C.7.4. Věda a umění

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 3. 2006

Twitter

Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 464-465
(464-465) Studovat postupný vývoj jednotlivých odvětví přírodních věd. - Nejprve astronomie už kvůli ročním obdobím naprosto nezbytná pro pastevecké a zemědělské národy. Astronomie se může rozvíjet jen s pomocí matematiky. Zaútočilo se tedy i na ni. - Dále na určitém stupni zemědělství a v určitých krajích (zvyšování vodní hladiny pro zavodňování v Egyptě) a zejména v souvislosti se vznikem měst, velkých staveb a s vývojem řemesel mechanika. Brzy jí bylo třeba i pro lodní dopravu a válku. - Také mechanika potřebuje pomoc matematiky a podněcuje tím její rozvoj. Tak už od počátku je vznik a vývoj věd podmíněn výrobou.
Po celý starověk se vlastní vědecké zkoumání omezuje na tyto tři obory, a to jako exaktní a systematické bádání také až v poklasickém období (alexandrijská škola, Archimédes atd.). Ve fyzice a chemii, které tehdy byly v hlavách sotva odděleny (teorie živlů, chyběla představa o chemickém prvku), v botanice, zoologii, anatomii člověka a zvířat bylo do té doby možné jen sbírat fakta a co nejsystematičtěji je řadit. Z fyziologie, jakmile se odbočilo od nejhmatatelnějších věcí - např. trávení a vyměšování - zbyly pouhé dohady: a nemohlo tomu být jinak, dokud nebyl objeven ani krevní oběh. - Na konci tohoto období se objevuje chemie v prvotní formě alchymie.
Když po temné noci středověku vědy náhle znovu povstanou v netušené síle a zázračně rychle vzrůstají, vděčíme za tento zázrak opět - výrobě. Za prvé se od doby křížových výprav nesmírně rozvinul průmysl a přivedl na svět spoustu nových faktů mechanických (tkalcovství, hodinářství, mlýny), chemických (barvířství, metalurgie, alkohol) a fyzikálních (brýle) a tyto fakty nejenže poskytly ohromný materiál pro pozorování, ale také poskytly už samy o sobě docela jiné prostředky pro experimentování, než tomu bylo dosud, a umožnily zkonstruování nových nástrojů; možno říci, že teprve teď mohla vzniknout systematická experimentální věda ve vlastním smyslu. Za druhé celá západní a střední Evropa i s Polskem se nyní vyvíjela ve vzájemné závislosti, třebaže v čele byla v důsledku své tradiční civilizace stále ještě Itálie. Za třetí zeměpisné objevy - k nimž došlo jen a jen v honbě za ziskem, tedy konec konců v zájmu výroby - odkrývaly nekonečný, do té doby nepřístupný materiál z oboru meteorologie, zoologie, botaniky a fyziologie (člověka). Za čtvrté tu byl tiskařský lis.*)
________________________________________________________________
*) Na okraji rukopisu ve výši tohoto odstavce připsáno: "Dosud se vynášelo jen to, zač vděčí výroba vědě, ale nekonečně víc je toho, zač vděčí věda výrobě." (Pozn.red.)
________________________________________________________________
 
Engels, B.: H.Starkenburgovi, 25.ledna 1894
Marx, K., Engels, B.: Vybrané dopisy. Svoboda, Praha 1952, s. 420
(420) Vždyť je-li technika, jak tvrdíte, z velké části závislá na stavu vědy, je věda v ještě mnohem větší míře závislá na stavu a potřebách techniky. Má-li společnost technickou potřebu, pohání to rozvoj vědy více než deset univerzit. Celá hydrostatika (Torricelli atd.) byla vyvolána v život potřebou regulace horských bystřin v Itálii v XVI. a XVII. století. O elektřině jsme se dověděli něco rozumného teprve tehdy, když byla objevena její technická upotřebitelnost. V Německu se však, žel, stalo zvykem psát dějiny věd tak, jako by byly spadly s nebe.
 
Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie
Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 31, 19-20, 22-23
(31) Metoda rozboru, které jsem použil a která ještě nebyla aplikována na ekonomické problémy, dost znesnadňuje četbu první kapitoly; obávám se, aby se francouzští čtenáři, vždy zvědaví na závěry a žádostiví poznat souvislost obecných zásad s otázkami, které je bezprostředně vzrušují, nedali odradit, když nebudou moci hned dostat pokračování.
To je nevýhoda, proti níž nemohu dělat nic víc, než na ni předem upozornit a tak obrnit čtenáře, kteří hledají pravdu. Pro vědu neexistuje široká silnice a jen ti mají vyhlídky, že dospějí k jejím zářivým vrcholům, kdo se nebojí namáhavého šplhání po jejích srázných stezkách.
(19-20) Zvláštní povaha látky, kterou se politická ekonomie zabývá, vyvolává proti ní do boje nejzavilejší, nejmalichernější a nejodpornější vášně lidského nitra, fúrie soukromého zájmu. Anglikánská církev např. odpustí spíše útok na 38 ze svých 39 článků víry než na 1/39 svého peněžního důchodu. Dnes je i ateismus culpa levis [lehký hřích] ve srovnání s kritikou tradičních vlastnických poměrů.
(22-23) Po roce 1848 se kapitalistická výroba v Německu rychle rozvinula a dnes už je v horečném rozkvětu. Ale našim odborníkům osud stejně nepřál. Pokud mohli politickou ekonomii pěstovat nezaujatě, chyběly německé skutečnosti moderní ekonomické vztahy. Jakmile však tyto vztahy vznikly, došlo k tomu za okolností, které již už v rámci buržoazního obzoru nedovolují nezaujatě studovat. Pokud je politická ekonomie buržoazní, tj. pokud nechápe kapitalistický řád jako historicky přechodný vývojový stupeň, nýbrž naopak jako absolutní a poslední podobu společenské výroby, může zůstat vědou, dokud třídní boj zůstává latentní nebo se projevuje jen ojedinělými úkazy.
Vezměme Anglii. Její klasická politická ekonomie spadá do období nerozvinutého třídního boje. Její poslední velký představitel Ricardo činí konečně vědomě východiskem svého bádání protiklad třídních zájmů, mzdy a zisku, zisku a pozemkové renty, jenže chápe tento protiklad naivně jako společenský přírodní zákon. Tím ale dospěla buržoazní ekonomická věda ke své nejzazší hranici...
Ve Francii a v Anglii dobyla politickou moc buržoazie. Od té chvíle nabýval třídní boj, prakticky i teoreticky, stále výraznějších a hrozivějších forem. Odzváněl umíráčkem vědecké buržoazní ekonomii. Teď už nešlo o to, zda je ta či ona poučka správná, nýbrž o to, zda je kapitálu užitečná nebo škodlivá, pohodlná nebo nepohodlná, zda je policejně přípustná či ne. Na místo nezištného bádání nastoupilo hašteření placených pisálků, na místo nezaujatého vědeckého zkoumání nesvědomitá a zlovolná apologetika.
 
Engels, B.: Dialektika přírody
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 337-338
(337-338) Teprve vědomá organizace společenské výroby s plánovitou výrobou a plánovitým rozdělováním může lidi pozvednout z ostatního živočišného světa po stránce společenské, jako je vůbec výroba pozvedla po specifické stránce. Historický vývoj činí takovou organizaci den ze dne nevyhnutelnější, ale také den ze dne možnější. Od ní se bude datovat nová epocha dějin, kdy lidé sami a s nimi všechna odvětví jejich činnosti, zejména také přírodní věda, dosáhnou rozkvětu, který daleko zastíní všechno, co tu dosud bylo.
 
Lenin, V.I.: O družstevnictví
Sebrané spisy. Svazek 45, Svoboda, Praha 1989, s.414-415
(414-415) Dnes můžeme oprávněně říct, že už pouhý rozvoj družstev znamená pro nás totéž (až na výše uvedenou "malou" výjimku) co rozvoj socialismu, a zároveň si musíme přiznat, že se celé naše pojetí socialismu od základu změnilo. Tato základní změna záleží v tom, že dříve jsme hlavní důraz kladli a museli klást na politický boj, na revoluci, na dobytí moci atd. Naproti tomu dnes se těžiště naší činnosti mění natolik, že se přesunuje na pokojnou organizační "kulturní" činnost. Skoro bych řekl, že se těžištěm naší práce stává pozvednutí kulturní úrovně, kdyby tu ovšem nebyly mezinárodní vztahy, kdybychom nemuseli bojovat o své postavení ve světě. Jestliže však ponecháme tuto věc stranou a omezíme se na vnitřní ekonomické vztahy, pak těžiště práce u nás nyní opravdu spočívá ve zvyšování kulturní úrovně.
Máme před sebou dva hlavní převratné úkoly. Je to úkol přebudovat náš aparát, který jsme celý převzali z dřívějška a který nestojí za nic; za pět let jsme nestačili a ani nemohli stačit důkladně ho přebudovat. Druhým naším úkolem je kulturní práce mezi rolnictvem. A ekonomickým cílem této kulturní práce mezi rolnictvem je právě združstevnění. Kdyby združstevňování bylo již úplně dokončeno, stáli bychom oběma nohama na půdě socialismu. Avšak předpokladem pro úplné združstevnění je taková kulturní úroveň rolnictva (právě rolnictva, neboť tvoří obrovskou masu), že bez dokončené kulturní revoluce není úplné združstevnění možné.
Naši odpůrci nám nejednou tvrdili, že se bez rozmyslu pouštíme do zavádění socialismu v zemi, která není kulturně dost vyspělá. Zmýlili se však v tom, že jsme nezačali z toho konce, jaký se předpokládal podle teorie (všelijakých pedantů), ale že politický a sociální převrat u nás předcházel onomu kulturnímu převratu, oné kulturní revoluci, před níž dnes přece jenom stojíme.
Dnes nám tato kulturní revoluce postačí k tomu, abychom se stali úplně socialistickou zemí, avšak tato kulturní revoluce nám působí neuvěřitelné těžkosti jak čistě kulturního rázu (neboť u nás máme negramotnost), tak rázu materiálního (neboť k tomu, abychom byli kulturní, je zapotřebí určitý rozvoj materiálních výrobních prostředků, je zapotřebí určitá materiální základna.
 
Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844
Svoboda, Praha 1978, s. 81-83
(81-83) Soukromé vlastnictví nás udělalo tak hloupými a jednostrannými, že nějaký předmět je náš, teprve když ho máme, tedy když pro nás existuje jako kapitál anebo když ho bezprostředně držíme, jíme, pijeme, neseme na svém těle, obýváme atd., krátce používáme. Ačkoliv soukromé vlastnictví chápe všechna tato bezprostřední uskutečňování držby opět jen jako životní prostředky a život, jemuž tyto prostředky slouží, je život soukromého vlastnictví, práce a kapitalizace.
Místo všech fyzických a duchovních smyslů nastoupilo tedy jednoduché odcizení všech těchto smyslů, smysl mít. Na tuto absolutní chudobu musela být redukována lidská bytost, aby mohla ze sebe vydat své vnitřní bohatství...
Zrušení soukromého vlastnictví je tedy úplnou emancipací všech lidských smyslů a vlastností; ale touto emancipací je právě proto, že se tyto smysly a vlastnosti jak subjektivně, tak objektivně staly lidskými. Oko se stalo lidským okem, jako se stal jeho předmět společenským lidským předmětem, pocházejícím od člověka pro člověka. Smysly se proto bezprostředně ve své praxi staly teoretiky. Chovají se k věci kvůli věci, ale věc sama je předmětné lidské chování k sobě samému a k člověku a naopak. Potřeba či požitek ztratily proto svou egoistickou přirozenost a příroda ztratila svou pouhou užitečnost, neboť užitek se stal lidským užitkem.
Právě tak se smysly a požitek druhých lidí staly mým vlastním přivlastněním. Mimo tyto bezprostřední orgány se proto tvoří společenské orgány, ve formě společnosti, tedy např. činnost bezprostředně ve společnosti s druhými atd. stala se orgánem mého životního projevu a způsobem přivlastňování lidského života.
Rozumí se, že lidské oko zažívá [geniesst] jinak než hrubé nelidské oko, lidské ucho jinak než hrubé ucho atd.
Viděli jsme. Člověk se jen tehdy neztrácí ve svém předmětu, stane-li se mu lidským předmětem nebo předmětným člověkem. To je možné jen tak, že se pro něj stává společenským předmětem a on sám sobě společenskou bytostí, tak jako se společnost pro něj v tomto předmětu stává podstatou.
Proto tím, že se všude jednak stává člověku ve společnosti předmětná skutečnost jako skutečnost lidských bytostných sil lidskou skutečností, a proto skutečností jeho vlastních bytostných sil, stávají se mu všechny předměty zpředmětněním jeho samého, předměty potvrzujícími a uskutečňujícími jeho individualitu, jeho předměty, tj. předmět se stává jím samým. Jak se mu stávají jeho předměty, to záleží na přirozenosti předmětu a na přirozenosti jí odpovídající bytostné síly; neboť právě určitost tohoto vztahu tvoří zvláštní, skutečný způsob afirmace. Oku se předmět stává jinak než uchu a předmět oka jest jiný než předmět ucha. Svéráznost každé bytostné síly je právě její svérázná podstata, tedy i svérázný způsob jejího zpředmětnění, jejího předmětně skutečného živoucího bytí. Nejen v myšlení //VIII/ nýbrž všemi smysly je tedy člověk afirmován v předmětném světě.
 
Marx, K.: Teorie o nadhodnotě
Část I, SNPL, Praha 1958, s. 409-410
(409-410) Z toho, co jsme dosud uvedli, vyplývá, že označení "produktivní práce" je taková charakteristika práce, která přímo nemá absolutně nic společného s určitým obsahem práce, s její zvláštní užitečností nebo se zvláštní užitnou hodnotou, v níž se zračí.
Týž druh práce může být produktivní i neproduktivní.
Například Milton, který napsal "Ztracený ráj" za 5 liber št., byl neproduktivním pracovníkem. Naproti tomu spisovatel, který fabrikuje knihy pro svého knihkupce, je produktivním pracovníkem. Milton vytvořil "Ztracený ráj" z téhož důvodu, proč bourec vyrábí hedvábí. Bylo to projevení jeho přirozenosti. Později prodal svůj produkt za 5 liber št. Avšak lipský literární proletář, který fabrikuje knihy (například ekonomické příručky) na příkaz svého knihkupce, je produktivním pracovníkem, protože jeho produkt je od samého počátku podřízen kapitálu a vzniká jen proto, aby zvýšil hodnotu tohoto kapitálu. Zpěvačka, která prodává svůj zpěv na vlastní pěst, je neproduktivní pracovnice. Avšak táž zpěvačka, kterou angažuje koncertní podnikatel a nechává ji zpívat, aby vydělal peníze, je produktivní pracovnicí, protože produkuje kapitál.
 
Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie
Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 401-402, 448-449
(401-402) Stirner tu stojí ještě na mnohem nižší úrovni než buržoazie, když vyhlašuje jedinečnost vědecké a umělecké práce. Už dnes se došlo k náhledu, že je nutno organizovat tuto "jedinečnou" činnost. Horace Vernet by nebyl měl čas ani pro desetinu svých obrazů, kdyby je byl považoval za práce, "které může vykonat jen tento jedinec!". Veliká poptávka po vaudevillech a románech vyvolala v Paříži organizaci práce k výrobě tohoto druhu zboží, která pořád ještě dodává lepší věci než její "jedineční" konkurenti v Německu. V astronomii takoví lidé jako Arago, Herschel, Encke a Bessel došli k náhledu, že je třeba zorganizovat společná pozorování, a teprve od té doby dospěli k několika obstojným výsledkům. V historiografii je pro "jedince" naprosto nemožné, aby něco vykonal, a Francouzi i zde organizací práce dávno předstihli všechny ostatní národy. Rozumí se ostatně, že všechny tyto organizace, zakládající se na moderní dělbě práce, vedou stále ještě k velice omezeným výsledkům a znamenají pokrok jen vzhledem k dosavadní omezené izolovanosti.
Je nutno ještě zvláště zdůraznit, že Sancho si plete organizaci práce s komunismem a náramně se diví, že mu "komunismus" zůstává dlužen odpověď na jeho pochybnosti o této organizaci. Tak se diví nějaký gaskoňský chasník, že mu Arago nedovede říci, na které hvězdě se pánbůh usídlil se svým dvorem.
  Výlučná koncentrace uměleckého talentu v jednotlivcích a s tím souvisící potlačování uměleckého talentu u velké většiny lidí je následek dělby práce. I kdyby dokonce za určitých společenských vztahů byl každý znamenitým malířem, pak by tím ještě vůbec nebylo vyloučeno, aby byl každý z nich originálním malířem, takže rozlišování mezi "lidskou" a "jedinečnou" prací znamená nakonec i v tomto případě pouhý nesmysl. Až bude společnost organizována komunisticky, odpadne rozhodně podřízenost umělce lokální a národní omezenosti, která vzniká jedině dělbou práce, i podřízenost individua tomuto určitému umění, takže takové individuum je pak výhradně malířem, sochařem atd a už název dostatečně vyjadřuje omezenost jeho vývoje v mezích oboru a jeho závislost na dělbě práce. V komunistické společnosti nebudou malíři, nanejvýš tam budou lidé, kteří mimo jiné i malují.
(448-449) V nynější epoše nabyla vláda věcných vztahů nad individui, potlačování individuálnosti nahodilostí, nejostřejší a nejvšeobecnější formy, a tím byla existující individua postavena před docela určitý úkol. Mají za úkol, aby namísto vlády vztahů a nahodilosti nad individui nastolili vládu individuí nad nahodilostí a nad vztahy. Nevyplývá z toho, jak se Sancho mylně domnívá, požadavek, aby "Já rozvíjelo samo sebe", což dělalo dosud každé individuum i bez Sanchovy dobré rady, nýbrž znamená to naopak úkol osvobodit se od docela určitého způsobu vývoje. Tento úkol, vytyčenými nynějšími vztahy, se rovná úkolu uspořádat společnost komunisticky.
Už dříve jsme ukázali, že to, aby se vztahy přestaly osamostatňovat vůči individuím, aby individualita přestala být podrobena nahodilosti, aby osobní vztahy individuí přestaly být podřízeny obecným třídním vztahům atd., je konec konců podmíněno odstraněním dělby práce. Ukázali jsme rovněž, že odstranění dělby práce je podmíněno tím, aby styky a výrobní síly dosáhly takové univerzálnosti, že soukromé vlastnictví a dělba práce jim potom budou bránit v dalším vývoji. Ukázali jsme dále, že soukromé vlastnictví může být odstraněno jedině tehdy, budou-li se individua všestranně vyvíjet, protože právě styky a výrobní síly, které tu už jsou, jsou všestranné, a protože si je mohou osvojit jen všestranně se vyvíjející individua, tj. mohou z nich učinit svobodné činné uplatnění svého života. Ukázali jsme, že nynější individua musí odstranit soukromé vlastnictví, protože výrobní síly a formy styků se vyvinuly natolik, že se z nich za vlády soukromého vlastnictví staly destruktivní síly, a protože protiklad tříd se vyhrotil do krajnosti. Ukázali jsme konečně, že odstranění soukromého vlastnictví a dělby práce už vlastně znamená spojení individuí na základně dané nynějšími výrobními silami a styky ve světě.
V komunistické společnosti, jediné společnosti, kde osobitý a svobodný rozvoj individuí není frází, je tento vývoj podmíněn právě souvislostí individuí; tato souvislost záleží jednak v ekonomických předpokladech, jednak v nutné solidárnosti svobodného vývoje všech, a konečně v univerzálním způsobu činného uplatnění individuí na základě existujících výrobních sil. Jde tu tedy o individua na určitém historickém stupni vývoje, rozhodně ne o jakákoli náhodná individua, nemluvě ani o nezbytné komunistické revoluci, která sama je společnou podmínkou jejich svobodného vývoje. Vědomí individuí o jejich vzájemném vztahu se ovšem rovněž úplně změní, a proto to nebude ani "princip lásky" nebo dévouement, ani egoismus.
 
Marx, K.: Teorie o nadhodnotě
Část I, SNPL, Praha 1958, s. 419-420
(419-420) Pokud jde o materiální výrobu - dokonce i když se provozuje výhradně pro směnu, když tedy vyrábí zboží - jsou dvě možnosti.
1. Jejím výsledkem jsou taková zboží, tedy užitné hodnoty, které mají samostatnou formu, osamostatněnou jak vůči výrobcům, tak vůči spotřebitelům, a které tedy mohou existovat v určitém mezidobí mezi výrobou a spotřebou a v tomto mezidobí mohou obíhat jako prodejná zboží, například knihy, obrazy a vůbec všechny umělecké výtvory, které existují odděleně od umělecké produkce umělce, který je vytvořil. Zde se dá kapitalistická výroba uplatnit jen ve velmi omezené míře - například v případě, kdy nějaký spisovatel vykořisťuje při zpracovávání nějakého kolektivního díla, například encyklopedie, mnoho jiných autorů jako pomocníků. //1330/ Ve většině případů to nepřekračuje přechodnou formu ke kapitalistické výrobě, která spočívá v tom, že různí vědečtí nebo umělečtí producenti, řemeslníci anebo mistři ve svém oboru pracují pro společný obchodní kapitál knihkupců; je tu vztah, který nemá nic společného s kapitalistickým výrobním způsobem ve vlastním slova smyslu a dokonce mu není ještě ani formálně podřízen. Že právě v těchto přechodných formách bývá vykořisťování práce největší, na věci nic nemění.
2. Produkce je neoddělitelná od samého aktu vyrábění, jak je tomu u všech výkonných umělců, řečníků, herců, učitelů, lékařů, kněží atd. Také zde se kapitalistický výrobní způsob uplatňuje jen v nepatrném rozsahu a podle povahy věci se tu může uplatňovat jen v některých sférách. Například v některých vzdělávacích ústavech mohou být učitelé pouhými námezdními dělníky podnikatele, jemuž patří vzdělávací ústav, jako v Anglii, kde je hodně takových vyučovacích fabrik. Ačkoli tito učitelé nejsou ve vztahu ke svým žákům produktivními pracovníky, jsou produktivními pracovníky vůči podnikateli, který je najal. Podnikatel směňuje svůj kapitál za jejich pracovní sílu, a tím se obohacuje. Stejně je tomu i u divadelních a zábavních podniků. Vůči publiku vystupuje herec jako umělec, vůči svému podnikateli je však produktivním pracovníkem. Všechny tyto projevy kapitalistické výroby v této oblasti jsou ve srovnání s celou výrobou tak bezvýznamné, že si jich vůbec nemusíme všímat.
 
Marx, K.: "Rukopisy 'Grundrisse'"
Část I., Svoboda, Praha 1971, s. 63-65
(63-65) O umění je známo, že určitá období jeho rozkvětu nemají žádný vztah k všeobecnému vývoji společnosti, tedy ani k vývoji materiální základny, která je zároveň jakousi kostrou její organizace. Např. Řekové ve srovnání s moderními nebo také Shakespeare. U některých forem umění, např. u eposu, se dokonce uznává, že nemohou být vytvořeny ve své klasické podobě tvořící epochu světových dějin, jakmile se objevuje umělecká produkce jako taková; že tedy v oblasti umění samého jsou jisté významné umělecké útvary možné jen na nevyvinutém stupni vývoje umění. Je-li tomu tak uvnitř oblasti umění ve vztahu různých druhů umění, je už méně nápadné, že je tomu stejně ve vztahu celé oblasti umění k všeobecnému vývoji společnosti. Obtíž je jen ve všeobecném pojetí těchto rozporů. Jakmile jsou specifikovány, jsou už vysvětleny.
Vezměme např. poměr řeckého umění a pak Shakespeara k přítomnosti. Je známo, že řecká mytologie je nejen zbrojnicí řeckého umění, nýbrž i jeho půdou. Je názor na přírodu a na společenské poměry, o nějž se opírá řecká fantazie a tedy i řecké (umění), možný se selfaktory a železnicemi, lokomotivami a elektrickými telegrafy? Co je Vulkán proti firmě Roberts a spol., Jupiter proti hromosvodu a Hermes proti Crédit mobilier? Veškerá mytologie přemáhá a ovládá a utváří přírodní síly v představivosti a představivostí: mizí tedy se skutečnou vládou nad těmito přírodními silami. Co s Fámou, když tu je Printing House Square? Řecké umění předpokládá řeckou mytologii, tj. přírodu a společenské formy, zpracované bezděčně uměleckým způsobem lidovou fantazií. To je jeho materiál. Ne kterákoli mytologie, tj. ne kterékoli bezděčné umělecké zpracování přírody (zde se přírodou rozumí všechno předmětné, tedy včetně společnosti). Egyptská mytologie nemohla být nikdy půdou nebo mateřským lůnem řeckého umění. Ale rozhodně mytologie. Tedy rozhodně ne vývoj společnosti, který vylučuje jakýkoli mytologický poměr k přírodě, jakýkoli mytologizující poměr k ní; který tedy vyžaduje od umělce fantazii nezávislou na mytologii.37)
Z druhé strany. Je možný Achilles se střelným prachem a olovem? Či vůbec "Iliada" s tiskařským lisem nebo dokonce tiskařským strojem? Neumlkají nutně zpěvy, zkazky a múzy s tiskařským lisem, tedy nezanikají tím nezbytné podmínky epické poezie?
Ale obtíž nespočívá v tom pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na jisté formy společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám ještě stále poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor.
Muž se nemůže znovu stát  dítětem, jinak zdětinští. Ale což ho netěší naivita dítěte a což se nemusí sám na vyšším stupni snažit reprodukovat svou pravdu? Neožívá v dětské povaze v každé epoše její vlastní charakter ve své přirozené pravdivosti? Proč by historické dětství lidstva tam, kde se nejkrásněji rozvinulo, nemělo na nás působit svým věčným půvabem jako stupeň, který se už nikdy nevrátí? Bývají nevychované děti a přemoudřelé děti. Mnohé ze starých národů patří do této kategorie. Normálními dětmi byli Řekové.  Půvab jejich umění pro nás není v rozporu s nevyvinutým společenským stupněm, na němž vyrostlo. Je spíše jeho výsledkem a je nerozlučně spjat s tím, že nezralé společenské podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout, se nemohou nikdy vrátit.
________________________________________________________________
37) Srovnej Hegel, Sämtliche Werke, vyd. Glockner ve 20 svazcích, Stuttgart 1927-1929, XI, s. 308-309.
________________________________________________________________
 
Marx, K.: Teorie o nadhodnotě
Část I, SNPL, Praha 1958, s. 395-396
(395-396) Filozof produkuje ideje, básník básně, pastor kázání, profesor příručky atd. Zločinec produkuje zločiny. Podíváme-li se blíže na souvislost tohoto posledního výrobního odvětví s celou společností, zbavíme se mnohých předsudků. Zločinec neprodukuje jen zločiny, ale i trestní právo a tím i profesora, který přednáší o trestním právu a zároveň píše nezbytnou příručku, ve které týž profesor sám vrhá na trh své přednášky jako "zboží". Tím dochází k zvětšení národního bohatství, nemluvě ani o soukromém požitku, který poskytuje rukopis příručky samému autorovi, jak nás o tom ujišťuje kompetentní svědek, pan profesor Roscher.
Zločinec produkuje dále veškeru policii a trestní soudnictví, biřice, soudce, katy, porotce atd., a všechny tyto různé obory povolání, které tvoří právě tolik kategorií společenské dělby práce, rozvíjejí různé schopnosti lidského ducha, vytvářejí nové potřeby a nové způsoby jejich uspokojování. Jenom samo mučení dalo podnět k nejduchaplnějším mechanickým vynálezům a výrobou nástrojů k mučení zaměstnávalo spoustu počestných řemeslníků.
Zločinec produkuje dojem, někdy morální, někdy tragický, podle okolností, a poskytuje tak publiku "službu" v tom smyslu, že vzbuzuje jeho morální a estetické pocity. Neprodukuje jen příručky o trestním právu, trestní zákoníky a tím i trestní zákonodárce, ale i umění, krásnou literaturu, romány a dokonce tragédie, čehož dokladem není pouze Müllenrova "Vina" a Schillerovi "Loupežníci", ale i "Oidipus" a "Richard III.". Zločinec porušuje jednotvárnost a každodenní jistotu měšťáckého života. Chrání ho tím před stagnací a vyvolává neklidné napětí a vzruch, bez nichž by otupělo dokonce i ostří konkurence. Pobízí tak produktivní síly. Zločinnost stahuje část přebytečného obyvatelstva z pracovního trhu a zmenšuje tak konkurenci mezi dělníky, čímž do určité míry zabraňuje poklesu mzdy pod určité minimum; jinou část přebytečného obyvatelstva přitom odčerpává boj proti zločinnosti. Zločinec tak vystupuje jako jeden z přirozených "vyrovnávajících činitelů", kteří   vytvářejí správnou rovnováhu a otevírají širokou perspektivu řadě "užitečných" zaměstnání.
Vlivy zločinců na rozvoj produktivní síly lze dokázat až do podrobností. Byly by někdy zámky dosáhly své nynější dokonalosti, nebýt zlodějů? Dosáhla by výroba bankovek své nynější dokonalosti, nebýt //183/ padělatelů peněz? Pronikl by mikroskop do běžného obchodu (viz Babbage), nebýt podvodů v obchodě? Nevděčí snad praktická chemie za své úspěchy stejně tak falšování zboží a snaze odhalit padělky jako horlivosti čestných výrobců? Tím, že zločin vynalézá stále nové úklady proti vlastnictví, vyvolává v život stále nové obranné prostředky a působí tím stejně produktivně jako stávky na vynálezy strojů. A opustíme-li sféru soukromé zločinnosti - byl by někdy vznikl světový trh bez národních zločinů? Mohly by bez nich vzniknout samy národy? Což není strom hříchu už od Adamových dob zároveň stromem poznání?
 
Lenin, V.I.: Stranická organizace a stranická literatura
Sebrané spisy. Svazek 12, Svoboda, Praha 1983, s. 120-124
(120-124) Literární činnost se musí stát součástí společné věci všech proletářů, "kolečkem a šroubkem" jednoho jediného velkého sociálně demokratického mechanismu, který je uváděn do pohybu celým uvědomělým předvojem celé dělnické třídy. Literární činnost se musí stát součástí organizované, plánovité, sjednocené sociálně demokratické stranické práce.
"Každé srovnání pokulhává", praví německé přísloví. Pokulhává i moje srovnání literatury se šroubkem, živého pohybu s mechanismem. A možná se dokonce najdou hysteričtí intelektuálové, kteří spustí nářek nad tímto srovnáním, že znevažuje, umrtvuje, "byrokratizuje" svobodný ideový boj, svobodu kritiky, svobodu literární tvorby atd. atd. V podstatě by byly takové nářky jen výrazem buržoazního intelektuálského individualismu. Je nesporné, že literární tvorba ze všeho nejméně snáší mechanické usměrňování, nivelizování, podřizování menšiny většině. Je nesporné, že na tomto poli rozhodně musíme poskytnout větší prostor pro osobní iniciativu, pro individuální sklony, prostor pro myšlenky a fantazii, pro formu i obsah. To všechno je nesporné, ale to všechno pouze dokazuje, že literární složka stranické činnosti proletariátu nemůže být šablonovitě ztotožňována s jinými složkami stranické činnosti proletariátu. To všechno nikterak nevyvrací tezi pro buržoazii a buržoazní demokracii nepochopitelnou a cizí, že literární činnost se musí nevyhnutelně a bezpodmínečně stát složkou nedílně spjatou s ostatními složkami stranické činnosti sociální demokracie. Noviny se musí stát orgány různých stranických organizací. Publicisté se musí bezpodmínečně stát organizovanými členy strany. Vydavatelství a sklady, knihkupectví a čítárny, kníhovny a nejrůznější knižní stánky - to všechno musí napříště podléhat straně, skládat jí účty. O veškerou tuto práci musí pečovat organizovaný socialistický proletariát,    musí ji celou kontrolovat, vnášet do celé této práce bez jediné výjimky živý proud živé proletářské činnosti a zbavit tak opodstatnění prastarou, napůl oblomovovskou a napůl kramářskou ruskou zásadu, že spisovatelé si píšou a čtenáři si čtou.
Samozřejmě nebudeme tvrdit, že k této změně na poli literární činnosti, zaneřáděné asiatskou cenzurou a evropskou buržoazií, může dojít naráz. Naprosto nemíníme hlásat nějaký standardní systém nebo řešení tohoto úkolu několika předpisy. Nikoli, tato záležitost nestrpí sebemenší schematismus. Jde nám o to, aby si celá naše strana, všechen uvědomělý sociálně demokratický proletariát v celém Rusku tento nový úkol uvědomil, jasně si jej vymezil a začal jej opravdu všude řešit. Když už jsme se vymanili ze zajetí nevolnické cenzury, nehodláme upadnout a neupadneme do zajetí buržoazně čachrářských poměrů v literatuře. Chceme vytvořit a vytvoříme tisk svobodný nejen vůči policii, nýbrž i ve vztahu ke kapitálu a oproštěný od kariérismu; ale nejen to - oproštěný také od buržoazně anarchistického individualismu.
Tato poslední slova by snad mohla vypadat jako paradox nebo výsměch čtenářům. Jakže? zvolá možná nějaký intelektuál, horlivý zastánce svobody, Jakže? Vy chcete podřídit kolektivnímu rozhodování tak delikátní a individuální záležitost, jakou je literární tvorba. Vy chcete, aby dělníci většinou hlasů rozhodovali o otázkách věd, filozofie a estetiky? Vy popíráte absolutní svobodu absolutně individuální duševní tvorby?
Uklidněte se, pánové! Za prvé nám jde o stranickou literaturu a o její podřízení stranické kontrole. Každý si může psát a mluvit, co se mu zlíbí, bez nejmenších omezení. Ale každé svobodné sdružení (včetně strany) má také právo svobodně se zbavovat těch členů, kteří pod hlavičkou strany hlásají protistranické názory. Svoboda slova a tisku musí být úplná. Ale i svoboda spolčovací přece musí být úplná. Jsem povinen ve jménu svobody slova poskytnout druhému plné právo křičet, lhát a psát, co se mu zlíbí. Ale on mi zase ve jménu svobody spolčování musí poskytnout právo uzavírat nebo rušit svazky s lidmi, kteří hlásají to či ono. Strana je dobrovolné sdružení, ale kdyby se nezbavovala členů, kteří hlásají protistranické názory, nevyhnutelně by se rozpadla, nejprve ideově a pak i materiálně. K určení hranice mezi tím, co je stranické a co protistranické, slouží stranický program, taktické rezoluce strany a její stanovy a koneckonců celá zkušenost mezinárodní sociální demokracie, mezinárodních dobrovolných sdružení proletariátu, který neustále do svých stran přibíral různé ne zcela důsledné, ne zcela vyhraněné marxistické,  ne zcela vhodné jednotlivce i směry, ale který také pravidelně, čas od času svou stranu "očišťoval". A tak tomu bude i u nás, páni zastáncové buržoazní "svobody kritiky" uvnitř strany: naše strana se teď najednou stává masovou, prožíváme teď prudký přechod k veřejné organizaci, teď se k nám nesporně přidá mnoho nedůsledných (z marxistického hlediska) lidí, ba možná dokonce i někteří křesťané, ba možná dokonce i někteří mystikové. Máme dobré žaludky, jsme skálopevní marxisté. Tyto nedůsledné lidi jsme s to strávit. Svoboda myšlení a svoboda kritiky uvnitř strany nás nikdy nedonutí, abychom zapomněli na svobodu seskupovat se ve svobodná sdružení nazývající se stranami.
Za druhé vám musíme, páni buržoazní individualisté, povědět, že vaše řeči o absolutní svobodě jsou pouhopouhé pokrytectví. Ve společnosti založené na moci peněz, ve společnosti, kde masy pracujících třou bídu s nouzí a hrstka boháčů žije jako paraziti, nemůže být reálná a skutečná "svoboda". Jste snad, pane spisovateli, nezávislý na svém buržoazním nakladateli, na svém buržoazním publiku, které od vás žádá pornografii v románech i obrazech a prostituci jako "doplněk" "neposkvrněného" scénického umění? Vždyť tato absolutní svoboda je buržoazní nebo anarchistické frazérství (neboť anarchismus jako světový názor je naruby obrácená buržoaznost). Žít ve společnosti a být na ní nezávislý je nemožné. Svoboda buržoazního spisovatele, umělce, herečky je jen zamaskovaná (nebo pokrytecky maskovaná) závislost na peněžním měšci, na korupci, na vydržování.
A my socialisté toto pokrytectví odhalujeme, strháváme falešné vývěsní štíty, a to nikoli proto, abychom získali netřídní literaturu a umění (to bude možné až v socialistické beztřídní společnosti), nýbrž abychom proti literatuře pokrytecky se tvářící jako svobodná, ve skutečnosti však spjaté s buržoazií, postavili literaturu skutečně svobodnou, nepokrytě spjatou s proletariátem.
Bude to literatura svobodná proto, že nikoli zisk a nikoli kariéra, nýbrž idea socialismu a sympatie k pracujícím budou získávat do jejích řad další a další síly. Bude to literatura svobodná proto, že nebude sloužit přesyceným hrdinkám a znuděným "horním deseti tisícům", trpícím nadměrnou otylostí, nýbrž miliónům a desítkám miliónů pracujících, kteří jsou výkvětem země, její silou, její budoucností. Bude to literatura svobodná proto, že bude nejnovější poznatky revolučního myšlení lidstva obohacovat o zkušenosti a živou praxi socialistického proletariátu, zajišťovat neustálé vzájemné působení zkušeností minulých (vědecký socialismus, který je vyvrcholením vývoje socialismu od  jeho primitivních, utopických forem) a zkušeností přítomných (dnešní boj soudruhů dělníků).

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >