D.2.2. Zásadní, revoluční změna systému

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2006

Twitter

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 432-434, 438-439, 448, 461-462

(432-434) Viděli jsme tedy: výrobní a směnné prostředky, na jejichž základě se vyvinula buržoazie, byly vytvořeny ve feudální společnosti. Na jistém stupni vývoje těchto výrobních a směnných prostředků neodpovídaly už poměry, za nichž feudální společnost vyráběla a směňovala - feudální organizace zemědělství a manufaktury, zkrátka feudální vlastnické vztahy - už vyvinutým výrobním silám. Brzdily výrobu, místo aby ji podporovaly. Staly se jejími okovy. Musely být rozbity, a byly rozbity.

Místo nich přišla svobodná konkurence se společenským a politickým zřízením sobě přiměřeným, s ekonomickým a politickým panstvím buržoazní třídy.

Před našimi zraky se odehrává podobný pohyb. Buržoazní výrobní a směnné vztahy, buržoazní vlastnické vztahy, moderní buržoazní společnost, která vykouzlila tak mohutné výrobní a směnné prostředky, se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život. Dějiny průmyslu a obchodu jsou už po několik desetiletí jen dějinami vzpoury moderních výrobních sil proti moderním výrobním vztahům, proti vlastnickým vztahům, které jsou podmínkou existence buržoazie a jejího panství. Stačí poukázat na obchodní krize, které se periodicky opakují a stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoazní společnosti. Za obchodních krizí se pokaždé ničí velká část nejen vyrobených produktů, nýbrž dokonce i už vytvořených výrobních sil. Za těchto krizí propuká společenská epidemie, která by se všem dřívějším epochám zdála nesmyslná - epidemie nadvýroby. Společnost je pojednou vržena zpět do stavu dočasného barbarství; zdá se, že ji hladomor a všeobecná pustošivá válka připravily o všechny životní prostředky; zdá se, že průmysl a obchod jsou zničeny - a proč? Protože společnost má příliš mnoho civilizace, příliš mnoho životních prostředků, příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho obchodu. Výrobní síly, které má k dispozici, neslouží už rozvoji buržoazních vlastnických vztahů; naopak, zmohutněly příliš pro tyto vztahy, které se stávají jejich brzdou; a jakmile začnou tyto překážky zdolávat, uvádějí celou buržoazní společnost do nepořádku, ohrožují existenci buržoazního vlastnictví. Buržoazní vztahy se staly tak těsnými, že už nepojmou bohatství, které vytvořily. - Čím překonává buržoazie krize? Jednak vynuceným ničením celé masy výrobních sil, jednak dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím starých. Čím tedy? Tím, že připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím čelit.

Zbraně, jimiž buržoazie porazila feudalismus, se nyní obracejí proti ní samé.

(438-439) Všechny dosavadní společnosti spočívaly, jak jsme viděli, na protikladu mezi utlačujícími a utlačovanými třídami. Aby však bylo možno nějakou třídu utlačovat, musí jí být zajištěny podmínky, za kterých by mohla alespoň rabsky živořit. Nevolník se za nevolnictví probil k postavení člena komuny a také maloměšťák se pod jařmem feudálního absolutismu probil k postavení měšťáka. Naproti tomu moderní dělník, místo aby se s pokrokem průmyslu pozvedal, klesá stále hlouběji pod úroveň životních poměrů své vlastní třídy. Dělník se stává pauperem a pauperismus vzrůstá ještě rychleji než obyvatelstvo a bohatství. Z toho jasně vysvítá, že buržoazie je neschopna zůstat nadále panující třídou společnosti a vnucovat celé společnosti podmínky existence své třídy jako zákon, jímž je nutno se řídit. Není schopna panovat, protože není schopna zajistit svému otroku ani jeho otrockou existenci, protože je nucena nechat ho klesnout do postavení, kdy ho musí sama živit, místo aby on živil ji. Společnost už nemůže žít pod panstvím buržoazie, tj. existence buržoazie a existence společnosti jsou už neslučitelné.

(439) Podstatnou podmínkou existence a panství buržoazní třídy je hromadění bohatství v rukou soukromníků, tvoření a rozmnožování kapitálu; podmínkou existence kapitálu je námezdní práce. Námezdní práce je založena výhradně na vzájemné konkurenci mezi dělníky. Pokrok průmyslu, jehož bezděčným a povolným nositelem je buržoazie, nahrazuje roztříštěnost dělníků, způsobenou konkurencí, tak, že je revolučně sjednocuje sdružováním. Rozvojem velkého průmyslu je tedy buržoazii pod nohama podemílána sama základna, na které vyrábí a přivlastňuje si výrobky. Buržoazie produkuje především své vlastní hrobaře. Její zánik i vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné.

(438) Všechny dřívější třídy, když dobyly panství, snažily se upevnit své už nabyté životní postavení tím, že podrobily celou společnost podmínkám zajišťujícím jim výdělek. Proletáři mohou dobýt společenských výrobních sil jen tak, že odstraní svůj vlastní dosavadní způsob přivlastňování, a tím i celý dosavadní způsob přivlastňování. Proletáři nemají nic svého, co by museli zajišťovat, jejich úkolem je zničit všechno, co dosud ochraňovalo a zajišťovalo soukromé vlastnictví.

Všechna dosavadní hnutí byla hnutími menšin nebo v zájmu menšin. Proletářské hnutí je samostatné hnutí obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. Proletariát, nejnižší vrstva nynější společnosti, se nemůže pozvednout, nemůže se vzpřímit jinak než tak, že při tom vyletí do povětří celá nadstavba vrstev, které tvoří oficiální společnost.

I když ne svým obsahem, tedy svou formou je boj proletariátu proti buržoazii nejprve bojem národním. Proletariát každé země se ovšem musí nejprve vypořádat se svou vlastní buržoazií.

(438) Při líčení nejvšeobecnějších fází vývoje proletariátu jsme sledovali víceméně skrytou občanskou válku uvnitř nynější společnosti až do chvíle, kdy propuká v otevřenou revoluci a kdy proletariát násilným svržením buržoazie zakládá své panství.

(448) Viděli jsme výše, že prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie.

Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil.

To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů, tedy opatřeními, která se zdají ekonomicky nedostatečná a neudržitelná, která však v průběhu hnutí přerůstají sama sebe [činí nevyhnutelnými další útoky na společenský řád, angl. vyd. z roku 1888] a jsou nevyhnutelná jako prostředek k převratu v celém způsobu výroby.

Tato opatření budou ovšem podle různých zemí různá.

(461-462) Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí. Ve Francii se komunisté v boji proti konservativní a radikální buržoazii spojují se stranou socialisticko-demokratickou, aniž se tím vzdávají práva chovat se kriticky k frázím a iluzím vyvěrajícím z revoluční tradice....

Komunistická strana však nepřestává ani na okamžik pěstovat mezi dělníky co nejjasnější vědomí nepřátelského protikladu mezi buržoazií a proletariátem, aby němečtí dělníci mohli okamžitě využít společenských a politických podmínek, které musí s sebou přinést panství buržoazie, jako zbraně proti ní samé, aby po svržení reakčních tříd byl v Německu ihned zahájen boj proti buržoazii samé.

K Německu obracejí komunisté svou hlavní pozornost, protože Německo stojí na prahu buržoazní revoluce a provede tento převrat za pokročilejších podmínek evropské civilizace vůbec a s mnohem vyspělejším proletariátem, než tomu bylo v Anglii v 17. a ve Francii v 18.století. Německá buržoazní revoluce může být tedy jen bezprostřední předehrou proletářské revoluce.

Zkrátka, komunisté všude podporují každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům.

Ve všech těchto hnutích vyzdvihují otázku vlastnictví jako základní otázku hnutí, bez ohledu na to, zda už nabyla více nebo méně vyvinuté formy.

Komunisté konečně všude usilují o spojení a dorozumění demokratických stran všech zemí.

Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.

Proletáři všech zemí, spojte se!

Marx, K., Engels, B.: Svatá rodina

Spisy. Svazek 2, SNPL 1958, s. 98-99

(98-99) Podle dosavadních nekritických dějin, tedy dějin sepsaných jinak než ve smyslu absolutní kritiky, je dále nutno přesně rozlišovat mezi tím, do jaké míry masa "měla" na cílech "zájem" a tím, do jaké míry se pro ně "nadchla". "Idea" si vždy utržila ostudu, jakmile se odlišila od "zájmu". Na druhé straně není těžké pochopit, že každý masový, historicky se prosazující "zájem", když po prvé vstupuje na světové jeviště, v "ideji" nebo "představě" daleko překračuje své skutečné meze a zaměňuje se s lidským zájmem vůbec. Tato iluze vytváří to, co Fourier nazývá tónem každé dějinné epochy. Zájem buržoazie v revoluci z roku 1789 se zdaleka neminul cíle, "vyhrál" všechno a měl "nejpronikavější úspěch", byť jakkoli vyprchal "patos" a jakkoli povadly květy "nadšení", kterými si ověnčil kolébku. Tento zájem byl tak mocný, že vítězně přemohl Maratovo pero, guillotinu hrůzovládců a Napoleonovu dýku i krucifix a čistokrevnost Bourbonů. Jen pro masu, pro niž politická "idea" nebyla idejí jejího skutečného "zájmu", jejíž pravý životní princip se tedy neshodoval s životním principem revoluce, reálné podmínky jejíhož osvobození jsou podstatně odlišné od podmínek, v jejichž mezích mohla buržoazie osvobodit sebe a společnost, jen pro tuto masu se revoluce "minula cíle". Jestliže se tedy revoluce, která může být představitelkou všech velkých dějinných "akcí", minula cíle, minula se cíle proto, že masa, v jejíchž životních podmínkách se revoluce v podstatě pohybovala, byla výlučná masa, nezahrnující celek, omezená masa. Neminula se cíle proto, že se pro ni "nadchla" a že na ní "měla zájem" masa, nýbrž proto, že pro nejpočetnější část masy, část odlišnou od buržoazie, nebyl princip revoluce jejím skutečným zájmem, jejím vlastním revolučním principem, nýbrž že to pro ni byla jen "idea", tedy jen předmět chvilkového nadšení a jen zdánlivého povznesení.

S hloubkou a šíří dějinné akce bude tedy růst objem masy, jejíž akcí je.

Marx, K.: Třídní boje ve Francii

Spisy. Svazek 7, SNPL, Praha 1959, s. 107

(107) Pochopíme, v jaké situaci byli francouzští rolníci, když jim republika k jejich starým břemenům naložila ještě nová. Vidíme, že vykořisťování rolníků se od vykořisťování průmyslového proletariátu liší jen formou. Vykořisťovatel je týž: kapitál. Jednotliví kapitalisté vykořisťují jednotlivé rolníky hypotékou a lichvou, kapitalistická třída vykořisťuje dělnickou třídu státní daní. Vlastnický titul rolníka je talisman, kterým ho kapitál až dosud zaklínal, je to záminka, pod kterou ho štval proti průmyslovému proletariátu. Jen pád kapitálu může rolníka povznést, jen protikapitalistická, proletářská vláda může učinit konec jeho hospodářské bídě a společenské degradaci. Konstituční republika je diktaturou jeho sjednocených vykořisťovatelů, sociálně demokratická, rudá republika je diktaturou jeho spojenců. A misky vah stoupají nebo klesají podle hlasů, které rolník hodí do volební urny. On sám musí rozhodnout o svém osudu. - Tak mluvili socialisté v letácích, v almanaších, v kalendářích, v brožurách všeho druhu. Jejich řeči začal rolník ještě lépe rozumět, když proti nim vystoupila strana pořádku, která se k němu rovněž obracela a která svým hrubým přeháněním, nestoudným zkreslováním socialistických snah a idejí právě kápla rolníkům do noty a podráždila jejich chuť na zapovězené ovoce. Nejsrozumitelněji však mluvily samy zkušenosti, jichž rolnická třída nabyla využitím volebního práva, a zklamání, která ji ráz na ráz stíhala v překotném vývoji revolučních událostí. Revoluce jsou lokomotivami dějin.

Marx, K.: Občanská válka ve Francii

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 17, NPL, Praha 1965, s. 378-379

(378-379) Dělnická třída nečekala od Komuny zázraky. Nemá nějaké předem připravené utopie, které by chtěla zavádět par décret du peuple [výnosem lidu]. Dělnická třída ví, že k tomu, aby dosáhla svého osvobození a spolu s ním oné vyšší formy, k níž dnešní společnost neodvratně spěje svým vlastním ekonomickým vývojem, bude muset dlouho bojovat, projít řadou dějinných procesů, které změní poměry a lidi. Nepotřebuje uskutečňovat ideály, ale jen uvolnit prvky nové společnosti, které se už vyvinuly v lůně hroutící se staré buržoazní společnosti. Jsouc si plně vědoma svého historického poslání a s hrdinským odhodláním jednat v souhlase s tímto posláním, může se dělnická třída jen usmívat při hrubých útocích lokajských pisálků a poučujícím mentorování blahovolných buržoazních doktrinářů, kteří věšteckým tónem vědecké neomylnosti chrlí své omezené otřepanosti a sektářské recepty.

Když se Pařížská komuna ujala vedení revoluce, když se prostí dělníci poprvé odvážili vztáhnout ruku na výsadu své "přirozené vrchnosti" - na výsadu vládnout, když za neslýchaně obtížných podmínek vykonávali skromně, svědomitě a úspěšně svou práci - za platy, z nichž nejvyšší nepřevyšoval ani pětinu toho, co podle slov známé vědecké autority [profesora Huxleyho] je minimum pro tajemníka jisté londýnské školní rady - svíjel se starý svět v křečích zuřivosti při pohledu na rudý prapor, symbol republiky práce, který vlál nad Radnicí.

A přece to byla první revoluce, v niž byla dělnická třída veřejně uznána za jedinou třídu, která je schopna společenské iniciativy; uznána dokonce velikou většinou pařížské střední třídy - drobnými obchodníky, řemeslníky, kupci - jedině s výjimkou bohatých kapitalistů.

Lenin, V.I.: Krach II. internacionály

Sebrané spisy. Sv. 26, Svoboda, Praha 1986, s. 240

(240) Pro marxistu je nesporné, že bez revoluční situace k revolucím nedochází, přičemž každá revoluční situace ještě nemusí vést k revoluci. Jaké jsou vlastně znaky revoluční situace? Jistě se nezmýlíme, když uvedeme tyto tři hlavní znaky: 1. Vládnoucí třídy nemohou udržet svou nadvládu v nezměněné formě; určitá krize "horních vrstev", krize politiky vládnoucí třídy, vytváří trhlinu, kterou proniká nespokojenost a rozhořčení utlačovaných tříd. Ke vzniku revoluce obvykle nestačí, aby "nižší vrstvy nechtěly", ale je ještě zapotřebí, aby "horní vrstvy nemohly" žít postaru. 2. Neobyčejně se zostřuje bída a utrpení utlačovaných tříd. 3. To všechno značně zvyšuje aktivitu mas, které se v "pokojném" období nechávají klidně olupovat, ale v bouřlivém jsou doháněny jak celou krizovou situací, tak i přímo "horními vrstvami" k samostatnému dějinnému kroku.

Bez těchto objektivních změn, nezávisejících na vůli nejen jednotlivých skupin a stran, ale ani jednotlivých tříd, není revoluce zpravidla možná. Právě souhrn těchto objektivních změn se nazývá revoluční situací. Taková situace byla v roce 1905 v Rusku a ve všech revolučních obdobích na Západě; byla však také v 60.letech minulého století v Německu a v letech 1859-1861 a 1879-1880 v Rusku, ačkoliv v těchto případech k revoluci nedošlo. Proč? Protože revoluce nevzniká z každé revoluční situace, ale pouze z takové, kdy se k výše uvedeným objektivním změnám přidružuje změna subjektivní, a to způsobilost revoluční třídy k revolučním masovým akcím, natolik silným, aby mohly rozbít (nebo podlomit) starou vládu, která nikdy, dokonce ani v období krizí, "nepadne", jestliže se jí "nepomůže padnout".

Lenin, V.I.: Levičáctví - dětská nemoc komunismu

Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 101-102

(101-102) Základní zákon revoluce, který potvrdily všechny revoluce, a zejména tři ruské revoluce ve 20.století, stanoví: Pro revoluci nestačí, aby si vykořisťované a utlačované masy uvědomily, že postaru se žít nedá, a dožadovaly se změny; pro revoluci je nutné, aby postaru nemohli žít a vládnout vykořisťovatelé. Revoluce může zvítězit jedině tehdy, jestliže "dolní vrstvy" nechtějí staré pořádky a jestliže "horní vrstvy" nemohou vládnout postaru. Jinak je možné vyjádřit tuto pravdu slovy: revoluce nemůže být provedena, nenastane-li celonárodní krize (postihující vykořisťované i vykořisťovatele). Pro revoluci je tedy třeba za prvé dosáhnout toho, aby si většina dělníků (nebo alespoň většina uvědomělých, přemýšlivých, politicky aktivních dělníků) plně uvědomila nutnost převratu a byla odhodlána jít pro něj i na smrt; za druhé, aby vládnoucí třídy prožívaly vládní krizi, která vtahuje do politiky i ty nejzaostalejší masy (každá skutečná revoluce se vyznačuje tím, že se počet příslušníků až dosud apatických a utlačovaných pracujících mas, které se zúčastní politického boje, rychle zdesateronásobí anebo dokonce zestonásobí), ochromuje vládu a umožňuje revolucionářům její rychlé svržení.

Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 40-43, 59-72, 96-99, 110-114, 124-127

(40-43) Závěrem poznamenejme, že klade-li rezoluce prozatímní revoluční vládě za úkol uskutečňovat minimální program, potírá tím nesmyslné poloanarchistické myšlenky o okamžitém uskutečnění maximálního programu, o dobytí moci v zájmu socialistického převratu. Stupeň ekonomického vývoje Ruska (podmínka objektivní) a stupeň uvědomělosti a organizovanosti širokých mas proletariátu (podmínka subjektivní, nerozlučně spjatá s objektivní) znemožňují okamžité a úplné osvobození dělnické třídy. Jen naprostí nevědomci mohou ignorovat buržoazní charakter probíhajícího demokratického převratu, jen nadmíru naivní optimisté mohou zapomínat, jak málo ještě dělnické masy vědí o cílech socialismu a o způsobech jeho uskutečnění. My všichni jsme přesvědčeni, že osvobození dělníků může být dílem jenom jich samých; avšak bez uvědomělosti a organizovanosti mas, bez jejich přípravy a výchovy otevřeným třídním bojem proti veškeré buržoazii nemůže být o socialistické revoluci ani řeči. A na anarchistické námitky, že prý odkládáme socialistický převrat, odpovídáme: Neodkládáme jej, nýbrž k němu děláme první krok jedině možným způsobem a po jedině správné cestě, totiž po cestě demokratické republiky. Kdo chce jít k socialismu jinou cestou, mimo politický demokratismus, nevyhnutelně dojde k nesmyslným a reakčním závěrům jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu. Když se nás ti nebo oni dělníci v příslušné chvíli zeptají, proč bychom nemohli uskutečnit maximální program, poukážeme jim v odpovědi na to, jak daleko dosud mají k socialismu demokraticky smýšlející masy lidu, jak nevyvinuté jsou dosud třídní rozpory a jak neorganizovaní jsou dosud proletáři. Zorganizujte nejdřív statisíce dělníků po celém Rusku, získejte pro svůj program sympatie mezi milióny lidí! Pokuste se o to, neomezujte se jen na zvučné, ale plané anarchistické fráze, a hned uvidíte, že dosažení takové organizovanosti a rozšíření socialistického uvědomění je závislé na co možná nejúplnějším uskutečnění demokratických přeměn.

