19. 12. 2011 na svém 66. zasedání přijalo VS OSN Rezoluci číslo A/66/460 "O nepřípustnosti jistých praktik, podporujících rozvoj současných forem rasizmu, rasové diskriminace, xenofobie a s nimi související intolerance." Rezoluci podpořily delegace 134 států, (mezi jinými Bělorusko, ČLR, Indie, Írán, Izrael, Sýrie, Ruská federace, KLDR, Venezuela, Vietnam a další).

24 států hlasovalo proti: Albánie, Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Holandsko, Gruzie, Irsko, Kanada, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Marshallovy ostrovy, Monako, Palau, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Velká Britanie a USA.

Mezi 35ti státy, které se zdržely hlasování najdeme Austrálii, Chorvatsko, Itálii, Japonsko, Německo, Rakousko, Ukrajinu a mnoho dalších.

Ve 4. článku Rezoluce vyjadřují státy hluboké znepokojení z glorifikace nacistického hnutí a bývalých členů organizace "Zbraní SS", která se projevuje výstavbou pomníků, památníků a demonstracemi oslavujícími nacistickou minulost, nacistická hnutí a neonacismus i prohlašování nebo alespoň pokusy o označování jejich příslušníků i těch, kdo bojovali proti antihitlerovské koalici a kolaborovali s nacismem, za účastníky národně-osvobozeneckých hnutí.

Článek 5 Rezoluce uvádí: Vyjadřujíce obavy z opakovaných pokusů znesvěcování nebo demolování památníků, postavených na památku těch, kdo bojovali proti nacismu ve II. světové válce, stejně jako nezákonných exhumací nebo přemísťování ostatků těchto osob, naléhavě žádáme státy, aby plně dodržovaly své relevantní povinnosti vyplývající mezi jiným z článku 34 "Dodatečného protokolu číslo 1" k Ženevské konvenci z roku 1949.

V článku 8 se zdůrazňuje, že výše popsaná praxe je pošpiněním paměti nesčetných obětí zločinů proti lidskosti, ke kterým došlo ve II. světové válce, zejména těch, kterých se dopustili příslušníci SS a ti, kdo bojovali proti antihitlerovské koalici a kolaborovali s nacismem, otravuje myšlení mladých lidí a je selháním států, které by se měly účinně postavit proti takovým praktikám, které nejsou v souladu s povinnostmi členských států OSN, vyplývajícími z Charty OSN a nejsou kompatibilní s cíli a principy OSN.

Odmítnutí rezoluce A/66/460, přijaté VS OSN českou delegací (a všemi delegacemi NATO a EU) nás, komunisty znovu varuje, žádá od nás, abychom si uvědomili, že problém současných forem rasizmu, rasové diskriminace, xenofobie a s nimi související intolerance je v etapě vrcholící globální krize kapitalismu velmi živý. Armády všech států, které odmítly rezoluci, se podílejí pod falešnými hesly prosazování svobody a demokracie na masakrech v bývalé Jugoslavii, Afghánistánu, Iráku, Libyi a jejich tajné služby provokují pod záminkami, jmenovanými v rezoluci, další války proti Sýrii, Íránu, Rusku a Číně. V létech 1933 až 1989 stálo v čele boje proti problémům uvedeným v rezoluci světové komunistické a dělnické hnutí. Naší dobrovolnou porážkou odpor skončil.

Dlouho jsem mlčel, předpokládaje, že komunističtí poslanci jak českého, tak i evropského parlamentu i senátoři budou proti takovému postupu na své úrovni protestovat. Nedočkal jsem se. Není mým cílem vyvolávat spor o to, jak by se komunisté měli zachovat.

S nacismem a fašismem důsledně bojovali vždy hlavně komunisté a jejich třídní spojenci. Odmítnutí rezoluce je proto nezbytné považovat za jeden z nástrojů antikomunistického nástupu, kterým je charakterizován současný světový vývoj.

Globální krize, ze které buržoazie nezná východisko, markantně ovlivnila intenzitu antikomunistických kampaní, které v poslední době vedou ultrapravicové, pravicové, centristické a ultralevicové politické síly celé Evropy.

V evropské politice se vytvořila celá vrstva "profesionálů", kteří na antikomunismu založili svou politickou kariéru.

Významně se do ní zapojili ideologové, kteří získali vzdělání v bývalých socialistických státech, v nichž restaurace kapitalismu vyvolala neřešitelnou sociálně-ekonomickou situaci, ve které buržoazní politik není schopen vystoupit před společností s vlastním pozitivním programem. Mnohem prostší je falšovat minulost, pranýřovat socialismus, Sovětský svaz a odvážně bojovat s Leninem, Stalinem, Thälmannem a Dimitrovem. Pro mnohé politické režimy v Evropě, zejména postsocialistických států se stal antikomunismus palivem, bez kterého by nemohly fungovat, a nekompromisní boj s přízraky komunismu se stal jejich každodenní potravou. Nedávno vláda spolkové země Braniborsko rozhodla o stržení památníku antifašisty Ernsta Thälmanna na jihu Berlína. V Rusku hřměla celá série výbuchů likvidujících památníky V. I. Lenina. V pobaltských republikách bývalého SSSR a státech východní Evropy, včetně naší země, jsou likvidovány památníky hrdinům Rudé armády a bojovníkům proti německému nacismu.

Jednou z hlavních současných buržoazních tendencí je oslabování významu nacismu a jeho srovnáváním s komunismem.

25. 1. 2006 schválilo parlamentní shromáždění Rady Evropy rezoluci 1481 nazvanou: "Nevyhnutelnost mezinárodního odsouzení zločinů totalitárních komunistických režimů." Ta prý musí obnovit historickou spravedlnost tím, že odsoudí zločiny komunistických režimů stejně, jako Norimberský tribunál odsoudil zločiny německého nacismu. Od té doby evropské instituce zdokonalují svou činnost v rozpracovávání nejrůznějších textů, pranýřujících komunismus (totalitarismus a stalinismus).

V červnu 2008 se uskutečnila v budově Senátu v Praze konference s názvem "Svědomí Evropy a komunismus", na které byla přijata tzv. "Pražská deklarace o evropském svědomí a komunismu". Václav Havel ve svém projevu zdůraznil, že Evropa nese mimořádnou odpovědnost za nacismus i komunismus a za jejich důsledky. Poslankyně EP Hybášková na konferenci prohlásila: "Komunismus je možné označit za zločin proti lidskosti, poněvadž mu jsou vlastní zlovůle, deportace, otrocká práce a vraždy z politických a náboženských důvodů."

V březnu 2009 se znovu připomněl Evropský parlament. Na zasedáních v Bruselu a Štrasburku proběhla jednání na téma: "Evropské svědomí a totalitarismus". (Postavení do jedné roviny nacismu a komunismu) Většina vystupujících poslanců představovala státy Východní Evropy a Pobaltí. Potomci těch, kteří by měli být komunistům vděční za osvobození od fašistického moru, kladou nyní rovnítko mezi komunisty a nacisty.

2. 4. 2009 schválil EP 23. srpen jako Evropský den paměti obětí stalinismu a nacismu.

25. 2. 2010 byla v průběhu mezinárodní konference organizované českou vládou pod názvem "Zločiny komunistických režimů", přijata deklarace o zločinech komunismu.

14. 12. 2010 vyzvala ČR a dalších pět členských států Evropské unie Evropskou komisi, aby připravila celoevropský zákaz popírání zločinů komunismu. Dopis pro Evropskou komisi podepsali ministři zahraničí ČR, Bulharska, Maďarska, Lotyšska, Litvy a Rumunska.

Podlejší přístup si ani nelze představit. Pokoušejí se do jedné roviny postavit fašismus - monstrózní zrůdu zplozenou kapitalismem a komunismus, který se v polovině 20. století představil jako jediná síla, schopna zachránit svět od nacistické a fašistické infekce. Odsouzení včerejška však není to hlavní, co sledují evropští buržoazní legislativci. Podobné rezoluce poskytují rozsáhlé možnosti pro pronásledování dnešních komunistů a s tím současně i těch, kdo bojují za práva pracujících.

Dva roky trval proces s maďarskými komunisty, obviněnými z používání tradičních symbolů: hvězdy, srpu a kladiva. U nás se soudní moc pokusila zakázat činnost Komunistického svazu mládeže, protože odmítl vymazat ze svých stanov, že jeho ideologií je marxismus-leninismus, a neustále jsou opakovány pokusy o zákaz KSČM.

V mnoha evropských státech je však reanimace kapitalismu spojena s přímou oslavou nacismu a fašismu. Není to jen Ukrajina, Slovensko a Maďarsko, ale hlavně pobaltské státy a na prvním místě Estonsko.

11. února 2012 se konala v estonském městečku Kuremaa, okres Jögevamaa, konference věnována vzpomínce na Obersturmbannführera SS a kata Židů Haralda Riipalu (20. Waffen Grenadier Division der SS - estnische Nr. 1) u příležitosti stého výročí jeho narození (*13. 2. 1912 Petrohrad, + 4. 4. 1961 Heckmondwike Velká Británie). Na konferenci, které se zúčastnili estonští politici, historici a spisovatelé, vystoupil s úvodním slovem městský radní pro školství Jurij Morozov.

Na konferenci pozval organizátor konference "Svaz bojovníků za svobodu Estonska" veterány 20. divize zbraní SS - 1. estonské - spolubojovníky "hrdiny". V době trvání konference byl v prodeji životopis jubilanta Riipalu vydaný vydavatelstvím "Grenader" jinak známým vydáváním nástěnných kalendářů s portréty dalších estonských esesáckých zločinců, dnes označovaných za "bojovníky za svobodu". "Grenader" vydal i knihu současného ministra obrany Marta Laara "Estonská legie slovy a obrazy" - monumentální fotoalbum o bojovnících estonské legie SS. Album bylo natolik výmluvné, že v roce 2008 zkonfiskovala německá policie několik výtisků ve vlastnictví Estonců, žijících v Německu a prohlásila knihu za nacistickou propagandu.

Harald Riipalu sloužil v létech 1941 - 43 ve 38. praporu estonské policie, který likvidoval židovské gheto v běloruském městě Novogrudok. V roce 1943 vstoupil do SS. Byl rychle povyšován a vyznamenáván, v srpnu 1944 dokonce rytířským železným křížem. Jako pro mnoho válečných zločinců bylo i pro něj příznačné, že zemřel přirozenou smrti v pohodlné emigraci na "demokratickém" Západě. Připomínám, že Estonsko bylo již v roce 1941 jako první prohlášeno za stát "Judenfrei" (osvobozený od Židů).

V období po II. světové válce emigroval bezpočet nacistických válečných zločinců do USA, JAR a států s diktátorskými režimy jižní a střední Ameriky, kde mohly být jejich děti a vnuci vychováváni v duchu nacistické doktríny rasové nadvlády, která požaduje vyhlazení nebo zotročení všech nižších ras, než je arijská. (Zanedbávaje účast nacistů v německé poválečné vládě a jejich státních institucích)

Do roku 2006 hlasovaly proti přijetí rezolucí odsuzujících glorifikaci nacismu pouze Spojené státy, které tak zůstávaly v izolaci. Jejich spojenci se pouze zdrželi. Nyní poprvé hlasovali společně s nimi proti návrhu antinacistické rezoluce.

Chtěli tak dát najevo, že při vyvražďování milionů lidí, na kterých se podílejí ať již přímo fyzicky nebo vyjadřováním veřejného souhlasu, jim již na odsouzení nacismu nezáleží?

Karel Kluz