Bachovská horlivost působí komicky

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 1. 2006

Twitter

Ministerstvo vnitra usoudilo na základě údajného podnětu Policie České republiky, že Komunistický svaz mládeže (KSM) se nechová jako občanské sdružení, ale jako politická strana. Navíc si mladí k nelibosti ministra a jeho úředníků dovolili dát do programu, že usilují o revoluční překonání kapitalismu.

Především z těchto důvodů chce ministr F. Bublan KSM zakázat. Dle přesné citace ministrových slov: Základní věc je, aby jejich činnost nebyla identická s tím, co dělají politické strany.

Z dosavadního vývoje věci a z výroků F. Bublana je zřejmé, že vnitro svými interpretacemi práva směřuje k omezování Ústavou zaručovaných občanských, zejména politických práv. Troufám si tvrdit, že vnějšími znaky už se spor dostal do roviny, kdy je ze strany vnitra zpochybňováno jak specifické právo občanů na politické myšlení a politickou aktivitu, tak i obecné právo na svobodu slova a názoru.

Je zřejmě lehce vysvětlitelné současnými poměry, proč úředníci i sám ministr vystupují proti tomu, aby jedna konkrétní společenská organizace, a to právě KSM, zaujímala politické postoje a projevovala politické aktivity. Je také vysvětlitelné existujícím režimem a vládní politikou, že ministerstvu zatím vadí názory a programové postoje KSM, ale ne programy a reálné kroky stran a organizací, které prosazují kapitalismus a programově i v realitě podporují úplnou privatizaci. Omluvitelné a legitimní však takové ministerské a úřednické přístupy nejsou. Ministrovi zatím nedochází, že právně vadné návrhy a rozbory jeho úředníků jej manévrují do prvního kroku protiústavního postupu, jehož konce jsou zcela nepředvídatelné. Po KSM by totiž zcela logicky měli přijít na řadu Mladí konzervativci, Mladí sociální demokraté či lidovci, a koneckonců každý, kdo si dovoluje vstupovat do veřejného, politického života a do diskursu o politice mimo rámec politických stran.

V čem se ministerstvo dopouští v lepším případě chyby a v horším vědomé diskriminace skupiny mladých z KSM a každého, kdo přemýšlí a žije politicky aktivně mimo politické strany? Ministr a jeho úředníci, kteří v jednom konkrétním případě podléhají vědomě či nevědomě ideologii kapitalismu a extrémní privatizace, nedoceňují skutečnost, že každý občan má Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručena některá základní práva bez ohledu na vládnoucí režimy a jimi preferované ideologie. K takovým právům patří i veřejná angažovanost včetně politické. Občan podle Ústavy sice může, ale nutně nemusí, není povinen k projevům této své veřejné angažovanosti zakládat politické strany. Politické názory na společnost obecně, ale i na konkrétní režim pak může politicky organizovaný nebo neorganizovaný občan projevovat zcela bez kurately ministra vnitra, velmi svobodně, pokud to dělá v rámci Ústavy .

Sama Ústava, její Listina jde ještě dál a výslovně přiznává občanům i právo na takzvanou občanskou neposlušnost, tedy i na revoluční neposlušnost a odpor proti státní moci v případě, kdy by stát hrubým způsobem potlačoval základní lidská práva a neumožňoval jejich prosazení a obranu v rámci demokratického pořádku. Vysvětlovat, jak to dělá ministr, Ústavu tak, že veškeré politické aktivity musí občan provádět pouze v politických stranách, je hodně nedemokratické pojetí. Stát pochopitelně může upravovat realizaci politických aktivit. Vždy ale v odůvodněných případech a jen v nezbytně nutném rozsahu, například zákonem o politických stranách nebo zákonnými požadavky na práci některých státních či veřejných institucí nebo výkon některých funkcí a profesí. Zakazovat ale paušálně politické aktivity mimo politické strany a konstruovat a zákonem prosazovat nepřípustnost vzniku politicky aktivních občanských uskupení mimo strany je v rozporu s ústavními svobodami.

To, že zákonodárce omezí účast ve volbách jen na zákonem vymezené podmínky a subjekty a že členství v politických stranách váže na dosažení věkové hranice, nelze vykládat jako plošný zákaz politické činnosti pro jiné subjekty a zapovězení politických aktivit a postojů kupříkladu pro nečleny stran a občany mladší 18 let. Bylo by to v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Obdobně žádat po občanech, aby se jejich demokratické organizace, které působí v mezích Ústavy, vzdaly svobody názoru a přesvědčení v těch případech, kdy se programově rozcházejí s konkrétním politickým a ekonomickým režimem, odporuje Ústavě.

Jestliže by ministr vnitra snad narazil ve své práci na problém, který zákon neupravuje nebo jej upravuje v rozporu s ústavně garantovanými politickými právy občanů, má možnost a v druhém případě i povinnost předložit vládě návrhy na demokratické legislativní řešení. Pokus omezovat a zakazovat komusi nepohodlné společenské sdružování a demokratické politické aktivity, názory a postoje ale řešením být nemůže. Pokud by KSM nebo kdokoli jiný ve svých stanovách z neznalosti snad nenaplnil některé formální požadavky zákona, je povinností ministerstva vnitra jej na to srozumitelně upozornit. Ministr vnitra ani nikdo jiný ale nemá pravomoc a jednal by protiústavně, kdyby namísto požadavku přiměřené úpravy stanov dané organizace nutil její členy přímo nebo i nepřímo k tomu, aby se vzdali svých legitimních názorů, aktivit a programu či je přizpůsobovali k některým režimem preferovaným ideologiím.

Nejkomičtější a zcela nesmyslnou výhradou, kterou ministerstvo vnitra vzneslo vůči KSM, je nepochybně záměr zakázat mladým používání slova revoluční v souvislosti s programovou představou o překonání kapitalismu společností demokratičtější a humánnější. Byl by to jistě čin evropského a možná světového významu, kdyby ministerstvo vnitra skutečně prosadilo v českém teoretickém a politickém myšlení zákaz užívání mezinárodně platného termínu revoluce, který označuje zásadní změnu, překonávání výchozího stavu či systému jiným, pokročilejším. Ministr F. Bublan se tu zásluhou horlivých, ale teoreticky nedostatečně vybavených podřízených dostává až k zavedení cenzury, kterou však opět Ústava nepřipouští. Mladí se jistě politickým a veřejným aktivitám učí a někteří z nich k účasti na životě politických stran dojdou. To, čemu by je ale chtělo učit ministerstvo vnitra, je v dikci Ústavy a Listiny základních práv a svobod vyjádřeno jinak, daleko demokratičtěji a kvalifikovaněji. Ministerská až starorakouská, bachovská horlivost by mohla skutečně působit komicky, kdyby nebyla doprovázena stínem cenzury a nebezpečím protiústavního omezení základních politických práv a svobod občana.

V očích většiny voličů vláda už dávno nereprezentuje jejich politickou vůli, ale jen zprostředkující instanci mezi různými zájmovými skupinami prosazujícími zájmy nadnárodního kapitálu. Nedivme se, že u voličů převažuje hluboké opovržení politikou, tím neprůhledným procesem, který jsou nuceni považovat za demokracii.

Dnes je prokazatelně vše politikou - od narození, výchovy dětí, léčení až po umírání vše je politika, nic není neutrální, to je poselství globalizace. Někteří mladí lidé to začínají chápat, angažují se ale mimo politický systém, například ve sféře sociální solidarity. Tuto politicky probuzenou část mládeže by nikdo neměl a nesmí válcovat.

 Miroslav Grebeníček

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >