C.7.3. Náboženství

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 3. 2006

Twitter

Marx, K.: Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 1, SNPL, Praha 1956, s. 401-402
(401-402) Pro Německo je kritika náboženství v podstatě ukončena, a kritika náboženství je předpokladem veškeré kritiky.
Světská existence omylu je kompromitována, jakmile byla vyvrácena její nebeská oratio pro aris et focis [obhajoba oltářů a krbů, přeneseně: sebeobhajoba]. Člověk, který ve fantastické skutečnosti nebes, kde hledal nadčlověka, našel jen odraz sebe samého, nebude už ochoten nalézat jen zdání sebe samého, jen "nečlověka" tam, kde hledá a musí hledat svou pravou skutečnost.
Základem nenáboženské kritiky je: člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. Náboženství je totiž sebeuvědomění a sebedůvěra člověka, který se buďto ještě nenašel, nebo se už zase sám sobě ztratil. Ale člověk, to není abstraktní bytost trůnící někde mimo tento svět. Člověk, to je svět člověka, stát, společnost. Tento stát, tato společnost produkují náboženství, převrácené vědomí světa, protože jsou samy převráceným světem. Náboženství je všeobecná teorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompedium, jeho logika v populární formě, jeho spiritualistický point d'honneur [věc cti], jeho entuziasmus, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný důvod útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože pravou skutečnost lidská podstata nemá. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem.
Náboženská bída je jednak výrazenm skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.
Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se iluzí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí iluzí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář.
Kritika strhla z okovů imaginární květy, ne proto, aby člověk vlekl dál bezútěšné okovy, nezkrášlené fantazií, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živý květ. Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslil, jednal, tvořil svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k tomu, aby se pohyboval kolem sebe, a tím kolem svého skutečného slunce. Náboženství je jen iluzorní slunce, které se točí kolem člověka, dokud se člověk nepohybuje kolem sebe.
Je tedy úkolem dějin, když zmizela pravda onoho světa, nastolit pravdu tohoto světa. A prvním úkolem filozofie, která slouží dějinám, je, aby poté, když byla odhalena posvátná podoba sebeodcizení člověka, odhalila toto sebeodcizení i v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe se takto mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku politiky.
 
Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 332-335
(332-335) Ještě několik slov o náboženství, protože je materiálnímu životu nejvíce vzdáleno a zdá se, že je mu nejvíce cizí. Náboženství vzniklo v nejstarších dobách z mylných, divošských představ lidí o jejich vlastní přirozenosti i o vnější přírodě, která je obklopovala. Každá ideologie, jakmile už existuje, se však vyvíjí ve spojení s daným souborem představ, které dále rozvíjí; jinak by to nebyla ideologie, tj. nezabývala by se myšlenkami jako samostatnými, nezávisle se vyvíjejícími bytnostmi, podrobenými jen svým vlastním zákonům. Fakt, že materiální podmínky života lidí, v jejichž hlavách probíhá tento myšlenkový proces, určují konec konců chod tohoto procesu, si tito lidé nemohou uvědomovat, protože jinak by bylo veta po veškeré ideologii. Tyto původní náboženské představy, které jsou většinou pro každou příbuznou skupinu národů společné, se vyvíjejí, když se skupina oddělí, u každého národa svérázně, podle různých životních podmínek; u několika skupin národů, zejména u árijské skupiny (tzv.indoevropské), podrobně prokázala tento proces srovnávací mytologie. Bohové, které si takto vytvořil každý národ, byli národními bohy a jejich říše nepřesahovala národní území svěřené  jejich ochraně, za jehož hranicemi vládli suverénně jiní bohové. Mohli žít v představách jen do té doby, dokoud existoval národ; s jeho zánikem padali i oni. Tento zánik starých národů způsobila světová římská říše; ekonomické podmínky jejího vzniku tu nemůžeme zkoumat. Staří národní bohové zanikali, dokonce i bohové římští, kteří byli střiženi jen pro úzký okruh města Říma; potřeba doplnit světovou říši světovým náboženstvím se jasně projevuje v pokusech uctívat v Římě nejen domácí, nýbrž i všechny alespoň trochu úctyhodné cizí bohy a stavět jim oltáře. Ale nové světové náboženství se nedá vytvořit jen tak beze všeho císařskými dekrety. Nové světové náboženství, křesťanství, vzniklo už potají ze směsi zevšeobecnělé    orientální, zejména židovské teologie a zvulgarizované řecké, zejména stoické filozofie. Musíme teprve pracně zjišťovat, jak křesťanství původně vypadalo, protože se nám dochovalo jen v oficiální podobě, v níž se stalo státním nábožesntvím; k tomu účelu bylo přizpůsobeno nikajským koncilem.338) Avšak skutečnost, že se už po 250 letech stalo státním náboženstvím, dokazuje, že to bylo náboženství, které odpovídalo dobovým poměrům. Ve středověku se křesťanství postupně, jak se vyvíjel feudalismus, přetvářelo v náboženství odpovídající feudalismu, s příslušnou feudální hierarchií. Když se pak objevilo měšťanstvo, vyvinulo se v protikladu k feudálnímu katolicismu protestantské kacířství, nejdříve u albigenských 339) v jižní Francii, v době největšího rozkvětu tamějších měst. Středověk podřídil teologii všechny ostatní formy ideologie: filozofii, politiku, právní vědu, a učinil z nich odvětví teologie. Tím nutil všechna společenská a politická hnutí, aby na sebe brala teologickou formu; a měla-li být rozpoutána velká bouře, bylo nutné pro myšlení mas, živené výhradně náboženstvím, převést jejich vlastní zájmy do náboženské formy. A jako si měšťanstvo od začátku vytvářelo svůj  protějšek v nemajetných městských plebejcích, nepatřících k žádnému uznávanému stavu, v nádenících a čeledi všeho druhu, předchůdcích pozdějšího proletariátu, dělí se i kacířství už velmi brzy na měšťansky umírněné a plebejsky revoluční, které odmítají i měšťanští kacíři.
Nevyhladitelnost protestantského kacířství odpovídala nepřemožitelnosti vzmáhajícího se měšťanstva; když měšťanstvo dostatečně zesílilo, začal se jeho boj proti feudální šlechtě, který měl dosud převážně místní ráz, rozrůstat do celonárodního měřítka. K první velké akci - k takzvané reformaci - došlo v Německu. Měšťanstvo nebylo ani dost silné, ani dost vyspělé, aby mohlo pod svým praporem sjednotit ostatní bouřící se stavy - plebejce ve městech, nižší šlechtu a sedláky na venkově. Nejdříve byla poražena šlechta; sedláci povstali, a tím celé toto revoluční hnutí vyvrcholilo; města je nechala na holičkách, a tak revoluce podlehla vojskům vládnoucích knížat, kteří shrábli celý zisk. Od té doby mizí Německo na tři století z řady zemí, které zasahují samostatně do dějin. Ale vedle Němce Luthera tu byl Francouz Kalvín; s ryze francouzskou bystrostí kladl důraz na měšťanský charakter reformace a zrepublikanizoval a zdemokratizoval církev. Zatímco se luteránská reforma v Německu dostala do slepé uličky a přivedla Německo do zkázy, stala se kalvínská reformace praporem republikánů v Ženevě, Holandsku a ve Skotsku, osvobodila Holandsko z područí Španělska a německé říše a poskytla ideologický háv pro druhé jednání buržoazní revoluce, které se odehrálo v Anglii. Tam kalvinismus dokázal, že je tím pravým náboženským rouchem pro zájmy tehdejší buržoazie, a proto také nebyl plně přijat, když revoluce roku 1689 skončila kompromisem mezi částí šlechty a buržoazií.340) Anglická státní církev byla sice obnovena, ale ne ve své dřívější podobě jako katolicismus v čele s králem v úloze papeže, nýbrž značně zkalvinizovaná. Stará státní církev slavila veselou katolickou neděli a potírala nudnou kalvínskou neděli; nová aklimatizovaná církev zavedla kalvínskou neděli, která je dodnes ozdobou Anglie.
