D.2.3. Povaha epochy historického vývoje

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Pod cizí vlajkou

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s.157-170

(157-170) V 1. čísle časopisu Naše dělo (Petrohrad, leden 1915) (151) byl otištěn neobyčejně charakteristický programový článek pana A.Potresova Na rozhraní dvou období [143]. Stejně jako předcházející článek tohoto autora, uveřejněný v jednom časopisu o něco dříve [142] vysvětluje i tento článek hlavní myšlenky celého buržoazního směru společenského myšlení v Rusku - totiž směru likvidátorského - a týká se závažných a aktuálních otázek současnosti. Nejsou to vlastně ani články, ale manifest určitého směru, a každý, kdo si je pozorně přečte a zamyslí se nad jejich obsahem, pozná, že jen náhodné příčiny, tj. takové, které neměly nic společného s čistě literárními zájmy, zabránily autorovi a jeho přátelům, neboť autor není sám, vyjádřit své myšlenky vhodnější formou deklarace nebo "kréda" (vyznání víry).

Hlavní myšlenka A.Potresova vychází z toho, že současná demokracie stojí na rozhraní dvou období, přičemž zásadní rozdíl mezi starým a novým obdobím spočívá v přechodu od národní omezenosti k internacionálnosti. Za současnou demokracii považuje A.Potresov demokracii, která je charakteristická pro konec 19. a začátek 20.století, na rozdíl od staré, buržoazní demokracie, jež byla charakteristická pro konec 18. a první dvě třetiny 19.století.

Na první pohled se může zdát, že autorova myšlenka je naprosto správná, že autor je odpůrcem nacionálně liberálního směru převládajícího nyní v současné demokracii, že je "internacionalista", a nikoli nacionální liberál.

Vždyť hájit internacionálnost, považovat národní omezenost a národní výlučnost za rysy starého, minulého období, neznamená to snad rázně skoncovat s epidemií nacionálního liberalismu, s tímto vředem současné demokracie, či přesněji jejích oficiálních představitelů?

Na první pohled se nejen může, ale téměř nevyhnutelně musí zdát, že je to tak. To je však zásadní omyl. Autor veze svůj náklad pod cizí vlajkou. Použil - vědomě či nevědomky, to je v tomto případě jedno - malé válečné lsti a vyvěsil vlajku "internacionálnosti", aby pod ní bezpečněji propašoval náklad nacionálního liberalismu. Neboť A. Potresov je zcela nesporně nacionální liberál. Podstata jeho článku (a jeho programu, jeho platformy, jeho "kréda") spočívá totiž v tom, že používá této malé, chcete-li nevinné válečné lsti a pašuje pod vlajkou internacionálnosti oportunismus. Objasněním této podstaty se musíme zabývat velmi podrobně, neboť je to otázka, která má obrovský, prvořadý význam. To, že A.Potresov používá cizí vlajku, je tím nebezpečnější, že se maskuje nejen zásadou "internacionálnosti", ale také tím, že se považuje za stoupence "marxistické metodologie". Jinými slovy, A.Potresov chce být opravdovým pokračovatelem a propagátorem marxismu, ale ve skutečnosti zaměňuje marxismus za nacionální liberalismus. A.Potresov chce "opravit" Kautského, kterého obviňuje z "advokátství", tj. z obhajování liberalismu hned té, hned oné národní barvy, barvy různých národů. A.Potresov chce proti nacionálnímu liberalismu (neboť je zcela nepochybné a nesporné, že se Kautsky stal nacionálním liberálem) postavit internacionalismus a marxismus. Ve skutečnosti však staví A.Potresov proti pestrému nacionálnímu liberalismu nacionální liberalismus jednobarevný. Marxismus se však staví nepřátelsky - a v dané konkrétní historické situaci nepřátelsky po všech stránkách - ke každému nacionálnímu liberalismu.

Že je tomu opravdu tak a proč je tomu tak, o tom si nyní pohovoříme.

Klíč k pochopení nesnází A. Potresova, které ho dovedly k tomu, že pluje pod nacionálně liberální vlajkou, nalezne čtenář nejsnáze, zamyslí-li se nad následujícím místem v jeho článku:

"S veškerým, pro ně tak charakteristickým temperamentem se (Marx a jeho přátelé) pouštěli do zdolávání sebesložitějšího problému, stanovili diagnózu konfliktu, snažili se určit, úspěch které strany otevírá větší prostor možnostem, z jejich hlediska žádoucím, a takto si vytvářeli určitou základnu pro vypracování své taktiky" (s.73, v citátech podtrženo mnou).

"Úspěch které strany je více žádoucí" - právě to je třeba si ujasnit, a to nikoli z hlediska národního, nýbrž mezinárodního; v tom je podstata marxistické metodologie; a právě to Kautsky nedělá, čímž se mění ze "soudce" (z marxisty) v "advokáta" (nacionálního liberála). Tak uvažuje A.Potresov. Přitom je sám hluboce přesvědčen, že vůbec "advokáta nedělá", hájí-li názor, že je žádoucí úspěch jedné ze stran (totiž jeho strany), nýbrž že se řídí opravdu mezinárodními hledisky, pokud jde o "těžké" hříchy druhé strany...

Jak Kautsky, tak i Maslov, Plechanov atd. se řídí opravdu mezinárodními hledisky a dospívají ke stejným závěrům jako Potresov...Je to naivní až...Ostatně nebudeme předbíhat a nejprve dokončíme rozbor čistě teoretické otázky.

"Úspěch které strany je více žádoucí" zjišťoval Marx například v italské válce roku 1859. A.Potresov si vybírá právě tento příklad, "který je pro nás některými svými zvláštnostmi mimořádně zajímavý". My jsme rovněž pro příklad, který si zvolil A.Potresov.

Napoleon III. vypověděl v roce 1859 Rakousku válku zdánlivě proto, aby osvobodil Itálii, ale ve skutečnosti pro své dynastické cíle.

"Za zády Napoleona III.," píše A.Potresov, "vyvstávala postava Gorčakova, který krátce předtím uzavřel s francouzským císařem tajnou dohodu." Vzniká tak změť rozporů: na jedné straně nejreakčnější evropská monarchie, utlačující Itálii, na druhé straně představitelé osvobozující se a revoluční Itálie, včetně Garibaldiho, ruku v ruce s ultrareakcionářem Napoleonem III. atd. "Nebylo jednodušší," píše A.Potresov, "umýt si ruce a říci 'jeden horší než druhý'? Avšak ani Engels, ani Marx, ani Lassalle se nedali zlákat 'jednoduchostí' takového řešení a pustili se do zjišťování otázky" (A.Potresov chce říci: do studia a zkoumání otázky), "jaký výsledek střetnutí může poskytnout největší vyhlídky věci, která je jim všem drahá."

Marx a Engels na rozdíl od Lassalla soudili, že Prusko má zasáhnout. Jak přiznává sám A.Potresov, uvažovali mimo jiné "i o tom, že v důsledku střetnutí s nepřátelskou koalicí může v Německu dojít k národnímu hnutí, které přeroste jeho četným vládcům přes hlavu, a také o tom, která mocnost znamená v evropském koncertu hlavní zlo: zda reakční podunajská monarchie, nebo jiní význační představitelé tohoto koncertu".

Pro nás není důležité, uzavírá A.Potresov, zda měl pravdu Marx nebo Lassalle; důležité je, že všichni shodně považují za nezbytné z mezinárodního hlediska určit, úspěch které strany je více žádoucí.

To je tedy příklad, který si A.Potresov zvolil: takhle náš autor uvažuje. Jestliže Marx tehdy uměl "hodnotit mezinárodní konflikty" (výraz A.Potresova) bez ohledu na krajní reakčnost vlád obou válčících stran, musí i dnes marxisté vypracovat podobné hodnocení, uzavírá A.Potresov.

Tento úsudek je dětinsky naivní nebo vulgárně sofistický, neboť z něho vyplývá: protože Marx řešil v roce 1859 otázky, úspěch které buržoazie je více žádoucí, musíme i my, o více než půlstoletí později, řešit přesně stejnou otázku.

A.Potresov nepostřehl, že pro Marxe byla v roce 1859 (i v celé řadě pozdějších případů) otázka toho, "úspěch které strany je více žádoucí", totožná s otázkou, "úspěch které buržoazie je více žádoucí." A.Potresov nepostřehl, že Marx řešil tuto otázku v době, kdy existovala - a nejen existovala, ale v nejdůležitějších evropských státech byla v popředí historického procesu - nesporně pokroková buržoazní hnutí. V dnešní době, máme-li na zřeteli například takové nesporně hlavní a nejvýznamnější postavy evropského "koncertu", jako je Anglie a Německo, by bylo pouhé pomyšlení na pokrokovou buržoazii a pokrokové buržoazní hnutí směšné. Stará buržoazní "demokracie" těchto hlavních a nejvýznamnějších státních veličin se stala reakční. Pan A.Potresov na to však "zapomněl" a zaměnil stanovisko současné (nikoli buržoazní) demokracie za stanovisko staré (buržoazní) pseudodemokracie. Tento přechod na stanovisko jiné, a přitom staré, přežilé třídy je ryzí oportunismus. O tom, že by takový přechod mohl být odůvodněn rozborem objektivního obsahu historického procesu ve starém a v novém období, nemůže být ani řeči.

O takovou záměnu, jakou provedl A.Potresov, o záměnu imperialistického období za období buržoazně pokrokových, národně osvobozeneckých a demokraticky osvobozeneckých hnutí usiluje právě buržoazie - například v Německu, ale také v Anglii. A.Potresov nekriticky tíhne k buržoazii. A to je tím neodpustitelnější, že sám A.Potresov musel na příkladu, který si zvolil, poznat a přesně určit, z jakých úvah vycházeli Marx, Engels a Lassalle v době dávno minulé...

Za prvé to byly úvahy o národním hnutí (v Německu a Itálii), o tom, že má přerůst přes hlavu "představitelům středověku"; za druhé to byly úvahy, že "hlavním zlem" v evropském koncertu jsou reakční monarchie (rakouská, napoleonská atd.).

Jsou to úvahy naprosto jasné a nesporné. Marxisté nikdy nepopírali, že buržoazní národně osvobozenecká hnutí proti feudálně absolutistickým silám jsou pokroková. A. Potresov jistě ví, že v hlavních, tj. v nejdůležitějších, nejvýznamnějších státech naší doby zapletených do konfliktů nic takového není a ani být nemohlo. Tehdy existovala jak v Itálii, tak i v Německu lidová hnutí národně osvobozeneckého charakteru, která trvala celá desetiletí. Tehdy západní buržoazie nepodporovala svými finančními prostředky jisté další státy, ale naopak, tyto státy byly skutečně "hlavním zlem". A Potresov jistě ví a sám to v témže článku přiznává, že v naší době ani jeden z těchto dalších států není a ani nemůže být "hlavním zlem".

Buržoazie (například německá, ačkoliv zdaleka ne jen ona) oživuje ze zištných pohnutek ideologii národních hnutí a snaží se ji přenést do období imperialismu, tj. do zcela jiného období. K buržoazii jako vždycky tíhnou oportunisté, kteří opouštějí stanovisko současné demokracie a přecházejí na stanovisko staré (buržoazní) demokracie. A právě v tom je základní chyba všech statí i celého postoje, celé linie A.Potresova a jeho likvidátorských stoupenců. Marx a Engels řešili v období staré (buržoazní) demokracie otázku, úspěch které buržoazie je více žádoucí, přičemž se snažili, aby se umírněně liberální hnutí rozvíjelo v hnutí demokraticky bouřlivé. A. Potresov hlásá v období současné (nikoli buržoazní) demokracie buržoazní nacionální liberalismus, ačkoli ani v Anglii, ani v Německu, a dokonce ani ve Francii o nějakém buržoazně pokrokovém hnutí - ať už umírněně liberálním nebo demokraticky bouřlivém - nemůže být ani řeči. Marx a Engels předbíhali svou dobu, dobu buržoazních národních pokrokových hnutí, neboť popoháněli tato hnutí kupředu a snažili se, aby přerůstala představitelům středověku "přes hlavu".

A. Potresov jako všichni sociálšovinisté opouští svou dobu současné demokracie, neboť přechází na dávno překonané, mrtvé, a tedy v jádře mylné stanovisko staré (buržoazní) demokracie.

Následující výzva A.Potresova adresovaná demokracii je proto nanejvýš zmatená a reakční.

"Nevracejme se, ale jděme kupředu. Ne k individualismu, nýbrž k vědomí mezinárodních souvislostí v plné jeho celistvosti a v plné jeho síle. Kupředu, tj. v jistém smyslu i zpět: zpět k Engelsovi, Marxovi, Lassallovi, k jejich metodě hodnocení mezinárodních konfliktů, k jejich schopnosti využít i vztahy mezi státy pro demokratické cíle."

A. Potresov vleče současnou demokracii nejen v "jistém smyslu", nýbrž v každém případě zpět, k heslům a ideologii staré buržoazní demokracie, k závislosti mas na buržoazii...Marxova metoda vyžaduje především přihlížet k objektivnímu obsahu historického procesu v daném konkrétním okamžiku, v dané konkrétní situaci a jasně si uvědomit, hnutí které třídy je v této konkrétní situaci hlavní hybnou silou možného pokroku. Tehdy, v roce 1859, nebyl objektivním obsahem historického procesu v kontinentální Evropě imperialismus, nýbrž buržoazní národně osvobozenecká hnutí. Hlavní hybnou silou bylo hnutí buržoazie proti feudálně absolutistickým silám. Velemoudrý A.Potresov však chce po pětapadesáti letech, kdy na místo reakčních feudálů nastoupili jim podobní magnáti finančního kapitálu zchátralé buržoazie, hodnotit mezinárodní konflikty z hlediska buržoazie, a nikoli nové třídy.*

*"Ve skutečnosti," píše A.Potresov, "právě v tomto období zdánlivé stagnace probíhaly v každé zemi obrovské molekulární procesy a také mezinárodní situace se pozvolna měnila, neboť určujícím momentem se v ní stále zřetelněji stávala politika získávání kolonií a výbojného imperialismu."

A.Potresov se nezamyslel nad významem pravdy, kterou těmito slovy vyjádřil. Předpokládejme, že v období buržoazních národních a osvobozeneckých hnutí mezi sebou válčí dvě země. Které zemi máme z hlediska současné demokracie přát úspěch? Samozřejmě že té, jejíž úspěch více povzbudí a bouřlivěji rozvine osvobozenecké hnutí buržoazie a silněji podlomí feudalismus. Předpokládejme dále, že se určující okamžik objektivní historické situace změnil a že místo národně se ovobozujícího kapitálu zaujal mezinárodní reakční, finanční, imperialistický kapitál. Dejme tomu, že jedna země ovládá tři čtvrtiny Afriky a druhá jednu čtvrtinu. Objektivním obsahem jejich války je znovurozdělení Afriky. Které straně máme přát úspěch? Stavět otázku takto postaru je nesmyslné, neboť nemáme dřívější kritéria hodnocení: nejde tu ani o dlouholetý rozvoj buržoazního osvobozeneckého hnutí, ani o dlouholetý proces rozpadu feudalismu. Věcí současné demokracie není ani pomáhat první zemi, aby si zajistila "právo" na tři čtvrtiny Afriky, ani druhé zemi (i kdyby se hospodářsky vyvíjela rychleji než první), aby si tyto tři čtvrtiny zabrala.

Současná demokracie zůstane věrna sama sobě jen tehdy, jestliže se nepřidá ani k jedné imperialistické buržoazii, jestliže řekne, že "jedna je horší než druhá", jestliže bude v každé zemi přát imperialistické buržoazii neúspěch. Jakékoli jiné řešení bude ve skutečnosti řešení nacionálně liberální, jež nemá s opravdovým internacionalismem nic společného.

Ať se však čtenář nedá oklamat uměle vykonstruovanou terminologií, kterou A.Potresov zastírá svůj přechod na stanovisko buržoazie. Když A.Potresov volá "ne k individualismu, nýbrž k vědomí mezinárodních souvislostí v plné jeho celistvosti a v plné jeho síle", má v úmyslu stavět proti stanovisku Kautského stanovisko vlastní. Názor Kautského (a jemu podobných) nazývá "individualismem", čímž míní, že Kautsky odmítá uvažovat o tom, "úspěch které strany je více žádoucí", a hájí nacionální liberalismus dělníků každé jednotlivé země. Zato prý my, A.Potresov, Čerevanin, Maslov, Plechanov aj., apelujeme na "internacionální vědomí v plné jeho celistvosti a síle", neboť jsme pro nacionální liberalismus jeho určitého druhu nikoli z hlediska jednoho státu (nebo jednoho národa), nýbrž z hlediska opravdu internacionálního...Tato úvaha by byla směšná, kdyby nebyla tak...hanebná.

Jak A.Potresov a spol., tak i Kautsky zradili stanovisko třídy, kterou se snaží reprezentovat, a octli se ve vleku buržoazie.

A. Potresov nazval svůj článek Na rozhraní dvou období. Je nepochybné, že žijeme na rozhraní dvou období, a jen tehdy, rozebereme-li především objektivní podmínky přechodu z jednoho období do druhého, můžeme pochopit nesmírně významné historické události, které právě prožíváme. Jde tu o velká historická období; v každém období existují a budou existovat jednotlivá, dílčí hnutí, směřující jednou kupředu, podruhé zpátky, existují a budou existovat různé odchylky od průměrného typu a průměrného tempa hnutí. Nemůžeme vědět, jakou rychlostí a s jakým úspěchem se budou jednotlivá historická hnutí daného období vyvíjet. Můžeme však vědět a víme, která třída je osou toho či onoho období a určuje jeho hlavní obsah, hlavní směr jeho vývoje, hlavní zvláštnosti historické situace daného období atd. Jedině na tomto základě, tj. budeme-li mít na zřeteli především hlavní rozlišující znaky různých "období" (a ne jednotlivých epizod v dějinách jednotlivých zemí), můžeme správně určit svou taktiku; a jenom znalost hlavních znaků daného období se může stát základem pro pochopení specifických zvláštností té či oné země.

Právě v této oblasti spočívá hlavní sofizma A.Potresova a Kautského (jeho článek (152) byl otištěn v témž čísle časopisu Naše dělo) neboli jejich hlavní historický omyl, který vede oba k nacionálně liberálním, a ne marxistickým závěrům.

Jde o to, že příklad, který si A.Potresov zvolil a který považuje za "zvlášť zajímavý", příklad italského tažení roku 1859, a celá řada analogických historických příkladů, které si vybral Kautsky, se nevztahují "právě k oněm historickým obdobím", "na jejichž rozhraní" žijeme. Označme období, do něhož vstupujeme (nebo jsme vstoupili, ale které je teprve v počátečním stadiu), jako období dnešní (neboli třetí). Období, které právě skončilo, označme jako včerejší (neboli druhé). Pak ovšem období, z něhož volí své příklady A.Potresov a Kautsky, musíme označit jako období předvčerejší (neboli první). Pobuřující sofizma a nesnesitelná lživost výkladů A.Potresova i Kautského spočívají právě v tom, že zaměňují podmínky dnešního (třetího) období za podmínky předvčerejšího (prvního) období.

Vysvětleme si to.

Obvyklé dělení historických období, mnohokrát uváděné v marxistické literatuře, které Kautsky nejednou opakoval a které A.Potresov ve svém článku přejímá, je toto: 1. 1789-1871; 2. 1871-1914; 3. 1914-? Hranice jsou zde samozřejmě jako všechny hranice v přírodě a ve společnosti podmíněné a pohyblivé, relativní, a nikoli absolutní. I my označujeme za mezníky velkých historických hnutí zvlášť významné a výrazné historické události jen přibližně. První období - od Velké francouzské revoluce do prusko-francouzské války - je obdobím vzestupu buržoazie a jejího naprostého vítězství. Je to vzestupná linie vývoje buržoazie, období buržoazně demokratických a zejména buržoazně národních hnutí, období rychlého boření už překonaných feudálně absolutistických institucí. Druhé období je obdobím neomezené vlády a úpadku buržoazie, obdobím, kdy buržoazie přestává být pokroková a kdy vstupuje na scénu reakční a ultrareakční finanční kapitál. Je to období, v němž připravuje a pomalu shromažďuje své síly nová třída, nová demokracie. Třetí období, které teprve začíná, přivádí buržoazii do stejného "postavení", v jakém byli feudálové v prvním období. Je to období imperialismu a imperialistických a rovněž z imperialismu vyplývajících otřesů.

Byl to právě Kautsky, kdo v celé řadě svých článků i ve své brožuře Cesta k moci [Der Weg zur Macht] (vyšla roku 1909) naprosto jasně nastínil hlavní rysy nadcházejícího třetího období, poukázal na zásadní rozdíl mezi tímto obdobím a obdobím druhým (včerejším) a konstatoval, že se v důsledku změny objektivních historických podmínek změnily bezprostřední úkoly současné demokracie, jakož i podmínky a formy jejího boje. Dnes Kautsky zavrhuje to, co vyznával, a zcela neuvěřitelným, hrubým a hanebným způsobem mění kurs. V uvedené brožuře přímo mluví o příznacích blížící se války, a to právě takové války, jaká se v roce 1914 stala skutečností. Stačilo by jednoduše porovnat několik míst z této brožury s tím, co Kautsky píše dnes, a zcela názorně by se ukázalo, že zradil své vlastní přesvědčení a svá nejslavnostnější prohlášení. A Kautsky není v tomto směru ojedinělý případ (nadto vůbec ne jen německý), nýbrž typický představitel celé horní vrstvy současné demokracie, která v okamžiku krize přešla na stranu buržoazie.

Všechny příklady z dějin, které si vybrali A.Potresov a Kautsky, se týkají prvního období. Hlavním objektivním obsahem historických jevů za válek nejen v letech 1855, 1859, 1864, 1866 a 1870, ale i v roce 1877 (rusko-turecká válka) a v letech 1896-1897 (války Turecka proti Řecku a arménské nepokoje) byla buržoazní národní hnutí nebo "křeče" buržoazní společnosti, která se osvobozovala od různých forem feudalismu. O žádné skutečně samostatné aktivitě soudobé demokracie, jež by odpovídala období přezrálosti a úpadku buržoazie, nemohlo být tehdy v celé řadě vyspělých zemí ani řeči. Hlavní třídou, která tehdy, za těchto válek a jako jejich účastnice, byla na vzestupu a jediná mohla s drtivou silou čelit feudálním absolutistickým institucím, byla buržoazie. V různých zemích byla tato buržoazie, reprezentovaná různými vrstvami majetných výrobců zboží, v různé míře pokroková, ba někdy (například část italské buržoazie v roce 1859) dokonce revoluční, avšak všeobecným rysem tohoto období byla právě pokrokovost buržoazie, to znamená okolnost, že její boj proti feudalismu nebyl rozhodnut a dokončen. Je zcela přirozené, že tehdejší síly soudobé demokracie - a Marx jako jejich představitel -, které se řídily nepopiratelnou zásadou podporovat pokrokovou buržoazii (buržoazii schopnou boje) proti feudalismu, řešily otázku, "úspěch které strany", tj. které buržoazie, je více žádoucí. Lidové hnutí v hlavních zemích zachvácených válkou bylo tehdy všeobecně demokratické, tj. svým ekonomickým i třídním obsahem buržoazně demokratické. Je zcela přirozené, že tehdy ani nebylo možné klást si jinou otázku než tu, úspěch které buržoazie, v jaké kombinaci sil a při nezdaru které z reakčních sil (feudálně absolutistických, brzdících vzestup buržoazie) slibuje soudobé demokracii větší "prostor".

Přitom Marx, jak to byl nucen přiznat i A.Potresov, při "hodnocení" mezinárodních konfliktů vzniklých následkem buržoazních národních a osvobozeneckých hnutí vycházel z úvah o tom, úspěch které strany může více přispět k "rozvoji" (článek A.Potresova, s.74) národních a vůbec lidových všeobecně demokratických hnutí. To znamená, že při válečných konfliktech vzniklých v důsledku nástupu buržoazie jednotlivých národů k moci dbal Marx stejně jako v roce 1848 nejvíc o to, aby se buržoazně demokratické hnutí rozšířilo a vyhrotilo tím, že se do něho zapojí širší a "plebejštější" masy, všechna maloburžoazie a rolnictvo a konečně i nemajetné třídy. Právě tento Marxův názor na rozšiřování sociální základny hnutí a na jeho rozvíjení zásadně odlišoval Marxovu důsledně demokratickou taktiku od Lassallovy nedůsledné taktiky, přiklánějící se k spojenectví s nacionálními liberály.

Mezinárodní konflikty zůstaly svou formou i ve třetím období stejnými mezinárodními konflikty jako v období prvním, avšak jejich sociální a třídní obsah se od základu změnil. Objektivní historická situace je dnes docela jiná.

Boj vzmáhajícího se, národně se osvobozujícího kapitálu proti feudalismu vystřídal boj ultrareakčního, překonaného a přežilého finančního kapitálu spějícího k úpadku a rozkladu, boj tohoto kapitálu proti novým silám. Buržoazně národní rámec států, který byl v prvním období oporou rozvoje produktivních sil lidstva vymaňujícího se z feudalismu, začal nyní, ve třetím období, překážet dalšímu rozvoji produktivních sil. Buržoazie se změnila ze vzmáhající se pokrokové třídy v třídu upadající, rozkládající se, vnitřně odumřelou, reakční. Vzmáhající se třídou - v širokém historickém měřítku - se tak stala docela jiná třída.

A. Potresov a Kautsky opustili stanovisko této třídy a vrátili se zpátky, neboť opakují buržoazní lež, že objektivním obsahem historického procesu je prý i dnes pokrokové hnutí buržoazie proti feudalismu. Ve skutečnosti však dnes nemůže být ani řeči o tom, že by současná demokracie byla ve vleku reakční, imperialistické buržoazie, ať má tato buržoazie jakoukoli "barvu".

V prvním období bylo objektivně dějinným úkolem, aby pokroková buržoazie ve svém boji proti hlavním představitelům odumírajícího feudalismu začala "využívat" mezinárodní konflikty k maximálnímu prospěchu veškeré, tj. celé světové buržoazní demokracie. Tehdy, v prvním období, před více než půlstoletím, bylo přirozené a nevyhnutelné, že buržoazie ujařmená feudalismem přála "svému" feudálnímu utlačovateli neúspěch, přičemž těchto nejdůležitějších, ústředních bašt feudalismu celoevropského významu nebylo mnoho. A Marx "zvažoval", v které zemi bude za daných konkrétních poměrů (situace) úspěch buržoazního osvobozeneckého hnutí pro podkopání celoevropské bašty feudalismu významnější.

Nyní, ve třetím období, nezůstala zachována ani jedna feudální bašta celoevropského významu. "Využívání" je samozřejmě úkolem současné demokracie, avšak právě mezinárodní využívání - přes tvrzení A.Potresova a Kautského - musí být zaměřeno nikoli proti jednotlivým národním finančním kapitálům, nýbrž proti mezinárodnímu finančnímu kapitálu. A využívat toho musí jiná třída než ta, která byla na vzestupu před 50-100 lety. Tehdy šlo o vztahy mezi státy (výraz A.Potresova) nejpokrokovější buržoazní demokracie; dnes historie přichystala a objektivní situace určila podobný úkol docela jiné třídě.

_________________________________________________________________

(151) Naše dělo - měsíčník, orgán menševiků-likvidátorů. Začal vycházet 1. ledna 1915 místo zastaveného časopisu Naša zarja. Naše dělo bylo hlavním orgánem sociálšovinistů v Rusku. Spolupracovali s ním N.Čerevanin, J.Majevskij, P.P.Maslov, A.N.Potresov aj. Celkem vyšlo šest čísel.

(152) Je míněna stať K.Kautského Internacionalismus a válka, otištěná roku 1915 v 1. a 2. čísle časopisu Naše dělo.

________________________________________________________________

Lenin, V.I.: Socialismus a válka

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s. 331-341

(331-341) Stanovisko socialistů k válkám

Socialisté vždycky odsuzovali války mezi národy jako něco barbarského a nelidského. Avšak naše stanovisko k válce je zásadně jiné než stanovisko buržoazních pacifistů (stoupenců a hlasatelů míru) a anarchistů. Od buržoazních pacifistů se lišíme tím, že si uvědomujeme nevyhnutelnou souvislost válek s bojem tříd uvnitř země, že si uvědomujeme nemožnost skoncovat s válkami bez odstranění tříd a vybudování socialismu, ale také tím, že plně uznáváme oprávněnost, pokrokovost a nevyhnutelnost občanských válek, tj. válek utlačované třídy proti třídě utlačující, otroků proti otrokářům, nevolníků proti statkářům, námezdních dělníků proti buržoazii. My marxisté se od pacifistů i anarchistů lišíme tím, že považujeme za nutné zkoumat z historického hlediska (z hlediska Marxova dialektického materialismu) každou válku zvlášť. V dějinách nejednou docházelo k válkám, které přes všechny hrůzy, zvěrstva, útrapy a muka, nevyhnutelně provázející každou válku, byly pokrokové, tj. prospívaly vývoji lidstva, protože pomáhaly bourat zvlášť škodlivé a reakční instituce (např. absolutismus nebo nevolnictví) a nejbarbarštější despocie v Evropě (tureckou a ruskou). Právě proto je třeba prozkoumat i historické zvláštnosti nynější války.

Historické typy novodobých válek

Novou epochu v dějinách lidstva zahájila Velká francouzská revoluce. Od té doby až do Pařížské komuny, od roku 1789 do roku 1871, byly jedním z typů válek války buržoazně pokrokové, národně osvobozenecké. Jinými slovy, hlavním obsahem a historickým posláním těchto válek bylo svrhnout absolutismus a feudalismus, podkopat jej, svrhnout jinonárodní útlak. Proto to byly války pokrokové a všichni čestní revoluční demokraté a také všichni socialisté za takových válek přáli vždy úspěch té zemi (tj. buržoazii), která pomáhala svrhnout nebo podlomit nejnebezpečnější opory feudalismu, absolutismu a útlaku jiných národů. Tak například ve francouzských revolučních válkách Francouzi také loupili a dobývali cizí území, ale to naprosto nic nemění na hlavním historickém významu těchto válek, které rozbíjely feudalismus a absolutismus a otřásaly jejich základy v celé staré nevolnické Evropě. V prusko-francouzské válce Německo oloupilo Francii, ale to nic nemění na hlavním historickém významu této války, která osvobodila milióny Němců od feudální rozdrobenosti a útlaku dvou despotů - ruského cara a Napoleona III.

Rozdíl mezi válkou útočnou a obrannou

Léta 1789-1871 zanechala hluboké stopy a revoluční reminiscence. Dokud nebyl svržen feudalismus, absolutismus a jinonárodní útlak, nemohlo být ani řeči o rozvoji proletářského boje za socialismus. Kdykoli socialisté mluvili v souvislosti s válkami tohoto období o oprávněnosti "obranné" války, měli vždycky na zřeteli právě ony cíle, které vyúsťovaly v revoluci proti středověku a nevolnictví. Socialisté vždycky chápali válku "obrannou" jako válku "spravedlivou" v tomto smyslu (jak se jednou vyjádřil W.Liebknecht). (220) Jedině v tomto smyslu socialisté uznávali a uznávají i dnes oprávněnost, pokrokovost a spravedlivost "obrany vlasti" nebo "obranné" války. Kdyby například Maroko vypovědělo zítra válku Francii, Indie Anglii, Persie nebo Čína Rusku apod., byly by to války "spravedlivé", "obranné", bez ohledu na to, kdo zaútočil první, a každý socialista by přál vítězství utlačovaným, závislým a nerovnoprávným státům nad utlačovatelskými, otrokářskými a loupeživými "velmocemi".

Představte si však, že otrokář, který má 100 otroků, válčí proti otrokáři, který má 200 otroků, za "spravedlivější" rozdělení otroků. Je jasné, že používat v takovém případě pojmu "obranná" válka nebo "obrana vlasti" by bylo falzifikací dějin a prakticky by to nebylo nic jiného, než že by prohnaní otrokáři klamali prostý lid, maloměšťáky a zaostalé masy. A právě tak klame národy v nynější válce mezi otrokáři za upevnění a utužení otroctví dnešní imperialistická buržoazie "národní" ideologií a pojmem obrany vlasti.

Nynější válka je válka imperialistická

Téměř všeobecně se uznává, že nynější válka je imperialistická, ale většinou se tento pojem komolí, nebo se ho používá jednostranně, anebo se přece jen připouští možnost, že tato válka může mít buržoazně pokrokový, národně osvobozenecký význam. Imperialismus je nejvyšší stupeň vývoje kapitalismu, jehož bylo dosaženo teprve ve 20.století. Kapitalismu začalo být těsno ve starých národních státech, bez jejichž vytvoření nemohl svrhnout feudalismus. Kapitalismus vystupňoval koncentraci natolik, že se syndikáty, trasty a sdružení kapitalistických miliardářů zmocnily celých průmyslových odvětví a skoro celou zeměkouli si tito "vládcové kapitálu" rozdělili mezi sebou buď jako kolonie, nebo tím, že opředli cizí země tisícerými nitkami finančního vykořisťování. Místo volného obchodu a volné konkurence nastoupila snaha vytvářet monopoly, anektovat země pro kapitálové investice, jako zdroj surovin atd. Z osvoboditele národů, jímž byl kapitalismus v boji proti feudalismu, se stal imperialistický kapitalismus největším utlačovatelem národů. Z kapitalismu progresivního se stal kapitalismus reakční a rozvinul produktivní síly natolik, že lidstvo musí buď přejít k socialismu, nebo prožívat léta, a dokonce celá desetiletí ozbrojených bojů "velmocí" o umělé udržení kapitalismu pomocí kolonií, monopolů, výsadních práv a národnostního útlaku všeho druhu.

Válka mezi největšími otrokáři za udržení a upevnění otroctví

Abychom objasnili, co znamená imperialismus, uvedeme přesné údaje o rozdělení světa mezi takzvanými "velmocemi" (tj. mocnostmi, které mají úspěch v loupení ve velkém)...

Z toho je vidět, jak se z mnoha národů, které v letech 1789 až 1871 bojovaly v čele jiných za svobodu, staly teď, po roce 1876, za vysoce rozvinutého a "přezrálého" kapitalismu, utlačovatelé a zotročovatelé většiny obyvatelstva a národů celého světa. Od roku 1876 do roku 1914 uloupilo šest "velmocí" 25 miliónů km2, tj. rozlohu dvaapůlkrát větší, než je celá Evropa! Šest velmocí zotročuje přes půl miliardy (523 milióny) obyvatelstva v koloniích. Na každé čtyři obyvatele "velmocí" připadá pět obyvatel v "jejich" koloniích. A každý ví, že se kolonií zmocnily ohněm a mečem, že s obyvatelstvem v koloniích zacházejí bestiálně, že ho tisícerým způsobem vykořisťují (vývozem kapitálu, koncesemi apod., podvody při prodeji zboží, podřízením úřadům "vládnoucího" národa atd. apod.). Když anglická a francouzská buržoazie říká, že vede válku za svobodu národů a Belgie, klame lid; ve skutečnosti vede válku proto, aby si udržela tu spoustu naloupených kolonií. Němečtí imperialisté by ihned vyklidili Belgii apod., kdyby se Angličané a Francouzi s nimi "křesťansky" rozdělili o své kolonie. Zvláštnost situace je v tom, že v této válce rozhoduje o osudu kolonií válka na kontinentě. Z hlediska buržoazní spravedlnosti a národní svobody (nebo práva národů na existenci) by bylo Německo proti Anglii a Francii jistě v právu, protože bylo při dělení kolonií "ošizeno", jeho nepřátelé utlačují nepoměrně více národů než ono, a v Rakousku, u jeho spojence, mají utlačovaní Slované nesporně větší svobodu než v carském Rusku, v tomto skutečném "žaláři národů". Německo samo však nebojuje za osvobození národů, nýbrž za jejich utlačování. Úkolem socialistů není pomáhat mladšímu a silnějšímu lupiči (Německu) při olupování starších a přežraných lupičů. Socialisté musí využít boj mezi lupiči, aby je svrhli všechny. Proto musí socialisté především říkat lidu pravdu, totiž že tato válka je v trojím smyslu válkou otrokářů za upevnění otroctví. Je to za prvé válka za upevnění poroby kolonií jejich "spravedlivějším" rozdělením a později pak jejich "svornějším" vykořisťováním; za druhé válka za zesílení útlaku cizích národů v "největších" mocnostech, neboť jak Rakousko, tak Rusko (Rusko mnohem více a mnohem hůře než Rakousko) se udržují pouze tímto útlakem, který za války ještě zesilují; za třetí válka za upevnění a prodloužení námezdního otroctví, neboť proletariát je rozštěpený a utiskovaný, kdežto kapitalisté tím získávají, protože na válce bohatnou, jitří národnostní předsudky a posilují reakci, která ve všech zemích, i v těch nejsvobodnějších a nejrepublikánštějších, zdvihla hlavu.

"Válka je pokračování politiky jinými" (totiž násilnými) "prostředky"

Tento slavný výrok patří Clausewitzovi, (221) jednomu z nejfundovanějších autorů v oboru vojenství. Tuto tezi marxisté vždy právem pokládali za teoretický základ názoru na význam každé konkrétní války. Marx a Engels vždycky zkoumali různé války právě z tohoto hlediska.

Aplikujte tento názor na nynější válku. Zjistíte, že po několik desetiletí, bez mála půl století, prováděly vlády a vládnoucí třídy jak Anglie, tak i Francie, Německa, Itálie, Rakouska a Ruska politiku drancování kolonií, utlačování jiných národů a potlačování dělnického hnutí. A právě v takové, jedině v takové politice se pokračuje za nynější války. Zejména v Rakousku a v Rusku spočívá politika v době míru i za války v zotročování národů, a ne v jejich osvobozování. Naproti tomu v Číně, Persii, Indii a jiných závislých zemích jsme v posledních desetiletích svědky politiky národního probuzení desítek a stovek miliónů lidí usilující o osvobození od útlaku reakčních "velmocí". Válka vzniklá na takovém historickém základu může být i dnes buržoazně pokroková, národně osvobozenecká.

Stačí, když se na nynější válku podíváme jako na pokračování politiky "velmocí" a jejich hlavních tříd, a hned uvidíme jak nehorázně antihistorický, falešný a pokrytecký je názor, že v této válce je možné uznávat myšlenku "obrany vlasti" za správnou.

Příklad Belgie

Sociálšovinisté Trojdohody (nyní Čtyřdohody) (222) (v Rusku Plechanov a spol.) nejraději poukazují na příklad Belgie. Tento příklad však svědčí proti nim. Němečtí imperialisté hanebně porušili neutralitu Belgie, jak to dělaly vždy a všude válčící státy, které podle potřeby rušily všechny smlouvy a závazky. Dejme tomu, že by všechny státy, které mají zájem na dodržování mezinárodních smluv, vypověděly Německu válku s požadavkem, aby vyklidilo a odškodnilo Belgii. V tomto případě by sympatie socialistů byly ovšem na straně nepřátel Německa. Avšak háček je právě v tom, že "Trojdohoda (a Čtyřdohoda)" neválčí kvůli Belgii: to je velmi dobře známo a jen pokrytci to zatajují. Anglie drancuje německé kolonie a Turecko, Rusko Halič a Turecko, Francie se domáhá Alsaska-Lotrinska a dokonce i levého břehu Rýna; s Itálií je uzavřena dohoda o rozdělení kořisti (Albánie a Malé Asie); s Bulharskem a Rumunskem se rovněž vyjednává o rozdělení kořisti. Za nynější války nynějších vlád nelze Belgii pomoci jinak než tím, že se bude pomáhat rdousit Rakousko nebo Turecko atd. Co s tím má však společného "obrana vlasti"? A k tomu je také zvláštní rys imperialistické války mezi reakčními buržoazními vládami, které se historicky přežily, války, která se vede v zájmu utlačování jiných národů. Kdo ospravedlňuje účast v této válce, ten pomáhá uchovávat imperialistický útlak národů. Kdo hlásá, že je třeba nynější obtíže vlád využít k boji za sociální revoluci, ten hájí opravdovou svobodu opravdu všech národů uskutečnitelnou jedině za socialismu.

Za co válčí Rusko?

V Rusku se kapitalistický imperialismus nejnovějšího typu plně projevil v politice carismu vůči Persii, Mandžusku a Mongolsku, ale vcelku převládá v Rusku imperialismus vojenský a feudální. Nikde na světě není většina obyvatelstva země utlačováno tak jako v Rusku; Velkorusové tvoří pouze 43 % obyvatelstva, tj. necelou polovinu, a všichni ostatní jsou jakožto jinorodci [příslušníci neruských národů] bezprávní. Ze 170 miliónů obyvatel Ruska je téměř 100 miliónů ujařmeno a bez práv. Carismus vede válku, aby dobyl Halič a nadobro zardousil svobodu Ukrajinců, aby dobyl Arménii, Cařihrad atd. Carismus spatřuje ve válce prostředek k odvedení pozornosti od vzrůstající nespokojenosti v zemi a k potlačení rostoucího revolučního hnutí. V Rusku dnes připadají na dva Velkorusy dva až tři bezprávní "jinorodci"; carismus se válkou snaží zvýšit počet národů utlačovaných Ruskem, zesílit tento útlak a tím ochomit i boj za svobodu Velkorusů samých. Možnost utlačovat a olupovat jiné národy prohlubuje hospodářskou stagnaci, neboť místo rozvoje výrobních sil je často zdrojem důchodů polofeudální vykořisťování "jinorodců". Válka vedená Ruskem má tedy vysloveně reakční a protiosvobozenecký charakter.

Co je to sociálšovinismus?

Sociálšovinismus je obhajoba myšlenky "obrany vlasti" v této válce. Z této myšlenky vyplývá dále odmítání třídního boje za války, hlasování pro válečné úvěry atd. Ve skutečnosti provádějí sociálšovinisté protiproletářskou, buržoazní politiku, neboť fakticky nehájí "obranu vlasti" ve smyslu boje proti cizáckému útlaku, nýbrž hájí "právo" těch či oněch "velmocí" drancovat kolonie a utlačovat cizí národy. Když sociálšovinisté po vzoru buržoazie prohlašují, že se válka vede na obranu svobody a existence národů, klamou lid stejně jako ona a přecházejí tak na její stranu proti proletariátu. K sociálšovinistům patří jak ti, kdo ospravedlňují a přikrašlují vlády a buržoazii jedné z válčících skupin mocností, tak i ti, kdo jako Kautsky přiznávají socialistům všech válčících mocností stejné právo "bránit vlast". Sociálšovinismus, který ve skutečnosti obhajobou privilegií, mocenských výsad, loupeží a násilností "vlastní" (nebo vůbec kterékoli) imperialistické buržoazie, znamená naprostou zradu všech socialistických zásad a usnesení mezinárodního socialistického kongresu v Basileji.

Basilejský manifest

Manifest o válce, jednomyslně schválený roku 1912 v Basileji, má na zřeteli právě válku mezi Anglií a Německem a jejich nynějšími spojenci, která skutečně v roce 1914 vypukla. Manifest přímo prohlašuje, že žádný národní zájem nemůže ospravedlnit takovou válku, která se vede "za zisky kapitalistů a ve prospěch dynastií" na základě imperialistické, loupežné politiky velmocí. Manifest přímo prohlašuje, že válka je "pro vlády" (pro všechny bez výjimky) nebezpečná, připomíná jejich strach z "proletářské revoluce" a odkazuje s naprostou určitostí na příklad Komuny z roku 1871 a října až prosince roku 1905, tj. na příklad revoluce a občanské války. Basilejský manifest tedy stanovil právě pro tuto válku taktiku revolučního boje dělníků v mezinárodním měřítku proti jejich vládám, taktiku proletářské revoluce. Basilejský manifest opakuje slova stuttgartské rezoluce [368], že vypukne-li válka, musí socialisté využít "hospodářskou a politickou krizi", kterou tato válka vyvolá, "k urychlení pádu kapitalismu", tj. že musí využít válečné těžkosti vlád a pobouření mas k socialistické revoluci.

Politika sociálšovinistů, jejich ospravedlňování války z buržoazně osvobozeneckých hledisek, jejich připouštění "obrany vlasti", hlasování pro válečné úvěry, účast ve vládách atd. atd., je přímou zradou socialismu, kterou lze vysvětlit, jak dále uvidíme, jen vítězstvím oportunismu a nacionálně liberální dělnické politiky ve většině evropských stran.

Pokrytecké odvolávání se na Marxe a Engelse

Ruští sociálšovinisté (s Plechanovem v čele) se odvolávají na Marxovu taktiku ve válce v roce 1870; němečtí (typu Lensche, Davida a spol.) se odvolávají na Engelsovy výroky z roku 1891, že němečtí socialisté jsou povinni bránit vlast, dojde-li k válce s Ruskem a současně i s Francií, a konečně sociálšovinisté typu Kautského, kteří chtějí smířit a uzákonit mezinárodní šovinismus, se odvolávají na to, že Marx a Engels sice války odsuzovali, ale přesto se stavěli vždy, když už válka jednou vypukla, od roku 1854 až 1855 do roku 1870-1871, na stranu jednoho z válčících států.

Všemi těmito výroky nehorázně překrucují Marxovy a Engelsovy názory ve prospěch buržoazie a oportunisté, stejně jako anarchisté Guillaume a spol. ve svých písemných výplodech překrucují Marxovy a Engelsovy názory, aby odůvodnili anarchismus. Válka v letech 1870-1871 byla ze strany Německa historicky pokroková, dokud nebyl poražen Napoleon III., neboť spolu s carem dlouhá léta utlačoval Německo udržováním jeho feudální rozdrobenosti. Jakmile se však změnila v okrádání Francie (anexe Alsaska a Lotrinska), Marx a Engels Němce rázně odsoudili. Na počátku tehdejší války Marx a Engels také schvalovali Bebelovo a Liebknechtovo odmítnutí hlasovat pro válečné úvěry a radili sociální demokracii, aby se nespojovala s buržoazií, ale hájila vlastní třídní zájmy proletariátu. Přenášet hodnocení tehdejší války, války buržoazně pokrokové a národně osvobozenecké, na nynější imperialistickou válku je výsměchem pravdě. Totéž lze tím spíše říci o válce v letech 1854-1855 a o všech válkách v 19.století, kdy ještě neexistoval ani dnešní imperialismus, ani nedozrály objektivní podmínky pro socialismus, ani nebyly masové socialistické strany ve všech válčících zemích, tj. nebyly zde právě ty podmínky, z nichž basilejský manifest odvodil taktiku "proletářské revoluce" v souvislosti s válkou mezi velmocemi.

Kdo se teď odvolává na Marxův postoj k válkám v době, kdy byla buržoazie pokroková, a zapomíná na Marxova slova, že "dělníci nemají vlast", na slova, která platí právě pro období, kdy je buržoazie reakční, zdegenerovaná, pro období socialistické revoluce, ten Marxe nestoudně překrucuje a nahrazuje socialistické hledisko buržoazním.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

(220) Lenin má na mysli vystoupení W.Liebknechta na erfurtském sjezdu německé sociální demokracie v roce 1891.

(221) Jedná se o výrok K.Clausewitze ve spisu O válce...

(222) Čtyřdohoda - imperialistický blok Velké Británie, Francie a Ruska s Itálií, která v roce 1915 vystoupila z Trojspolku a přešla na stranu dohodových velmocí. _________________________________________________________________

Lenin, V.I.: O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu"

Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 99-101, 104-105, 107-108, 112-113, 149-150

(99) Hodnocení nynější války jako imperialistické a poukazování na její úzkou souvislost s imperialistickým obdobím kapitalismu má vedle seriózních odpůrců i neseriózní přátele, pro něž se slůvko imperialismus stalo "módním" a kteří, když toto slůvko nabiflovali, předkládají dělníkům nejnemožnější teoretický galimatyáš, v němž křísí celou řadu bývalých chyb někdejšího "ekonomismu". Kapitalismus zvítězil - proto není třeba zabývat se politickými otázkami, soudili staří "ekonomisté" v letech 1894-1901 a dospěli až k odmítání politického boje v Rusku. Imperialismus zvítězil - proto není třeba zabývat se otázkami politické demokracie, soudí dnešní "imperialističtí ekonomisté"...

(100-101) P.Kijevskij je sám pevně přesvědčen a chce přesvědčit i čtenáře, že "nesouhlasí" jedině se sebeurčením národů, s 9.bodem programu naší strany...

(104) Za nynější imperialistické války, která se zrodila ze všech podmínek imperialistického období, tj. která nevznikla náhodně a není výjimkou ani odchylkou od obecného a typického, jsou fráze o obraně vlasti klamáním lidu, neboť to není válka národní. Ve skutečně národní válce nejsou slova "obrana vlasti" žádným podvodem a my vůbec nejsme proti ní. K takovým (skutečně národním) válkám docházelo "zvláště" v letech 1789-1871 a v rezoluci, v níž se ani slůvkem nepopírá, že jsou možné i dnes, se vysvětluje, jak je třeba rozlišovat mezi skutečně národní válkou a válkou imperialistickou, jež je maskována lživými národními hesly. Právě pro rozlišení je třeba prozkoumat, zda je "podstatou" "dlouhodobý proces masových národních hnutí", proces "odstraňování národnostního útlaku".

(107-108) Válka mezi imperialistickými velmocemi (tj. velmocemi, které utlačují celou řadu jiných národů, opřádají je sítěmi závislostí na finančním kapitálu apod.), nebo ve spolku s nimi je zkrátka válka imperialistická. Tak vypadá válka v letech 1914-1916. "Obrana vlasti" je v této válce podvod, je to její ospravedlňování.

Válka utlačovaných (například koloniálních) národů proti imperialistickým, tj. utlačovatelským mocnostem je válka skutečně národní. Je možná í dnes. "Obrana vlasti" není podvod, jestliže ji vede země národnostně utlačovaná proti zemi, která ji národnostně utlačuje, a tak socialisté vůbec nejsou proti "obraně vlasti" v takovéto válce.

Sebeurčení národů je totožné s bojem za úplné národní osvobození, za úplnou nezávislost a proti anexím, a takového boje - v jakékoli jeho formě včetně povstání nebo války - se socialisté nemohou zříci, chtějí-li zůstat socialisty.

(112-113) V našich tezích (6.bod) se praví, že pokud jde o sebeurčení, musíme, chceme-li být konkrétní, rozlišovat nejméně tři různé typy zemí. (Je jasné, že ve všeobecných tezích by nebylo možné mluvit o každé zemi zvlášť). K prvnímu typu patří ty vyspělé země západní Evropy (a Ameriky), v nichž je národní hnutí minulostí. Druhým typem je východní Evropa, kde je národní hnutí přítomností. Třetím typem jsou polokolonie a kolonie, v nichž je národní hnutí do značné míry budoucností...

V západních zemích je národní hnutí dávnou minulostí. "Vlast" v Anglii, Francii, v Německu a jinde už dozpívala svou písničku, dohrála svou dějinnou úlohu, tj. národní hnutí zde nemůže přinést nic pokrokového, co by burcovalo další masy lidí k novému hospodářskému a politickému životu. Tady nemají dějiny na programu přechod od feudalismu nebo od patriarchálního barbarství k národnímu pokroku, ke kulturní a politicky svobodné vlasti, ale přechod od překonané, kapitalisticky přezrálé "vlasti" k socialismu.

Ve východní Evropě je tomu jinak. Pokud jde například o Ukrajince a Bělorusy, mohl by jedině člověk žijící v myšlenkách na Marsu popírat, že zde národní hnutí ještě nevyvrcholilo, že zde masy t e p r v e procitají, aby zformovaly mateřský jazyk a jeho literaturu (a to je nezbytná podmínka a nezbytný průvodní jev úplného rozvoje kapitalismu, úplného proniknutí směny do poslední rolnické rodiny). "Vlast" zde ještě nedozpívala svou dějinnou písničku. Zde může být "obrana vlasti" ještě obranou demokracie, mateřštiny a politické svobody proti utlačujícím národům, proti středověku, kdežto Angličané, Francouzi, Němci a Italové nyní lžou, mluví-li o obraně své vlasti, neboť ve skutečnosti nebrání mateřský jazyk, nebrání svůj svobodný národní rozvoj, nýbrž brání svá otrokářská práva, své kolonie, "sféry vlivu" vlastního finančního kapitálu v cizích zemích aj.

V polokoloniích a koloniích je národní hnutí historicky ještě mladší než ve východní Evropě.

(149-150) ...P.Kijevskij vůbec nepochopil vztah mezi demokracií jako takovou a kapitalismem. Za kapitalismu jsou obvyklé ne jako jednotlivé případy, ale jako typické jevy takové podmínky, kdy utlačované třídy nemohou "realizovat" svá demokratická práva. Právo na rozvoj je za kapitalismu většinou nerealizovatelné, neboť utlačované pohlaví je zotročeno ekonomicky, neboť žena za kapitalismu zůstává bez ohledu na stupeň demokracie "domácí otrokyní", otrokyní zavřenou v ložnici, v dětském pokoji a v kuchyni. Právo volit "své" lidové soudce, úředníky, učitele, porotce atd. je za kapitalismu většinou stejně neuskutečnitelné právě proto, že dělníci a rolníci jsou ekonomicky zotročeni. Totéž platí o demokratické republice: náš program ji "proklamuje" jako "neomezenou moc lidu", třebaže všichni sociální demokraté velmi dobře vědí, že i ta nejdemokratičtější republika vede za kapitalismu jedině k podplácení úředníků buržoazií a k alianci burzy s vládou.

Pouze lidé, kteří jsou naprosto neschopni uvažovat anebo vůbec neznají marxismus, mohou z toho vyvozovat, že republika není k ničemu, právo na rozvod není k ničemu, demokracie není k ničemu, sebeurčení národů není k ničemu! Marxisté však vědí, že demokracie neodstraňuje třídní útlak, nýbrž jen přispívá k tomu, aby třídní boj byl čistší, rozsáhlejší, otevřenější a ostřejší; a to právě potřebujeme. Čím větší je svoboda rozvodu, tím jasněji si žena uvědomuje, že zdrojem jejího "domácího otroctví" je kapitalismus, a nikoli bezpráví. Čím větší je rovnoprávnost mezi národy (není úplná bez svobody oddělit se), tím jasněji si dělníci utlačovaného národa uvědomují, že příčina tkví v kapitalismu, a nikoli v bezpráví. A tak dále.

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >