C.8.3. Společenský pokrok, odcizení, svoboda

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Agrární program sociální demokracie v první ruské revoluci 1905-1907
Sebrané spisy. Svazek 16, Svoboda, Praha 1984, s. 232
    (232) Podívejme se na Stolypinův program, který podporují pravicoví statkáři a okťabristé. Je to vyloženě statkářský program. Můžeme však říci, že v ekonomickém smyslu je to program reakční, tj. že vylučuje nebo se snaží vyloučit vývoj kapitalismu, nedopustit buržoazně agrární vývoj? V žádném případě. Naopak, Stolypinovy proslulé agrární zákony, vydané na základě článku 87, mají čistě buržoazní ráz. Sledují bezesporu cestu kapitalistického vývoje, tlačí jej kupředu a usnadňují mu cestu, urychlují vyvlastnění rolnictva, rozpad občiny a vznik rolnické buržoazie. Z hlediska ekonomické vědy jsou tyto zákony nesporně pokrokové.
Znamená to, že sociální demokracie je má "podporovat"? Nikoli. Tak by mohl uvažovat jen vulgární marxismus, jehož sémě tak horlivě rozsévají Plechanov a menševici, kteří neustále opakují, lamentují, křičí a řeční: Musíme podporovat buržoazii v jejím boji proti starému řádu. Nikoli. V zájmu rozvoje výrobních sil (tohoto nejvyššího kritéria společenského pokroku) nesmíme podporovat buržoazní vývoj statkářského typu, ale buržoazní vývoj rolnického typu. První typ znamená maximální zachování závislosti a nevolnictví (přizpůsobeného buržoazní šabloně), velmi pomalý rozvoj výrobních sil a zpomalený vývoj kapitalismu znamená nesmírné útrapy a strádání, vykořisťování a utlačování širokých vrstev rolníků, a tedy i proletariátu. Druhý typ evoluce znamená velmi rychlý rozvoj výrobních sil a nejlepší (jaké jsou vůbec možné v podmínkách zbožní výroby) existenční podmínky pro rolnické masy. Taktika sociální demokracie v ruské buržoazní revoluci není založena na podpoře liberální buržoazie, jak předpokládají oportunisté, ale na podpoře bojujícího rolnictva.
 
Lenin, V.I.: Stát a revoluce
Sebrané spisy. Svazek 33, Svoboda, Praha 1987, s. 131
(131) Ihned po nastoletí rovnosti všech členů společnosti ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků, tj. rovnosti práce a rovnosti mezd, vyvstane před lidstvem nevyhnutelně otázka, že je nutné jít dále od banální rovnosti k rovnosti faktické, tj. k uskutečnění zásady: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. V jakých etapách, jakými praktickými cestami se bude lidstvo ubírat k této vyšší metě, to nevíme a ani vědět nemůžeme. Je však důležité si ujasnit, jak hluboce mylná je obvyklá buržoazní představa, že socialismus je něco mrtvého, ustrnulého, jednou provždy daného, zatímco ve skutečnosti teprve socialismem započne rychlý, opravdový, skutečně hromadný postup většiny a později vůbec všeho obyvatelstva kupředu ve všech sférách společenského i individuálního života.
 
Lenin, V.I.: O Juniově brožuře
Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 30
(30) Je nanejvýš pravděpodobné, že se nynější imperialistická válka, válka v letech 1914-1916, změní v národní, porotože třídou, která představuje progresívní vývoj, je proletariát, jenž se objektivně snaží přeměnit tuto válku v občanskou válku proti buržoazii, a pak také proto, že síly obou koalic se od sebe příliš neliší a že mezinárodní finanční kapitál všude zplodil reakční buržoazii. Nelze však říci, že taková přeměna není možná: Kdyby se evropský proletariát stal bezmocným řekněme na dvacet let; kdyby nynější válka skončila vítězstvími, jež by se podobala Napoleonovým, jakož i porobením řady životaschopných národních států; kdyby se imperialismus mimo hranice Evropy (především  japonský a americký) rovněž udržel nějakých dvacet let a nebyl vystřídán socialismem, například v důsledku japonsko-americké války, pak by velká národní válka v Evropě byla možná. Pro Evropu by to znamenalo, že by byla vržena o několik desetiletí zpět. To je nepravděpodobné. Není to však nemožné, neboť představovat si, že světové dějiny spějí plynule a rovnoměrně kupředu, bez mnohdy obrovských skoků zpět, je nedialektické, nevědecké a teoreticky nesprávné.
 
Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie
Díl I., Svoboda, Praha 1978, s. 86-88, 92-94
(86-88) Z čeho tedy vzniká záhadný charakter produktu práce, jakmile na sebe bere formu zboží? Zřejmě z této formy samé. Rovnost lidských prací dostává věcnou formu  stejné hodnotovosti produktů práce, míra vynakládání lidské pracovní síly podle jejího trvání dostává formu velikosti hodnoty produktů práce; konečně vztahy mezi výrobci, v nichž se ona společenská určení jejich práce uskutečňují, dostávají formu společenského vztahu produktů práce.
Tajemnost zbožní formy tkví tedy prostě v tom, že se v ní lidem odrážejí společenské charaktery jejich vlastní práce jako předmětné charaktery produktů práce samých, jako společenské vlastnosti těchto věcí, dané jim přírodou; tedy i společenský vztah výrobců k celkové práci se v ní odráží jako společenský vztah předmětů, který existuje mimo ně....Naproti tomu zbožní forma a vztah hodnot produktů práce, v němž se tato forma projevuje, nemá naprosto nic společného s jejich fyzickou povahou a s věcnými vztahy, které z ní vyplývají. Je to jen určitý společenský vztah mezi lidmi samými, který tu pro ně nabývá fantastické formy vztahu mezi věcmi. Chceme-li tedy najít nějakou analogii, musíme se uchýlit do mlhavých sfér náboženského světa. Tady se produkty lidské hlavy jeví jako samostatné bytosti nadané vlastním životem, které stojí v určitých vztazích k sobě navzájem a k lidem. Tak je tomu i ve světě zboží s produkty lidských rukou. Toto nazývám fetišismem, který je nerozlučně spojen s produkty práce, jakmile se vyrábějí jako zboží, a který je proto neoddělitelný od zbožní výroby.
Tento fetišismus světa zboží vyplývá, jak ukázala předcházející analýza, ze zvláštního společenského charakteru práce, která vyrábí zboží...
Toto rozštěpení produktu práce na užitečnou věc a věc, která ztělesňuje hodnotu, se prakticky realizuje teprve tehdy, když směna už nabyla takového rozsahu a významu, že užitečné věci se vyrábějí pro směnu, takže hodnotový charakter věcí přichází v úvahu už při jejich výrobě. Od tohoto okamžiku dostávají soukromé práce výrobců fakticky dvojaký společenský charakter. Jednak musí jako určité užitečné práce uspokojovat určitou společenskou potřebu, a tak se osvědčovat jako články celkové práce, jako články přirozeně vzniklého systému společenské dělby práce. Jednak uspokojují jen rozmanité potřeby svých vlastních výrobců, pokud každý zvláštní užitečná soukromá práce je směnitelná za každý jiný užitečný druh soukromé práce, tedy má stejnou platnost. Tato rovnost, toto coelo [úplně] různých prací může záležet jen v abstrakci od jejich skutečné nerovnosti, v redukci na společný charakter, který mají jako vynakládání lidské pracovní síly, jako abstraktně lidská práce...
Lidé tedy neuvádějí produkty své práce ve vzájemný vztah jako hodnoty proto, že se jim tyto věci jeví jako pouhé věcné obaly stejnorodé lidské práce. Naopak. Tím, že při směně navzájem porovnávají své různé výrobky jako hodnoty, porovnávají navzájem své různé práce jako lidskou práci. Nejsou si toho vědomi, ale dělají to. Hodnota nemá napsáno na čele, co je zač. Nejen to: hodnota mění každý produkt práce ve společenský hieroglyf.
(92-94) Představme si konečně pro změnu sdružení svobodných lidí, kteří pracují se společnými výrobními prostředky a uvědoměle vynakládají své četné individuální pracovní síly jako jednu společenskou pracovní sílu. Všechna určení Robinsonovy práce se tu opakují, jenže ve společenském a ne v individuálním měřítku. Všechny Robinsonovy výrobky práce byly výhradně jeho osobním výrobkem, a tedy pro něho bezprostředně užitnými předměty. Celkový výrobek sdružení je společenským produktem. Část tohoto produktu slouží znovu jako výrobní prostředky. Zůstává společenskou. Ale druhou část spotřebovávají členové sdružení jako životní prostředky. Musí se proto mezi ně rozdělovat. Způsob tohoto rozdělování se bude měnit podle zvláštního způsobu společenského výrobního organismu samého a podle stupně historického vývoje výrobců. Jen pro srovnání se zbožní výrobou předpokládejme, že podíl každého výrobce na životních prostředcích je určován jeho pracovní dobou. Pracovní doba by tak hrála dvojí úlohu. Její společensky plánovité rozdělení reguluje správnou proporci mezi různými pracovními funkcemi a různými potřebami. Na druhé straně je pracovní doba zároveň mírou individuálního podílu výrobce na celkové práci, a tedy i na té části celého výrobku, kterou lze individuálně spotřebovat. Společenské vztahy lidí k jejich pracím a výrobkům jejich práce tu zůstají průhledně jednoduché jak ve výrobě, tak v rozdělování.
Pro společnost výrobců zboží, jejíž všeobecně společenský výrobní vztah záleží v tom, že ke svým výrobkům mají vztah jako ke zbožím, tedy jako k hodnotám, a že v této věcné formě uvádějí své soukromé práce ve vzájemný vztah jako stejnou lidskou práci - pro takovou společnost je nejvhodnější formou náboženství křesťanství se svým kultem abstraktního člověka, zejména ve svých buržoazních obměnách, jako je protestanství, deismus atd. Za staroasijských, antických atd. výrobních způsobů hraje přeměna výrobků ve zboží, a tedy i bytí lidí jako výrobců zboží, podřadnou úlohu, která se však stává tím významnější, čím víc pokračuje úpadek pospolitosti. Obchodní národy ve vlastním slova smyslu existují jen v intermundiích starého světa jako Epikúrovi bozi30) nebo jako Židé v pórech polské společnosti. Ony staré společenské výrobní organismy jsou daleko a mnohem jednodušší a průhlednější než buržoazní výrobní organismus, ale spočívají buď na nezralosti individuálního člověka, který se ještě neodtrhl od pupeční šňůry přirozených rodových svazků s ostatními lidmi, nebo na bezprostředních vztazích nadvlády a poroby. Podmínkou jejich existence je nízký stupeň vývoje produktivních sil práce a tomu odpovídající omezenost vztahů mezi lidmi rámcem jejich materiálního výrobního procesu života, tedy omezenost jejich vztahů k sobě navzájem i k přírodě. Tato skutečná omezenost se ideálně odráží ve starých přírodních a lidových náboženstvích. Náboženský odraz skutečného světa může vůbec vymizet teprve tehdy, až se vztahy praktického každodenního života začnou lidem běžně jevit jako průhledné a rozumné vztahy lidí k sobě navzájem a k přírodě. Podoba společenského životního procesu, tj. materiálního výrobního procesu, shodí ze sebe mystický mlžný závoj teprve tehdy, až se jako produkt svobodně sdružených lidí dostane pod jejich vědomou plánovitou kontrolu. K tomu je však nutná určitá materiální   základna společnosti, čili řada materiálních existenčních podmínek, které jsou samy zase přirozeně vzniklým produktem dlouhého a bolestného historického vývoje.
________________________________________________________________
38) Epikúrovi bozi - Podle názoru starořeckého filozofa Epikúra existují bozi v intermundiích, prostorách mezi světy, a nemají žádný vliv ani na vývoj vesmíru ani na život lidí.
________________________________________________________________
 
Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844
Svoboda, Praha 1978, s. 50-57
(50-57) My vycházíme z ekonomického, současného faktu.
Dělník se stává tím chudším, čím více bohatství produkuje, čím více nabývá jeho výroba na moci a na objemu. Dělník se stává tím levnějším zbožím, čím více zboží vytváří. Zhodnocováním světa věcí roste přímo úměrně znehodnocování světa lidí. Práce neprodukuje jen zboží, produkuje sebe samu a dělníka jako zboží, a to v tom poměru, v jakém produkuje zboží vůbec.
Tento fakt nevyjadřuje nic víc než: předmět, který práce produkuje, její produkt, vystupuje proti ní jako nějaká cizí bytost, jako moc nezávislá na výrobci. Produkt práce je práce, která se v nějakém předmětu fixuje, zvěcnila se v něm, je to zpředmětnění práce. Uskutečnění práce je její zpředmětnění. Toto uskutečnění práce se v ekonomickém stavu jeví jako odskutečnění dělníka, zpředmětnění jako ztráta a poroba předmětu, přivlastnění jako - odcizení, jako zvnějšnění.
Uskutečnění práce se jeví natolik jako odskutečnění, že je dělník odskutečňován až k smrti hladem. Zpředmětnění se jeví natolik jako ztráta předmětu, že je dělník oloupen nejen o nejnutnější předměty života, ale také o nejnutnější předměty práce. Ba i sama práce se stává předmětem, jehož se může zmocnit jen s krajním úsilím a s naprosto nepravidelnými přestávkami. Přivlastnění předmětu se jeví natolik jako odcizení, že oč více předmětů dělník vyrábí, o to méně může vlastnit a o to více upadá do područí svého produktu, kapitálu.
V určení, že se dělník vztahuje k produktu své práce jako k cizímu předmětu, tkví všechny tyto důsledky. Neboť podle tohoto předpokladu je jasné: čím více se dělník vypracuje, tím mocnější se stává cizí předmětný svět, který proti sobě vytváří, tím chudší se stává on sám, jeho vnitřní svět, tím méně mu náleží jako jemu vlastní. Zrovna tak je tomu v náboženství. Čím více člověk vkládá do Boha, tím méně si ponechává sám v sobě. Dělník vkládá svůj život do předmětu; ale pak už život nepatří jemu, nýbrž předmětu. Čím větší je tedy tato činnost, o to bezpředmětnější je dělník. Co jest produkt jeho práce, není on. Čím větší jest tedy tento produkt, tím méně jest on sám. Zvnějšnění dělníka v jeho produktu znamená nejen to, že se jeho práce stává předmětem, vnější existencí, nýbrž že existuje mimo něj, nezávisle, vůči němu cizí, a že se vůči němu stává samostatnou mocí, že život, jejž propůjčil předmětu, vystupuje proti němu nepřátelsky a cize.
//XXIII/ Prozkoumejme nyní blíže zpředmětnění, produkci dělníka a v ní odcizení, ztrátu předmětu, jeho produktu.
Dělník nemůže nic tvořit bez přírody, bez smyslového vnějšího světa. Příroda je látka,  na níž se jeho práce uskutečňuje, v níž je činná, z níž a jejímž prostřednictvím produkuje.
Ale tak jako příroda poskytuje práci prostředky k životu v tom smyslu, že práce nemůže žít bez předmětů, na nichž je vykonávána, tak na druhé straně poskytuje také prostředky k životu v užším smyslu, totiž prostředky fyzické obživy dělníka samého.
Čím více si tedy dělník svou prací přivlastňuje vnější svět, smyslovou přírodu, tím více se připravuje o životní prostředky ze dvou stránek, předně tím, že smyslový vnější svět přestává být více a více předmětem, náležejícím jeho práci, životním prostředkem jeho práce; za druhé tím, že tento svět přestává být více a více životním prostředkem v bezprostředním smyslu, prostředkem fyzické obživy dělníka.
Z těchto dvou stránek stává se tedy dělník otrokem svého předmětu, jednak tím, že udržuje předmět práce, tj. že udržuje práci, a za druhé tím, že udržuje prostředky obživy. Jednak tedy tím, že může existovat jako dělník, za druhé tím, že může existovat jako fyzický subjekt. Vrcholem tohoto rabství je, že se jako fyzický subjekt může udržet už jen jako dělník a dělníkem je už jenom jako fyzický subjekt.
(Odcizení dělníka v jeho předmětu se vyjadřuje podle ekonomických zákonů tak, že čím více dělník produkuje, tím méně může konzumovat, že čím více hodnot tvoří, tím více ztrácí na hodnotě, na důstojnosti, že čím vzhlednější je jeho výrobek, tím nevzhlednější je dělník, čím civilizovanější je jeho předmět, tím barbarštější je dělník, čím mocnější je práce, tím bezmocnější se stává dělník, čím duchaplnější se stává práce, tím duchaprázdnějším se stává dělník a tím více se stává otrokem přírody.)
Národní ekonomie skrývá odcizení v podstatě práce tím, že nezkoumá bezprostřední vztah mezi dělníkem (prací) a výrobou. Ovšem. Práce produkuje divy pro boháče, ale pro dělníka produkuje nedostatek. Produkuje paláce, ale pro dělníka brlohy. Produkuje krásu, ale pro dělníka zmrzačení. Nahrazuje práci stroji, ale část dělníků vrhá zpátky k barbarské práci a z ostatních dělá stroje. Produkuje ducha, ale pro dělníka produkuje slabomyslnost, kretenismus.
Bezprostřední vztah práce k jejím produktům je vztah dělníka k předmětům jeho výroby. Vztah majetného k předmětům výroby a k ní samé je jenom důsledkem tohoto prvního vztahu. A potvrzuje ho. Tuto druhou stránku prozkoumáme později. Ptáme-li se tedy: Jaký je podstatný vztah práce, ptáme se po vztahu dělníka k výrobě.
Dosud jsme zkoumali odcizení, zvnějšnění dělníka jen z této jedné stránky, totiž jeho vztah k produktům jeho práce. Ale odcizení se neukazuje jen ve výsledku, ale v aktu výroby, uvnitř produkující činnosti samé. Jak by mohl dělník vystoupit cize vůči produktu své činnosti, kdyby se sám sobě neodcizoval v aktu výroby samé? Vždyť produkt je jen resumé činnosti výroby. Je-li tedy produkt práce zvnějšněním, pak musí výroba sama být činným zvnějšněním, zvnějšněním činnosti, a činností zvnějšnění. V odcizení předmětu práce se shrnuje jen odcizení, zvnějšnění v činnosti práce samé.
A v čem záleží zvnějšnění práce?
Předně v tom, že práce je dělníkovi vnější, tj. nenáleží k jeho podstatě, že se proto dělník ve své práci nepotvrzuje, ale popírá, necítí se v ní dobře, ale je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou fyzickou ani duchovní energii, ale moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha. Proto se dělník cítí při sobě teprve vně práce a v práci se cítí vně sebe. Doma je, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce není proto dobrovolná, ale vynucená, nucená práce. Není proto uspokojením nějaké potřeby, ale jen prostředkem k uspokojování potřeb mimo ni. Její cizota se projeví jasně v tom, že jakmile neexistuje žádný fyzický ani jiný nátlak, utíká se před ní jako před morem. Vnější práce, práce, v níž se člověk zvnějšňuje, je práce sebeobětování, trýznění. Konečně se vnějškovost práce jeví pro dělníka v tom, že není jeho vlastní, ale někoho jiného, že mu nepatří, že v ní nenáleží sám sobě, ale někomu jinému. Tak jako v náboženství vlastní činnost lidské fantazie, lidského mozku a lidského srdce působí na individuum nezávisle na něm, tzn. jako nějaká cizí božská nebo ďábelská činnost, tak ani dělníkova činnost není jeho vlastní činností. Náleží někomu jinému. Dělník v ní ztrácí sebe sama.
Z toho tedy plyne závěr, že se člověk (dělník) cítí být svobodně činným už jen ve svých zvířecích funkcích, v jídle, pití a plození, nanejvýš ještě v bydlení, strojení atd., a ve svých lidských funkcích se cítí už jen jako zvíře. Zvířecí se stává lidským a lidské se stává zvířecím.
Jídlo, pití a plození atd. jsou sice také pravé lidské funkce. Ale v abstrakci, která je odlučuje od ostatního okruhu lidské činnosti a dělá z nich poslední a výhradní konečné účely, jsou zvířecí.
Zkoumali jsme akt odcizení praktické lidské činnosti, práci, ze dvou stránek. 1. Vztah dělníka k produktu práce jako k cizímu předmětu, který má nad ním moc. Tento vztah je zároveň vztahem k smyslovému vnějšímu světu, k přírodním předmětům jako k nějakému cizímu světu, který stojí nepřátelsky proti němu. 2. vztah práce k aktu produkce uvnitř práce. Tento vztah je vztahem dělníka k jeho vlastní činnosti jako k cizí, jemu nenáležející, činnost jako trpění, síla jako bezmocnost, plození jako kastrace, vlastní fyzická a duchovní energie dělníka, jeho osobní život - neboť co jiného je život než činnost - jako proti němu samému obrácená, na něm nezávislá, jemu nenáležející činnost. Sebeodcizení jako předtím odcizení věci.
//XXIV/ Musíme nyní vyvodit ještě třetí určení odcizené práce z obou dosavadních.
Člověk je rodová bytost nejen tím, že prakticky a teoreticky činí svým předmětem rod - jak svůj vlastní, tak i rod ostatních věcí, nýbrž - a to je jen jiný výraz pro touž věc - i tím, že se k sobě samému vztahuje jako k přítomnému, živému rodu, tím, že se vztahuje k sobě jako k univerzální, a proto svobodné bytosti.
Rodový život u člověka stejně jako u zvířete záleží fyzicky jednak v tom, že člověk (tak jako zvíře) žije z neorganické přírody, a oč je člověk univerzálnější než zvíře, o to univerzálnější je oblast neorganické přírody, z níž žije. Jako rostliny, zvířata, kamení, vzduch, světlo atd. tvoří teoreticky část lidského vědomí jednak jako předměty přírodní vědy, jednak jako předměty umění - jeho duchovní neorganickou přírodu, prostředky duchovního života, které teprve musí upravit, aby je mohl požívat a strávit -, tak tvoří i prakticky část lidského života a lidské činnosti. Fyzicky žije člověk jen z těchto produktů přírody, ať už se objeví ve formě potravy, otopu, oděvu, obydlí atd. Univerzálnost člověka se jeví prakticky právě v univerzálnosti, která dělá z celé přírody jeho neorganické tělo, jak pokud je příroda 1. bezprostředním prostředkem k životu, tak pokud je 2. hmotou, předmětem a nástrojem jeho životní činnosti. Příroda je neorganickým tělem člověka, totiž příroda, pokud není sama lidským tělem. Člověk žije z přírody, znamená: příroda je jeho tělo, s nímž musí zůstat v ustavičném procesu, aby nezemřel. Že fyzický a duchovní život člověka souvisí s přírodou, nemá žádný jiný smysl, než že příroda souvisí sama se sebou, neboť člověk je částí přírody.
Tím, že odcizená práce odcizuje člověku 1. přírodu, 2. jeho samého, jeho vlastní činnou funkci, jeho životní činnost, odcizuje člověku rod; činí mu z rodového života prostředek individuálního života. Za prvé odcizuje rodový život a individuální život a za druhé činí individuální život v jeho abstrakci účelem rodového života rovněž v jeho abstraktní a odcizené podobě.
Neboť za prvé se jeví člověku práce, životní činnost, produktivní život sám jen jako prostředek k uspokojení nějaké potřeby, potřeby zachování fyzické existence. Produktivní život je však rodový život. Je to život plodící život. Ve způsobu životní činnosti spočívá celý charakter určité species, její rodový charakter a svobodná vědomá činnost je rodový charakter člověka. Život sám se jeví jen jako prostředek k životu.
Zvíře je bezprostředně totožné se svou životní činností. Neliší se od ní. Je touto činností. Člověk dělá samu svou životní činnost předmětem svého chtění a svého vědomí. Má vědomou životní činnost.  Není to určenost, s níž bezprostředně splývá. Vědomá životní činnost odlišuje člověka bezprostředně od zvířecí životní činnosti. Právě jen tím je rodovou bytostí. Anebo je jen vědomou bytostí, tj. jeho vlastní život je mu předmětem právě proto, že je rodovou bytostí. Jen proto je jeho činnost svobodnou činností. Odcizená práce převrací tento vztah tak, že člověk práce proto, že je vědomou bytostí, činí ze své životní činnosti, ze své podstaty jen prostředek své existence.
Praktickým vyráběním předmětného světa, zpracováním neorganické přírody se člověk osvědčuje jako vědomá rodová bytost, tj. bytost, která se vztahuje k rodu jako ke své vlastní podstatě nebo k sobě jako k rodové bytosti. Zvíře sice také produkuje. Staví si hnízdo, obydlí jako včela, bobr, mravenec atd. Avšak produkuje jen to, co bezprostředně potřebuje pro sebe nebo pro své mládě; produkuje jednostranně, kdežto člověk produkuje univerzálně; produkuje ovládáno bezprostřední fyzickou potřebou, kdežto člověk produkuje sám, bez fyzické potřeby, a doopravdy produkuje teprve v nezávislosti na ní; zvíře produkuje jenom sebe sama, kdežto člověk reprodukuje celou přírodu; produkt zvířete náleží bezprostředně k jeho fyzickému tělu, kdežto člověk vystupuje svobodně vůči svému produktu. Zvíře tvoří jen podle míry a potřeby druhu, k němuž náleží, kdežto člověk dovede tvořit podle míry každého druhu a všude dovede přikládat na předmět inherentní míru; proto člověk  tvoří také podle zákonů krásy.
Právě ve zpracovávání předmětného světa se proto člověk skutečně teprve osvědčuje jako rodová bytost. Tato produkce je jeho činný rodový život. Touto produkcí se jeví příroda jako jeho dílo a jeho skutečnost. Předmět práce je tedy zpředmětnění rodového života člověka: tím, že se člověk zdvojuje nejen intelektuálně jako ve vědomí, nýbrž činně, skutečně, a pohlíží na sebe sama ve světě, který sám vytvořil. Proto tím, že odcizená práce připravuje člověka o předmět jeho výroby, připravuje ho o jeho rodový život, o jeho skutečnou rodovou předmětnost a mění jeho přednost před zvířetem v nevýhodu, že je mu odnímáno jeho neorganické tělo, příroda.
Právě tak tím, že odcizená práce degraduje vlastní činnost, svobodnou činnost na prostředek, činí rodový život člověka prostředkem jeho fyzické existence.
Vědomí, které má člověk o svém rodu, proměňuje se tedy odcizením tak, že se mu rodový život stává prostředkem.
Odcizená práce činí tedy:
3. rodovou bytost člověka, a to jak přírodu, tak jeho duchovní rodovou potenci bytostí jemu cizí, prostředkem jeho individuální existence. Odcizuje člověku jeho vlastní tělo i přírodu mimo něj, i jeho duchovní bytost, jeho lidskou podstatu.
4. Bezprostředním důsledkem toho, že je člověk odcizen produktu své práce, své životní činnosti, své rodové bytosti, je odcizení člověka člověku. Stojí-li člověk sám proti sobě samému, stojí proti němu druhý člověk. Co platí o vztahu člověka k jeho práci, k produktu jeho práce a k sobě samému, to platí o vztahu člověka k druhému člověku, i k práci a předmětu práce druhého člověka.
Vůbec věta, že člověk je odcizen své rodové bytosti, znamená, že jeden člověk je odcizen druhému člověku tak, jako každý z nich je odcizen lidské podstatě.
Odcizení člověka, vůbec každý vztah, v němž je člověk sám vůči sobě, je uskutečněn, vyjadřuje se teprve ve vztahu, v němž je člověk vůči druhému člověku.
Ve vztahu odcizené práce pohlíží tedy každý člověk na druhého podle měřítka a vztahu, v němž je on sám jako dělník.
//XXV/ Vyšli jsme z ekonomického faktu, z odcizení dělníka a jeho produkce. Vyslovili jsme pojem tohoto faktu: odcizenou, zvnějšněnou práci. Analyzovali jsme tento pojem, analyzovali jsme tedy jen ekonomický fakt.
 
Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 126-127, 280-281
(126-127) Hegel jako první správně vyložil vztah mezi svobodou a nutností. Svoboda je pro něho pochopením nutnosti. "Nutnost je slepá jen potud, pokud není pochopena."74) Svoboda nespočívá ve vysněné nezávislosti na přírodních zákonech, nýbrž v poznání těchto zákonů a v možnosti, která je tím dána, dát jim plánovitě působit k určitým účelům. Platí to jak ve vztahu k zákonům vnější přírody, tak k zákonům, které řídí tělesné a duchovní jsoucno člověka samého - dvě třídy zákonů, které můžeme od sebe oddělovat nejvýš jen v podstatě, nikdy však ve skutečnosti. Svoboda vůle neznamená proto nic jiného než schopnost rozhodovat se se znalostí věci. Čím svobodnější je tedy soud člověka o určitém předmětu, s tím větší nutností je určen obsah tohoto soudu; zatímco nejistota, založená na neznalosti, která volí zdánlivě libovolně mezi mnoha různými a rozpornými možnostmi rozhodnutí, dokazuje právě tím, že je nesvobodná, že je ovládána předmětem, který měla ovládnout. Svoboda spočívá tedy v naší  vládě nad námi samými a nad vnější přírodou, ve vládě založené na poznání přírodních nutností; je tedy nutně produktem dějinného vývoje.
(280-281) S převzetím výrobních prostředků společností je odstraněna zbožní výroba, a tím i vláda výrobku nad výrobci. Anarchie ve společenské výrobě je nahrazena plánovitou uvědomělou organizací. Boj o individuální existenci ustává. Teprve tím se člověk v jistém smyslu definitivně vyděluje z říše zvířat, vstupuje ze zvířecích životních podmínek do podmínek skutečně lidských. Okruh životních podmínek obklopujících lidi, který až dosud lidi ovládal, se teď dostává pod vládu a kontrolu lidí, kteří se nyní poprvé stávají uvědomělými, skutečnými pány přírody, protože a tím že se stávají pány svého vlastního zespolečenštění. Teprve pak lidé používají s úplnou znalostí věci, a tedy ovládají zákony svého vlastního společenského konání, které až dosud stály proti nim jako cizí přírodní zákony, jež je ovládaly. Vlastní zespolečenštění lidí, které dosud stálo proti nim, jako by jim je příroda a dějiny naoktrojovaly, se teď stává jejich vlastním svobodným činem. Objektivní, cizí mocnosti, které až dosud ovládaly dějiny, se dostávají pod kontrolu lidí samých. Teprve  pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami, teprve pak budou mít společenské příčiny, které uvedli do pohybu, převážně a ve stále rostoucí míře i účinky, které chtěli. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.
Vykonat tento  čin, který osvobodí svět, je dějinným posláním moderního proletariátu. Prostudovat dějinné podmínky a tím i samu povahu tohoto činu, a tak uvědomit třídu povolanou k této akci, dnes potlačenou, o podmínkách a povaze její vlastní akce je úkolem teoretického výrazu proletářského hnutí, vědeckého socialismu.
________________________________________________________________
74) Hegel, "Encyklopedie filozofických věd v nárysu", 147, dodatek. Kurzívy jsou Engelsovy.
________________________________________________________

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >