Klaus prezidentem?

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 10. 2007

Twitter

Když se v roce 2003 konala prezidentská volba, její průběh se dal nazvat jakkoliv, jen ne jako důstojný této jistě významné události. Proti kandidátovi ODS Václavu Klausovi se postupně postavilo hned několik soupeřů – Jaroslav Bureš, Miroslav Kříženecký (navržený KSČM) Jaroslava Moserová, Miloš Zeman, Petr Pithart a úplně v posledním dějství i Jan Sokol. Jen díky rozhádanosti všech ostatních nakonec mohl slavit Václav Klaus.

Nejednotnost jeho odpůrců mu skutečně zásadním způsobem napomohla k tomu, aby se mohl stát českým prezidentem. Jelikož byla volba tajná, nemá smysl spekulovat nad tím, kdo všechno ho nakonec volil. To ví jen ti dotyční, kterých se to týkalo. Nebo ti, kterým to oni sdělili. Všechno ostatní jsou spekulace. Právě komunistům bylo vyčítáno, že rozhodující měrou pomohli Klausovi na hrad. Někteří poslanci KSČM později uvedli, že Jan Sokol byl pro ně ještě horší kandidát (má blízko ke katolické církvi a je zřetelně proamericky orientovaný) a pokud se měli nějak rozhodnout, dali s těžkým srdcem hlas nakonec Klausovi. Jisté tedy je, že současný prezident nějaké hlasy od komunistů v roce 2003 skutečně dostal.
Pokud se krátce vrátíme do dnů prezidentské volby roku 2003 neměli bychom především zapomenout na to, že kandidáti, kteří se postupně stavěli jako soupeři V. Klause byli vybráni často až na poslední chvíli. Byly to sice veřejnosti známé osobnosti – Miloš Zeman, Petr Pithart, Jan Sokol i další. Jenže tím, že byli osloveni na poslední chvíli, nestačili důkladně předložit svoji vizi pro náplň funkce hlavy státu. Někdo by řekl, že to nemuselo zase tak příliš vadit, když prezident nebyl volen ve všelidovém hlasování, ale pouze poslanci a senátory. Jenže i pro samotné kandidáty (jak se později ukázalo, šlo o kandidáty neúspěšné) to i tak znamenalo nemalý handicap. Navíc díky tomu, že protikandidáti Klause byli navrhováni vždy na poslední chvíli, jejich navrhovatelé nestačili pro ně získat patřičnou podporu mezi poslanci a senátory, kteří Klause volit nechtěli. Zkrátka Václav Klaus to měl díky tomuto jednodušší. Navíc mu s přibývajícími koly volby postupně mírně přibývaly hlasy, což bylo pro jeho protikandidáty čím dál víc a víc demotivující. Souhrnně vzato současná hlava státu byla před téměř již pěti lety zvolena především díky tomu, že se jeho odpůrci nedokázali patřičně dohodnout a postupovat společně, bez jakýchkoliv podrazů. A ještě jedna událost nesmí zapadnout do zapomnění z volby hlavy státu v roce 2003. Byl to sprostý podraz kandidáta ČSSD Miloše Zemana jeho vlastními lidmi, poslanci i senátory. Když jej ČSSD nominovala jako protikandidáta Klause, měl Miloš Zeman velkou šanci uspět a to i díky tomu, že levice měla v Poslanecké Sněmovně tehdy 111 hlasů. Jenže vše bylo nakonec jinak. Mnozí poslanci i senátoři ČSSD Zemana podle zradili, když mu svůj hlas odmítli dát. Zejména když vezmeme v úvahu, že řada z nich se do svých funkcí dostala právě jeho zásluhou. Zeman totiž dokázal během pěti let udělat ze strany se 7% voličskou podporou stranu vládní, která má trvale podporu okolo 30% voličů. Sociálním demokratům je nutno připomenout i výrok Vladimíra Špidly na utajeném stranickém zasedání těsně před dalším kolem volby, do které měl již zasáhnout Miloš Zeman. Tehdejší předseda ČSSD a vlády Vladimír Špidla doslova uvedl: „Pokud bude Zeman na hradě půjde celá strana do p….e a tedy i mi všichni.“ Není tajemstvím, že Špidla měl ze Zemana nemalé trauma, především z toho důvodu, že jej Zeman vysoce převyšoval svým politickým pragmatismem, tedy schopností umět se pohybovat ve vysoké politice a vyjednávat se svými politickými rivaly. Obojí totiž Špidlovi scházelo. Proto také zinscenoval revoltu mezi voliteli ČSSD. Proto si dal tolik práce s tím, aby je přesvědčil o škodlivosti jejich podpory Zemanovi. Špidla tím chtěl posílit svoji pozici ve straně, jenže jak se později ukázalo ČSSD tyto intriky především poškodily. Špidla se tak projevil jako naprostý diletant a po této neúspěšné akci už šla jeho kariéra v české politice volným pádem ke dnu. Intriky se nakonec postavili vůči svému původci.

Není od věci tuto událost ČSSD občas připomenout. Je na ní dobře patrné obrovské pokrytectví. Jak jinak nazvat situaci, když lidé, kterým Zeman pomohl do politiky, jej v jeho nejdůležitějším životním politickém zápase naprosto nevídaným způsobem podrazili. Pokud se současné vedení ČSSD diví, proč pro ně Zeman nemá vlídného slova, ať zapátrají v paměti, z jakého důvodu tomu tak je. Odpověď není příliš složitá.
Jak si tedy dnes, kdy se opět pomalu schyluje k prezidentské volbě, máme vyložit mediální křik některých čelných představitelů ČSSD vůči KSČM, že prý její poslanci se vyjadřují kladně vůči Klausovi a že prý jej opět, stejně jako v roce 2003 pomohou svými hlasy zvolit? Jak si vůbec strana, která podrazila tím nejpodlejším způsobem Miloše Zemana může dovolit takovou výtku? Navíc KSČM je suverénní politickou stranou a její poslanci a senátoři se sami rozhodnou komu nakonec dají svůj hlas. To je jejich právo. A pokud strana nakonec zvolí jednotný postoj a dá jim své doporučení, komu dát podporu a komu nikoliv, jistě se tím budou řídit. Zkrátka jakékoliv rady nejsou namístě. Komunisté mají vlastní programové priority a pokud jim některý z kandidátů (nyní je jistá jen kandidatura současné hlavy státu) bude svými názory blízký, jistě podporu dostane. Není pochyb o tom, že si názory všech kandidátů volitelé KSČM rádi vyslechnou. A teprve potom rozhodnou, kdo je hoden jejich podpory. Ovšem spekulovat již nyní nad tím, kdo to bude, je minimálně předčasné. Ostatně nikde přeci není psáno, že komunisté nenavrhnou kandidáta vlastního i přesto, že jeho šance nebude příliš velká.
Jisté je ale už nyní, že Václav Klaus není pro komunisty ani náhodou prezidentským favoritem. Jeho činy z 90. let, kdy stál v čele ekonomické reformy, která způsobila rozprodej českého průmyslu, pomohla na svět sortě podnikatelů, kteří se díky tomu nesmírně a mnohdy i nezákonně obohatili a došlo k výrazné sociální diferenciaci ve společnosti, nejsou a věřme, že nebudou zapomenuty. Václav Klaus je symbolem éry Viktora Koženého a arogantního politického stylu pohrdajícího názorovými oponenty. Ani s odstupem let na to nelze jen tak zapomenout.
Navíc je pro komunisty varující, že snad i kvůli určité podpoře Klause, jim při loňských volbách utekla část dřívějších voličů. I toto pro ně mohl být impuls. Není pochyb o tom, že se KSČM z minulé prezidentské volby i v tomto směru poučí. Vždyť drtivá většina voličů KSČM má velmi kritické výhrady k osobě V. Klause a jeho politickému stylu. Současný prezident navíc dal svou podporou „reformám“ Topolánkovy vlády, které sociálně slabým a ani tzv. střední třídě opravdu nepřinesou nic dobrého, jasný signál o tom, kde se názorově pohybuje. Komunisté jsou i na toto velmi citliví. Jakékoliv nepodložené podezírání, že KSČM dá nakonec současnému prezidentovi nějaké ty hlasy jsou pouhými smyšlenkami. Ti, kdo je veřejně vyslovují by spíše měli najít silnou a důvěryhodnou osobnost, která si zaslouží i podporu ze strany KSČM. Možná to podezírání komunistů pramení i z nervozity způsobené dosavadními neúspěchy v hledání silné osobnosti, která by mohla Klause porazit. Čas do příští prezidentské volby se totiž rychle krátí a ti kdo hledají Klausovi důstojného a silného protikandidáta to příliš dobře vědí. Ostatně komunisté si po loňských nepříliš úspěšných volbách ani nemohou dovolit v prezidentské volbě podpořit člověka, který stojí výrazně mimo její program ať už v oblasti zahraniční politiky nebo politiky sociální. Tím by poškodili sami sebe a vedení strany to nepochybně dobře ví.

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >