Dopis z červnové Prahy

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 7. 2007

Twitter

V podvečer 1. června 1942 Němci zavraždili Vladislava Vančuru. Velmistr české řeči musel zemřít, čeština se mu poddávala jako málokomu a to bylo neodpustitelné v době, kdy měl Čech vystačit s pouhým "Ich melde gehorsam" a "jawohl". A je to neodpustitelné i dnes, kdy v tomto prostoru Čech koneckonců potřebuje jen tři slůvka: "well", "o.k." a "vo co go". Vančura se navíc dopustil neodpustitelného hříchu. Napsal: "Nová, nová je hvězda komunismu a mimo ni není modernosti."

Proto ho v protektorátu zastřelili a proto po převratu 1989 odňali zbraslavské základní škole čestný titul "Vančurova".
Měl jsem tu čest hovořit u Vančurova pomníku, který ve Zbraslavi kupodivu odolal obrazoboreckému řádění (v Háji ve Slezsku, v básníkově rodišti, aspoň odtesali z podstavce slovo "komunista" - mrchy písmena však září tím naléhavěji!) za české spisovatele. U pomníku se sešli takříkajíc staří známí - členové Výboru národní kultury, generál z východní fronty, vězeň z Mauthausenu, a také zástupci městské části, jak se teď říká, a žáci ošizené školy. Poklonit se největšímu českému prozaikovi nepřišel žádný jiný spisovatel, nedostavil se Jiří Menzel, který na Vančurovi udělal kariéru, ani žádný herec, ani noha z ministerstva kultury, ba ani pakultury, nikdo z německého vyslanectví s prosbou o odpuštění. Hovořili jsme však tváří v tvář dětem a tedy do budoucna.

Upír přilétá za tmy
dolary jen orientačně fosforeskují
nafta šedě kouří
bioplyn trhá žárovky

Jsou pohotově plicaři krčaři kulkaři
i zalarmovaní srdcaři
kdyby ho mělo vlastní srdce dost...

Upír přilétá za tmy ne proto, že by musel - nebezpečí hrozí stejně ve dne jako v noci, neboť ani dobro nikdy nespí - nýbrž proto, že je to tak podle jeho zvráceného uvažování efektnější. Zlo, pokud může, chce vypadat ještě horší.
Ministryně a písničkář dokonce složili Bushovi píseň:

Celý svět listoval denním tiskem,
celý svět zanechal hovorů,
já jsem Vás uvítal ruky stiskem
a zvedl pohled svůj nahoru...

I nejpoddanější lokajové režimu, nejlokajštější nohsledi Ameriky se pozastavují, diví, posmívají. "Nejoblíbenější" politička ("Zalkej Čechie, jak hluboko jsi klesla!") ruku v ruce s notorickým bardem ukradli melodii a strukturu písně, kterou někdejší lidé vítali Gagarina, prvního čtenáře zapečetěné knihy nebes. Přiletěl k nám za plného světla, neskrýval se v šeru, pršely na něj květy, pozemšťané, kteří do onoho památného dne seděli jen doma na prdeli, přišli, aby vzali účast na zážitku pionýra, jenž se i za ně postavil na zadní.
Dva paraziti se ani nenamáhali předělávat kostru, na níž byla zavěšena slova radosti a míru, aby už už (Vyčítal se chlubil, že tu ohavnost spíchli za deset minut! - "Vlasta mě ponoukla") směli stanout u vlezu do nemyté senkrovny.
Nikdo z oněch pohoršených však nemá právo hodit po nich kamenem - oni nezpívají, ale kradou mlčky (to přinejlepším), anebo za své krádeže dají sloužit děkovné mše nejoplzlejší církví světa - chovateli Zlatého Telete. Ne nadarmo se dnes politikům říká "hráči". Hrají vabank, co to dá a po nich potopa.
Klaus ani Kalousek, Topolánek ani Havel prostě jen neumějí rýmovat, nedají dohromady ani "hovoru" s "nahoru", natož "hvězdy a pruhy" s pomatenými "druhy". Vědí sice, že se musí poníženě modlit k pruhované třepetalce nesené před zástupy po naftě lačnících feťáků, ale vykálet se na hlavu občanům (kteří, jak noblesně pravil Vyčítal, "pořvávají na těch demonstracích") tak lacino, pomocí veršů "dobrý den, radare, prostě welcome, tak jsme se konečně dočkali, dobrý den, radare, já ti tleskám, kámoši usárnou mávali", ne, to je za bezesných nocí nenapadlo. Oni umí leda přihřát kachničku s červeným zelím (neplést s rudým!). Oni mohou převzít leda lyžařské brejle či bednu cédéček a na oplátku rozdávat knižní poklady z dob, kdy bledé tváře ještě běhaly po stromech.
Když přijel Edison doprovázen manželkou 14. září 1911 přes Francii, Švýcarsko, alpské země a Budapešť do Prahy, nevěděl, kde je, domníval se, že dorazil do Polska. Možná si i Bush myslel, že se ocitl ve Varšavě. Nebo v Bělehradě, akorát mu scházely ruiny po humanitárním bombardování. Rovněž setkání "s Klausem Topolánkem" bylo trefné, výstižnější by byl už jen summit se Santa Klausem!
Gottwalda nosil Ruml se soudruhy na ramenou po Stromovce, major Gagarin se procházel, kudy chtěl, stejně jako Tonda Práce, a jediné, co jim hrozilo, bylo umačkání milujícím zástupem.
Vylidňuje se jen město, jímž projíždí řezník; maso se bojí, cuká a uskakuje. Zlo musí bydlet na třech adresách, z nichž je teprve čtvrtá správná, aby se uchránilo před nevědomou nenávistí davu, který dlouho pátrá v paměti, než udeří. Zlo musí losovat, v které limuzíně se rozcapí, jestli v páté odzadu nebo v šesté odpředu, nebo v samém středu maskované kolony.
Gavrilo Princip se setkal s místokrálem tváří v tvář, před smrtí jednoho z nich si pohleděli do očí, korunní princ se ještě osobně vystavil kolonizovanému vzduchu. Kennedy ještě seděl v autě do pasu nahý, mucholapka pro kulky, ještě čelil, zatímco jeho boys už jen mačkali spoušť kdesi ve stratosféře.
Zde však nebylo nic ponecháno náhodě, zlo muselo být převezeno na další působiště, i kdyby mělo být jako řešeto. Zlo rozsekané na kusy se množí geometrickou řadou, všude pohodí sousto otráveného masa a mrchožrouti se už postarají, aby bylo zapsáno na permanentní jídelní lístek!
A tak Parkanová s Vyčítalem jen otevřeli opalizující vřed, aby veřejně vytekl osmnáct let starý hnis.
Obnažila se celá bída země, která se z obávaného a váženého nárazníku dvou světů proměnila v komické odpočivadlo pro letmé barbecue u cesty.
Můj bože, nevěřil jsem, že motyka spustí tak brzy!

Karel Sýs, www.obrys-kmen.cz

• < Předchozí
• Další >