Reforma nebo deforma?

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 8. 2007

Twitter

Provádět reformy, které jsou pro společnost sice nutné, ale zároveň většinou také nepopulární, to vyžaduje od každé vlády, které je realizuje nejen nutnou odvahu, ale i kvalifikovanost a komunikační zdatnost. Ani sebelepší návrhy nových zákonných norem nemohou nikdy získat většinovou podporu veřejnosti, pokud se nenajde někdo, kdo umí oslovit řadové občany, tak aby tomu rozuměl pokud možno úplně každý. K čemu by pak takové vládě byly i kvalitní návrhy nových zákonných opatření, pokud by je nedokázala občanům také patřičně srozumitelně vysvětlit?

Nejen srozumitelně, ale také důvěryhodně. Tuto schopnost má jen málokdo. Nová vláda nám již ukázala, že lidmi s takovouto schopností nedisponuje. Navíc ani s lidmi, kteří jsou po odborné stránce na výši. Premiér Topolánek se nedávno nechal slyšet, že příliš málo postrašil občany tím, co je v budoucnu čeká, pokud nebudou ochotni si opět (pokolikáté již od roku 1989?) utáhnout opasky. Prý byl příliš „měkký“, lidé nedostatečně pochopili, jak je situace vážná, a proto vyslovují připravovaným vládním reformám tak malou podporu.

O co konkrétně jde – přibývá důchodců a zároveň zvolna klesá počet produktivních osob, které vydělávají na důchody. Tato situace je reálná a skutečně existuje. Řešit se musí, to je každému kdo uvažuje do budoucna jasné. Jenže řešení i pro závažné problémy existují vždy různá. Vždy jich existuje několik. Nikdy jen jedno jediné. Nejde přitom jen o důchodce, těch skutečně přibývá. Je tedy nutno do budoucna zajistit, aby na důchody bylo alespoň tolik, kolik nyní. Ruku v ruce se stárnutím populace porostou i náklady na zdravotní péči. To je logické. Starší lidé více potřebují zdravotnickou péči. I zde se vláda chystá provádět reformy. Zatím se připravují poplatky za návštěvu u lékaře, postupné zvyšování spoluúčasti občanů na veřejném financování zdravotní péče, zvolna také rostou doplatky za léky (lidé je užívající mohou potvrdit – to za co dopláceli ještě před rokem je stále dražší). Do reformy zdravotnictví pak má také patřit rušení pohotovostí v řadě menších měst. Prý se pohotovost často zneužívá, kraje na ni nemají peníze a stát to všechno taky neutáhne. Kdo má odvahu říci těm, kteří si celý život poctivě platili pojištění, že musí počítat s tím, že napříště budou ze svého (většinou ne příliš vysokého důchodu) doplácet na zdravotní péči čím dál víc?

Tito lidé se právem ptají: Kde jsou naše peníze, kam se poděly? Odpověď je jasná, ztratily se v černé díře jménem české zdravotnictví. Ztratily se cestou mezi pojišťovnami a lékařskými zařízeními. Ano dost prostředků se skutečně ztratilo takto. Zdravotní pojišťovny, zejména ta největší i často plýtvají. Dalším receptem má být dle vlády privatizace nemocnic. Soukromý majitel prý zajistí péči lépe než stát. Kdo však zaručí to, že nezruší oddělení, která pro něj nejsou lukrativní (výdělečná), ale která zároveň pacienti potřebují? Nikdo, prý soukromý majitel nejlépe sám pozná, jak takovou nemocnici dobře spravovat. Už nikdo z odpovědných nedodá, že cílem každého soukromého majitele je v prvé řadě zisk. Ať už vlastní hospodu, hotel nebo školu či nemocnici. Důležitý je vždy hlavně zisk. Až potom to ostatní. Kdo na něj bude přispívat nejvíce je nasnadě. Pacient. Kdo jiný? Vždyť právě on potřebuje péči, a ten kdo ji opravdu potřebuje jistě potvrdí, že je ochoten i zaplatit více než dnes. Jen když bude zase zdráv. Nic jiného mu nezbude. Nakonec každý koho třeba postihla ledvinová kolika, nepříjemná zlomenina, či bolest zubů může jistě potvrdit, že v takové situaci by zaplatil ošetřujícímu lékaři kolik by si jen řekl. Zkrátka když jde o zdraví, vše ostatní ustupuje stranou. Toto zkušenost zažil někdy asi každý.

Jenže všechna opatření, která připravuje vláda jednoznačně sníží dostupnost zdravotní péče hlavně pro ty, kdo ji potřebují nejvíce. Tedy pro důchodce a lidi dlouhodobě nemocné.

Připravovaná reforma penzí má pak napříště snížit veřejné důchodové pojištění ve prospěch individuálních účtů. Člověk tedy má platit jednak důchodové pojištění, jako dosud, navíc však musí ještě sám šetřit na soukromý účet. Tedy nemusí, ale pokud chce mít solidní důchod, bude jaksi muset.

Je jasné, že ne každý si něco podobného může ze svého příjmu dovolit. Ona dobrovolnost tohoto individuálního spoření na důchod, jak o ni rádi hovoří pravicoví politici je spíše než cokoli jiného dobrovolná povinnost. Tento termín lépe vyjadřuje samotnou podstatu věci.
Komu tedy mají prospět výše uvedené návrhy, které vláda připravuje? Odpověď není složitá. Těm bohatším a lépe situovaným. Ne, že by si nezasloužili kvalitní život. Jenže zároveň situaci zhorší nejen sociálně slabším, ale i těm středně příjmovým skupinám. Je to prosté – pokud nemám žít na dluh, když do jedné kapsy něco dám, z jiné to zase musím vzít. Jiná možnost skutečně není. Leda, že by se do funkce ministra financí najal nějaký kouzelník, který umí vyčarovat z jedné koruny rovnou dvě. Aniž by ji ovšem předtím někomu vzal.
Je zřejmé, že současná odborně velmi slabá vláda se pokusí výše uvedené reformy prosadit stůj co stůj. Je tedy nutné občanům poctivě a trpělivě vysvětlovat, jak konkrétně se jich chystané reformy dotknou. Nutno hledat srozumitelné a objektivní argumenty, tak aby jim porozuměl pokud možno každý. Levice musí umět obhájit existenci sociálního státu. Reformy jsou nutné, ale jen takové, které budou sociálně únosné pro všechny. Apropós, není dost podezřelé, že utahování opasků prosazují ti, kterých se vlastně vůbec nedotkne? Vždyť pokud by to mysleli skutečně vážně a upřímně začali by s utahováním právě u sebe. Jenže k tomu se nikdo z nich nemá a mít nebude. Současná vláda tedy zastává názor, že ten kdo na zádech vláčí padesátikilový pytel snese klidně ještě o dalších deset kilo víc. Naproti tomu, ten kdo nese dvacetikilový, může přidat polovinu nákladu tomu s těmi padesáti. Abychom se brzy nedočkali toho, že ti co vláčejí nejtěžší náklad na svých bedrech ponesou napříště i ty s těmi deseti kilogramy. Teprve potom možná konečně bude reformnímu kutilství naší vládní pravice učiněno zadost. S touto vládni garniturou se skutečně můžeme ještě dočkat mnohého.

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >