D.1.3. Demokracie v kapitalismu

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2006

Twitter

Marx, K.: Občanská válka ve Francii

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 17, NPL, Praha 1965, s. 370-373

(370-373) Centralizovaná státní moc se svými všudypřítomnými orgány, vytvořenými podle plánu systematické a hierarchické dělby práce - se stálou armádou, policií, byrokracií, duchovenstvem, soudcovským stavem - pochází z dob absolutní monarchie, kdy sloužila vznikající buržoazní společnosti jako mocná zbraň v boji proti feudalismu. Přesto však její rozvoj stále brzdilo všelijaké středověké haraburdí, vrchnostenské výsady, místní privilegia, městské a cechovní monopoly a provinční předpisy. Obrovské koště francouzské revoluce 18.století smetlo všechny tyto trosky zašlých dob a vyčistilo tak zároveň společenskou půdu od posledních překážek, které stály v cestě nástavbě moderní státní budovy, vztyčené za prvního císařství, jež samo bylo výplodem koaličních válek staré polofeudální Evropy proti moderní Francii. Za dalších režimů byla vláda podřízena parlamentní kontrole, to znamená přímé kontrole majetných tříd, a nejenže se vyvinula ve skleník, v němž bujely obrovské státní dluhy a drtivé daně, nejenže se stala jablkem sváru mezi konkurujícími si frakcemi a dobrodruhy vládnoucích tříd, které na ní neodolatelně vábila úřední moc, příjmy a sinekury, ale nadto se zároveň s ekonomickými změnami společnosti měnil i její politický charakter!

Tou měrou, jak pokrok moderního průmyslu vytvářel, rozšiřoval a prohluboval třídní antagonismus mezi kapitálem a prací, touž měrou dostávala státní moc stále víc charakter národní moci kapitálu nad prací, charakter veřejné síly zorganizované k sociálnímu zotročování, charakter nástroje třídního despotismu. Po každé revoluci, která znamená pokrokovou fázi třídního boje, vystupuje stále otevřeněji ryze potlačovatelský charakter státní moci. Revoluce z roku 1830 přenesla vládu z velkostatkářů na kapitalisty a tím ze vzdálenějších na přímější protivníky dělníků. Buržoazní republikáni, kteří jménem únorové revoluce uchvátili státní moc, použili jí k uspořádání červnových masakrů, aby dokázali dělnické třídě, že "sociální" republika je republika, která zajišťuje její sociální porobení, a aby dokázali roajalisticky smýšlející většině buržoazní a velkostatkářské třídy, že starosti a peněžní výhody vlády mohou klidně přenechat buržoazním "republikánům". Po tom jejich jediném hrdinném činu v červnu nezbylo však buržoazním republikánům než ustoupit z prvních řad do posledních řad strany pořádku - této koalice utvořené ze všech konkurujících si frakcí a klik třídy přivlastňovatelů, které nyní stály v otevřeném antagonismu k třídám vyrábějícím. Nejvhodnější formou jejich společné vlády byla parlamentní republika v čele s Ludvíkem Bonapartem jako prezidentem; byl to režim nezahaleného třídního teroru a záměrného urážení "vile multitude" ["sprostého davu"]. Byla-li, jak řekl Thiers, parlamentní republika státní formou, která je (různé frakce vládnoucí třídy) "nejméně rozdělovala", otevřela zato propast mezi touto třídou a celou masou společnosti mimo její nepočetné řady. Jestliže za dřívějších režimů vnitřní rozkoly této třídy ještě do jisté míry omezovaly státní moc, tu nyní jejím sjednocením tato omezení padla. Ježto hrozilo povstání proletariátu, použila nyní tato třída státní moci bezohledně a drze jako národního nástroje války kapitálu proti práci. Ale její nepřetržité křižácké tažení proti vyrábějícím masám ji nutilo nejen přiznávat výkonné moci stále větší represivní moc, ale také postupně zbavovat svou vlastní parlamentní tvrz - Národní shromáždění - všech jejích obranných prostředků proti výkonné moci. Výkonná moc, zosobněná Bonapartem, jí ukázala dveře...

Režim císařství je nejprostituovanější a zároveň konečnou formou oné státní moci, kterou vznikající buržoazní společnost začala vytvářet jako nástroj svého vlastního osvobození z feudalismu a kterou plně rozvinutá buržoazní společnost přeměnila nakonec v nástroj ujařmení práce kapitálem.

