Antikomunista pan Vasil Biľak I.

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 10. 2008

Twitter

Agentura CESTY, vydala během roku 1991, v edici Propadliště dějin, dvousvazkové PAMĚTI VASILA BIĽAKA, prý unikátní svědectví ze zákulisí Komunistické strany Československa. Na jednom z úvodních listů knihy je vytištěno: „Vasil Biľak pochází z chudé východoslovenské rodiny. Vyučil se krejčím, od mládí byl v Rudých odborech a v roce 1945 byl přijat do KSČ. Absolvoval Ústřední politickou školu KSČ a v uplynulých čtyřiceti letech pracoval převážně na vedoucích místech ve stranickém aparátu. Ve funkci tajemníka ÚV KSS se koncem šedesátých let velmi přičinil o svržení prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného. V té době byl pravděpodobně nejbližším spolupracovníkem Alexandra Dubčeka.

Mládí pana V.Biľaka a nástin politicko-ideové éry, proti které celý života bojoval

Svými politickými postoji v roce 1968 postupně získával důvěru Moskvy a osobně L.I.Brežněva. Po okupaci Československa se stal rovnocenným partnerem Gustáva Husáka v tzv. normalizačním vedení KSČ. Až do svého uvolnění ze stranických funkcí v roce 1988 byl jako člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ fakticky šéfem československé zahraniční politiky a ideologie.
Žije v Bratislavě, je ženatý a má dvě dospělé děti. V roce 1990 byl vyšetřován v souvislosti s obsazením ČSSR vojsky Varšavské smlouvy.“
K tomu vydavatelství, prý místo úvodu, ještě připojilo doušku tohoto znění:
„V poslední době vzbudily mimořádný čtenářský ohlas ukázky z údajných pamětí Vasila Biľaka MILNÍKY MÉHO ŽIVOTA zveřejněné několikrát v československém tisku. Vůbec první publikace těchto pamětí pochází z roku 1987 a objevila se v Rudém právu a v Pravdě. Tehdy bylo také oznámeno brzké knižní vydání unikátních Biľakových vzpomínek, které veřejnost s napětím, ale marně očekávala. Na zásah nejvyšších míst KSČ byl rukopis jednoho z nejvlivnějších politiků té doby stažen ze stranických nakladatelství.
Agentuře Cesty se podařilo získat tento materiál v ucelené podobě. I když jeho autorství bývá zpochybňováno, je natolik zajímavý, že považujeme za užitečné seznámit s ním širší čtenářskou obec. Publikovaný text po stránce obsahové plně odpovídá rukopisu, který má agentura Cesty k dispozici. Při překladu ze slovenské jazyka byly provedeny pouze drobné úpravy“.
VÝVOJ OSOBNOSTI V.BIĽAKA – PRVNÍ ČÁST
Pokusím se tematiku i text knihy V.Biľaka prozkoumat. Mám k tomu dost závažný důvod, politicky i ideově se totiž rozcházíme v každém ohledu. Jak by ne. Pan Biľak byl a jak i věřím, zcela určitě i nadále zůstává antikomunistou v hávu revizionisty Brežněvova střihu; jemu třídní pojetí každého jevu bylo vždy neznámou hodnotou. (Jen v tomto ohledu může být revizionista zásadní!). Vezměte si například motto, pod které uložil text své knihy. V něm pan Biľak říká: "Do každého hnutí, jakmile dosáhne určitého rozsahu, se mohou vloudit špatní jednotlivci. Ale jako žádná oběť a utrpení, tak ani žádné zklamání jednotlivců, případně celých skupin, neotřese naší vírou v ideu, kterou jsme uznali."
A to je on, celý on, neomylný pan Biľak; problém rozdrobí a nevyspecifikuje ani naší víru, ani naší ideu, neurčí komu má sloužit, kdo je jejím nositelem - která třída; ta se mu podle měšťáckých zákonů rozpadá do jednotlivců, případně do celých skupin. Nesmíme se za to na pana Biľaka zlobit. Neměl příležitost nabýt vlastnosti komunisty. Velmi brzy se stal sirotkem; dětství prožil mimo dělnické prostředí, v chudobě, v útrapách a strádání. Potom společenské vědomí pana Biľaka formoval maloměšťák jako řemen, pan Rousek z Hradce Králové, u kterého, v Tomkově ulici 202-203, kterou často procházím, se učil krejčím a být spořádaným občanem měšťácké společnosti. Ani později, jako krejčovský tovaryš nepotkal, nemohl potkat dělnickou, natož bolševickou ráznost a rozhodnost. Doba vypjatého měšťáctví jej formovala.
Ale život se s panem Biľakem a jeho původním slovenským domovem nemazlil ani za války. Ale přece jenom se vždycky našla nějaká náhoda, která jakž-takž dokázala útrapy a nebezpečí ztráty života, překonat.
Po válce pracoval pan Biľak u "své" firmy Kurfürst a Fára v Bratislavě; šil i demobilizovaným důstojníkům Rudé armády od proviantu, za proviant kradený, ten se přece neprodával; na dvou džípech ho dovezli a nenačapali je při tom; proklouzli rudou ostražitostí; několik takových zakázek vyřizoval pan Biľak – jak uvádí ve svém pojednání.
V tu dobu byl pan Biľak aktivistou; chodil s ostatními komunisty po domech a objasňoval politiku strany; zde se potkal s tvrdým a principiálním komunistou Rudolfem Sokolem; s povděkem o tom pan Biľak ve své knize Milníky… utrousil: "…dost jsme se od něho naučili."
Na jaře 1949 poslali pan Biľaka do krajské politické školy; potom nastoupil na krajský výbor strany, do oddělení průmyslu, obchodu a peněžnictví, kde měl na starosti textilní průmysl. Práce ho bavila, později se stal vedoucím oddělení.
Na toto období si pan Biľak vzpomněl a napsal do pamětí: "Zažil jsem i dobu, kdy vypukla aféra se Šlingem. Jeho přítel, Ervín Polák, byl vedoucím tajemníkem krajského výboru strany.“ (Asi v Bratislavě – M.A.). „Do funkce vedoucího tajemníka ho uváděla Marie Švermová. Po určitém čase ho zavolali do Prahy na poradu, ze které se nevrátil. Dlouho jsme nevěděli, kde je. Nemohli jsme pochopit, že by našeho vedoucího tajemníka kraje mohl někdo zadržet, dokonce zavřít. Mysleli jsme si, že byl vyslán do zahraničí na nějakou důležitou a tajnou poradu. Později přišla z Prahy šifrovaná zpráva, ale nikdo ji neuměl rozšifrovat, protože klíče od šifry byly v trezoru a klíč od trezoru měl u sebe soudruh Polák. Až za několik dní přejela Marie Švermová a objasňovala nám, co se stalo. Později to postihlo i Marii Švermovou."
V listopadu 1951, ve svých 33 letech, ve funkci vedoucího oddělení krajského výboru strany, s poklesem výše mzdového požitku, odešel pan Biľak studovat do Ústřední politické školy v Praze. Vyrovnal se i s touto životní zátěží; studium mu přestalo činit potíže a on se těšil, že v něm bude pokračovat na Akademii společenských věd v Moskvě. Leč… "Pro ideologické chyby nebo nesrovnalosti bylo doslova rozehnané ideologické oddělení ÚV KSS. Vysoká škola v Praze byla požádána, aby mě dříve uvolnila za vedoucího oddělení. Během 14 dni jsem udělal potřebné zkoušky a nastoupil na ÚV KSS. Vysokou stranickou školu jsem dokončil dálkově až v roce 1962," uvedl pan Biľak.
Na podzim roku 1953 byl pan Biľak přeložen do Prešova. "Bylo to jako politické zemětřesení. Všichni tajemníci krajského výboru i 16 okresních vedoucích tajemníků muselo být odvoláno z funkcí. V kraji hrozila doslova občanská válka. Sto dvacet národních výborů se rozpadlo. Stranické organizace v malých vesnicích pracovaly doslova v ilegalitě… Hlavní viníci seděli v Bratislavě, ale trest dopadal na ty, kteří pracovali v okrese a bezduše plnili často hloupé a protistranické pokyny k urychlení kolektivizace hospodářství… Později se ukázalo, že mnozí, kteří nesli své hříchy ještě z období druhé světové války, z období Slovenského státu, chtěli být velmi ‚revoluční‘ a dopouštěli se velkých křivd na rolnicích… Ještě deset let po válce žily tisíce lidí v zemljankách… Až později se odhalilo, že za trest, za to, že v postižené oblasti občané v roce 1946 volili komunistickou stranu, představitelé demokratické strany výstavbu sabotovali, prostředky rozkradli a tvrdili, že se vydaly na obnovu válkou zničených obcí."
Pan Biľak o sobě uvádí, že v roce 1953, na X.sjezdu KSČ, byl zvolen členem ústředního výboru; (ale, ten, podle encyklopedického slovníku, se konal uprostřed června roku 1954 – podstatné je však to, že pan Biľak dostal životní šanci až po smrti Kl.Gottwalda, když vývoj v KSČ se začal výrazně zatáčet doprava); sám pan Biľak tuto dobu charakterizuje v Milnících svého života, nejen tou poznámkou, kterou nyní uvedu: „… když došlo k nepokojům v sousedním Polsku, k tzv. Paždiernikové revoluci“ (polské říjnové revoluci, pozn.M.A.), „jak tento kontrarevoluční pokus tehdy polští soudruzi nazývali, soudruh Gomulka nastupoval do funkce v podstatě na antisovětské vlně. Rozpustil družstva a všechno kritizoval. Principiální komunisté byli prohlašováni za ‚konzervy‘. Byla to nadávka pro poctivé komunisty.“
Dobře viděl, dobře slyšel pan Biľak, ale viděné a slyšené nedomyslel, nedopracoval se revolučních závěrů. Při tom asi „přehlédl“, že Gomulku přiletěli prosazovat do funkce šéfa polských komunistů, pánové: Chruščov, Mikojan, Kaganovič a Molotov – tedy lidé, kteří stáli na čele „sovětského“ puče, spáchaného v hodině smrti J.V.Stalina.
Zde, kde pohled do textu vzpomínek pana Biľaka dosáhl asi tak na počátek šedesátých let minulého století, udělám dost významný, rozsáhlejší předěl; nebudu sledovat časovou posloupnost vývoje osobnosti pana Biľaka, jako dosud a spíš se zaměřím na politické spojitosti, určující těžké předchorobí světového socializmu. K tomu jsem nucen především tím, že pan Biľak se ve svém podání vyhýbá historickým údajům, aby za takových podmínek mohl pomocí běžných faktů manipulovat s vědomím čtenáře.
NA CO PAN BIĽAK ZAPOMNĚL, CO ZDEFORMOVAL
Zde musím nejdříve uvést politickou, spíš ideovou podstatu orientace pana Biľaka, který vycházeje z revizionistické koncepce, v Milnících…, o době na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy komunistické hnutí bylo pod vlivem Kl. Gottwalda a J.V.Stalina, uvedl:
"Začínalo období velkých, až tragických chyb a omylů, období, kdy ve straně začaly převládat protistranické metody práce… Nikdo z nás tehdy neměl sebemenší podezření ani tušení, že se ve straně zahnízďuje něco, co je neslučitelné s leninskými normami života strany a co zapříčiní obrovské politické a morální škody."
Tuto lživou nehoráznost potom pan Biľak opakoval ještě v knize několikrát, ale přece už ne v tak vyhraněném podáním.
Předně, pan Biľak, jako správný revizionista, věc – svou závažnou kritiku nespecifikoval; nejen že neuvedl čeho konkrétně se týkala – (tak se vyrábí ze zmínky hrůza, kterou do obludných poměrů si domýšlí sám čtenář), ale záludně, tedy zase revizionisticky, neuvedl v jakém politickém či ideovém záměru protistranické metody práce ve straně byly zavedeny a praktikovány. Vůbec se nezmínil a to u něho platilo po celou dobu jeho politické kariéry, která třída a kteří jedinci v ní, takové metody praktikovali, ani v zájmu které třídy takové metody byly zavedeny a uplatňovány.
Nicméně, po úvaze, se lze dopracovat závěru: Jediným lotrem, páchajícím tyto lumpárny, snad po Slánském a Švermové, mohl být jen Kl.Gottwald, vedený J.V.Stalinem; jiní nepřicházeli v úvahu, o jiné se nemohlo jednat, už nikdo jiný ve straně na čelném místě nebyl, už nikdo jiný nemohl do života strany zavádět "něco co je neslučitelné s leninskými normami života strany…" Takový výklad politických dějin může produkovat jen osoba revizionistické orientace, "pomýlená" nestoudnostmi XX. a XXII.sjezdu KSSS, ještě v roce 1987, kdy dávala z ruky text Milníky mého života.
Pan Biľak po celé své politicky angažované období manipuloval s fakty a tím s lidem Československa, s jeho komunistickou budoucností. V tomto místě svého výkladu záměrně přehlížel třídně-politické skutečnosti, které utvářely dobu světa a zcestně manipuloval s obecně platnými výrazy: „tragické chyby a omyly“, „období, kdy ve straně začaly převládat protistranické metody práce“…, aniž by svá obvinění specifikoval, aniž by svá obvinění dokazoval odvolávkou na skutečnosti – tedy, počínal si jako zkušený revizionista, který vždy zásadně pracuje bez důkazů a tak útočí na socializmus, na Stalina, na Gottwalda i na jiné komunistické revolucionáře.
Pan Biľak vydal i obsáhlé politické pojednání: Pravda zůstala pravdou; takový výrok, takové tvrzení platí jen tehdy, je-li pravda pravdou progresivní společenské třídy. Revizionizmus, jehož zaníceným stoupencem byl i pan Biľak, je však metodou politického působení, která usiluje a politické návraty nebo bránící progresivnímu společenskému rozvoji; proto pravdu panu Biľaka, musíme vždy hodnotit obezřetně, s bolševickou kritikou.
Kromě toho, socializmus – to je velká a podnětná myšlenka. Buržoazie, po svých velmi špatných zkušenostech s ním, si za jeho posledních padesát let, nedovolila na něho zaútočit přímo. Dobře věděla, že vojensky, případně ideologicky, nebo politicky, je už neporazitelný; v lepším případě, jen velmi obtížně porazitelný, že se s ním dokáže vypořádat jedině prostřednictvím revizionizmu – TEDY ZRADOU. Tito v Jugoslávii byl první kdo dokázal takový záměr buržoazie realizovat. Potom přišli úspěšní následovníci: Chruščov, po něm Brežněv v Sovětském svazu, (mezi ně nelze počítat Gorbačova nebo Jelcina – ti byli o stupeň pokročilejší ve vývoji – ti byli likvidátory), Novotný, Hendrych, Biľak a Fojtík v Československu, (Husáka nelze mezi revizionisty počítat – to byl slepý slovenský buržoazní nacionalista, schopný, pro úspěch svého záměru, zradit socializmus a spojit s kdekým i s revizionizmem pana Brežněva), dále i Kadár v Maďarsku, Živkov v Bulharsku; složitým zrádcem věci socializmu byl Gomulka v Polsku, atd. Nakonec Teng Siao-pching v Číně, cestou specificky "čínského" revizionizmu, smetl socializmus ze scény dějin na Dálném východě. Tedy, historicky vzato, pan Biľak právem patří mezi světové velikány, mezi ty, kdo svým výrazným vlivem se velmi aktivně podíleli na likvidaci světového socializmu. Pochopitelně, k takové „zásluze“ se nyní pan Biľak nehlásí, odklání se od ní tvrzením o velmi špatných poměrech v komunistické straně, které vrcholily právě v období, kdy on nastupoval do čelní československé politické funkce, aby tento mor odstranil a zlikvidoval.
Pokusím se tento revizionistický "omyl", přesněji podvod pana Biľaka, vyvrátit použitím důkazů historické povahy, které revizionizmus nikdy nepoužívá a svá stanoviska „dokládá“ pomluvou či smyšlenkami. Nejdříve se zde bude, před podlými a nečestnými útoky pana Biľaka, bránit Kl.Gottwald. Ale! Z jeho vývodů mohu jen některá jeho stanoviska a to ve výrazně zkráceném znění, některá jeho stanoviska mohu jen komentovat…
NA KONCI ÚNORA ROKU 1951,
zasedal ve Vladislavském sále, na Hradě pražském, Ústřední výbor Komunistické strany Československa. K rozvoji dobrého hospodářství jednotných zemědělských družstev referoval R.Slánský, o zvýšení úkolů pětiletého plánu referoval J.Dolanský, k vnitrostranickým otázkám referoval J.Frank. Zprávu komise předsednictva ÚV KSČ, vyšetřující případy O.Šlinga, M.Švermové a dalších, přednesl V.Kopecký; o činnosti V.Clementise a o frakční skupině slovenských nacionalistů, referoval Š.Bašťovanský. Na zasedání vystoupil i Kl.Gottwald, který uvedl:
„… … … dovolte, soudružky a soudruzi, několik slov k případu zrádců a spiklenců – Šlinga, Švermové, Clementise a dalších… v tomto případě šlo o rozsáhlé spiknutí uvnitř strany s cílem ovládnout stranu, změnit její politiku, zmocnit se vedení státu, změnit kurs jeho politiky a nastoupit cestu zpět, cestu ke kapitalizmu. Jde tedy o klasický případ zostřování třídního boje…“ Tedy, nešlo o nějaké tragické chyby a omyly, jak později tvrdil pan Biľak, ale o třídní boj – takovou specifikaci té doby nemohl připustit pan Biľak – revizionista světového formátu.
Potom Kl.Gottwald specifikoval skupiny těch, kteří se aktivně tohoto třídního boje účastnili a nabádal stranu ke klidu a rozvaze; při tom prohlásil: „Bubník, Skalák, Jílek, Bolen a ti ostatní byli podobnými zjevy… Když se předmnichovská republika zhroutila… policie předala síť svých agentů uvnitř dělnického hnutí v podstatě dvěma pánům… Dnes víme, že když nám Američané drzým způsobem odvezli ze Štěchovic tak zvaný Frankův archiv, archiv gestapa, nebyla to náhoda. V tomto archivu byla velmi pečlivá kartotéka všech agentů gestapa, všech agentů Siecherheitsdienstu…
…Po pádu demokratického Španělska přišli interbrigadisté ze značné části do francouzských táborů. Žili tam za velmi zlých podmínek a stali se předmětem nátlaku a vydírání, napřed francouzské, americké a potom německé a jiných výzvědných služeb. A těmto výzvědným službám se také podařilo, že zneužívajíc zlého fyzického a morálního stavu interbrigadistů, mnohé z nich naverbovali jako špiony…
…agenti se vtírají, vetřeli a budou se nadále vtírat do našich řad. V tom je problematika případu Šlinga a druhých.“ Problematika pana Biľaka je v tom, že tuto ověřenou praxi neviděl a jako revizionista původem, ji ani viděl nemohl a nesměl.
Kl. Gottwald dále uvedl: „… Někteří soudruzi mluvili o tom, že prostí lidé, členové strany se ptají: Nakonec komu máme věřit? Straně věřte, soudruzi! (Potlesk)… Jádro nynějšího vedení strany vede stranu již od roku 1928. Za tu dobu prodělala strana mnohé těžké chvíle. V té době… jsme nejednou vyhazovali ze strany agenty nepřítele. Vzpomeňte si na Jílka, na Guttmanna, na všechny podobné živly. Zůstali jsme čistou stranou… Teď, když jsme vládnoucí stranou, tím spíš dovedeme zúčtovat s nepřítelem, který se vetřel do strany. Jen jedno je třeba. Je potřebí, aby vedoucí kádry od shora až dolů, všichni my bez rozdílu jsme nezapomínali na svůj původ, abychom nezapomínali na to, proč jsme šli do strany, nezapomněli, proč náš lid bojoval, abychom se sami vnitřně naší straně neodrodili. A já věřím, že se to s námi nestane, že se neodrodíme. Neodrodíme se poslání strany a poslání proletariátu. Zůstaneme takoví jako dřív, když jsme bydleli v podkroví, i když dnes bydlíme – třeba – řekněme na Hradě…“
Důvěra Kl.Gottwalda nebyla postavena na písku – vycházela ze zkušenosti; leč skutečnost pogottwaldovská byla již zcela jiná; zrada revizionistů, typu Chruščova, Novotného, Husáka, pana Biľaka a tisíců dalších, ji výrazně změnila.
RUDOLF SLÁNSKÝ PŘED SENÁTEM STÁTNÍ SOUDU
Ve dnech 20. až 27.listopadu 1952, tedy za necelé dva roky od právě uvedeného zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa, se konal před senátem státní soudu v Praze, proces s vedením protistátního spikleneckého centra. Na něm R.Slánský uvedl mimo jiné:
„… vybudoval jsem… protistátní centrum z různých nepřátelských živlů. Mezi těmito nepřáteli byli mnozí, kteří dobu války strávili v emigraci v západních kapitalistických státech, zvláště v Anglii. Většinou to byli lidé buržoazního původu, kteří v kapitalistických státech vytvořili vzájemně se podporující skupiny, které si zachovali i po svém návratu do ČSR, a vzájemně se prosazovali. Mezi buržoazní emigrací pracovaly rozvědky kapitalistických států, získávaly z nich svoje agenty, aby je mohly použít a také použily pro svoje služby po návratu do osvobozeného Československa…
Frank mě informoval o tom, že je hledán jako válečný zločinec a já jsem jeho činnost kryl…
… Sionisté prováděli nepřátelskou činnost, která směřovala k likvidaci lidově demokratického režimu v ČSR. Já jsem se o tyto živly opíral a rozmisťoval jsem je na důležité úseky státního, hospodářského a stranického aparátu a také jsem je chránil …
… svobodní zednáři… Stejně jako o sionistické organizace opíralo se protistátní spiklenecké centrum o svobodné zednáře a jejich lóže. Já jsem měl spojení se svobodnými zednář… Dal jsem také souhlas k tomu, aby svobodní zednáři mohli provozovat svoji činnost a současně být členy komunistické strany. Tím chci říci, že svobodní zednáři mohli krýti svoji nepřátelskou činnost legitimací komunistické strany…
Činnost protistátního spikleneckého centra uvnitř strany jsem zaměřil přímo k likvidaci lidově demokratického zřízení. Abych toho dosáhl, rozestavil jsem… nepřátelské živly na různé úseky stranického aparátu, především do aparátu ústředního výboru… do čela jednotlivých oddělení ústředního sekretariátu se mou pomocí dostali nepřátelé…
… strana byla odváděna od svého hlavního úkolu, od masově politické práce, která měla přesvědčovat pracující lid o správnosti politiky strany a vlády…
Moji společníci vytvářeli situaci, aby zahraniční obchod byl v rukou buržoazně kapitalistických živlů, zejména bývalých velkoobchodníků, kteří prodávali československé zboží za nevýhodných podmínek a docilovali při tom nadměrných zisků. V mnoha případech byla z těchto zisků financována také zrádná československá emigrace a její boj proti lidově demokratickému Československu.
… Spolu se svými společníky… jsem v praxi prováděl kontrarevoluční linii vrůstání nepřátelských živlů do socialistického zemědělství. V rámci této linie jsem také vydal onen dopis adresovaný členům KSČ v národních výborech, kde jsem je vyzýval, aby získávali do strany nepřátelské živly včetně kulaků, které jsem nazýval váženými hospodáři, vybízel je, aby umožnili pronikat kulakům do JZD …
V zahraniční politice se projevovala naše nepřátelská činnost především v rozestavování nám oddaných kádrů. Tyto kádrové návrhy na vyslance a velvyslance kádrově připravovali mojí společníci Clementis, London a Geminder. Tyto návrhy byly zpracovány tak, že při charakteristice navrhovaných živlů byly uváděny jedině kladné údaje a závadné údaje zamlčovány. Tímto způsobem jsme rozestavili mnoho různých nepřátelských živlů na důležitá místa v ministerstvu zahraničí a v zahraniční službě…
Beneš měl zájem na tom, aby v nové armádě zůstaly zachovány staré tradice převzaté z buržoazních armád do armády předmnichovské. To se také projevilo v rozmluvě Reicina s Benešem, ve které se Beneš vyslovil proti očišťování armády od reakčních důstojníků a proti tomu, aby zpravodajské orgány v armádě stíhaly činnost rozkladnou, činnost imperialistických agentů prováděnou v armádě. Tato nepřátelská činnost byla součástí příprav spikleneckého centra na restauraci kapitalizmu, na likvidaci lidově demokratického zřízení, neboť oslabovala bojeschopnost československé armády a ohrožovala její budování jako armády lidové a demokratické…
Na úseku bezpečnostním mělo protistátní centrum poměrně silné pozice, kterých využívalo k tomu, aby krylo svoji nepřátelskou činnost. Na bezpečnostním úseku jsem zasahoval především pomocí Karla Švába, který byl po řadu let vedoucím bezpečnostního oddělení ústředního sekretariátu. Se Švábem jsem prováděl zásahy do bezpečnostního aparátu, které se týkaly kádrových opatřeních, neboť jsme rozmisťovali v bezpečnostním aparátu nepřátelské kádry…
Opíral jsem se ve své nepřátelské činnosti o různé nepřátelské organizace, jako na příklad sionistické, organizace svobodných zednářů, o nepřátelské živly z řad partyzánů, španělských interbrigadistů, lžipartyzánů a pod. Umožňoval jsem existenci lžipartyzánských útvarů, jako byla na příklad partyzánská divize Václavík, kterou vedl kapitalista Ptáčník a s nímž jsem spolupracoval. Spolupracoval jsem ještě s jinými nepřátelskými živly… Podobně jako Tito v Jugoslávii, opíral jsem se o demoralizované španělské interbrigadisty, které jsem si různým způsobem zavazoval…
Se skupinou "V boj" jsem udržoval spojení prostřednictvím Pluhaře a stal jsem se čestným předsedou této skupiny… Ano, byl jsem předsedou skupiny, která byla trockistická…
Chci zdůraznit, že mezi naší platformou a Benešovou platformou nebylo rozdílu, že nám šlo o stejný cíl – likvidaci lidově demokratického režimu, to znamená, že jsme byli vlastně Benešovými spojenci, že jsme sloužili stejným zájmům, západním imperialistům. Západní imperialisté očekávali do února zvrat lidově demokratického zřízení, který měl nastat soustředěním reakčních sil kolem Beneše, zatím co na protistátní spiklenecké centrum se dívali jako na svojí zálohu. Po únoru očekávali zvrat poměrů v republice od protistátního spikleneckého centra…
Po únoru se stalo protistátní centrum hlavní silou, která připravovala likvidaci lidově demokratického zřízení. Proto také naše činnost nabyla větších rozměrů, pracovali jsme s větší intenzitou, rozestavovali jsme nepřátelské kádry, budovali pozice ve státním a hospodářském aparátu a uvnitř strany…
Hlavní, z hlediska konečných cílů, bylo uchopení moci ve straně a ve státě…
Neučinil jsem žádné ujednání s americkou rozvědkou. Její dopis jsem… nedostal, o čemž svědčí to, že místo do mých rukou se dostal do rukou bezpečnosti. Tento dopis ovšem svědčí o tom, že imperialistické kruhy na západě věděly, že po mém odvolání z funkce generálního tajemníka je moje pozice otřesena a že měly zájem, abych odešel do emigrace na západ, kde mne chtěly využít pro své nepřátelské plány proti lidově demokratickému režimu…
SLOVENŠTÍ BURŽOAZNÍ NACIONALISTÉ
Š.Bašťovanský na zasedání ÚV KSČ, konaném na konci února 1951, podal zprávu o činnosti slovenských buržoazních nacionalistů. U této otázky se chvilku zdržím. Nutí mě k tomu nejen její závažný obsah, ale i sám pan Biľak, který, když rozjížděl svůj avanturizmus, ústící v roce 1968 ve světový otřes socializmu, proti tomuto zasedání ústředního výboru strany - nehorázně zalamentoval na zasedání ÚV KSČ, které se konalo po šestnácti letech - 31.10.1967; tehdy pan Biľak prohlásil:
"Nechci poučovat, pouze připomenout: zde, v tomto Španělském sále se v padesátých letech odsuzovali slovenští komunisté jako nacionalisté. Zde jsme před čtyřmi lety provedli rehabilitaci a ústřední výbor udělal sebekritiku. Přiznávali jsme, jak strašné škody se napáchaly naší straně", (Gottwaldovým vedením!!!, pozn.M.A.), "zejména pokud jde o vztahy Čechů a Slováků. Byla odsouzena praxe, která i oprávněné národní požadavky kvalifikovala jako nacionalizmus. Nyní tu byl znovu vysloven názor, že slovenští komunisté i zde vystupují, a to en bloc, v rozporu s linii strany…"
Ve zbytku své krátké repliky potom pan Biľak zle dotíral na předcházející výroky A.Novotného a liboval si slova J.Dolanského: "Vyčítají se jim (asi členům ÚV KSS) nedostatky v práci – a my je nemáme? Jejich chyby, to jsou mozoly jejich poctivé práce." To jsou silná i krásná slova; nevyjadřují však podstatu; ta slova, jak ukázala už tehdejší budoucnost, nám dnes dobře známá, byla dlážděním přímé cesty, vedoucí k předsmrtným otřesům zbytků socializmu; a to nejen v Československu!
Soudruzi!: Neexistuje ani ten nejmenší důvod se domnívat, že by na shromáždění ústředního výboru, které se konalo v únoru 1951, padlo tvrzení: všichni slovenští komunisté praktikují nacionalizmus, jsou to nacionalisté. Taková slova, takové myšlenky tam nebyly vysloveny; to jen vy, pane Biľaku, s revizionistickými záměry, na zasedání ÚV KSČ, konaném v říjnu 1967, jste deformoval komunistickou minulost; bude upřímnější, když hned řeknu: na zasedání ÚV KSČ jste lhal a provokoval, pane Biľaku; v únoru 1951 ústřední výbor strany jednal o konkrétních, jmenovaných osobách, jen o konkrétních a už velmi dobře ozřejměných případech i když, pravda, ne vždy už uzavřených případech; jiný verdikt ani nebyl možný, šetření v tu dobu nebylo dokončeno, ale pro závažnost případu všichni komunisté museli být informováni – přesněji: za časů, které jste tvrdě odsuzoval, straně šlo o to, aby členové byli včas informování; to až později, za Novotného, za Husáka a za vás, se otázky strany řešily mimo veřejnost, v kuloárech, v kuloárech a nikde jinde!
Teď konkrétně: Úvodem svého vystoupení, v únoru 1951, Š.Bašťovanský zdůraznil: ne samozvaní jednotlivci, ale IX.sjezd KSS zúčtoval s buržoazně-nacionalistickou ideologii, zanášenou do strany skupinou Husák-Novomeský, vedenou agentem západních imperialistů Clementisem. Tito lidé nebyli zvoleni do nového ústředního výboru KSS, uvedl Š.Bašťovanský a pak pokračoval:
Nejnovější výsledky vyšetřování prokázaly, že Husák a Novomeský a jejich přisluhovači usilovali udržet mocenský aparát fašistického tisovského státu. Husák, jako první poverenik vnitra, po osvobození převzal do služeb tohoto resortu staré byrokraty, okresní náčelníky, gardisty i bývalé agenty Machovy ústřední státní bezpečnosti; prokázalo se, že Husák, Novomeský a Mach byli vzájemně se podporující společností.
Poverenictvo školství, věd a umění, pod vedením Novomeského se stalo útočištěm kolaborantů, kde hledal spásu i Ernest Otto, který byl pro špionáž a záškodnickou činnost v roce 1950 odsouzen k trestu smrti.
"Je zajímavé, že Clementis, který se v Praze vydává za puncovaného a skalního 'Čechoslováka', že tento Clementis, jak se sám přiznává, měl s Husákem a Novomeským frakční porady, na kterých je instruoval a nabádal k separatistické protičeské činnosti, k izolování Slovenska od vlivu českého dělnictva a českých pokrokových sil, aby takto podrýval základy lidové demokracie a jednoty státu a připravoval návrat kapitalistických poměrů", uvedl Š.Bašťovanský. Mimo to také uvedl: "Clementis už na podzim roku 1944, v době Slovenského národního povstání, se domlouval s Novomeským, který tehdy přiletěl do Londýna s delegací Slovenské národní rady, o rozvratné platformě jejich frakční činnosti.
Stojí za zmínku, že po osvobození byli to právě Husák a Novomeský, kteří se velmi horlivě a houževnatě snažili, aby Clementis, vyloučený v roce 1940, byl opět přijatý do strany."
Potom ještě Š.Bašťovanský připomněl, že Clementis patřil ke skupině intelektuálů, soustředěných ve skupině DAV, která byla na IX.sjezdu KSS ostře kritizovaná jak pro nesprávný poměr ke straně, k dělnické třídě, tak i pro její nacionalistické tendence.
Samozřejmě, Š.Bašťovanský připomněl, že Clementis v roce 1939, jako vysoký stranický funkcionář, se při vzniku sovětsko-německého paktu ostře postavil na protisovětskou platformu, že tuto orientaci neopustil ani v době sovětsko-finské války, ani v době osvobozování Ukrajiny Rudou armádou.
Potom také uvedl: "Vyšetřováním bylo bezpečně prokázáno, a Clementis se přiznal, že v roce 1939 ho získala francouzská tajná policie, které podepsal závazek o spolupráci při záškodnické činnosti… Po těchto nově získaných poznatcích je nám dnes v plné míře jasné i to, proč Clementis v letech války byl tak horlivým přisluhovačem londýnské buržoazní emigrace v Londýně, sdružené okolo dr.Beneše, jako i ta nápadná skutečnost, že dr. Beneš Clementise tak houževnatě prosazoval do funkce státního tajemníka a později, po únoru 1948 do funkce ministra zahraničních věcí. Je jasné, že dr.Beneš to nedělal pro pěkné oči Clementise."
Uvedené skutečnosti zdaleka nejsou úplným přehledem o vystoupení Š.Bašťovanského. Nevadí, stačí na to, aby zcela demaskovaly tvář pana Biľaka; nicméně, tento krácený výklad, zasahující do širokého pole otázek, ještě neskončil.
DNE 25.4.1954 BYLO V RUDÉM PRÁVU OZNÁMENO:
"Ve dnech 21. až 24.dubna 1954 před trestním kolegiem Nejvyššího soudu československé republiky se konal proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů, působících na Slovensku, kterou vedl Dr.Gustáv Husák a kterou tvořili Ladislav Novomeský, Dr.Daniel Okáli, Dr.Ivan Horváth a Ladislav Holdoš.
Všichni obvinění se jako buržoazní nacionalisté dopustili trestného činu proti lidově demokratického státu a slovenského pracujícího lidu tím, že se spolčili navzájem s Vladimírem Clementisem, členem protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského, a dalšími k pokusy zničit samostatnost a jednotu republiky a jejího lidově demokratického zřízení.
Průběh hlavního líčení potvrdil v plném rozsahu trestní činnost obviněných tak, jak to uváděla žaloba generálního prokurátora. Řadou nevyvratitelných důkazů, výpověďmi svědků i vzájemným usvědčením obviněných se ukázalo, že členové této buržoazně nacionalistické skupiny v čele s Dr.G.Husákem se spojili s reakční buržoazii a pod jejím vedením a v závazku vůči ni se vetřeli do vedení Slovenského národního povstání s cílem zmařit boj pracujícího lidu za osvobození. Když se jim to nepodařilo, sabotovali po osvobození československé republiky možnost vybudovat lidově demokratický řád. Právě tak usilovně mařili vypracování Ústavy 9.května, svou činnost založili na rozporu obou našich národů. Svých pozic ve Slovenské národní radě a ve sboru pověřenců zneužili zločinným způsobem proti zájmům československého státu a slovenského lidu tím, že se snažili izolovat jej od českého pracujícího lidu. Posilňovali na Slovensku zbytky kapitalistických a luďáckých pozic a pozic na obnovu kapitalismu.
Rafinovaně podrývali hospodářský a kulturní rozvoj Slovenska, sabotovali výstavbu národních výborů a lidové bezpečnosti. Mařili rázné potrestání luďácko-fašistických zrádců a jiných nepřátel lidu. Brzdili výstavbu lidově demokratického školství, znemožňovali zavedení řádného sytému zásobování pracujícího lidu. Pomáhali sabotovat znárodnění, pozemkovou reformu a konfiskaci nepřátelského majetku.
Po únoru 1948 obvinění umožňovali představitelům buržoazie utéci do zahraničních imperialistických států. Obviněný Okáli umožnil dále ilegální útěky sionistů a židovských kapitalistů a napomáhal jim protizákonným způsobem vyvést z ČSR velké majetkové hodnoty.
Kromě toho obviněný Horváth a Holdoš vykonávali rozsáhlou činnost ve prospěch západních imperialistů.
Zločinná činnost této buržoazně nacionalistické skupiny byla obzvláště nebezpečná proto, že jmenovaní zneužili svých funkcí v Komunistické straně Československa, a proto že tuto škůdcovskou činnost konali v souladu se zločineckými plány protisocialistického centra v čele s R.Slánským, v rámci boje západních imperialistů proti Sovětskému svazu a státům lidové demokracie.
Po závěrečné řeči prokurátora, po řečech obhájců a posledních slovech obviněných se odebralo kolegium Nejvyššího soudu na poradu, po niž jménem republiky byl vynesen rozsudek, který uznal obviněné vinnými z trestné činnosti velezrady, sabotáže a vyzvědačství a odsoudil je k trestům odnětí svobody: Gustava Husáka na doživotí, Ivana Horvátha na 22 let, Daniela Okáliho na 18 let, Ladislava Holdoše na 13 let a Ladislava Novomeského na 10 let.
Kromě toho, soud vyslovil vedlejší tresty a to ztrátu čestných práv občanských a propadnutí majetku.
VLADIMÍR CLEMENTIS PŘED SENÁTEM STÁTNÍHO SOUDU
Na tomto místě je nutno se vrátit na konec roku 1952, na jednání senátu státního soudu v Praze, kde byl souzen i V.Clementis; ten, před senátem státního soudu o své činnosti mimo jiné prohlásil:
„…Doznávám, že jsem se v roce 1939 zavázal francouzské výzvědné službě Suraté Nationale a stal jsem se agentem západních imperialistů. Později jako státní tajemník a pak jako ministr zahraničních věcí v ČSR jsem navázal špionážní styky… Jako přívrženec a vykonavatel Benešovy proimperialistické politiky navázal jsem po únoru 1948 úzké spojení s R.Slánským, když Beneš všechny svoje pozice v republice ztratil.
Společně se Slánským prováděl jsem rozvratnou kádrovou a organizační činnost na ministerstvu zahraničních věcí a zapojil jsem se do Slánského protistátního spikleneckého centra.
…chtěl bych především doopravdy říct, že jsem nikdy skutečným komunistou nebyl. Pro moji minulost je charakteristické to, že jsem se skoro stále pohyboval v reakčním prostředí, a už proto nemůže být moje ideologie ideologií komunistickou. Vyrostl jsem a byl jsem vychováván v prostředí slovenského nacionalizmu a už jako středoškolský student za první světové války v roce 1916-18 byl jsem členem kroužku slovenských nacionalistů. Později, v letech 1921-25, když jsem byl na vysokoškolských studiích v Praze, sblížil jsem se s levicovými studenty a spisovateli a zúčastnil se jsem se činně politického i odborového hnutí vysokoškolského studentstva.
Tato okolnost měla vliv na můj vstup do KSČ. Už v Praze jsem seskupil okolo sebe tak zvané ‚Volné sdružení studentů – socialistů‘ ze Slovenska, které mělo nacionalistické zaměření a z něhož se v roce 1924 okolo časopisu DAV vytvořila později skupina davistů. Již v prvém čísle DAVU v roce 1924 jsem vystoupil proti oficiálnímu stanovisku Komunistické strany Československa k otázce slovenského národa. Před vstupem i po vstupu do strany byl mezi mnou a tehdejšími činiteli strany na Slovensku napjatý poměr pro můj nacionalistický postoj, který jsem potom mechanicky přenášel i na jiné představitele stranického aparátu. Tato skutečnost zabránila tomu, abych nalezl správný poměr ke straně a k dělnické třídě…
V Bratislavě jsem v letech 1926-36 s přestávkami pokračoval ve vydávání časopisu DAV. Ten byl v podstatě mým osobním orgánem, třebas byl považován za časopis strany. Protože já jsem sám zůstával slovenským buržoazním nacionalistou, vnášel jsem tuto straně cizí a nepřátelskou ideologii také do DAVU a tím i do řad slovenské inteligence, která byla DAVEM ovlivňována…
Nejnebezpečnějším rysem této činnosti bylo, že jsem mladé slovenské komunistické intelektuály a pokrokové lidi vychovával v duchu slovenského nacionalizmu, což se projevilo zvláště na známém trenčanskoteplickém sjezdu mládeže v roce 1932. Koncepce zmíněného sjezdu spočívala v tom, že Slovensko bylo stavěno do protikladu proti českým zemím, že nebyla zdůrazňována a vyzdvihována jednota zájmů české a slovenské dělnické třídy a tak byl zakrýván nepřátelský charakter Hlinkových luďáků…
V prosinci 1939 byl jsem uvězněn francouzskou výzvědnou službou a vyslýchán na pařížské policejní prefektuře pro svou činnost v roce 1938-39. Při těchto výsleších jsem vyzradil různé důležité okolnosti o činnosti komunistických emigrantů, Švermy, Širokého a Köhlera. Po skončení výslechu začal hovořit se mnou vyšetřující úředník přátelským tónem a přímo se mne zeptal, zda chci se Sureté Nationale spolupracovat. Já jsem souhlasil. Dal mi k podpisu formulář, který jsem podepsal a tak jsem se stal zavázaným…
V roce 1941 mne dr.Beneš pozval a hovořil se mnou o možnosti spolupráce v budoucnosti. Věděl jsem o Benešovi, že je prokapitalisticky a protisovětsky zaměřen a že všemožně usiluje o to, aby po válce byl Sovětský svaz zbaven vlivu na Československou republiku. Řekl jsem mu tehdy, že s jeho západoevropskou orientací a koncepcí poválečného uspořádání v republice souhlasím, a tak jsem se stal jeho blízkým spolupracovníkem. Brzy po tomto rozhovoru mne Beneš jmenoval členem státní rady a umožňoval mi vystupovat v československém vysílání anglického rozhlasu, abych tak touto cestou mohl propagovat jeho imperialistickou politiku…
Moje pozice byla do určité míry zvláštní v tom smyslu, že na jedné straně jsem spolupracoval s Benešem a jeho reakční klikou a na druhé straně jako formální člen KSČ udržoval jsem úzké spojení se spikleneckým centrem Slánského…
Hned po svém příchodu v roce 1945 na Slovensko obnovil jsem úzké styky s Laco Novomeským a dr. Gustávem Husákem, s nimiž jsem úzce spolupracoval před válkou. Navazujíce na rozhovory, které jsem měl v roce 1944 v Londýně, kdy Novomeský přijel s delegací Slovenské národní rady v době slovenského povstání do Anglie, při kterých jsme rokovali o budoucím uspořádání vztahů Čechů a Slováků, dohodli jsme se spolu s Husákem a Novomeským na zásadní přátelské linii v této otázce…
Rozhodli jsme se podporovat a vymáhat dualizmus, čímž jsme prakticky rozkládali lidově demokratický systém. V rámci naší nepřátelské činnosti na frakčních poradách s Husákem a Novomeským jsme se dohadovali o konkrétních opatřeních v tomto směru. V důsledku této nepřátelské praxe vnášeli jsme do státního, politického, kulturního i veřejného života cizí nepřátelskou ideologii – slovenský buržoazní nacionalizmus. Musím přiznat, že v koncepci rozvratné skupiny slovenských buržoazních nacionalistů se projevovaly vlivy titovštiny.
Tak jako titovci v Jugoslávii i my na Slovensku jsme propagovali nepřátelskou ideologii slovenských buržoazních nacionalistů. Přiznávám plně svoji vinu na účasti v této rozvratné skupině s účastí Novomeského, Husáka a dalších, která vedla k separování vývoje na Slovensku, k posilování reakce, brždění vývoje k socializmu a k rozvrácení lidově demokratického řádu…
Beneš dosadil mě do důležité funkce státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí a já jsem jej vyhledal hned po příchodu do Košic, abychom od něho dostali direktivy. Setkal jsem se s ním při příležitosti složení slibu člena vlády. Bylo to v dubnu 1945 v jeho vile, kde… bez svědků jsme se dohodli na zásadní linii v otázkách zahraniční politiky…
Beneš mi vyložil svoje politické tendence, z nichž vyplynulo moje pozdější protisovětské stanovisko. Vyslovil se bez ohledu na to, že Sovětská armáda osvobodila československé území, že nemáme dávat zvláštní postavení Sovětskému svazu.
V závěru mi Beneš dal příkaz, abych se hned po svém příchodu do Prahy postaral o to, aby diplomaté anglo-amerického bloku mohli přijít do ČSR a abych zajistil americké armádě takové privilegované postavení, podle kterého by měli její členové možnost volného pohybu v ČSR, včetně týlu Sovětské armády…
Chtěl bych ještě uvést, že jsem ke své špionážní činnosti též používal zpráv získaných z lidově demokratických států. Ihned po osvobození jsem prostřednictvím vojenské misse v Budapešti zřídil špionážní síť v Maďarsku. Tuto špionážní síť zřídil generál Dastych, který po únoru desertoval a stal se otevřeným americkým agentem. Dastych mi posílal kurýrem důležité špionážní zprávy z Maďarska, které byly financovány z dolarových fondů. Takto získané zprávy používal jsem ve svých špionážních stycích s Nicholsem, Steinhardtem a Déjeanem…
…v ministerstvu zahraničních věcí v letech 1946-48 tvořili jádro Vavro Hajdů, Eduard Goldstücker a Karel Dufek, kteří se snažili ovládnout závodní organizaci KSČ v ministerstvu zahraničních věcí a dosadit tam lidi sobě, Slánskému a jejich nepřátelské politice oddané.
Plně se rozvinula nepřátelská činnost této skupiny v letech 1948-50 za přímého vedení Bedřicha Gemindera a po zapojení Artura Londona, kterého Slánský a Geminder počátkem roku 1949 dosadili za kádrového náměstka ministerstva zahraničních věcí. V roce 1949 přecházela tato trockistická skupina k úplně otevřeným, třídně nepřátelským a proti demokratickým metodám odstraňování lidí, kteří odhalovali jejich nepřátelskou politiku. Tak na příklad na základě smyšlených a skreslených skutečností zahájili kampaň proti jednomu členovi výboru závodní organizace KSČ, který jim byl zvlášť nepohodlný. Pomoci Gemindera dosáhli toho, že tento člen měl býti propuštěn z ministerstva a měly být proti němu použity stranické sankce. Ale rozhořčení, které povstalo, když se tato věc roznesla mezi členstvem závodní organizace, je donutilo, že ustoupili od tohoto nepřátelského úmyslu…
V roce 1946 v Praze Simone jako zahraniční politický redaktor Rudého práva mne vyhledal v souvislosti s přípravami na mírovou konferenci v Paříži v mé pracovně a já jsem mu při tom podal výklad o chystaných československých požadavcích pro tuto konferenci – ovšem výklad z mého stanoviska buržoazního nacionalisty. Simonovy široké styky s představiteli kapitalistického tisku vyhovovaly mému nepřátelskému zaměření na spolupráci se Západem a proto jsem se ho rozhodl používat pro seznamování s těmito žurnalisty a navazování styku s nimi. Věděl jsem totiž, že Simone je v těsném spojení se Slánským, přímo od Rudolfa Slánského…
Koncem roku 1947, když byl Simone u mne v pracovně na ministerstvu zahraničních věcí, dal jsem mu z dispozičního fondu 50.000 Kčs a řekl jsem mu, že je to odměna za cestovné a jiné výlohy, které má s publicistickou činností…
Doznal jsem, jak jsem se stal zrádcem československého lidu, závazným agentem západních imperialistů, doznal jsem svoji účast na rozvratné činnosti, kterou jsem prováděl jako přívrženec Benešovy kliky a později jako člen rozvratné činnosti Slánského protistátního spikleneckého centra. Všechna tato moje činnost, stejně jako činnost centra, směřovala k likvidaci lidově demokratického zřízení, k restauraci kapitalizmu, k odtržení Československa od tábora míru a k podřízení Československé republiky imperialistickému táboru…“
VÝPOVĚĎ SVĚDKA JAROSLAVA JIRČÍKA
„Od roku 1922 jsem sloužil jako řadový policista, tlumočník u pařížské policie až do roku 1938. V té době, jelikož jsem byl původem Čech, byl jsem přidělen zpravodajskému oddělení pařížské policie, Sureté Nationale, kde jsem sloužil až do okupace Paříže německou armádou, t.j. do roku 1940, kdy jsem z policejních služeb odešel.
Z těchto styků jsem znal velmi dobře bývalého redaktora Rudého práva, trockistu Borina-Ležáka, kterého jsem poznal jako agenta francouzské Sureté Nationale. V roce 1939 jsem poznal dr.Vladimíra Clementise, který stejně jako trockista Ležák byl agentem francouzské Sureté Nationale. Předtím jsem o něm nevěděl nic. Asi v říjnu 1939, přesné datum si nepamatuji, byl jsem předvolán vedoucím komisařem pařížské policejní prefektury Luitem, který mne požádal, abych tlumočil mezi ním a Clemetisem, kterého mi představil jako mého krajana… Při výslechu byl Clementis dotazován na svoji totožnost, účel své cesty a poslání ve Francii. Při výslechu se nechoval jako příslušník komunistické strany. Ochotně vypovídal na všechny otázky, takže jsem nabyl dojmu, že Clementis je člověk, který do Francie přijel za určitým cílem. Nedivil jsem se proto, že byl dotazován, zda-li je ochoten spolupracovat se Sureté Nationale. Clementis souhlasil a potvrdil to písemným závazkem.
Clementis byl vyslýchán na podrobnosti o komunistickém hnutí v Československu, ve Francii, o československé emigraci v Moskvě a při tom vyzradil takové věci, o kterých francouzská Sureté Nationale ještě neměla nejmenšího tušení… Vzpomínám si, že Clementis mluvil konkrétně o vedoucích osobách tehdejšího hnutí KSČ ve Francii, Švermovi, Širokém, Köhlerovi a dalších. Uvedl všechno, o co se Sureté Nationale zajímala. Dále se rozhovořil o vedoucích činitelích a zdůraznil, že s jejich politikou absolutně nesouhlasí. Energicky zdůrazňoval, že nesouhlasí s politikou Sovětského svazu. Vzpomínám si také, že Clementis vyzradil i detaily o bezpečnostních opatřeních KSČ v Československu a o postoji československých činitelů v Moskvě k londýnské emigraci a k Benešovi.
Po Clementisově výpovědi a jeho podepsání závazku Sureté Nationale byl jsem poslán do své kanceláře zpět a Clementis tam zůstal sám s vyslýchajícím úředníkem.
…začátkem roku 1940 dal jsem tyto zprávy zaměstnanci Československého národního výboru v Paříži Biehalovi, s kterým jsem se znal a kterému jsem před tím předal zprávu o nepřátelské činnosti Borina-Ležáka. Požádal jsem ho, aby zprávy, které jsem získal o spolupráci Clementise se Sureté Nationale, předal příslušným činitelům, a zdůraznil jsem, že tato spolupráce může způsobit ČSR velké škody…
Teprve v roce 1945 po mém příjezdu do ČSR jsem podal Bartíkovi písemnou zprávu o Clementisově činnosti. Po svém příjezdu v roce 1945 jsem vyhledal v Praze Biehala, kterého jsem požádal, zda by mi nenašel nějaké zaměstnání. Biehal se mne ptal, zda jsem nezískal ještě nějaké podrobnosti o Clementisově zradě ve Francii. Řekl jsem mu, že jsem se leccos dozvěděl a že bych si přál o tom promluvit s odpovědnými činiteli. Biehal mi poradil, abych se přímo obrátil na Bartíka, který měl vedoucí postavení na ministerstvu vnitra a řekl mi, že moje poznatky mu sdělil již v Paříži. Šel jsem tedy na ministerstvo vnitra, kde jsem vyhledal Bartíka… Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl o Clemetisově zradě. Bartík mne zprvu vyslechl, pak mne požádal o vypracování písemné zprávy, což jsem za dva dny udělal. Bartíkovi se však tyto zprávy nelíbily, a proto povolal jednoho ze svých úředníků, který se mnou sepsal protokol, a já jsem tento protokol podepsal…“

Z VÝPOVĚDI SVĚDKA LACO NOVOMESKÉHO
„… Slovenský buržoazní nacionalizmus, rozvracející jednotu dělnické třídy, má svoje kořeny již v dobách předmnichovské republiky, a to v činnosti skupiny DAV a působnosti časopisu téhož jména. Kolem roku 1924 a 1925 sdružila se skupina slovenských nacionalistů v časopise DAV pod přímým vedením dr.Clementise…
Působnost buržoazně nacionalistické skupiny DAV byla škodlivá už proto, že její členové, já, dr.Vladimír Clementis a jiní, zakrývali svoje nacionalistické cíle formálním členstvím v komunistické straně a revolučními frázemi…
Charakter… davistů vynikl nejvýrazněji v roce 1932 na t.zv. trenčanskoteplickém sjezdu mladé slovenské inteligence, když členové skupiny DAV, vedeni dr.Clementisem, vystoupili na tomto sjezdu v jednotné frontě s luďáckými autonomisty a separatisty a tím se dostali na stejnou nepřátelskou platformu…
Na podzim roku 1944 za slovenského národního povstání byl jsem spolu s Jánem Ursínym a podplukovníkem Veselem poslán Slovenskou národní radou do Londýna k prezidentovi Benešovi a tamní československé vládě. Při té příležitosti jsem se několikráte sešel s dr.Clementisem. Na těchto schůzkách jsme se podrobně radili o tom, jak budeme uplatňovat naše buržoazně nacionalistické cíle i v obnovené republice…
Po návratu dr.Clementise z Londýna v roce 1945 až do jeho odvolání z vlády, scházel jsem se s ním i s dr.Husákem v Bratislavě na tajných frakčních poradách. Radili jsme se o nepřátelském postupu, jak uplatnit různé požadavky v duchu buržoazně nacionalistickém na rozličných zasedáních stranických orgánů, vlády atd. Na těchto poradách jsme zhodnocovali výsledky a domlouvali jsme se na postupu, jak prosazovat různé nacionalistické cíle do naší veřejnosti, v našich veřejných projevech i v působnosti úřadů, které nám byly svěřeny…
Z VÝPOVĚDI SVĚDKA DR. IVANA HORVÁTHA
„Byl jsem zatčen pro špionážní činnost, kterou jsem prováděl s francouzským generálním konsulem v Bratislavě, Étienem Manachem, se kterým mne seznámil koncem roku 1945 ve svém bytě v Praze dr.Vlado Clementis s tím, abych s ním spolupracoval…
Činnost slovenské nacionalistické skupiny řídil dr.Vlado Clementis. Dalšími členy byli dr.Okály, dr. Gustáv Husák, Ladislav Novomeský a j. Naší skupině se podařilo obsadit na Slovensku řadu důležitých politických úseků¬…
Už před druhou světovou válkou soustředil kolem sobe Clementis slovenské intelektuály ve skupině, která se nazývala DAV… Za druhé světové války řídil jejich činnost Clementis cestou rozhlasových projevů, vysílaných londýnským rozhlasem BBC. Po světové válce byli jednotliví členové naší skupiny v bezprostředním styku s Clementisem, navštěvovali ho v Praze a radili se s ním, jak mají postupovat v zásadních otázkách týkajících se Slovenska…“
… (skupina) „usilovala oddělit a separovat vývoj na Slovensku od vývoje celostátního. Formy boje naší skupiny byly různé. Když se nám nepodařilo propašovat naše separatistické požadavky do ústavy, pracovali jsme pro jejich uskutečnění podvratnou cestou…
Na československém vyslanectví v Budapešti podporoval Clementis provádění činnosti, která škodila lidově demokratickému Maďarsku. Pomocí agenta Berecze byly získávány pomluvy a zprávy o situaci v Maďarsku, které můj podřízený, tiskový attaché dr.Jan Danko, zasílal důvěrnou cestou Clementisovi. Tyto zprávy sloužily ke kalení poměrů mezi oběma lidově demokratickým státy. Clementis dotoval k těmto účelům vyslance periodickými částkami po 100 000 Kčs. Které po výměně u maďarské Národní banky za forinty byly používány k zakupování špionážních zpráv. Agent Berecz, bývalý maďarský novinář, který byl speciálně získán pro tyto účely, dostával za tuto činnost měsíčně 2.000 forintů…
Začátkem roku 1949 navštívil jsem Clementise v Praze. Odevzdal jsem mu vzkaz Danka, že potřebuje další peníze na vyplácení agenta Berecze. Zároveň jsem mu odevzdal zalepenou obálku s písemnostmi od Berecze. Obsah mi nebyl znám. Clementis je přede mou neotevřel a řekl, že peníze pošle na moji adresu. V březnu 1949 přišlo na mou adresu 100 000 Kčs. Tyto peníze pocházely z jeho dispozičního fondu. Já jsem peníze odevzdal Dankovi, který je použil na další proplácení Berecze. Roku 1950 na podzim přišel ke mně Danko a říkal mi, že má u sebe obálku, obsahující americké dolary, které uschovává pro agenta Bercze. Z toho bylo zřejmé, že agent Berecz byl za svoji špionážní činnost placen též americkými dolary. Později mi Danko sdělil, že agent Berecz byl pro svoji protistátní činnost zatčen maďarskými bezpečnostními orgány. Ptal se mne tehdy, co má dělat s obálkou, a já jsem mu odpověděl, aby se rozhodl sám, jak chce. Co s obálkou udělal, není mi známo…
Vím, že Clementis na ministerstvu zahraničních věcí podporoval trockistickou činnost a prosazoval do vyšších funkcí dr. Vavro Hajdů; ten s pomocí Clementise dosáhl na ministerstvu zahraničních věcí vysoké funkce. V roce 1949 jsem mluvil s Clementisovým tajemníkem Florianem, který mi řekl, že Hajdů za účelem ovládnutí ministerstva zahraničních věcí si vytvořil skupinu trockistů v čele s Dufkem, Brotanem, Rybárem a dalšími. Florian mi též říkal, že tímto bojem, který vede na jedné straně Hajdů s Dufkem a na druhé straně Borek, je celé ministerstvo zahraničních věcí rozeštváno na dva tábory. Po tomto rozhovoru jsem vyhledal Clementise, kterému jsem vše sdělil. Clementis mi odpověděl, že Hajdů spolupracuje ve skupině. Ještě toho dne jsem hovořil s Hajdů, který mi řekl, že na ministerstvu si založí skupinu z lidí jemu oddaných, aby získal vliv…“
KONTRAREVOLUCIONÁŘI V PRVÉ VEŘEJNÉ AKCI
Za dva měsíce po skončení procesu s protistátním spikleneckým centrem, vedeným R.Slánským, zemřel v rozmezí několika hodin J.V.Stalin a Kl.Gottwald.
Kdy se pučisté: Malenkov, Berija, Chruščov, Molotov, Kaganovič, Bulganin, Vorošilov a Mikojan dohodli na zradě socialismu, známo mně není; pravděpodobně tuto otázku neobjasní ani dějiny; na veřejnosti poprvé vystoupili následující den po smrti J.V.Stalina, v pátek 6.3.1953; na ten den svolali společnou schůzi pléna ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR; a je tu prvá otázka, prvá pochybnost: bylo možné jen během noci svolat a zajistit účast členů ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, kteří měli působiště i bydliště rozptýlené na jedné šestině světa? To možné nebylo, je nutno však dát za pravdu názoru, který tvrdí: všechny potřebné osoby bylo možno soustřeďovat na startovní čáru zrady již od prvních okamžiků Stalinovy choroby, nevhodné osoby bylo možno ponechat doma nebo na pracovišti a tak je z jednání vyloučit; schopnost usnášení přece za takových pohnutých podmínek nikdo nebude kontrolovat; mimo to, tak nesourodé shromáždění ani nebylo schopné vydávat své stanovisko za právoplatné usnesení(!) a přece si tyto tři orgány, naprosto na sobě nezávislé, samozvaně přisvojily právo rozhodovat společně a se spěchem o otázkách pučem vyvolaných; tak například: kde vzali členové prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, mezi nimi bezpartijní, právo účastnit se rozhodování a rozhodovat o závažných organizačních a kádrových otázkách vrcholného orgánu strany(?); kam se poděla v takovém závažném případě vedoucí úloha strany(?) a kam se poděla socialistická demokracie, když bylo přijato "doporučení", které nebylo politicky nebo jinak zdůvodněno(?), zde mám na mysli návrh zbavit N.M.Švernika funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a A.F.Gorkina zbavit funkce tajemníka prezidia Nejvyššího sovětu.
Kromě toho, proč členové rady ministrů SSSR a členové pléna ÚV KSSS, kteří ve své absolutní většině nebyli členy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, ani členy Nejvyšší sovětu, jej "volbou" zcela organizačně a kádrově přestavěli, přesněji zcela rozvrátili vlastní orgán - radu ministrů SSSR, když to nebylo věcně nutné, neboť rada ministrů do té doby (jen do té doby!) plnila své úkoly velmi dobře; kromě toho, překotná organizační přestavba tohoto důležitého orgánu, dopředu, přímo bouřlivě signalizovala ukvapenost, při podrobnějším pohledu se i nezasvěcenému musel zjevit v takové přestavbě pučistický záměr, uvažujte se mnou nad rozsahem organizačních změn, které samozvaný shluk lidí, shluk orgánů zdůvodňoval takto:
"… aby nedošlo k přerušení řízení činnosti státních orgánů, považuje Ústřední výbor KSSS, rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR za nutné provést řadu opatření v organizaci vedení strany a státu."
Narychlo a jen v zájmu puče provedené změny, spočívající ve vytváření velkých neřiditelných ministerstev, dopředu upozorňovaly, volaly: přestavěná rada ministrů SSSR nemůže zabezpečit spolehlivé centrální řízení(!); toto riziko pučisté rádi převzali, neboť právě jeho pomocí vyřadili z řízení ministry, kteří nedávali plnou záruku, že zradu puče přijmou; rozsah změn nám ukážou příklady z usnesení, svévolně shluknutých orgánů, tak na příklad: sloučením ministerstva automobilového a traktorového průmyslu, ministerstva strojírenství a výroby přístrojů, ministerstva pro výrobu zemědělských strojů a ministerstva pro výrobu obráběcích strojů, bylo vytvořeno ministerstvo strojírenství, sloučením ministerstva pro výrobu dopravních strojů, ministerstva loďařského průmyslu, ministerstva těžkého strojírenství a ministerstva pro výrobu stavebních a silničních strojů, bylo zřízeno ministerstvo dopravního a těžkého strojírenství; tak tomu bylo ve všech ostatních organizačních změnách rady ministrů SSSR.
Kromě toho, pučisté v radě ministrů SSSR si usurpovali rozhodující postavení, to jim vyplynulo z textu usnesení, pro naší potřebu z něho vyjímám:
• Jmenovat předsedou rady ministrů SSSR soudruha G.M.Malenkova.
• Jmenovat prvními náměstky předsedy rady ministrů SSSR soudruhy: L.P.Beriju, V.M.Molotova, N.A.Bulganina, L.M.Kaganoviče.
• Uznat za nutné, aby rada ministrů SSSR měla místo dvou orgánů – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán – předsednictvo rady ministrů SSSR.
• Stanovit, že členy předsednictva rady ministrů SSSR jsou předseda rady ministrů a první náměstci předsedy rady ministrů SSSR.
• Doporučit za předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR soudruha K.J.Vorošilova a zprostit této funkce soudruha N.M.Švernika.
Zdá se, že bez titulní funkce ve vrcholném orgánu státního řízení z pučistů zůstal jen Chruščov a Mikojan; rozhodující i když nevinně znějící bod usnesení však ještě přijde.
Kromě toho pučisté prosadili usnesení i o předsednictvu ÚV KSSS a tajemnicích ÚV KSSS, nejdříve zdůrazním: předsednictvo ÚV KSSS, zvolené po XIX.sjezdu KSSS, bylo 25ti členné, náhradníků předsednictva bylo jedenáct; a nyní citáty z pučistického usnesení:
"2. Pro větší operativnost ve vedení stanovit, aby předsednictvo mělo 10 členů a 4 náhradníky.
1. Uznat za nutné, aby Ústřední výbor KSSS měl místo dvou orgánů ÚV – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán – předsednictvo Ústředního výboru, jak určují stanovy strany.
3. Schválit toto složení předsednictva Ústředního výboru KSSS: Členové předsednictva ÚV KSSS: G.M.Malenkov, L.P.Berija, V.M.Molotov, K.J.Vorošilov, N.S.Chruščov, N.A.Bulganin, L.M.Kaganovič, A.I.Mikojan, M.Z.Saburov, M.G.Pervuchin… (dva posledně jmenovaní zcela určitě pučisty nebyli, nikdy tak nevystupovali, nebyli to ani politici, ale technokraté, bez kterých by se pučisté na začátku kariéry asi neobešli; kredit neoblomného, si v mém pohledu, zachoval však jen Saburov).
5. Uznat za nutné, aby se soudruh N.S.Chruščov soustředil na práci v Ústředním výboru KSSS, a proto ho zprostit funkce prvního tajemníka Moskevského výboru KSSS… (tady je nutno vidět vrchol puče(!).
7. Zprostit soudruhy Ponomarenka a Ignatova funkce tajemníků… a soudruha Brežněva, v souvislosti s jeho přechodem do funkce náčelníka politické správy ministerstva vojenského námořnictva"(?) (text usnesení dokazuje, že byl v předstihu připravován, když pučisté již v hodině smrti J.V.Stalina věděli kam přemístit Brežněva).
Po XIX.sjezdu ÚV KSSS neměl tajemníky, ale sekretariát, ten sice tímto usnesením zrušen nebyl, ale usnesení zrušilo byro předsednictva, které po XIX.sjezdu neexistovalo; ale ani ten nejlepší zločin není dokonalý, chyba byla napravena dodatečným rozhodnutím, informovala o tom moskevská Pravda, když 21.3.1953 uvedla: "Plenární zasedání ÚV KSSS, které se konalo 14.3.1953, přijalo usnesení: 1. Vyhovět žádosti předsedy rady ministrů SSSR G.M.Malenkova a uvolnit ho z funkce tajemníka ÚV KSSS. (kterým nebyl, ani nemohl být); 2. Zvolit sekretariát ÚV KSSS v tomto složení: N.S.Chruščov, M.K.Suslov, P.N.Pospělov, N.N.Šatalin, S.D.Ignaťjev…"; zmatky na pokračování zřejmě vyrobil Chruščov, který k otázce úpravy vrcholných orgánů strany referoval na XIX.sjezdu KSSS!
Tak začínal novodobý revizionizmus, pučem a prošel, ale v rozporu se stanovami KSSS a právními předpisy – puč jinak nelze realizovat.
Klement Gottwald, vedoucí československé delegace, se vrátil z pohřbu J.V.Stalina do Prahy. Na ruzyňském letišti vykonal přehlídku čestné stráže pražské posádky. Rudé právo z 12.3.1953 o tom přineslo důkaz – fotografii, na které Gottwald rázným krokem kráčí kolem nastoupené vojenské jednotky a zdraví ji pravou rukou, přiloženou k okraji kožešinové pokrývky hlavy. Byl sluneční den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Gottwaldovi zbývalo jen několik hodin života. A přece!
Československé deníky přinesly v sobotu 13.3.1953 zprávu, ve které se pravilo: "Prezident republiky soudruh Klement Gottwald onemocněl dne 12.3.1953 ráno prudkým zánětem plic a pohrudnice… Bylo nasazeno energické léčení, v němž se pokračuje." Zprávu podepsal kolektiv osmi lékařů. Dne l4.3.1953 Klement Gottwald skonal.
Časová shoda jeho smrti se smrtí J.V.Stalina, jakož i to, že oba zemřeli nenadále, bez předcházejícího těžšího předchorobí a byli pod stálou kontrolou lékařů, vyvolává podezření, hlasitě volající: pozor, zde nejde o náhodu!
Náš pan Biľak viděl tyto události zcela jinak, po svém; snad se do jeho stanoviska promítlo dětství plné tragiky; snad ho přemohl defétismus jiného původu; nevím; až celkový rozbor nám napoví vysvětlení s větším důrazem a my stejně příčinu jeho zrady nenajdeme s absolutní přesností. Nevadí, zde sledujeme především historické události a teprve v druhé řadě hledáme příčiny zrádných reakcí pana Biľaka, jednoho z přemnohých revizionistů, který se "propracoval" až mezi antikomunisty. Teď jeho vzpomínky:
"Rok 1953 se pro nás, i pro mě osobně, zdál rokem katastrofálním. Umřel Stalin. Smrt Stalina se nám jevila jako v dávných dobách zatmění slunce pro ty, kteří nepoznali přírodní zákony. My jsme byli vychováni v duchu, jaký panoval v období druhé světové války a po jejím skončení. Stalin byl symbolem vítězství nad fašistickým Německem i osvobození naší vlasti. Byl jsem přesvědčen, že smrtí Stalina končí jedna historická epocha a neměl jsem představu, co přijde. Měl jsem strach, že dojde ke značným poruchám v životě společnosti. Krátce na to, jen co jsem se vrátil z pohřbu z Moskvy, onemocněl a zanedlouho zemřel i Klement Gottwald. Byla to velká rána nejen pro KSČ, ale pro celou naši veřejnost, pro naše národy a národnosti.
Stál jsem čestnou stráž ve Španělském sále u katafalku a za školu jsem byl vybrán jako delegát do smutečního průvodu. Ještě dnes vidím tisíce lidí, kteří přicházeli do Španělského sálu, prosté ženy, staré i mladé, kteří před katafalkem plakali, křižovali se i jiným způsobem projevovali svůj smutek.
Byly to velmi těžké dny v mém životě. Bylo nás hodně, kteří jsme si připadali jako siroty. Stále mi zněla v uších slova Klementa Gottwalda: Straně věřte, soudruzi! Vztahoval jsem si to na těžké chvíle osobního života, národa, strany, jednotlivce. Jak kráčet, komu věřit, s kým jít? Straně věřte, soudruzi! To nám dávalo jistotu a nebylo síly, která by mohla tuto jistotu oslabit."
A přece, vývoj započatý pučem v hodinách smrti Stalina, plodící moc zrady, strhl pana Biľaka a nakonec z něho udělal partajního šejdíře, jaký se i mezi revizionisty zjevuje v dějinách jen občas. Ani dnes, po zániku světového komunistického hnutí si pan Biľak nezformoval revoluční stanoviska, útočící na puč N.S.Chruščova, provedený v hodině smrti J.V.Stalina a raději politicky bloudí, hořekuje a sténá ještě ve vzpomínkách; po zradě, které se později postavil do čela, snad ani jinak reagovat nemůže; o pravdě tohoto odsudku zde přinesu dostatek důkazů…
Ihned po puči revizionisté začali s rehabilitací všech, kteří v minulosti vystoupili proti socialistické revoluci. Mezi prvými, již 3.dubna 1953, byli rehabilitováni lékaři, patřící do skupiny sionistické organizace Joint, jenž byla obviněna (a usvědčena?), že usilovala o zdraví a životy mužů, kteří se angažovali za věc socialismu; měla rehabilitace těchto lékařů spojitost s neočekávanou smrtí J.V.Stalina(?); kromě tohoto případu byla veřejnost seznámena i s rehabilitací Zoščenka a Achmatovové; jejich literární spisy zaplavily trh i nabídku veřejných knihoven, v Československu samozřejmě také.
Dne 10. července 1953 sovětské listy uveřejnily zprávu o zasedání ÚV KSSS, které vyslechlo referát, přednesený, z pověření předsednictva ÚV KSSS Malenkovem. Týkal se protistranické a protistátní činnosti L.P.Beriji. Plénum ÚV KSSS se usneslo vyloučit jej z ÚV KSSS a z řad KSSS jako nepřítele komunistické strany a sovětského lidu.
Později bylo uvedeno, že průběh soudního líčení plně potvrdil výsledky předběžného šetření, že obviněný Berija spolu se svými lidmi se dopustil vlastizrady a v zájmu cizího kapitálu založil zrádcovskou skupinu spiklenců, nepřátelskou sovětskému státu…
Dne 23.prosince 1953 byl vykonán rozsudek soudního tribunálu Nejvyššího soudu SSSR nad L.P.Berijou, a jeho šesti společníky, odsouzenými k nejvyššímu trestu – k trestu smrti zastřelením.
Jinak, na povrchu šel život svou původní cestou; například 22.4.1954 byl v Rudém právu uveřejněn obsáhlý článek V.Krutiny – tajemníka ÚV KSČ, o diktatuře proletariátu; Chruščov v každém svém projevu vzdával formální hold Stalinovi; například na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, které se konalo 27.4.1954 řekl: "ÚV v čele s velkým pokračovatelem Leninova díla J.V.Stalinem, plníce Leninův odkaz, neustále upevňoval sovětský stát a učinil z něho mohutnou socialistickou velmoc."
Pučisté Sovětského svazu, v období do XX.sjezdu KSSS, třikrát jednali na zasedání pléna ÚV KSSS o zemědělství; tam vystoupili proti koncepci rozvoje zemědělství, jak ji stanovil XIX.sjezdu KSSS; ten ukládal rozvoj zemědělství orientovat intenzivním směrem – zvyšovat hektarové výnosy cestou zlepšené péče o půdu i závlahu a ne extenzivní cestou, tedy pěstováním zemědělských plodin na úhoru, či panenské půdě nebo v podmínkách klimaticky nevýhodných, jak bylo na návrh Chruščova, rozhodnuto na plenárních zasedáních ÚV KSSS.
Dne 26.5.1955, tedy ještě před XX.sjezdem KSSS, ihned jak byla převedeno sovětské zemědělství na proces postupné demontáže jeho socialistického charakteru, odjela do Jugoslávie reprezentativní skupina sovětských renegátů, vedená N.S.Chruščovem, aby na mezinárodním fóru revizionisté zahájili dlouhodobou kampaň proti revolučním silám světa.

Milan A L K A

K tomu komentáře:

• < Předchozí
• Další >