Pojďme dále. Když už nám je jasný význam prozatímní revoluční vlády a postoj proletariátu k ní, vyvstává další otázka: Je přípustná naše účast v této vládě (působení shora) a za jakých podmínek? Jak máme působit zdola? Rezoluce dává na obě tyto otázky přesnou odpověď. Prohlašuje jednoznačně, že v zásadě je účast sociální demokracie v prozatímní revoluční vládě (v období demokratického převratu, v období boje za republiku) přípustná. Tímto prohlášením se neodvolatelně distancujeme jak od anarchistů, kteří na tuto otázku odpovídají zásadně záporně, tak od chvostistů v sociální demokracii (jako je Martynov a novojiskrovci), kteří nás straší, že v budoucnu může nastat situace, kdy by se tato účast mohla pro nás stát nevyhnutelností. Tímto prohlášením III.sjezd SDDSR definitivně odmítl názor nové Jiskry, že prý účast sociálních demokratů v prozatímní revoluční vládě je odrůdou millerandismu, že prý je to zásadně nepřípustné jakožto sankcionování buržoazního řádu atd.

Avšak otázka zásadní přípustnosti ještě samozřejmě neřeší otázku praktické účelnosti. Za jakých podmínek je tento nový, sjezdem strany uznaný druh boje, boje "shora", účelný? Je samozřejmé, že o konkrétních podmínkách, jako je vzájemný poměr sil apod., se zatím nedá mluvit, a rezoluce přirozeně upouští od předběžného stanovení těchto podmínek. Žádný rozumný člověk nebude chtít už dnes v této věci něco předpovídat. Můžeme a musíme určit povahu a cíl naší účasti. Rezoluce to činí a stanoví dvojí cíl účasti: 1. nelítostný boj proti kontrarevolučním pokusům a 2. obranu samostatných zájmů dělnické třídy. V době, kdy liberální buržoové začínají horlivě mluvit o psychologii reakce (viz neobyčejně poučný Otevřený dopis pana Struveho v 71.čísle časopisu Osvobožděnije) ve snaze zastrašit revoluční lid a přimět jej k ústupnosti vůči samoděržaví, v této době je obzvlášť důležité, aby proletářská strana připomenula úkol skutečně bojovat proti kontrarevoluci. V takových závažných otázkách, jako je politická svoboda a třídní boj, rozhoduje konec konců jedině síla, a my se musíme postarat o přípravu a organizaci této síly a o její aktivní uplatnění nejen v obraně, nýbrž i v útoku. Za dlouhé období politické reakce, jež v Evropě vládla takřka nepřetržitě od Pařížské komuny, jsme se příliš ztotožnili s myšlenkou, že je třeba působit jedině "zdola", příliš jsme si zvykli starat se jen o obranný boj. Nyní jsme však nepochybně vstoupili do nového období, do doby politických otřesů a revolucí. A v takové době, již právě Rusko prožívá, je nepřípustné omezovat se jen na starou šablonu. Musíme propagovat myšlenku působení shora, musíme se připravovat k velmi energickým, útočným akcím a zkoumat podmínky a formy takových akcí. Sjezdová rezoluce klade důraz na dvě takové podmínky: jedna se týká formální stránky účasti sociální demokracie v prozatímní revoluční vládě (přísná kontrola strany nad jejími zmocněnci), druhá samotného charakteru této účasti (ani na okamžik neztrácet se zřetele cíle úplného socialistického převratu).

Když rezoluce takto všestranně vyjasnila politiku strany při působení "shora" - při tomto novém a dosud téměř neznámém způsobu boje -, bere v úvahu i situaci, kdy se nám působit shora nepodaří. Působit zdola na prozatímní revoluční vládu musíme za všech okolností. K takovému nátlaku zdola musí být proletariát vyzbrojen - neboť v revoluční době události zvlášť rychle spějí k přímé občanské válce - a veden sociální demokracií. Cílem jeho ozbrojeného nátlaku bude "obrana, upevňování a rozšiřování revolučních vymožeností", tj. těch vymožeností, které musí z hlediska zájmů proletariátu znamenat uskutečnění celého našeho minimálního programu.

Tím zakončíme stručný rozbor rezoluce III.sjezdu o prozatímní revoluční vládě. Jak čtenář vidí, objasňuje tato rezoluce jak význam nového problému, tak postoj proletářské strany k němu, jak politiku strany v prozatímní revoluční vládě, tak i mimo ni.

(59-72) Marxisté jsou nezvratně přesvědčeni o buržoazním charakteru ruské revoluce. Co to znamená? To znamená, že demokratické přeměny v politickém zřízení i společensko-ekonomické přeměny, jež se staly pro Rusko nezbytností, samy o sobě ještě nejen nepodkopají kapitalismus, nepodkopají buržoazní nadvládu, ale naopak poprvé vyklidí pole pro široký a rychlý evropský, a nikoli asijský vývoj kapitalismu, poprvé umožní nadvládu buržoazie jako třídy. Socialisté-revolucionáři nemohou tuto myšlenku pochopit, protože nemají ponětí o zákonech vývoje zboží a kapitalistické výroby, nevidí, že dokonce ani naprostý úspěch rolnického povstání, ba dokonce ani nové rozdělení veškeré půdy v zájmu rolnictva a podle jeho přání ("čornyj pereděl" anebo něco na ten způsob) kapitalismus nikterak nezničí, ale naopak podnítí jeho rozvoj a urychlí třídní rozdělení rolnictva samotného. Nepochopení této pravdy dělá ze socialistů-revolucionářů bezděčné ideology maloburžoazie. Pro sociální demokracii má zdůrazňování této pravdy nesmírný význam nejen teoretický, nýbrž i praktickopolitický, neboť z něho vyplývá nutnost naprosté třídní samostatnosti proletářské strany v nynějším "všeobecně demokratickém" hnutí.

Naprosto však z toho nevyplývá, že by proletariát neměl obrovský zájem na demokratickém převratu (i když co do svého společenskoekonomického obsahu buržoazním). A také z toho naprosto nevyplývá, že by demokratický převrat nemohl být proveden jak formou výhodnou především pro velkokapitalistu, finančního magnáta a "osvíceného" statkáře, tak i formou výhodnou pro rolníka a pro dělníka.

Novojiskrovci v zásadě chápou smysl a význam kategorie buržoazní revoluce naprosto nesprávně. V jejich úvahách ustavičně probleskuje názor, že buržoazní revoluce je taková revoluce, která může přinést užitek jedině buržoazii. Ale ve skutečnosti není nic mylnějšího než takový názor. Buržoazní revoluce je taková revoluce, která nepřekračuje rámec buržoazního, tj. kapitalistického společenskoekonomického řádu. Buržoazní revoluce vyjadřuje potřeby rozvoje kapitalismu, a tedy nejen neničí, ale naopak rozšiřuje a prohlubuje jeho základy. Tato revoluce proto vyjadřuje jak zájmy dělnické třídy, tak veškeré buržoazie. A protože je za kapitalismu nevyhnutelná nadvláda buržoazie nad dělnickou třídou, lze plným právem říci, že buržoazní revoluce vyjadřuje spíše zájmy buržoazie než zájmy proletariátu. Avšak zcela nesmyslný je názor, že buržoazní revoluce vůbec nevyjadřuje zájmy proletariátu. Tento nesmyslný názor vede buď k dávno překonané narodnické teorii, že buržoazní revoluce odporuje zájmům proletariátu a že proto nepotřebujeme buržoazní politickou svobodu. Nebo tento názor vede k anarchismu, který odmítá jakoukoli účast proletariátu v buržoazní politice, v buržoazní revoluci a v buržoazním parlamentarismu. Teoreticky tento názor znamená ignorování elementárních marxistických pouček o tom, že zbožní výroba nevyhnutelně vede k rozvoji kapitalismu. Marxismus učí, že společnost založená na zbožní výrobě a směňující zboží s civilizovanými kapitalistickými národy sama na určitém stupni vývoje nevyhnutelně nastoupí cestu kapitalismu. Marxismus jednou provždy odmítl fantazírování narodniků a anarchistů, že například Rusko prý se může vyhnout kapitalistickému vývoji, vymknout se z kapitalismu nebo jej přeskočit a dát se nějakou jinou cestou než cestou třídního boje na základě a v mezích kapitalismu samého.

Všechny uvedené marxistické poučky byly velmi podrobně doloženy a nesčetněkrát vyloženy jak všeobecně, tak i speciálně ve vztahu k Rusku. A z těchto pouček vyplývá, že hledat spásu dělnické třídy v čemkoli jiném než v dalším rozvoji kapitalismu je myšlenka reakční. V takových zemích, jako je Rusko, nestrádá dělnická třída ani tak vinou kapitalismu, jako vinou nedostatečného rozvoje kapitalismu. Dělnická třída má proto bezvýhradný zájem na co nejširším, nejsvobodnějším a nejrychlejším rozvoji kapitalismu. Pro dělnickou třídu je nesporně výhodné odstranění všech pozůstatků minulosti, jež brání širokému, svobodnému a rychlému rozvoji kapitalismu. A buržoazní revoluce je právě takový převrat, který rázně vymycuje pozůstatky minulosti, pozůstatky nevolnictví (nepatří k nim jen samoděržaví, nýbrž i monarchie) a který nejlépe zajišťuje co nejširší, nejsvobodnější a nejrychlejší rozvoj kapitalismu.

Proto je buržoazní revoluce pro proletariát nanejvýš výhodná. Buržoazní revoluce je v zájmu proletariátu bezpodmínečně nutná. Čím úplnější a rozhodnější, čím důslednější bude buržoazní revoluce, tím lepší podmínky získá proletariát k boji proti buržoazii za socialismus. Tento závěr se může zdát nový nebo podivný a paradoxní jedině lidem, kteří nemají elementární ponětí o vědeckém socialismu. Mimo jiné však z tohoto závěru vyplývá i poučka, že v jistém smyslu je buržoazní revoluce výhodnější pro proletariát než pro buržoazii. Tato poučka je nesporně správná v tom smyslu, že pro buržoazii je výhodné opírat se v boji proti proletariátu o některé pozůstatky minulosti, například o monarchii, o pravidelnou armádu apod. Pro buržoazii je výhodné, aby buržoazní revoluce nesmetla všechny pozůstatky minulosti příliš rázně, aby některé z nich zachovala, tj. aby tato revoluce nebyla zcela důsledná, aby nedospěla až do konce, aby nebyla rozhodná a neúprosná. Tuto myšlenku vyjadřují často sociální demokraté poněkud jinak, říkají, že buržoazie zrazuje sama sebe, že zrazuje věc svobody, že není schopna důsledného demokratismu. Pro buržoazii je výhodnější, aby nezbytné buržoazně demokratické přeměny proběhly pomaleji, postupněji, obezřetněji, ne příliš rázně, cestou reforem, a ne cestou revoluce, aby tyto přeměny byly co nejohleduplnější vůči "úctyhodným" institucím nevolnictví (jako je monarchie); aby tyto přeměny co nejméně rozvíjely revoluční aktivitu, iniciativu a energii prostého lidu, tj. rolnictva a zejména dělnictva; jinak se může snadno stát, že dělníci "přehodí pušku z jednoho ramene na druhé", jak říkají Francouzi, tj. že obrátí proti buržoazii samé touž zbraň, kterou jim do rukou vloží buržoazní revoluce, touž svobodu, kterou jim tato revoluce poskytne, tytéž demokratické instituce, které vzniknou na půdě očištěné od nevolnictví.

Pro dělnickou třídu je naopak výhodnější, aby nezbytné buržoazně demokratické přeměny nebyly uskutečněny cestou reformní, nýbrž cestou revoluční, neboť reformní cesta - to je cesta průtahů a odkladů, pomalého a bolestivého odumírání zahnívajících částí národního organismu. Tímto zahníváním trpí především a nejvíce proletariát a rolnictvo. Revoluční cesta - to je cesta rychlé a pro proletariát nejméně bolestivé operace, cesta přímého odstranění zahnívajících částí, cesta nejmenší ústupnosti a ohleduplnosti vůči monarchii a jejím odporným a hnusným prohnilým institucím, zamořujícím vzduch svou hnilobou.

Proto tedy náš liberálně buržoazní tisk běduje, a nejenom z cenzurních důvodů, nejenom ze strachu před mocnými tohoto světa, nad možností revoluční cesty, bojí se revoluce, straší revolucí cara a snaží se jí vyhnout, hrbí hřbet a poklonkuje kvůli ubohým reformám, na nichž se zakládá reformní cesta. Toto stanovisko zastávají nejen Russkije vedomosti (17), Syn otěčestva (18), Naša Žizň (19), Naši dni (20), nýbrž i ilegální, svobodné Osvobožděnije. Samo postavení buržoazie jako třídy v kapitalistické společnosti s sebou nevyhnutelně nese její nedůslednost v demokratickém převratu. Samo postavení proletariátu jako třídy jej nutí být důsledným demokratem. Buržoazie se bojí demokratického pokroku, který slibuje posílení proletariátu, a proto se ohlíží nazpátek. Proletariát nemá co ztratit, leda své okovy, s pomocí demokratismu však dobude celý svět. (21) A proto, čím důslednější je buržoazní revoluce ve svých demokratických přeměnách, tím méně se omezuje na to, co je výhodné jedině pro buržoazii. Čím důslednější je buržoazní revoluce, tím více zajišťuje v demokratickém převratu výhody proletariátu a rolnictva.

Marxismus neučí proletáře, aby se stranili buržoazní revoluce, aby se jí neúčastnili a přenechali její vedení buržoazii, ale naopak je učí, aby se jí účastnili co nejenergičtěji, aby co nejrozhodněji bojovali za důsledný proletářský demokratismus, za to, aby byla revoluce dovedena až do konce. Nemůžeme se vymknout z buržoazně demokratického rámce ruské revoluce, ale můžeme tento rámec velmi podstatně rozšířit, můžeme a musíme v daném rámci bojovat za zájmy proletariátu, za jeho bezprostřední potřeby a za podmínky, které by mu umožnily připravovat síly k budoucímu úplnému vítězství. Není buržoazní demokracie jako buržoazní demokracie. Buržoazním demokratem je zemstevník monarchista, stoupenec horní sněmovny, který se "dožaduje" všeobecného volebního práva a potají, aby to nikdo neviděl, uzavírá s carismem dohodu o okleštění ústavy. Ale právě tak je buržoazním demokratem i rolník, který vytáhl se zbraní v ruce proti statkářům a byrokratům, který jako "naivní republikán" navrhuje "vyhnat cara". Existují buržoazně demokratická zřízení toho druhu jako v Německu i jako v Anglii, toho druhu jako v Rakousku i jako v Americe nebo ve Švýcarsku. Byl by to pěkný marxista, kdo by za demokratického převratu přehlédl tento rozdíl mezi stupni demokratismu a odlišnou povahu té či oné jeho formy a který by jen "mudroval" o tom, že jde přece jenom o "buržoazní revoluci" a plody "buržoazní revoluce".

A právě takovými mudrlanty, kteří se holedbají svou krátkozrakostí, jsou naši novojiskrovci. Mluví pořád dokola o buržoazním charakteru revoluce tam a tehdy, kde je třeba umět stanovit rozdíl mezi republikánskou revoluční a monarchistickou liberální buržoazní demokracií, o rozdílu mezi nedůsledným demokratismem buržoazním a důsledným demokratismem proletářským už nemluvě. Spokojují se, jako by se z nich opravdu stali "lidé ve futrále" (22), melancholickými řečmi o "procesu vzájemného boje protikladných tříd", zatímco by se mělo nynější revoluci zajistit demokratické vedení, zatímco by se měla zdůrazňovat pokroková demokratická hesla na rozdíl od zrádcovských hesel pana Struveho a spol., zatímco by se měly přímo a jasně vytknout nejbližší úkoly skutečně revolučního boje proletariátu a rolnictva na rozdíl od liberálního makléřství statkářů a továrníků. Podstata problému, kterou jste, pánové, přehlédli, je dnes v tom, zda bude naše revoluce dovršena opravdu velkolepým vítězstvím nebo jen ubohou dohodou, zda dospěje k revoluční demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva, nebo se doslova "vyčerpá" liberálně šipovovskou ústavou!

Na první pohled se může zdát, že se upozorněním na tento problém zcela odchylujeme od svého tématu. Ale to se může zdát jen na první pohled. Ve skutečnosti je právě tento problém prapříčinou oné principiální neshody, která se dnes již zcela jasně projevuje mezi sociálně demokratickou taktikou vytyčenou III. sjezdem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a taktikou stanovenou na konferenci novojiskrovců. Novojiskrovci už teď udělali nikoli dva, nýbrž tři kroky zpět tím, že vzkřísili "ekonomické" chyby při řešení nepoměrně složitějších, závažnějších a pro dělnickou stranu životně důležitých otázek její taktiky v revolučních chvílích. A proto se tedy musíme u tohoto problému pozdržet a důkladně jej rozebrat.

V citované části novojiskrovské rezoluce se upozorňuje na nebezpečí, aby si sociální demokracie nesvázala ruce v boji proti nedůsledné politice buržoazie, aby se nerozplynula v buržoazní demokracii. Tato myšlenka se jako červená nit vine celou specificky novojiskrovskou literaturou a stala se doslova úhelným kamenem celého jejího zásadního stanoviska v našem stranickém rozkolu (od té doby, co v něm drobné šarvátky zcela ustoupily do pozadí před náznaky obratu k "ekonomismu"). A my bez váhání přiznáváme, že toto nebezpečí skutečně existuje, že právě nyní, kdy ruská revoluce spěje k vyvrcholení, je toto nebezpečí obzvlášť akutní. Před námi všemi, sociálně demokratickými teoretiky či - o sobě bych raději řekl - publicisty, vyvstává neodkladný a mimořádně odpovědný úkol vyjasnit, z které strany toto nebezpečí opravdu hrozí. Neboť zdrojem našich neshod není spor o to, zda takové nebezpečí existuje, nýbrž o to, zda hrozí ze strany takzvaného chvostismu "menšiny": anebo ze strany takzvaného revolucionismu "většiny".

Abychom zabránili nesprávným výkladům a nedorozuměním, poznamenejme především, že zmíněné nebezpečí netkví v subjektivní, nýbrž v objektivní stránce věci, ne ve formálním stanovisku, které zaujme sociální demokracie v boji, nýbrž v materiálním výsledku celého nynějšího revolučního boje. Nejde o to, zda se ty či ony sociálně demokratické skupiny budou chtít rozplynout v buržoazní demokracii nebo zda si uvědomí, že se v ní rozplývají - o to tu nejde. Nikoho ze sociálních demokratů nepodezíráme, že by si něco takového přál, vždyť na přání tu vůbec nesejde. A nesejde ani na tom, zda si ty či ony sociálně demokratické skupiny zachovají po celé trvání revoluce svou formální samostatnost, vyhraněnost a nezávislost na buržoazní demokracii. Mohou tuto "samostatnost" nejen vyhlásit, ale dokonce si ji i formálně udržet, a přesto se může situace vyvinout tak, že budou mít v boji proti nedůslednosti buržoazie svázané ruce. Konečný politický výsledek revoluce může být takový, že bude sociální demokracie přes všechnu svou formální "samostatnost", přes úplnou organizační, stranickou vyhraněnost ve skutečnosti nesamostatná, a že nebude schopna vtisknout probíhajícím událostem pečeť své proletářské samostatnosti, že bude tak slabá, že nakonec úhrnným, výsledným historickým faktem bude přece jen její "rozplynutí" v buržoazní demokracii.

Takové nebezpečí skutečně hrozí. A nyní se podívejme, z které strany hrozí: zda od sociální demokracie, která se odklonila doprava a jejímž mluvčím je nová Jiskra - jak se domníváme my, nebo od sociální demokracie, která se odklonila doleva a jejímž mluvčím je "většina", Vprejod atd. - jak se domnívají novojiskrovci.

Jak už jsme uvedli, všechno tu bude záviset na výsledku objektivního spolupůsobení různých společenských sil. Charakter těchto sil byl teoreticky definován na základě marxistického rozboru ruské skutečnosti a prakticky jej dnes určují otevřené akce skupin a tříd v průběhu revoluce. A tu vidíme, že veškerý teoretický rozbor, provedený marxisty už dávno před nynější epochou, i všechna praktická pozorování současného vývoje revolučních událostí ukazují, že z hlediska objektivních podmínek můžeme v Rusku očekávat dvojí průběh a dvojí výsledek revoluce. Přeměna ekonomického a politického zřízení Ruska v buržoazně demokratickém směru je nevyhnutelná a neodvratná. Ve světě neexistuje síla, která by mohla této přeměně zabránit. Avšak spolupůsobení existujících sil, jež se zasazují o tuto přeměnu, může vést k dvojímu výsledku či k dvojí formě této přeměny. Jedno z dvojího: 1. Buď všechno skončí "rozhodným vítězstvím revoluce nad carismem", anebo 2. nebude pro rozhodné vítězství dostatek sil a všechno skončí dohodou carismu s "nejnedůslednějšími" a "nejzištnějšími" elementy buržoazie. Všechny nekonečně rozmanité detaily a kombinace, jež nikdo nemůže předem předvídat, nakonec vyústí v ten či onen výsledek.

Nyní se na tyto oba možné výsledky podívejme za prvé z hlediska jejich sociálního významu a za druhé z hlediska postavení sociální demokracie (jejího "rozplynutí" či "svázanosti rukou").

Co je to "rozhodné vítězství revoluce nad carismem"? Už jsme zjistili, že novojiskrovci, kteří používají tohoto výrazu, jej nechápou dokonce ani v jeho nejbezprostřednějším politickém významu. A zřejmě ještě mnohem méně chápou jeho třídní obsah. Jenže my marxisté se přece v žádném případě nesmíme dát obelstít slovy "revoluce" nebo "velká ruská revoluce", jak se jimi dnes opájejí mnozí revoluční demokraté (toho druhu jako Gapon). Musíme si přesně ujasnit, které reálné společenské síly vlastně stojí proti "carismu" (což je zcela reálná a všem naprosto zřejmá síla) a jsou schopny dosáhnout nad ním "rozhodného vítězství". Takovou silou nemůže být velkoburžoazie, statkáři, továrníci, ona "společnost", následující osvobožděnovce. Vidíme, že tito lidé si ani nepřejí rozhodné vítězství. Víme, že nejsou pro své třídní postavení schopni rozhodně bojovat proti carismu, neboť soukromé vlastnictví, kapitál, půda jsou pro ně příliš těžkými okovy, jež jim brání pustit se do rozhodného boje. Sami příliš potřebují proti proletariátu a rolnictvu carismus s jeho policejně byrokratickými a vojenskými silami, než aby mohli usilovat o jeho zničení. Nikoli, silou schopnou dosáhnout "rozhodného vítězství nad carismem" může být jedině lid, to jest proletariát a rolnictvo, máme-li na zřeteli hlavní, rozhodující síly a přičítáme-li k rolnictvu a proletariátu i vesnickou a městskou maloburžoazii (také "lid"). "Rozhodným vítězstvím revoluce nad carismem" je revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva. Před tímto závěrem, ke kterému už dávno dospěl Vperjod, naši novojiskrovci nikam neutečou. Rozhodného vítězství nad carismem nikdo jiný dosáhnout nemůže.

A toto vítězství bude právě diktaturou, tj. bude se muset nevyhnutelně opírat o vojenskou sílu, o ozbrojené masy, o povstání, a ne o takové či onaké instituce vytvořené "legální", "pokojnou cestou". Může to být jedině diktatura, neboť uskutečňování přeměn, které jsou pro proletariát a rolnictvo naléhavě a nezbytně nutné, narazí na zuřivý odpor statkářů, velkoburžoazie i carismu. A zlomit tento odpor, odrazit kontrarevoluční pokusy není bez diktatury možné. Nebude to samosebou diktatura socialistická, nýbrž demokratická. Nebude moci zasáhnout (bez celé řady mezistupňů revolučního vývoje) základy kapitalismu. V nejlepším případě bude moci provést radikální nové rozdělení pozemkového vlastnictví ve prospěch rolnictva, nastolit důsledný a úplný demokratismus včetně republiky, vymýtit do kořene všechny asiatské a otrocké rysy nejen z vesnického života, ale i z továren, přičinit se o podstatné zlepšení situace dělníků a zvýšení jejich životní úrovně a konečně - last but not least - přenést revoluční požár do Evropy. Takové vítězství však ještě rozhodně neudělá z naší buržoazní revoluce revoluci socialistickou, demokratický převrat nepřekročí ihned rámec buržoazních společensko-ekonomických vztahů, ale přesto bude mít toto vítězství nesmírný význam pro budoucí vývoj Ruska i celého světa. Nic tolik nevyburcuje revoluční energii světového proletariátu, nic tolik nezkrátí cestu k jeho úplnému vítězství jako rozhodné vítězství revoluce, která započala v Rusku.

Do jaké míry je takové vítězství pravděpodobné - to je jiná otázka. V tomto směru naprosto nemáme sklon k lehkovážnému optimismu, nikterak nezapomínáme, že je to úkol nesmírně těžký, ale když už jsme se dali do boje, musíme si přát vítězství a musíme k němu umět ukázat správnou cestu. Tendence, jež by nás mohly k vítězství přivést, tu nesporně jsou. Je sice pravda, že náš, sociálně demokratický vliv na proletářské masy je ještě velmi, velmi nedostatečný, že naše revoluční působení na rolnické masy vůbec nestojí za řeč, že roztříštěnost, nevyspělost a zaostalost proletariátu a zvláště rolnictva jsou ještě strašně veliké. Avšak revoluce rychle stmeluje a rychle učí, pozvedá uvědomělost. Každý krok v jejím vývoji probouzí masy a nezadržitelně je získává pro revoluční program, který jako jediný vyjadřuje důsledně a beze zbytku jejich skutečné, životní zájmy.

Zákon mechaniky praví, že akce se rovná protiakci. Bořivá síla revoluce v dějinách závisí v nemalé míře na tom, jak silně a jak dlouho bylo potlačováno úsilí o svobodu, jak hluboký je rozpor mezi předpotopní "nadstavbou" a živými silami soudobé epochy. Také mezinárodní politická situace se v mnoha směrech utváří pro ruskou revoluci nanejvýš příznivě. Povstání dělníků a rolníků už započalo, a i když je roztříštěné, živelné a slabé, nesporně a nepochybně dokazuje, že jsou tu síly schopné rozhodného boje a spějící k rozhodnému vítězství.

Budou-li tyto síly nedostatečné, pak se carismu podaří uzavřít dohodu, kterou už z obou stran připravují jak páni Bulyginové, tak páni Struvové. Pak všechno skončí okleštěnou ústavou nebo v horším případě dokonce jen její parodií. To bude také "buržoazní revoluce", jenže nedochůdče, nedonošenec, mrzáček. Sociální demokracie si nedělá iluze, zná zrádcovskou povahu buržoazie, ale neztratí odvahu a nezřekne se své houževnaté, trpělivé a vytrvalé činnosti při třídní výchově proletariátu i v nejšedivějších všedních dnech, "šipovovského" buržoazně konstitučního dobrodiní. Byl by to výsledek víceméně obdobný výsledku téměř všech demokratických revolucí v Evropě v 19.století a vývoj naší strany by se pak ubíral kupředu cestou namáhavou, těžkou a dlouhou, zato však známou a vyšlapanou.

A nyní jde o to, při kterém z těchto dvou možných výsledků se octne sociální demokracie tváří v tvář nedůsledné a zištné buržoazii de facto se svázanýma rukama, při kterém z nich se de facto "rozplyne" nebo téměř rozplyne v buržoazní demokracii?

Stačí si tuto otázku jen takto jasně položit a můžeme na ni bez rozpaků ihned odpovědět.

Jestliže se buržoazii podaří zmařit ruskou revoluci tím, že uzavře dohodu s carismem, pak bude mít sociální demokracie skutečně vůči nedůsledné buržoazii svázané ruce, pak se sociální demokracie "rozplyne" v buržoazní demokracii v tom smyslu, že se proletariátu nepodaří revoluci vtisknout svou vlastní výraznou pečeť, že se mu nepodaří vypořádat se s carismem po proletářsku, či jak kdysi řekl Marx, "po plebejsku".

Jestliže se podaří dosáhnout rozhodného vítězství revoluce, pak se s carismem vypořádáme po jakobínsku, nebo chcete-li, po plebejsku. "Celý francouzský terorismus", napsal Marx v proslulém listu Neue Rheinische Zeitung roku 1848, "byl jen plebejský způsob, jak se vypořádat s nepřáteli buržoazie, s absolutismem, feudalismem a šosáctvím" (Viz Marx Nachlass, vydání Mehringovo, sv. III., s.211). (23) Zdalipak se někdy ti, kteří straší ruské sociálně demokratické dělníky strašákem "jakobinismu" v epoše demokratické revoluce, zamyslili nad významem těchto Marxových slov?

Girondisté soudobé ruské sociální demokracie, novojiskrovci, sice nesplývají s osvobožděnovci, ale fakticky charakterem svých hesel jsou v jejich vleku. A osvobožděnovci, tj. představitelé liberální buržoazie, se chtějí vypořádat se samoděržavím ohleduplně, cestou reforem - pomocí ústupků, a bez jakéhokoli násilí, vlídně a zdvořile, po pansku a v bílých rukavičkách (na způsob těch, které si při audienci "zástupců lidu" /?/ u Mikuláše Krvavého (24) vypůjčil od bašibozuka pan Petrunkevič, viz Proletarij, č. 5).

Jakobíni soudobé sociální demokracie - bolševici, vperjodovci, stoupenci sjezdových usnesení či Proletarije, nebo jak bych to ještě řekl - chtějí svými hesly pozvednout revoluční a republikánskou maloburžoazii a zejména rolnictvo na úroveň důsledného demokratismu proletariátu, který si zcela zachovává svou třídní vyhraněnost. Chtějí, aby se lid, tj. proletariát a rolnictvo, vypořádal s monarchií a aristokracií "po plebejsku", aby bez milosti potíral nepřátele svobody, potlačoval násilím jejich odpor, netrpěl žádné ústupky vůči prokletým pozůstatkům nevolnictví, asiatství a ponižování lidské důstojnosti.

To samozřejmě neznamená, že bychom chtěli stůj co stůj napodobovat jakobíny z roku 1793, přejímat jejich názory, program, hesla a způsob činnosti. Nic takového! Nemáme starý, nýbrž nový program - minimální program Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Máme nové heslo: revoluční demokratická diktatura proletariátu a rolnictva. A dočkáme-li se skutečného vítězství revoluce, budeme rozvíjet i nové způsoby činnosti, odpovídající charakteru a cílům strany dělnické třídy, která usiluje o úplný socialistický převrat. Tímto přirovnáním chceme jen ukázat, že představitelé nejpokrokovější třídy 20.století, proletariátu, tj. sociální demokraté, se dělí na dvě křídla (oportunistické a revoluční) právě tak, jako se na ně, tj. na girondisty a jakobíny, dělili představitelé buržoazie, této nejpokrokovější třídy 18.století.

Jedině v případě úplného vítězství demokratické revoluce nebude mít proletariát svázané ruce v boji proti nedůsledné buržoazii, jedině v tomto případě se "nerozplyne" v buržoazní demokracii, nýbrž vtiskne celé revoluci svůj proletářský či přesněji řečeno, proletářsko-rolnický ráz.

Zkrátka a dobře: nemá-li mít proletariát v boji proti nedůsledné buržoazní demokracii svázané ruce, musí být dostatečně uvědomělý a silný, aby mohl pozvednout k revolučnímu uvědomění i rolnictvo, aby mohl vést jeho nápor a tak samostatně prosazovat důsledný proletářský demokratismus.

Tak je tomu tedy s otázkou, kterou tak nepodařeně vyřešili novojiskrovci: s nebezpečím, že budeme mít svázané ruce v boji proti nedůsledné buržoazii. Buržoazie bude vždycky nedůsledná. Není nic naivnějšího a neplodnějšího než se pokoušet stanovit podmínky a body, jejichž splnění by umožňovalo pokládat buržoazní demokracii za nelicoměrného přítele lidu. Důsledným bojovníkem za demokratismus může být jedině proletariát. Vítězným bojovníkem za demokratismus může být jedině pod podmínkou, že se k jeho revolučnímu boji připojí rolnické masy. Nestačí-li proletariátu síly, aby tohle všechno prosadil, octne se v čele demokratické revoluce buržoazie a vtiskne jí rysy své nedůslednosti a zištnosti. Zabránit tomu nelze jinak než revoluční demokratickou diktaturou proletariátu a rolnictva.

Dospíváme tudíž k nespornému závěru, že právě novojiskrovská taktika, objektivně vzato, přihrává buržoazní demokracii. Hlásání organizační rozplizlosti dospívající až k plebiscitům, k principu uzavírání dohod, k odtržení stranické publicistiky od strany, podceňování úkolů ozbrojeného povstání, směšování všelidových politických hesel revolučního proletariátu a monarchistické buržoazie, falešný výklad podmínek pro "rozhodné vítězství revoluce nad carismem" - to všechno dohromady představuje v revoluční chvíli právě onu chvostistickou politiku, která svádí proletariát na scestí, dezorganizuje ho a vnáší zmatek do jeho vědomí, která podceňuje taktiku sociální demokracie, místo aby proletariátu ukazovala jedinou cestu k vítězství a získávala pro jeho heslo všechny revoluční a republikánské živly mezi lidem.

_________________________________________________________________

(17) Russkije vědomosti - list, který tlumočil názory umírněné liberální inteligence. Vycházel v Moskvě od roku 1863. V 80. a 90. letech do něj přispívali demokratičtí spisovatelé (V.G.Korolenko, M.J.Saltykov-Ščedrin, G.I.Uspenskij aj.); byly v něm uveřejňovány práce liberálních narodniků. Od roku 1905 byl orgánem pravého křídla kadetské strany. Lenin konstatoval, že Russkije vědomosti svérázně spojovaly "pravicové kadetství s příchutí narodnictví" (Spisy 19, Praha 1959, s. 127). Roku 1918 byly Russkije vědomosti zároveň s jinými kontrarevolučními listy zastaveny.

(18) Syn otěčestva - deník liberálního zaměření. Vycházel v Petrohradě v letech 1856-1900 a od 18.listopadu (1. prosince) 1904. Přispívali do něho osvobožděnovci a narodnici různých odstínů. Od 15. (28.) listopadu 1905 byl Syn otěčestva orgánem eserské strany. Dne 2. (15.) prosince 1905 byl zastaven.

(19) Naša žizň - deník liberálního zaměření. Vycházel s přestávkami od 6. (19.) listopadu 1904 do 11. (24.) července 1906 v Petrohradě.

(20) Naši dni - deník liberálního zaměření. Vycházel v Petrohradě od 18. (31.) prosince 1904 do 5. (18.) února 1905. Dne 7. (20) prosince 1905 bylo jeho vydávání obnoveno, vyšla však pouze dvě čísla.

(21) Viz K.Marx - B.Engels, Manifest Komunistické strany, Spisy 4, Praha 1958, s. 462.

(22) "Člověk ve futrále" - postava ze stejnojmenné povídky A.P.Čechova. V literatuře se tohoto výrazu používá k označení zkostnatělých lidí vzdálených životu, kteří mají strach ze všeho nového.

(23) Lenin se odvolává na knihu Aus dem literarischen Nachlass von Karl Marx, Friedrich Engels und Ferdinand Lassalle, Herausgegeben von Franz Mehring, Band III, Stuttgart 1902, S. 211 [Z literární pozůstalosti Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Ferdinanda Lassalla, vydal Franz Mehring] viz K.Marx-B.Engels, Spisy 6, Praha 1959, s. 132.

(24) Jde o přijetí delegace zemstevních činitelů carem Mikulášem II. dne 6. (19.) června 1905; tato delegace byla zvolena na poradě představitelů zemstevních správ a městských dum za účasti maršálků šlechty; porada se konala v Moskvě ve dnech 24.-25. května (6.-7.června) 1905. Delegace odevzdala carovi petici, v níž žádala svolání zástupců lidu, kteří by v dohodě s carem vytvořili "obnovené státní zřízení". Petice nepožadovala ani všeobecné, přímé a rovné volební právo s tajným hlasováním, ani záruky svobody voleb. Zrádnou úlohu buržoazie, která se za zády lidu chtěla domluvit s carem, osvětlil Lenin v článcích První kroky buržoazní zrady a "Revolucionáři" v bílých rukavičkách (Sebrané spisy 10, Praha 1982, s. 303-309, 310-314).

(96-99) Jednou z námitek vůči heslu "revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva" je, že prý diktatura předpokládá "jednotnou vůli" (Jiskra, č.95) a že proletariát a maloburžoazie jednotnou vůli mít nemohou. Tato námitka je neudržitelná, neboť je založena na abstraktním, "metafyzickém" výkladu pojmu "jednotná vůle". Vůle však bývá v něčem jednotná a v něčem nejednotná. Nejednotnost, pokud jde o socialismus a boj za socialismus, nevylučuje jednotu vůle, pokud jde o demokratismus a boj za republiku. Zapomínat na to by znamenalo zapomínat na logický a historický rozdíl mezi demokratickým a socialistickým převratem. Zapomínat na to by znamenalo zapomínat na všelidový charakter demokratického převratu: je-li vskutku "všelidový", pak tu existuje "jednota vůle" alespoň potud, pokud tento převrat splňuje potřeby a požadavky všeho lidu. Mimo rámec demokratismu nemůže být o jednotné vůli proletariátu a rolnické buržoazie ani řeči. Třídní boj mezi nimi je nevyhnutelný, avšak v rámci demokratické republiky tu zároveň bude nejhlubší a nejširší boj lidu za socialismus. Tak jako všechno na světě má i revolučně demokratická diktatura proletariátu s rolnictvem svou minulost a budoucnost. Její minulost - to je samoděržaví, nevolnictví, monarchie, privilegia. V boji proti této minulosti, v boji proti kontrarevoluci je možná "jednota vůle" proletariátu a rolnictva, neboť tu existuje jednota zájmů.

Její budoucnost - to je boj proti soukromému vlastnictví, boj námezdního dělníka proti zaměstnavateli, boj za socialismus. Tady jednotná vůle možná není: Tady nejde o cestu od samoděržaví k republice, nýbrž o cestu od maloburžoazní demokratické republiky k socialismu.

V konkrétní historické situaci se ovšem prvky minulosti a budoucnosti prolínají a obě cesty se směšují. Námezdní práce a její boj proti soukromému vlastnictví existuje i za samoděržaví a její zárodky vznikají dokonce už za nevolnictví. To nám ovšem naprosto nebrání logicky a historicky od sebe odlišovat velká vývojová období. Vždyť neustále stavíme do protikladu revoluci buržoazní a socialistickou, neustále zdůrazňujeme, že je bezpodmínečně nutné přísně je rozlišovat, ale což je možné popírat, že se v dějinách jednotlivé dílčí prvky toho i onoho převratu prolínají? Cožpak epocha demokratických revolucí v Evropě nezná řadu socialistických hnutí a socialistických pokusů? A cožpak budoucí socialistické revoluci v Evropě nezbylo ještě mnohé a mnohé dokončit ve smyslu demokratismu?

Sociální demokrat nesmí nikdy, ani na chvíli zapomínat na nevyhnutelný třídní boj proletariátu za socialismus i proti té nejdemokratičtější a nejrepublikánštější buržoazii a maloburžoazii. O tom nemůže být pochyby. Z toho vyplývá, že je bezpodmínečně nutná zvláštní a samostatná, třídně přesně vyhraněná strana sociální demokracie. Z toho vyplývá i dočasný ráz našeho "společného boje" s buržoazií i povinnost přísně dohlížet "na spojence jako na nepřítele" atd. Tohle všechno je rovněž zcela nesporné. Bylo by však směšné a reakční vyvozovat z toho závěr, že můžeme opomíjet, ignorovat nebo přezírat naléhavé úkoly dneška, i když jsou jen přechodné a dočasné. Boj proti samoděržaví je sice pro socialisty úkol dočasný a přechodný, avšak jakékoli ignorování nebo přezírání tohoto úkolu se rovná zradě na socialismu a slouží reakci. Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva je nepochybně jen přechodný, dočasný úkol socialistů, avšak ignorovat tento úkol v období demokratické revoluce je přímo reakční.

Konkrétní politické úkoly je třeba vytyčovat v konkrétní situaci. Všechno je relativní, všechno je v pohybu, všechno se mění. Německá sociální demokracie nevytyčuje ve svém programu požadavek republiky. Situace je tam taková, že v praxi je tato otázka takřka neoddělitelná od otázky socialismu (i když Engels v připomínkách k návrhu erfurtského programu z roku 1891 varoval, aby se i pokud jde o Německo nepodceňoval význam republiky a boje za republiku!) (35). V ruské sociální demokracii naopak nikdy nikoho nenapadlo, že by se měl požadavek republiky z programu a agitace vypustit, neboť u nás nemůže být ani řeči o nerozlučné spojitosti mezi otázkou republiky a otázkou socialismu. Německý sociální demokrat, který v roce 1898 nestaví do popředí sociální otázku republiky, je jev přirozený, nevyvolávající ani údiv, ani odsouzení. Německý sociální demokrat, který by ignoroval otázku republiky v roce 1848, by byl přímým zrádcem revoluce. Abstraktní pravda neexistuje. Pravda je vždycky konkrétní.

Přijde čas, kdy skončí boj proti ruskému samoděržaví, kdy v Rusku pomine údobí demokratické revoluce, a pak bude směšná každá zmínka o "jednotě vůle" proletariátu a rolnictva, o demokratické diktatuře atd. Pak budeme přímo uvažovat o socialistické diktatuře proletariátu a promluvíme si o ní podrobněji. Dnes je však strana pokrokové třídy povinna co nejenergičtěji usilovat o rozhodné vítězství demokratické revoluce nad carismem. A rozhodné vítězství není nic jiného než revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

(35) Erfurtský program Sociálně demokratické strany Německa byl schválen v říjnu 1891 na sjezdu v Erfurtu. Ve srovnání s gothajským programem z roku 1875 znamenal krok vpřed. Vycházel z marxistického učení o nevyhnutelném zániku kapitalistického výrobního způsobu a jeho nahrazení socialistickým výrobním způsobem a zdůrazňoval, že dělnická třída musí vést politický boj, že strana je organizátorkou tohoto boje apod. Nicméně i erfurtský program měl řadu chyb. Engels podrobil návrh erfurtského programu zevrubné kritice (viz Ke kritice návrhu sociálně demokratického programu z roku 1891. K.Marx-B.Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 267-282). Byla to v podstata kritika oportunismu celé II.internacionály, jejímž stranám sloužil erfurtský program za vzor. Vedení německé sociální demokracie však zatajilo členům strany Engelsovu kritiku, takže se k jeho velmi závažným připomínkám při vypracovávání definitivního znění programu nepřihlédlo. Erfurtský program mlčky přešel diktaturu proletariátu, což Lenin považoval za jeho hlavní nedostatek, za zbabělý ústupek oportunismu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(110-114) Zdalipak jste, pánové, uvažovali o tom, na jakých reálných společenských silách závisí "rozmach revoluce"? Ponechme stranou síly zahraniční politiky a mezinárodní kombinace, které se teď pro nás vyvinuly velmi příznivě, ale které při svém zkoumání pomíjíme a pomíjíme je právem, neboť nám jde o vnitřní síly Ruska. Podívejte se na tyto vnitřní společenské síly. Proti revoluci stojí samoděržaví, dvůr, policie, úřednictvo, armáda a hrstka vysoké šlechty. Čím více se lid bouří, tím nespolehlivější začíná být armáda a tím více kolísá úřednictvo. A dál: buržoazie je teď ve svém celku pro revoluci, horlivě řeční o svobodě, stále častěji mluví jménem lidu, ba dokonce jménem revoluce. Ale my marxisté všichni z teorie víme a den co den a hodinu co hodinu na příkladu našich liberálů, zemstevních činitelů a osvobožděnovců sledujeme, že se buržoazie staví za revoluci nedůsledně, ze sobeckých zájmů, zbaběle. Drtivá většina buržoazie nevyhnutelně přejde na stranu kontrarevoluce, na stranu samoděržaví proti revoluci, proti lidu, jakmile budou uspokojeny její omezené, sobecké zájmy, jakmile "se odvrátí" od důsledného demokratismu (a ona se už teď od něho odvrací!). Zbývá "lid", to jest proletariát a rolnictvo: z nich jedině proletariát je schopen jít spolehlivě až do konce, neboť směřuje mnohem dále, za rámec demokratického převratu. Právě proto bojuje proletariát v předních řadách za republiku a s pohrdáním odmítá nejapné a nedůstojné rady dbát přitom o to, zda se neodvrátí buržoazie. Rolnictvo zahrnuje masu poloproletářských živlů spolu s maloburžoazními. Odtud také pramení jeho kolísavost, která vede proletariát k tomu, aby se semkl ve vyhraněnou třídní stranu. Avšak kolísavost rolnictva se podstatně liší od kolísavosti buržoazie, neboť rolnictvo má v současné době zájem ani ne tak na bezpodmínečném zachování soukromého vlastnictví, jako spíše na zabrání statkářské půdy, jedné z hlavních forem tohoto vlastnictví. I když se tím nestává socialistickým a neztrácí svůj maloburžoazní charakter, rolnictvo je schopno stát se bezvýhradným a velmi radikálním přívržencem demokratické revoluce. A také se jím nevyhnutelně stane, nebude-li průběh revolučních událostí, jež rolnictvo učí, příliš brzy přerván zradou buržoazie a porážkou proletariátu. Za toho předpokladu se rolnictvo nutně stane oporou revoluce a republiky, neboť jen úplné vítězství revoluce mu bude moci poskytnout všechno, pokud jde o pozemkovou reformu, všechno to, co si rolnictvo přeje, po čem touží a co je pro ně skutečně nezbytné (nikoli k odstranění kapitalismu, jak si představují "socialisté-revolucionáři", nýbrž) k tomu, aby se pozvedlo z bahna polonevolnictví, z temna zdeptanosti a rabské poníženosti, aby zlepšilo své životní podmínky natolik, nakolik je to jen možné v rámci zbožního hospodářství.

Ale nejen to, rolnictvo nepoutá k revoluci pouze radikální agrární reforma, nýbrž i všechny jeho obecné a trvalé zájmy. Dokonce i k boji proti proletariátu potřebuje rolnictvo demokracii, neboť jen demokratické zřízení je s to přesně vyjádřit jeho zájmy a umožnit mu, aby uplatnilo svou masovou, většinovou převahu. Čím bude rolnictvo poučenější (a to se od války s Japonskem učí tak rychle, že o tom mnozí, kdo si zvykli měřit vědomosti jen školsky, nemají ani potuchy), tím důsledněji a rozhodněji se bude zasazovat o úplný demokratický převrat, neboť se na rozdíl od buržoazie neděsí vedení lidu, ale považuje je pro sebe za výhodné. Jeho ideálem se stane demokratická republika, jakmile se začne vymaňovat z naivního monarchismu, neboť vědomý monarchismus spekulantské buržoazie (čachrující s horní sněmovnou atd.) znamená pro rolnictvo stejné bezpráví, stejnou zdeptanost a temnotu jako dosud, jenom nepatrně přetřenou evropsky konstitučním lakem.

Právě proto buržoazie jako třída přirozeně a nevyhnutelně tíhne pod ochranná křídla liberální monarchistické strany, kdežto rolnictvo jako masa tíhne pod vedení revoluční a republikánské strany. Právě proto buržoazie není s to dovést demokratickou revoluci do konce, kdežto rolnictvo je schopno dovést revoluci do konce, a my mu v tom musíme být ze všech sil nápomocni.

Někdo třeba namítne, že nemá smysl tohle dokazovat, že je to přece abeceda, že si to všichni sociální demokraté velmi dobře uvědomují. Ba ne, kdo může mluvit o "oslabení rozmachu" revoluce, když od ní odpadne buržoazie, ten si to neuvědomuje. Takoví lidé jen opakují naučená slova našeho agrárního programu, ale jejich smysl nechápou, jinak by se nebáli pojmu revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva, který nevyhnutelně vyplývá z celého marxistického světového názoru i z našeho programu, jinak by neomezovali rozmach velké ruské revoluce jen na rozmach buržoazie. Takoví lidé potírají své abstraktní marxistické revoluční fráze vlastními konkrétními protimarxistickými a protirevolučními rezolucemi.

Kdo skutečně chápe úlohu rolnictva ve vítězné ruské revoluci, ten by nemohl tvrdit, že se rozmach revoluce oslabí tím, když se od ní odvrátí buržoazie. Neboť ve skutečnosti dojde k opravdovému rozmachu ruské revoluce teprve tehdy, až se buržoazie od ní odvrátí a až jako aktivní revolucionář vystoupí na scénu po boku proletariátu masa rolnictva, teprve tehdy dojde ke skutečně nejvyššímu revolučnímu rozmachu, jaký je možný v etapě buržoazně demokratického převratu. Aby naše demokratická revoluce mohla být dovedena důsledně do konce, musí se opřít o takové síly, které jsou s to paralyzovat nevyhnutelnou nedůslednost buržoazie (tj. donutit ji právě k tomu, aby "se odradila", čehož se nesmyslně obávají kavkazští stoupenci Jiskry).

Proletariát musí dovést demokratický převrat do konce tím, že na svou stranu získá masu rolnictva, aby mohl silou rozdrtit odpor samoděržaví a paralyzovat kolísavost buržoazie. Proletariát musí uskutečnit socialistický převrat tím, že na svou stranu získá masy poloproletářských vrstev obyvatelstva, aby mohl silou zlomit odpor buržoazie a paralyzovat kolísavost rolnictva a maloburžoazie. Takové jsou úkoly proletariátu, které novojiskrovci ve všech svých úvahách a rezolucích o rozmachu revoluce pojímají tak úzce.

Nezapomínejme však na jednu okolnost, která se při úvahách o "rozmachu" často přehlíží. Nezapomínejme na to, že rozhodující tu není obtížnost úkolu, ale schopnost nalézt správnou cestu k jeho řešení a vyřešení. Nejde o to, zda je snadné či nesnadné dosáhnout toho, aby rozmach revoluce byl mohutný a nezdolný, nýbrž o to, co je třeba činit, aby byl tento rozmach stále mohutnější. Jenže právě v názoru na tento základní charakter naší činnosti, na její základní zaměření se rozcházíme. Úmyslně to podtrhujeme, neboť nepozorní a nesvědomití lidé příliš často směšují dohromady dvě různé věci: jaký má být směr cesty, tj. jakou ze dvou různých cest zvolit, a jak snadno či jak brzy lze vytčeného cíle tou kterou cestou dosáhnout.

Poslední otázkou jsme se v předešlém výkladu vůbec nezabývali, neboť v této věci se uvnitř strany nevyskytly žádné rozpory a neshody. Sama o sobě je ovšem tato otázka nesmírně důležitá a zasluhuje si, aby jí všichni sociální demokraté věnovali co nejdůkladnější pozornost. Byli bychom neodpustitelně optimističtí, kdybychom přehlíželi, jaké obtíže s sebou nese zapojování nejen dělnické třídy, nýbrž i rolnictva do hnutí. Právě na těchto obtížích již nejednou ztroskotalo úsilí dovést demokratickou revoluci až do konce, přičemž nejvíce triumfovala nedůsledná a zištná buržoazie, která na jedné straně "vytloukala kapitál" z ochrany monarchie před lidem a na druhé straně si "uchovávala nevinnost" liberalismu...nebo "osvobožděnovství". Obtížné však ještě není neproveditelné. Důležité je mít jistotu, že byla zvolena správná cesta, a tato jistota stonásobně zvyšuje revoluční energii a revoluční elán, jež jsou schopny konat divy.

Jak hluboký je názorový rozdíl mezi soudobými sociálními demokraty, pokud jde o volbu cesty, se každému rázem ozřejmí, jestliže si porovná kavkazskou rezoluci novojiskrovců s rezolucí III.sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. V sjezdové rezoluci se praví: Buržoazie je nedůsledná, určitě se vynasnaží připravit nás o vymoženosti revoluce. Proto se, soudruzi dělníci, připravujte co nejenergičtěji k boji, ozbrojujte se a získávejte na svou stranu rolnictvo. Nevydáme své revoluční vymoženosti zištné buržoazii bez boje. V rezoluci kavkazských novojiskrovců se praví: Buržoazie je nedůsledná a může se od revoluce odvrátit. Proto vás prosíme, soudruzi dělníci, nepomýšlejte na účast v prozatímní vládě, protože by to mohlo buržoazii odradit, a to by oslabilo rozmach revoluce!

Jedni říkají: Posouvejte revoluci kupředu, doveďte ji do konce navzdory odporu nebo pasivitě nedůsledné buržoazie.

Druzí říkají: Nepomýšlejte na to, že byste mohli sami dovést revoluci až do konce, neboť by to odradilo nedůslednou buržoazii.

Není snad víc než zřejmé, že tu jde o dvě diametrálně rozdílné cesty? Že jedna taktika bezpodmínečně vylučuje druhou? Že první taktika je jedině správnou taktikou revoluční sociální demokracie, kdežto druhá taktika že je v podstatě taktikou ryze osvobožděnovskou?

(124-127) Demokratický převrat v Rusku je co do své společensko-ekonomické podstaty buržoazní revolucí. Tuto správnou marxistickou tezi však nestačí jen opakovat. Je třeba ji umět pochopit a aplikovat na politická hesla. Za současných, tj. kapitalistických výrobních vztahů je jakákoli politická svoboda svobodou buržoazní. Požadavek svobody vyjadřuje především zájmy buržoazie. Její představitelé vznesli tento požadavek jako první. A její stoupenci všude nakládali s vydobytou svobodou jako její majetníci. Zredukovali ji na skromnou a úzkostlivě vymezenou buržoazní míru, ale zároveň ji spojovali s potlačováním revolučního proletariátu - v klidných dobách velmi rafinovaným, v bouřlivých dobách až bestiálně krutým.

Ale vyvozovat z toho, že se má boj za svobodu odmítat nebo zlehčovat, mohli jen buřiči mezi narodniky, anarchisté a "ekonomisté". Vnutit tyto šosácké intelektuálské doktríny proletariátu se podařilo vždycky jenom načas a jenom přes jeho odpor. Proletariát totiž instinktivně vyciťoval, že potřebuje politickou svobodu, ba že ji nejvíc potřebuje právě on, přestože tato svoboda bezprostředně posílí a zorganizuje buržoazii. Proletariát však neočekává svou spásu od toho, že se bude vyhýbat třídnímu boji, nýbrž že jej bude rozvíjet a rozšiřovat, že povede boj stále uvědomělejší, organizovanější a rozhodnější. Kdo podceňuje úkoly politického boje, ten degraduje sociálního demokrata z tribuna lidu na tradeunionistického tajemníka. Kdo podceňuje úkoly proletariátu v demokratické buržoazní revoluci, ten degraduje sociálního demokrata z vůdce lidové revoluce na předáka svobodných dělnických odborů.

Ano, lidové revoluce. Sociální demokracie plným právem bojovala a bojuje proti buržoazně demokratickému zneužívání slova lid. Požaduje, aby se tímto slovem nezastíralo ignorování třídních antagonismů v lidu. Bezpodmínečně trvá na tom, že je nutné zasazovat se o naprostou třídní samostatnost proletářské strany. Nerozděluje však "lid" na "třídy" proto, aby se nejpokrokovější třída uzavírala sama do sebe, aby se vtěsnávala do uzoučkého rámce, oklešťovala svou činnost z obavy, že by mohla odradit hospodářské mocipány, nýbrž proto, aby tato nejpokrokovější třída, netrpící polovičatostí, kolísavostí a nerozhodností mezitříd, s tím větší energií a s tím větším nadšením bojovala za věc všeho lidu, v čele všeho lidu.

A tohle právě tak často nechápou soudobí novojiskrovci, kteří místo aby razili bojová politická hesla pro demokratickou revoluci, jen mentorsky ve všech rodech a pádech skloňují slovo "třídní"!

Demokratický převrat je buržoazní. Heslo o znovurozdělení půdy nebo o půdě a svobodě - toto nejrozšířenější heslo rolnických mas, zdeptaných a zaostalých, avšak vášnivě prahnoucích po světle a štěstí - je buržoazní. Jenže my marxisté musíme vědět, že k opravdové svobodě proletariátu a rolnictva není a nemůže být jiné cesty, než je cesta buržoazní svobody a buržoazního pokroku. Nesmíme zapomínat, že v současné době neexistuje a nemůže existovat jiný prostředek k přiblížení socialismu než úplná politická svoboda, než demokratická republika, než revoluční demokratická diktatura proletariátu a rolnictva. Jako představitelé nejpokrokovější a jediné revoluční třídy, která je revoluční bez výhrad, bez pochybností a ohlížení se nazpátek, musíme v co nejširší míře, co nejsměleji a nejiniciativněji všemu lidu předkládat úkoly demokratického převratu. Podceňovat tyto úkoly znamená v teorii karikovat marxismus a šosácky jej překrucovat, a v politické praxi to znamená vydávat věc revoluce do rukou buržoazie, která se od důsledného uskutečnění revoluce nevyhnutelně odvrátí. Obtíže, které stojí v cestě úplnému vítězství revoluce, jsou opravdu veliké. A nikdo nebude moci představitelům proletariátu zazlívat, jestliže přesto, že pro toto vítězství učiní všechno, co bude v jejich silách, ztroskotá jejich úsilí na odporu reakce, na zradě buržoazie, na zaostalosti mas. Ale všichni bez výjimky - a především uvědomělý proletariát - sociální demokracii určitě odsoudí, bude-li chtít brzdit revoluční nadšení ze strachu před vítězstvím, s ohledem na to, aby se buržoazie neodvrátila.

Revoluce jsou lokomotivami dějin, pravil Marx (46). Lidové masy nedokážou být takovým aktivním tvůrcem nového společenského řádu jindy než za revoluce. Z hlediska omezených, maloměšťáckých představ o mírném pokroku je lid v takové době schopen konat divy. Je však zapotřebí, aby v takové době i vůdcové revolučních stran v širším měřítku a směleji vytyčovali své úkoly, aby jejich hesla vždy předstihovala revoluční iniciativu mas, byla pro ně majákem, ukazovala náš demokratický a socialistický ideál v celé jeho velikosti a kráse, ukazovala nejbližší, nepřímější cestu k úplnému, bezvýhradnému, rozhodnému vítězství. Přenechme oportunistům z řad "osvobožděnovské" buržoazie, aby si ze strachu před revolucí a ze strachu před přímou cestou vymýšleli okliky a postranní cesty kompromisů. Budeme-li však násilím donuceni, abychom se i my ubírali po takových cestách, dokážeme splnit svou povinnost i při drobné všední práci. Ale nejprve ať se v nelítostném boji rozhodne o tom, kterou cestou se dát. Byli bychom odpadlíky a zrádci revoluce, kdybychom nevyužili oné sváteční energie mas a jejich revolučního nadšení k nelítostnému a obětavému boji za přímou a rozhodnou cestu. Nechť buržoazní oportunisté zbaběle přemýšlejí o budoucí reakci. Dělníci se nelekají ani hrozících ukrutností této reakce, ani toho, že se buržoazie chystá odvrátit se. Dělníci nestojí o dohody, neprosí o almužny, ale usilují o nemilosrdné rozdrcení reakčních sil, tj. o revolučně demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva.

Je pravda, že v bouřlivé době hrozí naší stranické lodi více nebezpečí než za klidné "plavby" liberálního pokroku, jenž se vyznačuje mučivě pomalým vyždímáváním dělnické třídy jejími vykořisťovateli. Je pravda, že úkoly revolučně demokratické diktatury jsou tisíckrát obtížnější a složitější než úkoly "krajní opozice" a pouhého parlamentního boje. Kdo však je v nynější revoluční chvíli vědomě ochoten dát přednost klidné plavbě a bezpečné "opozici", ten ať raději na čas zanechá sociálně demokratické činnosti, ať si počká, až revoluce skončí, až pomine svátek a znovu nastanou všední dny, až už jeho přízemně omezené měřítko nebude tak odpornou disonancí, takovým zrůdným překroucením úkolů pokrokové třídy.

V čele všeho lidu a zvláště rolnictva - za úplnou svobodu, za důsledný demokratický převrat, za republiku! V čele všech pracujících a vykořisťovaných - za socialismus! Taková musí být ve skutečnosti politika revolučního proletariátu, takové musí být třídní heslo, inspirující a určující řešení každé taktické otázky, každý praktický krok dělnické strany za revoluce.

_________________________________________________________________

(46) Viz K.Marx-B.Engels, Spisy 7, Praha 1959, s. 107.

_________________________________________________________________

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >