravedlnosti. Představa věčné spravedlnosti se tedy mění nejen s časem a místem, ale i s osobami, a patří k věcem, jimiž "rozumí každý něco jiného", jak správně poznamenává Mühlberger. Jestliže se v běžném životě při jednoduchosti vztahů, které se tu posuzují, používá bez nedorozumění výrazů jako spravedlivé, nespravedlivé, spravedlnost, právní cit i o společenských věcech, způsobuje to, jak jsme viděli, ve vědeckých zkoumáních ekonomických vztahů stejně nevýslovný zmatek, jaký by vznikl např. v dnešní chemii, kdyby se v ní chtěla zachovávat terminologie flogistonové teorie. Zmatek je ještě horší, věří-li někdo, jako Proudhon, na tento sociální flogiston, "spravedlnost", nebo ujišťuje-li, jako Mühlberger, že s flogistonem je to naprosto v pořádku stejně jako s kyslíkem.
 
Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany
Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 443
(443) Avšak nepřete se s námi, když odstranění buržoazního vlastnictví posuzujete podle svých buržoazních představ o svobodě, vzdělání, právu atd. Vždyť vaše ideje samy jsou výtvory buržoazních výrobních a vlastnických vztahů, jako je vaše právo jenom vůlí vaší třídy povýšenou na zákon, vůlí, jejíž obsah je určován materiálními životními podmínkami vaší třídy.
 
Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie
Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 59-61
(59-61) Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou. Protože vládnoucí třída má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství. Individua, z nichž se skládá vládnoucí třída, mají mimo jiné i vědomí, a proto myslí; pokud tedy vládnou jako třída a pokud určují v celém rozsahu určitou epochu dějin, je samozřejmé, že to činí se vším všudy, že tedy mimo jiné vládnou i jako myslící, jako tvůrci myšlenek, že řídí produkci a distribuci myšlenek své epochy; že tedy jejich myšlenky jsou vládnoucími myšlenkami epochy. Např. v době a v zemi, kde o vládu bojuje královská moc, aristokracie a buržoazie, kde je tedy vláda rozdělena, ukazuje se jako vládnoucí myšlenka doktrína o  rozdělení mocí, která je pak prohlašována za "věčný zákon".
Dělba práce, o které jsme už dříve...zjistili, že je to jedna z hlavních sil dosavadních dějin, se pak projevuje i za vládnoucí třídy jako dělba mezi duševní a hmotnou prací, takže uvnitř této třídy vystupuje jedna část jako myslitelé této třídy (aktivní tvořiví, konceptivní ideologové této třídy, kteří si za hlavní pramen obživy zvolili vytváření a rozvíjení iluze této třídy o sobě samé), kdežto druzí mají k těmto myšlenkám a iluzím spíše trpný a receptivní postoj, protože jsou aktivními členy této třídy ve skutečnosti a mají méně času k tomu, aby si vytvářeli sami o sobě iluze a myšlenky. V rámci této třídy se z tohoto jejího rozštěpení může vyvinout dokonce určitá protikladnost a nepřátelství mezi těmito dvěma částmi, ale tato protikladnost sama sebou přestává, jakmile dojde k praktické kolizi, kdy je ohrožena sama třída, a tedy ovšem mizí i zdání, že snad vládnoucí myšlenky nejsou myšlenkami vládnoucí třídy a že mají moc odlišnou od moci této třídy...
Jestliže při zkoumání průběhu dějin oddělíme myšlenky vládnoucí třídy od vládnoucí třídy, osamostatníme-li je, zjistíme-li pouze, že v určitém údobí vládly ty či ony myšlenky, a nevšímáme si přitom podmínek produkce těchto myšlenek a jejich producentů, pomineme-li tedy základ těchto myšlenek, totiž individua a světové poměry, můžeme pak například říci, že po dobu, kdy vládla aristokracie, vládly pojmy čest, věrnost atd., za vlády buržoazie pojmy svoboda, rovnost atd. Sama vládnoucí třída si to většinou myslí. Toto pojetí dějin, které je společné všem dějepiscům zejména od osmnáctého století, musí nevyhnutelně narazit na jev, že vládnou stále abstraktnější myšlenky, tj. myšlenky, které na sebe stále víc berou formy obecnosti. Každá nová třída, která nastoupí na místo třídy, jež vládla před ní, je totiž nucena již proto, aby dosáhla svého cíle, vydávat svůj zájem za společný zájem všech členů společnosti, což znamená v oblasti myšlení: musí svým myšlenkám dát formu obecnosti, musí je vydávat za jedině rozumné, všeobecně platné myšlenky. Revolucionující třída, už proto, že stojí proti nějaké třídě, vystupuje hned od   začátku ne jako třída, nýbrž jako představitelka celé společnosti, předstupuje před společnost jako celá její masa stojící proti jediné, vládnoucí třídě.*) Může takto vystupovat proto, že zpočátku její zájem skutečně ještě souvisí se společným zájmem všech ostatních nevládnoucích tříd, a to proto, že se pod tlakem dosavadních poměrů ještě nemohl vyvinout ve zvláštní zájem zvláštní třídy. Proto má z jejího vítězství prospěch i mnoho jednotlivců z ostatních tříd, které nedosáhly moci, ale jen potud, pokud jim umožňuje, aby se povznesli do vládnoucí třídy.
________________________________________________________________
*) Marxova poznámka na okraji: Obecnost odpovídá 1. třídě contra stavu, 2. konkurenci, světovým stykům atd., 3. velké početnosti vládnoucí třídy, 4. iluzi společných zájmů. Zpočátku je tato iluze pravdivá, 5. omylu ideologů a dělbě práce.
________________________________________________________________
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 119-121
(119-121) Jakmile se už požadavek osvobození od feudálních pout a nastolení právní rovnosti odstraněním feudálních nerovností dostal v důsledku ekonomického pokroku společnosti na pořad dne, musel brzy nabýt větších rozměrů. Byl-li ražen v zájmu průmyslu a obchodu, pak se táž rovnoprávnost musela žádat i pro velkou masu rolníků, kteří byli nuceni na všech stupních poroby, úplným nevolnictvím počínaje, odevzdávat většinu své pracovní doby bezplatně milostivému feudálnímu pánovi a kromě toho ještě odvádět feudálovi a státu nesčetné dávky. Na druhé straně nebylo možné vyhnout se požadavku, aby byla zrušena také feudální zvýhodnění, osvobození šlechty od daní a politické výsady jednotlivých stavů. A protože se už nežilo ve světové říši, jakou byla kdysi říše římská, nýbrž v soustavě nezávislých států, které spolu jednaly jako rovný s rovným a byly na přibližně stejné úrovni buržoazního vývoje, rozumělo se samo sebou, že tento požadavek nabyl všeobecného charakteru, přesahujícího hranice jednotlivého státu, že svoboda a rovnost byly proklamovány jako lidská práva. Přičemž je pro specificky buržoazní charakter těchto lidských práv příznačné, že americká ústava, první ústava, která uznává lidská práva, týmž dechem stvrzuje otroctví barevných, které existovalo v Americe: třídní výsady se zatracují, rasové se posvěcují.
Je však známo, že buržoazii od okamžiku, kdy se vykukluje z feudálního měšťanstva, kdy se středověký stav vyvíjí v moderní třídu, neustále a nevyhnutelně doprovází její stín, proletariát. A právě tak jsou buržoazní požadavky rovnosti doprovázeny proletářskými požadavky rovnosti. Od chvíle, kdy je vytyčen buržoazní požadavek odstranění třídních výsad, objevuje se vedle něho proletářský požadavek odstranění tříd samých - zprvu v náboženské formě, přičemž se opírá o prvotní křesťanství, později nachází oporu v samých buržoazních teoriích rovnosti. Proletáři berou buržoazii za slovo: rovnost nemá být jen zdánlivá, pouze v oblasti státu, má být provedena i skutečně, také ve společenské, ekonomické oblasti. A zejména poté, co francouzská buržoazie počínaje Velkou revolucí postavila do popředí občanskou rovnost, odpověděl jí francouzský proletariát ráz na ráz požadavkem sociální, ekonomické rovnosti a rovnost se stala bojovým heslem speciálně francouzského proletariátu.
Požadavek rovnosti má  tedy v ústech proletariátu dvojí význam. Buď je - a tak je tomu zejména v prvních počátcích, například v selské válce - přirozenou reakcí na křiklavé sociální nerovnosti, na kontrast mezi bohatými a chudými, pány a raby, mezi hýřily a hladovými; jako takový je prostě výrazem revolučního instinktu a v tom, a jedině v tom je jeho ospravedlnění. Anebo vznikl z reakce na buržoazní požadavek rovnosti, vyvozuje z něho víceméně správné, dalekosáhlé požadavky, stává se agitačním prostředkem, aby burcoval dělníky proti kapitalistům vlastními tvrzeními kapitalistů, a v tomto případě stojí a padá s buržoazní rovností samou. V obou případech je skutečným obsahem proletářského požadavku rovnosti požadavek odstranění tříd. Každý požadavek rovnosti, který jde za to, končí nutně v absurdnu. Doložili jsem to příklady a najdeme jich ještě dost, až se dostaneme k fantaziím pana Dühringa o budoucnosti.
A tak je představa rovnosti jak v buržoazní, tak v proletářské formě sama dějinným produktem, k jejímu vzniku byly nutné určité dějinné poměry, které samy zase předpokládají dlouhou předhistorii. Tato představa je tedy všechno, jen ne věčná pravda.
 
Lenin, V.I.: Materialismus a empiriokriticismus
Sebrané spisy. Svazek 18, Svoboda, Praha 1984, s. 157-158
(157-158) Historicky jsou podmíněny obrysy obrazu, ale nepodmíněno je to, že tento obraz zobrazuje objektivně existující model. Historicky podmíněno je to, kdy a za jakých podmínek jsme ve svém poznání podstaty věcí dospěli k objevu alizarinu v černouhelném dehtu nebo k objevu elektronů v atomu, ale nepodmíněno je to, že každý takový objev je krokem vpřed "nepodmíněně objektivního poznání". Zkrátka, historicky je podmíněna každá ideologie, ale nepodmíněno je to, že každé vědecké ideologii (například na rozdíl od náboženské) odpovídá objektivní pravda, absolutní příroda. Můžete namítnou: Toto rozlišování relativní a absolutní pravdy je neurčité. Odpovím vám: Je právě natolik "neurčité", aby zabránilo tomu učinit z vědy dogma ve špatném smyslu tohoto slova, něco mrtvého, strnulého, zkostnatělého, ale zároveň je zase natolik "určité", aby co nejrozhodněji a neodvolatelně postavilo hráz proti fideismu a agnosticismu, filozofickému idealismu a sofistice Humových a Kantových přívrženců...
Relativismus jako základ teorie poznání znamená nejen, že uznáváme relativnost našich poznatků, nýbrž že také popíráme jakoukoli objektivní, na lidstvu nezávisle existující míru nebo model, k němuž se přibližuje naše relativní poznání. Z hlediska strohého relativismu lze ospravedlňovat každou sofistiku, lze uznávat za "podmíněné", zemřel-li Napoleon 5.května 1821 či nezemřel, lze z prostého "pohodlí" pro člověka či lidstvo připustit vedle vědecké ideologie (je "pohodlná" v jednom směru) též ideologii náboženskou (je velmi "pohodlná" v jiném směru) atd.
 

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >