D.1.1. Kapitalistický výrobní způsob

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2006

Twitter

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl III.2, Svoboda, Praha 1980, s. 334-336

(334-336) Viděli jsme, že kapitalistický výrobní proces je historicky určitá forma společenského výrobního procesu vůbec. Tento proces je jak výrobním procesem materiálních existenčních podmínek lidského života, tak procesem, který se odehrává za specifických, historických ekonomických výrobních vztahů, který produkuje a reprodukuje samy tyto výrobní vztahy, a tím nositele tohoto procesu, jejich materiální existenční podmínky a jejich vzájemné vztahy, tj. jejich určitou ekonomickou společenskou formu. Neboť souhrn těchto vztahů, které existují mezi nositeli této výroby a přírodou a mezi nimi navzájem a za nichž tito vyrábějí, tento souhrn je právě společnost, díváme-li se na ni z hlediska její ekonomické struktury. Kapitalistický výrobní proces, stejně jako všechny předcházející výrobní procesy, probíhá za určitých materiálních podmínek, které však jsou zároveň nositeli určitých společenských vztahů, do nichž individua vstupují v procesu reprodukce svého života. Jak ony podmínky, tak i tyto vztahy jsou jednak předpokladem, jednak výsledky a výtvory kapitalistického výrobního procesu; kapitalistický výrobní proces je produkuje a reprodukuje. Dále jsme viděli: kapitál - a kapitalista je pouze zosobněný kapitál, funguje ve výrobním procesu pouze jako nositel kapitálu - tedy kapitál čerpá ve společenském výrobním procesu, který mu odpovídá, z přímých výrobců neboli dělníků určité množství nadpráce, kterou dostává bez ekvivalentu a který zůstává ve své podstatě vždy nucenou prací, třebas by sebevíce vypadala jako výsledek svobodné smluvní dohody. Tato nadpráce se projevuje v nadhodnotě a tato nadhodnota existuje v nadvýrobku. Nadpráce vůbec, jako práce nad míru daných potřeb, bude existovat vždy. V kapitalistické soustavě, stejně jako v otrokářské atd., má jen antagonistickou formu a doplňuje ji úplná zahálka části společnosti. Určité množství nadpráce vyžaduje zabezpečení proti nahodilostem, nutné k neustálému rozšiřování reprodukčního procesu, které odpovídá rozvoji potřeb a pokroku obyvatelstva, což se z kapitalistického stanoviska jmenuje akumulace. Je to jedna z civilizátorských stránek kapitálu, že tuto nadpráci vynucuje takovým způsobem a za takových podmínek, které jsou pro rozvoj výrobních sil, společenských vztahů a vytváření prvků nového vyššího útvaru příznivější než za dřívějších forem otroctví, nevolnictví atd. Na jedné straně tak přivádí společnost na stupeň, kdy odpadá násilí i monopolizace společenského rozvoje (včetně jeho materiálních intelektuálních výhod) jednou částí společnosti na úkor druhé; jednak vytváří materiální prostředky a zárodek vztahů, které ve vyšší formě společnosti dovolují spojovat tuto nadpráci s větším omezováním doby věnované materiální práci vůbec.

Neboť nadpráce může být - podle rozvoje produktivní síly práce - velká při malém celkovém pracovním dni a relativně malá při velkém celkovém pracovním dni. Jestliže nutná pracovní doba = 3 a nadpráce = 3, je celkový pracovní den = 6 a míra nadpráce = 100 %. Je-li nutná práce = 9 a nadpráce = 3, je celkový pracovní den = 12 a míra nadpráce jen 33 1/4 %. Potom však závisí na produktivitě práce, kolik užitné hodnoty se vyrobí v určité době, tedy i v určité době nadpráce. Skutečné bohatství společnosti a možnost ustavičného rozšiřování jejího reprodukčního procesu nezávisí tedy na délce nadpráce, nýbrž na její produktivitě a na více či méně četných výrobních podmínkách, za nichž k ní dochází. Říše svobody se začíná ve skutečnosti teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti; podle povahy věci tedy leží mimo sféru vlastní materiální výroby. Jako se musí s přírodou potýkat divoch, aby uspokojoval své potřeby, aby uchoval a reprodukoval svůj život, musí se s ní potýkat i civilizovaný člověk a musí to dělat ve všech společenských formách a za všech možných způsobů výroby. S tím, jak se člověk vyvíjí, roste i tato říše přírodní nutnosti, protože rostou i potřeby; ale zároveň se rozšiřují výrobní síly, které uspokojují tyto potřeby. Svoboda v této oblasti může být pouze v tom, že zespolečenštěný člověk, sdružení výrobci řídí tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společné kontrole, místo aby jí byli ovládáni jako slepou silou; uskutečňují ji s nejmenším vynaložením sil a za podmínek, které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejadekvátnější. Ale přesto to spadá stále do říše nutnosti. Za ní začíná rozvoj lidských sil, který je sám sobě účelem, pravá říše svobody, která však může vykvést jen na této říši nezbytnosti jako na své základně. Zkrácení pracovního dne je základní podmínkou.

Marx, K.: "Rukopisy 'Grundrisse'"

Část II. Svoboda, Praha 1974, s. 84-85

(84-85) Chceme-li vyjádřit vztahy, do nichž vstupuje kapitál a námezdní práce, jako vlastnické vztahy nebo zákony, nemusíme udělat nic jiného, než že vztah obou stran ve zhodnocovacím procesu vyjádříme jako proces přisvojování. (153) Například to, že nadpráce je kladena jako nadhodnota kapitálu, znamená, že dělník si nepřisvojuje produkt vlastní práce; že se mu jeví jako cizí vlastnictví; naopak, že cizí práce se jeví jako vlastnictví kapitálu.

Tento druhý zákon buržoazního vlastnictví, v nějž se zvrací první zákon - a jemuž se prostřednictvím dědického práva atd. dostává existence nezávislé na náhodě a pomíjivosti jednotlivého kapitalisty - , (154) je prohlašován za zákon stejně jako první. První zákon je totožnost práce s vlastnictvím; druhý je práce jako negované vlastnictví čili vlastnictví jako negace cizosti cizí práce. A opravdu, ve výrobním procesu kapitálu, jak se ještě více ukáže při jeho dalším rozboru, je práce totalita - kombinace prací - jejíž jednotlivé součásti si jsou cizí, takže celková práce jako totalita není dílem jednotlivého dělníka, a také dílem různých dělníků dohromady je jen potud, pokud jsou kombinováni, tedy nechovají se k sobě navzájem jako kombinující. Ve své kombinovanosti se tato práce jeví na jedné straně tak, že slouží cizí vůli a cizí inteligenci, je jimi řízena - má svou oduševňující jednotu vně sebe, na druhé straně tak, že je ve své materiální jednotě podřízena předmětné jednotě strojů, fixního kapitálu, který jako oduševnělý netvor objektivuje vědeckou myšlenku a fakticky je jednotícím prvkem; k jednotlivému dělníkovi vůbec není v poměru nástroje, naopak dělník při něm existuje jako oduševnělá jednotlivá punktualita, (155) jako živé izolované příslušenství. Kombinovaná práce je tak po dvou stránkách kombinací o sobě; není kombinací ve smyslu vzájemného vztahu individuí pracujících spolu; ani ve smyslu jejich vládnutí nad svou zvláštní či izolovanou funkcí nebo pracovním nástrojem. Chová-li se tedy dělník k produktu své práce jako k cizímu, chová se i ke kombinované práci jako k cizí a právě tak i ke své vlastní práci se chová jako k životnímu projevu, který sice patří jemu, ale je mu cizí, je vynucený, a který proto A.Smith atd. pojímá jako břímě, oběť atd. (156) Sama práce, stejně jako její produkt, je negována jako práce zvláštního, izolovaného dělníka. Negovaná izolovaná práce je tedy ve skutečnosti potvrzenou společenskou čili kombinovanou prací. Takto kladená společenská či kombinovaná práce - ať jako činnost, nebo ať přešla do klidové formy - je však zároveň bezprostředně kladena jako jinost skutečně existující jednotlivé práce - jako cizí objektivita (cizí vlastnictví) i jako cizí subjektivita (subjektivita kapitálu). Kapitál reprezentuje tedy práci i její produkt jako negovanou izolovanou práci a tím i jako negované vlastnictví izolovaného dělníka. Kapitál je proto existencí společenské práce - její kombinací jako subjektu i jako objektu -, ale tato existence sama vystupuje samostatně vůči svým skutečným momentům, jako zvláštní existence vedle nich. To znamená, že kapitál se jeví jako vládnoucí subjekt a vlastník cizí práce a sám jeho vztah je vztahem stejně dokonalého rozporu jako vztah námezdní práce.] (157)

_________________________________________________________________

(153) Srovnej Hegel, IV., s. 631-639.

(154) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 209.

(155) Srovnej Hegel, IV., s. 198 a 204-218, a Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I., 1971, s. 242.

(156) Srovnej A.Smith, "An Inquiry" atd., sv.I, s. 104-105 a dále Marx-Engels, Gesamtsausgabe (MEGA), I/3, s.461.

(157) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 215, 240-243, 282-283, 334 a 356; dále srovnej tento svazek, s. 65-67.

________________________________________________________________

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I. Svoboda, Praha 1978, s. 357-359, 364-366, 411-420

(357-359) Soustředění většího počtu dělníků pod velením téhož kapitálu tvoří přirozené východisko jak kooperace vůbec, tak i manufaktury. Naproti tomu manufakturní dělba práce vyžaduje vzrůst počtu používaných dělníků jako technickou nezbytnost. Existující dělba práce předpisuje nyní jednotlivému kapitalistovi minimum dělníků, kterých musí používat. Na druhé straně jsou výhody další dělby práce spojeny s dalším zvětšením počtu dělníků, což lze uskutečnit už jen tak, že se naráz zvětší všechny výrobní skupiny v témže poměru, avšak s variabilní součástí kapitálu musí vzrůstat i jeho konstantní součást, nejen rozměry společných výrobních podmínek - jako jsou budovy, pece atd. - ale zejména množství surovin, které musí růst daleko rychleji než počet dělníků. Množství surovin spotřebovaných za danou dobu daným množstvím dělníků vzrůstá úměrně se vzrůstem produktivní síly práce v důsledku její dělby. Růst minimální sumy kapitálu nutného pro jednotlivého kapitalistu čili vzrůstající přeměna společenských životních prostředků a výrobních prostředků v kapitál je tedy zákon, který vyplývá ze samého technického charakteru manufaktury. (62)

V manufaktuře, stejně jako v jednoduché kooperaci, je fungující pracovní těleso formou existence kapitálu. Společenský výrobní mechanismus, složený z mnoha individuálních dílčích dělníků, patří kapitalistovi. Produktivní síla, která vzniká z kombinace různých prací, se tudíž jeví jako produktivní síla kapitálu. Manufaktura ve vlastním smyslu slova nejen podrobuje dříve samostatného dělníka velení a disciplině kapitálu, nýbrž vytváří mimoto ještě hierarchické členění mezi samými dělníky. Zatímco jednoduchá kooperace ponechává způsob práce jednotlivců celkem beze změny, manufaktura jej od základu revolucionuje a zmocňuje se individuální pracovní síly až u samého jejího kořene. Mrzačí dělníka a znetvořuje ho tím, že v něm uměle pěstuje jednostrannou zručnost a přitom potlačuje celý svět jeho produktivních sklonů a vloh, podobně jako ve státech okolo zálivu La Platy zabíjejí zvíře jen proto, aby získali jeho kůži nebo lůj. Nejenže se jednotlivá dílčí práce dělí mezi různá individua, nýbrž dělí se i samo individuum, mění se v automatický nástroj nějaké dílčí práce, (63) a tak se stává skutkem odporná bajka Menenia Agrippy, [105] která představuje člověka jen jako část jeho vlastního těla. (64) Jestliže dělník původně prodává svou pracovní sílu kapitálu proto, že nemá materiální prostředky k výrobě nějakého zboží, pak nyní nemůže být jeho individuální pracovní síly využito, neprodá-li ji kapitálu. Je schopna fungovat už jen v souvislosti s jinými a tato souvislost se uskutečňuje teprve po prodeji, v dílně kapitalisty. Manufakturní dělník, zbavený své možnosti dělat něco samostatně, vyvíjí produktivní činnost už jen jako příslušenství kapitalistovy dílny. (65) Jako měl vyvolený národ napsáno na čele, že je vlastnictvím Jehovovým, tak vtiskuje dělba práce manufakturnímu dělníkovi pečeť vlastnictví kapitálu.

Znalosti, důvtip a vůle, které projevuje, i když v nepatrné míře, samostatný rolník nebo řemeslník - podobně jako divoch rozvíjí všechno své válečné umění jako osobní lest - se tu už vyžaduje jen od dílny jako celku. Duchovní potence výroby se rozvíjejí po jedné stránce, protože po mnoha jiných stránkách úplně zanikají. Co dílčí dělníci ztrácejí, to se proti nim soustřeďuje v kapitálu. (66) Výsledkem manufakturní dělby práce je to, že se duchovní potence materiálního výrobního procesu stavějí proti dělníkům jako cizí vlastnictví a moc, která je podrobuje. Tento proces odloučení začíná v jednoduché kooperaci, kde kapitalista zastupuje vůči jednotlivému dělníkovi jednotu a vůli společenského pracovního tělesa. Rozvíjí se dále v manufaktuře, která dělníka mrzačí tím, že ho přeměňuje v dílčího dělníka. Vrcholí ve velkém průmyslu, který vědu jako samostatnou výrobní potenci odděluje od práce a nutí ji sloužit kapitálu. (67)

V manufaktuře je obohacování souhrnného dělníka, a tedy i kapitálu, o společenskou produktivní sílu podmíněno ochuzováním dělníka o individuální produktivní síly.

"Nevědomost je matkou průmyslu stejně jako pověry. Přemýšlení a představivost podléhají omylům; ale zvyk provádět určitý pohyb nohou nebo rukou nezávisí ani na přemýšlení, ani na představivosti. Proto manufaktury nejlépe prospívají tam, kde je duchovní život co nejvíce potlačen, takže dílnu lze považovat za stroj, jehož částmi jsou lidé." (68)

A opravdu, v polovině 18. století používaly některé manufaktury k určitým jednoduchým operacím, které však byly výrobním tajemstvím, s oblibou polovičních idiotů. (69)

_________________________________________________________________

(62) "Nestačí, aby byl ve společnosti kapitál" (správně by mělo být: životní a výrobní prostředky) "nutný k dalšímu dělení řemesel; kromě toho je nutné, aby se tento kapitál nahromadil v rukou podnikatelů v dostatečně velkých masách, aby mohli vyrábět ve velkém měřítku. Čím více se rozvíjí dělba práce, tím většího kapitálu v podobě nástrojů, surovin atd. vyžaduje stálé zaměstnávání téhož počtu dělníků." (Storch: Cours d Écon. Polit., pařížské vydání, sv. I, s. 250, 251.) "Koncentrace výrobních nástrojů a dělba práce jsou od sebe tak neodlišitelné jako v oblasti politiky koncentrace veřejných mocí a dělba soukromých zájmů." (Karl Marx: l.c.p. 134 [Spisy. Sv.4, s.169].)

(63) Dugald Stewart nazývá manufakturní dělníky "živými automaty...kterých se používá k dílčím pracím". (l.c.p. 318)

[105] Bajka Menenia Agrippy - roku 494 př.n.l. došlo k první velké srážce mezi patricii a plebeji. Podle pověsti se prý patriciovi Meneniovi Agrippovi podařilo plebejce smířit s osudem bajkou. Vzbouření plebejů prý je něco podobného, jako kdyby se údy lidského těla zdráhaly poskytnout žaludku potravu, neboť by to nělo za následek, že by značně pohubly i údy. Kdyby prý se plebejové zdráhali plnit své povinnosti, vedlo by to k zániku římského státu.

(64) Z korálů je každý jednotlivec prakticky žaludkem pro celou skupinu. Jenomže jí potravu přivádí a neodebírá ji, jako to dělali římští patricijové plebejcům.

(65) "Dělník, který ovládá celé své řemeslo, může pracovat a uživit se kdekoli; druhý" (manufakturní dělník) "je pouze příslušenstvím a nemá, oddělen od svých druhů, ani schopnost pracovat, ani potřebnou samostatnost, a proto je nucen přijmout podmínky, které si mu zaměstnavatel zamane nabídnout." (Storch: l.c. édit. Petersb. 1815, sv.I, s. 204.)

(66) A. Ferguson: l.c.p. 281: "Jeden možná získal, co druhý ztratil."

(67) "Člověk vědy a produktivní dělník jsou od sebe odděleni propastí a věda, místo aby sloužila v rukou dělníka k zvyšování jeho vlastní produktivní síly, se skoro všude postavila proti němu...Znalost se stává nástrojem, schopným oddělit se od práce a postavit se proti ní." (W. Thompson: An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, Londýn 1824, s.274.)

(68) A. Fergusson: l.c.p. 280.

(69) J.D.Tuckett: A History of the Past and Present State of the Labouring Population. Londýn 1846, sv. I., s. 148.

________________________________________________________________

(364-366) Ve vlastním manufakturním období, tj. v období kdy manufaktura je vládnoucí formou kapitalistického výrobního způsobu, naráží plné uskutečnění jejích tendencí na nejrůznější překážky. Třebaže manufaktura, jak jsme viděli, vytváří vedle hierarchického členění dělníků prosté dělení na vyučené a nevyučené, zůstává počet nevyučených velmi omezen, protože převažuje význam vyučených dělníků. Ačkoli manufaktura přizpůsobuje jednotlivé operace různým stupňům znalosti, síly a vyspělosti svých živých pracovních orgánů, směřuje tedy k produktivnímu vykořisťování žen a dětí, ztroskotává tato tendence vcelku pro odpor dospělých dělníků - mužů, jejichž zvykům se příčí. Ačkoli rozklad řemeslné činnosti snižuje náklady na vyučení, a tedy i hodnotu dělníka, zůstává pro obtížnější dílčí práci nutná delší výuční doba a dělníci ji žárlivě udržují i tam, kde je zbytečná. Vidíme například, že v Anglii zůstávají laws of apprenticeship se svou sedmiletou učební dobou v plné platnosti až do manufakturního období a byly zrušeny teprve s nástupem velkého průmyslu. Protože řemeslná dovednost zůstává základem manufaktury a celkový mechanismus v ní fungující nemá objektivní základ nezávislý na dělnících, musí kapitál neustále zápasit s odpíráním poslušnosti ze strany dělníků.

"Lidská povaha je tak slabá", volá náš přítel Ure, "že čím je dělník zručnější, tím je svéhlavější a tím je těžší podřídit ho disciplíně, a proto tím větší škody může způsobit celkovému mechanismu svými vrtošivými rozmary." (84)

Po celé manufakturní období se proto ozývají stesky na nedisciplinovanost dělníků. (85) I kdybychom neměli svědectví tehdejších autorů, prosté skutečnosti, že se kapitálu od 16. století až do epochy velkého průmyslu nepodařilo zmocnit se celé pracovní doby, kterou disponuje manufakturní dělník, že manufaktury mají krátký život a s přistěhovalectvím a vystěhovalectvím dělníků opouštějí jednu zemi a usazují se v druhé - tyto skutečnosti mluví za celé knihovny. "Pořádek se musí zjednat tak či onak," volá roku 1770 několikrát citovaný autor díla Essay on Trade and Commerce. "Pořádek", volá 66 let nato dr. Andrew Ure, "pořádek" chyběl v manufaktuře založené na "scholastickém dogmatu dělby práce", a "Arkwright vytvořil pořádek".

Zároveň manufaktura ani nemohla zachvátit společenskou výrobu v celém jejím rozsahu, ani ji nemohla od kořene přetvořit. Tyčila se jako architektonická ozdoba na ekonomické budově, jejímž širokým základem bylo městské řemeslo a venkovský domácký průmysl. Na určitém stupni vývoje se její vlastní úzká technická základna dostala do rozporu s výrobními potřebami, které sama vytvořila.

Jedním z nejdokonalejších výtvorů manufaktury byla dílna na výrobu samotných pracovních nástrojů a zejména složitých mechanických přístrojů, kterých se už tehdy používalo.

"Taková dílna", říká Ure, "poskytovala obraz dělby práce se všemi jejími rozmanitými stupni. Nebozez, dláto, soustruh - každý z těchto nástrojů měl své vlastní dělníky, hierarchicky členěné podle stupně zručnosti". [113]

Tento produkt manufakturní dělby práce opět vytvořil stroje. Stroje odstraňují řemeslný typ práce jako základní princip společenské výroby. Tak se jednak odstraňuje technický základ doživotního připoutání dělníka k určité dílčí funkci, jednak padají závory, jimiž tento princip ještě omezoval panství kapitálu.

_________________________________________________________________

(84) Ure:l.c.p.20

(85) Tato slova textu platí daleko víc o Anglii než o Francii a víc o Francii než o Holandsku.

[113] Ure, A.: The philosophy of manufactures. Londýn 1835, s. 21.

_________________________________________________________________

(411-420) Na začátku této kapitoly jsme zkoumali tělo továrny, členění systému strojů. Pak jsme viděli, jak stroje tím, že si přivlastňují práci žen a dětí, rozmnožují lidský materiál, který kapitalista vykořisťuje, jak se bezmezným prodlužováním pracovního dne zmocňují celého dělníkova života a konečně jak jejich rozvoj, který umožňuje vyrábět úžasně vzrůstající masy výrobku ve stále kratší době, slouží jako soustavný prostředek k tomu, aby se v daném časovém úseku uvedlo do pohybu víc práce, čili aby se pracovní síla vykořisťovala stále intenzivněji. Nyní se podíváme na továrnu jako celek, a to v její nejvyvinutější podobě.

Dr. Ure, tento Pindar automatické továrny, ji popisuje jednak jako "kooperaci různých kategorií dělníků, dospělých i nedospělých, kteří zručně a pilně dozírají na systém produktivních strojů, nepřetržitě poháněných ústřední silou (prvotním motorem)", jednak jako "ohromný automat, složený z nesčetných mechanických orgánů a orgánů nadaných vědomím, které působí ve shodě a bez přerušování, aby vyrobily týž předmět, takže všechny tyto orgány jsou podřízeny jedné hybné síle, která se pohybuje sama od sebe".

Tyto dvě definice naprosto nejsou totožné. V jedné definici se kombinovaný souhrnný dělník čili společenský pracovní organismus jeví jako aktivní subjekt a mechanický automat jako objekt; v druhé definici je automat sám subjektem a dělníci jsou jako vědomé orgány jen přiřazeni k jeho nevědomým orgánům a s nimi podřízeni ústřední hybné síle. První definice platí o každém použití strojů ve velkém měřítku, druhá charakterizuje jejich kapitalistické použití, tedy moderní tovární systém. Ure proto s oblibou líčí ústřední stroj, z něhož vychází pohyb, nejen jako automat, nýbrž jako autokrata.

"V těchto obrovských dílnách shromažďuje blahodárná moc páry kolem sebe myriády svých poddaných". (179)

S pracovním nástrojem přechází z dělníka na stroj i virtuozita, s níž dělník pracoval se svým nástrojem. Výkonnost nástroje se osvobodila od omezení lidské pracovní síly spjaté s osobou dělníka. Tím je odstraněna technická základna, na níž je založena dělba práce v manufaktuře. Místo hierarchie specializovaných dělníků, která je charakteristická pro dělbu práce v manufaktuře, nastupuje proto v automatické továrně tendence vyrovnávat čili nivelizovat práce, které mají konat pomocníci strojů (180), a místo uměle vytvořených rozdílů mezi dílčími dělníky nabývají převahy přirozené rozdíly věku a pohlaví.

Pokud se dělba práce znovu objevuje v automatické továrně, je to především přidělení dělníků ke specializovaným strojům a rozdělení mas dělníků - kteří však netvoří vnitřně rozčleněné skupiny - do různých oddělení továrny, kde pracují u pracovních strojů stejného druhu seřazených vedle sebe, kde tedy je mezi nimi pouze jednoduchá kooperace. Členěná skupina manufaktury je tu nahrazena spojením hlavního dělníka s několika pomocníky. Podstatný rozdíl lze pozorovat mezi dělníky, kteří jsou skutečně zaměstnáni u pracovních strojů (k nim patří někteří dělníci, kteří dozírají na hnací stroj, respektive kteří do něho přikládají) a mezi pouhými pomocníky (jsou to téměř výhradně děti) těchto strojových dělníků. K těmto pomocníkům patří víceméně všichni "feeders" (kteří pouze podávají do stroje pracovní materiál). Vedle těchto hlavních kategorií je tu početně bezvýznamný personál, který má na starosti kontrolu nad všemi stroji a jejich stálou údržbu, jako jsou inženýři, mechanici, truhláři atd. Je to vyšší, zčásti vědecky vzdělaná, zčásti řemeslná vrstva dělníků, stojících mimo okruh továrních dělníků a pouze k němu připojená. (181) Tato dělba práce má čistě technický charakter.

Každá práce u stroje vyžaduje, aby dělník byl od raného věku zaučován, aby se naučil přizpůsobovat své vlastní pohyby stále stejným nepřetržitým pohybům automatu. Pokud souhrn strojů sám tvoří systém rozmanitých, současně působících a kombinovaných strojů, vyžaduje i kooperace, která je na něm založena, rozdělení různorodých skupin dělníků mezi různorodé stroje. Ale strojová výroba neodstraňuje nutnost manufakturně upevňovat tuto dělbu tím, že by se titíž dělníci navždy připoutávali k týmž funkcím. (182) Protože celkový pohyb továrny nevychází od dělníka, nýbrž od stroje, může se tu personál neustále střídat, aniž se tím přeruší pracovní proces. Nejpádnějším důkazem toho je přepřahací systém zavedený v době vzpoury továrníků v letech 1848-1850. Konečně rychlost, s níž se člověk v mladistvém věku naučí práci u stroje, rovněž odstraňuje nutnost vychovávat zvláštní kategorii výhradně strojových dělníků. (183).

Práce obyčejného pomocníka v továrně se však jednak dá nahradit stroji (184), jednak pro svou naprostou jednoduchost dovoluje rychle a ustavičně střídat osoby, které ji vykonávají.

Ačkoli tedy stroj technicky staví na hlavu starý systém dělby práce, vleče se tento systém v továrně dál, nejprve ze zvyku jako tradice manufaktury, a potom jej kapitál soustavně reprodukuje a upevňuje v ještě odpornější formě jako prostředek vykořisťování pracovní síly. Z doživotní specializace - řídit dílčí stroj, se stává doživotní specializace - sloužit dílčímu stroji. Strojů se zneužívá k tomu, aby dělník byl sám od útlého dětství přeměňován v část dílčího stroje. (185) Tak se nejen značně zmenšují náklady nutné k reprodukci dělníka, nýbrž zároveň se dovršuje i jeho bezmocná závislost na továrně jako celku, tedy na kapitalistovi. Zde, jako všude jinde, musíme rozlišovat mezi zvýšením produktivity, vyplývajícím z rozvoje společenského výrobního procesu, a zvýšením produktivity, vyplývajícím z kapitalistického vykořisťování tohoto rozvoje.

V manufaktuře a řemesle slouží nástroj dělníkovi, v továrně slouží dělník stroji. Tam vychází pohyb pracovního prostředku od něho, zde musí jeho pohyb sledovat. V manufaktuře tvoří dělníci články jednoho živého mechanismu. V továrně existuje mrtvý mechanismus nezávisle na nich a dělníci jsou k němu připojeni jako živé přívěsky.

"Ubíjející jednotvárnost nekonečné dřiny, při níž se stále znovu opakuje týž mechanický proces, se podobá Sisyfovým mukám; břemeno práce padá stále znovu jako balvan na utrmáceného dělníka". (186)

Práce u strojů krajně vyčerpává nervový systém, potlačuje mnohostrannou hru svalů a znemožňuje jakoukoli svobodnou fyzickou a duševní činnost. (187) Dokonce i ulehčení práce se stává zdrojem muk, neboť stroj neosvobozuje dělníka od práce, nýbrž zbavuje jeho práci jakéhokoli obsahu. Veškeré kapitalistické výrobě, pokud je nejen pracovním procesem, nýbrž zároveň i zhodnocovacím procesem kapitálu, je společné to, že dělník nepoužívá pracovní podmínky, nýbrž naopak pracovní podmínka používá dělníka, ale teprve s vývojem stroje nabývá tento převrácený vztah technicky hmatatelné reálnosti. Tím, že se pracovní prostředek přeměnil v automat, vystupuje během pracovního procesu vůči dělníkovi jako kapitál, jako mrtvá práce, která si podřizuje živou pracovní sílu a vysává ji. Odloučení intelektuálních sil výrobního procesu od ruční práce a jejich přeměna v moc kapitálu nad prací vrcholí, jak už jsme ukazovali dříve, ve velkém průmyslu vybudovaném na základě strojů. Dílčí zručnost jednotlivého vyždímaného strojového dělníka mizí jako nicotná a bezvýznamná věc před vědou, před obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny ve strojovém systému a spolu s ním tvoří moc "pána" ("master"). Tento pán, v jehož mozku nerozlučně srostly stroje s jeho monopolem na ně, proto pohrdavě volá, dojde-li ke konfliktu s "rukama":

"Tovární dělníci by měli mít moudře na paměti, že jejich práce je ve skutečnosti velmi nízkým druhem zručné práce; že žádná jiná práce se nedá tak lehko osvojit a žádná není vzhledem ke své kvalitě tak dobře odměňována, že žádnou jinou práci nelze dostat po tak krátkém zaučení i toho nejméně zkušeného člověka v tak krátké době a v takovém nadbytku. Pánovy stroje hrají fakticky mnohem důležitější úlohu ve výrobě než práce a zručnost dělníka, které se lze naučit za šest měsíců a které se může naučit každý čeledín". (188)

Technické podřízení dělníka jednotvárnému chodu pracovního prostředku a svérázné složení pracovního organismu z osob obojího pohlaví a nejrůznějšího věku vytváří kasárenskou disciplínu, která se vyvíjí v dokonalý tovární režim a plně rozvíjí už zmíněnou práci vrchního dozoru a s ní i rozdělení dělníků na ruční dělníky a dozorce nad prací, na průmyslové řadové vojáky a průmyslové poddůstojníky.

"Hlavní obtíž v automatické továrně záležela v disciplíně nutné k tomu, aby si lidé odvykli pracovat nepravidelně a aby se přizpůsobili neměnné pravidelnosti velkého automatu. Ale vynalézt a úspěšně zavést disciplinární řád, odpovídající potřebám a rychlosti automatického systému, toto dílo hodné Herkula, to bylo šlechetné dílo Arkwrightovo! I dnes, kdy je tento systém dokonale zorganizován, je téměř nemožné nalézt užitečné pomocníky pro automatický systém mezi dělníky, kteří dosáhli mužného věku". (189)

Tovární řád, v němž kapitál bez rozdělení moci, u buržoazie tak oblíbeného, a bez zastupitelského systému u ní ještě oblíbenějšího, soukromoprávně a svémocně formuluje svou samovládu nad dělníky, tento řád je jen kapitalistickou karikaturou společenského řízení pracovního procesu, které se stalo nezbytným při kooperaci ve velkém měřítku a při společném používání pracovních prostředků, zejména strojů. Místo biče v rukou poháněče otroků nastupuje kniha trestů v rukou dozorce. Všechny tresty jsou ovšem peněžité pokuty a srážky ze mzdy a díky zákonodárnému důvtipu továrnických Lykúrgů je přestupování jejich zákonů pokud možná ještě výnosnější než jejich zachovávání. (190)

Zmíníme se tu jen o materiálních podmínkách, za nichž se provádí tovární práce. Všechny smyslové orgány stejně trpí uměle zvýšenou teplotou, atmosférou přesycenou odpady surovin, ohlušujícím lomozem atd., nemluvě o ohrožení života mezi hustě nastavěnými stroji, které s pravidelností ročních období předkládají svoje zprávy o mrtvých a raněných na průmyslové frontě. (190a) Zhospodárnění společenských výrobních prostředků, které jako ve skleníku rychle dozrává teprve v továrním systému, se zároveň v rukou kapitálu mění v systematické olupování o všechny podmínky nezbytné pro život dělníka - o prostor, vzduch a světlo, o všechny prostředky chránící dělníka před životu nebezpečnými a nezdravými podmínkami výrobního procesu - o zařízeních pro pohodlí dělníka ani nemluvě. (191) Nemá pravdu Fourier, když nazývá továrny "zmírněnými galejemi"? (192)

________________________________________________________________

(179) Ure: l.c.p.18.

(180) l.c.p. 20. Srov. Karl Marx: Misere etc., s. 140, 141. (Spisy. Sv.4, s. 173.)

(181) Je charakteristické pro záměrný statistický podvod, kterýž by se dal dokázat i podrobně, že anglické tovární zákonodárství výslovně vylučuje dělníky z okruhu své působnosti a že na druhé straně Returns, zveřejňované parlamentem, stejně výslovně zahrnují do kategorie továrních dělníků nejen inženýry, mechaniky atd., nýbrž i ředitele továren, zřízence, poslíky, skladníky, baliče atd., zkrátka všechny lidi kromě majitele továrny.

(182) Ure to připouští. Praví, že dělníci mohou být "v případě nutnosti" podle ředitelovy vůle přemístěni od jednoho stroje k druhému, a vítězoslavně volá: "Takové přemístění je v otevřeném rozporu se starou rutinou, která rozděluje práci a ukládá jednomu dělníkovi zformovat hlavičku špendlíku, druhému zbrousit jeho špičku". Raději by se měl zeptat, proč se v automatické továrně tato "stará rutina" opouští jen "v případě nutnosti".

(183) Je-li nouze o lidi, jako například za americké občanské války, buržoa výjimečně používá továrních dělníků k nejhrubším pracím, jako je stavba silnic atd. Anglická "ateliers nationaux" (národní dílny) z roku 1862 a následujících let, zřízené pro nezaměstnané bavlnářské dělníky, se lišily od francouzských národních dílen z roku 1848 tím, že ve francouzských dílnách museli dělníci vykonávat na účet státu neproduktivní práce, zatímco v anglických dílnách provádějí produktivní městské práce ve prospěch buržoy, a to levněji než normální dělníci, s nimiž nutili nezaměstnané takto konkurovat. "Fyzický vzhled bavlnářských dělníků se nesporně zlepšil. Přičítám to...pokud jde o muže, tomu, že jsou zaměstnáni při veřejnýcb pracích na čerstvém vzduchu". (Jde tu o prestonské tovární dělníky, kteří byli zaměstnáni při vysušování Prestonských bažin.) (Rep. of Insp. of Fact. Oct.1863.)

(184) příklad: Různé mechanické přístroje, které byly po vydání zákona z roku 1844 zavedeny ve vlnařských továrnách náhradou za dětskou práci. Jakmile děti samotných pánů továrníků budou muset projít "školou" pomocníků v továrně, dojde v této skoro ještě nedotčené oblasti mechaniky k pozoruhodnému rozmachu. "Sotva se najde jiný tak nebezpečný stroj, jako jsou self-acting mules (selfaktory). Nejvíc úrazů se přihodí malým dětem, protože při zametání podlahy lezou pod selfaktory, které jsou v chodu. Různí minders (dělníci u selfaktorů) "byli" (továrními inspektory) "za tento přestupek soudně stíháni a pokutováni, ale žádný větší všeobecný výsledek to nemělo. Kdyby konstruktéři strojů vynalezli stroj na vymetání, aby děti nemusely lézt pod stroje, byl by to šťastný doplněk našich ochranných opatření". (Reports of Ins. of Factories for 31st October 1866, s. 63.)

(185) Podle toho můžeme posoudit Proudhonův báječný nápad, který "konstruuje" stroje nikoli jako syntézu pracovních prostředků, nýbrž jako syntézu dílčích prací pro dělníky samé. (Spisy. Sv.4, s. 165-166.)

(186) F.Engels: Lage etc, s. 217. (Spisy. Sv.2, s. 401.) Dokonce docela obyčejný optimistický freetrader pan Molinari poznamenává: "Člověk se vyčerpá mnohem rychleji, dozírá-li denně 15 hodin na jednotvárný chod stroje, než využívá-li po tutéž dobu svou fyzickou sílu. Tato dozorčí práce, kdyby netrvala příliš dlouho, by snad mohla být užitečnou gymnastikou pro ducha, ale je-li jí příliš mnoho, ničí ducha i tělo". (G.de Molinari: Etudes Économiques, Paříž 1846, s. 49.)

(187) B.Engels: l.c.p. 216 (Spisy. Sv. 2, s. 400-401.)

(188) "The factory operative should keep in wholesome remembrance the fact that theirs is really a low species of skilled labour; and that there is non which is more easily acquired or of its quality more amply remunerated, or which, by a short training of the least expert can be more quickly as well as abundantly acquired...The masters machinery really plays a far more important part in the business of production than the labour and the skill of the operative, which six months education can teach, and a common labourer can learn. (The Master Spinners and Manufacturers, Defence Fund. Report of the Committee, Manchester 1854, s. 17.) Později uvidíme, že "páni" zpívají docela jinou písničku, jakmile jim hrozí ztráta jejich "živých automatů".

(189) Ure: l.c.p. 15. Kdo zná Arkwrightův životopis, nikdy nepoctí tohoto geniálního lazebníka přívlastkem "šlechetný". Ze všech velkých vynálezů 18.století to byl nesporně největší zloděj cizích vynálezů a nejsprostší chlap.

(190) "Otroctví, kterým buržoazie spoutala proletariát, se nikde neprojevuje zjevněji než v továrním systému. Tam přestává veškerá právní i faktická svoboda. Dělník musí být o půl šesté ráno v továrně; přijde-li o několik minut pozdě, je potrestán, zpozdí-li se o 10 minut, není už vůbec vpuštěn, leda až po přestávce, a ztrácí tak mzdu za čtvrtinu dne... Musí jíst, pít a spát na povel...Despotický zvon ho vytáhne z postele, volá ho od snídaně i od oběda. A což teprve jak se s ním zachází v továrně! Tam je továrník absolutním zákonodárcem. Vydává tovární předpisy, jak se mu zachce; mění svůj zákoník a dělá k němu dodatky, jak se mu zlíbí; když dá do takových předpisů ty nejšílenější věci, řeknou soudy nakonec dělníkovi: Když jste na tuto smlouvu dobrovolně přistoupil, musíte se jí také řídit...Tito dělníci jsou odsouzeni žít pod duševní i tělesnou knutou od desíti let až do své smrti". (F. Engels: l.c.p. 217 a násl. [Srov. Spisy. Sv.2, s. 401-403.]) Co "říkají soudy", chci objasnit na dvou příkladech. Jeden příklad se stal v Sheffieldu koncem roku 1866. Jeden dělník se tam zavázal pracovat dva roky v kovodělném závodě. Pro rozmíšku s továrníkem opustil továrnu a prohlásil, že už u něho ani zanic nebude pracovat. Byl obžalován pro porušení smlouvy a odsouzen na dva měsíce do vězení. (Poruší-li smlouvu továrník, může být žalován jen civiliter [pořadem občanského práva] a riskuje jen peněžitou pokutu.) Když si odseděl dva měsíce, vyzval ho týž továrník, aby se podle staré smlouvy vrátil do továrny. Dělník odmítl. Že si už porušení smlouvy odpykal. Továrník ho znovu zažaloval, soud ho znovu odsoudil, ačkoli jeden ze soudců, Mr. Shee, to veřejně označil za právnickou nehoráznost, podle níž by člověk mohl být po celý život periodicky znovu a znovu trestán za týž přečin, popřípadě zločin. Tento rozsudek nevznesli nějací "Great Unpaid" [velcí neplacení - venkovští smírčí soudci], provinciální Dogberryové, tento rozsudek vynesl v Londýně jeden z nejvyšších soudů. (Ke 4. vyd. To je nyní odstraněno. Až na několik málo případů - například ve veřejných plynárnách - je nyní v Anglii dělník při porušení smlouvy postaven naroveň zaměstnavateli a může být žalován pouze podle občanského práva. - B.E.) Druhý případ se stal ve Wiltshiru koncem listopadu 1863. Asi 30 dělnic na parních tkalcovských stavech zaměstnaných u jistého Harruppa, továrníka sukna v Leowers Mill, Westbury Leigh, zahájilo stávku, protože tento Harrupp měl příjemný zvyk srážet ze mzdy za ranní zpoždění, a to 6 pencí za 2 minuty, 1 šilink za 3 minuty a 1 šilink 6 pencí za 10 minut. Při 9 šilincích za hodinu to dělá 4 libry št. 10 šilinků za den, zatímco jejich průměrná mzda za rok nebyla nikdy vyšší než 10 až 12 šilinků týdně. Kromě toho vzal Harrupp do svých služeb hocha, aby vytruboval začátek práce; hoch často troubil před šestou hodinou ranní, a jakmile ruce nebyly na místě hned, jak přestal, vrata se zavřela a každý, kdo zůstal venku, dostal peněžitou pokutu; a protože v továrně nebyly hodiny, byly nešťastné ruce úplně v moci mladého vytrubovače, inspirovaného Harruppem příkazy. Ruce, které zahájily "stávku", matky rodin a děvčata, prohlásily, že půjdou zase do práce, bude-li vytrubovač nahrazen hodinami a budou-li zavedeny rozumné pokutové sazby. Harrupp dal 19 žen a děvčat předvolat před soud pro porušení smlouvy. Za hlasitých projevů nevole v obecenstvu byly odsouzeny každá k 6 pencím pokuty a k 2 šilinkům 6 pencím soudních útrat. Harruppa vyprovázel od soudu zástup lidí syčením; - Oblíbeným trikem továrníků je, že trestají dělníky srážkami ze mzdy za špatnou kvalitu materiálu, který jim vydávají. Tato metoda vyvolala roku 1866 všeobecnou stávku v anglických hrnčířských obvodech. "Zprávy Ch.Employm.Commiss." (1863-1866) "uvádějí případy, kdy dělníci, místo aby dostali mzdu, se stali svou prací a na základě předpisů o pokutách dokonce dlužníky svých milostivých "pánů". Poučné ukázky vynalézavosti továrních samovládců při srážení ze mzdy přinesla i nedávná bavlnářská krize. "Já sám jsem musel", říká tovární inspektor R.Baker, "nedávno zavést soudní stíhání proti jednomu bavlnářskému továrníkovi, který v těchto těžkých a strastiplných dobách srážel několika mladým (starším 13 let) "dělníkům, kteří u něho pracovali, 10 pencí za lékařské potvrzení o věku, které jeho stálo jen 6 pencí a za které je podle zákona dovoleno srazit pouze 3 pence a obvykle se nesráží vůbec nic...Jiný továrník, aby dosáhl téhož účelu bez konfliktu se zákonem, ukládá každému z ubohých dětí, které pro něho pracují, 1 šilink jako poplatek za to, že je zasvěcuje do umění a tajemství předení, a to hned, jakmile je lékařské potvrzení prohlásí za zralé pro toto zaměstnání. Existují tedy spodní proudy, které musíme znát, abychom pochopili tak mimořádné jevy, jako jsou stávky v době podobné dnešní" (jde o stávku strojových tkalců v továrně v Darvenu v červnu 1863). Report of Insp. of Fact. for 30th April 1863, s. 50, 51. (Tovární zprávy jdou vždy dál, než uvádí jejich oficiální datum.)

(190a) Zákony na ochranu před nebezpečnými stroji měly blahodárný účinek. "Avšak...nyní se objevily nové příčiny úrazů, které před 20 lety neexistovaly, zejména zvýšená rychlost strojů. Kola, válce, vřetena a tkalcovské stavy jsou nyní poháněny větší a stále rostoucí silou; prsty musí nyní chytit přetrženou nit rychleji a jistěji, neboť sáhnou-li po ní váhavě nebo neopatrně, je po nich...Veliký počet úrazů bývá zaviněn snahou dělníků vykonat práci rychleji. Musíme si připomenout, že pro továrníky je nanejvýš důležité, aby udržovali své stroje neustále v chodu, tj. aby nepřetržitě vyráběli přízi a tkaninu. Jakmile se stroj zastaví jen na minutu, znamená to ztrátu nejen hnací síly, nýbrž i výrobků. Proto dozorci, kteří mají zájem na množství výrobků, pohánějí dělníky, aby se stroje nezastavovaly a to je neméně důležité i pro dělníky, jsou-li placeni podle váhy nebo od kusu. Proto ačkoli je ve většině továren formálně zakázáno čistit stroje za chodu, v praxi se to všeobecně dělá. Jedině z této příčiny došlo za posledních 6 měsíců k 906 úrazům...Stroje se sice čistí denně, ale na důkladné čistění strojů je obyčejně vyhrazena sobota, a i tehdy se to většinou provádí za chodu strojů...Je to neplacená práce, a proto se dělníci snaží provést ji co nejrychleji. Proto je počet úrazů v pátek a zvláště v sobotu mnohem větší než v ostatní pracovní dny. Počet úrazů v pátek bývá o 12 % vyšší než průměrný počet úrazů za první čtyři dny v týdnu, počet sobotních úrazů o 25 % vyšší než průměr za předcházejících 5 dnů; uvážíme-li však, že v sobotu se pracuje jen 7 a 1/2 hodiny a v ostatní všední dny 10 a 1/2 hodiny, je počet sobotních úrazů vyšší o víc než 65 %". (Reports of Insp. of Factories for 31st October 1866, Londýn 1867, s. 9, 15, 16, 17.)

(191) V prvním oddílu třetí knihy vylíčím nedávné tažení anglických továrníků proti ustanovením továrního zákona na ochranu údů "rukou" před stroji nebezpečnými životu. Zde postačí citát z oficiální zprávy továrního inspektora Leonarda Hornera: "Slyšel jsem továrníky mluvit o některých úrazech s neodpustitelnou lehkovážností, například, že ztráta prstu je prý maličkost. Ve skutečnosti závisí život a všechny vyhlídky dělníka na jeho prstech do té míry, že taková ztráta je pro něho nesmírně vážnou událostí. Slyším-li takové bezmyšlenkovité žvanění, ptám se: Dejme tomu, že potřebujete dalšího dělníka a hlásili by se dva, oba po všech stránkách stejně zdatní, ale jeden bez palce nebo ukazováku; kterého si vyberete? Nikdy ani na okamžik nezaváhali a rozhodli se pro dělníka se všemi prsty...Tito páni továrníci mají falešné předsudky proti tomu, co nazývají lžilidumilným zákonodárstvím". (Reports of Insp. of Fact. for 31st Oct. 1855, s.6-7].) Tito páni jsou "moudří lidé" a nehorovali nadarmo pro vzpouru otrokářů!

(192) V továrnách, které již dlouho podléhají továrnímu zákonu s jeho nuceným omezením pracovní doby a jinými předpisy, zmizely některé dřívější zlořády. Zdokonalování strojů samo vyžaduje na určitém bodu "zdokonalenou stavbu továrních budov", která je na prospěch dělníkům. (Srov. Reports etc. for 31st Oct. 1863, s.109.)

_________________________________________________________________

Marx, K.: "Rukopisy 'Grundrisse'"

Část II., Svoboda, Praha 1974, s. 324-343

(324-343) Kapitál, který se sám spotřebovává ve výrobním procesu, čili fixní kapitál je v zdůrazněném smyslu slova výrobním prostředkem. V širším smyslu jsou celý výrobní proces a všechny jeho momenty i momenty oběhu - pokud jej uvažujeme z hlediska látky - jen výrobními prostředky kapitálu, pro nějž existuje jako samoúčel pouze hodnota. Surovina, dokonce i z hlediska látky, je výrobním prostředkem produktu atd.

Ale určování užitné hodnoty fixního kapitálu jako kapitálu pohlcujícího se ve výrobním procesu samém je totožné s tím, že se ho v tomto procesu užívá jen jako prostředku a že on sám existuje jen jako činitel při přeměně suroviny v produkt. Jeho užitná hodnota jako takového výrobního prostředku může spočívat v tom, že je jen technologickou podmínkou uskutečnění tohoto procesu (místem, v němž probíhá výrobní proces), jako je tomu u budov atd. nebo že je bezprostřední podmínkou fungování vlastního výrobního prostředku jako všechny pomocné materiály. Budovy i pomocné materiály jsou opět jen látkovými předpoklady pro uskutečnění výrobního procesu vůbec čili pro používání a udržování pracovního prostředku. Ten však slouží ve vlastním smyslu slova jen uvnitř výroby a k výrobě nemá žádnou jinou užitnou hodnotu.

Když jsme zpočátku sledovali přechod hodnoty v kapitál, byl pracovní proces prostě pojat do kapitálu a co do svých látkových podmínek, co do svého materiálního jsoucna se kapitál jevil jako totalita podmínek tohoto procesu a podle toho, jak to odpovídalo tomuto procesu, se rozděloval na určité kvalitativně rozdílné součásti, na pracovní materiál (to je správný a pojmově přesný výraz, a nikoli surovina), pracovní prostředek a živou práci. Na jedné straně byl kapitál podle svého látkového složení rozdělen na tyto tři prvky; na druhé straně byl jejich pohyblivou jednotou pracovní proces (čili společný vstup těchto prvků do procesu), jejich klidovou jednotou byl produkt. V této formě se látkové prvky - pracovní materiál, pracovní prostředek a živá práce - jeví jen jako základní momenty pracovního procesu samého, který si kapitál přisvojuje. Ale tato látková stránka - čili určení kapitálu jako užitné hodnoty a reálného procesu - se naprosto rozcházela s určením jeho formy. V tomto určení samém

1. ty tři prvky, v nichž vystupuje kapitál před směnou za pracovní sílu (317), před skutečným procesem se jevily jen jako kvantitativně rozdílné součásti jeho samého, jako množství hodnoty, jejichž jednotu tvoří sám kapitál jako suma. Látková forma, užitná hodnota, v níž existovaly tyto rozdílné součásti, neměnila nic na stejnorodosti tohoto určení. Co do určení formy se projevovaly pouze tak, že kapitál se kvantitativně dělil na části;

2. uvnitř procesu samého se podle formy rozlišovaly prvek práce a oba druhé prvky jen tím, že tyto druhé prvky byly určeny jako konstantní hodnoty, kdežto práce jako kladoucí hodnotu. Pokud však šlo o jejich rozdílnost jako užitných hodnot, o látkovou stránku, ta byla úplně mimo určení formy kapitálu. (581) Nyní se však v rozdílu mezi oběžným kapitálem (suroviny a produkt) a kapitálem fixním (pracovní prostředek) klade rozdíl mezi prvky jako užitnými hodnotami současně jako rozdíl kapitálu jako kapitálu, v určení jeho formy. Poměr mezi činiteli, který byl dříve jen kvantitativní, se nyní jeví jako kvalitativní rozdíl kapitálu samého a jako poměr určující jeho celkový pohyb (obrat). Pracovní materiál a produkt práce, neutrální sedlina pracovního procesu, jako surovina a produkt, nejsou už látkově určeny jako materiál a produkt práce, nýbrž jako užitná hodnota kapitálu samého v různých fázích.

Pokud pracovní prostředek zůstává pracovním prostředkem ve vlastním smyslu slova tak, jak je bezprostředně, historicky zahrnut kapitálem do jeho zhodnocovacího procesu, podstupuje pouze formální změnu, a to tak, že se nyní nejen jeví po své látkové stránce jako prostředek práce, nýbrž současně jako zvláštní způsob jsoucna kapitálu, určený celkovým procesem kapitálu - jako fixní kapitál. Ale jakmile je pracovní prostředek začleněn do výrobního procesu kapitálu, prochází různými metamorfózami; poslední z nich je stroj či spíše automatický systém strojů (systém strojů; automatický systém strojů je jen nejdokonalejší, nejadekvátnější forma strojů, a teprve ona je přeměňuje v systém) poháněný automatem, hnací silou, která se sama uvádí do pohybu; tento automat sestává z četných mechanických a intelektuálních orgánů, takže sami dělníci jsou určeni jen jako jeho uvědomělé články. Ve stroji a ještě více ve strojích jako automatickém systému je pracovní prostředek co do své užitné hodnoty, tj. co do svého látkového jsoucna přeměněn v existenci adekvátní fixnímu kapitálu a kapitálu vůbec, a forma, v níž byl začleněn jako bezprostřední pracovní prostředek do výrobního procesu kapitálu, se ruší a přeměňuje ve formu kladenou kapitálem samým a jemu odpovídající. V žádném ohledu se stroj nejeví jako pracovní prostředek jednotlivého dělníka. Jeho differentia specifica vůbec nespočívá v tom, jako u pracovního prostředku, aby zprostředkoval působení dělníka na objekt; naopak toto působení je kladeno tak, že už jen zprostředkuje práci stroje, jeho působení na surovinu - že nad strojem bdí a chrání jej před rušivými vlivy. Není to jako u nástroje, který dělník oduševňuje svou vlastní obratností a činností jako orgán a jehož ovládání tedy záleží na jeho virtuozitě. Teď naopak stroj, který vládne obratností a silou za dělníka, je sám virtuozem, který má vlastní duši v podobě mechanických zákonů, jež v něm působí, a který pro svůj ustavičný samopohyb spotřebovává uhlí, olej atd. (pomocné materiály), právě tak jako dělník spotřebovává potraviny. Činnost dělníka, omezená na pouhou abstrakci činnosti, je po všech stránkách určena a řízena pohybem strojů, a nikoli naopak.(582) Věda, která nutí neživé články strojů k tomu, aby díky konstrukci těchto strojů působily účelně jako automat, neexistuje ve vědomí dělníka, nýbrž působí na něj prostřednictvím stroje jako cizí moc, jako moc stroje samého. Přisvojování živé práce prací zpředmětněnou - zhodnocující síly či činnosti hodnotou jsoucí pro sebe -, které tkví v pojmu kapitálu, je kladeno ve výrobě založené na strojích jako charakter výrobního procesu samého, i pokud jde o jeho látkové prvky a látkový pohyb. Výrobní proces přestal být pracovním procesem v tom smyslu, že by ho práce obsáhla jako dominující jednota. Práce se jeví naopak jen jako uvědomělý orgán rozptýlený v mnoha místech mechanického systému v podobě jednotlivých živých dělníků a podřízený celému procesu strojů samých jako pouhý článek systému, jehož jednota neexistuje v živých dělnících, nýbrž v živoucích (aktivních) strojích, které vůči jednotlivému, nevýznamnému konání dělníka, proti němu, vystupují jako mohutný organismus. Ve strojích vystupuje v pracovním procesu samém zpředmětněná práce vůči práci živé jako moc, která ji ovládá, moc, kterou je kapitál co do své formy jako přisvojování živé práce. Začlenění pracovního procesu do zhodnocovacího procesu kapitálu jako pouhého jeho momentu je i po látkové stránce kladeno přeměnou pracovního prostředku ve stroje a přeměnou živé práce v pouhé živé příslušenství těchto strojů, v prostředek jejich činnosti. Zmnožování produktivní síly práce a maximální negace nutné práce je nutná tendence kapitálu, jak jsme už viděli. Uskutečněním této tendence je přeměna pracovního prostředku ve stroje. Ve strojích vystupuje zpředmětněná práce látkově vůči živé práci jako vládnoucí moc a aktivně se jí podřizuje, nejen tím, že si ji přisvojuje, nýbrž v reálném výrobním procesu samém; vztah kapitálu jako hodnoty, která si přisvojuje zhodnocovací činnost, je ve fixním kapitálu, který existuje v podobě strojů, kladen současně jako vztah užitné hodnoty kapitálu k užitné hodnotě pracovní síly (317); hodnota zpředmětněná ve strojích se dále jeví jako předpoklad, ve srovnání s nímž zhodnocovací schopnost jednotlivé pracovní síly (317) mizí jako něco nekonečně malého; v důsledku výroby v masovém měřítku, která je podmíněna stroji, mizí také u produktu jakýkoli vztah k bezprostředním potřebám výrobce a tedy i k bezprostřední užitné hodnotě; už ve formě, jak je produkt vyráběn, a v poměrech, za nichž je vyráběn, je dáno, že je vyráběn jen jako nositel hodnoty a že jeho užitná hodnota je jen podmínkou k tomu. Zpředmětněná práce se ve strojích sama bezprostředně jeví nejen ve formě produktu nebo produktu použitého jako pracovní prostředek, nýbrž i ve formě produktivní síly samé. Vývoj pracovního prostředku ve stroje není pro kapitál náhodný, nýbrž je to historické přetvoření tradičně dochovaného pracovního prostředku v pracovní prostředek adekvátní kapitálu (583). Akumulace vědění a dovednosti, všeobecných produktivních sil společenského mozku, je tak absorbována v kapitálu oproti práci, a jeví se proto jako vlastnost kapitálu a přesněji fixního kapitálu, pokud fixní kapitál vstupuje do výrobního procesu jako skutečný výrobní prostředek. Stroje se tedy jeví jako nejadekvátnější forma fixního kapitálu a fixní kapitál, vezmeme-li kapitál v jeho vztahu k sobě samému, jako nejadekvátnější forma kapitálu vůbec. Na druhé straně, pokud je fixní kapitál upoután ve svém jsoucnu jako určitá užitná hodnota, neodpovídá pojmu kapitálu, který je jako hodnota lhostejný ke každé určité formě užitné hodnoty a může kteroukoli z těchto forem přijmout nebo odvrhnout jako lhostejné vtělení. Z této stránky, z hlediska vztahu kapitálu k vnějšku, se proti fixnímu kapitálu jeví jako adekvátní forma kapitálu kapitál oběžný.

Tou měrou, jak se stroje vyvíjejí spolu s akumulací společenské vědy, produktivní síly vůbec, nevystupuje jako představitel všeobecné společenské práce dělník, nýbrž kapitál. Produktivní síla společnosti se měří fixním kapitálem, existuje v něm v předmětné formě, a naopak produktivní síla kapitálu se rozvíjí s tímto všeobecným pokrokem, který si kapitál přivlastňuje zadarmo. Není třeba zacházet na tomto místě do podrobností vývoje strojů, stačí všimnout si jen všeobecné stránky, toho, do jaké míry ztrácí pracovní prostředek ve fixním kapitálu po své látkové stránce svou bezprostřední formu a látkově vystupuje oproti dělníkovi jako kapitál. Vědění vystupuje ve strojích jako něco dělníkovi cizího, co je mimo něj; a živá práce jako podřízená samostatně působící práci zpředmětněné. Dělník se jeví jako zbytečný, pokud jeho činnost není podmíněna potřebou .

K plnému rozvoji kapitálu tedy dochází - čili kapitál klade výrobní způsob, který mu odpovídá - teprve tehdy, když pracovní prostředek není jen formálně určen jako fixní kapitál, nýbrž když je překonán ve své bezprostřední formě a fixní kapitál vystupuje uvnitř výrobního procesu vůči práci jako stroj; celý výrobní proces však už není závislý na bezprostřední zručnosti dělníka, nýbrž představuje technologické uplatnění vědy. Tendencí kapitálu je proto dát výrobě vědecký charakter a redukovat bezprostřední práci na pouhý moment tohoto procesu. Jako u přeměny hodnoty v kapitál se při analýze dalšího rozvoje kapitálu ukazuje, že kapitál na jedné straně předpokládá určitý daný historický rozvoj výrobních sil - mezi nimi i vědy, a na druhé straně je pohání vpřed a urychluje jejich rozvoj.

Kvantitativní rozsah a účinnost (intenzita), v níž se kapitál rozvinul jako fixní kapitál, proto ukazuje vůbec stupeň, v němž je kapitál rozvinut jako kapitál, jako moc nad živou prací a jak si vůbec podřídil výrobní proces. Také po té stránce, že fixní kapitál je výrazem akumulace zpředmětněných výrobních sil a právě tak zpředmětněné práce. Avšak jestliže kapitál ve strojích a jiných látkových formách jsoucna fixního kapitálu, jako jsou železnice atd. (k tomu se vrátíme později), nabývá teprve své adekvátní podoby jako užitná hodnota uvnitř výrobního procesu, neznamená to vůbec, že tato užitná hodnota - stroje o sobě - je kapitálem nebo že její existence jako strojů je totožná s její existencí jako kapitálu. Podobně jako by zlato neztratilo svou užitnou hodnotu jako zlato, jakmile by už nebylo penězi, ani stroje neztrácejí svou užitnou hodnotu, jakmile přestanou být kapitálem. Z toho, že stroje jsou nejadekvátnější formou užitné hodnoty fixního kapitálu, vůbec neplyne, že podřízení společenskému vztahu kapitálu je nejadekvátnější a nejlepší společenský výrobní vztah pro uplatnění strojů.

Tou měrou, jak je pracovní doba - pouhé množství práce - kladena kapitálem jako jediný určující prvek, tou měrou mizí také bezprostřední práce jako určující princip výroby - vytváření užitných hodnot - a kvantitativně se redukuje na menší podíl, kvalitativně pak na sice nepostradatelný, ale podřízený moment ve srovnání s všeobecnou vědeckou prací, s technologickým využitím přírodních věd na jedné straně i ve srovnání se všeobecnou produktivní silou, která vyrůstá ze společenské struktury v celé výrobě - a která se jeví jako přírodní dar společenské práce (ačkoli je produktem historie). Kapitál pracuje tak na zrušení sebe sama jako formy vládnoucí nad výrobou.

Jestliže se tedy přeměna výrobního procesu z prostého pracovního procesu v proces vědecký, který si podřizuje přírodní síly, aby mu sloužily, a nutí je tak působit ve službách lidských potřeb, jeví na jedné straně jako vlastnost fixního kapitálu oproti živé práci; přestává-li se vůbec jednotlivá práce jako taková jevit jako produktivní, a naopak je produktivní jen ve společných pracích, kterými jsou podřizovány přírodní síly, a jeví-li se toto povznesení bezprostřední práce v práci společenskou jako redukce jednotlivé práce na bezmocnost vůči společenskosti reprezentované kapitálem a koncentrované v něm; pak na druhé straně uchovávání práce v jednom výrobním odvětví prostřednictvím koexistující práce (584) v jiném odvětví se jeví jako vlastnost oběžného kapitálu. V malém oběhu kapitál zálohuje dělníkovi mzdu, kterou dělník směňuje za produkty nezbytné pro jeho spotřebu. Peníze, které obdržel, mají tuto moc jen proto, že současně vedle něho se rovněž pracuje; a jen proto, že si kapitál přisvojil jeho práci, může mu v penězích dát poukázku na cizí práci. Tato směna vlastní práce za práci cizí se tu jeví jako zprostředkovaná a podmíněná nikoli současnou koexistencí práce jiných lidí, nýbrž zálohou, kterou poskytuje kapitál. Skutečnost, že dělník může během výroby uskutečnit výměnu látek nezbytnou pro jeho spotřebu, se jeví jako vlastnost té části oběžného kapitálu, která je postoupena dělníkovi, a jako vlastnost oběžného kapitálu vůbec. Nejeví se jako výměna látek mezi současnými pracovními silami, ale jako výměna látek kapitálu; jako toho, že existuje oběžný kapitál. Tak se všechny síly práce transportují v síly kapitálu; ve fixním kapitálu vystupuje produktivní síla práce, která je kladena mimo ni a jako existující (věcně) nezávisle na ní; a v oběžném kapitálu se na jedné straně to, že dělník si sám předem vytvořil podmínky pro opakování své práce, a na druhé straně to, že směna této jeho práce je prostředkována koexistující prací jiných dělníků, jeví tak, že kapitál poskytuje dělníkovi zálohy a na druhé straně klade současnost pracovních odvětví. (Obě tato určení patří vlastně do akumulace.) Kapitál se klade jako prostředník mezi různými dělníky ve formě oběžného kapitálu.

Fixní kapitál ve svém určení jako výrobní prostředky, jejichž nejadekvátnější formou jsou stroje, produkuje hodnotu, tj. zmnožuje hodnotu produkce pouze po dvou stránkách: 1. pokud on sám má hodnotu, tj. pokud je sám produktem práce, určitým množstvím práce ve zpředmětněné formě; 2. pokud zvětšuje poměr nadpráce k nutné práci, a to tím, že zvětšením produktivní síly práce dává práci schopnost zhotovit za kratší dobu větší množství produktů nezbytných k zachování živé pracovní síly. (317) Je tedy naprosto absurdní buržoazní fráze tvrzení, že dělník se dělí s kapitalistou proto, že kapitalista mu fixním kapitálem (který je ostatně sám produktem práce, a to cizí práce, kterou si kapitál pouze přivlastnil) ulehčuje jeho práci (naopak ji strojem olupuje o jakoukoli samostatnost a přitažlivost) nebo ji zkracuje. Kapitál naopak používá stroje jen potud, pokud činí dělníka schopným pracovat větší část svého času pro kapitál, mít k větší části svého času poměr jako k času, který mu nepatří, pracovat déle pro jiného. Tímto procesem ve skutečnosti redukuje na minimum množství práce nezbytné k výrobě určitého předmětu, ale jen proto, aby se v maximu takových předmětů zhodnotilo maximum práce. První stránka je důležitá, protože kapitál zde - naprosto bezděčně - redukuje na minimum lidskou práci, vydávání síly. To bude na prospěch osvobozené práci a je to podmínkou jejího osvobození. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá absurdnost Lauderdalova tvrzení, že fixní kapitál je samostatný zdroj hodnoty, nezávislý na pracovní době. (585) Takovým zdrojem je jen potud, pokud je sám zpředmětněnou pracovní dobou a pokud klade dobu nadpráce. Samy stroje předpokládají historicky - viz dříve Ravenstone - k tomu, aby se mohly používat, přebytečné pracující ruce. Jen tam, kde je k dispozici přebytek pracovních sil, objevují se stroje, aby nahradily práci. Jednotlivému dělníkovi pomáhají jen ve fantazii ekonomů. Mohou fungovat jen s masami dělníků, jejichž koncentrace je vzhledem ke kapitálu, jak jsme viděli, jedním z jeho historických předpokladů. Neobjevují se proto, aby nahrazovaly chybějící pracovní sílu, nýbrž aby pracovní sílu, která je v hojnosti k dispozici, redukovaly na její nezbytnou míru. Stroje se objevují teprve tehdy, je-li k dispozici pracovní síla (317) ve velkém množství. (K tomu se musím vrátit.) (586)

Lauerdale si myslí, že udělal velký objev, že stroje nezmnožují produktivní sílu práce, protože práci spíše nahrazují nebo vykonávají to, co práce nemůže udělat vlastní silou. Patří k pojmu kapitálu, že růst produktivní síly práce je naopak kladen jako růst nějaké síly mimo práci a jako oslabení vlastní práce. Pracovní prostředek činí dělníka samostatným - klade ho jako vlastníka. Stroje - jako fixní kapitál - ho kladou jako nesamostatného, kladou ho jako přivlastněného. Toto působení strojů platí jen potud, pokud jsou určeny jako fixní kapitál, a jako takový jsou určeny jen tím, že dělník je k nim ve vztahu námezdního dělníka a činné individuum vůbec ve vztahu pouhého dělníka.

Fixní kapitál a oběžný kapitál jako dva zvláštní druhy kapitálu. Fixní kapitál a kontinuita výrobního procesu. - Stroje a živá práce. (Vynálezy)

Zatímco dosud se fixní a oběžný kapitál jevily jen jako různá přechodná určení kapitálu, nyní se upevnily jako zvláštní způsoby jeho existence a vedle fixního kapitálu se objevuje oběžný kapitál. Nyní jsou to dva zvláštní druhy kapitálu. Pokud uvažujeme jeden kapitál v určitém výrobním odvětví, vystupuje rozdělený na tyto dvě části čili rozpadá se v určitém poměru v tyto dva druhy kapitálu.

Rozdíl uvnitř výrobního procesu, zprvu pracovní prostředek a pracovní materiál, a nakonec produkt práce, se nyní jeví jako oběžný kapitál (oba první) a fixní kapitál. Rozlišení kapitálu pouze po jeho látkové stránce je nyní pojato přímo do jeho formy a jeví se jako rozlišení, které jej diferencuje.

Pro ty, kteří mají podobný názor jako Lauerdale aj., že totiž kapitál jako takový, odloučený od práce, může vytvářet hodnotu, a tedy i nadhodnotu (čili zisk), je fixní kapitál, zejména ten, jehož látkovým jsoucnem čili užitnou hodnotou jsou stroje - formou, která může ještě tak nejspíše dodat jejich povrchním závěrům jakési zdání pravdivosti. Naproti tomu se např. v "Labour defended" (587) říká, že stavitel cesty se sice může dělit s uživatelem cesty, ne však "cesta" sama.

Oběžný kapitál - když předpokládáme, že skutečně probíhá svými různými fázemi - pak zkrácení nebo prodloužení, krátké nebo dlouhé trvání doby oběhu, snadnější nebo obtížnější průběh různých stadií oběhu ovlivňuje snížení nadhodnoty, kterou by bylo možno vytvořit za daný časový úsek bez těchto porušení - buď proto, že se zmenší počet reprodukcí, nebo proto, že se omezí množství kapitálu, který je neustále ve výrobním procesu. V obou případech nejde o zmenšení předem kladené hodnoty, ale o menší rychlost jejího růstu. Jakmile se však fixní kapitál rozvinul a nabyl jistého objemu - a tento objem je, jak jsme ukázali, měřítkem rozvoje velkého průmyslu vůbec a vzrůstá tedy úměrně k rozvoji jeho výrobních sil (kapitál sám je zpředmětněním těchto výrobních sil, představuje samy tyto výrobní síly jako předem daný produkt) - od této chvíle působí jakékoli přerušení výrobního procesu přímo jako zmenšení kapitálu samého, jeho předem kladené hodnoty. Hodnota fixního kapitálu se reprodukuje pouze potud, pokud je ve výrobním procesu spotřebován. Nepoužije-li se, ztrácí svou užitnou hodnotu a jeho hodnota nepřechází do produktu. Čím větší měrou se tedy rozvíjí fixní kapitál, v tom smyslu, jak tu o něm pojednáváme, tím více se kontinuita výrobního procesu čili neustálý tok reprodukce stává zvnějšku působící nátlakovou podmínkou výrobního způsobu založeného na kapitálu.

Přisvojování živé práce kapitálem nabývá při strojích bezprostřední reálnosti i po této stránce: Je to na jedné straně přímo z vědy vyplývající analýza a aplikace mechanických a chemických zákonů, jež dávají stroji schopnost zastat tutéž práci, kterou dříve zastával dělník. Rozvoj strojů touto cestou však začíná teprve tehdy, když velký průmysl již dosáhl vyššího stupně a všechny vědy byly postaveny do služeb kapitálu; na druhé straně už samy existující stroje skýtají značné prostředky. Vynalézání se pak stává zaměstnáním a aplikace vědy na bezprostřední výrobu se sama pro ni stává určujícím a pobídkovým hlediskem. To však není cesta, jíž vznikaly stroje vcelku, a ještě méně to je cesta, kterou se rozvíjejí v detailech. Touto cestou je analýza - díky dělbě práce, která stále více přeměňuje úkony dělníků v úkony mechanické, takže v určitém okamžiku může na jejich místo nastoupit mechanismus. (K úspoře síly.) (588) Určitý způsob práce se zde tedy přímo přenáší z dělníka na kapitál ve formě stroje a touto transpozicí se znehodnocuje dělníkova vlastní pracovní síla (317). Odtud boj dělníků proti strojům. Co bylo činností živého dělníka, stává se činností stroje. Tak proti dělníkovi vystupuje v hrubé smyslovosti přisvojování práce kapitálem, kapitál pohlcující živou práci - "jako chtíčem posedlý". (589)

Rozpor mezi základnou buržoazní výroby (mírou nadhodnoty) a jejím rozvojem samým. Stroje atd.

Směna živé práce za práci zpředmětněnou, tj. kladení společenské práce ve formě protikladu mezi kapitálem a námezdní prací - je poslední stupeň vývoje hodnotového vztahu a výroby založené na hodnotě. Jeho předpokladem je a zůstává - velké množství bezprostřední pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství. Ale tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě. (Rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních, sám opět odpovídá rozvoji materiální výroby.) Zemědělství např. se stává pouhou aplikací vědy o materiální látkové výměně o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus. Skutečné bohatství se naopak projevuje - a to ukazuje velký průmysl - jednak v obrovském nepoměru mezi vynaloženou pracovní dobou a jejím produktem, jednak v kvalitativním nepoměru mezi prací redukovanou na čirou abstrakci a mohutností výrobního procesu, na něž dozírá. Práce se už tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a rozvoji lidských styků.) Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. (590) Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem. V této proměně se jako hlavní pilíř výroby a bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám člověk, ani doba, po kterou pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu - jedním slovem rozvoj společenského individua. Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako ubohá základna proti této nově rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy [lidí] přestala být podmínkou rozvoje všeobecných sil lidské hlavy. Tím se hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bezprostřední materiální výrobní proces se zbavuje nutnosti a protikladnosti. Svobodný rozvoj individualit, a tedy nikoli redukce nutné pracovní doby za účelem kladení nadpráce, ale vůbec redukce nutné práce společnosti na minimum, a tomu pak odpovídá umělecké, vědecké atd. vzdělávání individuí díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny. Sám kapitál je rozpor procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní doby na minimum, zatímco na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství. Proto zkracuje pracovní dobu ve formě nutné pracovní doby a prodlužuje ji ve formě nadbytečné pracovní doby; klade tedy rostoucí měrou nadbytečnou pracovní dobu jako podmínku - jako otázku života a smrti - pro nutnou pracovní dobu. Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota uchovala jako hodnota. Výrobní síly a společenské vztahy - ty i ony jsou různými stránkami rozvoje společenského individua - se kapitálu jeví jen jako prostředky, a jsou pro něj prostředky k tomu, aby mohl vyrábět na své omezené základně. Fakticky jsou však materiálními podmínkami pro to, aby tato základna byla vyhozena do povětří. Národ je opravdu bohatý, jestliže se místo 12 hodin pracuje jen 6. Bohatství není velení nad dobou nadpráce (reálné bohatství), "nýbrž volný čas pro každé individuum a celou společnost vedle času vynaloženého v bezprostřední výrobě". ("The Source and Remedy", atd., 1821, s. 6.)

Příroda nestaví stroje, lokomotivy, železnice, elektrické telegrafy, samočinné spřádací stroje atd. (591) Ty jsou produktem lidského úsilí; přírodní materiál přeměněný v orgány lidské vůle nad přírodou čili orgány jejího uplatňování v přírodě. Jsou to lidskou rukou vytvořené orgány lidského mozku; zpředmětněná síla vědění. (592) Rozvoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry se všeobecné lidského vědění, poznání, stalo bezprostřední výrobní silou, a tedy i do jaké míry se podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného rozumu a v souladu s ním se přetvořily. Do jaké míry jsou společenské výrobní síly produkovány nejen ve formě vědění, nýbrž jako bezprostřední orgány společenské praxe, reálného životního procesu.

Význam rozvoje fixního kapitálu (pro rozvoj kapitálu vůbec). Poměr vytváření fixního kapitálu a oběžného kapitálu. Volný čas. Vytvářet jej je hlavním určením kapitálu. Jeho protikladná forma v kapitálu. - Produktivita práce a produkce fixního kapitálu. ("The Source and Remedy.") - Používání a spotřeba: "Economist". Trvalost fixního kapitálu.

Rozvoj fixního kapitálu ukazuje stupeň rozvoje bohatství vůbec čili rozvoje kapitálu ještě z jiné stránky. Předmětem výroby zaměřené bezprostředně na užitnou hodnotu a stejně tak bezprostředně na směnnou hodnotu je sám výrobek, který je určen pro spotřebu. Ta část výroby, která je zaměřena na produkci fixního kapitálu, neprodukuje bezprostřední předměty spotřeby ani bezprostřední směnné hodnoty, alespoň ne směnné hodnoty, které se dají bezprostředně realizovat. Na dosaženém stupni produktivity - na tom, že k bezprostřední výrobě stačí jen část výrobní doby - tedy závisí to, že stále větší její část se vynakládá na produkci výrobních prostředků. K tomu také patří to, že společnost může čekat; velkou část už vytvořeného bohatství může odejmout jak z bezprostředního užívání, tak i z výroby určené pro bezprostřední užívání, a tuto část vynaložit na práci, která není bezprostředně produktivní (uvnitř materiálního výrobního procesu samého). To vyžaduje vysoký stupeň už dosažené produktivity a relativního přebytku, a to takový stupeň, který je přímo úměrný přeměně oběžného kapitálu v kapitál fixní. Stejně jako velikost relativní nadpráce závisí na produktivitě nutné práce, tak i velikost pracovní doby - živé i zpředmětněné vynaložené na produkci fixního kapitálu, závisí na produktivitě pracovní doby určené k přímé výrobě produktů. Podmínkou pro to je jak nadbytečné (z tohoto hlediska) obyvatelstvo, tak i nadprodukce. To znamená, že výsledek doby vynaložené na bezprostřední výrobu, musí být relativně příliš velký, než aby ho bylo bezprostředně potřebí na reprodukci kapitálu vynaloženého v těchto průmyslových odvětvích. Čím méně bezprostředních plodů nese fixní kapitál, čím méně zasahuje do bezprostředního výrobního procesu, tím větší musí být toto relativní nadbytečné obyvatelstvo a nadprodukce; tedy pro stavbu železnic, průplavů, vodovodů, telegrafů atd. musí být větší než k výrobě strojů činných přímo v bezprostředním výrobním procesu. (593) Z toho vyplývají - k tomu se vrátíme ještě později - ve formě neustálé nadprodukce a podprodukce moderního průmyslu - neustálé výkyvy a neustálé křeče způsobené tím nepoměrem, že se oběžného kapitálu přeměňuje v kapitál fixní jednou příliš málo, jindy příliš mnoho.

[Vytváření velkého množství volného času vedle nutné pracovní doby, pro společnost vůbec i pro každého jejího člena (tj. vytváření prostoru pro plný rozvoj produktivních sil jednotlivce, a proto i společnosti), toto vytváření doby nepráce se v etapě kapitálu stejně jako na všech dřívějších stupních jeví jako doba nepráce, jako volný čas jen pro některé. Kapitál k tomu přidává to, že všemi prostředky vědy a umění prodlužuje dobu nadpráce masy , protože jeho bohatství záleží přímo v přisvojování doby nadpráce; neboť jeho cílem je přímo hodnota, nikoli užitná hodnota. Tak je kapitál chtě nechtě nástrojem vytváření podmínek pro společenský volný čas, aby se pracovní doba pro celou společnost redukovala na stále klesající minimum a aby se tak pro všechny uvolnil čas na jejich vlastní rozvoj. Tendencí kapitálu však vždy zůstává na jedné straně vytvářet volný čas, na druhé straně jej přeměňovat v nadpráci. Zdaří-li se mu příliš to první, trpí nadprodukcí a nutná práce se pak přerušuje, protože kapitál nemůže zhodnocovat žádnou nadpráci. Čím více se rozvíjí tento rozpor, tím více se ukazuje, že růst výrobních sil už nemůže být nadále poután k přivlastňování cizí nadpráce, nýbrž že dělnické masy si samy musejí přivlastnit svou nadpráci. Až to učiní - a už tím volný čas přestane existovat v protikladné formě -, stanou se na jedné straně mírou nutné pracovní doby potřeby společenského individua a na druhé straně rozvoj společenské produktivní síly bude tak rychlý, že ačkoli bude pak výroba propočtena na bohatství všech, vzroste pro všechny i volný čas. Neboť skutečné bohatství je rozvinutá produktivní síla všech individuí. Pak už nebude mírou bohatství pracovní doba, nýbrž volný čas. Pracovní doba jako míra bohatství klade i samo bohatství jako založené na chudobě a volný čas jako existující v protikladu k době nadpráce a díky tomuto protikladu čili celý čas individua je kladen jako pracovní doba, a tedy individuum je degradováno na pouhého dělníka, podřízeno práci. (594) Nejrozvinutější stroje tedy nutí nyní dělníka pracovat déle, než kolik pracuje divoch nebo než kolik pracoval on sám s těmi nejjednoduššími, nejprimitivnějšími nástroji. (595)]

"Kdyby veškerá práce v určité zemi stačila jen na to, aby udržovala při životě všechno obyvatelstvo, nebylo by nadpráce, a nebylo by tedy ničeho, co by se dalo akumulovat jako kapitál. Kdyby lid vyrobil za jediný rok tolik, aby z toho mohl žít dva roky, musela by se spotřeba na jeden rok zničit nebo by lidé museli na rok přestat s produktivní prací. Ale vlastníci nadprodukce čili kapitálu... zaměstnávají lidi na něčem, co není přímo a bezprostředně produktivní, např. na výrobě strojů. A tak to jde stále znovu." ("The Source and Remedy of the National Difficulties".) (596) [Stejně jako s rozvojem velkého průmyslu přestává základna, na níž spočívá, totiž přisvojování cizí pracovní osoby, skýtat nebo vytvářet bohatství, přestává zároveň s ní i bezprostřední práce jako taková být základnou výroby, protože se na jedné straně přeměňuje v činnost spíše dohlížecí a regulační, ale také proto, že produkt přestává být produktem jednotlivé bezprostřední práce a jako výrobce vystupuje spíše kombinace společenské činnosti. "Při rozvinuté dělbě práce je skoro každá práce jednotlivého individua částí nějakého celku a sama od sebe nemá ani hodnotu, ani užitečnost. Není tu nic, po čem by dělník mohl sáhnout a říci: to je můj produkt, to si nechám pro sebe." (Labour defended; 1, 2, XI.) (597) V bezprostřední směně je jednotlivá bezprostřední práce realizována ve zvláštním produktu nebo části produktu a její sociální, společenský charakter - její charakter jako zpředmětnění všeobecné práce a uspokojování všeobecné potřeby - je kladen pouze směnou. Naproti tomu ve výrobním procesu velkého průmyslu, kde na jedné straně se předpokladem produktivní síly pracovního prostředku, rozvinutého v automatický proces, jeví podřízení přírodních sil společenskému rozumu, je na druhé straně práce jednotlivce ve svém bezprostředním jsoucnu kladena jako zrušená jednotlivá práce, tj. jako práce společenská. Tak odpadá i druhá základna tohoto výrobního způsobu.]

Pracovní doba vynaložená na produkci fixního kapitálu je uvnitř výrobního procesu kapitálu samého ve stejném poměru k pracovní době vynaložené na produkci oběžného kapitálu, jako doba nadpráce k nutné pracovní době. Tou měrou, jak se výroba zaměřená na uspokojování bezprostředních potřeb stává produktivnější, může se větší část výroby orientovat na uspokojování potřeb výroby samé čili na výrobu výrobních prostředků. Pokud produkce fixního kapitálu není také po látkové stránce bezprostředně orientována na výrobu bezprostředních užitých hodnot, ani na produkci hodnot potřebných k bezprostřední reprodukci kapitálu - které tedy při vytváření hodnoty opět samy relativně reprezentují užitnou hodnotu - pokud je orientována na výrobu prostředků k vytváření hodnoty, tedy ne na hodnotu jako bezprostřední předmět, nýbrž na vytváření hodnoty, na prostředky ke zhodnocování jako na bezprostřední předmět výroby (produkce hodnoty je látkově kladena v samém předmětu výroby jako cíl výroby, cíl zpředmětňování produktivní síly kapitálu, jeho schopnosti produkovat hodnotu), pokud se kapitál právě při produkci fixního kapitálu klade jako samoúčel a jeví se aktivní jako kapitál větší měrou než při produkci kapitálu oběžného. Z tohoto hlediska je tedy právě objem, jehož už fixní kapitál dosáhl, a podíl, který zaujímá jeho výroba v celkové výrobě, měřítkem rozvoje bohatství založeného na kapitalistickém výrobním způsobu.

"Počet dělníků závisí na oběžném kapitálu potud, že závisí na množství produktů koexistující práce, které mohou dělníci spotřebovávat." ("Labour defended".) (598)

Místa, která jsme výše citovali z různých ekonomů, se všechna týkají fixního kapitálu jako té části kapitálu, která je uzavřena ve výrobním procesu. "Ve velkém procesu výroby se oběžný kapitál spotřebovává; fixní kapitál se pouze používá." ("Economist". VI, 1.) (575) To je nesprávné a platí to jen o té části oběžného kapitálu, která je sama spotřebovávána fixním kapitálem, o pomocných materiálech. "Ve velkém procesu výroby", pokud jej chápeme jako bezprostřední výrobní proces, se spotřebovává jen fixní kapitál. Spotřebovávání uvnitř výrobního procesu je však ve skutečnosti užívání, opotřebovávání. Dále není možné ani větší trvanlivost fixního kapitálu chápat čistě látkově. Železo a dřevo, z nichž se skládá postel, ve které spím, nebo kameny, z nichž se skládá dům, v němž bydlím, nebo mramorová socha, jíž je ozdoben palác, jsou právě tak trvanlivé jako železo, dřevo, atd., které jsou použity na výrobu strojů. Ale trvanlivost je u nástroje, u výrobního prostředku podmínkou, a to nejen z důvodů technických, protože kovy atd. jsou hlavním materiálem všech strojů, nýbrž také proto, že je určen k tomu, aby hrál neustále tutéž úlohu v opakovaných výrobních procesech. Pokud je výrobním prostředkem, je jeho trvanlivost bezprostředně nutná pro jeho užitnou hodnotu. Čím častěji by musel být obnovován, tím by byl dražší; tím větší část kapitálu by na něj byla vyplýtvána bez užitku. Jeho trvání je jeho jsoucno jako výrobního prostředku. Jeho trvání je zmnožení jeho produktivní síly. Naproti tomu u oběžného kapitálu, pokud není přeměněn v kapitál fixní, trvanlivost vůbec nesouvisí s výrobním aktem samým a není tedy momentem kladeným pojmově. Fakt, že mezi předměty, které jsou vrženy do spotřebního fondu, některé, protože jsou spotřebovávány pomalu a mohou být spotřebovávány mnohými individui po sobě, jsou opět určeny jako fixní kapitál, souvisí s dalšími určeními (pronajímání místo prodeje, úroky atd.), ale s tím tu ještě nemáme co dělat.

"Od doby, kdy byly do britských manufaktur všeobecně zavedeny bezduché mechanismy, byli lidé, až na málo výjimek, pokládáni za druhořadý podřízený stroj, a mnohem větší pozornost byla věnována zdokonalování surovin, dřeva a železa, než zdokonalování těla a ducha." (S.31. Robert Owen: "Essays on the Formation of the human character", Londýn 1840.)

Skutečná úspornost - ekonomie - = úspora pracovní doby = rozvoj produktivní síly. Zrušení protikladu mezi volným časem a pracovní dobou. - Správné pojetí společenského výrobního procesu.

[Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby; (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů); tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky k požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro volný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. (599) Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času - jak se jeví z hlediska buržoazní ekonomie. Práce se nemůže stát hrou, jak by to chtěl Fourier, kterému zůstává nicméně velká zásluha, že za konečný cíl prohlásil nikoli zrušení rozdělování, nýbrž výrobního způsobu samého, jeho povznesení ve vyšší formu. Volný čas - který je i dobou oddechu i dobou pro vyšší činnost - samozřejmě přeměnil toho, kdo jím disponuje, v jiný subjekt, takže jako tento jiný subjekt pak také vstupuje do bezprostředního výrobního procesu. Vzhledem k člověku, který teprve vzniká, je tento výrobní proces zároveň školou discipliny a vzhledem k člověku, který již vznikl a v jehož hlavě existuje akumulované vědění společnosti, představuje praxi, experimentální vědu, vědu materiálně tvořivou a zpředmětňující se. A pro oba, pokud práce vyžaduje praktické přiložení ruky k dílu a volný pohyb, jako v zemědělství, je fyzickým cvičením.

Podobně jako se nám teprve postupně rýsuje soustava buržoazní ekonomie, rýsuje se nám i její vlastní negace, která je jejím konečným výsledkem. Nyní máme ještě co dělat s bezprostředním výrobním procesem. Uvažujeme-li buržoazní společnost se vším všudy, objevuje se nám vždy jako konečný výsledek společenského výrobního procesu sama společnost, tj. sám člověk ve svých společenských vztazích. Všechno, co má pevnou formu, jako produkt atd., se jeví jen jako moment, pomíjivý moment v tomto pohybu. Bezprostřední výrobní proces sám se jeví jen jako moment. Podmínky a zpředmětnění tohoto procesu jsou samy rovněž jeho momenty, a jako jeho subjekty se jeví pouze individua, ale individua ve svých vzájemných vztazích, které jak reprodukují, tak i nově produkují. Je to jejich vlastní neustálý proces pohybu, v němž se obnovují právě tak jako svět bohatství, který vytvářejí.]

_________________________________________________________________

(317) V rukopisech z let 1857-1859 používá Marx termínu "Arbeitsvermögen" místo termínu "Arbeitskraft", který se na jednom místě vyskytuje už v jeho práci "Námezdní práce a kapitál" (Marx-Engels, Spisy, sv.6, čes. vyd. 1959, s. 416, a Werke, Berlín 1959, s. 410) a později několikrát v rukopise z let 1861-1863. V "Kapitálu", díl I, s. 186, jsou oba termíny použity jako rovnocenné: "Pracovní silou čili pracovní schopností rozumíme souhrn fyzických a duševních schopností, jimiž disponuje organismus, živá osobnost člověka, a které člověk uvádí v činnost, kdykoli vyrábí nějaké užitné hodnoty."

(581) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 260 až 281, 284-289 a 297-372. Viz dále tento svazek s. 310.

(1) V německém vydání z r. 1891 je slovo "přímo" vynecháno. (Pozn.red.)

(582) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd., část I. 1971, s. 57-59, 258-260 a 331. Viz dále tento svazek, s. 65-68, 76-77, 83-86, 97, 101-102, 109-110, 130 a 248.

(583) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 261. Viz dále tento svazek, s. 325-327.

(584) Podrobnou analýzu pojmu koexistující práce podal Marx v "Teoriích o nadhodnotě" v souvislosti s rozborem názorů Thomase Hodgskina (část III, čes. vyd. 1968, s. 260-273).

(585) Lauerdalův apologetický výklad zisku rozebírá Marx v "Teoriích o nadhodnotě" (část I, čes. vyd. 1958, s. 88-89 a 170-171). Srovnej také tento svazek "Rukopisů 'Grundrisse'", s. 321.

(586) Ke s. 325-332 srovnej tento svazek, s. 84-85, 111-112, 208, 311 a 320 a dále Hegel, VII, s. 277-278. K Ravenstonovi srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 368-369. Viz dále tento svazek, s. 323 a 347.

(587) Srovnej Thomas Hodgskin, "Labour defended" atd., Londýn 1825, s. 16. Srovnej také Karel Marx, "Teorie o nadhodnotě", část III, čes. vyd. 1968, s. 257-310. Viz dále Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 266 a K.Marx, "Grundrisse", Berlín 1953, s. 641.

(588) Ze schémat rozvržení Marxovy práce (srovnej "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 227, 239-246 a 282-284; dále tento svazek, s. 9, 25-26, 60-62, 136-137 a 242-243) nevyplývá, v kterém oddíle se mělo pojednávat o otázce úspory síly. Srovnej ještě tento svazek, s. 332 a něm. vyd. "Grundrisse", Berlín 1953, s. 656.

(589) Srovnej J.W.Goethe, "Faust", díl I, třetí jednání, Auerbachův sklípek v Lipsku.

(590) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 261. Viz dále tento svazek, s. 325-332 a 333.

(591) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 201 a 222.

(592) Srovnej Hegel, XI, s. 316.

(593) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 368 a 369. Viz dále tento svazek, s. 323 a 332.

(594) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 372 a tento svazek, s. 260.

(595) Tamtéž, část I, s. 129-130 a 369; dále tento svazek, s. 336.

(596) Názory autora anonymního socialistického pamfletu "The Source and Remedy of the National Difficulties", Londýn 1821 na otázku zdroje nadhodnoty charakterizoval Marx jako "zásadní pokrok vzhledem k Ricardovi". Podrobný rozbor pamfletu je v Marxových "Teoriích o nadhodnotě", (část III, čes. vyd. 1968, s. 232-240 a 245-251). Cituje volně.

(597) Thomas Hodgskin, "Labour defended" atd., s. 25. Odkazem v závorce se míní stránky Marxova sešitu s výpisky.

(598) Thomas Hodgskin, "Labour defended" atd., s. 20.

(575) Srovnej "The Economist" atd., sv. V, čís. 219, 6.listopad 1847, s. 1271. Marxův odkaz se vztahuje na sešit s výpisky.

(599) Srovnej Karel Marx, "Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 44-47. Viz dále tento svazek, s. 143-144, 158-160 a 340.

_________________________________________________________________

Marx. K.: "Rukopisy 'Grundrisse'"

Část II., Svoboda, Praha 1974, s. 234-235

(234-235) Zdá se, že A. Smith je dalek poznání, že individuum ná "za normálního stavu svého zdraví, síly, výkonnosti, obratnosti, zručnosti" i potřebu normálního dílu práce a překonání klidu. Sama míra práce se tu samozřejmě jeví jako daná zvnějšku, totiž cílem, jehož má být dosaženo a překážkami, které musí být prací překonány, aby se ho dosáhlo. Stejně tak nemá A.Smith ani tušení o tom, že právě toto překonávání překážek samo o sobě je uskutečňováním svobody - a že dále vnější cíle ztrácejí zdání pouze vnější přírodní nutnosti a stávají se cíli, které si individuum teprve samo klade - tedy jsou kladeny jako sebeuskutečnění, zpředmětnění subjektu, a proto jako reálná svoboda, jejímž projevem je právě práce. (487) Smith má samozřejmě pravdu v tom, že v historických formách práce, jako práce otrocká, nevolnická a námezdní, se práce vždy jeví jako něco odporného, jako práce vnucená zvnějška, a že se naproti ní pracovní nečinnost jeví jako "svoboda a štěstí". Dá se mluvit o dvou aspektech: o této protikladné práci -, což s tím souvisí, o práci, která si ještě nevytvořila subjektivní a objektivní podmínky (nebo také, ve srovnání s pastýřským atd. stavem, která je ztratila) proto, aby se práce stala přitažlivou, aby byla sebeuskutečněním individua, což vůbec neznamená, že by byla pouhým povyražením, pouhou zábavou, jak to opravdu s naivností hodnou grizetky chápe Fourier. (488) Skutečně svobodná práce, jako např. činnost hudebního skladatele, je současně zatraceně vážná záležitost, nejintenzivnější vypětí. Práce v materiální výrobě může nabýt této povahy jen tím, že 1. je dán její společenský charakter, 2. že je to práce vědeckého charakteru a současně všeobecná práce, že to není úsilí člověka jako určitým způsobem vycvičené přírodní síly, nýbrž jako subjektu, který se ve výrobním procesu nejeví v čistě přírodní, přirozeně vzniklé formě, nýbrž jako činnost řídící všechny přírodní síly.

_________________________________________________________________

(487) Srovnej Karel Marx,"Rukopisy 'Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, s. 63.

(488) Srovnej Ch. Fourier, "Le Nouveau Monde industriel et societaire" atd. ("Oeuvres Completes") atd., Paříž 1848; sv.6, s. 245-252.

_________________________________________________________________

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I. Svoboda, Praha 1978, s. 514-515

(514-515) Zvýšená produktivní síla práce a její rostoucí intenzita mají v jistém směru stejný účinek. Obě rozmnožují množství výrobků vyráběných za daný časový úsek. Obě tedy zkracují tu část pracovního dne, kterou dělník potřebuje k výrobě svých životních prostředků nebo jejich ekvivalentu. Absolutní minimální hranice pracovního dne je vůbec určena touto jeho nutnou částí, kterou však lze zmenšovat. Kdyby se celý pracovní den smrštil na tuto svou část, zmizela by nadpráce, což je za režimu kapitálu nemožné. Odstranění kapitalistické formy výroby dovolí omezit pracovní den na nutnou práci. Ale přitom musí nutná práce, za jinak stejných podmínek, rozšířit svůj rozsah. Jednak proto, že životní podmínky dělníka budou bohatští a jeho životní nároky větší. Na druhé straně proto, že k nutné práci bude třeba připočíst část nynější nadpráce, totiž práci nutnou k vytvoření společenského rezervního a akumulačního fondu.

Čím více roste produktivní síla práce, tím více se může zkracovat pracovní den, a čím více se zkracuje pracovní den, tím více může vzrůstat intenzita práce. Ze společenského hlediska stoupá produktivita práce také s hospodárností práce. To znamená nejen zhospodárnění výrobních prostředků, nýbrž také odstranění veškeré neužitečné práce. Třebaže kapitalistický výrobní způsob nutí k hospodárnosti v každém jednotlivém podniku, plodí jeho anarchický systém konkurence neomezené plýtvání společenskými výrobními prostředky a pracovními silami, vedle spousty funkcí, které jsou nyní nepostradatelné, ale samy o sobě i pro sebe zbytečné.

Při dané intenzitě a produktivní síle práce je část společenského pracovního dne, nutná k materiální výrobě, tím kratší, a tedy čas zbývající na svobodnou duševní a společenskou činnost individua tím větší, čím rovnoměrněji je práce rozdělena mezi všechny práceschopné členy společnosti, čím méně může jedna společenská vrstva ze sebe svalovat přirozenou nutnost pracovat na jinou společenskou vrstvu. Po této stránce je absolutní hranicí pro zkrácení pracovního dne všeobecnost práce. V kapitalistické společnosti se vytváří volný čas pro jednu třídu tím, že se celý život mas přeměňuje v pracovní dobu.

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 432

(432) Buržoazie vytvořila během sotva jednoho století svého třídního panství hromadnější a obrovitější výrobní síly než všechny dřívější generace dohromady. Podmanění přírodních sil, strojová výroba, použití chemie v průmyslu a zemědělství, paroplavba, železnice, elektrické telegrafy, obdělání celých světadílů, usplavnění řek, masy obyvatelstva jako ze země vydupané - které z minulých století tušilo, že v lůně společenské práce dřímají takové výrobní síly!

Marx., K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie.

Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 609-612,

(609-612) Každý individuální kapitál je větší nebo menší koncentrací výrobních prostředků a příslušného velení větší nebo menší armádě dělníků. Každá akumulace se stává prostředkem nové akumulace. Tím, že zvětšuje masu bohatství fungujícího jako kapitál, zvětšuje jeho koncentraci v rukou individuálních kapitalistů, a tak rozšiřuje základ výroby ve velkém měřítku a základ specificky kapitalistických výrobních metod. Společenský kapitál roste tím, že roste mnoho individuálních kapitálů. Za jinak stejných okolností rostou individuální kapitály a s nimi koncentrace výrobních prostředků úměrně tomu, jakou část celkového společenského kapitálu každý z nich tvoří. Zároveň se od původních kapitálů odtrhávají odnože a fungují jako nové samostatné kapitály. Velkou úlohu při tom hraje mimo jiné rozdělení majetku v rodinách kapitalistů. S akumulací kapitálu proto více nebo méně vzrůstá i počet kapitalistů. Tento druh koncentrace, která je bezprostředně založena na akumulaci anebo spíše je s ní totožná, charakterizují dvě okolnosti. Za prvé: růst koncentrace společenských výrobních prostředků v rukou individuálních kapitalistů je za jinak stejných podmínek omezen stupněm růstu společenského bohatství. Za druhé: část společenského kapitálu, vložená do každé jednotlivé výrobní sféry, je rozdělena mezi mnoho kapitalistů, kteří stojí proti sobě jako navzájem nezávislí a spolu konkurující výrobci zboží. Akumulace a koncentrace, která ji provází, jsou tedy nejen roztříštěny na mnoho bodů, nýbrž vzrůst fungujících kapitálů se kříží s tvořením nových a štěpením starých kapitálů. Proto jeví-li se akumulace na jedné straně jako rostoucí koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací, jeví se na druhé straně jako vzájemné odpuzování mnoha individuálních kapitálů.

Proti tomuto tříštění celkového společenského kapitálu na mnoho individuálních kapitálů, čili proti vzájemnému odpuzování jeho částí působí jejich vzájemné přitahování. To už není jednoduchá, s akumulací totožná koncentrace výrobních prostředků a velení nad prací. Je to koncentrace už utvořených kapitálů, rušení jejich individuální samostatnosti, vyvlastňování kapitalisty kapitalistou, přeměna mnoha malých kapitálů v několik velkých kapitálů. Tento proces se liší od prvního procesu tím, že předpokládá jen změnu v rozdělení už existujících a fungujících kapitálů, a proto pole jeho působnosti není omezeno absolutním růstem společenského bohatství nebo absolutními hranicemi akumulace. Kapitál se tu v jedněch rukou soustřeďuje v obrovských masách, protože jinde z mnoha jiných rukou mizí. To je vlastní centralizace na rozdíl od akumulace a koncentrace.

Zákony této centralizace kapitálů čili přitahování kapitálu kapitálem zde nemůžeme blíže rozvádět. Postačí stručně naznačit několik faktů. Konkurenční boj se vede zlevňováním zboží. Caeteris paribus [za jinak stejných okolností] závisí láce zboží na produktivitě práce, a ta zase na měřítku výroby. Větší kapitály proto porážejí menší kapitály. Vzpomeňme si dále, že s vývojem kapitalistického výrobního způsobu vzrůstá minimální rozsah individuálního kapitálu, kterého je zapotřebí k provozování nějakého podniku za normálních podmínek. Proto se menší kapitály tlačí do těch výrobních sfér, jichž se velký průmysl zmocnil dosud jen sporadicky nebo jichž se dosud nezmocnil úplně. Konkurence tu řádí přímo úměrně počtu a nepřímo úměrně velikosti soupeřících kapitálů. Končí vždy zánikem mnoha malých kapitalistů, jejichž kapitály jednak přecházejí do rukou vítěze, jednak zanikají. Mimoto se s kapitalistickou výrobou vyvíjí zcela nová moc - úvěr; zprvu se potají přikrádá jako skromný pomocník akumulace, neviditelnými nitkami stahuje peněžní prostředky, rozptýlené ve větších nebo menších masách po povrchu společnosti, do rukou individuálních nebo sdružených kapitalistů; ale brzy se v konkurenčním boji stává novou a hroznou zbraní a nakonec se mění v ohromný sociální mechanismus k centralizaci kapitálů.

Tou měrou, jak se rozvíjejí kapitalistická výroba a akumulace, rozvíjejí se i konkurence a úvěr - dvě nejmocnější páky centralizace. Vedle toho rozmnožuje vzestup akumulace centralizovaný materiál, tj. individuální kapitály, zatímco rozšiřování kapitalistické výroby vytváří na jedné straně společenskou potřebu, na druhé straně technické prostředky pro ty mohutné průmyslové podniky, jejichž uskutečnění je vázáno na předcházející centralizaci kapitálu. Právě proto je dnes vzájemná přitažlivost jednotlivých kapitálů a tendence k centralizaci silnější než kdykoli předtím. Ale přestože relativní rozsah a energie centralizujícího pohybu jsou do jisté míry určeny už dosaženou velikostí kapitalistického bohatství a převahou ekonomického mechanismu, přece další vzestup centralizace naprosto nezávisí na pozitivním zvětšování společenského kapitálu. A v tom je specifický rozdíl mezi centralizací a koncentrací, která je jen jiným výrazem pro reprodukci v rozšířeném měřítku. K centralizaci může dojít pouhou změnou v rozdělení existujících kapitálů, pouhou změnou kvantitativního seskupení součástí společenského kapitálu. Kapitál může na jednom místě, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protože jinde, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat. V každém daném odvětví podnikání by centralizace dosáhla nejzazší hranice, kdyby všechny do něho vložené kapitály splynuly v jediný kapitál (77b). V každé dané společnosti by se této hranice dosáhlo teprve v okamžiku, kdy by celý společenský kapitál byl spojen v rukou buď jediného kapitalisty, nebo jediné společnosti kapitalistů.

Centralizace dokončuje dílo akumulace tím, že umožňuje průmyslovým kapitalistům rozšiřovat měřítko jejich operací. Ať je tento výsledek následkem akumulace nebo centralizace, ať se centralizace uskutečňuje cestou násilného připojení - kdy se určité kapitály stávají tak mocnými prostředky přitažlivosti pro jiné, že rozbíjejí jejich individuální soudržnost a pak k sobě přitahují jednotlivé úlomky - nebo ať splývání masy už vytvořených nebo právě se tvořících kapitálů probíhá hladčeji, tvořením akciových společností - ekonomický účinek zůstává týž. Vzrůst rozsahu průmyslových podniků je všude východiskem pro rozsáhlejší organizaci společné práce mnoha lidí, pro širší rozvoj jejich materiálních hybných sil, tj. pro pokračující přeměnu roztříštěných výrobních procesů prováděných tradičními metodami ve výrobní procesy společensky kombinované a vědecky řízené.

Je však jasné, že akumulace, postupné zvětšování kapitálu reprodukcí, která z kruhového pohybu přechází ve spirálový, je velmi pomalý proces ve srovnání s centralizací, která vyžaduje změnu jen v kvantitativním seskupení jednotlivých, vzájemně se doplňujících součástí společenského kapitálu. Svět by byl dosud bez železnic, kdyby musel čekat, až akumulace přivede některé kapitály tak daleko, aby se mohly pustit do stavby železnice. Naproti tomu centralizace to s pomocí akciových společností dokázala obratem ruky. A tím, že centralizace takto stupňuje a urychluje účinky akumulace, rozšiřuje a urychluje zároveň převraty v technickém složení kapitálu, které zvětšují jeho konstantní část na úkor jeho variabilní části, a tak relativně zmenšují poptávku po práci.

Masy kapitálu, které proces centralizace přes noc spojil, se reprodukují a zvětšují jako každý jiný kapitál, jenže rychleji, a stávají se tak novými mocnými pákami společenské akumulace. Mluví-li se tedy o vzestupu společenské akumulace, rozumějí se tím - dnes - mlčky i účinky centralizace.

Dodatečné kapitály vytvořené v průběhu normální akumulace...slouží převážně jako pomocný prostředek k exploataci nových vynálezů a objektů a průmyslových zdokonalení vůbec. Ale i starý kapitál dospívá časem k okamžiku, kdy se od hlavy až k patě obnovuje, kdy mění kůži a právě tak se znovu rodí ve zdokonalené technické podobě, v níž stačí menší množství práce k tomu, aby uvedla do pohybu větší množství strojů a surovin. Absolutní pokles poptávky po práci, který z toho nezbytně vyplývá, je samozřejmě tím větší, čím více kapitály, procházející tímto procesem obnovy, jsou už nahromaděny pohybem centralizace.

Na jedné straně tedy dodatečný kapitál, vytvořený v průběhu akumulace, přitahuje stále méně dělníků v poměru ke své velikosti. Na druhé straně starý kapitál, periodicky reprodukovaný v novém složení, odpuzuje stále více dělníků, které dříve zaměstnával.

(613-629) Se vzrůstem celkového kapitálu roste sice i jeho variabilní součást, tj. pracovní síla, kterou si přivtěluje, ale roste ve stále klesající proporci...

S velikostí už fungujícího společenského kapitálu a se stupněm jeho vzrůstu, s rozšiřováním měřítek výroby a masy dělníků uvedených do pohybu, s rozvojem produktivní síly jejich práce, s rozšiřováním a rozhojňováním všech zdrojů bohatství se rozšiřuje i rozsah, v němž je větší přitahování dělníků kapitálem spojeno s jejich větším odpuzováním, zrychluje se změna organického složení kapitálu a jeho technické formy a rozšiřuje se okruh výrobních sfér, které tato změna tu současně, tu postupně zasahuje. A tak dělnické obyvatelstvo zároveň s akumulací kapitálu, kterou samo vytvořilo, vytváří ve stále větším měřítku i prostředky, kterými se stává relativně přespočetným...

...Stejně jako nebeská tělesa neustále opakují určitý pohyb, do kterého byla uvedena, tak i společenská výroba opakuje pohyb střídavého rozpínání a smršťování, jakmile byla do něho vržena. Účinky se stávají zase příčinami a střídající se fáze celého procesu, který stále reprodukuje své vlastní podmínky, nabývají formy periodičnosti. Jakmile se tato periodičnost ustálí, začíná dokonce i politická ekonomie chápat, že produkce relativního přelidnění, tj. obyvatelstva, vzhledem k průměrné zhodnocovací potřebě kapitálu přebytečného, je existenční podmínkou moderního průmyslu...

Avšak i při neměnícím se nebo dokonce zmenšujícím se počtu dělníků, jimž velí, variabilní kapitál roste, dodává-li individuální dělník více práce, a roste-li proto jeho mzda, ačkoli cena práce zůstává stejná nebo dokonce klesá, jenže pomaleji, než vzrůstá masa práce. Přírůstek variabilního kapitálu se pak stává ukazatelem většího množství práce, ne však většího počtu zaměstnaných dělníků. Absolutním zájmem každého kapitalisty je vyždímat určité množství práce z menšího počtu dělníků, a ne z většího, i když by to pro něho bylo stejně levné, nebo dokonce levnější. V druhém případě vzrůstá vynaložení konstantního kapitálu úměrně množství práce uváděné do pohybu, v prvním případě vzrůstá daleko pomaleji. Čím větší je rozsah výroby, tím víc tento motiv rozhoduje. Jeho význam vzrůstá s akumulací kapitálu.

Viděli jsme, že vývoj kapitalistického výrobního způsobu a produktivní síly práce - zároveň příčina i účinek akumulace - umožňuje kapitalistovi, aby zvýšením extenzívního nebo intenzivního vykořisťování individuálních pracovních sil při stejném vynaložení variabilního kapitálu uváděl do pohybu víc práce. Viděli jsme dále, že za tutéž kapitálovou hodnotu kupuje víc pracovních sil tím, že postupně vytlačuje kvalifikovanější dělníky méně kvalifikovanými, zralé nezralými, muže ženami, dospělé mladistvými a dětmi...

Čím větší je společenské bohatství, fungující kapitál, rozsah a energie jeho růstu, a tudíž čím větší je absolutní velikost proletariátu a produktivní síla jeho práce, tím větší je průmyslová rezervní armáda. Pohotová pracovní síla se vyvíjí na základě týchž příčin jako rozpínavost kapitálu. Relativní velikost průmyslové rezervní armády tedy roste s potencemi bohatství. Ale čím větší je tato rezervní armáda v poměru k aktivní dělnické armádě, tím větší je trvalý přebytek obyvatelstva, jehož bída je nepřímo úměrná útrapám jeho práce. Čím větší je konečně nuzácká vrstva dělnické třídy a průmyslová rezervní armáda, tím větší je oficiální pauperismus. To je absolutní, všeobecný zákon kapitalistické akumulace. Jako všechny ostatní zákony je při svém uskutečňování modifikován četnými okolnostmi, jejichž rozbor sem nepatří.

Chápeme pošetilost ekonomické moudrosti, která káže dělníkům, aby svůj počet přizpůsobovali zhodnocovacím potřebám kapitálu. Mechanismus kapitalistické výroby a akumulace jej těmto potřebám neustále přizpůsobuje. Prvním slovem tohoto přizpůsobování je vytvoření relativního přelidnění čili průmyslové rezervní armády, jeho posledním slovem je bída stále širších vrstev aktivní dělnické armády a přítěž pauperismu.

Zákon, podle něhož v důsledku pokroku produktivity společenské práce může být uváděna do pohybu stále rostoucí masa výrobních prostředků při stále nižším vynakládání lidské síly - tento zákon se na základě kapitalismu, kde neužívá dělník pracovních prostředků, nýbrž pracovní prostředky užívají dělníka, projevuje v tom, že čím větší je produktivní síla práce, tím větší je tlak dělníků na prostředky jejich zaměstnání, tedy tím nejistější je podmínka jejich existence: prodej vlastní síly k rozmnožení cizího bohatství čili k sebezhodnocení kapitálu. Rychlejší růst výrobních prostředků a produktivity práce než produktivního obyvatelstva se tedy kapitalisticky vyjadřuje naopak v tom, že dělnické obyvatelstvo neustále roste rychleji než zhodnocovací potřeby kapitálu.

Ve čtvrtém oddílu, při rozboru výroby relativní nadhodnoty, jsme viděli, že za kapitalistického systému se všechny metody zvyšování společenské produktivní síly práce uskutečňují na úkor individuálního dělníka; všechny prostředky k rozvoji výroby se mění v prostředky ovládání a vykořisťování výrobce, mrzačí dělníka v necelého člověka, degradují ho na přívěsek stroje, stupňují úmornost práce a tím ji zbavují obsahu, odcizují dělníkovi duchovní potence pracovního procesu v téže míře, jak se do pracovního procesu zařazuje věda jako samostatná síla; znetvořují podmínky, za nichž dělník pracuje, podrobují ho během pracovního procesu nejmalichernější, zlomyslné despocii, celý jeho život proměňují v pracovní dobu, jeho ženu a dítě vrhají pod Džagannáthovo kolo (85) kapitálu. Ale všechny metody výroby nadhodnoty jsou zároveň metodami akumulace a každé rozšíření akumulace se naopak stává prostředkem rozvoje těchto metod. Z toho vyplývá, že tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoli, vysoká nebo nízká. Konečně zákon, který udržuje relativní přelidnění čili průmyslovou rezervní armádu stále v rovnováze s rozsahem a energií akumulace, přikovává dělníka ke kapitálu pevněji než Héfaistovy klíny přikovaly Prométhea ke skále. Podmiňuje akumulaci bídy odpovídající akumulaci kapitálu. Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál.

_________________________________________________________________

(77b) Ke 4.vydání. - Nejnovější anglické a americké "trasty" již směřují k tomuto cíli tím, že se pokoušejí alespoň všechny závody jednoho průmyslového odvětví spojit v jednu velkou akciovou společnost s faktickým monopolem. - B.E.

(85) Džagannáth - jedna z podob boha Višnua, jednoho z nejvyšších hinduistických bohů. Džagannáthův kult se vyznačoval zvlášť nádhernými obřady a vypjatým fanatismem, který vedl až k sebemučení a sebeobětování. Při velkých svátcích se věřící vrhali pod vůz, na němž byl obraz Višnua - Džagannátha.

_________________________________________________________________

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 431-432

(431-432) Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích, aniž tedy revolucionuje výrobní vztahy, a tím i všechny společenské vztahy. První podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd bylo naproti tomu nezměněné zachovávání starého způsobu výroby. Buržoazní epocha se od všech dřívějších epoch odlišuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět. Všechno stavovské a stojaté se vypařuje, všechno posvátné je znesvěcováno a lidé jsou nakonec donuceni podívat se na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima.

Potřeba stále rozšiřovat odbytiště pro své výrobky štve buržoazii po celé zeměkouli. Všude se musí usazovat, všude se zařizovat, všude navazovat spojení.

Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejichž tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky vlastní země, vznikají nové potřeby, k jejichž uspokojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem. To platí stejnou měrou o materiální jako o duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným majetkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří světová literatura.

Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoazie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Levné ceny jejího zboží jsou těžké dělostřelectvo, jímž srovnává se zemí všechny čínské zdi, jímž donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarů k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zahynout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly takzvanou civilizaci, tj. aby se staly buržoy. Zkrátka, tvoří si svět podle vlastního obrazu a podoby.

Lenin, V.I.: Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu

Sebrané spisy. Sv. 27, Svoboda, Praha 1986, s. 336, 342, 426, 403-410, 432-442

(336) Před půlstoletím, když Marx psal Kapitál, pokládala převážná část ekonomů volnou konkurenci za "přírodní zákon". Oficiální věda se pokoušela spikleneckým mlčením pohřbít dílo Marxe, který teoretickým a historickým rozborem kapitalismu dokázal, že volná konkurence plodí koncentraci výroby a že tato koncentrace vede na jistém vývojovém stupni k monopolu. Dnes se stal monopol skutečností. Ekonomové už popsali líčením jednotlivých projevů monopolu celé haldy papíru, a přitom nadále svorně tvrdí, že "marxismus je vyvrácen". Ale jak praví jedno anglické přísloví, fakta jsou fakta a musí se s nimi chtě nechtě počítat. Fakta dokazují, že rozdíly mezi jednotlivými kapitalistickými zeměmi, např. pokud jde o protekcionismus nebo volný obchod, způsobují jen nepodstatné rozdíly týkající se formy monopolů nebo doby jejich vzniku, kdežto skutečnost, že koncentrace výroby vytváří monopol, je všeobecně platným a hlavním zákonem soudobého vývojového stadia kapitalismu.

Pokud jde o Evropu, dá se dost přesně určit, kdy byl starý kapitalismus definitivně vystřídán novým: je to právě počátek 20.století...

(342) Ve svém imperialistickém stadiu se kapitalismus přibližuje až k nejvšestrannějšímu zespolečenštění výroby a vtahuje prakticky kapitalisty proti jejich vůli a bez jejich vědomí do jakéhosi nového společenského řádu, který tvoří přechod od úplně volné konkurence k úplnému zespolečenštění.

Výroba se stává společenskou, avšak přivlastňování zůstává soukromé. Společenské výrobní prostředky zůstávají soukromým vlastnictvím malého počtu osob. Celkový rámec formálně uznávané volné konkurence zůstává, ale útisk většiny obyvatelstva několika málo monopolisty se stává stonásobně těžším, citelnějším a nesnesitelnějším.

(426) Otázky, dají-li se reformami změnit základy imperialismu, má-li se jít kupředu, k dalšímu zostření a prohloubení rozporů, které imperialismus plodí, nebo zpátky k jejich zahlazování, jsou stěžejními otázkami kritiky imperialismu.

(403-409) Nyní se musíme pokusit dojít k nějakému závěru, shrnout to, co jsme už o imperialismu řekli. Imperialismus je výsledkem vývoje a přímým pokračováním základních vlastností kapitalismu obecně. Avšak kapitalismus se stal kapitalistickým imperialismem až na určitém, velmi vysokém stupni svého vývoje, kdy se některé základní vlastnosti kapitalismu začaly přeměňovat ve svůj protiklad, kdy se ve všech oblastech zformovaly a projevily rysy přechodného období od kapitalismu k vyššímu společensko-ekonomickému zřízení. Ekonomicky je v tomto procesu nejdůležitější to, že kapitalistická volná konkurence byla nahrazena kapitalistickými monopoly. Volná konkurence je základní vlastností kapitalismu a zbožní výroby vůbec. Monopol je přímým protikladem volné konkurence, avšak volná konkurence se před našimi zraky začala přeměňovat v monopol, neboť vytvářela velkovýrobu, vytlačovala malovýrobu, nahrazovala velké podniky ještě většími, stupňovala koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trasty a s nimi splývající kapitál přibližně deseti bank, disponujících miliardami. Zároveň však monopoly, vyrůstající z volné konkurence, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechod od kapitalismu k vyššímu řádu.

Kdyby bylo třeba definovat imperialismus co nejstručněji, museli bychom říci, že imperialismus je monopolistické stadium kapitalismu. Taková definice by obsahovala to nejdůležitější, neboť na jedné straně finanční kapitál je bankovním kapitálem několika největších monopolistických bank, kterýž splynul s kapitálem monopolistických svazů průmyslníků, a na druhé straně rozdělení světa znamená přechod od koloniální politiky, která bez překážek proniká do oblastí neobsazených žádnou kapitalistickou mocností, ke koloniální politice monopolního ovládání území již zcela rozděleného světa.

Avšak příliš stručné definice, i když jsou vhodné k vystižení toho hlavního, přece jen nedostačují, jakmile je zapotřebí konkrétně z nich odvodit některé velmi podstatné znaky jevu, který má být definován. I když tedy nezapomínáme, že všechny definice obecně mají podmíněný a relativní význam, protože nikdy nemohou obsáhnout všestranné souvislosti jevu v jeho úplném vývoji, musíme zformulovat takovou definici imperialismu, která by zahrnovala těchto pět jeho základních znaků: 1. koncentrace výroby a kapitálu, která dosáhla tak vysokého stupně, že vytvořila monopoly, jež mají v hospodářském životě rozhodující úlohu; 2. splynutí bankovního kapitálu s průmyslovým a vznik finanční oligarchie na základě tohoto "finančního kapitálu"; 3. vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá neobyčejně velkého významu; 4. vznikají mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si rozdělují svět, a 5. teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti je ukončeno. Imperialismus je kapitalismus v tom vývojovém stadiu, kdy monopoly a finanční kapitál získaly nadvládu, kdy vývoz kapitálu nabyl mimořádného významu, kdy mezinárodní trasty si začaly rozdělovat svět a kdy bylo dokončeno rozdělení celého území zeměkoule mezi největší kapitalistické státy.

Dále ještě uvidíme, že imperialismus může a musí být definován také jinak, mám-li na zřeteli nejenom základní, čistě ekonomické pojmy (na které se omezuje uvedená definice), nýbrž i historické místo tohoto stadia kapitalismu ve vztahu ke kapitalismu vůbec, anebo vztah mezi imperialismem a dvěma hlavními směry v dělnickém hnutí. Musíme hned konstatovat, že takto chápaný imperialismus je nesporně zvláštním vývojovým stadiem kapitalismu. Abychom čtenáři poskytli co nejdokonalejší představu o imperialismu, záměrně jsme se snažili citovat v co největší míře buržoazní ekonomy, kteří jsou nuceni přiznávat zcela nesporně zjištěná fakta z novodobé kapitalistické ekonomiky. Proto jsme také uvedli podrobné statistické údaje, z nichž se každý může přesvědčit, do jaké míry vzrostl bankovní kapitál atd., v čem se vlastně projevuje přechod kvantity v kvalitu, přechod vyspělého kapitalismu v imperialismus. Rozhodně není třeba zdůrazňovat, že všechny hranice v přírodě i společnosti jsou relativní a pohyblivé, takže by bylo nesmyslné přít se například o to, v kterém roce nebo desetiletí se imperialismus "definitivně" zformoval.

Přesto však budeme nuceni o definici imperialismu polemizovat, a to především s K.Kautským, hlavním marxistickým teoretikem období takzvané II.internacionály, tj. pětadvaceti let od roku 1889 do roku 1914. Základní myšlenky obsažené v naší definici imperialismu Kautsky odmítl zcela rozhodně roku 1915, a dokonce už v listopadu 1914 (227), kdy prohlásil, že imperialismus nesmí být chápán jako "fáze" nebo stupeň hospodářství, nýbrž jako politika, a to určitá politika, které finanční kapitál "dává přednost", že imperialismus se nesmí "ztotožňovat" se "soudobým kapitalismem", že rozumíme-li imperialismem "všechny jevy soudobého kapitalismu" - kartely, protekcionismus, vládu finančníků a koloniální politiku - vyústí otázka, zda je imperialismus pro kapitalismus nevyhnutelný, v "nejvulgárnější tautologii", neboť pak je "imperialismus pochopitelně životní nezbytností pro kapitalismus" atd. Myšlenku Kautského vyjádříme nejpřesněji, ocitujeme-li jeho definici imperialismu, která je namířena přímo proti podstatě myšlenek, jež jsme vyložili (neboť námitky z tábora německých marxistů, kteří podobné myšlenky prosazovali mnoho let, jsou Kautskému dávno známy jako námitky určitého směru v marxismu).

Kautského definice zní:

"Imperialismus je produkt vysoce vyspělého průmyslového kapitalismu. Tkví ve snaze každého průmyslového kapitalistického národa připojit nebo podmanit si stále větší agrární (podtrženo Kautským) oblasti bez ohledu na to, které národy je obývají." (220) (Die Neue Zeit, 1914, 2 (32.ročník) z 11. září 1914, s. 909. Srov. 1915, 2, s. 107n.)

Tato definice je naprosto bezcenná, neboť jednostranně, tj. svévolně, vyzvedává pouze národnostní otázku (i když je sice nanejvýš důležitá jak sama o sobě, tak i ve vztahu k imperialismu), svévolně a nesprávně ji spojuje jedině s průmyslovým kapitálem v zemích, které anektují jiné národy, a stejně svévolně a nesprávně zdůrazňuje anexi agrárních oblastí.

Imperialismus je snaha o anexe - v tom tkví politická část Kautského definice. Je správná, avšak velmi kusá, neboť politicky je imperialismus vůbec snaha o násilí a reakci. Nás však zde zajímá ekonomická stránka věci, kterou do své definice zahrnul sám Kautsky. Nepřesnosti v Kautského definici bijí do očí. Pro imperialismus je přece příznačný nikoli průmyslový kapitál, nýbrž kapitál finanční. Ne náhodou právě ve Francii neobyčejně rychlý rozvoj finančního kapitálu při současném oslabení kapitálu průmyslového způsobil, že od osmdesátých let minulého století mimořádně zesílila anexní (koloniální) politika. Pro imperialismus je příznačná právě snaha anektovat nejen agrární oblasti, nýbrž i oblasti průmyslově nejvyspělejší (Německo mělo zálusk na Belgii, Francie na Lotrinsko), neboť za prvé, ukončené rozdělení světa nutí při znovurozdělování sáhnout po kterémkoli území. Za druhé, podstatným znakem imperialismu je soupeření několika velmocí o hegemonii, tj. snaha uchvátit území ani ne tak přímo pro sebe jako proto, aby oslabily odpůrce a podlomily jeho hegemonii (Belgie je pro Německo mimořádně důležitá jako opěrný bod proti Anglii; Bagdád pro Anglii jako opěrný bod proti Německu atd.).

Kautsky se odvolává zejména - a nejednou - na Angličany, kteří prý dodali termínu imperialismus ryze politický význam v tom smyslu jako on sám. Podívejme se do díla Angličana Hobsona Imperialismus, které vyšlo roku 1902, a dočteme se v něm:

"Nový imperialismus se liší od starého imperialismu za prvé tím, že ambice jednoho vzmáhajícího se impéria nahrazuje teorií a praxí vzájemně soupeřících impérií, z nichž každé je motivováno stejnou tužbou po politické expanzi a obchodním prospěchu; za druhé tím, že finanční zájmy nebo zájmy týkající se umístění kapitálu převládají nad zájmy obchodními" (Hobson, Imperialism, London 1902, p.324).

Vidíme, že fakticky Kautsky absolutně nemá pravdu, odvolává-li se obecně na Angličany (mohl by se odvolat nanejvýš na anglické vulgární imperialisty nebo přímé apologety imperialismu). A tak Kautsky sice tvrdí, že i nadále hájí marxismus, ve skutečnosti však dělá krok zpátky ve srovnání se sociálliberálem Hobsonem, který správněji bere v úvahu dvě "historicky konkrétní" (Kautsky ve své definici právě přezírá historickou konkrétnost!) zvláštnosti soudobého imperialismu: 1. konkurenci několika imperialismů a 2. dominující postavení finančníka nad obchodníkem. Vyzdvihuje-li se však především, že průmyslová země anektuje agrární zemi, zdůrazňuje se tím vedoucí úloha obchodníka.

Kautského definice je nejen nesprávná a nemarxistická. Je základem celého systému názorů, které jsou v úplném rozporu s marxistickou teorií i marxistickou praxí, o čemž ještě budeme mluvit. Naprosto neseriózní je Kautského slovíčkaření, spor o to, zda má být novodobý stupeň kapitalismu nazván imperialismem nebo stupněm finančního kapitálu. Nazývejte si jej jak chcete, to je lhostejné. Podstata věci je v tom, že Kautsky odtrhuje politiku imperialismu od jeho ekonomiky, anexe vysvětluje jako politiku "preferovanou" finančním kapitálem a staví proti ní jinou možnou buržoazní politiku, uskutečnitelnou prý na stejné základně finančního kapitálu. Z toho vyplývá, že monopoly v ekonomice jsou slučitelné s nemonopolistickým, nenásilným, nevýbojným postupem v politice. Z toho vyplývá, že teritoriální rozdělení světa, které bylo dokončeno právě v období finančního kapitálu a určuje specifický charakter nynějších forem soupeření mezi největšími kapitalistickými státy, je slučitelné s neimperialistickou politikou. Výsledkem je zastírání a zahlazování stěžejních rozporů posledního stupně kapitalismu místo odhalování jejich hloubky, výsledkem je buržoazní reformismus místo marxismu.

Kautsky polemizuje s německým apologetou imperialismu a anexí Cunowem, který neomaleně a cynicky usuzuje: imperialismus je soudobý kapitalismus; rozvoj kapitalismu je nevyhnutelný a pokrokový; imperialismus je tedy pokrokový; před imperialismem je tedy nutné se zbožně klanět a velebit ho! (154) Připomíná to karikaturu, na níž se naši narodnici v letech 1894-1895 vysmívali názorům ruských marxistů: pokládají-li marxisté kapitalismus v Rusku za nevyhnutelný a pokrokový, ať si otevřou krčmu a začnou ho tam pěstovat. Kautsky oponuje Cunowovi: Ne, imperialismus není soudobým kapitalismem, nýbrž je jen jednou z forem politiky soudobého kapitalismu, a my můžeme a musíme potírat tuto politiku, bojovat proti imperialismu, proti anexím atd.

Námitka se zdá zcela přijatelná, ale ve skutečnosti je to rafinovanější a zastřenější (a proto nebezpečnější) hlásání smíru s imperialismem, neboť "boj" proti politice trastů a bank, který se nedotýká základů ekonomiky trastů a bank, vede jen k buržoaznímu reformismu a pacifismu, ke zbožným a nevinným přáním. Odhlédnout od existujících rozporů, zapomenout na nejdůležitější z nich místo toho, aby byla odhalena celá jejich hloubka, to je Kautského teorie, která nemá s marxismem nic společného. A taková "teorie" pochopitelně slouží výhradně obhajobě myšlenky jednoty s Cunowy!

"Z ryze ekonomického hlediska," píše Kautsky, "není vyloučeno, že kapitalismus projde ještě další novou fází, kdy se politika kartelů přenese do zahraniční politiky, fází ultraimperialismu" (Die Neue Zeit 2 (32.ročník) 11. září 1914, s. 921. Srov. 1915, 2 s. 107n), tj. superimperialismu, kdy se imperialismy celého světa místo vzájemného boje spojí, fází, kdy za kapitalismu přestanou války, fází "společného vykořisťování světa mezinárodně spojeným finančním kapitálem" (Die Neue Zeit 1, 30.dubna 1915, s. 144).

Touto "teorií ultraimperialismu" se budeme muset zabývat ještě později, abychom podrobně ukázali, jak se naprosto a definitivně rozchází s marxismem. Nejdříve však musíme podle celkové osnovy této studie prozkoumat přesné ekonomické údaje o této otázce. Je "ultraimperialismus" "z ryze ekonomického hlediska" možný, anebo je to ultranesmysl?

Rozumíme-li ryze ekonomickým hlediskem "ryzí" abstrakci, můžeme vše, co se dá říci, shrnout do teze: vývoj směřuje k monopolům, tedy k jedinému světovému monopolu, k jedinému světovému trustu. To je nesporné, avšak také naprosto bezobsažné stejně jako konstatování, že "vývoj směřuje" k výrobě potravin v laboratořích. V tomto smyslu je "teorie" ultraimperialismu stejný nesmysl, jakým by byla "teorie ultrazemědělství".

Mluvíme-li však o "ryze ekonomických" podmínkách období finančního kapitálu jako o historicky konkrétním období z počátku 20.století, pak na mrtvé abstrakce "ultraimperialismu" (které slouží výlučně tomu nejreakčnějšímu cíli: mají odvrátit pozornost od hloubky existujících rozporů) nejlépe odpovíme, když je budeme konfrontovat s konkrétní ekonomickou skutečností soudobého světového hospodářství. Bezobsažné řeči Kautského o ultraimperialismu podporují mimo jiné hluboce nesprávnou myšlenku, která žene vodu na mlýn apologetům imperialismu, myšlenku, že prý nadvláda finančního kapitálu oslabuje nerovnoměrnosti a rozpory uvnitř světového hospodářství, ačkoli je ve skutečnosti zesiluje. (154)

(432-442) Kautského teoretická kritika imperialismu nemá proto nic společného s marxismem a je vhodná jen jako východisko pro hlásání smíru s oportunisty a sociálšovinisty, protože obchází a zastírá právě ty nejhlubší a stěžejní rozpory imperialismu: rozpor mezi monopoly a vedle existující volnou konkurencí, rozpor mezi obrovskými "operacemi" (a obrovskými zisky) finančního kapitálu a "poctivým" obchodem na volném trhu, rozpor mezi kartely a trasty na jedné straně a nezkartelovaným průmyslem na straně druhé atd.

Stejně reakční je neblaze proslulá teorie "ultraimperialismu", jejímž autorem je Kautsky. Porovnejte jeho úvahu na toto téma z roku 1815 s Hobsonovou úvahou z roku 1902:

Kautsky:

"Cožpak nemůže být nynější imperialistická politika vytlačena politikou novou, ultraimperialistickou, která místo vzájemného boje mezi finančními kapitály jednotlivých národů nastolí společné vykořisťování světa mezinárodně sjednoceným finančním kapitálem? Taková nová fáze kapitalismu je v každém případě myslitelná. Zda je také uskutečnitelná, nemůžeme rozhodnout, protože k tomu ještě nemáme dostatečné předpoklady" (Die Neue Zeit z 30.dubna 1915, s. 144).

Hobson:

"Křesťanství rozšířené v několika velkých federativních impériích, z nichž každé ovládá řadu necivilizovaných kolonií a závislých zemí, pokládají mnozí lidé za nejzákonnější vývoj současných tendencí, a za něco, co dává největší naději na trvalý mír na pevném základě interimperialismu."

Kautsky nazval ultraimperialismem čili nadimperialismem to, co Hobson 13 let před ním nazval interimperialismem čili meziimperialismem. Kromě toho, že nahrazením jedné latinské předpony druhou vznikl nový velemoudrý termín, spočívá pokrok "vědeckého" myšlení Kautského jen v jeho snaze vydávat za marxismus to, co Hobson v podstatě líčí jako pokrytectví anglických farářů. Po búrské válce se tito veledůstojní pánové přirozeně snažili uchlácholit především příslušníky anglické maloburžoazie a dělníky, z nichž mnozí padli v bojích v jižní Africe a ostatní se museli vyrovnat s placením vyšších daní, aby angličtí finanční magnáti měli zajištěny vyšší zisky. A jaká útěcha mohla být lepší než tvrzení, že imperialismus není tak špatný, že se blíží k inter- (nebo ultra-) imperialismu, který je schopen zajistit trvalý mír? I kdyby byly úmysly anglických farářů či sentimentálního Kautského sebelepší, objektivní, tj. skutečný sociální smysl jeho "teorie" je pouze jediný: velmi reakčně utěšovat masy nadějemi, že za kapitalismu je trvalý mír možný, a přitom odpoutávat pozornost od ostrých rozporů a ožehavých problémů současnosti a upoutávat ji falešnou perspektivou jakéhosi údajně nového budoucího "ultraimperialismu". Nic jiného než klamání mas, to je jediný smysl "marxistické" teorie Kautského.

Opravdu stačí vzájemně konfrontovat všeobecně známá a nesporná fakta, abychom se přesvědčili, jak klamné jsou perspektivy, které se snaží Kautsky vnutit německým dělníkům (a dělníkům celého světa). Vezměme Indii, Indočínu a Čínu. Tyto tři koloniální a polokoloniální země s 600 až 700 milióny obyvatel jsou, jak známo, vykořisťovány finančním kapitálem několika imperialistických mocností: Anglie, Francie, Japonska, Spojených států atd. Připusťme, že tyto imperialistické země utváří proti sobě stojící aliance, aby ubránily nebo rozšířily své državy, zájmy a "sféry vlivu" ve zmíněných asijských státech. Budou to "interimperialistické" nebo "ultraimperialistické" aliance. Připusťme, že všechny imperialistické mocnosti utvoří alianci pro "pokojné" rozdělení zmíněných asijských zemí - pak to bude "mezinárodně sjednocený finanční kapitál". V dějinách 20.století najdeme příklady, kdy skutečně taková aliance vznikla, např. při postupu mocností vůči Číně. (160) Je potom vůbec "myslitelné", aby za předpokladu, že kapitalismus bude zachován (a právě to předpokládá Kautsky), byly takové aliance jiné než krátkodobé, aby vylučovaly rozbroje, konflikty a boj v nejrůznějších formách?

Stačí jasně formulovat tuto otázku a odpověď nemůže být jiná než záporná. Neboť za kapitalismu není myslitelné, aby se sféry vlivu, zájmy, kolonie apod. rozdělovaly jinak než podle síly účastníků dělení, podle celkové síly hospodářské, finanční, vojenské atd. Síla účastníků dělení se však mění nestejnoměrně, neboť za kapitalismu se jednotlivé podniky, trasty, průmyslová odvětví a země nemohou rozvíjet rovnoměrně. Před půlstoletím bylo Německo ubohou nulou, porovnáme-li jeho kapitalistickou sílu se silou tehdejší Anglie; stejně tak Japonsko v porovnání s Ruskem. Je "myslitelné", že by poměr sil mezi imperialistickými státy zůstal po nějakých deseti nebo dvaceti letech nezměněn? To je naprosto nemyslitelné.

Proto "interimperialistické" nebo "ultraimperialistické" aliance v kapitalistické skutečnosti a nikoli v banální šosácké fantazii anglických farářů či německého "marxisty" Kautského se nevyhnutelně stávají pouze "oddechem" mezi válkami, i kdyby byly uzavírány v jakékoli formě, ve formě jedné imperialistické koalice proti druhé imperialistické koalici nebo ve formě všeobecné aliance všech imperialistických mocností. Mírové aliance připravují války a samy opět vznikají z válek, přičemž se navzájem podmiňují a vyvolávají střídání forem neozbrojeného a ozbrojeného boje na jedné a téže bázi imperialistických styků a vzájemných vztahů světové ekonomiky a světové politiky. A velemoudrý Kautsky, ve snaze uklidnit dělníky a smířit je se sociálšovinisty, kteří přešli na stranu buržoazie, odtrhává jeden článek celistvého řetězu od druhého, odtrhává dnešní mírovou (a ultraimperialistickou, dokonce i ultraultraimperialistickou) alianci všech mocností, uzavřenou za účelem "pacifikace" Číny (vzpomeňte si na potlačení boxerského povstání) (181), od zítřejšího ozbrojeného konfliktu, který připraví opět pozítří všeobecnou "pokojnou" alianci pro rozdělení dejme tomu Turecka atd.atd.. Místo evidentní souvislosti mezi obdobími imperialistického míru a obdobími imperialistických válek předkládá Kautsky dělníkům mrtvou abstrakci, aby je smířil s jejich mrtvými vůdci.

Američan Hill v předmluvě ke svým Dějinám diplomacie v mezinárodním vývoji Evropy rozlišuje v nejnovějších dějinách diplomacie tato období: 1. období revoluce, 2. období konstitučního hnutí, 3. období dnešního "obchodního imperialismu" (David Jayne Hill, A History of the Diplomacy in the International Development of Europe, vol. I, p. X.). Jiný autor dělí dějiny "světové politiky" Velké Británie od roku 1870 na čtyři období: 1. první asijské období (boj proti pronikání Ruska ve Střední Asii směrem k Indii); 2. africké období (přibližně léta 1885-1902) - boj proti Francii za rozdělení Afriky (Kodok [dnešní Fašoda, město ve východním Sudánu, kde se roku 1898 střetly francouzská a britská koloniální expedice...( roku 1898 - o vlásek a došlo k válce s Francií); 3. druhé asijské období (smlouvy s Japonskem proti Rusku) a 4. "evropské" období - především proti Německu (Schilder, cit.dílo, s. 178). "Politické srážky předních hlídek se odehrávají na finanční půdě," napsal již roku 1905 bankovní "činitel" Riesser a poukazoval na to, jak francouzský finanční kapitál připravoval svými operacemi v Itálii politické spojenectví těchto zemí, jak se rozvíjel boj mezi Německem a Anglií o Persii, boj mezi všemi evropskými kapitály o půjčky Číně apod. To je ona živá skutečnost "ultraimperialistických" mírových aliancí v jejich nerozlučné spojitosti se zcela obvyklými imperialistickými konflikty.

Kautského zastírání nejhlubších rozporů imperialismu se nezbytně stává přikrášlováním imperialismu a zanechává stopy i na jeho kritice politických vlastností imperialismu. Imperialismus je období finančního kapitálu a monopolů, které všude vyvolávají snahu o nadvládu, a nikoli o svobodu. Výsledkem těchto tendencí je za jakéhokoli politického zřízení reakce všude a ve všem a krajní zostření rozporů i v této oblasti. Mimořádně se stupňuje také národnostní útlak a snaha o anexe, tj. o porušování národní nezávislosti (neboť anexe není nic jiného než porušení práva národů na sebeurčení). Hilferding právem zdůrazňuje souvislosti mezi imperialismem a zostřováním národnostního útlaku a píše:

"V nově objevených zemích zesiluje dovážený kapitál rozpory a vyvolává u národů probouzejících se k národnímu uvědomění neustále se zvětšující odpor proti vetřelcům, který se snadno může vystupňovat v nebezpečné akce proti zahraničnímu kapitálu. Staré společenské vztahy se od základu revolucionují, rozbíjí se tisíciletá agrární izolovanost "národů bez dějin", které jsou vtahovány do víru kapitalismu. Kapitalismus sám postupně umožňuje podmaněným najít prostředky a způsoby k jejich osvobození. I tyto národy si vytyčují cíl, který byl kdysi nejvyšší metou evropských národů - vytvořit jednotný národní stát jako prostředek ekonomické a kulturní svobody. Toto hnutí za nezávislost ohrožuje evropský kapitál v jeho nejhodnotnějších oblastech vykořisťování slibujících nejskvělejší perspektivy a evropský kapitál může udržet svou nadvládu jedině ustavičným zvětšováním své vojenské moci" (Srov. Finanční kapitál, s. 395-396).

K tomu je třeba dodat, že imperialismus vede k anexím, k stupňování národnostního útlaku, a tedy i k zesilování odporu nejen v zemích nově objevených, ale i v zemích starých. Třebaže Kautsky brojí proti zesílení politické reakce vyvolanému imperialismem, nezabývá se velice aktuální otázkou, že jednota s oportunisty není za imperialismu možná. I když má proti anexím námitky, vyslovuje je takovou formou, která je pro oportunisty nejneškodnější a nejpřijatelnější. Třebaže se obrací přímo k německé veřejnosti, zastírá právě nejdůležitější a nejožehavější skutečnosti, například že Alsasko-Lotrinsko bylo anektováno Německem. Abychom mohli posoudit tento Kautského "myšlenkový odklon", uvedeme příklad. Dejme tomu, že Japonec odsuzuje anexi Filipín Američany. Vzniká otázka: Kolik lidí uvěří, že to dělá z odporu k anexím vůbec, a ne proto, že chce anektovat Filipíny sám? A nebude nutné konstatovat, že Japoncův "boj" proti anexím bude možná pokládat za upřímný a politicky poctivý jen tehdy, vysloví-li se proti anexi Koreje Japonskem a bude-li požadovat, aby se Korea mohla od Japonska svobodně oddělit?

Kautského teoretický rozbor imperialismu je stejně jako jeho ekonomická a politická kritika imperialismu skrznaskrz proniknut s marxismem naprosto neslučitelnou snahou zastřít a zahladit zásadní rozpory a úsilím stůj co stůj ubránit hroutící se jednotu s oportunismem v evropském dělnickém hnutí...

Viděli jsme, že imperialismus je celou svou ekonomickou podstatou monopolistickým kapitalismem. Už to určuje místo imperialismu v dějinách, neboť monopol vznikající na půdě volné konkurence a právě z volné konkurence je přechodem od kapitalistického řádu k vyšší společensko-ekonomické formaci. Je třeba si všimnout především čtyř hlavních druhů monopolů či čtyř hlavních jevových forem monopolistického kapitalismu, jež jsou charakteristické pro posuzované období.

Za prvé, monopol vznikl z koncentrace výroby na velmi vysokém stupni jejího vývoje. Jsou to monopolistické svazy kapitalistů, kartely, syndikáty a trasty. Viděli jsme, jak velkou úlohu hrají v dnešním hospodářském životě. Na počátku 20.století nabyly ve vyspělých zemích naprosté převahy, a jestliže první kroky při tvoření kartelů udělaly nejdříve země s vysokými ochrannými cly (Německo a Amerika), projevil se v Anglii s jejím systémem volného obchodu jenom o málo později týž základní fakt: vznik monopolů z koncentrace výroby.

Za druhé, monopoly vedly k intenzivnějšímu zabírání nejdůležitějších zdrojů surovin, zejména v nejdůležitějším a nejzkartelizovanějším průmyslu kapitalistické společnosti: v průmyslu kamenouhelném a kovodělném. Monopolistické ovládání nejdůležitějších zdrojů surovin nesmírně posílilo moc velkokapitálu a zostřilo rozpor mezi průmyslem zkartelizovaným a nezkartelizovaným.

Za třetí, monopol vznikl z bank. Banky se ze skromných zprostředkovatelských podniků přeměnily v monopolisty finančního kapitálu. V každém z nejpokročilejších kapitalistických národů došlo k tomu, že tři až pět největších bank zřídilo "personální unii" průmyslového a bankovního kapitálu, soustředilo ve svých rukou možnost disponovat mnoha a mnoha miliardami, které tvoří převážnou část kapitálu a peněžních důchodů celé země. Finanční oligarchie, která obestřela hustou sítí vztahů závislosti všechny hospodářské a politické instituce dnešní buržoazní společnosti bez výjimky, je nejvýraznější jevovou formou tohoto monopolu.

Za čtvrté, monopol vznikl z koloniální politiky. K početným "starým" motivům koloniální politiky připojil finanční kapitál boj o surovinové zdroje, o vývoz kapitálu, o "sféry vlivu", tj. o sféry pro výnosné transakce, koncese, monopolní zisky apod. a později o hospodářské území vůbec. Když například kolonie evropských mocností zaujímaly v Africe pouhou jednu desetinu území, jak tomu bylo ještě roku 1876, mohla se koloniální politika vyvíjet nemonopolistickým způsobem, dá se říci, "svobodným zabíráním" území. Když však bylo zabráno 9/10 Afriky (roku 1900), když byl rozdělen celý svět, nezbytně nastalo období monopolního ovládání kolonií, a tedy i mimořádně zostřeného boje o dělení a znovurozdělení světa.

Je všeobecně známo, nakolik monopolistický kapitalismus zostřil všechny rozpory kapitalismu. Stačí poukázat na drahotu a na útisk ze strany kartelů. Toto zostření rozporů je nejmocnější hybnou silou v přechodném historickém období, jehož počátek nastal v okamžiku, kdy definitivně zvítězil světový finanční kapitál.

Monopoly, oligarchie, úsilí o nadvládu místo o svobodu, vykořisťování stále většího počtu malých nebo slabých národů nevelkou hrstkou nejbohatších nebo nejsilnějších národů - to všechno vytvořilo ony typické rysy imperialismu, které nás nutí charakterizovat jej jako kapitalismus parazitní nebo zahnívající. Stále plastičtěji vystupuje jako jedna z tendencí imperialismu vytváření "rentiérského státu", státu lichvářského, jehož buržoazie žije stále více z vývozu kapitálu a ze "stříhání kupónů". Bylo by chybou domnívat se, že tato tendence k zahnívání vylučuje rychlý růst kapitalismu: nikoli, jednotlivá průmyslová odvětví, jednotlivé vrstvy buržoazie, jednotlivé země projevují v období imperialismu ve větší nebo menší míře střídavě jednu nebo druhou z těchto dvou tendencí. Celkově se kapitalismus vyvíjí nesrovnatelně rychleji než dříve, avšak tento vývoj se nejenom stává všeobecně nerovnoměrnějším, ale nerovnoměrnost se projevuje také zejména v zahnívání zemí kapitálově nejsilnějších (Anglie).

O rychlosti ekonomického rozvoje Německa píše Riesser, autor studie o německých velkých bankách: "Ne příliš pomalý pokrok předcházejícího období (1848-1870) se má k tempu rozvoje celého hospodářství Německa a zejména německého bankovnictví v nynějším období (1870-1905) přibližně jako rychlost jízdy poštovního dostavníku ze starých zlatých časů k rychlosti dnešního automobilu, který uhání tak rychle, že ohrožuje jak bezstarostně jdoucí chodce, tak i osoby sedící v automobilu." Ale tento finanční kapitál, který tak neobyčejně rychle vzrostl, právě proto, že tak neobyčejně rychle vzrostl, by nebyl proti tomu, aby se přešlo k "pokojnějšímu" ovládání kolonií, které by se daly uchvátit zámožnějšími národy, a to nejen mírovými prostředky. Ve Spojených státech probíhal ekonomický rozvoj v posledních desetiletích ještě rychleji než v Německu, a právě proto se parazitní rysy novodobého amerického kapitalismu projevily zvlášť výrazně. Kromě toho, porovnáme-li například republikánskou americkou buržoazii s monarchistickou buržoazií japonskou nebo německou, ukáže se, že i největší politické rozdíly se v období imperialismu do velmi značné míry stírají ne proto, že by nebyly samy o sobě důležité, nýbrž proto, že ve všech těchto případech jde o buržoazii s vyhraněnými rysy parazitismu.

To, že kapitalisté jednoho z mnoha průmyslových odvětví nebo jedné z mnoha zemí apod. pobírají vysoké monopolní zisky, jim ekonomicky umožňuje korumpovat jednotlivé vrstvy dělníků a dočasně i jejich dost početnou menšinu, a tím je získat na stranu buržoazie daného průmyslového odvětví nebo daného národa proti všem ostatním. Zostřující se antagonismus mezi imperialistickými národy, motivovaný rozdělením světa, tyto snahy ještě zesiluje. Tak vzniká spojitost mezi imperialismem a oportunismem, která se projevila nejdříve a nejzřetelněji v Anglii, protože se zde některé imperialistické rysy vývoje projevily mnohem dříve než v jiných zemích. Někteří publicisté, jako např. L.Martov, rádi ignorují souvislost mezi imperialismem a oportunismem v dělnickém hnutí, ačkoli tato skutečnost dnes zvlášť silně bije do očí, a uvádějí "oficiálně optimistické" (v duchu Kautského a Huysmanse) argumenty: věc nepřátel kapitalismu by byla ztracena, kdyby právě vyspělý kapitalismus vedl k zesílení oportunismu nebo kdyby se právě nejlépe placení dělníci přikláněli k oportunismu apod. Nesmíme se dát zmýlit tímto "optimismem": je to optimismus vůči oportunismu, je to optimismus, jímž má být oportunismus zastřen. Ve skutečnosti mimořádně rychlý a mimořádně nepříjemný rozmach oportunismu není vůbec zárukou jeho trvalého vítězství, právě tak jako rychlé zrání vředu na zdravém organismu může jenom způsobit, že dříve praskne a organismus se ho zbaví. Po této stránce jsou nejnebezpečnější lidé, kteří nechtějí pochopit, že není-li boj proti imperialismu nerozlučně spjat s bojem proti oportunismu, je jen planou a lživou frází.

Ze všeho, co jsme už řekli o ekonomické podstatě imperialismu, vyplývá, že musí být charakterizován jako kapitalismus přechodný, či lépe řečeno, kapitalismus odumírající...

_________________________________________________________________

(154) Článek Karla Kautského Der Imperialismus, který byl otištěn v listu Die Neue Zeit 1914, Jg.32, Bd. 2, No 21, Lenin analyzuje v Sešitech o imperialismu. Hodnotí zde články K.Kautského, činnost kautskistů a vývoj imperialismu a dokazuje, že názory kautskistů na imperialismus jsou maloburžoazní reformismus zastíraný marxismem.

(160) Lenin má na mysli takzvaný "závěrečný protokol", který 7. září 1901 podepsaly imperialistické mocnosti (Anglie, Rakousko-Uhersko, Belgie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Rusko, Nizozemsko, Španělsko a USA) s Čínou po potlačení boxerského povstání v letech 1899-1901. Zahraniční kapitál tím získal nové možnosti pro vykořisťování Číny.

(181) Evropa a revoluce - takto byla nazvána redakční poznámka v 35. čísle listu Volksrecht z 11. února 1916, která reagovala na článek v luzernském šovinistickém listu Vaterland podepsaný I.S...

(220) Der Imperialismus...(viz pozn. 154).

(227) Zwei Schriften zum Umlernen. - "Die Neue Zeit", Stuttgart, 1915, Jg.33, Bd.2, Nr.2, 9. April, S. 33-42...

________________________________________________________________

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >