Sociální situace v Evropě

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 2. 2013

Twitter

Současné třídní napětí v Evropě se rychle zvyšuje. Vládnoucí buržoazie se neuklidní, dokud nepřenese důsledky globální ekonomické krize na bedra dělnické třídy a pracujících. 

Je evidentní, že jejím cílem je zlikvidovat, prostřednictvím evropských vlád od skutečně pravicových až po "pseudolevicové", všechny sociální vymoženosti na úroveň států "třetího světa". Řecko, ve kterém pět posledních balíků úsporných opatření vrhlo rozsáhlé vrstvy pracujících do nezaměstnanosti a chudoby je pouze počátkem. Nejen Irsko, Itálie, Portugalsko, Rumunsko, Slovinsko, Španělsko, ale i Slovensko a Česká republika jsou vystaveny protilidové, zločinné sociální politice Evropské unie, prosazované lokajskými buržoazními vládami. 

Vedení stran, o kterých se předpokládá, že stojí v čele dělnické třídy a pracujících, jako je na příklad KSČM, by měly ve svých programech dát svým voličům jasně najevo, že volby nemohou nic změnit, pokud v Čechách bude i příští koalice vedena sociálně demokratickou stranou a bude realizovat stejnou politiku jako pravicové vlády od roku 1989. 

Markantním příkladem podvodu na pracujících je politika "socialistického" prezidenta Hollandeho.

Německý list Süddeutsche Zeitung (SZ) poznamenal velmi domýšlivě, ale při tom pravdivě, že od loňských jarních voleb prezident François Hollande uskutečnil téměř "radikální vzorový posun doprava". Jeho předchůdce Sarkozy sice hodně hovořil o sociálních reformách, ale moudře se je nepokoušel prosadit. 

Nový socialistický prezident právě naopak, bez dlouhých cirátů zaútočil, v souladu s reakční ekonomickou politikou EU, na dělnickou třídu a pracující.

Hollandova vláda drasticky snížila hodnotu práce o 20 miliard eur, aby učinila pracovní trh mnohem "flexibilnějším" (pro pracující omezenějším) a přijala úsporná opatření státních výdajů ve výši 12 miliard eur. To je ovšem podle "SZ" pouze začátek. Další boj proti pracujícím teprve započne. 

V Německu jsou oba dva hlavní kandidáti pro podzimní parlamentní volby Angela Merkelová (CDU) a Peer Steinbrück (SPD) advokáty nelítostného útoků na německou dělnickou třídu a lze očekávat, že po volbách, ať zvítězí kdokoli z nich, zaútočí na další omezování sociálních vymožeností. 

Ruku v ruce se sociální kontrarevolucí zákonitě kráčí renesance militarismu. Kdekoliv v poslední době evropské mocnosti pod vedením Spojených států vojensky zasahovaly, (kromě Jugoslávie, které se jak Itálie tak Německo pomstily za porážky, které utrpěli Mussolini a Hitler) ať již to bylo v Afghánistánu nebo v Iráku, bylo zjevné, že jde o akce, které měly podpořit vytváření aureoly zákonnosti americké války s "terorismem". 

Nyní se však mění ve vedoucí agresory při kolonializací Afriky a Středního východu. Masakr Libyjců se uskutečnil hlavně na základě francouzské iniciativy, intervenci proti Mali vzala Francie pouze na sebe. Jak Velká Británie, tak i Německo však nechtějí zůstat stranou při rekolonializaci, na přírodní zdroje bohaté Mali, a přislíbily Francii vojenskou spolupráci. 

Hollande se v Mali projevil jako skutečný středověký koloniální dobyvatel. Jeho skutečnou tvář lze posuzovat pouze podle výsledků jeho politiky a buržoazní tisk jako Nouvel Observateur nadšeně uvádí, že svou intervencí do Mali Hollande prokázal kvality skutečného francouzského prezidenta a upevnil si tak svou autoritu i doma. 

Francouzská dělnická třída hledající cesty odporu proti úsporné diktatuře a snažící se udržet si zaměstnání a sociální vymožeností, byla postavena před fakt, že ničeho nedosáhne metodami ekonomického boje používanými po desetiletí, a které měly význam v době existence SSSR a socialistických států. Ve slepé uličce, ostatně jako po celé Evropě, se svými metodami obhajování kapitalismu ocitly francouzské odborové ústředny. 

Nejen francouzská Socialistická strana, ale všechny sociálně demokratické strany v Evropě, plně prosazují úsporná opatření a likvidaci sociálních vymožeností pracujících.

Po cestě, kterou vytýčili před dlouhou dobou Tony Blair s Gerhardem Schröderem, šel José Zapatero i George Papandreu. 

Podobnou cestou kráčí i evropské odbory, které, snad kromě řecké ústředny PAME, se transformovaly v přívěsky nadnárodních monopolů, finančního kapitálu a buržoazních států. Fungují nyní jaké nástroj korporativního managementu v prosazování propouštění ze zaměstnání, omezování pracovního práva, mezd a platů. V současnosti většina odborových ústředen dospěla k závěrům, že ekonomický boj proti kapitalistickému státu nemá smysl a nepředstavuje pro něj žádnou hrozbu. 

Evropské vlády odpovídají na každý protest pracujících, který by mohl způsobit škody ziskům kapitalistických vlastníků i jím samým, zákazy stávek a policejními represemi, které byly dříve spojovány pouze s diktaturami. 

Pouze před dvěma lety sociální demokrat a tehdejší španělský premiér Zapatero povolal armádu (podobně jako Reagan) k potlačení stávky kontrolorů leteckého provozu. Ve Francii současný socialistický ministr vnitra Manuel Valls instruoval policii a tajné služby, aby sledovaly vývoj v ohrožených kapitalistických firmách, ve kterých by mohly propuknout stávky, byla ohrožena produkce a mohla následovat radikalizace konfliktu. 

Ocelářští dělníci, kteří nedávno protestovali ve Štrasburku proti masovému propouštění, byli policií zadržování, kontrolování a napadení slzným plynem. V Řecku přinutila minulý týden vláda stávkující přístavní dělníky nastoupit do práce vyhlášením stanného práva. Bylo to již po čtvrté od zahájení politiky úsporných opatření. Hrozbami dlouhodobého uvěznění zlomila vláda stávku zaměstnanců athénského metra. Demokratická práva na stávku tak byla prakticky zrušena. Jsou povoleny pouze protesty a stávky, které mají čistě symbolický význam.

V těchto podmínkách získává boj za obranu sociálních a pracovních práv dělnické třídy politický význam. Vzhledem k tomu, že starý mechanismus kompromisů a koncesí nepostačuje k řešením sociálních konfliktů a buržoazní vlády chtějí řešit sociální napětí represemi a odbory se spolčují s vykořisťovateli proti dělnické třídě, musí odpor pracujících zákonitě získat výbušný charakter. Praxe potvrdila, že odbory, které usilují o udržení "sociálně" orientovaného kapitalismu svůj úkol nesplní. Do čela boje za požadavky pracujících se musí postavit skutečné komunistické a dělnické stany. V boji proti ním sehrávají nyní rozhodnou úlohu všechny sociálně demokratické a socialistické pseudolevicové strany včetně řecké SYRIZA, Strany evropské levice a dalších.

Úkolem vedení všech komunistických a levicových stran je odhalovat jejich reakční prokapitalistickou politiku a zabránit jejich negativnímu vlivu na pracující. 

K.K.

• < Předchozí
• Další >