D.1.2. Produktivní práce a třídy

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2006

Twitter

Marx K.: Teorie o nadhodnotě (čtvrtý díl "Kapitálu")

I. SNPL, Praha 1958, s. 397-422

(397-422) Viděli jsme nejen, jak kapitál vyrábí, ale též jak je sám vyráběn a jak vychází jako podstatně změněný vztah z výrobního procesu, v němž se rozvíjí. (146)

Z jedné strany kapitál přetváří způsob výroby a z druhé strany tato přetvořená forma způsobu výroby a tento zvláštní stupeň rozvoje materiálních produktivních sil jsou základem a podmínkou samého kapitálu, předpokladem jeho vlastního formování.

Protože živá práce je - v důsledku směny mezi kapitálem a dělníkem - vtělena do kapitálu a od prvního okamžiku pracovního procesu vystupuje jako činnost, která náleží kapitálu, jeví se všechny produktivní síly společenské práce jako produktivní síly kapitálu, podobně jako se všeobecná společenská forma práce jeví v penězích jako vlastnost nějaké věci. Stejně tak i produktivní síla společenské práce a její zvláštní formy se nyní jeví jako produktivní síly a formy kapitálu, tj. zpředmětněné práce, věcných podmínek práce, které jako takováto osamostatněná podoba stojí proti živé práci zosobněny v kapitalistovi. Setkáváme se tu opět s takovým převráceným vztahem, který jsme už při zkoumání peněz označili za fetišismus. (147)

Sám kapitalista je vládcem jen jako personifikace kapitálu. (V italském účetnictví se tato jeho úloha kapitalisty, personifikovaného kapitálu, stále staví proti němu jako pouhé osobě, která je jen soukromým spotřebitelem a dlužníkem svého vlastního kapitálu.)

Produktivita kapitálu záleží - dokonce přihlížíme-li jen k formálnímu podřízení práce kapitálu - především v přinucení k nadpráci, k většímu množství práce, než je nutné ke krytí bezprostřední potřeby. Toto přinucení má kapitalistický výrobní způsob společné s dřívějšími výrobními způsoby, ale kapitalismus je uplatňuje způsobem, jenž je pro výrobu příznivější.

I když pozorujeme jen tento pouze formální vztah - všeobecnou formu kapitalistické výroby, která je společná jejímu méně vyvinutému i rozvinutějšímu způsobu - dokonce i v tomto případě nejsou výrobní prostředky, věcné podmínky práce - pracovní předměty, pracovní prostředky (i životní prostředky) podřízeny dělníkovi, nýbrž dělník je podřízen jim. Dělník nepoužívá jich, nýbrž ony používají jeho. A tím jsou kapitálem. Kapitál používá práce. Nejsou prostředky pro dělníka, aby vyráběl výrobky, ať už ve formě bezprostředních existenčních prostředků nebo ve formě prostředků směny, ve formě zboží. Naopak, dělník je takovýmto prostředkem pro ně, jednak aby si uchovávaly svou hodnotu, jednak aby ji zhodnocovaly, tj. zvětšovaly, aby do sebe vsávaly nadpráci.

Tento vztah je už ve své prosté formě převráceným vztahem, zosobněním věci a zvěcněním osoby tuto formu odlišuje od všech předchozích forem právě to, že kapitalista neovládá dělníka z titulu nějaké osobní vlastnosti, ale jen proto, že je "kapitálem". Jeho panství je pouze panstvím zpředmětněné práce nad živou prací, panstvím dělníkova produktu nad samým dělníkem.

Tento vztah se však stává ještě složitějším a zdánlivě tajemnějším tím, že s vývojem specificky kapitalistického výrobního způsobu proti dělníkovi vystupují a stavějí se proti němu jako "kapitál" nejen tyto bezprostředně materiální věci (které jsou všechny produkty práce; vzato z hlediska užitné hodnoty jsou jakožto produkty práce věcnými podmínkami práce, vzato z hlediska směnné hodnoty jsou zpředmětněnou všeobecnou pracovní dobou čili penězi); rovněž i formy společensky rozvinuté práce - kooperace, manufaktura (jako forma dělby práce), továrna (jako forma společenské práce organizované na materiální základně strojů) - se jeví jako formy vývoje kapitálu, a proto i produktivní síly práce, které se vyvinuly z těchto forem společenské práce, a v důsledku toho i věda a přírodní síly vystupují jako produktivní síly kapitálu. A skutečně, spojení týchž druhů práce v kooperaci, kombinace různých druhů práce při dělbě práce, používání přírodních sil a vědy jako produktů práce ve strojové výrobě - to všechno vystupuje proti jednotlivým dělníkům jako něco cizího, jako něco věcného, jako pouhá forma existence pracovních prostředků, které jsou na nich nezávislé a které je ovládají - podobně jako samy tyto pracovní prostředky vystupují proti dělníkům ve své prosté, viditelné podobě materiálu, nástrojů atd. jako funkce kapitálu a v důsledku toho i kapitalisty.

Společenské formy vlastní práce dělníků - nebo formy jejich vlastní společenské práce - jsou vztahy, které se vytvořily naprosto nezávisle na jednotlivých dělnících; dělníci, kteří jsou podřízeni kapitálu, stávají se prvky těchto společenských výtvorů, ale tyto společenské výtvory jim nepatří. Tyto společenské výtvory vystupují proti dělníkům jako podoby samého kapitálu, jako kombinace, které - na rozdíl od izolované pracovní síly každého z těchto jednotlivých dělníků - náleží kapitálu, vznikají z něho - a jsou k němu přivtěleny. A to nabývá tím reálnější formy, čím víc se z jedné strany sama pracovní síla dělníků těmito formami pozměňuje, takže ve své samostatné formě, tj. mimo tuto kapitalistickou společnost, se stává bezmocnou a její samostatná výrobní schopnost se úplně podlamuje, a z druhé strany, čím víc se s rozvojem strojové výroby ukazuje, že podmínky práce i po technologické stránce práci ovládají a zároveň ji nahrazují, potlačují, činí ji v jejích samostatných formách zbytečnou.

V tomto procesu, v němž společenské rysy práce dělníků vystupují proti nim jako něco v určitém smyslu kapitalizovaného (tak například při strojové výrobě vystupují viditelné produkty práce jako vládcové nad prací), dochází ovšem k témuž zjevu i pokud jde o přírodní síly a vědu, která je produktem všeobecného dějinného vývoje v jeho abstraktní kvintesenci: síly přírody a vědy vystupují proti dělníkům jako síly kapitálu. Věda a její použití se fakticky oddělují od zručnosti a znalosti jednotlivého dělníka - a ačkoli jsou, zkoumáme-li jejich zdroj, opět produktem práce - jeví se všude, kde vstupují do pracovního procesu, jako by byly součástí kapitálu. Kapitalista, který používá stroje, nemusí stroji rozumět. (Viz Ura.) (148) Ale ve stroji vystupuje jako kapitál proti dělníkům sama realizovaná věda. A vskutku všechno toto používání vědy, přírodních sil a velkého množství produktů práce, které se zakládá na společenské práci, vystupuje jen jako prostředek vykořisťování práce, jako prostředek přivlastňování nadpráce, a proto jako síla patřící kapitálu stojící proti práci. Kapitál ovšem používá všech těchto prostředků jen k tomu, aby vykořisťoval práci; aby však vykořisťoval práci, musí jich používat v procesu výroby. A tak se jeví rozvoj společenských produktivních sil práce a podmínky tohoto rozvoje jako čin kapitálu, k němuž dochází nejen bez účasti jednotlivého dělníka, ale i přímo proti němu.

Sám kapitál má dvojaký charakter, protože se skládá ze zboží:

1. Směnná hodnota (peníze); ale to je zhodnocující se hodnota, hodnota, která - díky tomu, že je hodnotou - vytváří hodnotu, vzrůstá jako hodnota, dostává přírůstek. Tento vzrůst hodnoty se redukuje na směnu daného množství zpředmětněné práce za větší množství živé práce.

2. Užitná hodnota; zde se kapitál jeví z hlediska těch zvláštních vztahů, jimiž se vyznačuje v pracovním procesu. Ale právě zde kapitál nezůstává prostě pracovním předmětem, pracovním prostředkem, kterému přináleží jen práce, kterou si přivtělil; současně s prací si kapitál přivtělil i společenské kombinace práce a těmto kombinacím odpovídající stupeň vývoje pracovních prostředků. Kapitalistická výroba prvně rozvíjí ve velkém měřítku jak věcné, tak i subjektivní podmínky pracovního procesu, odtrhává je od jednotlivého samostatného dělníka, rozvíjí je však jako síly, které jednotlivého dělníka ovládají a které jsou mu cizí.

Tak se stává kapitál velmi mystickou bytostí. (149)

Kapitál je tedy produktivní: 1. jako síla, která přinucuje k nadpráci; 2. jako síla, která do sebe vsává a přivlastňuje si (personifikuje v sobě) produktivní síly společenské práce a všeobecné společenské produktivní síly, například vědy.

Je tu otázka: Jak nebo čím se jeví práce vůči kapitálu jako produktivní, proč proti němu vystupuje jako produktivní práce, když produktivní síly práce přešly do kapitálu a tutéž produktivní sílu nelze počítat dvakrát - jednou jako produktivní sílu práce a podruhé jako produktivní sílu kapitálu?

Jen buržoazní omezenost, která považuje kapitalistické formy výroby za absolutní formy výroby - a proto za věčné formy výroby - může směšovat otázku, co je produktivní práce ze stanoviska kapitálu, s otázkou, která práce je vůbec produktivní, čili co je produktivní práce vůbec; proto také může považovat za projev velké moudrosti, když odpoví, že každá práce, která vůbec něco produkuje, má vůbec nějaký výsledek, je eo ipso (právě proto) produktivní prací.

[Za prvé:] Produktivní je jedině práce, která se přímo přeměňuje v kapitál, tj. jedině práce, která dělá variabilní kapitál variabilní veličinou a proto též celý kapitál C rovným C + 1 (150). Rovná-li se variabilní kapitál před svou směnou za práci x, takže máme rovnici y = x, pak produktivní prací je práce, která přeměňuje x v x + h a rovnici y - x v y = x + h. To je první bod, který je třeba vysvětlit. Jde o práci, která vytváří nadhodnotu, tudíž projevuje se jako kapitál, jako zhodnocující se hodnota.

Za druhé: Společenské a všeobecné produktivní síly práce vystupují jako produktivní síly kapitálu; avšak tyto produktivní síly se týkají jen pracovního procesu, týkají se jen užitné hodnoty. Jeví se jako vlastnosti, které náleží kapitálu jako věci, jeví se jako jeho užitná hodnota. Směnné hodnoty se bezprostředně netýkají. Pracuje-li sto dělníků společně nebo každý z tohoto sta dělníků samostatně, hodnota jejich produktu se rovná stu pracovních dní, nezávisle na tom, zračí-li se tyto dny v malém nebo velkém množství produktů; jinými slovy, hodnota této masy produktů nezávisí na produktivitě práce.

Různá produktivita práce má vliv na směnnou hodnotu jen v jednom směru.

Jestliže se například produktivita práce rozvíjí v některém jednotlivém výrobním odvětví - jestliže např. tkaní na mechanických stavech, místo na ručních stavech, už přestává být výjimečným a jestliže zhotovení jednoho lokte na mechanickém stavu vyžaduje jen poloviční dobu ve srovnání s tkaním na ručním stavu, pak 12 hodin ručního tkalce nepředstavuje již hodnotu 12 hodin, nýbrž 6 hodin, protože nutná pracovní doba se nyní zkrátila na 6 hodin. 12 hodin ručního tkalce se rovná už jen 6 hodinám společenské pracovní doby, ačkoli tento tkadlec pracuje 12 hodin jako dříve.

Ale o tom zde nemluvíme. Vezmeme-li si však jiné výrobní odvětví, například sazečství, kde se ještě nepoužívá strojů, pak 12 hodin práce v tomto odvětví vyrobí přesně tolik hodnoty jako v takových výrobních odvětvích, kde stroje atd. dosáhly nejvyššího stupně rozvoje. Jako tvůrkyně hodnoty zůstává tedy práce vždy jen prací jednotlivého dělníka, je jen vyjádřena v podobě všeobecné práce. Proto produktivní práce - jako práce vyrábějící hodnotu - stojí proti kapitálu vždy jako práce jednotlivé pracovní síly, jako práce jednotlivého dělníka, ať už tito dělníci ve výrobním procesu vstupují do jakýchkoli společenských kombinací. To znamená, že zatímco kapitál představuje proti dělníkovi společenskou produktivní sílu práce, produktivní síla dělníka představuje proti kapitálu vždy jen práci jednotlivého dělníka.

Za třetí: Jestliže se jeví jako přirozená vlastnost kapitálu - tj. vlastnost vyvěrající z jeho užitné hodnoty - vynucovat nadpráci a přivlastňovat si společenské produktivní síly práce, jeví se naopak jako přirozená vlastnost práce projevovat své vlastní společenské produktivní síly jako produktivní síly kapitálu a svůj vlastní nadvýrobek jako nadhodnotu vyrobenou kapitálem, jako sebezhodnocování kapitálu.

Tyto tři body je třeba nyní rozvinout a vyvodit z toho rozdíl mezi produktivní a neproduktivní prací.

K bodu 1. Produktivita kapitálu záleží v tom, že kapitál staví proti sobě práci jako námezdní práci, a produktivita práce záleží v tom, že práce staví proti sobě pracovní prostředky jako kapitál.

Viděli jsme, že peníze se přeměňují v kapitál, tj. že určitá směnná hodnota se přeměňuje v zhodnocující se směnnou hodnotu, v hodnotu plus nadhodnotu tím, že část této směnné hodnoty se přeměňuje v taková zboží, která slouží práci jako pracovní prostředky (suroviny, nástroje, zkrátka věcné podmínky práce), a jiné části se používá ke koupi pracovní síly. Přesto však tato první směna mezi penězi a pracovní silou čili pouhá koupě pracovní síly nepřeměňuje peníze v kapitál. Tato koupě přeměňuje používanou pracovní sílu na určitou dobu v součást kapitálu; jinými slovy, určité množství živé práce se stává jednou z forem bytí samého kapitálu, takřka jeho entelechií.

V skutečném výrobním procesu se živá práce přeměňuje v kapitál tím, že na jedné straně reprodukuje mzdy - tedy hodnotu variabilního kapitálu - a na druhé straně vytváří nadhodnotu; výsledkem tohoto procesu přeměny je, že celá peněžní suma se přeměňuje v kapitál, ačkoli ta její část, která bezprostředně funguje jako variabilní, se vydává jen za mzdu. Jestliže se předtím hodnota rovnala c + v, nyní se rovná c + (v + x), což je totéž jako (c + v) + x (151); jinými slovy, původní peněžní suma, původní veličina hodnoty se v pracovním procesu zhodnotila, projevila se jako hodnota, která se sama zároveň uchovává a zvětšuje.

V skutečném výrobním procesu se práce realiter [reálně] přeměňuje v kapitál, ale tato přeměna je podmíněna původní směnou peněz za pracovní sílu. Teprve touto bezprostřední přeměnou práce v zpředmětněnou práci, která nepatří dělníkovi, ale kapitalistovi, přeměňují se i peníze v kapitál, v tom i ta část peněz, která nabyla formy výrobních prostředků, pracovních podmínek. Do té doby jsou peníze kapitálem jen "o sobě" [an sich] lhostejno, zda existují ve své vlastní formě nebo ve formě zboží (produktů), jež ve své naturální formě mohou sloužit jako výrobní prostředky k výrobě nových zboží.

Jen tento určitý vztah k práci přeměňuje peníze nebo zboží v kapitál, a jen práce, která tímto svým vztahem k výrobním podmínkám - jemuž odpovídá určitý charakter vztahů v skutečném výrobním procesu - přeměňuje peníze nebo zboží v kapitál, je produktivní prací; jinými slovy, produktivní je jen taková práce, která uchovává a zvětšuje hodnotu zpředmětněné práce, která se osamostatnila od pracovní síly a stojí proti ní. Produktivní práce je jen zkrácený výraz pro celý vztah a způsob, v němž pracovní síla figuruje v kapitalistickém výrobním procesu. Rozlišování mezi produktivní prací a jinými druhy práce je však nanejvýš důležité, protože vyjadřuje právě tu zvláštní formu práce, na níž se zakládá celý kapitalistický výrobní způsob i sám kapitál.

Produktivní práce je tedy - v systému kapitalistické výroby - taková práce, která vyrábí pro toho, kdo jí používá, nadhodnotu, čili taková práce, která přeměňuje objektivní podmínky práce v kapitál a jejich majitele v kapitalistu; je to tedy práce, která vyrábí svůj vlastní produkt jako kapitál.

Mluvíme-li tedy o produktivní práci, mluvíme o společensky určité práci, o práci, která v sobě zahrnuje zcela určitý vztah mezi kupcem a prodavačem práce.

Ačkoli se peníze, které jsou v rukou kupce pracovní síly (nebo zboží, která jsou v jeho rukou jako výrobní prostředky a životní prostředky pro dělníka), stávají kapitálem teprve uvedeným procesem, v němž se přeměňuje v kapitál - před vstupem do tohoto procesu ještě nejsou kapitálem, kapitálem se mají teprve stát - přece jsou "o sobě" [an sich] kapitálem. Jsou jím proto, že proti pracovní síle stojí jako něco samostatného a že právě tak stojí proti nim i pracovní síla; je tu vztah, který podmiňuje a zajišťuje směnu za pracovní sílu a po ní následující proces skutečné přeměny práce v kapitál. Od samého počátku mají vůči dělníkům takové společenské určení, které z nich činí kapitál a dává jim vládu nad prací. Jsou tedy předpokladem práce, stojí vůči ní jako kapitál.

Jako produktivní práci lze tedy označit takovou práci, která se přímo směňuje za peníze jako kapitál, čili - což je jen zkráceným vyjádřením téhož - takovou práci, která se bezprostředně směňuje za kapitál, tj. za peníze, které jsou "o sobě" [an sich] kapitálem, které jsou určeny k tomu, aby fungovaly jako kapitál, jinými slovy, které vystupují vůči pracovní síle jako kapitál. Výraz "práce, která se bezprostředně směňuje za kapitál" zahrnuje, že práce se směňuje za peníze jako kapitál a že je actu [skutečně] přeměňuje v kapitál. Pokud jde o určení "bezprostřednosti", bude ihned blíže vysvětleno.

Produktivní práce je tedy taková práce, která pro dělníka reprodukuje pouze předem určenou hodnotu jeho pracovní síly, ale jako hodnototvorná činnost zhodnocuje kapitál; jinými slovy, je to taková práce, která staví hodnoty, které vytvořila, proti dělníkovi jako kapitál...

Jak jsme viděli při zkoumání výrobního procesu (152), je při směně mezi kapitálem a prací třeba rozlišovat dva podstatné rozdílné, i když vzájemně se podmiňující momenty.

Za prvé: První směna mezi prací a kapitálem je formální proces, v němž kapitál figuruje jako peníze a pracovní síla jako zboží. K prodeji pracovní síly dochází ideálně čili právnicky v tomto prvním procesu, ačkoli práce se platí teprve potom, když je vykonána, tj. na konci dne, na konci týdne atd. To nic nemění na této transakci, kterou se pracovní síla prodává. Bezprostředně se tu však neprodává zboží, v němž je práce už realizována, nýbrž upotřebení pracovní síly, tedy fakticky sama práce, protože upotřebení pracovní síly je její činnost, práce. Nejde tu tedy o směnu práce za práci prostřednictvím směny zboží za zboží. Jestliže A prodá boty B, oba směňují práci: jeden z nich zpředmětněnou v botách, druhý práci zpředmětněnou v penězích. Ale zde se směňuje na jedné straně zpředmětněná práce ve své všeobecně společenské formě, tj. jako peníze, a na druhé straně práce existující ještě jen jako pracovní síla; předmětem koupě a prodeje je upotřebení této pracovní síly, tj. sama práce, ačkoli hodnota prodávaného zboží nepředstavuje hodnotu práce (iracionální výraz), ale hodnotu pracovní síly. Dochází tu tedy k bezprostřední směně mezi zpředmětněnou prací a pracovní silou, která de facto [ve skutečnosti] není ničím jiným než živou prací, tj. dochází tu ke směně mezi zpředmětněnou a živou prací. Mzda - hodnota pracovní síly - se tu proto zračí, jak bylo rozvedeno výše, jako bezprostřední kupní cena, jako cena práce. (153)

Při tomto prvním momentu je vztah mezi dělníkem a kapitalistou vztahem mezi prodavačem a kupcem zboží. Kapitalista platí hodnotu pracovní síly, tj. hodnotu zboží, které kupuje.

Přitom se však pracovní síla kupuje jen proto, že množství práce, kterou může vykonat a kterou se zavazuje vykonat, je větší než množství práce, které je nutné k reprodukci pracovní síly; proto se také práce, kterou pracovní síla koná, zračí ve vyšší hodnotě, než je hodnota pracovní síly.

Za druhé: Druhý moment směny mezi kapitálem a prací nemá s prvním ve skutečnosti nic společného - přísně vzato, není vůbec směnou.

Při prvním momentu dochází k směně peněz a zboží, k směně ekvivalentů; dělník a kapitalista stojí proti sobě jen jako majitelé zboží. Směňují se ekvivalenty. (To znamená, že na daném vztahu nic nemění to, kdy k této směně fakticky dochází; je-li cena práce nižší nebo vyšší než hodnota pracovní síly, nebo rovná-li se jí, to na charakteru této transakce nic nemění. Může k ní tedy dojít podle všeobecného zákona směny zboží.)

Při druhém momentu nedochází vůbec k žádné směně. Majitel peněz už není kupcem zboží a dělník už není prodavačem zboží. Majitel peněz funguje nyní jako kapitalista. Spotřebovává zboží, které koupil, a dělník dodává toto zboží, protože upotřebení jeho pracovní síly není nic jiného než jeho práce. Předchozí transakcí se práce stala částí věcného bohatství. Dělník vykonává tuto práci, ale tato práce patří kapitálu a je nadále jen funkcí kapitálu. Provádí se proto přímo pod kontrolou a řízením kapitálu; a produkt, v němž se tato práce zpředmětňuje, představuje novou formu, v níž kapitál vystupuje, čili přesněji, v níž se actu [skutečně] jako kapitál realizuje. V tomto procesu se tedy práce přímo zpředmětňuje, bezprostředně se přeměňuje v kapitál, když už se předtím, první transakcí, formálně stala součástí kapitálu. Přitom množství práce, které se tu přeměňuje v kapitál, je větší než množství kapitálu, které bylo předtím vydáno na koupi pracovní síly. V tomto procesu se přivlastňuje určitá část nezaplacené práce a jedině tím se peníze přeměňují v kapitál.

Ačkoli tu ve skutečnosti nedochází k směně, přece (nepřihlížíme-li k zprostředkujícím článkům) vidíme, že se v tomto procesu - shrneme-li oba momenty - směnilo určité množství zpředmětněné práce za větší množství živé práce. Ve výsledku celého procesu se to zračí tak, že práce, která se zpředmětní ve svém produktu, je větší než práce, která je zpředmětněna v pracovní síle, a proto je větší než zpředmětněná práce, kterou dostane dělník ve mzdě; jinými slovy: skutečným výsledkem procesu je, že kapitalista dostává zpět nejen tu část kapitálu, kterou vynaložil na mzdu, ale že dostává ještě nadhodnotu, která ho nic nestojí. Bezprostřední směna práce za kapitál zde znamená: 1. bezprostřední přeměnu práce v kapitál, ve věcnou součást kapitálu, přeměnu, která se uskutečňuje ve výrobním procesu; 2. směnu určitého množství zpředmětněné práce za totéž množství živé práce plus dodatečné množství živé práce, které si přivlastňuje bez směny. Formulace, že "produktivní práce je taková práce, která se bezprostředně směňuje za kapitál", zahrnuje všechny uvedené momenty a je jen odvozenou formulací toho, že je to práce, která přeměňuje peníze v kapitál, práce, která se směňuje za výrobní podmínky jako za kapitál, nevystupuje tedy v žádném případě vůči těmto výrobním podmínkám jako vůči pouhým výrobním podmínkám, nevystupuje jako pouhá práce, jako práce bez specifické společenské určenosti.

To zahrnuje: 1. vzájemný vztah mezi penězi a pracovní silou jako vztah mezi zbožími, koupi a prodej, k nimž dochází mezi majitelem peněz a majitelem pracovní síly; 2. přímé podřízení práce kapitálu; 3. reálnou přeměnu práce v kapitál, k níž dochází ve výrobním procesu, nebo, což je totéž, tvorbu nadhodnoty pro kapitál. Dochází k dvojí směně mezi prací a kapitálem. První směna vyjadřuje pouze koupi pracovní síly a tedy - máme-li na zřeteli skutečný výsledek - koupi práce, a proto i jejího produktu. Druhá směna vyjadřuje přímou přeměnu živé práce v kapitál čili její zpředmětnění jako realizaci kapitálu...

Výsledkem kapitalistického výrobního procesu není ani pouhý produkt (užitná hodnota), ani zboží, tj. užitná hodnota, která má určitou směnnou hodnotu. Jeho výsledkem, jeho produktem je vytvoření nadhodnoty pro kapitál a proto faktická přeměna peněz nebo zboží v kapitál, zatímco před výrobním procesem byly tyto peníze a toto zboží kapitálem jen ve smyslu své intence, jen "o sobě" [an sich], jen co do svého určení. Ve výrobním procesu se vsává víc práce, než se kupuje, a toto vsávání, přivlastňování cizí nezaplacené práce, ke kterému dochází ve výrobním procesu, je bezprostředním cílem kapitalistického výrobního procesu; vždyť to, co chce kapitál jako kapitál (a proto i kapitalista jako kapitalista) vyrábět, není užitná hodnota k bezprostřední vlastní spotřebě ani zboží, které by se nejdříve přeměnilo v peníze a potom v užitnou hodnotu. Jeho cílem je obohacení, zhodnocení hodnoty, její zvětšení, tj. uchování staré hodnoty a vytvoření nadhodnoty. A tento specifický produkt kapitalistického výrobního procesu získává kapitál jen směnou za práci, která se proto nazývá produktivní prací.

Aby práce vyráběla zboží, musí být užitečnou prací, musí vyrábět užitnou hodnotu, musí se zračit v užitné hodnotě. A jedině práce, která se zračí ve zboží, tj. v užitných hodnotách, je prací, která se směňuje za kapitál. To je samozřejmý předpoklad. Avšak tento konkrétní charakter práce, tato její užitná hodnota jako taková - že je například krejčovskou prací, obuvnickou prací, předením, tkaním atd. - netvoří její specifickou užitnou hodnotu pro kapitál, a proto jí v systému kapitalistické výroby nevtiskuje pečeť produktivní práce. Její specifickou užitnou hodnotu pro kapitál netvoří její určitý charakter ani zvláštní užitečné vlastnosti produktu, v němž se zpředmětňuje. Užitnou hodnotu práce pro kapitál tvoří to, že tato práce má charakter faktoru vytvářejícího směnnou hodnotu, že je abstraktní prací; nicméně nejde o to, že tato práce představuje vůbec určité množství této všeobecné práce, nýbrž o to, že představuje větší množství abstraktní práce, než je obsaženo v ceně práce, tj. v hodnotě pracovní síly.

Pro kapitál záleží užitná hodnota pracovní síly právě v přebytku toho množství práce, kterou pracovní síla poskytuje nad to množství práce, které je v ní zpředmětněno a jehož je tudíž zapotřebí k její reprodukci. Práce ovšem poskytuje toto množství v té určité formě, která jí přísluší jako zvláštní užitečné práci, např. jako předení, tkaní atd. Ale tento její konkrétní charakter, který jí vůbec umožňuje, aby se projevila jako zboží, není její specifickou užitnou hodnotou pro kapitál. Pro kapitál záleží tato užitná hodnota práce v tom množství práce, které dodává jako práce vůbec, a v rozdílu, o který množství práce, které vykoná, převyšuje množství práce, které sama stojí.

Určitá peněžní suma x se stává kapitálem tím, že se ve svém produktu zračí jako x + h, tj. tím, že množství práce, které je v ní obsaženo jako v produktu, je větší než množství práce, které v ní bylo obsaženo původně. A to je výsledek směny mezi penězi a produktivní prací; jinými slovy, produktivní je pouze ta práce, která tím, že se směňuje za zpředmětněnou práci, umožňuje, aby se zpředmětněná práce zračila ve větším množství zpředmětněné práce.

Kapitalistický výrobní proces není proto pouhou výrobou zboží. Je to proces, který pohlcuje nezaplacenou práci, proces, který mění výrobní prostředky - materiál a pracovní prostředky - v prostředky k pohlcování nezaplacené práce.

Z toho, co jsme dosud uvedli, vyplývá, že označení "produktivní práce" je taková charakteristika práce, která přímo nemá absolutně nic společného s určitým obsahem práce, s její zvláštní užitečností nebo se zvláštní užitnou hodnotou, v níž se zračí.

Týž druh práce může být produktivní i neproduktivní.

Například Milton, který napsal "Ztracený ráj" za 5 liber št., byl neproduktivním pracovníkem. Naproti tomu spisovatel, který fabrikuje knihy pro svého knihkupce, je produktivním pracovníkem. Milton vytvořil "Ztracený ráj" z téhož důvodu, proč bourec vyrábí hedvábí. Byl to projev jeho přirozenosti. Později prodal svůj produkt za 5 liber št. Avšak lipský literární proletář, který fabrikuje knihy (např. ekonomické příručky) na příkaz svého knihkupce, je produktivním pracovníkem, protože jeho produkt je od samého počátku podřízen kapitálu a vzniká jen proto, aby zvýšil hodnotu tohoto kapitálu. Zpěvačka, která prodává svůj zpěv na vlastní pěst, je neproduktivní pracovnice. Avšak táž zpěvačka, kterou angažuje koncertní podnikatel a nechává ji zpívat, aby vydělal peníze, je produktivní pracovnicí, protože produkuje kapitál...

Zde je třeba rozlišovat různé otázky.

Koupím-li si hotové kalhoty, nebo koupím-li si sukno a najmu-li si krejčovského tovaryše domů a zaplatím-li mu za jeho službu (tj. za krejčovskou práci), záležející v přeměně tohoto sukna v kalhoty, je to pro mne naprosto lhostejné, pokud mi jde jen o samy kalhoty. Místo toho, abych si vzal krejčovského tovaryše domů, koupím si kalhoty u majitele krejčovského závodu, protože první způsob je drahý; kalhoty stojí méně práce, a proto jsou levnější, vyrábí-li je kapitalistický krejčí, než dělá-li mi je krejčovský tovaryš doma. Ale v obou případech přeměňuje peníze, za něž si kupuji kalhoty, nikoli v kapitál, nýbrž v kalhoty, a v obou případech mi jde o to použít těchto peněz prostě jako oběživa, tj. přeměnit je v tuto určitou užitnou hodnotu. Peníze tu tedy nefungují jako kapitál, ačkoli v jednom případě se směňují za zboží, a v druhém případě kupuji samu práci jako zboží. Fungují pouze jako peníze, přesněji řečeno jako oběživo.

Z druhé strany krejčovský tovaryš, který pracuje u mne doma, není produktivním dělníkem, ačkoli jeho práce mi poskytuje produkt, kalhoty, a jemu zase cenu jeho práce, peníze. Je možné, že množství práce, které mi tento krejčí dodává, je větší než množství práce obsažené v ceně, kterou ode mne dostane. A to je dokonce pravděpodobné, protože cena jeho práce je určena cenou, kterou dostávají krejčí, kteří jsou produktivními krejčovskými dělníky. Ale to mne vůbec nezajímá. Když je jednou cena stanovena, je mi úplně jedno, zda pracuje osm nebo deset hodin: Jde mi jen o užitnou hodnotu, o kalhoty, přičemž mám samozřejmě zájem na tom, abych za ně zaplatil co možná nejméně, ať už je kupuji prvním nebo druhým způsobem; jak v prvním, tak v druhém případě mám zájem na tom, abych za ně zaplatil jen normální cenu. Je to výdaj na mou spotřebu a neznamená přírůstek, nýbrž úbytek mých peněz. Není to vůbec prostředek k obohacení, stejně tak jako není prostředkem k obohacení žádný jiný výdaj peněz na mou osobní spotřebu.

Některý z "učenců" Paula de Kocka mi může říci, že bez této koupě, stejně jako bez koupě chleba, bych nemohl žít a tudíž ani se obohatit, že je to tedy jeden z nepřímých prostředků nebo přinejmenším jedna z podmínek mého obohacení. Stejné by bylo pokládat můj krevní oběh a moje dýchání za podmínky mého obohacení. Ale přesto mě můj krevní oběh ani moje dýchání samy o sobě neobohacují, naopak, předpokládají nákladnou výměnu látek, a kdyby tato výměna nebyla nutná, nebylo by na světě chudáků. Proto prostá, bezprostřední směna peněz za práci nepřeměňuje ani peníze v kapitál, ani práci v produktivní práci.

Co je při této směně nejcharakterističtější? Čím se odlišuje od směny peněz za produktivní práci? Na jedné straně tím, že peníze se vydávají jako peníze, jako samostatná forma směnné hodnoty, která má být přeměněna v užitnou hodnotu, v životní prostředky, v předmět osobní spotřeby. Peníze se tedy nepřeměňují v kapitál, ale naopak, přestávají existovat jako směnná hodnota, aby byly upotřebeny jako užitná hodnota, aby byly spotřebovány. Na druhé straně práce mě zde zajímá jen jako užitná hodnota, jako služba, kterou se sukno přemění v kalhoty, jako služba, kterou mi tato práce poskytuje díky tomu, že má určitý užitečný charakter.

Naproti tomu služba, kterou tentýž krejčovský tovaryš poskytuje jako námezdní dělník majitele krejčovského závodu tomuto kapitalistovi, vůbec nespočívá v tom, že přeměňuje sukno v kalhoty, nýbrž v tom, že nutná pracovní doba zpředmětněná v kalhotách se rovná 12 pracovním hodinám, a mzda, kterou tento krejčovský tovaryš dostává, se rovná 6 hodinám. Služba, kterou mu poskytuje, spočívá tedy v tom, že pracuje 6 hodin zdarma. Okolnost, že k tomu dochází ve formě šití kalhot, pouze skrývá skutečný vztah. Majitel krejčovského závodu se proto snaží při první příležitosti přeměnit kalhoty opět v peníze, tj. ve formu, v níž určitý charakter krejčovské práce úplně mizí a prokázaná služba se projevuje v tom, že místo pracovní doby 6 hodin, zračící se v určité peněžní sumě, je tu pracovní doba 12 hodin, zračící se v dvojnásobné peněžní sumě.

Pokud jde o mně, kupuji krejčovskou práci kvůli službě, kterou mi prokazuje jako krejčovská práce, aby uspokojila mou potřebu odívání, tedy aby sloužila jedné z mých potřeb. Majitel krejčovského závodu ji kupuje jako prostředek, jak udělat z jednoho tolaru dva. Já ji kupuji proto, že vyrábí určitou užitnou hodnotu, proto, že poskytuje určitou službu. On ji kupuje proto, že mu poskytuje větší směnnou hodnotu, než ho stojí, tj. pouze jako prostředek k tomu, aby směnil menší množství práce za větší množství práce.

V případech, kdy se peníze bezprostředně směňují za práci, která nevyrábí kapitál, tj. za neproduktivní práci, kupuje se tato práce jako služba. Tento výraz neoznačuje vůbec nic jiného než zvláštní užitnou hodnotu, kterou tato práce poskytuje podobně jako každé jiné zboží; ale zvláštní užitná hodnota této práce tu dostala specifický název "služba" proto, že práce neposkytuje službu jako věc, nýbrž jako činnost, což ji přesto nijak neodlišuje například od stroje, třeba hodin. "Do ut facias", "facio ut facias", "facio ut des" (154) jsou zde svým významem úplně stejnými formami téhož vztahu, kdežto v kapitalistické výrobě vyjadřuje forma "do ut facias" velmi specifický vztah mezi dávanou hodnotou, která má věcnou formu, a přivlastňovanou živou činností. Protože v těchto koupích služeb není vůbec obsažen specifický vztah práce a kapitálu - je zde úplně zahlazen nebo zde vůbec neexistuje - jsou tyto koupě služeb samozřejmě nejoblíbenější formou, v níž Say, Bastiat a spol. vyjadřují vztah mezi kapitálem a prací.

Jak se reguluje hodnota těchto služeb a jak se tato hodnota sama určuje zákony mzdy, je otázka, která nemá se zkoumáním uvedeného vztahu nic společného; její zkoumání patří do kapitoly o mzdě.

Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že pouhá směna peněz za práci ještě nepřeměňuje práci v produktivní práci a že z druhé strany obsah této práce je zprvu lhostejný.

Dělník sám může kupovat práci, tj. zboží, která se poskytují ve formě služeb, a výdaj jeho mzdy na takové služby se nijak neliší od výdaje mzdy na takové zboží. Služby, které kupuje, mohou být nutné nebo nemusí být nutné, například může si koupit službu lékaře nebo kněze, zcela tak jako si může koupit chleba nebo kořalku. Jako kupec - tj. představitel peněz proti zboží - patří dělník do téže kategorie, do níž patří kapitalista, když vystupuje jen v úloze kupce, tj. když jde jen o to, aby se peníze převedly ve formu zboží. Jak se určuje cena těchto služeb a jaký je její vztah ke mzdě ve vlastním slova smyslu, v jaké míře se tato cena reguluje zákony mzdy a v jaké míře se od nich odchyluje - to jsou otázky, jejichž zkoumání patří do pojednání o mzdě; pro nynější zkoumání jsou úplně lhostejné.

Jestliže tedy pouhá směna peněz za práci ještě nepřeměňuje práci v produktivní práci, čili, což je totéž, nepřeměňuje peníze v kapitál, tak z druhé strany i obsah práce, její konkrétní charakter, její zvláštní užitečnost je zpočátku lhostejná; jak jsme právě viděli, táž práce téhož krejčovského tovaryše figuruje v jednom případě jako produktivní práce a v druhém jako neproduktivní.

Určité služby, jinými slovy užitné hodnoty, které jsou výsledkem určitých činností nebo prací, ztělesňují se ve zboží; naproti tomu jiné služby nenechávají za sebou žádné hmatatelné výsledky, které by existovaly odděleně od vykonavatele těchto služeb, jinými slovy, jejich výsledkem není prodejné zboží. Například služba, kterou mi poskytuje zpěvák, uspokojuje mou estetickou potřebu; avšak to, co používám, existuje jen jako činnost, která je neoddělitelná od samého zpěváka, a jakmile jeho práce, tj. zpěv, skončí, skončí i můj požitek - požívám činnost samu, její působení na můj sluch. Tyto služby samy o sobě - podobně jako zboží, které kupuji - mohou být skutečně nutné anebo jen zdánlivě nutné, jako například služba vojáka, lékaře nebo advokáta, nebo mohou být službami, které mi poskytují požitky. Na jejich ekonomické určenosti se tím však nic nemění. Jsem-li zdráv a nepotřebuji lékaře, nebo mám to štěstí, že nemusím vést procesy, vyhýbám se výdajům peněz na lékařské nebo právnické služby jako moru.

Služby mohou být též vnucovány, například služby úředníků atd.

Jestliže si koupím službu učitele - nebo mi ji koupí někdo jiný - a to nikoli proto, abych rozvíjel své schopnosti, ale abych tím získal schopnost, jejíž pomocí bych mohl vydělávat peníze, a jestliže se skutečně něčemu naučím, což je samo o sobě na zaplacení této služby zcela nezávislé, patří tyto náklady na učení stejně jako náklady na mou existenci do výrobních nákladů mé pracovní síly. Ale zvláštní užitečnost této služby nemění nic na daném ekonomickém vztahu; peníze se tu nepřeměňují v kapitál, jinými slovy, nestávám se ve vztahu k učitelovi, který poskytuje služby, kapitalistou, neměním se v jeho pána. Proto také ekonomická určenost tohoto vztahu naprosto nezávisí na tom, zda mě lékař vyléčí, zda má učitel se svým vyučováním úspěch, zda advokát můj proces vyhraje. Platí se za službu samu o sobě, avšak její výsledek, jak vyplývá z její povahy, nemůže být osobou, která službu poskytuje, nijak zaručen. Odměna za velkou část služeb patří mezi náklady na spotřebu zboží, jako např. za služby kuchařky, služebné atd.

Charakteristické je pro všechny neproduktivní práce to, že jich mohu užívat - jak je tomu i při koupi všech jiných zboží pro spotřebu - jen v té míře, ve které vykořisťuji produktivní dělníky. Proto má produktivní dělník ze všech lidí nejmenší možnost nakládat službami neproduktivních pracovníků, ačkoli sám musí nejvíc platit za služby které jsou mu vnucovány (stát, daně). Ale naopak, moje možnost používat práce produktivních dělníků nikterak nevzrůstá úměrně tomu, v jaké míře používám práce neproduktivních pracovníků; naopak, je tomu nepřímo úměrná.

Dokonce i produktivní dělníci mohou být ve vztahu ke mně neproduktivními pracovníky. Dám-li si například vytapetovat dům a čalouníci jsou námezdními dělníky majitele čalounického závodu, který mi tuto zakázku provádí, je to pro mne totéž, jako kdybych koupil už vytapetovaný dům, tj. zaplatil peníze za zboží sloužící mé spotřebě. Avšak pro podnikatele, který tyto dělníky zaměstnává, jsou tito dělníci produktivními dělníky, protože mu vyrábějí nadhodnotu...

*

Do jaké míry je z hlediska kapitalistické výroby neproduktivní dělník, který vyrábí prodejné zboží, avšak jen ve výši hodnoty své pracovní síly - tedy dělník, který nevyrábí pro kapitál nadhodnotu - viděli jsme už na těch místech u Ricarda, kde říká, že pouhá existence těchto lidí je na obtíž. (156) Taková je teorie i praxe kapitálu.

"Jak teorie kapitálu, tak i praxe, záležející v tom, že se práce prodlužuje až k bodu, kdy může vyrábět kromě nákladů na vydržování dělníka ještě i zisk pro kapitalistu, odporuje, jak se zdá, přirozeným zákonům, které řídí výrobu." (Thomas Hodgskin, "Popular Political Economy", Londýn 1827, str.238.)

*

Viděli jsme, že proces kapitalistické výroby není jen procesem výroby zboží, nýbrž procesem výroby nadhodnoty, vsáváním nadpráce a tedy procesem výroby kapitálu. První, formální akt směny mezi penězi a prací - čili mezi kapitálem a prací - představuje jen možnost přivlastnit si cizí živou práci prostřednictvím zpředmětněné práce. Skutečný proces přivlastňování probíhá teprve ve skutečném procesu výroby, až teprve potom, když už má za sebou tuto první, formální transakci - v níž kapitalista a dělník stojí proti sobě pouze jako majitelé zboží, jsou vůči sobě v poměru kupce a prodavače. Proto se též všichni vulgární ekonomové, např. Bastiat, zastavují u této první, formální transakce, a to právě proto, aby podvodně zakryli specificky kapitalistický vztah. Ve směně mezi penězi a neproduktivní prací se tento rozdíl projevuje velmi výrazně. Zde se peníze a práce vzájemně směňují jen jako zboží. Proto tato směna netvoří kapitál, ale představuje výdaj důchodu...

Ale jak je tomu se samostatnými řemeslníky nebo rolníky, kteří nezaměstnávají námezdní dělníky, a nevyrábějí tedy jako kapitalisté? Buď - jak je tomu vždy u rolníků - jsou výrobci zboží, a tu od nich kupuji zboží, přičemž se na věci nic nemění tím, že například řemeslník dodává své zboží na objednávku, kdežto rolník dodává své zboží podle prostředků, jimiž disponuje. V tomto případě vystupují proti mně jako prodavači zboží, a ne jako prodavači práce, a tento vztah tedy nemá nic společného se směnou kapitálu za práci, a tedy ani s rozdílem mezi produktivní a neproduktivní prací, který se zakládá jen na tom, zda se práce směňuje za peníze jako peníze, nebo za peníze jako kapitál. Nepatří tedy ani do kategorie produktivních, ani neproduktivních dělníků, i když jsou výrobci zboží. Jsou to však takoví výrobci zboží, jejichž výroba není podřízena kapitalistickému výrobnímu způsobu.

Je možné, že tito výrobci, kteří pracují s vlastními prostředky, reprodukují nejen svou pracovní sílu, ale vytvářejí i nadhodnotu, přičemž jejich postavení jim dovoluje přivlastnit si svou nadpráci nebo její část (protože část se jim odnímá ve formě daní atd.). A tu se setkáváme s určitou zvláštností, která je charakteristická pro společnost, ve které převládá určitý výrobní způsob, i když tomuto výrobnímu způsobu nejsou podřízeny všechny výrobní vztahy. Například ve feudální společnosti nabývají feudálních rysů i takové vztahy, které mají daleko k podstatě feudalismu (jak lze nejlépe studovat na příkladu Anglie, protože feudální systém sem byl přivezen už hotový z Normandie a jeho formy vtiskly svou pečeť společenské základně, která se od něho v mnoha směrech lišila). Takové feudální rysy dostaly například i čistě peněžní vztahy, při nichž v žádném případě nešlo o vzájemné osobní služby mezi suverénem a vasalem. K ilustraci může sloužit například fikce, že drobný rolník má svůj statek v držbě jako léno.

Přesně tak je tomu i v kapitalistickém výrobním způsobu. Nezávislý rolník nebo řemeslník je rozpolcen ve dvě osoby. Jako majitel výrobních prostředků je kapitalistou, jako dělník je svým vlastním námezdním dělníkem. Jako kapitalista platí tedy sám sobě mzdu a pobírá zisk ze svého kapitálu, tj. vykořisťuje sám sebe jako námezdního dělníka a platí si v nadhodnotě daň, kterou je práce nucena platit kapitálu. Možná, že si jako pozemkový vlastník platí sám sobě ještě nějakou třetí část (rentu), podobně - jak uvidíme později (157) - jako průmyslový kapitalista, pracuje-li s vlastním kapitálem, platí sám sobě úroky a považuje to za něco, co mu patří, nikoli jako průmyslovému kapitalistovi, nýbrž jako kapitalistovi vůbec.

Zvláštní společenská určenost výrobních prostředků v kapitalistické výrobě, které nabývají tím, že vyjadřují určitý výrobní vztah, je tak srostlá s materiálním bytím těchto výrobních prostředků jako takových, a v představách buržoazní společnosti je tak neoddělitelně spjata s tímto materiálním bytím, že uvedená určenost (vyjádřená jako zvláštní kategorie) se připisuje i takovým vztahům, které jí přímo odporují. Výrobní prostředky se stávají kapitálem jen potud, pokud se jako samostatná síla osamostatnily vůči práci. V uvedeném případě je výrobce - pracovník - majitelem, vlastníkem svých výrobních prostředků. Nejsou tedy kapitálem, právě tak jako on není vůči nim námezdním dělníkem. Nicméně se na ně pohlíží jako na kapitál a pracovník je sám v sobě rozpolcen, takže on jako kapitalista zaměstnává sebe sama jako námezdního dělníka.

Ať je tento způsob znázornění na první pohled sebeiracionálnější, přece jen je na něm něco správného v tomto smyslu: V daném případě výrobce sice vytváří svou vlastní nadhodnotu , jinými slovy, v celém jeho produktu se zpředmětňuje pouze jeho vlastní práce. Že si však sám může přivlastnit celý produkt své vlastní práce a že přebytek hodnoty jeho produktu nad průměrnou cenu jeho práce, řekněme jednoho dne, si nepřivlastňuje někdo jiný, zaměstnavatel - za to nevděčí své práci (kterou se ničím neliší od jiných dělníků), nýbrž svému vlastnictví výrobních prostředků. To znamená, že své vlastní nadpráce se zmocňuje jedině díky svému vlastnictví výrobních prostředků, a v tom smyslu se chová jako svůj vlastní kapitalista k sobě samému jako námezdnímu dělníkovi.

Rozštěpení se jeví v nynější společnosti jako normální vztah. Kde se tedy fakticky nevyskytuje, tam se předpokládá, a jak bylo právě ukázáno, v jistém smyslu správně; protože (na rozdíl například od poměrů ve starém Římě nebo v Norsku anebo v Americe, na severozápadě Spojených států) spojení se tu objevuje jako něco náhodného a rozštěpení jako něco normálního, a proto se rozštěpení považuje za základní vztah i tam, kde se v jedné osobě spojují různé funkce. Velmi nápadně tu vystupuje fakt, že kapitalista je sám o sobě jen funkcí kapitálu a dělník funkcí pracovní síly. Pak je dokonce zákonem, že ekonomický vývoj rozděluje tyto funkce mezi různé osoby, a že řemeslník nebo rolník, který vyrábí svými vlastními výrobními prostředky, se pozvolna změní buď v malého kapitalistu, který vykořisťuje i cizí práci, anebo o své výrobní prostředky přijde a přemění se v námezdního dělníka. Taková je tendence ve společenské formaci, v níž převládá kapitalistický výrobní způsob...

Při zkoumání podstatných vztahů kapitalistické výroby lze tedy předpokládat , že celý svět zboží, všechny sféry materiální výroby - výroby materiálního bohatství - jsou podřízeny [formálně nebo reálně] kapitalistickému výrobnímu způsobu. Za tohoto předpokladu, který vyjadřuje hranici, k níž směřuje uvedený proces a který je tedy neustále blíže k tomu stát se přesným výrazem skutečností, jsou všichni dělníci zaměstnaní ve výrobě zboží námezdními dělníky a výrobní prostředky vystupují proti nim ve všech těchto sférách jako kapitál. Potom lze uvést jako charakteristiku produktivních dělníků, tj. dělníků vyrábějících kapitál, tu okolnost, že jejich práce se zpředmětňuje ve zboží, v materiálním bohatství. A tak by produktivní práce dostala - kromě své rozhodující charakteristiky, pro kterou je obsah práce naprosto lhostejný a která je na něm nezávislá - ještě druhé, od této charakteristiky odlišné vedlejší určení...

Pokud jde o nemateriální výrobu - dokonce i když se provozuje výhradně pro směnu, když tedy vyrábí zboží - jsou dvě možnosti.

1. Jejím výsledkem jsou taková zboží, takové užitné hodnoty, které mají samostatnou formu, osamostatněnou jak vůči výrobcům, tak vůči spotřebitelům, a které tedy mohou existovat v určitém mezidobí mezi výrobou a spotřebou a v tomto mezidobí mohou obíhat jako prodejná zboží, například knihy, obrazy a vůbec všechny umělecké výtvory, které existují odděleně od umělecké produkce umělce, který je vytvořil. Zde se dá kapitalistická výroba uplatnit jen ve velmi omezené míře - například v případě, kdy nějaký spisovatel vykořisťuje při zpracovávání nějakého kolektivního díla, například encyklopedie, mnoho jiných autorů jako pomocníků.

Ve většině případů to nepřekračuje přechodnou formu ke kapitalistické výrobě, která spočívá v tom, že různí vědečtí nebo umělečtí producenti, řemeslníci anebo mistři ve svém oboru pracují pro společný obchodní kapitál knihkupců; je tu vztah, který nemá nic společného s kapitalistickým výrobním způsobem ve vlastním slova smyslu a dokonce mu není ještě ani formálně podřízen. Že právě v těchto přechodných formách bývá vykořisťování práce největší, na věci nic nemění.

2. Produkce je neoddělitelná od samého aktu vyrábění, jak je tomu u všech výkonných umělců, řečníků, herců, učitelů, lékařů, kněží atd. Také zde se kapitalistický výrobní způsob uplatňuje jen v nepatrném rozsahu a podle povahy věci se tu může uplatňovat jen v některých sférách. Například v některých vzdělávacích ústavech mohou být učitelé pouhými námezdními dělníky podnikatele, jemuž patří vzdělávací ústav, jako v Anglii, kde je hodně takových vyučovacích fabrik. Ačkoli tito učitelé nejsou ve vztahu ke svým žákům produktivními pracovníky, jsou produktivními pracovníky vůči podnikateli, který je najal. Podnikatel směňuje svůj kapitál za jejich pracovní sílu, a tím se obohacuje. Stejně je tomu i u divadelních a zábavních podniků. Vůči publiku vystupuje herec jako umělec, vůči svému podnikateli je však produktivním pracovníkem. Všechny tyto projevy kapitalistické výroby v této oblasti jsou ve srovnání s celou výrobou tak bezvýznamné, že se jich vůbec nemusíme všímat...

S rozvojem specificky kapitalistického výrobního způsobu, kde při výrobě jednoho a téhož zboží spolupracuje mnoho dělníků, musí ovšem být velmi různý vztah, který bezprostředně existuje mezi prací těch nebo oněch dělníků a předmětem výroby. Například výše uvedení pomocníci v továrně (158) mají k zpracování suroviny přímý vztah. Dělníci, kteří jsou dozorci nad těmi, kteří se přímo zabývají tímto zpracováním, stojí ještě o něco dále; inženýr má k němu zase jiný vztah a pracuje hlavně hlavou atd. Ale souhrn všech těchto dělníků, kteří mají pracovní sílu různé hodnoty (i když masa použité práce je přibližně na stejné úrovni), produkuje výsledek, který se zračí - máme-li na zřeteli výsledek pracovního procesu prostě jako pracovního procesu - ve zboží nebo v nějakém materiálním produktu. Všichni tito dělníci dohromady, jako výrobní kolektiv, jsou živým strojem na výrobu těchto produktů, stejně jako - bereme-li celkový výrobní proces - směňují svou práci za kapitál a reprodukují kapitalistovy peníze jako kapitál, tj. jako zhodnocující se hodnotu, jako zvětšující se hodnotu.

Na kapitalistickém výrobním procesu je charakteristické právě to, že od sebe odtrhuje různé práce, tedy i duševní a tělesnou práci - nebo práce, v nichž ta či ona stránka převažuje - a že je rozděluje mezi různé osoby. To ovšem nijak nebrání tomu, aby materiální produkt nebyl produktem společné práce všech těchto osob, čili aby se tento produkt nezpředmětnil v materiálním bohatství; na druhé straně toto rozdělení nijak nebrání ani tomu, aby vztah každé z těchto osob jednotlivě ke kapitálu nebyl stále vztahem námezdního dělníka ke kapitálu, vztahem produktivního dělníka v tomto eminentním smyslu. Všechny tyto osoby se nejen bezprostředně účastní výroby materiálního bohatství, ale též bezprostředně směňují svou práci za peníze jako kapitál, a proto reprodukují nejen svou mzdu, ale bezprostředně ještě i nadhodnotu pro kapitalistu. Jejich práce se skládá ze zaplacené práce plus nezaplacené nadpráce...

Kromě těžebního průmyslu, zemědělství a zpracovávajícího průmyslu existuje ještě čtvrtá sféra materiální výroby, jejíž vývoj rovněž prochází různými stupni výroby - řemeslnou, manufakturní a strojovou. Je to dopravní průmysl, ať už dopravuje lidi nebo zboží. Poměr produktivní práce, tj. námezdního dělníka, ke kapitálu je tu přesně týž jako v jiných sférách materiální výroby. Dále, na pracovním předmětu se tu provádí určitá materiální změna - prostorová změna, změna místa. Pokud jde o dopravu lidí, je tato změna místa jen službou, kterou jim poskytuje podnikatel. Avšak vztah mezi kupci a prodavači této služby nemá nic společného se vztahem produktivních dělníků ke kapitálu, stejně jako vztah mezi prodavači a kupci příze.

Zkoumáme-li naproti tomu tento proces ve vztahu k zbožím, děje se tu ovšem v pracovním procesu určitá změna s pracovním předmětem, se zbožím. Mění se jeho prostorové bytí, a tím dochází k určité změně v jeho užitné hodnotě, protože se mění prostorové bytí této užitné hodnoty. Směnná hodnota zboží přitom vzrůstá úměrně vzrůstu množství práce, kterou si tato změna jeho užitné hodnoty vyžaduje - úměrně množství práce, která je určena jednak spotřebou konstantního kapitálu (tj. množstvím zpředmětněné práce, která vchází do zboží) a jednak množstvím živé práce - jak je tomu v zhodnocovacím procesu všech jiných zboží.

Jakmile zboží dojde na místo svého určení, tu tato změna, která nastala s jeho užitnou hodnotou, mizí, a zračí se už jen v jeho zvýšené směnné hodnotě, v jeho zdražení. I když tu reálná práce nezanechala žádné stopy na užitné hodnotě, přece jen se realizovala v směnné hodnotě tohoto materiálního produktu. O dopravním průmyslu tedy platí stejně jako o jiných sférách materiální výroby, že práce v tomto odvětví se rovněž ztělesňuje ve zboží, ačkoli na užitné hodnotě zboží nezanechává žádnou viditelnou stopu.

*

Zde jsme se dosud zabývali jen produktivním kapitálem, tj. kapitálem zaměstnaným v bezprostředním výrobním procesu. Později přijdeme ke kapitálu v procesu oběhu. A teprve potom, při zkoumání zvláštní formy, kterou kapitál na sebe bere jako obchodní kapitál, bude možno odpovědět na otázku, do jaké míry jsou produktivní nebo neproduktivní dělníci, které zaměstnává. (159)

________________________________________________________________

(146) Marx míní oddíl "Formální a reálné podřízení práce kapitálu. Přechodné formy" (sešit XXI, str. 1306-1316), který bezprostředně předchází oddílu "Produktivita kapitálu. Produktivní a neproduktivní práce". (O formálním a reálném podřízení práce kapitálu viz "Kapitál", díl I, čes. vyd. 1954, s. 538-540 a s. 777 a násl.)

(147) Marx ukázal už v prvním sešitě "Kritiky politické ekonomie" (roku 1859), že v buržoazní společnosti vystupuje mystifikace společenských vztahů zvlášť výrazně v penězích, že pro buržoazní společnost je typická krystalizace bohatství jako fetiše ve formě drahých kovů (viz čes. vyd. 1953, s. 18, 125). Proces fetišizace buržoazních společenských vztahů rozebírá Marx v sešitě XV, s. 891-899 a 910-919.

(148) V poznámce 108 k třinácté kapitole prvního dílu "Kapitálu" Marx píše: "Věda nestojí kapitalistu vůbec 'nic', což mu naprosto nebrání jí využívat. 'Cizí' vědy se kapitál zmocňuje jako cizí práce. 'Kapitalistické' přivlastňování a 'osobní' přivlastňování, ať už vědy či hmotného bohatství, jsou však naprosto rozdílné věci. Sám dr. Ure si stěžoval na hrubou neznalost mechaniky u svých milých továrníků využívajících strojů a Liebig vypravuje o hrozné neznalosti anglických chemických továrníků v oboru chemie". (Viz čes. vyd. 1954, s. 413.)

(149) Stranu 1318 z rukopisu z let 1861-1863 Marx vystřihl ze sešitu XXI (až na posledních devět řádků) a přilepil ji na s. 490 rukopisu předposlední varianty prvního dílu "Kapitálu". Zachovaná šestá kapitola této předposlední varianty byla uveřejněna v "Archívu Marxe-Engelse", sv. II (VII), Moskva 1933, v ruském překladu.) Další části (strany 1318,1319 a první poloviny strany 1320) Marx zamýšlel použít pro oddíl, v němž pojednává o zisku, jak vyplývá z jeho dvou poznámek "Zisk" na okraji rukopisu (na konci strany 1318 a na začátku strany 1320).

(150) Řeckého písmene (delta), kterého se v matematice používá k označení přírůstku, zde Marx používá k označení nadhodnoty. V dalším textu používá v tomto smyslu písmene h.

(151) Zde a v dalším textu Marx užívá k označení nadhodnoty písmene x.

(152) Marx míní pododdíly "Hodnota pracovní síly. Minimum mzdy neboli průměrná mzda" (sešit I, s. 24-34 rukopisu). K otázce "ceny práce" se Marx vrací v sešitě XXI, na s. 1312-1314 rukopisu.

(154) Čtyři formule smluvních vztahů podle římského práva: dávám, abys konal; konám, abys konal; konám, abys dal; dávám, abys dal. Srovnej "Kapitál", díl I, čes. vyd. 1954, s. 569-570.

(156) Viz poznámku 133.

(157) Viz "Kapitál", díl III.1, čes. vyd. 1956, s. 390-402.

(158) O práci pomocníků v továrně píše Marx v témž sešitu (XXI) na s. 1308.

(159) Viz "Kapitál", díl II, kapitola 6. a díl III, kapitola 17.

_________________________________________________________________

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl III.2., Svoboda, Praha 1980, s. 395-396

(395-396) Vlastníci pouhé pracovní síly, vlastníci kapitálu a pozemkoví vlastníci, jejichž příslušné zdroje důchodu jsou: mzda, zisk a pozemková renta, tedy námezdní dělníci, kapitalisté a pozemkoví vlastníci tvoří tři velké třídy moderní společnosti, založené na kapitalistickém způsobu výroby.

V Anglii je moderní společnost ve svém ekonomickém rozčlenění rozvinuta nesporně nejvíce, nejklasičtěji. Přesto však ani zde není toto třídní rozčlenění v čisté formě. Střední a přechodné stupně zahlazují i tu (ačkoliv na venkově nesrovnatelně méně než ve městech) všude hraniční linie. Pro naše zkoumání je to ostatně lhostejné. Viděli jsme, že neustálou tendencí a vývojovým zákonem kapitalistického výrobního způsobu je odlučovat stále více výrobní prostředky od práce a roztříštěné výrobní prostředky stále více soustřeďovat ve velké skupiny, tedy přeměňovat práci v námezdní práci a výrobní prostředky v kapitál. A této tendenci odpovídá na druhé straně samostatné odlučování pozemkového vlastnictví od kapitálu a práce (58) čili přeměna veškerého pozemkového vlastnictví ve formu pozemkového vlastnictví, které odpovídá kapitalistickému způsobu výroby.

Nejdříve je třeba odpovědět na otázku: Co tvoří třídu? přičemž nám tato odpověď vyplyne sama sebou, jakmile odpovíme na jinou otázku: Co dělá z dělníků, kapitalistů a pozemkových vlastníků ty, kteří tvoří tři velké společenské třídy?

Na první pohled totožnost důchodů a zdrojů důchodů. Jsou to tři velké společenské skupiny, jejichž komponenti, jedinci, ze kterých se skládají, žijí ze mzdy, ze zisku a z pozemkové renty, ze zhodnocování své pracovní síly, svého kapitálu a svého pozemkového vlastnictví.

Ale z tohoto stanoviska by např. lékaři a úředníci tvořili také dvě třídy, neboť patří ke dvěma různým společenským skupinám, přičemž důchody členů každé z těchto skupin pramení z téhož zdroje. Totéž by platilo i o nekonečném roztřídění zájmů a postavení, vzniklém dělbou společenské práce jak mezi dělníky, tak mezi kapitalisty a pozemkovými vlastníky - pozemkoví vlastníci se rozpadají např. na majitele vinic, majitele orné půdy, majitele lesů, majitele dolů, majitele lovišť ryb. (Nedokončeno.)

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I. Svoboda, Praha 1978, s. 494-497

(494-497) Zkoumali jsme pracovní proces (viz pátou kapitolu) nejprve abstraktně, nezávisle na jeho historických formách jako proces mezi člověkem a přírodou. Řekli jsme tam: "Díváme-li se na celý proces z hlediska jeho výsledku, jeví se jak pracovní prostředek, tak pracovní předmět jako výrobní prostředky a práce sama jako produktivní práce." A v poznámce 7 bylo připojeno: "Toto určení produktivní práce, jak vyplývá ze stanoviska prostého pracovního procesu, naprosto nestačí pro kapitalistický výrobní proces." A to zde bude nutné podrobněji přezkoumat.

Pokud je pracovní proces čistě individuální, spojuje týž dělník všechny funkce, které se později dělí. Při individuálním přivlastňování přírodních předmětů pro své životní účely se kontroluje sám. Později je kontrolován. Jednotlivý člověk nemůže působit na přírodu, aniž uvádí do pohybu své vlastní svaly pod kontrolou svého vlastního mozku. Jako v přírodním systému hlava a ruce patří k sobě, tak i pracovní proces spojuje práci hlavy a práci rukou. Později se rozcházejí, až vytvoří nepřátelský protiklad. Výrobek se vůbec mění z bezprostředního výrobku individuálního výrobce ve společenský, ve společný výrobek souhrnného dělníka, tj. ve výrobek pracovního personálu, kombinovaného tak, že jeho články jsou blíže nebo dále od bezprostředního působení na pracovní předmět. Proto už sám kooperativní charakter pracovního procesu nevyhnutelně rozšiřuje pojem produktivní práce a jejího nositele, produktivního dělníka. Aby někdo mohl produktivně pracovat, k tomu už teď není nutné, aby přímo přikládal ruku k dílu; stačí, je-li orgánem souhrnného dělníka, vykonává-li některou z jeho podfunkcí. Původní určení produktivní práce, jak bylo uvedeno výše, odvozené ze samé povahy materiální výroby, zůstává stále v platnosti i pro souhrnného dělníka, braného jako celek. Neplatí však už o každém z jeho článků, braném jednotlivě.

Naproti tomu se pojem produktivní práce zužuje. Kapitalistická výroba je nejen výroba zboží, je to ve své podstatě výroba nadhodnoty. Dělník nevyrábí pro sebe, nýbrž pro kapitál. Proto už nestačí, že vůbec vyrábí. Musí vyrábět nadhodnotu. Jen ten dělník je produktivní, který vyrábí nadhodnotu pro kapitalistu, čili slouží sebezhodnocování kapitálu. Smíme-li použít příkladu z jiné sféry, než je sféra materiální výroby, tak učitel je produktivním dělníkem, jestliže nejen zpracovává dětské hlavy, nýbrž se i sám dře pro obohacení podnikatele. Na tomto vztahu nic nemění, že podnikatel vložil svůj kapitál do továrny na učení místo do továrny na uzeniny. Proto pojem produktivního dělníka vůbec nezahrnuje pouze vztah mezi činností a jejím užitečným efektem, mezi dělníkem a výrobkem jeho práce, nýbrž zahrnuje také specificky společenský, historicky vzniklý výrobní vztah, který činí z dělníka bezprostřední nástroj zhodnocování kapitálu. Být produktivním dělníkem není tedy štěstí, nýbrž smůla. Ve čtvrté knize tohoto spisu, která pojednává o dějinách teorie, si ukážeme blíže, že pro klasickou politickou ekonomii byla výroba nadhodnoty vždy rozhodujícím charakteristickým znakem produktivního dělníka. Podle toho, jak se mění její pojetí povahy nadhodnoty, mění se i její definice produktivního dělníka. Tak fyziokraté prohlašují, že jen zemědělská práce je produktivní, protože jedině tato práce skýtá nadhodnotu. Pro fyziokraty pak existuje nadhodnota výhradně ve formě pozemkové renty.

Prodlužování pracovního dne za hranice, v nichž by dělník vyrobil jen ekvivalent hodnoty své pracovní síly, a přivlastňování této nadpráce kapitálem - to je výroba absolutní nadhodnoty. Výroba absolutní nadhodnoty tvoří všeobecný základ kapitalistického systému a východisko výroby relativní nadhodnoty. Při výrobě relativní nadhodnoty je pracovní den už od počátku rozdělen na dvě části: na nutnou práci a nadpráci. Aby se prodloužila nadpráce, zkracuje se nutná práce metodami, jimiž lze vyrobit ekvivalent mzdy v kratší době. Při výrobě absolutní nadhodnoty jde jen o délku pracovního dne; výroba relativní nadhodnoty od základu revolucionuje technické pracovní procesy i společenská seskupování.

Výroba relativní nadhodnoty tedy předpokládá specificky kapitalistický výrobní způsob, který spolu se svými charakteristickými metodami, prostředky a podmínkami sám živelně vzniká a rozvíjí se teprve na základě formálního podřízení práce kapitálu. Na místo formálního podřízení práce kapitálu nastupuje reálné podřízení práce kapitálu.

Stačí tu jen poukázat na smíšené formy, při nichž se nadpráce neždímá z výrobce ani přímým donucováním a kdy ani nenastalo formální podřízení výrobce kapitálu. Kapitál se tu ještě bezprostředně nezmocnil pracovního procesu. Vedle samostatných výrobců, kteří provozují řemeslo nebo zemědělství způsobem zděděným po praotcích, vystupuje lichvář nebo obchodník, lichvářský nebo obchodní kapitál, který je příživnicky vysává. Převaha této formy vykořisťování ve společnosti vylučuje kapitalistický výrobní způsob, k němuž ovšem může - jak tomu bylo v pozdním středověku - tvořit přechod. Konečně tak ukazuje příklad novodobé domácké práce, místy se reprodukují určité smíšené formy i na půdě velkého průmyslu, i když jejich tvářnost je zcela změněná.

Stačí-li na jedné straně k výrobě absolutní nadhodnoty pouhé formální podřízení práce kapitálu, například to, aby se řemeslník, který dříve pracoval sám pro sebe nebo také jako tovaryš cechovního mistra, dostal jako námezdní dělník pod přímou kontrolu kapitalisty, ukázalo se na druhé straně, že metody výroby relativní nadhodnoty jsou zároveň metodami výroby absolutní nadhodnoty. Vždyť se ukázalo, že bezmezné prodlužování pracovního dne je nejcharakterističtějším produktem velkého průmyslu. Specificky kapitalistický výrobní způsob přestává vůbec být pouhým prostředkem výroby relativní nadhodnoty, jakmile se zmocní celého výrobního odvětví, a ještě více, jakmile se zmocní všech rozhodujících výrobních odvětví. Stává se nyní všeobecnou, společensky vládnoucí formou výrobního procesu. Jako zvláštní metoda výroby relativní nadhodnoty působí už jen potud, pokud, za prvé, zachvacuje průmyslová odvětví, která byla dosud podřízená kapitálu jen formálně, tedy pokud se stále víc šíří. Za druhé, pokud průmyslová odvětví, kterých se už zmocnil, jsou ustavičně revolucionována změnami výrobních metod.

Z určitého hlediska se zdá rozdíl mezi absolutní a relativní nadhodnotou vůbec iluzorní. Relativní nadhodnota je absolutní, protože předpokládá absolutní prodlužování pracovního dne za hranice pracovní doby nutné k existenci samého dělníka. Absolutní nadhodnota je relativní, protože předpokládá takový rozvoj produktivity práce, který umožňuje omezit nutnou pracovní dobu na část pracovního dne. Všimneme-li si však pohybu nadhodnoty, tato zdánlivá totožnost mizí. Jakmile už kapitalistický výrobní způsob vznikl a stal se všeobecným výrobním způsobem, projevuje se rozdíl mezi absolutní a relativní nadhodnotou zřetelně, jde-li o zvyšování míry nadhodnoty vůbec. Předpokládáme-li, že se za pracovní sílu platí její hodnota, stojíme před touto alternativou: při dané produktivní síle práce a jejím normálním stupni intenzity lze míru nadhodnoty zvýšit jen absolutním prodloužením pracovního dne; na druhé straně při daných hranicích pracovního dne lze míru nadhodnoty zvýšit jen změnou relativní velikosti součástí pracovního dne, nutné práce a nadpráce, což opět předpokládá změnu v produktivitě nebo intenzitě práce, nemá-li mzda klesnout pod hodnotu pracovní síly.

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie. Kapitola I. Ludvík Feuerbach

Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 59-62

(59-62) Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou. Protože vládnoucí třída má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství. Individua, z nichž se skládá vládnoucí třída, mají mimo jiné i vědomí, a proto myslí; pokud tedy vládnou jako třída a pokud určují v celém rozsahu určitou epochu dějin, je samozřejmé, že to činí se vším všudy, že tedy mimo jiné vládnou i jako myslící, jako tvůrci myšlenek, že řídí produkci a distribuci myšlenek své epochy; že tedy jejich myšlenky jsou vládnoucími myšlenkami epochy. Např. v době a v zemi, kde o vládu bojuje královská moc, aristokracie a buržoazie, kde je tedy vláda rozdělena, ukazuje se jako vládnoucí myšlenka doktrína o rozdělení mocí, která je pak prohlašována za "věčný zákon".

Dělba práce, o které jsme už dříve (s. 45-47) zjistili, že je to jedna z hlavních sil dosavadních dějin, se pak projevuje i u vládnoucí třídy jako dělba mezi duševní a hmotnou prací, takže uvnitř této třídy vystupuje jedna část jako myslitelé této třídy (aktivní tvořiví, konceptivní ideologové této třídy, kteří si za hlavní pramen obživy zvolili vytváření a rozvíjení iluze této třídy o sobě samé), kdežto druzí mají k těmto myšlenkám a iluzím spíše trpný a receptivní postoj, protože jsou aktivními členy této třídy ve skutečnosti a mají méně času k tomu, aby si vytvářeli sami o sobě iluze a myšlenky. V rámci této třídy se z tohoto jejího rozštěpení může vyvinout dokonce určitá protikladnost a nepřátelství mezi těmito dvěma částmi, ale tato protikladnost sama sebou přestává, jakmile dojde k praktické kolizi, kdy je ohrožena sama třída, a tehdy ovšem mizí i zdání, že snad vládnoucí myšlenky nejsou myšlenkami vládnoucí třídy a že mají moc odlišnou od moci této třídy. Existence revolučních myšlenek v určité epoše předpokládá už existenci revoluční třídy, o jejíchž předpokladech bylo už dříve (s. 46-49) řečeno, co bylo třeba.

Jestliže při zkoumání průběhu dějin oddělíme myšlenky vládnoucí třídy, osamostatníme-li je, zjistíme-li pouze, že v určitém údobí vládly ty či ony myšlenky, a nevšímáme si přitom podmínek produkce těchto myšlenek a jejich producentů, pomineme-li tedy základ těchto myšlenek, totiž individua a světové poměry, můžeme pak například říci, že po dobu, kdy vládla aristokracie, vládly pojmy čest, věrnost atd., za vlády buržoazie pojmy svoboda, rovnost atd. (1) Sama vládnoucí třída si to většinou myslí. Toto pojetí dějin, které je společné všem dějepiscům zejména od osmnáctého století, musí nevyhnutelně narazit na jev, že vládnou stále abstraktnější myšlenky, tj. myšlenky, které na sebe stále víc berou formy obecnosti. Každá nová třída, která nastoupí namísto třídy, jež vládla před ní, je totiž nucena již proto, aby dosáhla svého cíle, vydávat svůj zájem za společný zájem všech členů společnosti, což znamená v oblasti myšlení: musí svým myšlenkám dát formu obecnosti, musí je vydávat za jedině rozumné, všeobecně platné myšlenky. Revolucionující třída, už proto, že stojí proti nějaké třídě, vystupuje hned od začátku ne jako třída, nýbrž jako představitelka celé společnosti, předstupuje před společnost jako celá její masa stojící proti jediné, vládnoucí třídě. (2) Může takto vystupovat proto, že zpočátku její zájem skutečně ještě souvisí se společným zájmem všech ostatních nevládnoucích tříd, a to proto, že se pod tlakem dosavadních poměrů ještě nemohl vyvinout ve zvláštní zájem zvláštní třídy. Proto má z jejího vítězství prospěch i mnoho jednotlivců z ostatních tříd, které nedosáhly moci, ale jen potud, pokud jim umožňuje, aby se povznesli do vládnoucí třídy. Když francouzská buržoazie svrhla vládu aristokracie, umožnila tím mnoha proletářům, aby se povznesli nad proletariát, ale jen potud, pokud se z nich stali buržoové. Proto každá nová třída uskutečňuje svou vládu jen na širší základně, než jakou měla vláda třídy, která vládla do té doby, později se však vyvíjí tím ostřejší a hlubší protiklad mezi nevládnoucí třídou a třídou, která teď vládne. Obojím je podmíněno to, že boj vedený proti této nové vládnoucí třídě směřuje zase k rozhodnější, radikálnější negaci dosavadních společenských poměrů, než jak to bylo možné u všech dosavadních tříd usilujících o vládu.

_________________________________________________________________

(1) Dále je v rukopise proškrtnuto: Tyto "vládnoucí pojmy" budou mít formu tím všeobecnější a všestrannější, čím víc je vládnoucí třída nucena vydávat svůj zájem za zájem všech členů společnosti. Vládnoucí třída sama si zpravidla představuje, že vládnou tyto její pojmy a odlišuje je od vládnoucích představ dřívějších epoch jen tím, že je vydává za věčné pravdy.

(2) Marxova poznámka na okraji: Obecnost odpovídá 1. třídě contra stavu, 2. konkurenci, světovým stykům atd., 3. velké početnosti vládnoucí třídy, 4. iluzi společných zájmů. Zpočátku je tato iluze pravdivá, 5. omylu ideologů a dělbě práce.

_________________________________________________________________

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl III.I, Svoboda, Praha 1980, s. 282-284

(282-284) Nyní je otázka: Jak je tomu s obchodními námezdními dělníky, které zaměstnává obchodní kapitalista, zde obchodník se zbožím?

Na jedné straně je takový obchodní dělník námezdním dělníkem jako každý jiný. Za prvé proto, že se jeho práce kupuje za variabilní kapitál obchodníka, nikoliv za peníze vydávané jako důchod, nekupuje se tedy pro osobní služby, nýbrž proto, aby se zhodnotil kapitál, který se na to zálohuje. Za druhé proto, že hodnota jeho pracovní síly, a tudíž jeho mzda je jako u všech ostatních námezdních dělníků určena náklady na výrobu a reprodukci jeho specifické pracovní síly, nikoliv produktem jeho práce.

Ale mezi ním a dělníky, které zaměstnává přímo průmyslový kapitál, musí být stejný rozdíl jako mezi průmyslovým kapitálem a obchodním kapitálem, tedy mezi průmyslovým kapitalistou a obchodníkem. Protože obchodník jako pouhý činitel oběhu nevyrábí ani hodnotu ani nadhodnotu (neboť dodatečná hodnota, kterou obchodník přidává zboží svými náklady, je pouze přídavek hodnoty, která už existovala, ačkoliv se tu vtírá otázka, jak tuto hodnotu svého konstantního kapitálu uchovává, konzervuje), nemohou ani obchodní dělníci, kteří za něho vykonávají tytéž funkce, vytvářet přímo pro něho nadhodnotu. Přitom stejně jako u produktivních dělníků předpokládáme, že mzda je určena hodnotou pracovní síly, že se tedy obchodník neobohacuje srážkou ze mzdy, že si tedy do svých nákladů nezapočítává zálohu na práci, kterou by zaplatil jen zčásti, jinak řečeno, že se neobohacuje tím, že šidí své zaměstnance etc.

Pokud jde o obchodní námezdní dělníky, není těžké vysvětlit, jak vyrábějí přímo pro svého zaměstnavatele zisk, ačkoliv nevyrábějí přímo nadhodnotu (zisk je pouze její přeměněná forma). Tato otázka byla vlastně už vyřešena všeobecnou analýzou obchodního zisku. Tak jako průmyslový kapitál dosahuje zisku tím, že prodává práci, jež je uložena a realizována ve zboží, za kterou nezaplatil ekvivalent, tak dosahuje obchodní kapitál zisku tím, že nezaplacenou práci, jež je ve zboží (ve zboží, pokud kapitál vynaložený na jeho výrobu funguje jako alikvotní část celkového průmyslového kapitálu), neplatí průmyslovému kapitálu celou, ale při prodeji zboží si tuto část, která ve zboží ještě je a kterou nezaplatil, dá zaplatit. Obchodní kapitál má jiný vztah k nadhodnotě než průmyslový kapitál. Průmyslový kapitál vyrábí nadhodnotu přímým přivlastňováním nezaplacené cizí práce. Obchodní kapitál si část této nadhodnoty přivlastňuje tím, že na sebe nechává tuto část přenést průmyslovým kapitálem.

Jen tím, že plní funkci realizace hodnot, funguje obchodní kapitál v reprodukčním procesu jako kapitál, a proto se jako fungující kapitál podílí na nadhodnotě vyrobené celkovým kapitálem. Pro jednotlivého obchodníka závisí masa jeho zisku na mase kapitálu, které může v tomto procesu použít, a může jí na koupě a prodeje použít tím více, čím větší je nezaplacená práce jeho zaměstnanců. Funkci, která dělá jeho peníze kapitálem, dává obchodní kapitalista většinou vykonávat svým dělníkům. Neplacená práce těchto zaměstnanců sice nevytváří nadhodnotu, ale umožňuje mu, aby si ji přivlastnil, což je pro tento kapitál co do výsledku úplně totéž; tato nezaplacená práce je tedy pro ně zdrojem zisku. Jinak by se obchodní činnost nikdy nemohla provozovat ve velkém, kapitalisticky.

Tak jako nezaplacená práce dělníka přímo vytváří produktivnímu kapitálu nadhodnotu, tak nezaplacená práce obchodních námezdních dělníků opatřuje obchodnímu kapitálu podíl na této nadhodnotě.

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl III.1, Svoboda, Praha 1980, s. 370

(370) Práce vrchního dozoru a řízení nutně vzniká všude, kde má bezprostřední výrobní proces podobu společensky kombinovaného procesu a není izolovanou prací samostatných výrobců. (73) Má však dvojakou povahu.

Na jedné straně se ve všech pracích, v nichž kooperuje mnoho individuí, nutně projevuje souvislost a jednota procesu v jedné řídící vůli a ve funkcích, které se netýkají dílčích prací, ale celkové činnosti dílny, jako tomu je u dirigenta orchestru. Je to produktivní práce, který se musí vykonávat při každém kombinovaném způsobu výroby.

Na druhé straně - jestliže ponecháme úplně stranou obchodní úsek - vzniká tento vrchní dozor nezbytně při všech výrobních způsobech založených na protikladu mezi dělníkem jako bezprostředním výrobcem a mezi vlastníkem výrobních prostředků. Čím větší je tento protiklad, tím větší úlohu má tento vrchní dozor nad dělníky. (7) Proto dosahuje vrcholu za otrokářského systému. (74) Je však nezbytný i za kapitalistického způsobu výroby, neboť zde je výrobní proces zároveň procesem spotřeby pracovní síly kapitalistou. Úplně stejně jako v despotických státech zahrnuje vrchní dozor a všestranné zasahování vlády obojí: jak vyřizování společných záležitostí, které vyplývají z povahy každé pospolitosti, tak specifické funkce, jež vyplývají z protikladu mezi vládou a masou lidu.

_________________________________________________________________

((73) "Dozor zde" (u rolnického majitele půdy) "vůbec není nutný." (J.E.Cairnes: The Slave Power. Londýn 1862, s. 48-49.)

(7) 1. vydání: vrchní dozorce; změněno podle rukopisu K.Marxe.

(74) "Jestliže povaha práce vyžaduje, aby dělníci" (totiž otroci) "byli roztroušeni po rozsáhlejším prostranství, pak počet dozorců, a tím i náklady na práci spojenou s tímto dozorem příslušně vzrostou." (Cairnes, l.c.p. 44.)

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I., Svoboda, Praha 1978, s. 329-332

(329-332) Každá bezprostředně společenská čili společná práce, která se provádí ve větším měřítku, potřebuje ve větší nebo menší míře řízení, které uvádí v soulad individuální práce a plní všeobecné funkce vznikající z pohybu celého produktivního těla na rozdíl od pohybu jeho samostatných orgánů. Jednotlivý houslista se diriguje sám, orchestr potřebuje dirigenta. Tato funkce vedení, dozoru a koordinace se stává funkcí kapitálu, jakmile práce, která je mu podřízena, se stává kooperativní. Jako specifická funkce kapitálu nabývá funkce řízení specifických charakteristických znaků.

Především je hybným motivem a určujícím účelem kapitalistického výrobního procesu co největší sebezhodnocení kapitálu (20), tj. co největší výroba nadhodnoty, tedy co největší vykořisťování pracovní síly kapitalistou. S růstem množství současně zaměstnaných dělníků vzrůstá i jejich odpor, a tím nevyhnutelně vzrůstá i tlak kapitálu na potlačení tohoto odporu. Kapitalistovo řízení je nejen zvláštní funkce, která vyvěrá ze samé povahy společenského pracovního procesu, a která k němu patří, ale je to zároveň funkce vykořisťování společenského pracovního procesu, a proto je podmíněna neodstranitelným antagonismem mezi vykořisťovatelem a surovým materiálem jeho vykořisťování. Jak roste rozsah výrobních prostředků, které stojí proti námezdnímu dělníkovi jako cizí vlastnictví, tak roste i nutnost kontroly jejich účelného používání. (21) Kooperace námezdních dělníků je dále jen výsledkem činnosti kapitálu, který jich používá současně. Souvislost jejich funkcí a jejich jednota jako produktivního kolektivního tělesa leží mimo ně, v kapitálu, který je spojuje a udržuje pohromadě. Proto souvislost jejich prací vystupuje proti nim ideálně jako plán, prakticky jako autorita kapitalisty, jako moc cizí vůle, která podrobuje jejich činnost svému účelu.

Kapitalistické vedení má tedy co do obsahu dvojaký charakter, protože dvojaký charakter má i jím řízený výrobní proces, který je jednak společenským pracovním procesem ke zhotovování určitého výrobku, jednak zhodnocovacím procesem kapitálu. Ale svou formou je kapitalistické vedení despotické. S rozvojem kooperace v širším měřítku rozvíjí tento despotismus své zvláštní formy. Podobně jako se kapitalista osvobozuje nejprve od ruční práce, jakmile jeho kapitál dosáhne té minimální velikosti, při které začíná kapitalistická výroba ve vlastním smyslu slova, tak nyní přenechává i funkci bezprostředního a stálého dozoru nad jednotlivými dělníky a skupinami dělníků zvláštní kategorii námezdních pracovníků. Podobně jako armáda potřebuje vyšší a nižší důstojníky, právě tak potřebuje masa dělníků společně pracující pod velením téhož kapitálu průmyslové vyšší důstojníky (ředitele, managers) a poddůstojníky (mistry, foremen, overlookers, contre-maitres), kteří během pracovního procesu rozkazují ve jménu kapitálu. Práce dozoru se ustaluje jako jejich výhradní funkce. Při porovnávání výrobního způsobu nezávislých rolníků nebo samostatných řemeslníků s plantážnickým hospodářstvím, zakládajícím se na otroctví, počítá politický ekonom tuto práci vrchního dozoru k faux frais de production [neproduktivním nákladům]. (21a) Při zkoumání kapitalistického výrobního způsobu ztotožňuje naproti tomu funkci vedení, pokud vyplývá ze samé povahy společenského pracovního procesu, s touž funkcí, pokud vyplývá z kapitalistického, a tedy antagonistického charakteru tohoto procesu. (22) Kapitalista není kapitalistou proto, že vede průmyslový podnik, ale stává se průmyslovým velitelem proto, že je kapitalista. Nejvyšší moc v průmyslu se stává atributem kapitálu, jako byla ve feudální době nejvyšší moc ve vojenství a v soudnictví atributrem pozemkového vlastnictví. (22a)

Dělník je vlastníkem své pracovní síly jen potud, dokud smlouvá s kapitalistou jako její prodavač; a může prodat jen to, co má, jen svou individuální, jednotlivou pracovní sílu. Tento vztah se nijak nemění tím, že kapitalista koupí 100 pracovních sil místo jedné, čili že uzavírá smlouvu se stem navzájem nezávislých dělníků místo s jedním. Kapitalista může tohoto sta dělníků použít, aniž je nechá kooperovat. Platí tedy hodnotu 100 samostatných pracovních sil, ale neplatí kombinovanou pracovní sílu 100 dělníků. Jako nezávislé osoby jsou dělníci izolovaní lidé, kteří vstupují do určitého vztahu k témuž kapitálu, ale ne k sobě navzájem. Jejich kooperace začíná teprve v pracovním procesu, ale v pracovním procesu už přestávají patřit sami sobě. Jakmile vstoupí do pracovního procesu, stávají se částí kapitálu. Jako dělníci kooperují mezi sebou, jako údy jednoho činného organismu jsou jen zvláštním způsobem existence kapitálu. Produktivní síla, kterou rozvíjí dělník jako společenský dělník, je proto produktivní síla kapitálu. Společenská produktivní síla práce se rozvíjí bezplatně, jakmile jsou dělníci postaveni do určitých podmínek, a kapitál je do těchto podmínek staví. Protože společenská produktivní síla práce kapitál nic nestojí, protože ji na druhé straně dělník nerozvíjí, dokud jeho práce sama nepatří kapitálu, jeví se jako produktivní síla, která kapitálu náleží jeho povahou, jako jeho imanentní produktivní síla.

_________________________________________________________________

(20) "Zisky...jsou jediným účelem výroby." (J.Vanderlint: l.c.p. 11.)

(21) List anglických šosáků Spectator v čísle z 26.května 1866 oznamuje, že po zavedení jakéhosi podílnictví mezi kapitalisty a dělníky ve wirework company of Manchester [Manchesterské společnosti na výrobu drátů], "prvním výsledkem byl náhlý pokles v plýtvání materiálem, protože dělníci neviděli, proč by měli plýtvat svým majetkem víc než kterýkoli podnikatel; a plýtvání materiálem je vedle věčných dluhů snad největším zdrojem ztrát v průmyslu". Týž list odhaluje jako základní nedostatek rochdalských cooperative experiments (103): "They showed that associations of workmen could manage shops, mills, and almost all forms of industry with succes, and they immensely improved the condition of the men, but then they did not leave a clear place for masters." ["Dokázaly, že dělnická sdružení mohou vést s úspěchem obchody, továrny a téměř všechny formy průmyslu, a neobyčejně zlepšily postavení samých dělníků, ale! ale potom neponechávají viditelné místo pro kapitalistu". Quelle horreur! [Jaká hrůza!]

(103) Rochdale cooperative experiments [Rochdalské družstevní pokusy] - pod vlivem myšlenek utopických socialistů se dělníci z Rochdale (na sever od Manchesteru) roku 1844 spojili a vytvořili Society of Equitable Pioneers [Společnost spravedlivých pionýrů]. Původně to bylo spotřební družstvo, ale brzy se rozšířilo a podle jeho vzoru začala vznikat také výrobní družstva. Rochdalší pionýři zahájili nové období družstevního hnutí v Anglii a v jiných zemích.

(21a) Profesor Cairnes poté, co popsal "superintendence of labour" [dozor nad prací] jako charakteristický rys otrokářské výroby v jižních státech Severní Ameriky, pokračuje: "Protože rolník-vlastník" (na severu) "si přivlastňuje celý výrobek své půdy [Cairnes: své práce], nepotřebuje zvláštní povzbuzování k práci. Dozor je tu úplně zbytečný." (Cairnes: l.c.p. 49.)

(22) Sir James Steuart, který se vůbec vyznačuje tím, že jasně vidí charakteristické společenské rozdíly různých výrobních způsobů, poznamenává: "Proč velké podniky v průmyslu ničí soukromé podniky, ne-li proto, že se více blíží jednoduchosti otrocké práce?" (Princ. of. Pol. Econ., Londýn 1767, sv. I, s. 167, 168).

(22a) Auguste Comte a jeho škola by proto mohli dokazovat věčnou nutnost feudálních pánů stejně, jako dokazovali věčnou nutnost pánů kapitalistů.

_________________________________________________________________

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie (kapitola I. - L. Feuerbach)

Spisy. Sv.3, SNPL, Praha 1958, s. 78-84

(78-84) Z prvního plyne předpoklad vyspělé dělby práce a rozsáhlého obchodu, z druhého místní omezenost. V prvním případě je nutno individua spojit, v druhém případě jsou hned od začátku vedle daného výrobního nástroje výrobními nástroji i sama individua. V tom se tedy projevuje rozdíl mezi přirozeně vzniklými výrobními nástroji a takovými výrobními nástroji, které vytvořila civilizace. Ornou půdu (vodu atd.) je možné považovat za přirozeně vzniklý výrobní nástroj. V prvním případě, u přirozeně vzniklého výrobního nástroje, jsou jednotlivci podřízeni přírodě, v druhém případě jsou podřízeni produktu práce. V prvním případě jeví se tedy i vlastnictví (pozemkové vlastnictví) jako bezprostřední, přirozeně vzniklá nadvláda, v druhém případě jako nadvláda práce, zejména práce akumulované, kapitálu. Předpokladem prvního případu je, aby individua spojoval nějaký svazek, ať už rodina, kmen, půda sama atd., předpokladem druhého případu je, aby byli jedni na druhých nezávislí a aby je spojovala jen směna. V prvním případě je směna především směnou mezi lidmi a přírodou, směnou, při níž se směňuje práce lidí za produkty přírody, v druhém případě je to převážně směna mezi lidmi. V prvním případě stačí průměrný lidský rozum, tělesná činnost není ještě vůbec oddělena od činnosti duševní; v druhém případě musí už být prakticky provedena dělba mezi duševní a tělesnou prací. V prvním případě může panství vlastníka nad nevlastnícími spočívat na osobních vztazích, na jakési pospolitosti, v druhém případě musí toto panství na sebe vzít věcnou podobu v něčem třetím, v penězích. V prvním případě existuje drobný průmysl, ale je odkázán na používání přirozeně vzniklého výrobního nástroje, a proto práce není rozdělena mezi různá individua; v druhém případě spočívá průmysl jen na dělbě práce, která je také podmínkou jeho existence.

Dosud jsme vycházeli z výrobních nástrojů, a už zde se ukázalo, že pro určité průmyslové stupně je soukromé vlastnictví nezbytné. V industria extractive splývá ještě soukromé vlastnictví úplně s prací; v drobném průmyslu a v celém dosavadním zemědělství je vlastnictví nutným důsledkem daných výrobních nástrojů; ve velkém průmyslu se rozpor mezi výrobním nástrojem a soukromým vlastnictvím projevuje teprve jako jeho produkt, a aby se tento rozpor vytvořil, musí být velký průmysl už silně vyvinut. Teprve s ním je tedy dána možnost zrušení soukromého vlastnictví.

Ve velkém průmyslu a konkurenci jsou všechny existenční podmínky, podmíněnosti, jednostrannosti individuí sloučeny ve dvě nejjednodušší formy: v soukromé vlastnictví a práci. Penězi se každá forma styků a styky samy stávají pro individua čímsi nahodilým. Již v penězích tedy tkví, že všechny dosavadní styky byly jen styky individuí za určitých podmínek, ne styky individuí jakožto individuí. Tyto podmínky se redukují na dvě - na akumulovanou práci čili soukromé vlastnictví, anebo na skutečnou práci. Chybí-li jedna z těchto podmínek, styky váznou. I novodobí ekonomové, např. Sismondi, Chebuliez atd., rozlišují mezi association des capitaux a association des individus. Na druhé straně jsou sama individua úplně podřízena dělbě práce, a tím se dostávají do úplné závislosti na sobě navzájem. Soukromé vlastnictví, pokud se v rámci práce staví proti práci, se vyvíjí z nutnosti akumulace a zpočátku má stále ještě spíš formu pospolitosti, ale dalším vývojem se stále více přibližuje novodobé formě soukromého vlastnictví. Dělbou práce je už od začátku dána i dělba pracovních podmínek, nástrojů a materiálů, a tím i rozdrobenost akumulovaného kapitálu na různé vlastníky, a tím je zase dána rozdělenost mezi kapitálem a prací i samy různé formy vlastnictví. Čím víc se rozvíjí dělba práce a čím víc roste akumulace, tím víc se také vyhrocuje tato rozdělenost. Práce sama může existovat jen za předpokladu této rozdělenosti.

Ukazují se tu tedy dva fakty. Za prvé se výrobní síly jeví jako naprosto nezávislé na individuích a odtržené od nich, jako jakýsi svět pro sebe vedle individuí, a důvodem toho je, že individua, jejichž silou jsou tyto výrobní síly, existují izolovaně a ve vzájemném protikladu, kdežto naopak tyto síly jsou skutečnými silami, jen když tato individua jsou ve styku a ve vzájemné souvislosti. Na jedné straně tedy totalita výrobních sil, které současně jako by nabyly jakési věcné podoby, a pro individua sama už nejsou silami individuí nýbrž silami soukromého vlastnictví, a tedy silami individuí jen potud, pokud jsou soukromými vlastníky. V žádném dřívějším období nenabyly výrobní síly této lhostejné podoby pro styky individuí jakožto individuí, protože jejich styky samy byly ještě omezené. Na druhé straně stojí proti těmto výrobním silám většina individuí, od nichž jsou tyto síly odtrženy a která jsou tedy připravena o všechnu skutečnou životní náplň, stala se z nich abstraktní individua, která však teprve tím mohou mezi sebou navazovat spojení jakožto individua.

Jediná souvislost, kterou ještě mají s výrobními silami a se svou vlastní existencí, totiž práce, ztratila u nich jakékoli zdání činného sebeuplatnění a udržuje je na živu jen tím, že mrzačí jejich život. V dřívějších obdobích bylo činné sebeuplatnění odděleno od výroby materiálního života tím, že připadalo různým osobám a že výroba materiálního života ještě znamenala vzhledem k omezenosti individuí samých jakýsi podřadný druh činného sebeuplatnění, kdežto nyní se rozešly tak, že se materiální život vůbec jeví jako účel, a výroba tohoto materiálního života, totiž práce (která je nyní jedině možnou, ale, jak vidíme, negativní formou činného sebeuplatnění), se jeví jako prostředek.

Nyní to tedy dospělo tak daleko, že si individua musí osvojit totalitu výrobních sil, která tu je, nejen proto, aby dospěla k činnému sebeuplatnění, nýbrž už jen proto, aby si vůbec zajistila vlastní existenci. Toto osvojování je podmíněno především předmětem, který je třeba si osvojit - výrobními silami, které se vyvinuly v určitou totalitu a existují jen v rámci univerzálních styků. Toto osvojování musí mít tedy už po této stránce univerzální charakter, odpovídající výrobním silám a stykům. Samo osvojování těchto sil není nic víc než rozvíjení individuálních schopností odpovídajících nástrojům hmotné výroby. Osvojení totality výrobních nástrojů je už proto rozvíjením totality schopností v individuích samých. Toto osvojování je dále podmíněno osvojujícími si individui. Jen proletáři přítomné doby, úplně vyloučení z jakéhokoli činného sebeuplatnění, jsou s to prosadit své úplné, ne už omezené činné sebeuplatnění, které záleží v osvojení totality výrobních sil a v rozvinutí totality schopností, daném těmito výrobními silami. Všechna dřívější revoluční osvojení byla omezená; individua, jejichž činné sebeuplatnění bylo spoutáno omezenými výrobními nástroji a omezenými styky, si osvojila tyto omezené výrobní nástroje, a proto došla zase jen k omezenosti. Jejich výrobní nástroj se stal jejich vlastnictvím, ale ona sama zůstávala podřízena jedinému výrobnímu nástroji; až si budou přivlastňovat proletáři, musí být masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím. Novodobé univerzální styky nemohou být vůbec podřízeny individuím jinak než tím, že budou podřízeny všem.

Přivlastnění je dále podmíněno způsobem, jak musí být provedeno. Může být provedeno jen sjednocením, které už pro charakter samého proletariátu může být zase jen univerzální, a revolucí, ve které bude jednak svržena moc dosavadního způsobu výroby a styků i moc dosavadní společenské struktury, jednak povede k rozvinutí univerzálního charakteru a energie proletariátu, nutné k provedení přivlastnění, a dále se proletariát zbaví všeho, co mu ještě zůstávalo z jeho dosavadního postavení ve společnosti.

Teprve na tomto stupni splývá činné sebeuplatnění s materiálním životem, což odpovídá rozvoji individuí v totální individua a odvržení veškeré primitivnosti; a potom bude přeměna práce v činné sebeuplatnění v souhlase s přeměnou dosavadních podmíněných styků ve styky individuí jako takových. Tím, že si veškeré výrobní síly jako celek přivlastní sjednocená individua, nastane konec soukromého vlastnictví. V dosavadních dějinách se vždy nějaká zvláštní podmínka jevila jako náhodná, nyní dostávají právě izolovanost individuí a zvláštní soukromá výdělečná činnost každého individua povahu nahodilosti.

Individua, která už nejsou podřízena dělbě práce, si filozofové představovali jako ideál pod názvem Člověk" a celý proces, který jsme tu vyložili, pojímali jako vývojový proces "Člověka", takže místo dosavadních individuí dosazovali na každém dějinném stupni chybně "Člověka" a tvrdili o něm, že je hybnou silou dějin. Celý proces tedy pojímali jako proces sebeodcizení "Člověka", a to v podstatě proto, že na určitý dřívější stupeň dosazovali chybně vždy průměrné individuum pozdějšího stupně, a dřívějším individuím přisuzovali pozdější vědomí. Toto komolení, které předem abstrahuje od skutečných podmínek, jim umožňovalo přeměnit celé dějiny v proces vývoje vědomí.

Z pojetí dějin, které jsme tu vyložili, plynou konečně ještě tyto závěry: 1. Ve vývoji výrobních sil se dostavuje stupeň, na němž jsou vytvářeny výrobní síly a prostředky styků, které za daných vztahů jsou jen příčinou zla, nejsou to už síly výrobní, nýbrž destruktivní (stroje a peníze) - a, což s tím souvisí, že dochází ke vzniku třídy, která musí nést všechna břemena společnosti, aniž užívá jejích výhod, která je ze společnosti vyhoštěna, vháněna do nejrozhodnějšího protikladu ke všem ostatním třídám; třídy, která tvoří většinu všech členů společnosti a z níž vychází vědomí nutnosti radikální revoluce, komunistické vědomí, které se ovšem - z poznání postavení této třídy - může vytvořit i u jiných tříd; 2. že podmínky, za nichž je možno používat určitých výrobních sil, jsou podmínky panství určité společenské třídy, jejíž sociální moc, plynoucí z jejího majetku, dochází svého prakticky idealistického výrazu v té které státní formě, a proto je každý revoluční boj namířen proti třídě, která dosud vládla; 3. že ve všech dosavadních revolucích zůstával vždy nedotčen způsob činnosti a že v nich šlo jen o jiné rozvržení této činnosti, o nové rozdělení práce mezi jiné osoby, kdežto komunistická revoluce je namířena proti dosavadnímu způsobu činnosti, odstraňuje práci a ruší panství všech tříd i třídy samy, protože ji provádí třída, která už ve společnosti vůbec není pokládána za třídu, není za třídu uznávána, je už výrazem zániku všech tříd, národností atd. v nynější společnosti; a 4. že k tomu, aby se u masy lidí vytvořilo toto komunistické vědomí a prosadila se věc sama, je nutná masová přeměna lidí, a to může nastat jen v praktickém hnutí, v revoluci; že tedy revoluce je nutná nejen proto, že jiným způsobem nelze svrhnout vládnoucí třídu, nýbrž i proto, že třída, která ji svrhuje, se může jen v revoluci zbavit všeho starého neřádu a stát se schopnou založit novou společnost.

Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že provádí převrat všech dosavadních vztahů ve výrobě a ve stycích a se všemi předpoklady, které tu byly odpradávna, poprvé vědomě nakládá jako s výtvory dosavadních lidí, zbavuje je jejich primitivnosti a podřizuje je moci sjednocených individuí. Nastolení komunismu je proto v podstatě ekonomické povahy, je to materiální vytvoření podmínek pro toto sjednocení; nastolením komunismu se dané podmínky stávají podmínkami sjednocení. Stav, který komunismus vytváří, je právě skutečná základna pro znemožnění všeho, co jest nezávislé na individuích, protože tento stav není nic jiného než produkt dosavadních styků individuí samých. Komunisté tedy přistupují prakticky k podmínkám vytvořeným dosavadní výrobou a dosavadními styky jako k podmínkám neorganickým, ale nedomnívají se přitom, že bylo záměrem nebo posláním dosavadních generací, aby jim dodaly materiál, a nemyslí si, že tyto podmínky byly neorganické pro individua, která je vytvořila. Rozdíl mezi osobním individuem a nahodilým individuem není nějaké rozlišení v pojmech, nýbrž historický fakt.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >