Socialismus v 21. století?

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 10. 2007

Twitter

Po nabitém víkendu – Mírovém pochodu, Dnech levicového tisku v Praze a Ostravě a dalších akcích s účastí komsomolců jsme se po další čtyři dny zúčastnili dvou besed a dvou střediskových aktivů pro brněnské základní organizace KSČM a ani jedna z těchto akcí rozhodně nebyla suchopárnou a nezáživnou přednáškou, jak tomu také někdy bývá. Hned na první, tj. besedě o Venezuele a Komunistickém svazu mládeže, organizované KSM, Levicovým klubem žen a OV KSČM ve Žďáře nad Sázavou padlo to, co předznamenalo nejen další jednání, ale i mnoho současných bojů o charakter nejen KSČM, ale celého pokrokového a komunistického hnutí v České republice.

Společně s tím, jak antikomunisté tlačí na změnu její politiky na „postkomunistickou“ či „eurokomunistickou“ a nespokojenou radikální mládež oslovuje krajní pravice (německá NPD, Liga polských rodin…) s hesly jako DĚLNICKÁ TŘÍDA, SOCIALISMUS NENÍ RUDÝ ALE NÁRODNÍ, pochody PROTI KAPITALISMU a postkomunistické strany umírají, nepředstavujíc nejmenší hrozbu současným poměrům.

Poté, co předseda KSM Milan Krajča představil vývoj 8 let trvající Bolívarovské revoluce ve Venezuele o tom, jak poprvé peníze z ropného bohatství země neodcházejí do Washingtonu, ale proměňují se v alfabetizační program pro lidi, humanitární pomoci zemím Latinské Ameriky, v oční operace desetitisíců Venezuelců, kdy poprvé, trpící kvůli chudobě dříve neléčeným šedým zákalem, můžou zase vidět. Vidí novou Venezuelu, kde prezident Chávez i přes mnohé pokusy o puče financované z USA, jeho šestkrát demokraticky zvolené vlády, přes podivnou generální stávku, kdy obchody zavírají zaměstnavatelé, přes vyhrožování euroatlantických imperialistů, přes to všechno probíhá ve Venezuele a dnes již mimo ni a Kubu i v Ekvádoru a znovu v Nikaragui nefalšovaná socialistická revoluce. Něco, co nejdříve Chávez nazýval socialismem pro 21. století a dnes, po domluvě s venezuelskými komunisty, kteří v posledních volbách ztrojnásobili svůj volební výsledek, začal říkat socialismus v 21. století. Je to tak důležité? To jedno slovíčko? Myslím si, že je, a to především pro nás v době, kdy má celá Komunistická strana Čech a Moravy od výročních členských schůzí jednat o materiálu tzv. „Socialismus pro 21. století.“ Tento materiál vyšel v Haló novinách 27. srpna, kde se asi do charakteru čísla nehodilo mezinárodní setkání komunistů na Pomezních boudách, kde bylo asi 500 komunistů, za účasti KPD (KS Německa), DKP (Německá KS), KS Polska, Revolučního svazu přátel Ernsta Thälmanna, členů OV KŠCM Trutnov a Jičín a Klubu českého pohraničí k 85. výročí těchto proletářských srazů a 80. výročí účasti Ernsta Thälmanna na jednom z nich, kde předal českým komunistům prapor, který přežil celou válku a který dodnes každoročně vedle řečnické tribunu. Zdobí jej nápis „PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ SPOJTE SE“ a motiv slunce.
Na titulní straně tohoto čísla zde vyšel článek o pochodu Ne základnám v Brdech (samozřejmě nic proti němu, ale měl snad tento pochod větší význam, než internacionální setkání pod Sněžkou, spojené s výstupem na ni – zpráva o tomto setkání vyšla až další den, snad na čtvrté straně s nic neříkající fotografií dvou hovořících funkcionářů KSČM. V tomto, asi „moderně levicovém“ pondělním vydání tento materiál vyšel jako zvláštní příloha Haló novin, místo „nové“ Naší Pravdy (která oficielně skončila kvůli nedostatku financí, asi bylo nutné v rámci úspor vyměnit i téměř celou redakci).
Z materiálu samotného jsme upřímně zděšeni, především jak přejímá argumentaci Ministerstva vnitra ohledně revoluce, což byla jedna ze záminek nejdřív oranžového a dnes modrého ministerstva, proč zrušit KSM – podle materiálu se jedná o násilné převzetí moci jednou třídou nad druhou. Na prvním ze střediskových aktivů byl nyní uveden s. doc. PhDr. Josefem Kůtou, CSc, který byl dříve jeho zásadním kritikem, jako materiál, který potřebuje pouze mírně dopracovat a doplnit, jinak že se jedná o věc v zásadě správnou, že je nutné jej přijmout jako sjezdový materiál, jako politický podklad pro další činnost komunistické strany. Citace z uvedeného materiálu: „Ve velkých revolucích minulosti byla jejím dominantním rysem právě násilná stránka, velmi často provázená proléváním krve. Marxisté však socialistickou revoluci s násilím nutně nespojují. Politická moc, jako úvodní krok socialistické revoluce, může být získána plně demokratickou cestou, totiž volebním vítězstvím.“ (Což je sice pravda, ale nikde tu není ani zmínka o tom, že musí být vyměněna nejen jedna strana za druhou, ale celkově i celý aparát buržoazního státu, že nelze jen vyměnit lidi v utlačovatelském státním aparátu). „Prvek demokratického donucení je v přechodu k socialismu 21. století omezenější rozsahem i časově. Je nahrazován organizačními a kulturními funkcemi politické moci i institucí občanské společnosti.“ Cožpak se kapitál nebude bránit svými médii, marketingem, cožpak občanská společnost nebyla už tolikrát zadupána do země? Dnes si naše vláda najala společnost AMI Communications, svázanou s největším výrobcem zbraní na světě, společností Lockheed Martin. Cožpak může hrstka aktivistů z Ne základnám, navíc svým vedením z ní vyloučené jedné z nejaktivnější složky tohoto hnutí, tedy komunistů, čelit tendenční propagandě placené ze zisku z prodeje zbraní? Ve společnosti, kde je stále více nahrazována politická volba konzumní volbou, jak uvádí prof. Jan Keller?

V následné diskuzi uvedl s. David Pazdera Sborník z XXII. Mezinárodní teoreticko – politické konference – ve které měli hlavní korefetáty s. Skála a s. Degťár. Skála Hellerův materiál naprosto rozcupoval – před vydáním sborníku však svůj příspěvek stáhl („Omlouváme se, že sborník neobsahuje text vystoupení s. Josefa Skály, neboť jmenovaný se rozhodl trvat na jeho nezveřejnění“ – píše se v něm.) Proč je potřeba stahovat svůj příspěvek, který je ve sborníku, který jsme viděli pouze na OV KSČM v Trutnově a říkal nám s. Mirek Grebeníček, že jej četl a jinak o něm nikdo nic neví? Přesto, že tento koreferát chybí, je tento sborník velmi cenným materiálem, vypovídajícím o mínění mezinárodního komunistického hnutí (vystoupili zde např.: Harpal Brar z Velké Británie, Stanislav Svoboda – bývalý velvyslanec na Kubě, Zbigniew Wiktor z Polska, Roberto Gabriele z Itálie, předseda KSM Milan Krajča, Herwig Lerouge z Belgie, soudruzi z Německa, ze Švédska, z Dánska, Zdeněk Hoření, Václav Exner, Marta Semelová, Václav Jumr či za Komunistickou stranu Řecka Kyrilos Papastavrou. Vydalo nakladatelství Orego).Jeden z neuveřejněných příspěvků na této konferenci měl s.Zdeněk Šimon, který vystihl situaci ohledně „moderně levicových“ myšlenek Hellera a dalších členů TAPu:
“ Na zasedání ÚV KSČM Na zasedání ÚV KSČM 26.2. 2007 byl pochválen Josef Heller že zpracoval studii variant vývoje naší strany a komunistického hnutí a zároveň mu bylo vytknuto, že mohl být odvážnější. Mám (autor příspěvku) v archivu zaznamenány některé myšlenky z této studie, jak byly prezentovány na teoreticko – praktické konferenci OV KSČM Praha 10 v říjnu 2002. V materiálu, který si dělal ambice být teoretickým východiskem pro VI. sjezd KSČM, je totální kritika a odmítání celého období socialismu a požadavek na „transformaci“ strany, včetně možnosti jejího rozštěpení a vzniku nové strany „tvořivě myslících marxistů“ s nekomunistickým názvem (viz. řecká Syriza). Sám Heller na uvedené konferenci řekl mimo jiné, že – citace: „Osud strany je proto dnes závislý na tom, zda se dokáže v poměrně dohledné době přeměnit ze strany, poskytující určitý prostor k dožívání a udržování v politice stoupenců konzervativního, neostalinského názorového komplexu, ve stranu, která je založena na kritické reflexi tohoto komplexu i celé teorie a praxe protosocialismu“. Měl snad být J. Heller v tomto směru ještě odvážnější? Mám v tom ještě rozhodněji pokročit VII. sjezd strany?...…Dále uváděl příklady dvou stran, dvou cest, jejichž vývoj je velmi charakteristický – PCF a KKE. Komunistická strana Francie, kdysi strana, která měla ve volbách 30%, dnes s bídou dosáhla 3% zisku v prezidentských volbách. Po nástupu nyní již bývalého předsedy PCF Robert Hue s hesly jako moderní levicová strana, eurokomunismus, volné členství ve straně nastoupila strana cestu umírající strany. Rozešla s největší odborovou centrálou ve Francii – Všeobecnou konfederací práce (CGT), kterou sama založila, když je nazvala příliš dogmatickými a radikálními. Je tragikomické, když předvoj pracujících nazývá právě je radikály. Dnes přežívají jen díky podpoře socialistů, kteří z obavy před trockisty v parlamentu přenechávají PCF některé volební obvody, kde nekandidují.
Opakem je KKE, Komunistická strana Řecka, která posílila v posledních volbách (z 12 na 22 mandátů – při povinné volební účasti), kde na celé hlasy získala již jen o 100 000 hlasů méně než KSČM v roce 2006. Její síla však není jen ve volbách – dokáže vyvolat generální stávku za prosazení požadavků pracujících, zabránit školnému atd.
Dále reagoval na slova s. Kůty, který mluvil o nutnosti revize závěrů V. a VI. sjezdu KSČM.. Na předchozích sjezdech bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček tvořil KSČM jako stranu stmelovače nespokojených. Současný předseda V. Filip zdůrazňuje globální přístupy sociální demokracie (vystoupení na Vratimovském semináři – informovala Naše Pravda), avšak tyto přístupy jsou především spolu s neoliberály budování evropské armády, která má zastupovat zájmy imperialismu na středním Východě a jinde, kde půjde o zisky a nerostné zdroje.
Reagoval i na rozpor názvu socialismus v 21. st x pro 21. stol, kdy název materiálu tím jednoznačně uvádí, že tomu „starému“ socialismu se to ve 20. století nepovedlo. Naopak, předchozímu systému se to povedlo, povedlo se svrhnout kapitál, ale jen stranám které fungovaly jako prvorepubliková KSČ či bolševická strana pod vedením Lenina. Má snad TAP mandát na revizi lidí jako byl Marx a Lenin (citace s Alternativ o „korigování“ Marxe) .
S. Kůta reagoval tím, že přece nemůžeme Hellerovi zakazovat říkat svůj názor (to se věru nedělá – stal se právě redaktorem Našich Alternativ) a vystoupení s. Pazdery označil za snahu ultralevých sil o rozštěpení strany, za rozbíječské (asi i za dogmatické a radikální), kdy za tento postoj by mu rozhodně netleskal jak to udělala většina přítomných v sále, prý se jedná o likvidační postoj.
S. Pazdera se pak pouze dotázal, proč je uváděný příklad KKE brán jako příklad sektářské politiky a proč Josef Heller není nazýván rozbíječem strany. KSM neprovádí sektářskou politiku, založil spolu s dalšími organizacemi (DKP, KPD, Solid, Německá duhová antifašistická koalice, polská SDL, i PCF) celoevropskou antifašistickou platformu, kde má postavení hegemona (v dobrém) , byla vytvořena platforma proti zrušení Úrazové nemocnice (KSČM ji nepodpořila, pouze zastupitelé a s.Grebeníček) 2 dny po zrušení KSM pak internacionálu 25 komsomolů z celé Evropy čítající stovky tisíc mladých marx-leninistů.
Není to otázka ideologie, ale hlavně otázka vedení strany - poslanci KKE musí odvádět své platy, prebendy, odměny straně, strana je platí a řídí, jako všechny ostatní činnosti.

Místopředsedkyně KSM s Veronika Sýkorová doplnila, že Heller má bohužel možnost své názory nejen prezentovat stranické veřejnosti, ale i na semináři mladým lidem, např. v Ostravě. Dolejš je zástupcem strany a jeho názory jsou tedy brány jako stanoviska celé KSČM. S tímto materiálem nebude mít komunistická strana žádnou perspektivu, protože žádná nebude, rozplizne se v nejasných frázích, což mnohdy slyšíme již nyní z úst některých vedoucích představitelů KSČM, ať jde o symboliku či o prezentaci stran na veřejnosti. Je škoda, že se musí vést diskuze o tomto materiálu, který je od základů špatný a žádné úpravy mu nepomohou, a ne o materiálu, který by se skutečně mohl jen doplňovat o nové nápady, tak, jak je tomu např. v Řecku, ve Venezuele, kde tyto materiály vycházejí z praxe. Jako by se představitelé strany styděli za to, co zde bylo vybudováno a za co komunisté celý život bojovali. Materiál byl už částečně přepracován, původně obsahoval zcela antikomunistické zhodnocení období výstavby socialismu v Československu.
Na střediskové aktivy jako by navázalo vystoupení poslance Latinsko-amerického parlamentu Carolluse Wimmera za Komunistickou stranu Venezuely. Ve svém jednoznačném vystoupení uvedl i argumenty, které hovoří jednoznačně proti materiálu Socislismu pro 21. století. Informoval o návrhu na reformu ústavy Bolívarovské republiky Venezuela z roku 1999, která je výborná, ale již neodpovídá úplně současnosti. Revoluci by nemohla být zahájena bez pomoci kubánských přátel, poučili se i u bývalých socialistických zemí a právě touto diskuzí se snaží získat nové zkušenosti. Dále uvedl, že Venezuela nedopustí satanizaci socialismu. Převzali základní myšlenky socialismu – boj proti vykořisťování člověka člověkem, za sociální rovnost, za světový mír. Nestačí však jen chtít mír, když většina národa požaduje revoluci a stejně tak evoluce má povinnost hájit i sama sebe. Venezuela prochází mírovou revolucí, ale jsme ozbrojeni, doufáme však, že nikdy nebude třeba zbraně použít, ale existuje zde hrozba, že USA Venezuelu napadnou. Pak nelze dopustit, aby ji imperialismus zničil.
Buržoazie se nebude o majetek dělit, proto je nutný za jeho rozdělení mezi ommer lany a Venezuelany, a to politický boj.
Nemá žádný smysl vyhrát volby a setrvávat v kapitalismu – podle příkladu Allendeho v Chile.
Po pádu socialistického bloku nepřátelé socialismu tvrdili, že se socialismus nikdy nevrátí – neuspěli – chtěli potlačit kubánskou revoluci, ale Kuba se ubránila. Kapitalismus se zdál všemocný, ale po 9 letech svitla nová naděje i ve Venezuele. 1998 Chávez, jako kandidát PCV vyhrál volby, přestože Madeleine Allbrightová se vyjádřila, že to nikdy nedovolí. Jasně se ukázalo, že lid je víc než síla imperialismu.
Dále s. ommer uvedl, že revolucionáři nesmí být nikdy spokojení s tím, co už udělali, ale je nutné jít dál. Musí dokázat, aby lid měl stále větší podíl na moci. Nestačí mít výborného prezidenta a vládu – moc musí přejít do rukou lidu, což je jasný rozdíl mezi demokracií přímou a zastupitelskou. Ve Venezuele jsou sice volení zástupci, ale lid se musí účastnit dění – v únoru 2007 schváleny zákonem obecní rady (consejos communales), tento zákon pak musí být začleněn do ústavy.
Nemají problém s opozicí, ať si utvoří svůj projekt a snaží se přesvědčit lid, že je lepší. Současná opozice však není žádnou demokratickou opozicí – chce uskutečnit další státní puč, jako v rove 2002, počítají s řízením a podporou ze strany USA. Takovou opozici nelze akceptovat. Nemá budoucnost, ale má spojence mezi sdělovacími prostředky a v zahraničí – ve světě vypadají, přestože jsou minoritou, jako giganti, útočí na revoluci množstvím lží a protikomunistické propagandy. Na to je nutný přímý protiútok – především si dávat pozor na slova – jen jediné slovo může změnit zcela význam materiálu – právě uvedený socialismus V 21. století a PRO 21. století – tento vyvolává dojem, jako by zde žádný socialismu nebyl a popírá existenci socialismu např. na Kubě.
Stejně tak jsou nezbytné změny v hospodářském systému – kapitalismus nezmizí jen tak, sám od sebe. V ústavě jsou uvedeny různé formy vlastnictví – státní, soukromé, komunální, stát by měl mít kontrolu nad strategickými odvětvími průmyslu a služeb – komunikace, spoje, nafta – lid neměl dříve k těmto službám přístup, protože neměl peníze – stát musí garantovat, aby tyto služby byly dostupné pro všechny.
Svoje vystoupení zakončil tím, že spojencem revoluce je samozřejmě organizovaná dělnická třída ať už manuálně, či intelektuálně pracující – to v současné době chybí.

Závěrem bychom chtěli podpořit naše jasné stanovisko, proč na sjezdu uvedený materiál tzv. Socialismus pro 21. století vůbec nepředkládat posledním citátem z uvedeného sborníku z vystoupení s. Degťára
Pojem proletariát, převzatý z antiky, se často používá jako synonymum pojmu dělnická třída. Přitom ale pojem dělnická třída je odvozován od pojmu dělník a ten je chápán jako člověk fyzicky pracující. Má to svoje historické příčiny. Marx, Engels i Lenin často uvedené pojmy jako synonymu používali. V 19. a začátkem 20. století totiž většina proletářů byla svou profesí průmyslovými dělníky a značná část, ne-li většina obyvatelstva měst, byli dělníci. Proto pojmy proletariát či dělnická třída v podstatě zahrnovaly stejný okruh lidí. Podstata charakteristiky proletariátu je ta, že ani dnes není dána charakterem jeho práce, ale jeho celkovým společensko – ekonomickým postavením. Tedy, podle Engelse je to třída těch, kteří „nemajíce své vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni, aby mohli žít, prodávat svou pracovní sílu.“ Charakteristika proletariátu se dá formulovat také trochu jinak, a sice, že je to třída těch, kdo k tomu, aby zajistili životní existenci svoji a osob na nich závislých, nemají nic, nebo v postatě nic jiného než svoji pracovní sílu, tj. schopnost pracovat na úrovni požadované na trhu práce, přičemž možnost jejího uplatnění je vlivem působení zákonitostí akumulace kapitálu trvale ohrožena. A bez pochyb lze odvodit, že právě z tohoto postavení proletariátu vyplývá i v současnosti jeho potenciální revolučnost.

DPA, VSY

• < Předchozí
• Další >