Lenin, V.I.: I. kongres Komunistické internacionály, 2.-6.března 1919

Sebrané spisy. Svazek 37, Svoboda, Praha 1988, s. 521-531

(521-531) 1. Růst revolučního proletářského hnutí ve všech zemích způsobil, že se buržoazie a její agenti v dělnických organizacích křečovitě snaží najít ideově politické argumenty na obranu vlády vykořisťovatelů. Mezi těmito argumenty zaujímá prvořadé místo odsouzení diktatury a obrana demokracie. Lživost a licoměrnost tohoto argumentu, opakovaného v tisícerých variantách v kapitalistickém tisku i na konferenci žluté internacionály v únoru 1919 v Bernu, jsou zřejmé všem, kdo nechtějí zradit základní principy socialismu.

2. Tato argumentace operuje především s pojmy "všeobecná demokracie" a "všeobecná diktatura", aniž klade otázku, o jakou třídu jde. Takové mimotřídní nebo nadtřídní, zdánlivě všelidové pojetí otázky je přímým výsměchem základnímu učení socialismu, zejména teorii třídního boje, jež slovy uznávají, ale ve skutečnosti zapomínají ti socialisté, kteří přešli na stranu buržoazie. Protože v žádné civilizované kapitalistické zemi neexistuje "všeobecná demokracie", nýbrž jen buržoazní demokracie, a také se nejedná o "všeobecnou diktaturu", nýbrž o diktaturu utlačované třídy, tj. proletariátu, nad utlačovateli a vykořisťovateli, tj. nad buržoazií, aby byl překonán odpor, který kladou vykořisťovatelé v boji za svou vládu.

3. Dějiny učí, že žádná utlačovaná třídy nikdy nedosáhla a ani nemohla dosáhnout moci, neprošla-li obdobím diktatury, tj. dobytí politické moci a násilného potlačení nejzuřivějšího a nejzběsilejšího odporu, nezastavujícího se před žádnými zločiny, odporu, který vždy kladli vykořisťovatelé. Buržoazie, jejíž nadvládu nyní obhajují socialisté vystupující proti "všeobecné diktatuře" a horlivě hlásající "všeobecnou demokracii", si dobyla moc ve vyspělých zemích řadou povstání, občanských válek, násilným potlačením králů, feudálních pánů, otrokářů a jejich pokusů o restauraci. Socialisté všech zemí tisíckrát a miliónkrát objasňovali lidu třídní charakter těchto buržoazních revolucí a této buržoazní diktatury ve svých knihách, brožurách, v rezolucích svých sjezdů a ve svých agitačních projevech. Proto nynější obhajoba buržoazní demokracie řečněním o "všeobecné demokracii" a nynější nářky nad diktaturou proletariátu a pokřik proti ní v podobě pokřiku o "všeobecné diktatuře" jsou přímo zradou socialismu, faktickým přechodem na stranu buržoazie, popřením práva proletariátu na vlastní, proletářskou revoluci, obhajobou buržoazního reformismu právě v takové historické chvíli, kdy buržoazní reformismus na celém světě zkrachoval a kdy válka vytvořila revoluční situaci.

4. Všichni socialisté při objasňování třídního charakteru buržoazní civilizace, buržoazní demokracie a buržoazního parlamentarismu vyslovovali myšlenku, kterou s maximální vědeckou přesností formulovali Marx a Engels, totiž že i nejdemokratičtější buržoazní republika není ničím jiným než nástrojem k potlačování dělnické třídy buržoazií, masy pracujících hrstkou kapitalistů. (203) Mezi těmi, kteří dnes křičí proti diktatuře a volají po demokracii, není ani jeden revolucionář, ani jeden marxista, který by se před dělníky nezaklínal a nezapřísahal, že uznává tuto základní pravdu socialismu; avšak nyní, kdy se revoluční proletariát dostává do varu a do pohybu, který směřuje k rozdrcení tohoto potlačovacího nástroje a k dobytí proletářské diktatury, tvrdí tito zrádci socialismu, že prý buržoazie darovala pracujícím "čistou demokracii", že prý se buržoazie zřekla odporu a je ochotna se podrobit většině pracujících, že prý v demokratické republice žádný státní nástroj k potlačování práce kapitálem nebyl a není.

5. Pařížská komuna, na kterou pějí chvalozpěvy všichni, kdož chtějí být považováni za socialisty, neboť vědí, že s ní dělnické masy vřele a upřímně sympatizují, ukázala obzvlášť názorně dějinnou podmíněnost a omezenost buržoazního parlamentarismu a buržoazní demokracie - institucí, které, ač ve srovnání se středověkem nanejvýš pokrokové, nezbytně vyžadují radikální změny v epoše proletářské revoluce. Právě Marx, jenž nejlépe zhodnotil dějinný význam Komuny, ukázal při jejím rozboru vykořisťovatelský charakter buržoazní demokracie a buržoazního parlamentarismu, kdy utlačované třídy získávají jednou za několik let právo rozhodovat, který zástupce majetných tříd bude "zastupovat a potlačovat" ("ver- und zertreten") (204) lid v parlamentě. Právě dnes, kdy se hnutí za sověty [rady] šíří po celém světě a před zraky všech pokračuje v díle Komuny, zapomínají zrádci socialismu na konkrétní zkušenosti a konkrétní lekce Pařížské komuny a opakují staré buržoazní tlachy o "všeobecné demokracii". Komuna nebyla parlamentním zřízením.

6. Význam Komuny je dále v tom, že se pokusila zničit, od základů rozbít buržoazní státní aparát, byrokratický, soudní, vojenský i policejní, a nahradit jej samosprávnou masovou organizací dělníků, v níž nebyla rozdělena zákonodárná a výkonná moc. Všechny současné buržoazně demokratické republiky včetně německé republiky, kterou zrádci socialismu na výsměch pravdě nazývají proletářskou, si tento státní aparát uchovávají. Tak se znovu a znovu zcela názorně potvrzuje, že pokřik na obranu "všeobecné demokracie" je ve skutečnosti obranou buržoazie a jejích vykořisťovatelských privilegií.

7. "Svoboda shromažďování" může být vzata za příklad požadavků "čisté demokracie". Každý uvědomělý dělník, který se neodtrhl od své třídy, okamžitě pochopí, že by bylo absurdní slibovat svobodu shromažďování vykořisťovatelům v takové době a za takové situace, kdy se vykořisťovatelé brání svému svržení a hájí svá privilegia. Když byla buržoazie revoluční, neposkytla ani v Anglii roku 1649, ani ve Francii roku 1793 "svobodu shromažďování" monarchistům a šlechticům, kteří zvali do země cizí vojska a "shromažďovali se", aby podnikali pokusy o restauraci. Jestliže dnešní buržoazie, která se už dávno stala reakční, požaduje na proletariátu předem záruku "svobody shromažďování" pro vykořisťovatele bez ohledu na to, jaký odpor budou kapitalisté klást svému vyvlastnění, dělníci se pokrytectví buržoazie jenom vysmějí.

Na druhé straně dělníci velmi dobře vědí, že "svoboda shromažďování" je i v nejdemokratičtější buržoazní republice prázdnou frází, neboť boháči mají k dispozici všechny nejlepší veřejné i soukromé budovy, mají rovněž dost volného času k pořádání schůzí, a také jim buržoazní mocenský aparát poskytuje ochranu. Městští a vesničtí proletáři a drobní rolníci, tj. obrovská většina obyvatelstva, nemají ani jedno, ani druhé, ani třetí. A dokud je tomu tak, je "rovnost", tj. "čistá demokracie", podvod. K dosažení skutečné rovnosti, ke skutečnému uplatnění demokracie pro pracující, je nutné nejprve vzít vykořisťovatelům všechny veřejné a přepychové soukromé budovy, je nutné nejprve poskytnout pracujícím volný čas a je nutné, aby jeho svobodu shromažďování chránili ozbrojení dělníci, a nikoli šlechtičtí synkové nebo kapitalističtí důstojníci s otupělými vojáky.

Teprve po takové změně můžeme mluvit o svobodě shromažďování a o rovnosti, aniž to bude výsměch dělníkům, pracujícím a chudině. Takovou změnu však nemůže provést nikdo jiný než avantgarda pracujících, proletariát, který vykořisťovatele, buržoazii smete.

8. "Svoboda tisku" je také jedním z hlavních hesel "čisté demokracie". Rovněž tady dělníci vědí, a socialisté všech zemí to miliónkrát přiznali, že tato svoboda je podvod, dokud mají nejlepší tiskárny a největší zásoby papíru kapitalisté a dokud zůstává v moci kapitálu tisk, který se na celém světě projevuje tím výrazněji, tím pronikavěji a tím cyničtěji, čím vyspělejší je demokratismus a republikánské zřízení, jako je tomu např. v Americe. Aby bylo dosaženo skutečné rovnosti a opravdové demokracie pro pracující, pro dělníky a rolníky, je nutné nejprve zabránit kapitálu najímat si autory, kupovat vydavatelství a podplácet tisk, ale k tomu je nezbytné svrhnout jho kapitálu, svrhnout vykořisťovatele a potlačit jejich odpor. Kapitalisté nazývali vždy "svobodou" svobodu bohatých obohacovat se a svobodu dělníků umírat hladem. Svobodou tisku nazývají kapitalisté svobodu bohatých podplácet tisk, svobodu využívat bohatství k vytváření a falšování takzvaného veřejného mínění. Obhájci "čisté demokracie" se tedy ve skutečnosti znovu ukazují jako obhájci nejšpinavějšího a nejprodejnějšího systému vlády bohatých nad hromadnými sdělovacími prostředky, jako podvodníci, kteří klamou lid, kteří jej líbivými, dobře znějícími a skrz naskrz falešnými frázemi odvádějí od dějinného úkolu vysvobodit tisk z područí kapitálu. Skutečnou svobodu a rovnost ztělesní takový společenský řád, který budují komunisté a v němž nebude možné obohacovat se na cizí účet, v němž nebude subjektivní možnost ani přímo, ani nepřímo podřizovat si tisk moci peněz a pro žádného pracujícího (nebo jakkoli početnou skupinu pracujících) tu nebudou překážky, aby měli a uplatňovali rovné právo na používání tiskáren a papíru, patřících společnosti.

9. Dějiny 19. a 20. století nám ukázaly ještě před válkou, co to ona opěvovaná "čistá demokracie" za kapitalismu ve skutečnosti je. Marxisté vždy říkali, že čím vyspělejší a "čistší" je demokracie, tím nezastřenějším, ostřejším a bezohlednějším se stává třídní boj, v tím "čistší" podobě se projevuje útlak kapitálu a diktatura buržoazie. Dreyfusova aféra v republikánské Francii, krvavé masakrování stávkujících dělníků najatými tlupami vyzbrojenými kapitalisty ve svobodné a demokratické americké republice - tyto a tisíce podobných faktů odhalují pravdu, kterou se buržoazie marně snaží skrýt, totiž že i v těch nejdemokratičtějších republikách vládne ve skutečnosti teror a diktatura buržoazie, projevující se otevřeně pokaždé, kdy se vykořisťovatelům začne zdát, že se moc kapitálu otřásá.

10. Imperialistická válka v letech 1914-1918 definitivně odhalila dokonce i zaostalým dělníkům tento skutečný charakter buržoazní demokracie, jaký má dokonce i v těch nejsvobodnějších republikách, jako charakter diktatury buržoazie. Pro obohacení německé nebo anglické skupiny milionářů nebo miliardářů byly pobity desetimilióny lidí a v nejsvobodnějších republikách byla nastolena vojenská diktatura buržoazie. Tato vojenská diktatura přetrvává v zemích Dohody i po porážce Německa. Právě válka pracujícím nejvíce otevřela oči, strhla z buržoazní demokracie falešné pozlátko a ukázala lidem bezuzdnou spekulaci a honbu za ziskem ve válce a v souvislosti s válkou. Ve jménu "svobody a rovnosti" vedla buržoazie tuto válku, ve jménu "svobody a rovnosti" se neslýchaně obohacovali váleční dodavatelé. Žádné úsilí žluté bernské internacionály nezastře před masami vykořisťovatelský charakter buržoazní svobody, buržoazní rovnosti a buržoazní demokracie, který byl nyní v celé své úplnosti odhalen.

11. V nejrozvinutější kapitalistické zemi na evropské pevnině, v Německu, již první měsíce republikánské svobody, kterou přinesla porážka imperialistického Německa, ukázaly německým dělníkům a celému světu skutečnou třídní podstatu buržoazní demokratické republiky. Zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové je událost světodějného významu nejen proto, že tragicky zahynuli nejlepší lidé a vůdcové skutečně proletářské, Komunistické internacionály, nýbrž i proto, že byla definitivně odhalena třídní podstata vyspělého evropského - a bez nadsázky můžeme říct: ve světovém měřítku vyspělého - státu. Jestliže zatčené, tj. ty, které státní moc vzala pod svou ochranu, mohli za vlády sociálpatriotů důstojníci a kapitalisté beztrestně zavraždit, pak je demokratická republika, v níž je něco takového možné, diktaturou buržoazie. Lidé, kteří vyjadřují své pobouření nad zavražděním Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, ale nechápou tuto pravdu, prozrazují tím jen buď svou tupost, nebo své pokrytectví. "Svoboda" v jedné z nejsvobodnějších a nejvyspělejších republik světa, v německé republice, je svoboda beztrestně vraždit zatčené vůdce proletariátu. A nemůže tomu být jinak, dokud se udržuje kapitalismus, neboť vývoj demokratismu neotupuje, nýbrž zostřuje třídní boj, který působením všech výsledků a vlivů války i jejích následků dosáhl bodu varu.

V celém civilizovaném světě jsou nyní bolševici vypovídáni, perzekvováni a žalářováni, jako např. v jedné z nejsvobodnějších buržoazních republik ve Švýcarsku; v Americe jsou pořádány na bolševiky pogromy apod. Z hlediska "všeobecné demokracie" nebo "čisté demokracie" je přímo směšné, že vyspělé, civilizované, demokratické, po zuby ozbrojené státy se bojí přítomnosti několika desítek lidí ze zaostalého, hladového a rozvráceného Ruska, které buržoazní tisk v desetimiliónech výtisků nazývá barbarským, zločinným atd. Je jasné, že společenské poměry, které mohly zplodit takový křiklavý rozpor, jsou ve skutečnosti diktaturou buržoazie.

12. Za takové situace je diktatura proletariátu jako prostředek k svržení vykořisťovatelů a potlačení jejich odporu nejen plně oprávněná, nýbrž i absolutně nezbytná pro všechny pracující jako jediná záštita proti diktatuře buržoazie, jež vedla k válce a nové války připravuje.

To hlavní, co nechápou socialisté a co způsobuje jejich teoretickou krátkozrakost, co je vrhá do zajetí buržoazních předsudků a vede k jejich politické zradě na proletariátu, je skutečnost, že v kapitalistické společnosti při jakémkoli vážnějším zostření třídního boje, jež je této společnosti vlastní v samé její podstatě, nemůže být třetí cesta: je tu buď diktatura buržoazie, nebo diktatura proletariátu. Všechny sny o nějaké třetí cestě jsou reakční maloburžoazní lamentací. To dosvědčují také zkušenosti z více než stoletého vývoje buržoazní demokracie a dělnického hnutí ve všech vyspělých zemích a zejména zkušenosti z posledních pěti let. To potvrzuje rovněž celá politicko ekonomická věda, celý obsah marxismu, objasňujícího ekonomickou nevyhnutelnost diktatury buržoazie za zbožního hospodářství, kterou nemůže odstranit nikdo jiný než třída, kterou sám vývoj kapitalismu podporuje, rozmnožuje, sjednocuje a posiluje, tj. třída proletářů.

13. Další teoretickou a politickou chybou socialistů je jejich nepochopení skutečnosti, že od zárodků demokracie objevující se poprvé ve starověku se její formy v průběhu tisíciletí nevyhnutelně střídaly, tak jak jedna vládnoucí třída střídala druhou. V řeckých starověkých republikách, ve středověkých městech a ve vyspělých kapitalistických zemích má demokracie různé formy a v různé míře je uplatňována. Bylo by zhola nesmyslné se domnívat, že k nejhlubší revoluci v dějinách lidstva, k přechodu moci od menšiny vykořisťovatelů k většině vykořisťovaných, uskutečňujícímu se poprvé na světě, může dojít ve starém rámci staré, buržoazní, parlamentní demokracie, že se může odbýt bez drastických zlomů, bez vytvoření nových forem demokracie a nových institucí, které ztělesňují nové podmínky jejího uplatnění atd.

14. Diktatura proletariátu má s diktaturou jiných tříd shodný rys v tom, že je jako každá jiná diktatura vyvolána nutností potlačit násilím odpor třídy, která ztrácí politickou nadvládu. Základní rozdíl mezi diktaturou proletariátu a diktaturou ostatních tříd - diktaturou statkářů ve středověku, diktaturou buržoazie ve všech civilizovaných kapitalistických zemích - spočívá v tom, že diktatura statkářů i diktatura buržoazie byla násilným potlačováním odporu obrovské většiny obyvatelstva, totiž pracujících. Naproti tomu diktatura proletariátu je násilným potlačováním odporu vykořisťovatelů, tj. nepatrné menšiny obyvatelstva, statkářů a kapitalistů.

Z toho opět vyplývá, že diktatura proletariátu musí nevyhnutelně přinést nejenom změnu demokratických forem a institucí, všeobecně řečeno, nýbrž právě takovou jejich změnu, která umožní masám utlačovaným kapitalismem, pracujícím třídám, tak široce v praxi uplatňovat demokratismus, jak to dosud nemá ve světě obdoby.

A vskutku, forma diktatury proletariátu, která již byla fakticky vytvořena, tj. sovětská moc v Rusku, Rätesystem v Německu, Shop Stewards Committees a jiné obdobné instituce sovětského typu v dalších zemích, všechny tyto formy obsahují a přinášejí právě pracujícím třídám, tj. obrovské většině obyvatelstva, takovou faktickou možnost využití demokratických práv a svobod, jaká dosud nikdy neexistovala ani přibližně i v těch nejlepších a nejdemokratičtějších buržoazních republikách.

Podstata sovětské moci tkví v tom, že stálým a jediným základem veškeré státní moci, celého státního aparátu je masová organizace právě oněch tříd, které utlačoval kapitalismus, tj. dělníků a poloproletářů (rolníků, kteří nevykořisťují cizí práci a pravidelně jsou nuceni prodávat alespoň část své pracovní síly). Právě ty masy, které byly i v těch nejdemokratičtějších buržoazních republikách sice podle zákona rovnoprávné, avšak ve skutečnosti tisícerými způsoby a úskoky vylučované z účasti na politickém životě a zbavované možnosti využívat demokratická práva a svobody, jsou nyní zapojovány do trvalé a nutné a přitom rozhodující účasti na demokratické správě státu.

15. Rovnost občanů bez rozdílu pohlaví, náboženství, rasy a národnosti, kterou buržoazní demokracie vždy a všude slibovala, ale nikde neuskutečnila a v důsledku nadvlády kapitalismu ani uskutečnit nemohla, realizuje sovětská moc neboli diktatura proletariátu ihned a plně, neboť učinit to může jedině vláda dělníků, kteří nejsou zainteresováni na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na boji za jejich rozdělení a znovurozdělení.

16. Stará, tj. buržoazní demokracie a parlamentarismus byly uspořádány tak, že právě masy pracujících byly nejvíc izolovány od správního aparátu. Sovětská moc, tj. diktatura proletariátu, je naopak uspořádána tak, aby masy pracujících správnímu aparátu přiblížila. Témuž cíli slouží sloučení zákonodárné a výkonné moci za sovětské organizace státu a nahrazení územních volebních obvodů výrobními jednotkami, jako jsou závod a továrna.

17. Vojsko bylo potlačovacím aparátem nejen za monarchie. Zůstalo jím i ve všech buržoazních, dokonce i v těch nejdemokratičtějších republikách. Pouze sovětská moc jako stálá státní organizace právě těch tříd, jež byly dříve utlačovány kapitalismem, je s to odstranit podřízení vojska buržoaznímu velení a dosáhnout toho, že vojsko opravdu splyne s proletariátem, je s to skutečně ozbrojit proletariát a odzbrojit buržoazii, bez čehož nemůže socialismus zvítězit.

18. Sovětská organizace státu je přizpůsobena vedoucí úloze proletariátu jako třídy, kterou kapitalismus nejvíce zkoncentroval a uvědomil. Zkušenosti všech revolucí a všech hnutí utlačovaných tříd, zkušenosti celosvětového socialistického hnutí nás učí, že jedině proletariát je s to sjednotit a vést za sebou rozptýlené a zaostalé vrstvy pracujícího a vykořisťovaného obyvatelstva.

19. Jedině sovětská organizace státu je s to skutečně rázem rozbít a definitivně zničit starý, tj. buržoazní, byrokratický a soudní aparát, který byl za kapitalismu zachován a nezbytně musel být zachován i v těch nejdemokratičtějších republikách a který byl přitom fakticky největší překážkou uplatnění demokratismu pro dělníky a pracující lid. Pařížská komuna udělala na této cestě první světodějný krok, sovětská moc druhý.

20. Odstranění státní moci je cíl, který si vytkli všichni socialisté, Marx mezi nimi a v jejich čele. Bez dosažení tohoto cíle je skutečný demokratismus, tj. rovnost a svoboda, neuskutečnitelný. K tomuto cíli však vede prakticky jedině sovětská čili proletářská demokracie, neboť trvalým a nutným zapojováním masových organizací pracujících do správy státu neprodleně začíná připravovat úplné odumření jakéhokoli státu.

(203) Viz B.Engels, Úvod k Marxově práci Občanská válka ve Francii (K.Marx, B.Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 225-236).

(204) Viz K.Marx, Občanská válka ve Francii (K.Marx, B.Engels, Spisy 17, Praha 1965, s. 349-402).

_________________________________________________________________

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >