Každé válčiště má tendenci exportovat vlastní nestabilitu do sousedních zemí. Pozice "spojence" se ukazuje více plná nástrah než pozice nepřítele.

Před více jak dvěma týdny předseda turecké vlády Erdogan prohlásil, že předvídá rychlý pád Assadova režimu v Sýrii, na základě činnosti "rebelů" Prohlášení bylo v souladu s nepřátelským chováním vůči Assadovi, které turecká vláda udržuje po celou dobu syrské krize; ale pustit se do záštity tak okázale, představovalo zcela jistě uzavření každé možnosti zprostředkování s protivníkem prezentovaným jako politická mrtvola.

Skutečnost, že v těchto dnech je to naopak, Erdogan, který vidí nastolení otázky vlastní politické legitimity manifestacemi na náměstích, představuje něco více než to, čemu se říká ironie osudu, ale mohlo by se jevit jako logický důsledek antiassadovské politiky. Každé válčiště má tendenci exportovat vlastní nestabilitu do sousedních zemí, a k tomu nedochází dík prosté "nákaze", ale z důvodu, že pozice "spojence" se často ukazuje více plná nástrah než pozice nepřítele.

Pokud jde o motivace manifestací, zdá se být divné, že se revolta koncentruje proti domněle "autoritářskému, integralistickému a populistickému" obratu Erdogana, a pouze ze strany skupin extrémní levice se upozorňuje na skutečnost více makroskopickou, totiž na to, že se Turecko podílí na agresi proti sousední a tradičně přátelské zemi. Jinak chybí odkazy na všechna nebezpečí, která s sebou nese intervenční politika v Sýrii. Odstranit zákaz islámského závoje je jistě méně alarmující než skutečnost, že Erdogan rozhodl poskytnout vlastní území požadavkům agrese NATO proti Sýrii, když je přeměnil na základnu pro katarské a saudskoarabské žoldáky, a vystavil ho tak všem možným podrazům spojeným s pozicí příliš servilního a úslužného spojence.

Vskutku jeden z nejzávažnějších důsledků pozice podřízeného spojence se týká ztráty kontroly vlastního území v důsledku rostoucí neodbytnosti tak zvaných "spojenců". Bude banální to připomínat, ale uvést se do tak servilní pozice, je vždy výzva k agresi. Kolonialismus postupuje vždy spíše schematicky než strategicky a spojenec se často může stát mnohem snadnější a dosažitelnější kořistí než nepřítel. Není náhodou, že tzv. válka v Afghánistánu se stala (pokud tomu nebylo tak již od počátku) především válkou USA proti jeho tradičnímu spojenci, jakým je Pákistán. Erdogan se proto měl začít znepokojovat nad skutečností, že západní média vyjadřují snad příliš "vnímavý" postoj vůči potyčkám v Turecku, a jedná se přitom o tatáž media, která v Itálii považují dlažební kostku manifestujícího za případ terorismu. Jiní oficiální komentátoři nicméně již popisuji Erdogana jako by to byl člen Muslimského bratrstva, zatímco zprávy Amnesty International jsou přijímány jako bezvýhradné pravdy, přesně tak jako v případě Sýrie. Podobně hlavy západních států, počínaje Angelou Merkelovou, vyjádřily podobně distancované postoje, které představují diplomatické ponížení pro spojence z nejvěrnějších, jakým je turecký režim. Zdá se tedy, že chybí jen málo, aby byla dokonce Erdoganovi dána nálepka "diktátora", což implikuje občanskou smrt na diplomatické úrovni.

Okupace tureckého území se dále netýká pouze základen s přítomností cizích žoldnéřských vojsk, ale i tajných služeb a dokonce těch nových agentur pro vyvolávání státních převratů, kterými jsou nevládní organizace. Open Society Foundations "filantropického" finančníka George Sorose, která se ukázala jako rozhodující při destabilizaci celé východní Evropy a v bývalých sovětských asijských republikách, ukazuje svou masivní přítomnost také v Turecku

Při procházení programů a projektů Sorosovy nadace v Turecku činí dojem jejich výchovný a civilizační tón, jako by Turecko kráčelo k rychlé konverzi k evangeliu Západu. Mimořádně zavádějícím se zdá být problém rozšiřování práv žen v zemi, která byla mezi prvními, co uznala jejich hlasovací právo; dokonce od roku 1923. Erdoganova vláda nikdy nezpochybnila práva získaná ženami v období světských vlád, není tu ani zmínky o násilné islamizaci; dokonce i normy omezující prodej alkoholických nápojů jsou méně přísné než v zemích Skandinávie. Je tedy nepochopitelné, proč Soros nejde zachránit Švýcarsko, které přiznalo volební právo ženám až v roce 1971, nebo do Švédska, kde je prodej alkoholu omezován.

Jak se již stalo v Tunisku a v Egyptě, a na začátku také v Sýrii, není pochyb, že revolta v Turecku vtáhne nebo pohltí také autentické popudy a požadavky země, která prošla výraznou fází ekonomického rozvoje a tvrdě za to zaplatila v sociální oblasti. Ale je třeba mít na paměti, že technika "barevné revoluce" vypracovaná Sorosovým týmem neimplikuje pouze aspekty mystifikace ale i manipulace. Také připojení se velkého spisovatele jako je Orhan Pamuk k turecké revoltě je jistě upřímné, ale také Pamuk vždy jasný v demaskování vnitřních neduhů Turecka se ukazuje příliš často servilně důvěřivý vůči mýtům Svatého Západu.

Sorosova nadace prohlašuje, že také pracuje pro vstup Turecka do EU, což před několika lety mohlo tvořit přijetí do elitního klubu, kdežto dnes zní jako hrozba vstupu do koncentračního tábora. Erdoganův "autoritářský posun" se jeví měkkostí při konfrontaci se současnou evropskou situací, ve které se organizmus jako je Evropský mechanismus stability (ESM) těší stanovám kde články 32, 33, 34, 35 a 36 poskytují úzké finanční oligarchii neslýchaná privilegia a absolutní právní imunitu. Všechno se odehrává v plné dezinformaci veřejného mínění, které se domnívá, že všechno zná díky svým falešným hrdinům útočné žurnalistiky jako je Santoro, Gabanelli a Saviano. Mimo jiné zatímco si Evropský mechanismus stability osobuje absolutní moc nad financemi a nad parlamenty evropských zemí, prozrazuje ve svých stanovách v bodě 8 preambule vlastní úplnou závislost na instituci jako je MMF, kontrolovaný USA, které jsou jeho majoritním společníkem.

Kromě toho Bertelsmann Foundation - další z nevládních neziskových organizací specializovaných na mezinárodní destabilizaci začíná diskutovat mnohem ambicióznější cíle, mezi nimiž je zařazení Turecka do nového transatlantického "řádu" obchodu a financí, do oprátky nasazené USA a označené zkratkou TTIP, která by měla vstoupit v platnost v roce 2015, ale o níž svobodné veřejné mínění Západu nebylo ještě informováno.

Integrace v nadnárodním řádu, to znamená neomezená nadvláda nadnárodních korporací, předpokládá odstranění těch mechanismů sociálního zprostředkování, které jsou typické pro národní státy, jedná se o v zásadě neškodnou politiku sociálního zabezpečení, kterou ale nadnárodní organizace nálepkují jako "populismus". Všechno, co může minimálně překážet svévoli nadnárodních korporací, je definováno jako autoritářská hrozba a morální degenerace. Skutečnost, že jste "spojenci", vás neochrání před tímto osudem, naopak vystavuje vás více koloniální agresi. Dnes si to uvědomují země jihu Evropy a také Turecko si to může za chvíli uvědomit.

Zdroj: http://www.comidad.org/dblog/articolo.asp?articolo=552

Překlad: Komunistický svaz mládeže