Vážené soudružky, soudruzi,

devadesát let komunistického hnutí v Československu je důvodem k ohlédnutí a zamyšlení. Od převratu v roce 1989 jdeme trvale cestou porážek. Stojí za připomenutí, že podstata onoho trvajícího pádu má společného jmenovatele. Svědčí o tom, i obsah článku, nazvaného "Proti sociáldemokratizaci KSČM", který byl zveřejněn již v říjnu 1995, v čísle 100 časopisu Dialog. Dovolte, abych Vás s ním pro jeho aktuálnost seznámil.

"Komunisté museli proti nekomunistické menšině ve straně již několikrát opakovaně uhájit komunistický název. Za jejich zády se však uskutečňuje pravicová sociáldemokratizace jejího charakteru.

Být leninskou, či tuctovou "volební stranou"?

KSČ za předmnichovské ČSR se jako leninská strana neaktivizovala jen před volbami. Opírala se v boji proti kapitalismu trvale o permanentní politickou aktivitu komunistů. Dosahovala jí přímou účastí ZO na tvorbě, realizaci a kontrole své celostátní politiky.

Nebyla tedy na rozdíl od buržoazních stran i od sociální demokracie pouhou "volební stranou". I při všestranné perzekuci proto zvyšovala počet členů (i mladých a podíl dělníků). V parlamentních volbách v květnu 1935 pak dosáhla desetinásobek hlasů k počtu členů.

V KSČM všechna její vedení od března 1990, kdy vznikla, naopak považují volby za hlavní smysl činnosti strany. K členům přistupují jako ke svému trpnému nástroji pro volby a osobní kariéru. Nepodřizují se jejich vůli. "Moderně" balancují s frázemi o "kompetenci".

ZO jí prý mají jen pro místní komunální záležitosti. Do celostátní politiky strany nemají co mluvit. Jakoby mohly řešit místní úkoly bez každodenního podílu svého vlivu na celostátní politiku KSČM.

Tento sociáldemokratismus podlamuje přitažlivost členských schůzí ZO a politickou aktivitu členů. Zvláště u dělníků a u mladých. Klesá i počet hlasů pro nás ve volbách. Větší počet mandátů jsme získali jen tím, že ještě víc kleslo procento účasti všech voličů.

Vzdor tomu zasedání ÚV KSČM ani jednou neprojednávala pokračující úbytek členů, ani počtu ZO, dokonce ani jak OV pomáhají ZO. Naopak je někdy slyšet, že přeměna KSČM v pouhou volební stranu je prý neodvratná a ta že ani tolik členů a ZO nepotřebuje.

Pokračující oslabování strany dokonce v podmínkách rostoucí radikalizace pracujících se mnohdy "vysvětluje" jako důsledek vnějších nátlaků. Skutečné příčiny se nechtějí vidět a neřeší se.

Mnohé OV proto "napravují" zánik ZO jen administrativním slučováním zbývajících. V těch ZO, které jsou málo aktivní, jsou pak "ochotni" přijmout funkci ve výboru jen ti, kdo se s jejich stavem smiřují.

Tak se stávají oporou těch vyšších funkcionářů, kteří nesou za tento sociáldemokratizující vývoj odpovědnost a nekladou na ně žádné nároky. Vytvářejí jejich "kult". Vzniká "neřešitelný uzavřený kruh".

Jeho součástí je kolísavost obsahu vystoupení vedoucích činitelů KSČM. Jednou velikášsky "varují" vládnoucí koalici, že vyzvou k "občanské neposlušnosti". Jindy jakoby "prosili o almužnu" žádostí obnovit "kulaté stoly" z období po listopadu 1989.

O něco "radikálněji" vystupují jen před volbami. I pak ovšem dovršují kritiku poměrů jen sliby. Co KSČM udělá, když získá další hlasy. Jakoby současný stav mohla změnit strana sama - dokonce i kdyby ve volbách zvítězila.

Což strana může víc, než snažit se pomáhat aktivitou komunistů pracujícím k jejich sjednocování na jejich sebeobranu? Rozhodující vliv na změnu poměrů mohou mít výlučně pracující sami a strana jen jako jejich rádce.

Celá tato sociáldemokratizace v tuctovou volební stranu mění KSČM v jakýsi "soukromý majetek" svých "volebních lídrů". Jak se to všechno shoduje s tvrzeními, že je krize KSČM "překonána"?

Od umrtvující pasivity ke komunistické aktivitě

K tomu je nutné především obnovit účast ZO na tvorbě, realizaci a kontrole politiky všech vyšších orgánů strany, zvláště ústředních. Zabezpečit tím, aby celostátní politika strany napomáhala přistupovat k místním palčivým otázkám a tím motivovala růst aktivity členů.

Zkušenosti mezinárodního komunistického hnutí zároveň dokazují, že účinnost politiky komunistické strany má tři stěžejní podmínky. Ty jakoby v KSČM pod vlivem sociáldemokratizace zcela upadly v zapomenutí.

První z nich je v těsném spojení strany s dělníky z průmyslových závodů. Záleží na něm pomoc strany při sjednocování sociální sebeobrany všech vrstev proti dopadům kapitalismu. K obnově tohoto spojení je nutné, aby každá ZO trvale sledovala, kterými asociálními důsledky kapitalismu většina dělníků nejvíce trpí a jak se mohou proti nim bránit. KSČM od svého zrodu tuto základní podmínku naprosto ztratila ze zřetele.

Tím méně si proto uvědomuje potřebu napomáhat k utváření a k upevňování spojeneckého svazku dělnické třídy především s pracujícími rolníky a s profesionální skupinou inteligence. Místo toho se vedení KSČM trvale pokouší nahradit politiku svazku v souvislosti s kurzem na volební stranu hledáním různých koaličních spojení.

Předchozí neúspěchy takových koalicí zatím vedly k rozhodnutí jít do voleb se samostatnou kandidátkou. Neobnoví se tak tyto "nadtřídní" tendence znovu po volbách?

Iluzorní "nadtřídnost" je hlavní příčinou, proč působení KSČM zůstává spíše jen na okraji společenského dění. Proč mnozí zůstávají jejími členy a společně s dalšími ji volí spíše pod vlivem toho, čeho dosahovala KSČ a ne pro výsledky politiky KSČM.

Druhou stěžejní podmínkou účinnosti politiky komunistické strany je praktické uplatňování a rozvíjení marxisticko-leninské vědecké teorie. Sociáldemokratismus ji nahrazuje pragmatismem.

To je politika "ze dne na den". Nové a nové mnohomluvné "akční programy" slouží jen k tomu, aby tuto skutečnost zastíraly. Opakuje se to, co Lenin označoval jako "tupý prakticismus" a "příštipkaření".

Otevřené odmítání marxismu-leninismu většina členů odmítla. Stoupenci sociáldemokratizace proto nyní vystupují, jakoby se k marxismu-leninismu přihlašovali. Podsouvají však za něj "legální" marxismus. Je založen na tom, že se z tohoto teoretického systému vytrhují jen některé jeho prvky, a to tak, aby se vzniklý "slepenec" příliš nerozcházel s otevřenou buržoazní propagandou.

Kurs na "legální" marxismus v poslední době stále častěji dokládají i Haló noviny. Až k takovým absurditám jednoho z jejich nedávných autorů,jako je jeho pokus "hájit" komunistické hnutí před jeho "destrukcí" marxismem-leninismem. Vida.

Třetí základní podmínkou účinnosti komunistické politiky je péče o sjednocování postupu všech, kdo komunisticky smýšlejí. Vzniká velmi vážná otázka, zda vedení KSČM nepostupuje právě naopak.

Hájí své pojetí "jednoty strany" jako "koalice většiny komunistů s vládnoucí menšinou nekomunistů". Kdo se ve straně proti této obojetnosti staví, je předmětem pomluv a útoků. Zcela zapomenuta jsou i slova platného programu KSČM.

"Vzájemná tolerance a spolupráce mezi levicovými silami i mezi různými myšlenkovými proudy uvnitř strany, řešení ideových sporů cestou svobodné diskuse, jsou způsobem jak při plodné mnohotvárnosti zachovat potřebnou jednotu sil v tom hlavním a nejdůležitějším."

Kdo jedná podle tohoto závěru, je obviňován z "hašteření". V poslední době dokonce z "rozbíjení strany". Diskuse k základním otázkám činnosti se ve straně byrokraticky potlačuje hrozbou vylučování členů, případně rušením ZO. Tím spíš se pak odmítá jakékoli jednání zvláště s těmi dále přesvědčenými komunisty, které se již podařilo ze strany vyštvat.

Klíčovou stránkou jednoty komunisticky smýšlejících je proletářský internacionalismus. Dnes ve světě stále přibývá takových komunistických stran, které společně hledají cestu k obnově mezinárodní komunistické organizace. Ve vedení KSČM jsou tyto výzvy bez odezvy.

Odpoví na tyto palčivé otázky 4. sjezd? Zbyde mu na to čas?"

Autorem nadčasového článku byl prof. Ivan Hrůza, jehož památce věnuji tento diskusní příspěvek.

Příští rok v květnu nás čeká VIII. sjezd KSČM. Je na nás, abychom konečně přerušili onu kontinuitu deformací práce strany a obhájili její komunistický charakter.

S cílem přispět k objektivní analýze komunistického hnutí po převratu v roce 1989 bych rád v dohledné době znovu zveřejnil podstatně delší článek prof. Hrůzy, obsahující poznámky k vývoji strany od převratu do 4. sjezdu KSČM. Nebude-li z technických důvodů možné publikovat jeho obsah ve sborníku z této konference, zveřejníme ho u příležitosti 15. výročí úmrtí autora jako zvláštní přílohu červnového čísla našeho časopisu Dialog.

Doplňující poznámky pro čtenáře:

1) Původní "legální" marxismus se zformoval v Rusku před více jak 100 lety. Ještě nebyl projevem pokrytectví. Byl výrazem pozdní sociálně třídní diferenciace. Z jeho představitelů je známý zejména Struve. "Legální" marxisté kritizovali narodnictví. Z marxismu si vybírali jen důkazy, že Rusko musí nevyhnutelně změnit ekonomiku v kapitalistickou. Proto mohli v době, kdy se v zemi šíření marxismu násilně potlačovalo, uveřejňovat své názory legálně.Zpočátku spolupracovali s dělnickým hnutím. Později plně přešli k buržoaznímu liberalismu. Za občanské války po nastolení moci sovětů se pak např. Struve stal dokonce členem vzdorovlády generála Wrangela.

2) ZO KSČM 576 v Praze 10, požadující komunistický charakter KSČM, kde působil prof. Hrůza, byla nakonec rozhodnutím shora zrušena.