Mediální chór obscénní radosti nad smrtí Kaddáfího ("zabitý jako myš ukrytá v kanále", atd.), musí být pro nás motivem poučení. Za několik dní na to mediální cirkus zapomene, jak už je to ustáleným zvykem, ale je dobře hned stanovit na papíře některé elementy pro úvahu.

1. Především čest politickému vůdci, který bez ohledu na svoje divnosti, které jsou málo důležité, padl v boji a se ctí proti koloniální a imperialistické agresi a proti místním loutkám.

Celkové historické hodnocení je pozitivní, protože se zapíše do cyklu panarabských nacionalistických bojů, po boku podobně pozitivních osobností jako Násir, a přidal bych i Saddám, pokud by nepřikročil k neospravedlnitelnému útoku na Irán. Nicméně i Saddám se vykoupil se svým odporem proti americké agresi v roce 2003.

2. Musí být jasno, že to byly zločinecké státy NATO a pouze NATO, kdo zavraždil Kaddáfího, a ne bídní, slavící kmenoví otrapové, kteří mu dali ránu z milosti. Bylo to NATO, kdo bombardoval Kaddafího vojenskou kolonu na výjezdu ze Syrty, kdo ji zablokoval a zničil. V opačném případě by bídní otrapové nedokázali udělat to, co učinili, a tím bylo ostudné lynčování. Toto byl historický a epochální kvalitativní skok. NATO bylo vždy nástrojem hegemonie USA a servilnosti Evropy (ne náhodu jen velký evropský patriot, Charles De Gaulle, z NATO vystoupil, jakmile mohl), ale nyní došlo ke strategickému skoku. NATO je přímým nástrojem světové hegemonie USA, proti Rusku ve Východní Evropě a na Kavkaze a proti Číně ve Střední Asii a v Africe.

3. Špinavá práce neskončila. Ne náhodou novinář nasazený americkými zpravodajskými službami Maurizio Molinari (viz La Stampa z 21. října 2011) píše "Příští etapa je Damašek", v úvodníku listu v nájmu sionismu, FIATu a nové vedoucí skupiny v Turíně (Novelli, Castellani, Chiamparino, Fassino). Skutečně ve strategických plánech USA jsou příštími cíli Damašek a Teherán (viz neuvěřitelná provokace íránského pašeráka drog v Texasu). O tom by měli uvažovat "antiimperialisté", kteří podporovali protikaddafiovské rebely a stále podporují rebely bojující proti Assadovi a vždy viděli přívětivě mladé "anti-Ahmadinežádovce" (Alláh ho ochraňuj!) v Iránu. Ale je nemožné, aby o tom uvažovali ti, co se pohybují na základě zastaralých abstraktních schémat nebo přímo na základě zkorumpovaného mediálního cirkusu.

4. Ti, kteří provádí apologii "demokracie", by si měli připomenout, že po dlouhé měsíce Kaddafího libyjská vláda navrhovala svobodné volby v celé Libyi pod dohledem OSN nebo Africké unie, s návrhy zprostředkování Jižní Afriky. Tyto návrhy byly vždy odmítnuty ze strany USA a NATO, které pochopitelně směřují za globálním geopolitickým vítězstvím a jistě ne k "znovunastolení" demokratických procedur. Jsem si jist, že toto bude v blízké budoucnosti jedním z elementů, nad kterým se rozprostře závoj zapomnění.

5. Občanská válka v Libyii trvala osm měsíců a intervence NATO sedm měsíců. Nikdy se nejednalo o "jednomyslnou vzpouru" veškerého lidu proti diktátorovi. Jednalo se o občanský konflikt, který by bez intervence NATO Kaddáfí během dvou měsíců vyhrál. Přistoupilo se k principu intervence Svaté aliance z roku 1815 (Španělsko 1820, Itálie 1821, atd.) Mediální kruhy se vyznačovaly servilismem a korupcí. Volby pod mezinárodní kontrolou Africké unie by k vítězství pravděpodobně přivedly Kaddáfího a v každém případě by neposloužily geopolitické okupaci Libye ze strany USA-NATO.

6. Itálie se vyznamenala oportunismem, podlostí a servilismem a to ve všech politických seskupeních (pravice, střed, levice). Geopolitický komisariát prošel především přes prezidenta republiky Giorgia Napolitana, kterého lid PD (levocentristické Demokratické strany) považuje za "garanta ústavy". Zrušení kategorie imperialismus, jež byla vyměněna za impotentní náhražky jako obecný pacifismus a moralistická jinosvětovost, které jsou upřednostňovány kulturním mainstreamem hrajícím úlohu hegemona levice ("Manifesto", Bertinotti, Vendola, Casarini, žvásty o negerských "davech" atd.), dalo poslední ránu z milosti kulturní identitě, již tak slabé a ocitající se na cestě narůstající korupce.

7. Mýtus Obamy se ukázal být přesně mýtem jen pro politické, vojenské a kulturní ovládání. Jeho zahraniční politika dokázala dokonce překonat i "pravicovou" politiku Bushe. Politický kompromis, který ho přivedl ke zvolení v rámci Demokratické strany, svěřil zahraniční politiku sionisticko-imperialistické skupině Clintonová- Brzezinsky, a otevřeně potvrdil hypotézy těch, kteří nikdy neměli iluze o mírové "evoluci" americké politiky. USA jsou světovým impériem a pohybují se na základě geopolitického uvažování. Pokud by ještě zbyl jen kousek cti, bylo by třeba přiznat ve vztahu k Libyi a Sýrii tenisové vítězství časopisu "Euroasie" a blogu La Grassa-Petrosillo nad kulturou deníku Il Manifesto, trockistů, skupin ala Pasquanelli a celé bandy v barvách rudé, fialové atd.

8. První stránka deníku La Stampa z 21. října 2011 nám poskytuje cenné náznaky o kulturním profilu nového imperialistického kolonialismu. Titulek zní: "Brlohy diktátorů" a pod tím se uvádí: "Zalezlý jako Saddám a nepolepšitelný jako Hitler". Jak je vidět, antifašistická imaginace z roku 1945 se recyklovala za historický kontext, který ji vytvořil. Dnes dokonce je stále méně používaná lež o "lidských právech". Pokud by se věnovala pozornost "lidským právům", upřednostnilo by se mírové řešení kompromisem s volbami garantovanými Africkou unii. Ale to se nechtělo, protože cílem bylo úplné geopolitické vítězství.

9. Kaddafí se všemi svými předcházejícími chybami hrdinně padl jako velký antiimperialistický bojovník. On musí být ctěn tak jako ctíme Che Guevaru, i když nebude mít takové štěstí, že se stane pop ikonou na tričkách. Tímto jdeme proti proudu tzv. "levice" v obecném slova smyslu. Žijeme v dobách surrealistických paradoxů. 21. října 2011 jedinými novinami, které otevřeně odsoudily obscénní divadlo zmasakrovaného Kaddafího, byly "Il Giornale" a "Libero", což jsou čistá berlusconiovská média. Přirozeně tak učinily proto, ač patří do světa imperialistických kanibalů, že vědí, že se jedná o vítězství amerických a francouzských firem nad italskými. Je přirozené, že naše stanovisko nemůže být takové. Problém je ten, že musí dozrát skutečně alternativní hledisko.

Autor: Costanzo Preve, filosof a marxistický vědec je častým přispěvovatelem do časopisu "Eurasia"