Ve Francii byla roku 1685 kalvínská menšina potlačena, pokatoličtěna nebo vyhnána.341) Co to však bylo platné? Svobodomyslný Pierre Bayle už rozvíjel svou činnost a roku 1694 se narodil Voltaire. Násilné opatření Ludvíka XIV. jen usnadnilo francouzské buržoazii, aby mohla svou revoluci provést v nenáboženské, výhradně politické formě, která jedině odpovídá vyspělé buržoazii. Namísto protestantů zasedli v Národních shromážděních svobodomyslní. Tím vstoupilo křesťanství do svého posledního stadia. Nemohlo už dál sloužit jako ideologické roucho pro snahy  kterékoli pokrokové třídy; stále více se stávalo výhradním majetkem vládnoucích tříd, které ho používají jako pouhého vládního nástroje a drží jím na uzdě nižší třídy. Přitom každá z různých vládnoucích tříd používá svého vlastního náboženství, které jí vyhovuje; statkářští junkeři katolického jezuitství nebo protestantské ortodoxie, liberální a radikální buržoové racionalismu; a není vůbec rozhodující, zda páni sami v tato svá náboženství věří nebo ne.
Vidíme tedy: náboženství, jakmile jednou vzniklo, obsahuje vždy zděděný materiál, neboť tradice je ve všech ideologických oblastech velkou konzervativní silou. Ale změny, které se s tímto materiálem dějí, vyvěrají z třídních vztahů, tedy ekonomických vztahů lidí, kteří tyto změny uskutečňují. A to zde postačí.
________________________________________________________________
338) Nikajský koncil - první ekumenický (všeobecný) koncil biskupů křesťanské církve v římské říši. Svolal je v roce 325 císař Konstantin I. do Nikaie, města v Malé Asii. Koncil vypracoval vyznání víry, takzvané symbolum (základní věroučné články ortodoxní křesťanské církve), závazné pro všechny křesťany; jeho neuznávání se trestalo jako zločin proti státu.
339 Albigenští - náboženská sekta, ve 12. a 13. století velmi rozšířená v jihofrancouzských a severoitalských městech. Jejich hlavním střediskem bylo jihofrancouzské město Albi. Albigenští brojili proti okázalosti katolických bohoslužeb a církevní hierarchii (městští obchodníci a řemeslníci protestující proti feudalismu). Připojila se k nim i část šlechty. Po dvacetileté válce a krvavých represáliích bylo hnutí potlačeno.
340) Mluví se tu o státním převratu v Anglii z roku 1688, při němž byl vyhnán Jakub II. Stuart a na anglický trůn dosazen nizozemský místodržitel Vilém III. Oranžský.
341) V roce 1685 zrušil Ludvík XIV. Nantský edikt a tak dovršil politické a náboženské pronásledování hugenotů (francouzských kalvinistů), jež už od dvacátých let stále sílilo. Nantský edikt byl vydán v roce 1598 a poskytoval hugenotům svobodu náboženského vyznání a bohoslužeb. V důsledku zrušení Nantského ediktu emigrovalo několik set tisíc hugenotů z Francie.
________________________________________________________________
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 309-310
(309-310) Všechna náboženství jsou však jen fantastický odraz - v hlavách lidí - těch vnějších mocností, které ovládají jejich každodenní život, odraz, při němž pozemské mocnosti přijímají formu mocností nadpozemských. V počátcích dějin se takto odrážejí především přírodní mocnosti, které pak v dalším vývoji u různých národů prodělávají nejrozmanitější a nejpestřejčí personifikace. Tento první proces vysledovala srovnávací mytologie alespoň u indoevropských národů až k jeho zrodu v indických védách a prokázala jej v dalším vývoji v jednotlivostech u Indů, Peršanů, Řeků, Římanů, Germánů, a pokud je dostatečný materiál, i u Keltů, Litevců a Slovanů. Ale brzy začínají vedle přírodních mocností působit i mocnosti společenské, mocnosti, které vystupují vůči lidem stejně cize a zpočátku stejně nevysvětlitelně, které je ovládají s touž zdánlivě přírodní nutností jako samy přírodní mocnosti. Fantastické postavy, v nichž se zpočátku odrážely jen tajemné přírodní síly, dostávají tím společenské atributy, stávají se představiteli dějinných mocností.*) Na ještě dalším stupni vývoje se všechny přírodní i společenské atributy mnoha bohů přenášejí na jednoho všemohoucího boha, který je zase jen reflexem abstraktního člověka. Tak vznikl monoteismus, který byl historicky posledním produktem pozdní řecké vulgární filozofie a byl ztělesněn v židovském výlučném národním bohu Jehovovi. V této pohodlé, snadno ovladatelnéo a všestranně přizpůsobivé podobě může náboženství trvat dál jako bezprostřední, to jest citová forma poměru lidí k ovládajícím je cizím, přírodním i společenským mocnostem, tak dlouho, dokud budou lidé těmito mocnostmi ovládáni. Viděli jsme však už několikrát, že v dnešní buržoazní společnosti vládnou lidem jako cizí síla ekonomické vztahy, které sami vytvořili, výrobní prostředky, které sami vyrobili. Faktický základ náboženské reflexace tedy trvá a s ním i sám náboženský reflex. A i když buržoazní ekonomie do jisté míry odhaluje příčinné souvislosti této cizovlády, nic se tím nemění. Buržoazní ekonomie nemůže ani zabránit krizím vůbec, ani zachránit jednotlivého dělníka před nezaměstnaností a bídou. Stále ještě platí: člověk míní, pánbůh (to jest cizovláda kapitalistického výrobního způsobu) mění. Pouhé poznání, i kdyby šlo dál a hlouběji než poznání buržoazní ekonomie, nestačí k tomu, aby byly společenské mocnosti podrobeny panství společnosti. K tomu je třeba především společenského činu. A až bude tento čin vykonán, až společnost tím, že převezme veškeré výrobní prostředky a bude s nimi plánovitě zacházet, osvobodí sebe samu a všechny své členy z poroby, v níž jsou dnes udržováni těmito výrobními prostředky, které sami vyrobili, které však stojí proti nim jako silnější cizí moc, až tedy člověk bude nejen mínit, ale i měnit - teprve pak zmizí poslední cizí moc, která se dosud odráží v náboženství, a tím zmizí i náboženský odraz sám z toho jednoduchého důvodu, že pak už nebude nic, co by se odráželo.
________________________________________________________________
*) Tento pozdější dvojitý charakter božských postav je příčinou pozdějšího zmatku v mytologiích, zmatku, jejž srovnávací mytologie, která se jednostranně přidržuje názoru, že božské postavy jsou jen reflexy přírodních mocností, přehlíží. Tak se u některých germánských kmenů bůh války nazývá praseversky Tyr, staroněmecky Zio, odpovídá tedy řeckému Zeus, latinsky Jupiter místo Diespiter; u jiných Er, Eor, odpovídá tedy řeckému Ares, latinsky Mars. (Engelsova poznámka.)
________________________________________________________________
 
Lenin, V.I.: Socialismus a náboženství
Sebrané spisy. Svazek 12, Svoboda, Praha 1983, s. 159-164
(159-164) Hospodářský útlak dělníků nevyhnutelně vyvolává a plodí různé druhy politického útlaku, sociální degradace, zhrubnutí a duchovního i mravního úpadku. Dělníci si mohou vydobýt větší nebo menší politickou svobodu k boji za své hospodářské osvobození, ale dokud nebude svržena moc kapitálu, žádná svoboda je nezbaví bídy, nezaměstnanosti a útlaku. Náboženství je jeden z druhů duchovního útlaku, doléhajícího všude bez rozdílu na lidové masy ubité věčnou prací na jiné, nouzí a osamělostí. Bezmocnost vykořisťovaných tříd v boji proti vykořisťovatelům plodí víru v lepší posmrtný život stejně nevyhnutelně, jako vyvolává bezmocnost divocha v boji vůči přírodě víru v bohy, ďábly, zázraky apod. Toho, kdo po celý život pracuje a trpí nouzí, náboženství učí pokoře a trpělivosti v pozemském životě a utěšuje ho nadějí na odměnu na nebesích. A ty, kdo žijí z cizí práce, učí náboženství v tomto pozemském životě dobročinnosti a nabízí jim tak velmi laciné ospravedlnění pro celou jejich vykořisťovatelskou existenci, prodává jim tak za přijatelnou cenu poukázky na nebeskou blaženost. Náboženství je opium lidu. Náboženství je jakási duchovní kořalka, ve které otroci kapitálu utápějí svou lidskou podobu, své nároky na život alespoň trochu důstojný člověka.
Jenže otrok, který si uvědomil své otroctví a vzchopil se k boji za své osvobození, je už otrokem jenom napůl. Dnešní uvědomělý dělník, odchovaný průmyslovou tovární velkovýrobou a zcivilizovaný městským životem, s pohrdáním odvrhuje náboženské předsudky, přenechává nebe kněžím a buržoazním svatouškům a bojuje za svůj lepší život tady na zemi. Soudobý proletariát se staví na stranu socialismu, který přibírá do boje proti náboženskému tmářství vědu a vyprošťuje dělníky ze zajetí víry v posmrtný život tím, že je sjednocuje k opravdovému boji za lepší život na zemi.
Náboženství musí být prohlášeno za soukromou záležitost - těmito slovy se obvykle vyjadřuje vztah socialistů k náboženství. Ale význam těchto slov je třeba upřesnit, aby nemohla vzniknout žádná nedorozumění. Žádáme, aby náboženství bylo soukromou záležitostí ve vztahu ke státu, ale naprosto nemůžeme považovat náboženství za soukromou záležitost ve vztahu k naší vlastní straně. Stát nesmí mít s náboženstvím nic společného, náboženské společnosti nesmějí být spjaty se státní mocí. Každý musí mít možnost naprosto svobodně vyznávat jakékoli náboženství nebo nevyznávat žádné, tj. být ateistou, jímž je obvykle každý socialista. Je naprosto nepřípustné činit mezi občany jakékoli rozdíly, pokud jde o jejich práva, v souvislosti s jejich náboženským vyznáním. Z oficiálních dokumentů musí být bezpodmínečně odstraněna jakákoli zmínka o tom či onom náboženském vyznání občanů. Nesmějí být poskytovány žádné prostředky na státní náboženství, žádné příspěvky ze státních peněz na církevní a náboženské společnosti, jež se musí stát zcela svobodnými a na státní moci nezávislými sdruženími stejně smýšlejících občanů. Jedině důsledné splnění těchto požadavků může skoncovat s hanebnou a proklatou minulostí, kdy církev byla nevolnicky závislá na státu a ruští občané byli nevolnicky závislí na státním náboženství, kdy platily a byly uplatňovány středověké inkvizitorské zákony (doposud přetrvávající v našem trestním právu a zákonech), které pronásledovaly za víru nebo nevěrectví, znásilnovaly svědomí člověka a činily teplá místečka a platy ve státních službách závislými na přídělu té či oné státně církevní kořalky. Úplná odluka církve od státu - to je požadavek, který předkládá socialistický proletariát dnešnímu státu a dnešní církvi.
Ruská revoluce musí plnit tento požadavek jako nezbytnou součást politické svobody. Ruská revoluce má v tomto směru obzvlášť příznivé podmínky, neboť odporný byrokratismus policejně nevolnického samoděržaví vyvolal nespokojenost, vření a rozhořčení dokonce i mezi duchovenstvem.  Byť bylo ruské pravoslavné duchovenstvo sebevíc zaostalé a nevědomé, dokonce i je teď probudil dunivý pád starého, středověkého řádu na Rusi. Dokonce i ono se připojuje k požadavku svobody, protestuje proti erární zkostnatělosti a byrokratické  zvůli, proti policejnímu špiclování vnucovanému "sluhům božím". My socialisté musíme toto hnutí podporovat a dovádět požadavky poctivých a upřímných duchovních do důsledků, vzít je za slovo, kdykoli začnou mluvit o svobodě, a požadovat na nich, aby radikálně zpřetrhali všechny svazky mezi náboženstvím a policií. Buď jste upřímní, a pak musíte být pro úplnou odluku církve od státu a školy od církve, pro úplné a bezpodmínečné prohlášení náboženství za soukromou záležitost. Nebo tyto důsledné požadavky svobody neschvalujete, a pak jste zřejmě stále ještě v zajetí inkvizitorských tradic, pak zřejmě stále ještě lpíte na teplých místečkách ve státních službách a na státních platech, pak zřejmě nevěříte v duchovní sílu své zbraně a berete dál úplatky od státní moci, a v tom případě vám uvědomělí dělníci celého Ruska vyhlásí nelítostnou válku.
Ve vztahu ke straně socialistického proletariátu není náboženství soukromou věcí. Naše strana je svazkem uvědomělých, pokrokových bojovníků za osvobození dělnické třídy. Takový svazek nemůže a nesmí být lhostejný k neuvědomělosti, zaostalosti nebo tmářství v podobě náboženských vyznání. Žádáme úplnou odluku církve od státu, abychom mohli proti náboženskému tmářství bojovat čistě ideovou a jen ideovou zbraní, naším tiskem, naším slovem. Vždyť jsme vybudovali svou organizaci, SDDSR, mimo jiné právě pro takový boj proti jakémukoli náboženskému ohlupování dělníků. Pro nás ovšem ideový boj není soukromou záležitostí, nýbrž záležitostí celé strany, všeho proletariátu.
Je-li tomu tak, proč tedy ve svém programu neprohlašujeme, že jsme ateisté? Proč nezakazujeme křesťanům a lidem věřícím v boha vstupovat do naší strany?
V odpovědi na tuto otázku musí být vysvětlen velmi důležitý rozdíl mezi buržoazně demokratickým a sociálně demokratickým pojetím náboženské otázky.
Celý náš program je vybudován na vědeckém, a to právě na materialistickém světovém názoru. Výklad našeho programu proto nezbytně obsahuje také vysvětlení skutečných historických a ekonomických kořenů náboženského tmářství. Naše propaganda nezbytně obsahuje i propagandu ateismu; vydávání příslušné vědecké literatury, kterou absolutistická feudální státní moc až dosud přísně zakazovala a pronásledovala, se nyní musí stát součástí naší stranické práce. Budeme se nyní patrně muset řídit radou, kterou dal kdysi Engels německým socialistům: překládat a masově rozšiřovat francouzskou osvícenskou a ateistickou literaturu 18.století.
V žádném případě se však přitom nesmíme dát svést k abstraktnímu, idealistickému, "racionalistickému" pojetí náboženské otázky, nezávislému na třídním boji, k pojetí, s nímž se nezřídka setkáváme u radikálních demokratů z řad buržoazie. Bylo by nesmyslné domnívat se, že ve společnosti založené na nekonečném útlaku a zdeptanosti dělnických mas je možné rozptýlit náboženské předsudky čistě propagandistickou cestou. Bylo by buržoazní omezeností zapomínat, že náboženský útlak lidstva je produktem a odrazem ekonomického útlaku uvnitř společnosti. Proletariát nelze osvítit žádnými knížkami a žádnou propagandou, neosvítí-li jej jeho vlastní boj proti temným silám kapitalismu, a jednota tohoto skutečně revolučního boje utlačené třídy za vytvoření pozemského ráje je pro nás důležitější než názorová jednota proletářů, pokud jde o ráj nebeský.
Proto v našem programu nehlásáme a nesmíme hlásat ateismus; proto nebráníme a nesmíme bránit proletářům, u nichž ještě přežívají ty či ony pozůstatky starých předsudků, aby se sbližovali s naší stranou. Hlásat vědecký světový názor vždycky budeme, bojovat proti nedůslednosti rozličných "křesťanů" musíme, ale to naprosto neznamená, že by se měla náboženská otázka stavět na první místo, které jí vůbec nepřísluší, že by se mělo dovolovat, aby se síly skutečně revolučního, hospodářského a politického boje tříštily kvůli názorům či blouznivým představám třetího řádu, jež rychle ztrácejí jakýkoli politický význam a jež sám ekonomický vývoj rychle odhazuje na smetiště.
Reakční buržoazie se všude snažila a nyní se i u nás snaží vyvolat náboženské různice a odpoutat tak pozornost mas od skutečně závažných a podstatných ekonomických a politických otázek, které dnes prakticky řeší všechen ruský proletariát, sjednocující se ve svém revolučním boji. Reakční politika tříštění proletářských sil, která se dnes projevuje hlavně černosotňovskými pogromy, se možná zítra dopracuje k nějakým rafinovanějším formám. My jí budeme v každém případě čelit klidným, důsledným a trpělivým hlásáním proletářské solidarity a vědeckého světového názoru, jímž je cizí jakékoli rozněcování druhořadých názorových různic.
Revoluční proletariát dosáhne toho, aby se náboženství skutečně stalo pro stát soukromou záležitostí. A v tomto politickém zřízení, očištěném od středověké zatuchlosti, pak povede rozsáhlý a otevřený boj za odstranění ekonomického otroctví, jež je nejvlastnějším zdrojem náboženského ohlupování lidstva.
 
{moscomment}

• < Předchozí
• Další >