O Gottwaldovi, Novotném a srpnu 1968

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 8. 2008

Twitter

Ve čtvrtek 21. srpna, tedy v den 40. výročí příchodu vojsk pěti bratrských socialistických zemí, jsme si mohli v Haló novinách přečíst článek Jana Hrobaře týkající se Antonína Novotného a jeho vlivu i případného vlivu na události roku 1968. Ve zkratce autor tvrdí, že pokud by A. Novotný zůstal v čele KSČ a státu, nedošlo by ke kontrarevolučním akcím na jaře a v létě 1968 a rovněž vysoce vyzdvihuje Novotného odmítavé stanovisko ke snaze SSSR dislokovat na území ČSSR spojenecká sovětská vojska. Jak známo Novotného vytrvalost snahám sovětského vedení i vedení Varšavské smlouvy zabránila. Jan Hrobař dokonce ztotožňuje toto Novotného počínání s postoji Klementa Gottwalda po roce 1945 k brzkému poválečnému odchodu Rudé armády z území Československa.

Navíc klade Novotného bojkot spojeneckých snah za vzor současné buržoazní garnituře, jež se všemožně snaží vybudovat na území ČR základnu imperialismu USA. Z mnoha důvodů musím s autorovými vývody minimálně polemizovat. Vezmu to poněkud v souvislostech, podrobněji a chronologicky.
Tím, že bylo Československo osvobozeno nejen Rudou armádou (byť v drtivé většině území a s obrovskými oběťmi), ale i 3. americkou armádou, vznikla unikátní situace ve srovnání se zeměmi, které se později vydaly na cestu budování socialismu. Ty byly totiž osvobozeny buď jen Rudou armádou nebo v koordinovaném postupu RA a partyzánských oddílů, v rozhodné většině komunistických. Tak byla v těchto zemích zajištěna obrana začínající socialistické revoluce před západním imperialismem. KSČ a Klement Gottwald proto navrhli ve vládě co nejrychlejší stažení vojsk USA načež představitelé buržoazních stran přišli s návrhem stáhnout také vojska RA. Ke konci roku 1945 se také tak stalo, dříve dokonce odešla RA. Klement Gottwald si velmi dobře uvědomoval, že pro československou revoluci je zásadní nepřítomnost největší imperialistické mocnosti na území ČSR, naopak komunistické a prosocialistické hnutí bylo natolik silné, že proti reakčním živlům nebylo v té době třeba ochrany ze strany SSSR. Konkrétní situace si proto - i pro možné provokace buržoazních stran vůči rudým vojákům a pro propagandistickému zneužití přítomnosti RA v buržoazním tisku - jejich přítomnost nevyžadovala. Vše se také dálo v koordinaci se Stalinem, jenž si tato fakta rovněž uvědomoval. Gottwald byl dialektik, řídil se vývojem společnosti a situace, proto vůči Stalinovi (jak píše Jan Hrobař) nemusel nic hájit. Když po únoru začaly útoky západních zpravodajských centrál na území ČSR, zostřoval se třídní boj, rostlo zbrojení imperialistů, Gottwald věřil, že bezpečnostní složky nové lidové demokracie situaci zvládnou. Hrálo tu roli jistě i to, že akceschopnost, početnost a odhodlání související s teoretickou a ideovou prací čs. lidu pod vedení tehdejší KSČ nelze se situací 60. let srovnávat. Navíc SSSR o dislokaci svých vojsk na území lidově demokratického Československa Gottwalda nepožádal. Situace se začíná měnit s rostoucím nukleárním napětím (SSSR úspěšně vyzkoušel první jadernou zbraň 25. září 1949, USA už v červenci 1945!), se vznikem paktu NATO (4. dubna 1949), vstupem NSR do NATO (1955) vedoucím postupně až k 2. berlínské a kubánské krizi. To už však žel byl Klement Gottwald po smrti a otěže vlády třímal v republice i straně Antonín Novotný. Agresivita západního imperialismu doléhala zvláště na Československo jako hraniční a strategicky důležitou zemi velmi neblaze. Jaderné i konveční síly na území NSR bylo neustále navyšovány. Proto představitelé SSSR žádají A. Novotného o povolení umístění jaderných i konvečních sil na území soudružského ČSSR. Učinili tak jak z důvodu strategické rovnováhy sil (jakékoli narušení rovnováhy sil ve prospěch západu v době existence socialistických zemí by mělo pro tyto země smrtelné následky). A. Novotný však couvl jen v oblasti nukleárních zbraní, ostatní snahy vytrvale brzdil. Zřejmě přemýšlel podobně jako Jan Hrobař, když tento mimo řádky ztotožňuje případnou přítomnost spojeneckých vojsk se snahami současné buržoazie prosadit v ČR imperialistickou základnu USA. To je ale zásadní nepochopení tehdejší a současné geopolitické situace (již zmíněná rovnováha sil), ale především vztahů mezi socialistickými zeměmi a národy. Ty jsou postaveny na internacionální vzájemnosti, soudružství a bratrství, a nikoli jako mezi kapitalistickými zeměmi na maloměšťáckém nacionalismu a šovinismu. Jinými slovy hrozila snad z přítomnosti vojsk SSSR na našem území nějaká újma? Ano případným imperialistickým útočníkům a kontrarevolučním živlům. To by ale neměl být pro komunistu problém, nýbrž právě naopak. A hrozí újma jiným zemím či českým lidem ze základny USA na území ČR? Jistěže hrozí, útočná a imperialistická.
Nakonec se chci vyjádřit k autorovu idealismu a nepochopení úlohy A. Novotného ve vztahu ke kontrarevolučním akcím roku 1968. Od konce 50. let se dřívější fanatičtí komunisté (jak sami sebe nazývali) Zdeněk Mlynář, Ota Šik, Jiří Pelikán a jiní začínají přetvářet a obracet v pravicové oportunisty. Není to tvrzení pro tvrzení, je doloženo v četných pamětech a vyjádřeních těchto exponentů (samozřejmě svůj obrat nazývají eufemisticky). Zdeněk Mlynář napsal v knize Mráz přichází z Kremlu, že „za Husáka by si nemohli nikdy dovolit to, co za Novotného“. Tito lidé působí v orgánech KSČ, na teoretických pracovištích a sdělovacích prostředcích. To vše mlčky A. Novotný toleruje. Úpadek hodnocení situace z třídních pozic, totální destrukce teoretické práce a práce propagandistické, nedostatky leninského přístupu ke skutečnosti a nakonec i revize děl klasiků jsou pro období A. Novotného přímo příznačné. Sám Novotný si libuje v primitivním českém nacionalismu, aparátnictví, v nedostatku komunikace s masami. Výsledkem jsou chyby v hodnocení dosavadního úrovně vývoje revoluce, v nedostatcích hospodářského řízení vedoucích až k největší ekonomické krizi v historii československého socialismu (1963-65), v hrubém podcenění a aplikaci rehabilitačních procesů. A. Novotný je tak mezi pracujícími velmi neoblíben. Ve stranických orgánech bují činnost lidí, kteří plně na scénu vstupují počátkem roku 1968. Proto se od října 1967 vzedmuly protesty proti obrovským nedostatkům a chybám vedoucím až k zasedání ÚV KSČ v lednu 1968. Jak mnozí opravdoví komunisté reprezentováni Vasilem Biľakem, Aloisem Indrou a naposledy třeba Karlem Hoffmanem vypověděli, leden byl nevyhnutelný. To, že se lednem chopily ve straně síly, které přivedly ČSSR až k srpnu 1968, je z velké části vinou A. Novotného. Dialektický proces je neúprosný. Proto nemohl A. Novotný zůstat v čele strany a ani by nezabránil nástupu kontrarevoluce, jak se domnívá Jan Hrobař. Kalich trpělivosti pracujícího lidu a s ním i reprezentantů KSČ prostě přetekl. Kdyby historický materialismus nezná. A. Novotný je jedním z hlavních viníků vývoje ve straně a společnosti nejen od XIII. sjezdu, ale již z dob mnohem dřívějších.

Lukáš Kollarčík

• < Předchozí
• Další >