C.8.1. Dějinný determinismus

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 3. 2006

Twitter

Marx, K.: Teze o Feuerbachovi
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Sv. 3, SNPL, 1958, s. 17-19
(17-19)
3
Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost. (Např. u Roberta Owena.)
To, že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi.
4
Feuerbach vychází z faktu náboženského sebeodcizení, zdvojení světa na svět náboženský, představovaný, a na svět skutečný. Dělá vlastně to, že převádí náboženský svět na jeho světský základ. Nepozoruje, že po vykonání tohoto díla zbývá ještě udělat to hlavní. Skutečnost, že se světský základ odpoutává sám od sebe a ustavuje jako samostatná říše v oblacích, se dá totiž vysvětlit právě jen tím, že tento světský základ je sám rozpolcen a že je sám se sebou v rozporu. Tento základ musí tedy být nejprve ve svém rozporu pochopen a potom odstraněním rozporu prakticky revolucionován. Tedy například, když byla jako tajemství svaté rodiny objevena pozemská rodina, musí být tato pozemská rodina podrobena teoretické kritice a prakticky zničena.
6
Feuerbach převádí náboženskou podstatu na lidskou podstatu. Ale lidská podstata není nějaké abstraktum vlastní jednotlivému individuu. Ve své skutečnosti je to souhrn společenských vztahů.
Feuerbach, který se nepouští do kritiky této skutečné podstaty, je proto nucen:
1) abstrahovat od dějinného průběhu, fixovat náboženské cítění o sobě a předpokládat abstraktní - izolované - lidské individuum;
2) proto u něho může být lidská podstata pojímána jen jako "rod", jako vnitřní, němá obecnost, spojující četná individua jen přirozeně.
  7
Feuerbach proto nevidí, že samo "náboženské cítění" je společenský produkt a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité formě společnosti.
 
Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie
Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 58-59
(58-59) Dějiny nejsou nic jiného než sled jednotlivých generací, z nichž každá těží z materiálů, kapitálů, výrobních sil, které jí odkázaly všechny předchozí generace, pokračuje tedy jednak za úplně změněných okolností v tradiční činnosti, jednak úplně změněnou činností modifikuje staré okolnosti, což se dá ovšem spekulativnšě zkomolit v tom smyslu, že z pozdějších dějin se dělá účel, k němuž směřovaly dřívější dějiny, například se tvrdí, že účelem objevení Ameriky bylo, aby přispělo k vypuknutí francouzské revoluce, a tak se potom dějinám určují jejich zvláštní účely a stává se z nich "osoba vedle jiných osob" (jako jsou: "Sebeuvědomění, Kritika, Jedinec" atd.), zatímco to, co je označováno slovy "určení", "účel", "zárodek", "idea" dřívějších dějin, není nic víc než abstrakce pozdějších dějin, abstrakce aktivního vlivu, jakým dřívější dějiny působí na dějiny pozdější.
 
Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 325-329
(325-329) Ale totéž, co platí o přírodě, která se nyní ukázala také jako historický vývojový proces, platí i o dějinách společnosti ve všech jejích odvětvích a o souhrnu věd, které se zabývají lidskými (i božskými) věcmi. Také filozofie dějin, práva, náboženství atd. spočívala v tom, že se skutečná souvislost, kterou je třeba dokázat v událostech, nahrazovala souvislostí vykonstruovanou v hlavě filozofově, že se dějiny vcelku i v jednotlivostech pojímaly jako postupné uskutečňování idejí, ovšem vždy právě jen oblíbených ideí toho kterého filozofa. Podle tohoto názoru směřovaly dějiny nevědomě, ale nutně k dosažení určitého, předem stanoveného ideálního cíle, například u Hegela k uskutečnění jeho absolutní ideje, a neodvratné směřování k této absolutní ideji tvořilo vnitřní souvislost historických událostí. Namísto skutečné, dosud neznámé souvislosti se tak dosazovala nová - nevědomá nebo k vědomí postupně spějící - tajuplná prozřetelnost. Stejně jako v oblasti přírody bylo tedy třeba i zde odstranit tyto vykonstruované umělé souvislosti objevením skutečných souvislostí; úkol, který konec konců vyúsťuje v objevení obecných zákonů pohybu, jež se v dějinách lidské společnosti prosazují jako vládnoucí.
Ale dějiny vývoje společnosti se v jednom bodě podstatně liší od dějin vývoje přírody. V přírodě - pokud nepřihlížíme k zpětnému působení lidí na přírodu - působí na sebe jen nevědomé, slepé síly, v jejichž vzájemném působení se uplatňuje obecný zákon. V ničem, co se děje - ani v nesčetných zdánlivých nahodilostech, které se jeví na povrchu, ani v konečných výsledcích, které potvrzují zákonitost uvnitř těchto nahodilostí - se neděje nic jako chtěný, vědomý cíl. Naproti tomu v dějinách společnosti jsou jednajícími činiteli lidé nadaní vědomím, jednající s rozvahou nebo pod vlivem vášní, usilující o určité cíle; nic se tu neděje bez vědomého úmyslu, bez chtěného cíle. Ale tento rozdíl, ačkoli je důležitý pro zkoumání dějin, zejména jednotlivých epoch a událostí, nemůže nic změnit na skutečnosti, že běh dějin je ovládán vnitřními obecnými zákony. Neboť i zde, přes vědomě chtěné cíle všech jednotlivců, na povrchu vcelku zdánlivě panuje náhoda. Chtěné se uskutečňuje jen zřídka; ve většině případů se mnohé chtěné cíle navzájem kříží a střetávají nebo jsou už předem neuskutečnitelné, nebo se nedostává prostředků k jejich provedení. Tak vedou srážky nesčetných jednotlivých vůlí a jednotlivých jednání v oblasti dějin ke stavu, který je zcela analogický stavu panujícímu v nevědomé přírodě. Cíle jednání jsou chtěné, ale výsledky, které skutečně z těchto jednání vyplývají, jsou nechtěné, nebo pokud zpočátku chtěnému cíli zdánlivě přece jen odpovídají, mají nakonec zcela jiné následky než chtěné. Zdá se tedy, že také v historických událostech vládne vcelku nahodilost. I když ale na povrchu hraje úlohu náhoda, je vždy podrobena skrytým vnitřním zákonům a jde jen o to, tyto zákony objevit.
Ať už dějiny dopadají tak či onak, lidé je dělají tím, že každý sleduje vlastní, vědomě chtěné cíle, a výslednice těchto mnoha vůlí působících různými směry a jejich rozmanitých účinků na vnější svět jsou právě dějiny. Záleží tedy také na tom, co chtějí mnozí jednotlivci. Vůle je určována vášní nebo rozvahou. Ale podněty, které zase bezprostředně určují vášeň nebo rozvahu, bývají velmi různé. Zčásti to mohou být vnější předměty, zčásti ideové pohnutky, ctižádost, "zanícení pro pravdu a právo", osobní nenávist nebo i čistě individuální rozmary všeho druhu. Ale viděli jsem jednak, že tyto mnohé jednotlivé vůle působící v dějinách vyvolávají většinou zcela jiné výsledky, než jaké chtěly - často přímo opačné - takže také jejich pohnutky mají pro celkový výsledek jen podřadný význam. Za druhé vzniká další otázka: jaké hybné  síly se pak skrývají za těmito pohnutkami, jaké historické příčiny se přetvářejí v tyto pohnutky v hlavách jednajících lidí?
Tuto otázku si starý materialismus nikdy nepoložil. Jeho pojetí dějin, pokud vůbec nějaké má, je proto v podstatě pragmatické, posuzuje všechno podle motivů jednání, rozděluje historicky jednající lidi na ušlechtilé a neušlechtilé a pak zjišťuje, že ušlechtilí zpravidla doplácejí na svou šlechetnost a neušlechtilí že vítězí; z toho pak pro starý materialismus vyplývá, že studium dějin není příliš povznášející, a pro nás, že starý materialismus se v oblasti dějin zpronevěřuje sám sobě, protože pokládá ideové hybné síly, působící v dějinách, za poslední příčiny, místo aby zkoumal, co se vlastně za nimi skrývá a jaké jsou hybné síly těchto hybných sil. Nedůslednost není v tom,že se uznává existence ideových hybných sil, nýbrž v tom, že se od nich nejde dál nazpět, k jejich hybným příčinám. Naproti tomu filozofie dějin, představovaná zejména Hegelem, uznává, že zdánlivé i skutečně působící pohnutky historicky jednajících lidí naprosto nejsou posledními přičinami dějinných událostí, že se za těmito pohnutkami skrývají jiné hybné síly, které je třeba prozkoumat; nehledá však tyto síly v dějinách samých, nýbrž vnáší je do dějin zvenčí, z filozofické ideologie. Hegel například, místo aby vysvětlil dějiny starého Řecka z jejich vlastní vnitřní souvislosti, prostě tvrdí, že nejsou nic jiného než vypracování "forem krásné individuality", realizací "uměleckého díla" jako takového. Při této příležitosti vyslovuje mnoho krásných a hlubokých myšlenek o starých Řecích, nicméně dnes už se nedáme odbýt takovým vysvětlením, které je pouhá fráze.
Máme-li tedy prozkoumat hybné síly, které se skrývají za pohnutkami historicky jednajících lidí - ať si to uvědomují či neuvědomují, a velmi často si to právě neuvědomují - a jsou konec konců vlastně skutečnými hybnými silami dějin, nesmíme si příliš všímat pohnutek jednotlivců, byť sebevýznamnějších, nýbrž spíše pohnutek, které uvádějí do pohybu veliké masy, celé národy a v každém národě zase celé třídy; a i z těchto pohnutek nesmíme vidět především ty, které vedou k přechodnému okamžitému výbuchu a vzplanutí,  jež zase rychle pohasne, nýbrž ty, které vedou k trvalé akci vyúsťující ve velikou historickou změnu. Objevit a prozkoumat hybné příčiny, které se jasně či nejasně, bezprostředně či v ideologické nebo dokonce náboženské formě zrcadlí jako vědomé pohnutky v hlavách jednajících mas a jejich vůdců - takzvaných velkých lidí - to je jediná cesta, která nás může přivést na stopu zákonů ovládajících dějiny vcelku i v jednotlivých údobích a zemích. Všechno, co uvádí lidi do pohybu, musí projít jejich hlavou; ale jaké podoby to v jejich hlavách nabývá, závisí do značné míry na okolnostech. Dělníci se naprosto nesmířili s kapitalistickým užíváním strojů, třebaže už stroje nerozbíjejí, jako to dělali ještě roku 1848 v Porýní.
Zatímco ve všech dřívějších obdobích bylo téměř nemožné vypátrat tyto hybné příčiny dějin - protože souvislosti těchto příčin s jejich účinky byly spletité a skryté - zjednodušila naše doba tyto souvislosti tak, že záhada mohla být rozluštěna. Od zavedení velkého průmyslu, tedy nejpozději od uzavření míru v Evropě v roce 1815, nebylo v Anglii už pro nikoho tajemstvím, že tam v celém politickém boji šlo v podstatě o mocenské nároky dvou tříd - pozemkové aristokracie (landed aristocracy) a buržoazie (middle class). Ve Francii si tentýž fakt uvědomili při návratu Bourbonů; historikové doby restaurace od Thierryho po Guizota, Migneta a Thierse všude upozorňují, že je to klíč k pochopení francouzských dějin počínaje středověkem. A od roku 1830 byla jako třetí bojovník o moc v obou zemích uznána dělnická třída, proletariát. Poměry se zjednodušily tak, že člověk musel schválně zavírat oči, aby v boji těcho tří velkých tříd a v srážce jejich zájmů neviděl hybnou sílu moderních dějin - alespoň v obou nejpokročilejších zemích.
 
Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie
Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 23-29
(23-29) Ve Francii a v Anglii dobyla politickou moc buržoazie. Od té chvíle nabýval třídní boj, prakticky i teoreticky, stále výraznějších a hrozivějších forem. Odzváněl umíráčkem vědecké buržoazní ekonomii. Teď už nešlo o to, zda je ta či ona poučka správná, nýbrž o to, zda je kapitálu užitečná nebo škodlivá, pohodlná nebo nepohodlná, zda je policejně přípustná či ne. Na místo nezištného bádání nastoupilo hašteření placených pisálků, na místo nezaujatého vědeckého zkoumání nesvědomitá a zlovolná apologetika. Ale i dotěrné traktáty, které vrhala do světa Anti-Corn-Law League s továrníky Cobdenem a Brightem v čele, měly jako polemika proti velkostatkářské aristokracii jistý význam, ne-li vědecký, tedy aspoň historický. Ale od doby sira Roberta Peela vytrhlo freetraderské zákonodárství vulgární ekonomii i toto poslední žihadlo.
Kontinentální revoluce z roku 1848 se odrazila i na Anglii. Lidé, kteří chtěli vědecky ještě něco znamenat a nechtěli být pouze sofisty a sykofanty vládnoucích tříd, se snažili uvést politickou ekonomii kapitálu v soulad s nároky proletariátu, které nebylo možné dále ignorovat. Odtud bezduchý synkretismus, jehož nejlepším představitelem je John Stuart Mill. Je to bankrot "buržoazní" ekonomie, který mistrovsky osvětlil již velký ruský učenec a kritik N.Černyševskij ve svém díle "Nástin politické ekonomie podle Milla".
V Německu tedy dozrál kapitalistický výrobní způsob, když se už ve Francii a v Anglii jeho antagonistický charakter projevil v hlučných bitvách historického boje, zatímco německý proletariát měl už mnohem rozhodnější teoretické třídní vědomí než německá buržoazie. Sotva se začalo vytvářet zdání, že bude možná buržoazní věda politické ekonomie, stala se tedy zase nemožnou.
Za těchto okolností se její mluvčí rozdělili do dvou šiků. Jedni, chytří, ziskuchtiví, praktičtí lidé, se seskupili kolem praporu Bastiatova, nejpovrchnějšího, a proto nejúspěšnějšího představitele vulgární ekonomické apologetiky; druzí, hrdí na profesorskou důstojnost své vědy, následovali J.St.Milla v pokusu smířit nesmiřitelné. Jako v klasické době buržoazní ekonomie zůstali Němci i v době jejího úpadku pouhými žáčky, napodobiteli a nohsledy, podomními obchodníčky zahraničního velkoobchodu. Zvláštní historický vývoj německé společnosti vylučoval tu jakékoli další originální utváření "buržoazní" ekonomie, ale ne její - kritiku. Pokud taková kritika vůbec představuje nějakou třídu, může představovat jen tu třídu, jejímž  historickým posláním je převrat kapitalistického výrobního způsobu a konečné odstranění tříd - proletariát.
Učení i neučení mluvčí německé buržoazie se pokusili Kapitál nejprve umlčet, jako se jim to podařilo s mými dřívějšími spisy. Jakmile tato taktika už neodpovídala poměrům doby, psali pod záminkou, že kritizují mou knihu, návody "K uklidnění buržoazního vědomí", ale narazili v dělnickém tisku - viz např. články Josepha Dietzgena ve Volkstaatu - na silnější borce, jimž dodnes zůstali dlužni odpověď.
Výborný ruský překlad Kapitálu vyšel na jaře roku 1872 v Petrohradě. Náklad 3000 výtisků je teď už skoro rozebrán. Už roku 1871 dokázal pan N.Ziber, profesor politické ekonomie na kyjevské univerzitě ve svém spise Těorija cennosti i kapitala D.Rikardo, že moje teorie hodnoty, peněz a kapitálu ve svých základních rysech nutně rozvíjí Smithovo a Ricardovo učení. Při čtení této zdařilé knihy překvapuje západoevropského čtenáře zejména, jak důsledně zachovává čistě teoretické stanovisko.
Metoda použitá v Kapitálu nebyla dost pochopena, jak dokazují už různé vzájemně si odporující názory na ni.
Tak mi vytýká pařížská Revue Positiviste na jedné straně, že politickou ekonomii chápu  metafyzicky, na druhé straně - hádejte co! - že se omezuji na pouhý kritický rozbor daného stavu, místo abych předpisoval recepty (comtovské?) pro obecní laboratoř. Proti výtce metafyzičnosti poznamenává prof.Ziber:
"Pokud jde o vlastní teorii, je Marxova metoda deduktivní metodou celé anglické školy, jejíž nedostatky i přednosti jsou společné nejlepším teoretickým ekonomům."10)
Pan M.Block Les Théoriciens du Socialisme en Allemagne. Extrait du Journal des Économistes, juillet et aout 1872 - odhaluje, že moje metoda je analytická a mimo jiné říká:
"Par cet ouvrage M.Marx se classe parmi les esprits analytiques les plus éminents." ["Tímto dílem se p.Marx řadí mezi nejvýznačnější analytické duchy".]
Němečtí recenzenti křičí ovšem o hegelovské sofistice. Petrohradský Věstnik Jevropy v článku věnovaném výhradně metodě Kapitálu (květnové číslo z roku 1872, s. 427-436) konstatuje, že moje metoda zkoumání je přísně realistická, ale metoda výkladu naneštěstí německo-dialektická. Autor píše:
"Na první pohled, soudíme-li podle vnější formy výkladu, je Marx největší idealistický filozof, a to v německém, tj. špatném smyslu slova. Ve skutečnosti je však nekonečně víc realistou než všichni jeho předchůdci na poli ekonomické kritiky...Za idealistu ho naprosto nelze považovat."
Panu autorovi [I.I.Kaufmanovi] nemohu odpovědět lépe než několika výňatky z jeho vlastní kritiky, které mimoto mohou zajímat některé mé čtenáře, jimž je ruský originál nepřístupný.
Po citátu z mé předmluvy ke Kritik der Pol. Oek., Berlín 1858, s. IV-VII,*) kde jsem vyložil materialistický základ své metody, pan autor pokračuje:
"Pro Marxe je důležité jen jedno: nalézt zákon jevů, jejichž zkoumáním se zabývá. A přitom je pro něho důležitý nejen zákon, který je ovládá, pokud mají hotovou formu a jsou ve vzájemné souvislosti, kterou lze v daném období pozorovat. Pro něho je nadto ještě důležitý zákon jejich změny, jejich vývoje, tj. přechod z jedné formy do druhé, z jednoho řádu vzájemné souvislosti do druhého. Jakmile tento zákon objevil, zkoumá podrobně následky, jimiž se projevuje ve společenském životě...Proto Marx usiluje jen o jedno: aby přesným vědeckým zkoumáním dokázal nutnost určitých řádů společenských poměrů a aby co nejdokonaleji zjistil fakta, která jsou pro něho výchozími a opěrnými body. K tomu úplně stačí, jestliže tím, že dokazuje nutnost současného řádu, dokazuje také nutnost jiného řádu, ve který musí první nevyhnutelně přejít, ať už na to lidé myslí nebo nemyslí, ať už jsou si toho vědomi nebo ne. Marx chápe společenský pohyb jako přírodně historický proces řízený zákony, které nejen nezávisí na vůli, vědomí a úmyslech lidí, nýbrž naopak samy jejich vůli, vědomí a úmysly určují...Hraje-li uvědomělý prvek v dějinách kultury tak podřízenou úlohu, je samozřejmé, že kritika, jejímž předmětem je sama kultura, se tím spíše nemůže opírat o nějakou formu nebo o nějaký výsledek vědomí. Jejím východiskem tedy nemůže být idea, nýbrž jen vnější jev. Kritika bude záležet ve srovnávání a konfrontování faktu ne s ideou, nýbrž s jiným faktem. Pro ni je nyní důležité jen to, aby oba fakty byly co  nejpřesněji prozkoumány a aby skutečně představovaly různé stupně vývoje, ale především je důležité, aby byly neméně přesně prozkoumány pořadí, posloupnost a spojitost, v nichž se projevují tyto stupně vývoje. Avšak někdo snad namítne, že obecné zákony ekonomického života jsou tytéž, ať už je aplikujeme na přítomnost nebo minulost! Právě to Marx popírá. Podle něho takové abstraktní zákony neexistují. Podle jeho názoru má naopak každé historické období své zákony... Jakmile však život prošel určitým vývojovým obdobím, jakmile vyšel z daného stadia a vstoupil do jiného, začíná se také řídit jinými zákony. Zkrátka ekonomický život je v tomto případě jev naprosto analogický tomu, s čím se setkáváme v jiných oborech biologie...Starší ekonomové posuzovali nesprávně povahu ekonomických zákonů, když je srovnávali se zákony fyziky a chemie...Hlubší analýza jevů ukázala, že sociální organismy se od sebe liší stejně pronikavě jako organismy rostlinné a živočišné...Ano, týž jev podléhá naprosto různým zákonům v důsledku rozdílné celkové stavby těchto organismů, odlišnosti jejich jednotlivých orgánů, rozdílnosti podmínek, za nichž fungují atd. Marx například popírá, že populační zákon je týž vždy a váude, pro všechny doby a pro všechna místa. Tvrdí naopak, že každý vývojový stupeň má vlastní populační zákon...Podle rozdílného stupně vývoje produktivní síly se mění i vztahy a zákony, které je řídí. Jestliže si tedy Marx vytyčuje jako cíl prozkoumat a vysvětlit z tohoto hlediska kapitalistický hospodářský řád, formuluje pouze přesně vědecky cíl, který musí mít každé přesné zkoumání ekonomického života...Vědecká hodnota takového zkoumání tkví v objasnění zvláštních zákonů, jimiž se řídí vznik, existence, vývoj a smrt daného sociálního organismu a jeho vystřídání jiným, vyšším. A tuto cenu Marxova kniha skutečně má."
Jestliže pan autor tak výstižně líčí to, co nazývá mou skutečnou metodou a tak blahovolně posuzuje způsob, jaký já osobně používám, co vylíčil jiného než dialektickou metodu?
Ovšem způsob výkladu se musí formálně lišit od způsobu zkoumání. Zkoumání si musí podrobně osvojit látku, musí analyzovat různé formy jejího vývoje a vysledovat jejich vnitřní spojitost. Teprve když se tato práce vykoná, je možné náležitě vylíčit skutečný pohyb. Jestliže se to podaří, jestliže se život látky ideálně obráží, může se zdát, že tu máme co činit s apriorní konstrukcí.
Moje dialektická metoda je v základě od Hegelovy metody nejen odlišná, nýbrž je jejím přímým opakem. Pro Hegela je proces myšlení, který pod názvem idea dokonce přeměňuje v samostatný subjekt, demiurgem skutečna, které tvoří jen jeho vnější projev. U mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené.
________________________________________________________________
*) Ke kritice politické ekonomie. Spisy, Sv. 13, s. 36-38.
10) Marx má zde na mysli německé burožazní filozofy Büchnera, Langeho, Dühringa, Fechnera a jiné.
________________________________________________________________
 

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >